Fast Five má velikou potíž s hlídáním detailů (věci i postavy jsou často ve dvou po sobě jdoucích záběrech rozmístěny očividně jinak), Stejně tak se dopouští obvyklých žánrových klišé (auta jsou pronásledována policií z poloviny státu a v potřebný moment není nikde ani noha, aby se mohl odehrát nějaký ten dialog) a s oblibou znásilňuje fyzikální zákony (závěrečná jízda s trezorem je jedno gigantické WTF). Vše je naštěstí utopeno v bouřlivém oceánu testosteronu a dynamické akce, která zajistí orgasmické pocity chlapcům i děvčatům zejména v momentě, kdy si dávají po hubě Vin Diesel s Dwaynem Johnsonem.
Bavil jsem se (ve smyslu "nenudil jsem se", nikoliv "bavil jsem se královsky"). Ash se pitvoří a hláškuje, všechno je Raimiovsky ztřeštěné, respektu se nedostává ničemu a nikomu. Režisér si zkrátka hraje na svém písečku a jaksi si neuvědomuje, že házet ho do obličeje poblíž stojícím by nemusel. Na Armádě temnot bijí do očí především naprosto příšerné triky - jasně, k Evil Dead srandovní masky, bizarní monstra a kostrbatá stop motion patří, takže můžeme těžko obviňovat jedenáctimilionový rozpočet, nicméně všechno má své meze. Ani nápadů už neměl Sam tolik - celý film si vystačí s válkou proti kostlivcům a než k ní dojde, je natahován dlouhými gagovitými scénami alá Ash versus smečka malých Ashů nebo Ash versus zlomyslné knihy. Komické to je, ale mohlo být víc, kdyby film vyměnil přehršle přímočarých gagů za více zběsilých trademarků dvojky. Své dělá i další žánrový posun: pokud jednička byla šíleným hororem a dvojka přidala více fantasmagorických a komediálních prvků, trojka je už pouhou praštěnou fantasy (pokud pomineme jeden vtipný gejzír, je navíc kompletně zbavená krve). Jedno se musí nechat - na párty je to ve své stupidnosti a ztřeštěnosti film jako dělaný, oproti zcela šílené dvojce ale jede sotva na půl plynu.
Sedmdesátými a osmdesátými léty pobíhali všelijací maniaci, psychopati, mutanti a nadpřirození raubíří z filmů Wese Cravena, Johna Carpentera a jim podobných. Slasher frčel a kdo vykuchal více pištících slepiček, mohl se těšit z úspěchu. Částečně i to byl důvod, proč působil první Terminátor jako zjevení - zabijáci z tehdejších hororů a thrillerů si totiž i přes svou častou iracionalitu zachovávali lidskou formu, dali se nějakým způsobem alespoň dočasně zneškodnit či poranit, projevovali bolest a různé slabiny. Když na scénu vkráčel nezničitelný kovový zabiják s procesorem místo mozku a emocí, situace se změnila. Z terminátora šel strach, aniž by potřeboval hororové rekvizity, ponechával jen mizivou naději a napětí těžil i tam, kde jiní nabízeli chvíli k oddechu. Co jiného taky zbývá, když se případná konfrontace rovná smrti a šance poranit či ukecat nepřítele je nulová? K tomu krásná béčková atmosféra, synťáky a Cameronova slabost pro mašinky. Jeden ze zásadních filmů osmdesátých let a pokud mi paměť dobře slouží, tak taky jediná záporná role Arnolda Schwarzenegera (oops - Batman a Robin, ale na toho všichni rádi zapomeneme, že jo?).
Delphine Chanéac je tak úžasný... zvířátko. Její herectví propůjčuje raněnému kukuči předzvěst dravce a tím pádem i krásně sexy napětí kdykoliv se objeví na plátně. Zbytek filmu tvoří neustálé dohady o právu člověka hrát si s (lidským) DNA a schopnosti nést si zodpovědnost za stvořené, nicméně zajímavější je spíše mateřsko-milenecká linka. Škoda jen toho závěru, kdy se Splice promění ve splašený pětiminutový slasher (a vůbec mu to nesluší, pche).
Původně celkem neotřelý nápad zkombinovat únosový thriller s hororem alá Omen by jistě dopadl lépe, kdyby tvůrci s odhalením chlapcových schopností počkali. Příliš brzy víme, že je v něm přítomno nadpřirozeno a od začátku tušíme, že nepůjde zrovna o nadpřirozeno pozitivní. Jinými slovy, už po půlhodině byste toho fracka nejradši majzli lopatou po hlavě. Atributy jako herecké výkony, atmosféra a napětí se zastavily na značce průměru. V hlavě Šepot patrně dlouho neutkví, naštěstí ale taky dlouho netrvá. Pět Damianů z deseti.
Římský sandál versus pohan podruhé. Centurion se dokonce dá pokládat za jakýsi (nepřesný) prequel tohohle filmu, ale kvalitou i pojetím jsou oba filmy někde jinde. Orel přistupuje k historické látce o něco zodpovědněji a snaží se diváka přesvědčit, že jí perfektně rozumí, ačkoliv o to vůbec nejde - příběh by byl v tomhle kontextu slušně přitažený za vlasy. Důležitá je čest a síla, důležitý je podmanivý vizuál a překrásné skotské scenérie, důležitý je perfektní soundtrack. Je až neuvěřitelné, jak atraktivně film i přes svou nevelkolepost vypadá, jak suverénní je jeho audiovizuální stránka a kolik dokáže těžit atmosféry z každého záběru. Náležitě jsem si tenhle špinavý a krásný trip po severní Británii užil, Tatuma i Bella bez problémů skousl a když přišla na řadu neskrývaně patetická, avšak skutečně silná momentka "pod orlem", v níž stará garda čelí počmáraným, dostavily se i emoce. Ne, není to málo. 9/10
Neil Marshall je řízek, přesto mě tentokrát spíše zklamal. Centurion má energickou a krvavou akci, našlapaný úvod a dostatečně vysoký testosteronový index, aby pány bavil, jenže mu to není nic platné, když se prostřední pasáž zoufale plácá od ničeho k ničemu. Olga Kurylenko jako starověký terminátor překvapivě není na škodu, její pohnutky mi ale byly ukradené a zbrklý závěr v pevnosti poněkud přistřihl velkolepé revenge jízdě křídla. Potěší vtipné narážky na jiné filmy ("Leonidas?" "Jo, mám předky z Řecka.") a kupodivu i vkusně podaná linka se zavrženou čarodějkou. Kdo by jí odolal, když si očividně odskakuje k vizážistovi do jednadvacátého století, že...
Šourající se zombíci opět útočí a pokud během šesti dnů, kdy zhruba přešourají váš dvorek, nestihnete odejít, pravděpodobně sežerou i vás. Takhle nějak to dopadá, když se dosavadní trikař/maskér rozhodne natočit film. Můžeme mu děkovat alespoň za to, že zůstal věrný žánru, který ho takzvaně udělal, nicméně situaci to příliš nezachraňuje. Zatímco původní Noc oživlých mrtvol mi přijde pouze poněkud vyčpělá, Saviniho pokus o vstup do hororové síně slávy zůstává ve fázi zapomenutelného béčka. Sice se mu podařilo dodat trochu humoru a místy okatě gumové triky, ale jinak nemá co nabídnout. S vyjímkou Tonyho Todda (vstoupí na scénu s hákem v ruce - okamžitě jsem se jal kontrolovat, zda Candyman skutečně vznikl až po tomhle filmu) nestojí herci za řeč a postavy se chovají typicky hororově (rozuměj - jako kreténi). Závěr s doslovnou kritikou lidského zvířecího chování je směšnou variací na starší Romerova díla. Největším problémem Saviniho filmu je ovšem fakt, že je zhola zbytečný - od originálu se příliš neliší příběhem ani provedením, není krvavější ani napínavější, nemá skoro žádnou atmosféru. Hudba je strašná. V hlavě utkví snad jen zarytým fanouškům zombie subžánru.
S každou další Allenovkou zjišťuju, že mi nejvíce chybí samotná neurotická postavička jejího tvůrce. Doplácí na to i Hana, kde je Woodyho málo a Allenovské vztahové eskapády sester působí už poněkud opotřebovaně (byť jsou pořád zábavné). 7/10
Je to zbytečně dlouhé. Opravdu dlouhé. Když z holky vypadlo, že těch ex-boyfriend bossů je sedm, oddechl jsem si jen v momentě, kdy vyšlo najevo, že pátý a šestý jsou dvojčata a přijdou na řadu naráz. Koukat na to, jak Michael Cera (ve své joudovitosti jeden z top objevů mladé herecké generace) xkrát řeže v comics-gamesoidním stylu své soupeře mě prostě nebavilo. Onen styl není i přes vizuální úchvatnost a vtipnou citaci mnoha povědomých prvků vždy dvakrát nápaditý a ke konci se rád opakuje; z letargie mě několikrát probrala až našlapaná hudební složka. Jinak nemám moc co vytknout. Člověku skoro unikne, že pod tou osobitou a odlehčenou jízdou plnou vtipných detailů se vlastně skrývá také decentní parafráze vztahových problémů mladistvých, naštěstí zbavená moralizování a vážně myšlené sentimentality. Mimochodem, škodolibý rýpanec v podobě vegan NADČLOVĚK fightu mě dostal do kolen.
Welkeom tu Dongmakgol je v každé chvíli takový, jaký zrovna chce/má být - je drastický, když přijdou ke slovu válečné scény; je neuvěřitelně praštěný, když ukazuje střet prchajících vojáků několika různých národů s civilizací nepolíbenými vesničany; je bezelstně obětavý a dojemný, když vojáci nejsou vojáky a chtějí chránit kamarády a nové ideály. Celá ta vážnost i nevážnost v jednom celku je geniální - ona totiž funguje. Přemýšlím, jestli by podobný film dokázala natočit jiná ruka, než ta korejská. Asi ne. Ostatně, kde jinde uvidíte natolik absurdní scénu, jako je ta, v níž tlupa asiatů s vytřeštěnými výrazy loví ve zpomalených záběrech divoké prase bezmála stylem Tygr a drak?
Kdybych měl za pár korun natočit film, který nebude pitomý a bude mít lehký sci-fi odér, dopadlo by to nějak podobně. Tady jsem se ale trochu sekl, jelikož Another Earth je sci-fi víceméně pouze metaforicky. Ústřední dramatická linka o pachatelce smrtelné autonehody, která se sbližuje s mužem, jemuž zabila rodinu, by sama o sobě ustála důstojný televizní film či nějaké to neambiciózní drámo. Scénář ovšem obsahuje zpestřující prvek v podobě zrcadlové planety Země dvě, která se od počátku všem zúčastněným ukazuje na obloze. Tady film nabírá trochu jinou hloubku a je škoda, že možnosti nevyždímal o něco více. Do hry vstupuje vědomí, že na té identické planetě existují naše duplikáty. Co víc přiměje člověka přemýšlet o sobě, než možnost potkat sebe samého? Trapné ticho by patrně vyhrálo a film také v nejlepší možné chvíli končí. Není dlouhý, je dobře zahraný, není náročný a zanechá podnět k zamyšlení. Ani chvíli si nehraje na něco víc. Výborně. 9/10
Jason Momoa kupodivu vůbec nevadí - jeho zlomyslný kukuč (občas vystřídaný tím naštvaným) je bez obtíží snesitelný. Podobně "nezávadný" je i Ron Perlman a Stephen Lang. Nový Conan jinak bohužel podléhá mnoha neřestem soudobých akčních výplachů: při akčních scénách všichni poletují vzduchem a hopsají jako splašení giboni, což jim nebrání v boji a zasazování přesných úderů. Ach jo. Komické je, nakolik byli tvůrci fascinováni rudou tekutinou; krev digitálně cáká při každé příležitosti a ze všeho nejvíce připomíná auta ze starých akčních filmů, která explodovala při sebemenším ťuknutí. Litry krve šplíchají, když tělo narazí na balvan, když hlava potká dlažbu, když meč lehce lízne protivníka. Kamera následný cákanec okázale snímá a snaží se nás přesvědčit, jak je film brutální... NENÍ. Nic na tom nezmění ani několik usekaných hlav a končetin. Conan z osmdesátých let byl surový až na půdu a ani k tomu nepotřeboval krev, pracoval s jednoduchými gesty a minimalismem v každém záběru. Přesto vše si nesl jakousi testosteronovou vznešenost a dokonce i inteligenci. Nový Conan se snaží být drsný a hrubý tím způsobem, že nakonec vypadá jako buran z horní dolní - celou dobu jsem čekal, kdy vytáhne z kapsy gambáče v plechu a masivně si po něm uříhne. Aspoň že stihl zprasit svojí buchtu. Dvorní skladatel Zacka Snydera nás ohromuje svojí nijakostí a po filmu si spolehlivě nevzpomínám na jediný motiv. Triky nejsou úplně tragické, ač diorámata občas připomínají produkci Hallmarku a Nispel se svou bezradnou režií zůstává věrný své pověsti patrně nejhoršího hollywoodského režiséra počátku třetího milénia. Znovu už ne.
Z Rockyho je dědek. Ve volných chvílích vysedává u hrobu své mrtvé ženy, stará se o svou restauraci a snaží se najít cestu k vlastnímu synovi. Klišé nad klišé, hromada moralizování a v závěru pro změnu taky trochu patosu. Situaci zachraňuje sám Sly, který opět neohroženě ztvárňuje prosťáčka Rockyho a ve své bezelstné upřímnosti těžko něco opravdu pokazí. Navíc s léty nabral i zkušenosti. Závěrečný boxerský souboj není nic extra, svým střihem a využíváním flashbacků naznačuje, že se opravdu pouze loučíme. Stallone má ovšem za svou fyzičku na prahu šedesátky mou úctu.
První věc: Změňte či odeberte nějaký samozřejmý element (zrak titulní hrdinky) a obyčejný nápad náhle skýtá nové možnosti. Druhá věc: Doba pokročila. Herecké výkony jsou místy přepjaté a postup tří grázlíků občas malinko komický. Naštěstí je tu Alan Arkin - jeho zloduch s černými skly je ztělesněný satan a hlavně díky němu není povinný konfrontační závěr trapný.
Spielberg za svou kariéru natočil pěknou řádku diváckých megahitů, ze kterých se navíc tetelila nadšením i Akademie. Z jeho filmů tryská filmařské sebevědomí, obrovský tah na branku a schopnost bavit ne tím, že někdo na plátně udělá vtip - vtipná je prostě Spielbergova režie. Pokud má slabinu, je to bruslení na tenkém ledě sentimentality plus občasná potřeba být doslovný a stavět věci do očividných kontrastů. V mých očích takhle pohořel Schindlerův seznam, Vojín Ryan a aktuálně i Purpurová barva. Zmíněný zápor je však možno Spielbergovi odpustit - málokdo jiný totiž dokázal napříč generacemi tak suverénně natáčet filmy pro masy a vždy být... no prostě zábavný. Purpurová barva je úchvatná zejména ve svých prvních dvou třetinách; tak brilantně vyprávěné, mistrně zahrané a vkusně vtipem opatřené mainstreamové drama by člověk pohledal. Potud jasných pět hvězd. Před závěrem však přijde poněkud náhlý zvrat a všeho toho tajtrlíkování se sestřičkou navrátivší se z Afriky začne býti moc, nemluvě o příjemném, nicméně okatém zadostiučinění, kterého všechny postavy dosáhnou. Má slova jsou samozřejmě nadnesená, žádný velký propad se nekoná, nicméně na tak mistrovsky rozehrané drama z prostředí černošké komunity bylo nakonec zážitku méně, než být mohlo.
Schmidt mi evokoval film World's Fastest Indian; ač tematicky někde jinde (společný je pouze element stáří a touhy před koncem ještě něco dokázat), i tady je obdivuhodná zdánlivá banálnost detailu a neuvěřitelná pevnost celku. Podobně to dopadlo s hereckým obsazením - kde měl World's Fastest Indian Anthonyho Hopkinse, tam má O Schmidtovi neméně skvělého Jacka Nicholsona.
Cosi o filmu Dost jsem si mlhavě pamatoval pouze díky deset let staré recenzi z časopisu Cinema. Pamatoval jsem si to zjevně špatně, jelikož film není dramatem o domácím násilí. Alespoň ne tak úplně. Sledujeme servírku, která se za sympatických okolností seznámí se svým budoucím (a prachatým) manželem, přičemž jednoho dne idylický domeček jejích představ očekávatelně spadne a nádavkem dostane pěkně nafackováno. Od tohoto zlomu je manžílek vykreslován jako cílevědomý psychopat, zatímco servírka se mění v action woman deluxe. Střídá image i jména s kadencí ostřílené tajné agentky, účastní se divokých automobilových honiček, za necelý měsíc se naučí perfektně ovládat bojová umění. Prostě takové obyčejné manželské drama. Na závěr ženuška ukázkově infiltruje barák manžílka, zablokuje telefony, detektorem vyslídí zbraně a připraví se na finální boss fight. Ehm, ano, je to přitažené za vlasy. Celý tenhle prapodivný akční thriller se navíc tváří okatě televizně a nebýt tam Lopezka s Juliette Lewis, asi bych tomu i uvěřil. Pokud mám být upřímný, natočeno je to všechno snesitelně a celkem bez problémů jsem film ustál až do konce (ačkoliv kratší být mohl), nicméně podobné zpracování bych čekal u snímku z jiné dekády a s jiným tematickým podkresem. 3/10
Být to animované a nacpat na obrazovku ještě více postaviček, byla by to vtipná pecička pro pařany. Takhle je to neobratné cosi, co se první minuty tváří jako vážný fanouškovský pokus o zfilmování slavné zombie akce, zatímco v závěru vycení zuby nepříliš podařený koktejl postav a triků z několika akčních titulů.
Ač si jsem vědom povrchnosti svého tvrzení, Půlnoční kovboj mi přijde jako jedna z těch "vyčichlých" klasik, jejichž lesk zůstal pod deklem přibývajících dekád. Možná proto, že filmů o srážce ideálů s realitou tady od té doby bylo mnoho. Na Schlesingerově díle vyčnívají herecké výkony a výborně napsané postavy, vedle nich mě ale výrazněji zaujala už jen vizuální stránka věci, která si ráda pohrává s pseudoflashbacky a naivními představami obou hlavních protagonistů (o řádně sjeté večírkové scéně nemluvě). Celkově vzato je Půlnoční kovboj výborný film se stále aktuální výpovědí, nicméně... mě nezasáhl.
"Český Bergman", napadlo mě a vybavil se mi zejména Pramen panny se Sedmou pečetí. Fanatismus je zlý, áno? Ve formálně výtečně podaném filmu ale možná více figuruje nekonečná lidská slabost, která staví nezdolné zdi ze zoufalých činů, způsobené paradoxně touhou po řádu a harmonii.
V Badlands dokonale fungují zamýšlené kontrasty: chytrá a ve své mladistvé nezkušenosti naivní dívenka versus Deanovským charismatem opatřený floutek s hlavou v oblacích; člověk versus příroda (a zkaženost versus nevinnost); cesta desperátů k nepřiznané sebeanihilaci versus zodpovědnost člověka a společnosti. Stejně jako se ve filmu mění vztah mladičké Holly ke Kitovi, což je nám sdělováno jejími vnitřními monology, se vyvíjí i vztah diváka k oběma prchajícím. Je těžké jim fandit a je těžké je nenávidět, nicméně stále více si přejete, ať už se něco stane. Cokoliv. Díky tomu se každá zastávka stává nevyzpytatelnou momentkou. Pozoruhodné rovněž je, jakou bezstarostnou atmosférou dokázal Malick svou prvotinu naplnit - v posledním kontrastu si tak dávají po hubě drzá pohoda s kamsi zalezlou frustrací. Nenápadný a přitom tolik fascinující film. Mimochodem, Sissy Spacek bejvala kus.
Přinejmenším zajímavá je vizuální (kulisová) stránka, která si půjčuje to lepší z prvního Vetřelce a uvidíme v ní také několik povědomých prvků z Vetřelců druhých, v té době ještě neexistujících - ano, v tvůrčím týmu Galaxie teroru totiž figuroval i James Cameron. Tím veškerá zajímavost končí, pokud pomineme extrémně stupidní chování všech členů posádky a vskutku úchylné scény jejich zabíjení.
Smál jsem se často a bavil se nad vynalézavostí, drzostí i střeleností tvůrčího dua. V závěru už je možná celá story jen povinným akčním klišé, avšak při osmdesátiminutové stopáži a zaměřenosti na celou rodinu těžko něco takového vytýkat. Jeden z nejzábavnějších animáků vůbec.
Atraktivní zpracování, hravý nápad, chytrá myšlenka. Film, kterému rádi odpustíte i nějaké ty hollywoodské neřesti. Matt Damon a Emily Blunt jsou skvělí.
Moje komentáře
Rychle a zběsile 5 (2011)
Fast Five má velikou potíž s hlídáním detailů (věci i postavy jsou často ve dvou po sobě jdoucích záběrech rozmístěny očividně jinak), Stejně tak se dopouští obvyklých žánrových klišé (auta jsou pronásledována policií z poloviny státu a v potřebný moment není nikde ani noha, aby se mohl odehrát nějaký ten dialog) a s oblibou znásilňuje fyzikální zákony (závěrečná jízda s trezorem je jedno gigantické WTF). Vše je naštěstí utopeno v bouřlivém oceánu testosteronu a dynamické akce, která zajistí orgasmické pocity chlapcům i děvčatům zejména v momentě, kdy si dávají po hubě Vin Diesel s Dwaynem Johnsonem.
Armáda temnot (1992)
Bavil jsem se (ve smyslu "nenudil jsem se", nikoliv "bavil jsem se královsky"). Ash se pitvoří a hláškuje, všechno je Raimiovsky ztřeštěné, respektu se nedostává ničemu a nikomu. Režisér si zkrátka hraje na svém písečku a jaksi si neuvědomuje, že házet ho do obličeje poblíž stojícím by nemusel. Na Armádě temnot bijí do očí především naprosto příšerné triky - jasně, k Evil Dead srandovní masky, bizarní monstra a kostrbatá stop motion patří, takže můžeme těžko obviňovat jedenáctimilionový rozpočet, nicméně všechno má své meze. Ani nápadů už neměl Sam tolik - celý film si vystačí s válkou proti kostlivcům a než k ní dojde, je natahován dlouhými gagovitými scénami alá Ash versus smečka malých Ashů nebo Ash versus zlomyslné knihy. Komické to je, ale mohlo být víc, kdyby film vyměnil přehršle přímočarých gagů za více zběsilých trademarků dvojky. Své dělá i další žánrový posun: pokud jednička byla šíleným hororem a dvojka přidala více fantasmagorických a komediálních prvků, trojka je už pouhou praštěnou fantasy (pokud pomineme jeden vtipný gejzír, je navíc kompletně zbavená krve). Jedno se musí nechat - na párty je to ve své stupidnosti a ztřeštěnosti film jako dělaný, oproti zcela šílené dvojce ale jede sotva na půl plynu.
Terminátor (1984)
Sedmdesátými a osmdesátými léty pobíhali všelijací maniaci, psychopati, mutanti a nadpřirození raubíří z filmů Wese Cravena, Johna Carpentera a jim podobných. Slasher frčel a kdo vykuchal více pištících slepiček, mohl se těšit z úspěchu. Částečně i to byl důvod, proč působil první Terminátor jako zjevení - zabijáci z tehdejších hororů a thrillerů si totiž i přes svou častou iracionalitu zachovávali lidskou formu, dali se nějakým způsobem alespoň dočasně zneškodnit či poranit, projevovali bolest a různé slabiny. Když na scénu vkráčel nezničitelný kovový zabiják s procesorem místo mozku a emocí, situace se změnila. Z terminátora šel strach, aniž by potřeboval hororové rekvizity, ponechával jen mizivou naději a napětí těžil i tam, kde jiní nabízeli chvíli k oddechu. Co jiného taky zbývá, když se případná konfrontace rovná smrti a šance poranit či ukecat nepřítele je nulová? K tomu krásná béčková atmosféra, synťáky a Cameronova slabost pro mašinky. Jeden ze zásadních filmů osmdesátých let a pokud mi paměť dobře slouží, tak taky jediná záporná role Arnolda Schwarzenegera (oops - Batman a Robin, ale na toho všichni rádi zapomeneme, že jo?).
Jeepers Creepers (2001)
Roztomile připitomělá blbina, která je často nechtěně a občas snad i chtěně vtipná, faktor zábavy každopádně moc vysoko není a záporák-netopejr sucks.
Splice (2009)
Delphine Chanéac je tak úžasný... zvířátko. Její herectví propůjčuje raněnému kukuči předzvěst dravce a tím pádem i krásně sexy napětí kdykoliv se objeví na plátně. Zbytek filmu tvoří neustálé dohady o právu člověka hrát si s (lidským) DNA a schopnosti nést si zodpovědnost za stvořené, nicméně zajímavější je spíše mateřsko-milenecká linka. Škoda jen toho závěru, kdy se Splice promění ve splašený pětiminutový slasher (a vůbec mu to nesluší, pche).
Šepot (2007)
Původně celkem neotřelý nápad zkombinovat únosový thriller s hororem alá Omen by jistě dopadl lépe, kdyby tvůrci s odhalením chlapcových schopností počkali. Příliš brzy víme, že je v něm přítomno nadpřirozeno a od začátku tušíme, že nepůjde zrovna o nadpřirozeno pozitivní. Jinými slovy, už po půlhodině byste toho fracka nejradši majzli lopatou po hlavě. Atributy jako herecké výkony, atmosféra a napětí se zastavily na značce průměru. V hlavě Šepot patrně dlouho neutkví, naštěstí ale taky dlouho netrvá. Pět Damianů z deseti.
Orel Deváté legie (2011)
Římský sandál versus pohan podruhé. Centurion se dokonce dá pokládat za jakýsi (nepřesný) prequel tohohle filmu, ale kvalitou i pojetím jsou oba filmy někde jinde. Orel přistupuje k historické látce o něco zodpovědněji a snaží se diváka přesvědčit, že jí perfektně rozumí, ačkoliv o to vůbec nejde - příběh by byl v tomhle kontextu slušně přitažený za vlasy. Důležitá je čest a síla, důležitý je podmanivý vizuál a překrásné skotské scenérie, důležitý je perfektní soundtrack. Je až neuvěřitelné, jak atraktivně film i přes svou nevelkolepost vypadá, jak suverénní je jeho audiovizuální stránka a kolik dokáže těžit atmosféry z každého záběru. Náležitě jsem si tenhle špinavý a krásný trip po severní Británii užil, Tatuma i Bella bez problémů skousl a když přišla na řadu neskrývaně patetická, avšak skutečně silná momentka "pod orlem", v níž stará garda čelí počmáraným, dostavily se i emoce. Ne, není to málo. 9/10
Centurion (2010)
Neil Marshall je řízek, přesto mě tentokrát spíše zklamal. Centurion má energickou a krvavou akci, našlapaný úvod a dostatečně vysoký testosteronový index, aby pány bavil, jenže mu to není nic platné, když se prostřední pasáž zoufale plácá od ničeho k ničemu. Olga Kurylenko jako starověký terminátor překvapivě není na škodu, její pohnutky mi ale byly ukradené a zbrklý závěr v pevnosti poněkud přistřihl velkolepé revenge jízdě křídla. Potěší vtipné narážky na jiné filmy ("Leonidas?" "Jo, mám předky z Řecka.") a kupodivu i vkusně podaná linka se zavrženou čarodějkou. Kdo by jí odolal, když si očividně odskakuje k vizážistovi do jednadvacátého století, že...
Karate Kid (2010)
Snesitelná aktualizace.
Noc oživlých mrtvol (1990)
Šourající se zombíci opět útočí a pokud během šesti dnů, kdy zhruba přešourají váš dvorek, nestihnete odejít, pravděpodobně sežerou i vás. Takhle nějak to dopadá, když se dosavadní trikař/maskér rozhodne natočit film. Můžeme mu děkovat alespoň za to, že zůstal věrný žánru, který ho takzvaně udělal, nicméně situaci to příliš nezachraňuje. Zatímco původní Noc oživlých mrtvol mi přijde pouze poněkud vyčpělá, Saviniho pokus o vstup do hororové síně slávy zůstává ve fázi zapomenutelného béčka. Sice se mu podařilo dodat trochu humoru a místy okatě gumové triky, ale jinak nemá co nabídnout. S vyjímkou Tonyho Todda (vstoupí na scénu s hákem v ruce - okamžitě jsem se jal kontrolovat, zda Candyman skutečně vznikl až po tomhle filmu) nestojí herci za řeč a postavy se chovají typicky hororově (rozuměj - jako kreténi). Závěr s doslovnou kritikou lidského zvířecího chování je směšnou variací na starší Romerova díla. Největším problémem Saviniho filmu je ovšem fakt, že je zhola zbytečný - od originálu se příliš neliší příběhem ani provedením, není krvavější ani napínavější, nemá skoro žádnou atmosféru. Hudba je strašná. V hlavě utkví snad jen zarytým fanouškům zombie subžánru.
Hana a její sestry (1986)
S každou další Allenovkou zjišťuju, že mi nejvíce chybí samotná neurotická postavička jejího tvůrce. Doplácí na to i Hana, kde je Woodyho málo a Allenovské vztahové eskapády sester působí už poněkud opotřebovaně (byť jsou pořád zábavné). 7/10
Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010)
Je to zbytečně dlouhé. Opravdu dlouhé. Když z holky vypadlo, že těch ex-boyfriend bossů je sedm, oddechl jsem si jen v momentě, kdy vyšlo najevo, že pátý a šestý jsou dvojčata a přijdou na řadu naráz. Koukat na to, jak Michael Cera (ve své joudovitosti jeden z top objevů mladé herecké generace) xkrát řeže v comics-gamesoidním stylu své soupeře mě prostě nebavilo. Onen styl není i přes vizuální úchvatnost a vtipnou citaci mnoha povědomých prvků vždy dvakrát nápaditý a ke konci se rád opakuje; z letargie mě několikrát probrala až našlapaná hudební složka. Jinak nemám moc co vytknout. Člověku skoro unikne, že pod tou osobitou a odlehčenou jízdou plnou vtipných detailů se vlastně skrývá také decentní parafráze vztahových problémů mladistvých, naštěstí zbavená moralizování a vážně myšlené sentimentality. Mimochodem, škodolibý rýpanec v podobě vegan NADČLOVĚK fightu mě dostal do kolen.
Welkeom tu Dongmakgol (2005)
Welkeom tu Dongmakgol je v každé chvíli takový, jaký zrovna chce/má být - je drastický, když přijdou ke slovu válečné scény; je neuvěřitelně praštěný, když ukazuje střet prchajících vojáků několika různých národů s civilizací nepolíbenými vesničany; je bezelstně obětavý a dojemný, když vojáci nejsou vojáky a chtějí chránit kamarády a nové ideály. Celá ta vážnost i nevážnost v jednom celku je geniální - ona totiž funguje. Přemýšlím, jestli by podobný film dokázala natočit jiná ruka, než ta korejská. Asi ne. Ostatně, kde jinde uvidíte natolik absurdní scénu, jako je ta, v níž tlupa asiatů s vytřeštěnými výrazy loví ve zpomalených záběrech divoké prase bezmála stylem Tygr a drak?
Another Earth (2011)
Kdybych měl za pár korun natočit film, který nebude pitomý a bude mít lehký sci-fi odér, dopadlo by to nějak podobně. Tady jsem se ale trochu sekl, jelikož Another Earth je sci-fi víceméně pouze metaforicky. Ústřední dramatická linka o pachatelce smrtelné autonehody, která se sbližuje s mužem, jemuž zabila rodinu, by sama o sobě ustála důstojný televizní film či nějaké to neambiciózní drámo. Scénář ovšem obsahuje zpestřující prvek v podobě zrcadlové planety Země dvě, která se od počátku všem zúčastněným ukazuje na obloze. Tady film nabírá trochu jinou hloubku a je škoda, že možnosti nevyždímal o něco více. Do hry vstupuje vědomí, že na té identické planetě existují naše duplikáty. Co víc přiměje člověka přemýšlet o sobě, než možnost potkat sebe samého? Trapné ticho by patrně vyhrálo a film také v nejlepší možné chvíli končí. Není dlouhý, je dobře zahraný, není náročný a zanechá podnět k zamyšlení. Ani chvíli si nehraje na něco víc. Výborně. 9/10
Barbar Conan (2011)
Jason Momoa kupodivu vůbec nevadí - jeho zlomyslný kukuč (občas vystřídaný tím naštvaným) je bez obtíží snesitelný. Podobně "nezávadný" je i Ron Perlman a Stephen Lang. Nový Conan jinak bohužel podléhá mnoha neřestem soudobých akčních výplachů: při akčních scénách všichni poletují vzduchem a hopsají jako splašení giboni, což jim nebrání v boji a zasazování přesných úderů. Ach jo. Komické je, nakolik byli tvůrci fascinováni rudou tekutinou; krev digitálně cáká při každé příležitosti a ze všeho nejvíce připomíná auta ze starých akčních filmů, která explodovala při sebemenším ťuknutí. Litry krve šplíchají, když tělo narazí na balvan, když hlava potká dlažbu, když meč lehce lízne protivníka. Kamera následný cákanec okázale snímá a snaží se nás přesvědčit, jak je film brutální... NENÍ. Nic na tom nezmění ani několik usekaných hlav a končetin. Conan z osmdesátých let byl surový až na půdu a ani k tomu nepotřeboval krev, pracoval s jednoduchými gesty a minimalismem v každém záběru. Přesto vše si nesl jakousi testosteronovou vznešenost a dokonce i inteligenci. Nový Conan se snaží být drsný a hrubý tím způsobem, že nakonec vypadá jako buran z horní dolní - celou dobu jsem čekal, kdy vytáhne z kapsy gambáče v plechu a masivně si po něm uříhne. Aspoň že stihl zprasit svojí buchtu. Dvorní skladatel Zacka Snydera nás ohromuje svojí nijakostí a po filmu si spolehlivě nevzpomínám na jediný motiv. Triky nejsou úplně tragické, ač diorámata občas připomínají produkci Hallmarku a Nispel se svou bezradnou režií zůstává věrný své pověsti patrně nejhoršího hollywoodského režiséra počátku třetího milénia. Znovu už ne.
Rocky Balboa (2006)
Z Rockyho je dědek. Ve volných chvílích vysedává u hrobu své mrtvé ženy, stará se o svou restauraci a snaží se najít cestu k vlastnímu synovi. Klišé nad klišé, hromada moralizování a v závěru pro změnu taky trochu patosu. Situaci zachraňuje sám Sly, který opět neohroženě ztvárňuje prosťáčka Rockyho a ve své bezelstné upřímnosti těžko něco opravdu pokazí. Navíc s léty nabral i zkušenosti. Závěrečný boxerský souboj není nic extra, svým střihem a využíváním flashbacků naznačuje, že se opravdu pouze loučíme. Stallone má ovšem za svou fyzičku na prahu šedesátky mou úctu.
Alicia (1994)
Perverzní magor. Já jsem ovšem spíše arogantní hovado.
Čekej do tmy (1967)
První věc: Změňte či odeberte nějaký samozřejmý element (zrak titulní hrdinky) a obyčejný nápad náhle skýtá nové možnosti. Druhá věc: Doba pokročila. Herecké výkony jsou místy přepjaté a postup tří grázlíků občas malinko komický. Naštěstí je tu Alan Arkin - jeho zloduch s černými skly je ztělesněný satan a hlavně díky němu není povinný konfrontační závěr trapný.
Purpurová barva (1985)
Spielberg za svou kariéru natočil pěknou řádku diváckých megahitů, ze kterých se navíc tetelila nadšením i Akademie. Z jeho filmů tryská filmařské sebevědomí, obrovský tah na branku a schopnost bavit ne tím, že někdo na plátně udělá vtip - vtipná je prostě Spielbergova režie. Pokud má slabinu, je to bruslení na tenkém ledě sentimentality plus občasná potřeba být doslovný a stavět věci do očividných kontrastů. V mých očích takhle pohořel Schindlerův seznam, Vojín Ryan a aktuálně i Purpurová barva. Zmíněný zápor je však možno Spielbergovi odpustit - málokdo jiný totiž dokázal napříč generacemi tak suverénně natáčet filmy pro masy a vždy být... no prostě zábavný. Purpurová barva je úchvatná zejména ve svých prvních dvou třetinách; tak brilantně vyprávěné, mistrně zahrané a vkusně vtipem opatřené mainstreamové drama by člověk pohledal. Potud jasných pět hvězd. Před závěrem však přijde poněkud náhlý zvrat a všeho toho tajtrlíkování se sestřičkou navrátivší se z Afriky začne býti moc, nemluvě o příjemném, nicméně okatém zadostiučinění, kterého všechny postavy dosáhnou. Má slova jsou samozřejmě nadnesená, žádný velký propad se nekoná, nicméně na tak mistrovsky rozehrané drama z prostředí černošké komunity bylo nakonec zážitku méně, než být mohlo.
O Schmidtovi (2002)
Schmidt mi evokoval film World's Fastest Indian; ač tematicky někde jinde (společný je pouze element stáří a touhy před koncem ještě něco dokázat), i tady je obdivuhodná zdánlivá banálnost detailu a neuvěřitelná pevnost celku. Podobně to dopadlo s hereckým obsazením - kde měl World's Fastest Indian Anthonyho Hopkinse, tam má O Schmidtovi neméně skvělého Jacka Nicholsona.
Dost (2002)
Cosi o filmu Dost jsem si mlhavě pamatoval pouze díky deset let staré recenzi z časopisu Cinema. Pamatoval jsem si to zjevně špatně, jelikož film není dramatem o domácím násilí. Alespoň ne tak úplně. Sledujeme servírku, která se za sympatických okolností seznámí se svým budoucím (a prachatým) manželem, přičemž jednoho dne idylický domeček jejích představ očekávatelně spadne a nádavkem dostane pěkně nafackováno. Od tohoto zlomu je manžílek vykreslován jako cílevědomý psychopat, zatímco servírka se mění v action woman deluxe. Střídá image i jména s kadencí ostřílené tajné agentky, účastní se divokých automobilových honiček, za necelý měsíc se naučí perfektně ovládat bojová umění. Prostě takové obyčejné manželské drama. Na závěr ženuška ukázkově infiltruje barák manžílka, zablokuje telefony, detektorem vyslídí zbraně a připraví se na finální boss fight. Ehm, ano, je to přitažené za vlasy. Celý tenhle prapodivný akční thriller se navíc tváří okatě televizně a nebýt tam Lopezka s Juliette Lewis, asi bych tomu i uvěřil. Pokud mám být upřímný, natočeno je to všechno snesitelně a celkem bez problémů jsem film ustál až do konce (ačkoliv kratší být mohl), nicméně podobné zpracování bych čekal u snímku z jiné dekády a s jiným tematickým podkresem. 3/10
Left 4 Dead (2011)
Být to animované a nacpat na obrazovku ještě více postaviček, byla by to vtipná pecička pro pařany. Takhle je to neobratné cosi, co se první minuty tváří jako vážný fanouškovský pokus o zfilmování slavné zombie akce, zatímco v závěru vycení zuby nepříliš podařený koktejl postav a triků z několika akčních titulů.
Půlnoční kovboj (1969)
Ač si jsem vědom povrchnosti svého tvrzení, Půlnoční kovboj mi přijde jako jedna z těch "vyčichlých" klasik, jejichž lesk zůstal pod deklem přibývajících dekád. Možná proto, že filmů o srážce ideálů s realitou tady od té doby bylo mnoho. Na Schlesingerově díle vyčnívají herecké výkony a výborně napsané postavy, vedle nich mě ale výrazněji zaujala už jen vizuální stránka věci, která si ráda pohrává s pseudoflashbacky a naivními představami obou hlavních protagonistů (o řádně sjeté večírkové scéně nemluvě). Celkově vzato je Půlnoční kovboj výborný film se stále aktuální výpovědí, nicméně... mě nezasáhl.
Neporazitelný (2002)
Hromada slibných náznaků v rámci nápadu i provedení nemění nic na tom, že je tenhle film mrtvý stejně jako Snipesova kariéra. Peter Falk potěšil.
Údolí včel (1967)
"Český Bergman", napadlo mě a vybavil se mi zejména Pramen panny se Sedmou pečetí. Fanatismus je zlý, áno? Ve formálně výtečně podaném filmu ale možná více figuruje nekonečná lidská slabost, která staví nezdolné zdi ze zoufalých činů, způsobené paradoxně touhou po řádu a harmonii.
Zapadákov (1973)
V Badlands dokonale fungují zamýšlené kontrasty: chytrá a ve své mladistvé nezkušenosti naivní dívenka versus Deanovským charismatem opatřený floutek s hlavou v oblacích; člověk versus příroda (a zkaženost versus nevinnost); cesta desperátů k nepřiznané sebeanihilaci versus zodpovědnost člověka a společnosti. Stejně jako se ve filmu mění vztah mladičké Holly ke Kitovi, což je nám sdělováno jejími vnitřními monology, se vyvíjí i vztah diváka k oběma prchajícím. Je těžké jim fandit a je těžké je nenávidět, nicméně stále více si přejete, ať už se něco stane. Cokoliv. Díky tomu se každá zastávka stává nevyzpytatelnou momentkou. Pozoruhodné rovněž je, jakou bezstarostnou atmosférou dokázal Malick svou prvotinu naplnit - v posledním kontrastu si tak dávají po hubě drzá pohoda s kamsi zalezlou frustrací. Nenápadný a přitom tolik fascinující film. Mimochodem, Sissy Spacek bejvala kus.
Galaxie teroru (1981)
Přinejmenším zajímavá je vizuální (kulisová) stránka, která si půjčuje to lepší z prvního Vetřelce a uvidíme v ní také několik povědomých prvků z Vetřelců druhých, v té době ještě neexistujících - ano, v tvůrčím týmu Galaxie teroru totiž figuroval i James Cameron. Tím veškerá zajímavost končí, pokud pomineme extrémně stupidní chování všech členů posádky a vskutku úchylné scény jejich zabíjení.
Monstrum z galaxie Arkana (1981)
Ale odvahu ti klucí tenkrát měli, to jo...
Slepičí úlet (2000)
Smál jsem se často a bavil se nad vynalézavostí, drzostí i střeleností tvůrčího dua. V závěru už je možná celá story jen povinným akčním klišé, avšak při osmdesátiminutové stopáži a zaměřenosti na celou rodinu těžko něco takového vytýkat. Jeden z nejzábavnějších animáků vůbec.
Správci osudu (2011)
Atraktivní zpracování, hravý nápad, chytrá myšlenka. Film, kterému rádi odpustíte i nějaké ty hollywoodské neřesti. Matt Damon a Emily Blunt jsou skvělí.