Moje oblíbené filmy

• Vetřelec (1979) Fascinující audiovizuální stránka pod vedením pánů mástrů Ridleyho Scotta, H.R. Gigera, Carla Rambaldiho a Jerryho Goldsmithe nemohla dopadnout lépe. Gigerovy návrhy jsou tím nejlepším, co v historii žánru vzniklo, od netvora samotného (jenž se svým brutálním životním cyklem dávno přesáhl filmový žánr) až po slavného Space Jockeye. Celá pasáž z neprozkoumané planety je pro mě měřítkem mrazivé hrůznosti záhadna; sugestivno zdejších výjevů velkorážně konfrontuje zvědavost i mysl diváka a sci-fista hororista umírá blahem. Jedna z mých nejoblíbenějších filmových scén vůbec. Vyjádření kosmu jako chladného, neznámého a proklatě tichého (tím pádem vlastně jen reálného) prostoru mě dokonale uhranulo - už žádné záplavy kosmických lodí, světel a všelijaké havěti jako ve Star Wars, ani veskrze světlá elegance Vesmírné odysey. Nostromo, plné odlidštěných koridorů, sunoucí se v podobě gigantického kusu kovu vesmírem a poznávající nehostinnost neznámé planety, včetně temné monumentálnosti dávno mrtvé civilizace v objeveném vraku, to vše je něco, co se rozbíhá s představami pozitivnachtivého diváka. Ve své době šlo o poměrně průlomový přístup, nikoliv o střelu na jistotu, ačkoliv o šest let starší Vymítač ďábla byl úspěšný rovněž díky své tendenci atakovat zaběhlé standarty filmu a vkusu. Zajímalo by mě, kolik lidí šlo tehdy do kina jen proto, aby viděli slavnou gore scénu vetřelcova zrodu. Podobně jako u Vymítače ale tvůrci nevsadili pouze na prvek překvapení - dokázali natočit plnohodnotný snímek se vším všudy, s nemalou dávkou invence. Marně jsem hledal podobnou sci-fi; uhasit žízeň po děsu z vesmírného neznáma se mi v takovém rozsahu už znovu nepodařilo. Jerry Goldsmith složil jeden z nejatmosféričtějších soundtracků, který znám; od vzkvétajících motivů, přes ty mrazivější, neklidnější pasáže, neurčitý hukot kdesi v pozadí, až po prudké a bizarní zvukové štěky - a i tady se musím pozastavit, s jakou precizností Goldsmith dokázal dosadit mrazivou zvukovou kulisu tak, aby bez jediného přečnívajícího místa ladila s celkem. Příběh je tak přímočarý, jak jen může být, včetně klasického závěrečného "nikdy si nebuď jistý, že je padouch skutečně mrtvý", ale scénář obsahuje i zajímavý zvrat, týkající se jednoho člena posádky. Vkusné a příjemné obohacení. Posledním velkým plusem je typově pestré herecké obsazení. Civilní zařazení všech postav se dosti liší od nadopovaných vědátorů z jiných scifáren, kteří jsou schopní vypočítat z hlavy odmocninu obvodu galaxie - vždyť Nostromo je obyčejná nákladní loď, proč zde nemít klasickou dělnickou třídu (Brett a Parker), jejímž největším koníčkem je žvanění o mizerný vejplatě a sviních nadřízených. Imrpovizace při natáčení dílo dokonala. Film se dočkal zatím tří solidních pokračování, ale jednička zůstává jedničkou (a nejlepším sci-fi hororem všech dob).

• Mrtvý muž (1995) "Jste William Blake?" "Ano, jsem. Znáte moje básně?" Jarmuschova filmová báseň, spojující dohromady westernovou neučesanost, černobílou obrazovou estetiku, poutavý trip s elektrickou kytarou a bizarní dějové momenty, je tak trochu přelud... nemám jasno v tom, zda mohu Mrtvého muže okamžitě katapultovat do top 10, či ho nechat plavat v kolonce zatraceně dobrých filmů, jež ve své přízračnosti praští diváka přes čumák přespříliš silně. O čem to bylo? Lyrická cesta za osudem i hezky vylíčená snadnost, kterak se shodit ze skály, ztratit a nechat zapomenout, nebo jen poutavě podané nic? Případně jakýsi hybrid obojího? Je jisté, že Jarmusch natočil western bez westernu, jehož hlavní hrdina nečekaně sešel z cesty a jen tak mimochodem vrostl do role hardcore psance, a že na jakákoliv žánrová pravidla zde nemá smysl hledět. William Blake přijel nikam, potkal Nikoho a stal se ničím. Nádhera. Nádhera s tunou hlášek i momentek, fetišisticky se vyžívajících ve své náhlé absurdnosti. A nemohu nezmínit fatální uhrančivost, místy rostoucí do hodnot, při kterých by se dalo kastrovat bez anestetik. 10/10

• Volání vlků (1983) Nejkrásnější film o křehkosti divočiny a jejím vytlačování rostoucí lidskou civilizací, jaký kdy kdo natočil. Never Cry Wolf bojuje zejména s falešným nenávistným mýtem o zlém "karkulkovském" vlku, který se v lidech během staletí usadil, a ačkoliv nevnucuje žádné pevné stanovisko, ponechává mnoho podnětů k zamyšlení. Scénáristická gradace je úchvatná, od rozpačitého začátku s přistáním v zasněžených končinách putuje přes dokumentaristicky laděnou pasáž s pozorováním vlčí rodiny až k uhrančivě nasnímané scéně se stádem karibu. Následuje už jen přímočarý, avšak realisticky tvrdý závěr, který v dokonale načasovaném momentě odhalí propastné rozdíly mezi vysněnými ideály a krutou realitou. Mladému vědci nezbývá, než se bezmocně poprat s faktem, že i v dobrém úmyslu vyslaná sonda může znamenat předvoj smrti, a že technologický pokrok lidské civilizace ruku v ruce s bezohledností automaticky deklasuje bezelstnou divočinu do role obětního beránka. Nic moc objevného, "pouze" natočeno fascinujícím způsobem s několika nezapomenutelnými scénami, nádhernou hudbou i kamerou a úžasnou severoamerickou přírodou. Především si někdo dal práci s osekáním veškerého sentimentu a laciného moralizování, aniž by ale zakazoval propřírodním typům slzy v očích. Never Cry Wolf je zkrátka neuvěřitelně přirozený film, s nádherně sladěnou formou a obsahem, který si i přes neskonalou krásu zachovává střízlivost a dává s přehledem přes ústa všem filmům o divočině z (nejen) poslední doby. Pro vlkofily povinnost a pravděpodobně láska na první pohled (vlastní zkušenost).

• Příběh Alvina Straighta (1999) Nejkrásnější film o stáří a o životě vůbec. V tom mám už dlouho jasno a nezdá se, že by tenhle fakt hned tak něco změnilo. O tempu a stylu snímku vypovídá mnohé už první pětiminutovka - pomalé scény i jednotlivé záběry provázejí celý film, stejně jako letecky nasnímané obrázky nekonečných kukuřičných polí. Vzniká tak poetická a sluncem nabitá atmosféra, silně podporovaná nádhernou Badalamentiho hudbou. Jemná práce s charaktery a fatální síla rozhodujících chvil se nejlépe prezentují ve scéně, kdy Alvin při pozorování bouře za okny oznamuje své dceři Rose rozhodnutí vydat se za bratrem, s nímž deset let nepromluvil. Síla pravděpodobné konečnosti jednoho života a nutnosti vykonat finální dobro z plátna prosakuje přímo do diváka... Dobrým krokem bylo, že podrobnosti o bratrském sváru zůstaly skryty, ačkoliv je v náznacích zmiňován jako téměř Kainovský hřích. Další fakt, upevňující divákovo soucítění s Alvinem a pohnutkami jeho svědomí. Jako podpora sílící pochmurnosti je v úvodním dějství zakomponována vedlejší tragická linie, v níž hraje roli Rose a jedna událost z její minulosti. Scény, ukazující Alvinovu paličatost, naopak nabízejí úsměvnější pasáže celku - návštěva doktora, kupování chytáku, havárie první sekačky (a její krásná poprava:)) nebo i úvodní upadnutí krásně odlehčují jisté napětí, které by jinak mohlo snadno zabřednout do nehezké nudy. A tak startuje příběh, kterak se stařec na zahradní sekačce vydává za bratrem, který už ani nemusí být naživu. Za bratrem, který žije 600 kilometrů daleko. Na cestu, která potrvá týdny. Během svého dlouhého putování Iowou samozřejmě naráží titulní hrdina na různé postavy a postavičky. Večerní zastávky probíhají v podobě životního poučování a jemného moralizování. Tyhle scény se zdaleka nevyhýbají kýči - jenže v Alvinově zaníceném a hřejivém projevu to vůbec nevadí, nehledě na to, že do celkového konceptu zapadají - vždyť to sakra není filozofické dílo, ale velkorysá, ohromně laskavá pocta životu a jeho sklonku! Mým osobním favoritem je scéna s dvojčaty opraváři a uslzené vzpomínání na válku. Vše má svůj smysl a čas, ani Alvin není bezchybný člověk, kterému by se vyhýbali démoni mysli. V jistém ohledu mi film připomínal Bergmanovy Lesní jahody - i tady se totiž hlavní postava vydává pravděpodobně na svou poslední cestu, s touhou naposledy (sobě) něco dokázat a smířit se se svým životem. ----------SPOILER!!!---------- Závěr, kdy Alvin konečně stane po boku bratra a jejich oči se ve finálním bolestném usmíření mlčky stáčejí k nebi, tak jako kdysi, k nebi, kde jejich staré oči už nemohou nic vidět, je něco nadpozemsky nádherného... a několikaminutovou esencí neskutečného herectví Harry Dean Stantona je těžké nenechat se strhnout.

• Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) Čas od času se objeví film, který přebije konkurenci a poskytnutým zážitkem se snaží vetřít do okruhu divákovy dvorany slávy. Osobně se mi ale nestává příliš často, že by se nějaké dílo s razancí padajícího buldozeru okamžitě po vidění probouralo přímo do top 10. Stalo se a nepopírám, že jsem Dvanáct rozhněvaných mužů od začátku trochu hloupě podceňoval. Otázka trestu smrti byla odjakživa aktuální a pravděpodobně vždy někde aktuální bude. Kluk je obviněn z vraždy svého otce a tucet porotců má tři možnosti - buď ho jednohlasně pošlou na křeslo, nebo ho stejným způsobem zprostí viny. Třetí možnost je, že se shodnout nedokážou a osudný verdikt vynese někdo jiný. Prvotní situace nevypadá příliš nadějně. Pro nevinu je zdvižená jediná ruka a ani okolnosti možné záchraně mladého života příliš nenahrávají. Zhruba v této chvíli startuje velice zajímavé dialogové napětí. Co se týká stavby rozhovorů, argumentace a pointování, vážně jsem nečekal, že mi vyrazí dech film z padesátých let. Davis, hraný výtečným Henry Fondou, stojí proti přesile a bojovat může pouze slovy, přičemž v některých užaslých momentech by divák, pohlcený vývojem situace, nejraději zatleskal. Příkladem budiž překrásná chvíle, kdy muži, hlasující pro nevinu, donutí tlakem svých argumentů agresivního porotce číslo tři k protiřečení si. Vrcholů je několik, ale svůj terč najde každičké vypálené slovo. Není důvod nevěřit. V záplavě důvodů, pochybností, napadání i hájení se, se profilují charakterové karty jednotlivých postav, z nichž samozřejmě některé jsou vidět více, než druhé. Rivalita a schopnost strhávat pozornost na sebe je tu též vyjádřena výborně. Film vypovídá o zlu trestu smrti v případě justičního omylu, mnohem více ale nakonec řekne o schopnosti mluvit, obhajobě názoru a síle pohledu na věc, který není poskvrněn předsudky, lajdáckým posudkem ani přístupem aktuální společnosti.

• Americká krása (1999) Žiju. Možná žiju jen do momentu facky, která mě donutí přehodnotit úroveň onoho žití - pořád žiju? Ano, ale chtěl bych žít jinak... jinak? Jako kdysi? Restart? Nebo prostě jakkoliv jinak? Nezáleží na tom, co by se stalo, kdyby Lester Burnham Angelu nepoznal, nebo kdyby se nepřistěhoval Ricky s rodinou, protože oni tu jsou a on je prostě poznal, spolu s náhlou potřebou renovovat svůj letargický život. Americká krása je možná trochu bizarní, ale jinak hořce bolestná a výstižná ukázka ztrát rodinných jistot průměrných maloměšťáků, jež započala ironicky právě v okamžiku opětovného nabytí určitých svobod a cílů. Jednoznačně největší plus jsou jednotlivé postavy filmu, ať už Lester, zoufale se snažící dostat z každodenního stereotypu, jeho po úspěchu lačnící žena Carolyn nebo dcera Jane, která rodiče (standartně pubescentně) nenávidí. Mimochodem, "generační střet" Jane a jejích rodičů je tu vykreslen maximálně věrohodně, aniž by se na něj film jakkoliv důvěrněji zaměřoval (rodiče cestou na Janeino vystoupení - Lester: "Nenávidí mě." Carolyn: "Je jen tvrdohlavá." Lester: "Tebe nenávidí taky.") .... Pár nahodilých hlášek a situací - funguje to. Dále je tu v sousedství žijící drogový dealer Ricky, který čelí autoritě svého armádou nasáklého otce a který je paradoxně asi nejnormálnější postavou celého filmu. Šablonovitost postavy Angely zase skvěle vykresluje povrchní pozlátko, které nás občas v náhlém poblouznění přivede na špatnou cestu. Scénář i režie jsou precizní a závěr filmu... je to happy end nebo ne? Vyberte si sami.

• Synecdoche, New York (2008) Příběh o muži, který se dychtivě, bezmocně snažil režírovat něco, čeho mohl být maximálně hercem. Málokdy se vidí tak přesné vykreslení jednoho života, mizícího pod nátlakem strachu z nicoty. Cadenovo pohlcení hrůzou z umírání se postupně mění v touhu vybudovat něco monumentálního, pravdivého a nezapomenutelného; staví repliku velkoměsta v životní velikosti a nutí stovky herců hrát šedivé myšky v jeho ulicích. Jenže nakolik jde Cadenovi o divadelní představení a nakolik o repliku méně útrpné podoby vlastního života? Nakolik dokáže být herec jeho samého skutečnější, než on sám? Jak může jeho dílo dosáhnout finální podoby, když taková logicky neexistuje? V samém závěru už pouhá troska titulní postavy bloumá mrtvými kulisami, naslouchá působivému řečnění "režiséra" a Synecdoche se hned po prvním vidění stává jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Síla slov o životě graduje, vrcholí a máchá diváka ve fatalisticky silném ztvárnění zoufalství osamělosti. Krásný scénář, krásné nápady, dávka humoru, zajímavá symbolika (hořící dům), bezchybně umístěná hudba, pozoruhodné zacházení s dějovými rekvizitami a zvláštní, ale nezaměnitelní herci - to vše je filmu vlastní. Mysl zůstává zaměstnána od začátku až do konce... a vlastně i dlouho potom. A rozhodně má co zpracovávat... "Jak tě lidé, kteří tě obdivovali, přestávají obdivovat, jak umírají, jak jdou dál, jak se jich postupně zbavuješ, jak se zbavuješ své krásy, svého mládí, jak na tebe svět zapomíná, jak poznáváš svou pomíjivost, jak začínáš ztrácet své vlastnosti jednu po druhé, jak zjišťuješ, že tě nikdo nesleduje a nikdy nesledoval, přemýšlíš jen o jízdě. Ne o odjíždění odněkud, ne o přijíždění někam, jen o jízdě, o odpočítávání času. Teď jsi tady. Teď jsi... pryč." Mimochodem, znáte význam slova synekdocha? 10/10

• Volný pád (1993) Zážitek z filmu regulérně dospívá spolu s divákem. Zatímco dříve si pubertální jedinec pošmákl na "týpkovi", který bez váhání trestá všechny možné delikty té zkažené doby, později si nutně uvědomuje cosi o lidských schopnostech snášet tlak. Dříve byla basebalová pálka cool, později se stává prvním varovným světýlkem... Skutečná povaha Williama Fostera, alias muže s označením D-FENS, není o nic lepší, než všechno potkávané zlo. Volný pád je gradující sondou do jednoho zkratovaného mozku, jenž mate svým vzezřením i jazykem. Je chybou hledat moment, kdy už není cesta zpět; po skončení filmu a sesbírání všech indicií je naprosto jasné, že D-FENS z cesty nesešel v průběhu filmu, ani nenašel cestu jinou, nýbrž pouze pokračoval v pádu. Tvůrci navenek jednoduchou story o chlápkovi, jemuž stres příliš dlouho tloukl na buben, nacpali do atmosféry sluncem rozžhaveného železobetonového pekla a každá vteřina se nese v příslibu totálního kolapsu. Tohohle dusna pak využívají k poněkud paradoxnímu, avšak chytrému tahu - D-FENS bředne do bahna právě ve chvilkách, které slibují oddech a zastavení. Ochlazování se plechovkou, procházka parkem, vybírání snídaně - nevinně začínající scény končí D-FENSovým přehřátím a výbuchy, které provázejí nejpůsobivější chvíle filmu. Přelomový moment, který Fostera přemění z padajícího šutru v odjištěný granát, se pro jistotu odehrává rovnou ve tmě jednoho zavšiveného skladu. Výborným protipólem je postava Martina Prendergasta (civilně hrající Robert Duvall). Policajt před důchodem a podpantoflák, bačkora. Naoko. Pokud Foster padá, Prendergast chce na poslední chvíli postavit pomníček svojí policejní cti. Příběh titulních dvou charakterů je dostatečně poutavý a tvoří neobvyklou chemii i přesto, že tváří v tvář se prakticky nesetkají. Možná proto, že Prendergast je prostě hodnej chlap, ačkoliv jsou neustále propírané jeho chyby a nedostatky; Foster už se jen řítí do záhuby, i tak mu ale občas fandíte. Chvályhodný je fakt, že v téhle two man show má prostor i několik vedlejších postaviček, které povětšinou nějakým způsobem ovlivňují charakter či jednání obou. Zmínil bych především Rachel Ticotin a Barbaru Hershey, přesvědčivé jsou i Tuesday Weld jako Prendergastova žena a Lois Smith v roli Fosterovi matky. Poslední dvě zmíněné mají málo prostoru, avšak je jim dopřána jedna vděčná paralela v kauze Prendergast; ostatně různých paralel lze ve filmu nalézt více. A víte co? Klidně se na to vybodněte. I s vypnutým mozkem je to zatraceně poutavá podívaná. Nepopírám, že na tomhle filmu miluju každičké okénko filmového materiálu. P.S. Po dlouhém hledání jsem konečně sehnal atmosférický soundtrack od Jamese Newtona Howarda, který vyšel v kombu s hudbou k filmu Flatliners. Nádhera.

• Vykoupení z věznice Shawshank (1994) Stephen King napsal krátkou, nenápadnou novelu s názvem Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank. Zrodilo se něco, co se mělo stát předlohou filmu, který v době svého vzniku odešel potupně poražen Forrest Gumpem, ale svou vynalézavě latentní krásou časem dobyl vrcholy mnoha žebříčků. Zatímco kniha se drží více při zemi, scénáristé zdravě vyhrotili klíčové chvíle, přidali něco nových postav, mírně pozměnili osudy těch původních a vůbec postavili vypravěčsky natolik pevný most, že by po něm projelo i dvacet Forrestů v tanku Maus. Sledujeme příběh mladého, ambiciózního bankéře Andyho Dufresna, který je i přes svou nevinu obžalován z vraždy vlastní ženy, odsouzen a vržen do rozšklebeného chřtánu vězeňského. Filmu je často vytýkáno, že zobrazuje vězně jako neškodné ovečky - ale takový odstín už si paleta při tvorbě obrazu vyžádala. Na druhou stranu, i člověk, který spáchal zločin, může svého činu litovat a po zbytek života být opět normálním.... normálním, obyčejným, šedivým... ale taky zavřeným. Andy při své až apatické povaze do jiné skupiny, než k dobráckému Redovi a jeho kumpánům zapadnout nemohl. Nezajímají mě magoři běhající okolo, zajímá mě Andy, jeho kamarádi, zajímá mě zlo, které působí přímo na něj - zkorumpovaný správce věznice a banda násilníků, nazývaných sestřičky. Shawshank ani náznakem nechce naturalisticky vypovídat o hnusu ve věznicích, je oslavou pozitivna, dobra, hřejivých odstínů citového spektra, což se snaží uvést do kontrastu s vězeňskou slupkou. Shawshank je navzdory Redovu tvrzení především pohádka. Smutnost a ztracenost tu přeci jen přítomna je, a nemyslím teď těch několik drsnějších scén, občas chladících baladický motor pro zahnání pocitu naprosté pohody. Příběh starého Brookse je krapet sentimentální, avšak potřebný minimálně pro ten působivý dialog s Redem, a hlavně pro ukázku pravdy, že je zle, šeredně zle, pokud se Shawshank stane ve vašich očích vážně něčím idylickým. Krom toho, film je plný nádherných scén. Pokud pominu mou nejoblíbenější s dehtováním střechy, kde startuje Andyho sofistikovaný plán na dobytí vnitřních struktur věznice, je tu vězeňský daňový úřad, šikovně poskládaná závěrečná pasáž a ten jeden dialog, následující po Andyho návratu z díry za gramofonovou šou. Tak jednoduchý, tak přímočaře útočící na emoce, ale spolehlivě mě odbourává vždycky. Pocitová působivost je individuální, ale závěr je prostě dokonalý. Red potřeboval své finále, a finále se nabízelo v zadaných parametrech jediné. Přemýšlel jsem, jestli je poslední záběr před titulkami nutný, a nevím, každopádně novela si tenhle moment odpustila a ničemu to neuškodilo. Po technické stránce je vše v pořádku. Krom skvělého scénáře zmíním pro potřeby filmu nutnou neexhibující, do posledního detailu přesnou režii, překrásnou kameru a hudbu. Herecky lépe být rovněž nemohlo. Freeman, Robbins, Gunton, Sadler, Brown a další se typově pro Shawshank snad narodili, a jejich výkony není třeba komentovat - především titulní dvojka Robbins-Freeman se nedopustila jediného pochybení ve své přirozené přesvědčivosti - rozhovor o louce před závěrečnou částí je nejlepší moment. Věřil jsem každé gesto, každé cuknutí v obličeji. Vykoupení z věznice Shawshank je kolosální pocta klasickému vypravěčství, klasickému dramatu, naději a všemu pozitivnu, co v člověku je/bylo/může být. Srdcovka z nejsrdcovatějších.

• Vesnice (2004) Shyamalan našel starosvětskou světnici našich prababiček a ze stěny sundal starý, melancholii probouzející obrázek podzimní krajiny. Absorboval jeho obsah a pak ho oživil. V zažloutlém rámu se rozvíjí příběh lidských pohnutek, postavený na dráždivé esoteričnosti a nevinnosti, již současný člověk ve viktoriánsky laděných výjevech spatří. Fyzická uzavřenost komunity, do níž se zde podíváme, kameramanovi slouží podobně, jako rám zmíněnému obrázku. Záběrů na lesy, louky a podzimem svlečené stromy kolem si užijeme v různých podobách do sytosti, aniž by byly rušeny přechody do jiného prostředí. Pestré a životaschopné jsou dostatečně, v kombinaci s přenádhernou hudbou Jamese Newtona Howarda tak tvoří silně návykovou drogu pro podzimem nakaženou duši. Nádhera. S příběhem je to podobné - je třeba mít pro podobné báchorky cit a náladu. Za každým kamenem je tu ukryté kvantum hlubokých pocitů a záleží jen na vás, zda je chcete obracet. Titulní idea si bere na paškál touhu po zajištění blaha a bezpečí svým nejbližším, strach z vlastní viny, zoufalou bezmoc a její vykoupení čistou, neposkvrněnou láskou, která tu vzkvétá a má zůstat navždy. Druhý prvek tvoří tlustá slupka mystérií, jimiž je Vesnice zahalená. V lesích žijí Ti, o nichž se nemluví, a kvůli kterým nikdo nemůže komunitu opustit. Nikdo neví, co jsou zač, základní vědomostí zůstává nebezpečnost červené barvy, která je přitahuje a jakási pradávná dohoda, dle níž tvorové nevstoupí za vymezené hranice osady. Jednoho dne je ale jeden z obyvatel těžce poraněn a potřebuje lék, dostupný pouze ve městě. Pokud má přežít, je třeba porušit veškerá pravidla a vydat se skrze lesy pro pomoc... Proč všechny ty řeči? Ano, uhodli jste správně, Vesnice je ohledně divácké vstřebatelnosti silně kontroverzní. Pokud vás podzimně zbarvená panorámata neberou, nechcete se vžívat do příběhu poněkud naivně žijící "nové" generace izolované komunity, rozplétat s ní smutný příběh hořké minulosti a navíc rádi shledáváte každou drobnou nedořečenost záporem, film vás bude patrně nudit. Mě ale trefil tenhle šíp přímo do srdce a v určitých subjektivních oblastech ho dokonce rád dosadím na úplný vrchol. Za ty nádherné obrázky a nádhernou hudbu... za skvěle obsazené i zahrané role... za celou zápletku s Těmi, o nichž se nemluví, která má neopakovatelnou atmosféru starých českých pověstí... za nápad, který je sám o sobě velmi silný... za tu silnou auru nevinnosti a záplavu pocitů... za všechno. Síla, s jakou mění tvůrci v malá umělecká díla i zdánlivě obyčejné momenty, je také obdivuhodná. Každá chvíle, jako je ta, v níž Lucius odvádí Ivy do sklepa, pro mě byla zážitkem. A filmařská stránka? Kamera s hudbou jsou jednoznačně oscarové, herecké výkony všech bezchybné (kvarteto Howard - Brody - Hurt - Phoenix ale vede), režie vnímavá a celková estetická úprava překrásná. Scénář jako jediný sem tam skřípe, občas dokonce s lomozem brzdícího vlaku, nicméně ve správných chvílích ho zachraňují výše uvedené elementy a mocně ho podpírá i síla námětu. Vesnice prostě vypráví svou story o lásce vehementně každým okénkem a tam, kde někdo selže, vám okamžitě podá ruku někdo jiný. Miluju tenhle film. Pokud jsem vás o tom nepřesvědčil, je mi to tentokrát fuk.