StaryMech

Spíš než příběh k spoluprožívání nebo ryzí dokument nabízí režisér plakátově podaný společenskokritický komentář s otravným voiceoverem (vlastním a spoluscénáristy Pietrangeliho); své neherce přitom vede jako v opeře - samý křik a hurónský smích. Výborná je kresba prostředí a kamera. Film prý Visconti, kterému asistovali Rosi a Zeffirelli, dokončil jen díky tomu, že prodal pár matčiných klenotů a byt v Římě. Úplně zkrátka ale nepřišel: z Aci Trezzy si přivedl domů jednoho z hochů, kterého zaměstnal jako komorníka. Někteří kritici upozornili na zvláštní rozpor mezi zjevným záměrem zostudit kapitalistický systém a postojem sympatického hlavního hrdiny, který tento systém obžalovává, ale přivede sebe i celou rodinu do neštěstí snahou se do něho začlenit.

Rozdíl mezi přímočarým osvětově-akčním představením "Hořící Mississippi" a jednoznačným vrcholem Parkerovy tvorby, psychologicky i sociologicky zajímavým "Ptáčkem", napovídá už onen dramatický přívlastek v názvu prvního snímku. Některé americké kritiky navíc pohoršil způsob, jakým jeho tvůrci naložili s dějinnou skutečností. V první řadě pomlčeli o aktivitě místních černochů a předvedli je jako víceméně němé, pasivní oběti, aby o to víc vyzdvihli úlohu FBI v případu; v druhé látku přizdobili řadou kosmetických úprav. Klíčovou informaci o uložení těl obětí agenti kupříkladu nezískali od uvědomělé místní ženy (fiktivní postava, která ve filmu představuje středobod příběhu a jeho mravního vyznění), nýbrž od anonymního občana za odměnu ve výši 30 tisíc dolarů. Charismatický černý agent v závěru? - Hoover by tehdy mezi svými hochy sotva strpěl podobné faux pas - atd. atd. Naštěstí máme v "Hořící Mississippi" Hackmana, díky němuž je pořád nač se dívat.

Z průměrné zábavní hloupůstky s občasnými náběhy na společenskou satiru pro mě trčí tři parádní taneční čísla. Astairovy výstupy si lze vychutnat tím spíš, že mu při nich není vidět do tváře.