Snorlax

Udržet nesmírně vysoko nastavenou laťku ve všech epizodách by bylo asi nereálné. Ty z prostředí základny mě bavily z počátku nejméně, nejvíce jsem si užívala u hry. Velmi mě bavily i vizuální hříčky s divákem, kterému byly servírovány falešné indicie v podobě makrozáběrů. Skvělý scénář a výtečná režie, těšila jsem se na každý další díl a doufám, že budou následovat další řady.

Jiříček se, přesto že je dospělý chlap, nedokáže postavit matce, a tak se nechává cloumat manipulativní ženou, která s příchodem důchodového věku zjistila, že má syna. Simona Peková je dokonale na pěst.

Po skončení tohoto filmu jsem si znovu připomenula, jak plytké a hloupé jsou ty české agitační protikomunistické slátaniny, až má člověk dojem, že si je financují sami komunisté. Nezanechat stopy je depresivní snímek o boji vnitřní touhy po pravdě a spravedlnosti se systémem založeným na lži. Film je to nadčasový, mohl by klidně vyprávět o jakékoliv diktatuře a v tom je jeho obrovská síla. Film se nebojí ostrých hran protikladů, řeči ministra vnitra vyvolají smích před Jaruzelskim, ten sám posvětí vznik vyšetřovací komise, leč přesto i nadále ministr hraje prim. Krásná ukázka toho, jak vlastně stačí jeden zmetek v důležité funkci, aby si dokázal stát zorganizovat podle svého.

První a bohužel zřejmě i poslední cimrmanovsky laděný film Jana Svěráka se setkal s nepochopením, které zase nechápu já. Po dlouhé době si Jan Svěrák na nic nehraje, nedává na odiv své ego, jen pokorně užívá chvil se svým tátou. Ten film je milý přesně jak umí Zdeněk Svěrák být. Po zhlédnutí Po strništi bos mne jala hrůza, že Svěrák starší zblbnul. Naštěstí tomu tak není, to pouze do jeho námětu vnesl příliš sebe jeho syn. Zde Svěrák starší spolupracoval na scénáři zřejmě mnohem více a je to znát. Některé scény jsou hodně dada a dovedu si je představit i v rozhlasovém provedení v nealkoholické vinárně U pavouka. Není to film na plný počet, ale tak mizerné hodnocení (aktuálně 54%) si nezaslouží, navíc jsem se několikrát smála nahlas, takže bez uzardění přimhouřím oko a kus hvězdičky přihodím.

Forma značně převyšuje obsah, i když i ten rozhodně není k zahození. Měla bych připomínky k únosu hlavního hrdiny. Rozhodně nerozporuji, že by mohl existovat někdo, kdo je schopen ublížit nemohoucímu. Ale ukončení této akce postrádá odvahu předešlého děje. Leč berme to pouze jako pihu na kráse precizně zpracovaného černým humorem prosáklého snímku.

S opodstatněnou drzostí a seběvědomím natočený debut Denise Šafaříka by mohl rozčeřit stojaté vody české kinematografie. Již nemusím závidět našim východním sousedům jejich Invalidu, Šafaříkův humor je ještě břitčí a černější. Epizodický formát zobrazující kaleidoskop jednoho dne v jednom domě si jde svou vlastní, dosud nevyšlapanou, cestou. Šafařík má kuráž a potenciál, doufám, že obojí mu vydrží při shánění peněz na další projekt, na který se již nyní těším.

Dnes mě více než jindy mrzí rozdělení Československa, saprlot, jak ráda bych se chlubila tím, že tenhle film je náš! Dokonalý černohumorný úlet nenechá diváka na pochybách, že Karásek prostě umí a je vlastně jedno, do jakého žánru se pustí.

Za tenhle snímek se tvůrci určitě během pár let dostanou před soudní tribunál Spojeného euroamerického šílenství a budou odsouzeni k smrti ihned po všech Othellech s nedostatečným pigmentem. I když je Gilles už poněkud vypelichaný, hraje mu to pořád hodně dobře. Ono je v tomhle filmu vlastně všechno hodně dobře, až na samotný fakt, že vychází z reality.

Psychologický souboj dvou odlišných světů je prošpikován až seversky pojatým černým humorem. Každá postava v tomto má své opodstatnění, každá má svůj příběh, každá nějak ovlivní ty ostatní. Nic není zbytečné, nic nechybí, vše si pomalu a rozvážně plyne k morbidně šťastnému konci.

Jedna korejská svobodná máma si přestává rozumět s dcerou, kterou právě pohltila puberta. O vzájemném hledání průsečíku dvou vesmírů je tenhle film jen okrajově. Naštěstí. S převahou je to fascinující černohumorná sranda s vybroušenými dialogy. Jo a teď jste svědek vy.