Moje oblíbené filmy

• Leopardí žena (1938) Není nad to, mít svého leoparda:-) Absurdita na každém rohu? Leopard. Ironie na každém kroku? Leopard. Praštěná dívka v touze po Něm obracející svět vzhůru nohama? Leopard. Roztržitý paleontolog toužící po brontosaurově kosti, který se má brzy oženit? Leopard. Geniální screwball komedie aneb rozkošná válka mezi pohlavími na všech frontách? Leopard. Jsou mu tři roky, miluje psy a píseň I Can't Give You Anything But Love, Baby... P.S. Nekoukejte na dabing. Nikdy. Za žádných okolností.

• Příběh z Filadelfie (1940) Bohyně, která chce být milována a ne uctívána na piedestalu, mezi třemi muži, kteří jí padají k dolním končetinám jako přezrálé hrušky. Cary Grant vysílá fluidum v očích, juvenilní spisovatel-pisálek James Stewart oblažuje aristotelskou moudrostí a sokratovskou ironií a nevšedně krásná Hepburn, u které si i dívka musí v každém záběru říkat: Být muž, tak...George Cukor tuhle romantickou komedii osolil sociální satirou a nemusel si lámat jazyk nad abracadabra, aby výsledek byl kouzelným představením, kde jedna pointa ústí v druhou a scény navazují s lehkostí, s jakou Katharine vystřihne dokonalou šipku do vody. Blahoslavená čtyřicátá léta, která mou potřebu romantiky a cynismu uspokojují v jednom vybroušeném diamantu...

• Sunset Blvd. (1950) Kamera. Světla. Akce. Náraz.Objevil se nápis The End a já vydechla, jako by to mělo být naposledy. Snad jen Hitchovo Vertigo mě také uvedlo do stavu duševního stuporu a fyzického zimničného třasu. A znovu jsem si uvědomila, že není nic děsivějšího než temné zákruty lidské duše, která je rozbolavělá touhou a leptána časem, který spravedlivě užírá všem. Komediální génius Billy Wilder má v sobě vpravdě hydeovskou černotu, jež od prvních záběrů zařezává s neosobní krutostí do živého masa. Satira na filmový průmysl a studiový systém ve zlatých létech je ostrá jako vrásky hloubící kalifornské slunce. Je nebezpečnější chlad, nebo vášeň? Neuhýbavá pravda bez kudrlinek a racionalizací, co zní ozvěnou ve voiceoceru, nebo pošetilé iluze stárnoucí filmové hvězdy, jejíž nebe zemřelo s prvním zvukovým celuloidem? Sunset Boulevard nastavuje zrcadlo v retrospektivě v úchvatném monologu i jadrných dialozích, ale obrazově vzdává hold němé éře a pomale plynoucímu času, rozpolcen jako bohyně sesazená z trůnu, která touží dát svému milému na levou líci polibek a na pravou facku. Vítejte v Hollywoodu, továrně na noční můry, zemi, kde slunce nezapadá a kde dnes už znamená včera, kde se klečí před modlami, dokud na ně dopadá umělé světlo, a strhávají se, když jejich vyměřený olympský čas uplyne. Hollywood, věčně mladý a věčně zelený, se starým a okoralým producentským srdcem, trh, kde se poptává naděje a nabízí zklamání. Sunset Boulevard je železná obžaloba a sametová obhajoba zároveň. Pro všechny ty báječné lidi tam ve tmě, co touží po bazénu...

• Vertigo (1958) Závratný sen, snová závrať...Jedna z Hitchových zdolaných osmitisícovek, na jejímž vrcholu vás obklopí velebné ticho.

• Na sever severozápadní linkou (1959) Vybroušené dialogy, dokonalý styl, nadpozemsky charismatický Grant, hitchcockovská mnohoznačnost a Humor...Nepravý muž na nepravém místě v nepravou dobu-ale v tom Pravém filmu. Ten popis je zoufale chabý, ale okouzlení nelze popsat slovy, protože při přemýšlení nad vzletnými adjektivy mi na rtech bloudí připitoměle zasněný úsměv a ožívají dialogy. Pokud to neuvidíte, bude vaše filmová sbírka chudší o Modrého Mauricia. Hitchcock Number One. TOP 10 movie.

• Před úsvitem (1995) Jedno letmé setkání. Jeden spřízněný pohled. Jedno město. Jediná nekonečná noc.Dva lidé, kteří z epizodické náhody vystavěli tu nejcivilnější a nejpůsobivější katedrálu romantického příběhu...

• Ztraceno v překladu (2003) Sometimes you have to go halfway around the world to come full circle...Šeptání na světle, mlčení ve tmě, cizí lidé v cizím městě. Sofia Coppola je bohyní nevyřčených tajemství a podivuhodné mnohoznačnosti. Tragiku odcizení a kouzlo sblížení vyjadřuje tak úsporně, civilně a pravdivě, že máte pocit, jako kdyby scénář utkala z vašich zavřených zásuvek a gesta okopírovala se zavřenýma očima. Mezi mladou dívkou Charlotte, která ještě neví, kudy kam, a hvězdným padesátníkem Bobem stojícím na kolejích, které nikam nevedou, vlastně nevzniká křehká lovestory... Jde o poetické setkání dvou spřízněných duší. Malý zázrak ve velkém Tokiu. Meditativní bloudění na prostoru hotelového mikrosvěta. Na počátku byla letmá náhoda a na konci poutě subtilní city, které vypadávají z každé zavedené škatulky. Jeden z mých nejintimnějších filmových prožitků. Nejzásadnější film mého krátkého života. Lost in description. Grazia, Sofia. TOP1.

• Věčný svit neposkvrněné mysli (2004) Horská dráha po zákrutech mysli šíleného Charlieho Kaufmana, kterou projektoval neméně šílený Michel Gondry. Lovestory, která nebledne, vzpomínky, které nelze smazat, herecké výkony přesné jako švýcarské hodinky. Originální od hlavy až k patě, nádherné od vizuálů až k soundtracku.

• Pýcha a předsudek (2005) Milovala jsem fenomenální britskou BBC minisérii s Colinem Firthem, kompletní dílo Austenové měla přelouskané v originále a z nového remaku debutanta-režiséra měla obavy. Matthew MacFadyen není druhý Firth ani čistokrevný aristokratický darcyovský typ. V jeho gestech probleskuje nesmělost, v jeho vyznáních jímavá hloubka a nadřazenost nosí spíš jako kabát ušitý z hrdosti, nikoli z pýchy. Jednoduše krásná Keira působí jako závan temperamentního vánku, který smete vše, co stojí v cestě. Stačí se posadit na houpačce, zaklonit hlavu a vychutnávat svěžest rodinných scén s vynikajícími herci, poutavé obrazy z venkovského života, monumentální hudební linii a odzbrojující dialogy...Každá scéna má zvláštní nadčasové fluidum, každá výměna mezi Elizabeth a panem Darcym chytá za srdeční chlopně. Na prvním plese vyvolá rošťácký úsměv na tváři, na druhém plesu prapodivně zneklidní, po indiánském běhu zabahněná Elizabeth okouzlí, nevybíravá žádost o ruku v altánu se bolestně zaryje dovnitř, zatímco shledání v Pemberley a samotný závěr za svítání poskytuje silné, nedoslovné, až téměř snové naplnění..... Mr.Wright, you were the Right. Stvořil jste tu nejkrásnější romanci posledních několika let, čistou a průzračnou jako skotská jezera...

• Lítám v tom (2009) You Will Believe a Man Can Fly...Jeden z nejšťastnějších dnů Jasona Reitmana prý nastal, když Clooney přijal scénář psaný přímo pro něj. Ryan je záletník, notorický bachelor, který žije na oblaku číslo devět a vzrušují jej dvě výzvy: dobytí bájné hranice nalétaných mil American Airlines a sex v letové hladině FL 125. Zatímco spousta mužů má problém vyletět z rodinného hnízda, Ryan má problém dosednout na zem, je totiž doma ve vzduchu, nepolapitelný pták s křídly businessclass, jehož letištní manévry a pro ostatní otravné rituály tvoří osu jeho života. Zemská i lidská gravitace ho tak trochu odpuzují, coby zákazník je loajální až za hrob a kartičky věrného zákazníka jsou pro něj totéž, co pro ostatní fotky dětí v peněžence. Trousí za sebou cynické hlášky jako oživlý Oscar Wilde, vypadá jako Cary Grant, neuznává závazky a s elegantní arogancí dává lidem padáka. Je moderní, ale na rozdíl od jiných není otrokem technologií, na elektronické řešení personálních věcí /výpovědi, rozchody/ má naštěstí staromódní názor a přes odstup od lidí ukazuje svou lidumilnou stránku, protože osobní kontakt považuje za nenahraditelný. Koneckonců, ve filmu to schytá jenom Myspace, ale dost vypovídá můj oblíbený Clooneyho citát: “I would rather have a prostate exam on live television by a guy with very cold hands than have a Facebook page.” Asi tak. Jakmile zaútočí Reitman se třemi postavami, které reprezentují rodinné hodnoty a soudržnost, náš hrdina správně dí, že je to otázka volby, nikoli povinnost pro každého. Zatímco mladá, technologiemi nekriticky nadšená, ale naivní kolegyně mu nutí svou verzi ideálního života a chce z něj udělat sympaťáka s plány do budoucna, krásná spolupasažérka s podobně rozlítaným životním stylem představuje jeho ženské zrcadlo. Jenže u muže vypadá nezávislost sexy, u ženy působí tak trochu jako znouzectnost. Clooney koneckonců lehce reprízuje svou postavu z Coenovic veselohry Intolerable Cruelty a zároveň hraje sám sebe. V polidštěné podobě, no kidding. Ačkoli je Reitman zjevně na straně plápolajícího rodinného krbu, je ochoten poskytnout druhé straně prostor pro žraločí strategie, prázdný batoh a život " v letu" a v zásadě, byť nerad, uznává, že některá divoká zvířata zkrátka potřebují svobodu a k ochočení se nehodí. Dost o tom vypovídá třeba porovnání scén: aféra na jednu noc je roztomile cynická a skvostně stylová, svatba působí jako nucené vlečení oběti k oltáři. Největší síla Up in the Air ale není George. A vlastně ani příběh krocení zlého muže. Jsou to Jasonovy dialogy: chytré, řízné, plné narážek a ironie, konverzační humor se satirickými hroty par excellence, umění špičkování dovedené k dokonalosti, v kině se tomu zasměje každý pátý člověk, ale pro mě definitivní důkaz, že Jason Reitman mi stejně jako Sofia Coppola ROZUMÍ. Smějeme se stejným věcem, všímáme si stejných maličkostí a pokládáme podobné otázky. Někdy si splníte sen sami, někdy Vám ho splní člověk, který bydlí tisíce mil daleko a o Vaší existenci netuší.(projekce) 90%