Darren98

Vražedná minulost neboli Haunter mi až poměrně nedávno naštěstí spadl do seznamu strašidelných filmů nutných ke zhlédnutí, protože přes místních ani ne tisících hodnocení (!) se tu alespoň střetávají na jediném profilu filmu všechny body unikátní trojice - horor, časová smyčka, Abigail Breslin. Výsledné kvality jejich spojení mi při směšných a absurdně nepřesných 55 % představují nejnedocenější thriller-horor jaký pamatuji.  Všechno tu funguje po celou dobu; každá pasáž využije námět, herce, efekty, kameru, hudbu i atmosféru o trochu navíc, než co od nich čekáte. A jakmile začne ubývat energie jedné části, film to jakoby sám pozná a přehodí nás do další fáze příběhu, dokud neprostřídá každou jednu nezbytnou (a ani jednu navíc) v nejlepším možném pořadí do mysteriózního dobrodružství centrované okolo takřka ideální slasherové protagonistky. Tohohle filmu si osobně cením víc než naprosté většiny nadčasových hororových klasik, protože jedna z oblíbených a nejvíce talentovaných dětských hereček se jakoby vynořila zpět ve vážnějším pojetí, které se tak jednoduše a až neuvěřitelně moc blíží mé představě perfektně vyváženého thrilleru až hororu s dívčí hrdinkou v hlavní roli, která nás provází celým spektrem podžánrů - obsahuje střípky duchařiny, vyvražďovačky, nalezené nahrávky i třeba psychologického hororu - a navrch boduje každou vteřinou nejlépe obsazeného záporáka s creepy úsměvem. 95%

Naprosto úžasný závěr, a nejzábavnější mysteriózní horor jaký znám! Vše co ve druhém díle chytalo potenciál se tady krásně přeměnilo v maximální využití nastavených základů z prvního dílu. Nejpůsobivější mi v trojici dějových linií přijde fakt, že v roce 1666 zároveň roste pocit, že vše do budoucna zaklapne, a zároveň se zjevuje hlas, varující před rozporem stran, kterým fandíme; dokud se vše neprotne ve vrcholné půlce a nezakotví naši loajalitu konkrétnímu cíli v tomto perfektně koherentním příběhu. 90%

Vyloženě jsem si vsadil a risknul 80 minut své pozornosti, když jsem s mininadějí na kvalitní film a spoustou pochyb v účinnost na moderního diváka zapnul počátek rozřezávacích hororů, jenž jeho pověst natřikrát předchází. A prvních 50 jsem věru vzdával holt svým předvídajícím dovednostem, které tvrdily, že půjde o nezáživné patlání s obětmi příliš starém na to zaujmout v dnešní době, vyjma krutého překvápka pro prvního klepnutého a skvělého záběrování u první slečny na zaháknutí. Jenže posléze přišla slavná motorovka, jejíž řachot byl pastva pro uši, kde až znepokojivě dobře sednul coby duet s neutuchajícím řevem jedné z prvních představitelek tropu "final girl". Bez vyzrazení zbytku musím narovinu přiznat, že s blížícím se koncem mi dění na obrazovce kradlo pozornost až exponenciálně rychle (poslední 3 minuty jsou pro mě nejvíc strhující závěr všech dob); a že tento původní Texaský Masakr v mých očích představuje surový horor, kterému právě ve svůj vlastní prospěch obrovsky přidává na té ohromné působivosti právě ta starší nízkorozpočtová vizáš a béčková atmosféra hraničící s found footage stylem, na konci které jsem u poslední přeživší ploché holčičí postavy najednou a velmi výrazně cítil tu čistou syrovou hrůzu, jakou prožívala v posledních chvílích. 74% zaslouženě

Stejně jako Chucky před 20 lety mě M3GAN přitáhla ke svému filmu zdaleka nejvíc pro svůj vzhled a design obličeje, přičemž její příběh po celou dobu paradoxně navracel vzpomínky k remaku Dětské Hry. Během nenáročného, přívětivého děje s poměrně častými i funkčními humornými vsuvkami se mi však titulní postava zalíbila ještě o tolik více, že jsem prakticky celý závěr pochyboval, komu přeji přežít více. Jako fanoušek charismatické a zároveň nebezpečné umělé inteligence ve sci-fi thrilleru jsem tedy lehce nad míru spokojen, pokud mám však doporučit hororový zážitek kvůli kterémuž nedostatku může být kdokoli zklamán, vidím ohromné příležitosti v potenciálních budoucích dílech. 73%

Ligu Spravedlnosti Zacka Snydera hodnotím 100 procenty, jelikož splňuje vše, co jsem si roky před ní vysnil v dokonalém filmu - skupinu hrdinů s různorodými schopnostmi, dobrodružný příběh, cestování v čase/vize budoucnosti/alternativní reality, řecké božstvo, martial arts souboje, elektrické kytary v soundtracku a děj z pohledu jediného přeživšího. K objektivnímu hodnocení mi pak pomáhá fakt, že u všech 6 hlavních postav existuje výrazný vývoj charakteru i nezpochybnitelná úloha v příběhu; kdy se povede, aby se tohle u filmu dalo říct o až šesti protagonistech (nehledě na minimálně tolik zapamatovatelných vedlejších rolí v podání hereckých es)?  Nejen že tento dodnes nejdelší superhrdinský snímek obsahuje jedny z mých nejoblíbenějších herců, hudbu složili mí oblíbení skladatelé a režíruje můj (tímto filmem už definitivně) nejoblíbenější režisér, ale jeho existence představuje sama o sobě příběh skutečných hrdých lidí z produkce filmu a z fanouškovské základny, kteří vybojovali důkaz kvalit autorského filmu oproti studiovému. Vše, co bylo v alternativní verzi z roku 2017 kritizováno, tady v originále není, a vše co divákům chybělo pro příběh nebo postavy, tady je. Za tento efekt a jedinečnou možnost porovnání velkorozpočtového filmu ve verzi od umělce s vizí a verzi přestříhané korporátem pro účel tržeb přidávám další 1 procento, jelikož užitek filmu není jen v natočené zábavě, nýbrž i v našem světě. Kromě 4 hodin filmografie nám neplánovaně dal i 4 roky příběhu z filmové produkce o tak výrazné změně dohledu nad projektem, že si fanoušci vyzuřili něco, co zahlédli v prvních dvou upoutávkách, na co Batman vs. Superman lákal. A obojí mě zároveň dojalo v působivém závěru slovy "for Autumn", následované ekvivalentně emotivní verzí písně Hallelujah, 101 %.

Nechápu, že právě druhá řada byla vytvořena bez předlohy, když právě ona dotváří a navyšuje tomuto seriálu ten klíčový emocionální prvek mého nejoblíbenšího televizního páru na úroveň dokonalosti! Seriál jsem si zamiloval okamžitě, jenže do srdce mi jako symbiont zarostl právě díky nejlepším možným osmi epizodám (jeden filler o Bonnie + sedm hlavních), jakými kdy šlo navázat na emocemi vypjatý až zchaotičtělý neuspokojivý cliffhanger prvního příběhu. Zatímco předchozí sezóna vzájemně přeměňovala Jamese i Alyssu do spřízněných duší zločineckými zápletkami, tak do druhé epizody jsou vhozeni odděleně s nedořešenými pozůstalými či nevyřešenými novými překážkami, které jim brání šťastně zakončit trpké budování jejich vztahu, navázat na soulad dosažený na pláži v noci a být prostě šťastní. Jenomže v tom je pro mě to pětihvězdičkové kouzlo těch dvou sympaťáků - stačí pouze, aby byli ve své přítomnosti, naprosto přirozeně spolu ač se snaží být uzavření nebo neupřímní k tomu druhému nebo sami k sobě, tak ti dva po první řadě natolik patří k sobě, že ani Alyssyn ženich, Jamesův dopis, pomystychtivá Bonnie, delší odloučení, fyzická ani psychická zranění a traumata nestačí dohromady na zabránění toho, aby zhruba šest epizod ztráveného druhého (emočně dospělejšího) dobrodružství spolu naprosto plynule a maximálně nenuceně nacházeli jistou a nezničitelně pevnou cestu. To, jak je scénář chytrý, že jsou veškeré dialogy i realistické i vtipné zároveň, ale že rovněž si tím ti zamilovaní ztracenci při těch nutných konverzacích průběžně vyříkávají každý neduh a lečí všechny rány, aby v poslední epizodě došli oba do toho samého domu, a hořkosladce, nepopsatelně smutnovesele vkročili do toho nejpůsobivějšího nejemotivnějšího objětí, jaké jsem kdy v televizi viděl. 95%

Jako skálopevný fanoušek postavy Chuckyho napříč nanejvýš nadprůměrnými filmy o mém nejoblíbenějším záporném protagonistovi, kterému od malička fandím během děje, ale nikdy v cílové rovince jeho plánů, jsem na výsost spokojen, jak kvalitním a loajálním (sáze i fanouškům) seriálem pokračuje jeho zlodružství. Přes bohatou konkurenci populárnějších slasherů a 2019kový remake odolává Manciniho scénáristická i Dourifova dabovací chlouba zubu času, a nejen že nezastavuje vyprávění (jež oběhlo kolo žánrů přes akční horror po meta komedii) ve stylu původního poctivého thrilleru, ba dokonce zadostiučiněně doproplétává nejzásadnější charaktery napříč dekádami. Jakmile se na scéně objeví animatronicky výrazně pokročilější Charles Lee Ray, nostalgicky s sebou navrací jak své antihrdinské charisma tak i půvab ostatních rozřezávačů 80tých let. Přestože ústřední Jake doplňuje příběh bez problémů a překvapivě nenuceně funguje jako homosexuální puberťák, oblíbil jsem si víc zprvu nepříjemnou Lexy spolu s jejím plynulým charakterovým vývojem a s jejich ojedinělým vztahem, neméně také její pozoruhodnou mladší sestrou Caroline. Nicméně víc než Chuckyho neutuchající legrace mi pozornost kradly pouze vynikající Fiona Dourif a akta-xové duo přeživších z Chuckyho Kultu. Celkem tedy po více než bonusových flashbacích, kompaktnímu gradujícímu ději atmosférického městečka za poslechu hudby renomované z počátků i závěrů filmové linie a náramně zábavné fantastické osmé epizodě nemůžu prakticky jinak, než ohodnotit nad 90%.

Odkazový díl Matrixu je o úroveň menší co se týče měřítka, a navíc se více opírá o romantický žánr, přičemž pokud má být popsán jedním slovem v kontextu ságy, pravděpodobně postačí 'meta'. Příběh je povedeně ucelený, něcoméně celý tento projekt bych popsal, jako kdyby někdo vymyslel a úspěšně zfilmoval co nejlepší možnou fanfikci na pokračování původní trilogie, se zálibou ve vztahu Nea a Trinity. 62%

Task Force X z roku 2021 představuje nadprůměrně ztvárněné postavy podobně jako v prvním pokusu, jenž z atmosférického dramatu přetvářelo studio do podoby, s jakou se tady počítalo od začátku. Jako divák lituji všech dosavadních zhlédnutých upoutávek, protože subjektivně hodnotíc jsem si během první hodiny pouze pomyslně odškrtával odbyté humorné vsuvky. Naštěstí mě po polovině příjemně překvapilo menší pozitivní vykrádání Watchmenů coby vrchol filmu následovaný zdařilým finále, které bych akorát toužil vidět o alespoň čtvrt hodiny delší. Můj osobní největší problém ovšem přichází v průběhu celé bezproblémové struktury filmu - tento snímek totiž není "nadupaný", což bohužel bylo mým nejočekávanějším bodem. Naopak největším kladem se už i v objektivním hodnocení ukázala být postava Ratcatcher 2, díky které fungovala ve filmu emotivní rovina. A přestože se už napotřetí skvěle ztvárnila zdatnost Harley Quinn, kde nehodlám ocenit celek méně něž 70%, věřím že větší zážitek by se určitě dostavil s původní režisérskou vizí prvního dílu. #ReleaseTheAyerCut

Jako obřího fanouška si mě Zack Snyder získal nejméně právě svým skvělým debutovským zombie Úsvitem, a tady jsem jednoduše podle ukázek čekal dost odlehčený i zábavný snímek plný očividně počítačem-generovaných nemrtvých i prostředím, jako oddech po režisérově Masterpiecu ze světa DC. Nejenže mi Armáda připadá vážněji pojatá než Úsvit (na který z těch dvou víc vzpomínám jako na komedii), ale zde byla dokonce dokonale odvedená práce s praktickými efekty; "vše čeho se herci dotkli, bylo skutečné", jelikož ta přepálená počítačová sranda byla efektně vměstnána pouze do titulkového úvodu. Mimo toho je můj celkový dobrý dojem tvořen především tímto faktem: u filmu jsem jako obvykle očekával, že budou přicházet památné záběry, nadprůměrné sekvence a jiné klady, aby přidali na hodnotě snímku, jenže na rozdíl od takového přepalování se mířilo jistější cestou, tj. při sledování jsem nenarazil snad ani jednou na pasáže, které srážejí hodnotu filmu. Od půlky stopáže jsem si uvědomoval, že nejnovější zombie příběh se vyhnul nezajímavým postavám, nesmyslným motivům, otravným klišé, zdlouhavým prázdným místům nebo nefunkční chemii postav; jakkoli byl před filmem Dave Bautista jedinou zajímavou postavou, od prvních interakcí s ostatními se každý o scénu dělil rovnoměrně a ani nezbytná role zmetka mi v ději nepřišla nadbytečná. Radost na tváři mi pak, především v posledních minutách, vykouzlily prvky nemrtvých zvířat a alfa parkouristů, pozitivní vykrádání The Walking Dead a působivá nejmenovaná píseň. 73%