Na tento oslavný snímek je třeba nahlížet podle toho, co vlastně chcete vidět - jestli pilota Ayrtona Sennu jako 3/4 Boha a neomylného vládce závodních tratí (v celém filmu není jediná jeho chyba, prohřešek či kontroverzní jednání), pak budete navýsost spokojení. Pokud chcete poznat komplexního Brazilce, trojnásobného mistra světa, dozvíte se z jeho života jen to, co nutí režiséra být před ním permanentně v hlubokém předklonu. Protože Senna je fenomenální, ale rozhodně ne muž chybující, neváhající jít tvrdě a nekompromisně za svým a je mu jedno, jestli tím někomu zničil kariéru nebo ho mohl zabít. Žádá, aby všichni chápali jej, ale on sám své soupeře odmítá chápat. Existuje minimálně deset sporných či přímo jasných Sennových vážných chyb a prohřešků, ve filmu nenajdete ani jeden.
Proto z něj zůstává pouze šňůra zajímavých záběrů, z nichž je většina známých, a dojem, že s možnostmi, které měl režisér k dispozici, se dalo udělat něco daleko lepšího.
Více o tomto filmu na http://formule1.auto.cz/novinky/pomnik-fenomenalnimu-brazilci-recenze-filmu-senna.html
Pokusím se tu zhustit svou oficiální recenzi, ve které jsem se snažil říci asi tolik, že jde o film koukatelný, u nějž se lidé i zasmějí, občas ošijí, když jim něco připomene. Pokud chtěl Vejdělek natočit film o lásce, spetl si její podoby, šel totiž tou nejprimitivnější cestou erotiky, která vždycky přitáhne do kina lidi zvědavé, kteří ve stylu obav přiznat, že císařpán je nahý, budou tvrdit, že to je docela fajn - na české poměry vůbec. Že je jednooký králem mezi slepými není Vejdělkovou vinou, nýbrž tím, že "tvůrci" mají svá místa předplacená a nemusí se o ně tudíž bát. Podtrženo a sečteno - shlédneme spoustu minisukní a dekoltů, budeme kroutit hlavou nad omšelými vtípky, budeme dopředu vědět, co se stane, i když se mozek bude bránit a křičet - taková věc se snad nestane a dostane se nám servírování nelogických zvratů (jak se náhle podařilo raketově zúspěšnit rodinnou restauraci).
Existuje názor, že dobrá je ta komedie, jejíž citáty vás provázejí ještě několik dní po jejím shlédnutí. Tady si při odchodu z kina nevzpomenete na jediný.
Měl jsem možnost v krátké době vidět tuto verzi a Zeffirelliho adaptaci. Nechť se na mě mnohem slavnější režisér nezlobí, ale Fukunaga vystihl daleko víc ono neutěšené prostředí prostupující značně do nálady a povah lidí. Řečeno hezkou slovní hříčkou: ohromuje tím, že se snaží vyloučit právě ony bombastické scény. Ponechává jisté tajemno - vůbec například nezařadil hořící Thornfield a závěr díky jeho vyznění je natolik otevřený, že si můžete zvolit různý konec příběhu komplikované lásky. A především - Mia Wasikowska svým výkonem (alespoň v mém náhledu) rozhodně předčila Charlotte Gainsbourg, pokud bych měl hlasovat mezi W. Hurtem a M. Fassbenderem, vyhrál by nový Rochester podstatě těsněji). A skutečně výborný výkon podává Judi Dench, jejíž paní Fairfaxová v prozatímních adaptacích nemá konkurenci - a že jich byla už pěkná řádka. Proč tedy jen čtyři hvězdičky? Za poněkud rychle přeběhnutý pobyt Jane v Lowoodu. Ten by si nějakou tu minutu navíc rozhodně zasloužil.
Tenhle seriál působí dojmem, jako kdyby měl mít ještě nějaké pokračování. Některé díly jsou vlastně v podstatě otevřené (Býk na žír, Půjčka), také je třeba si uvědomit, že se seriál točil v letech 1982 - 1985 (poslední díl). Skoro to vypadá, že ho pan Dietl měl ještě v plánu dopsat a už to nestihl. Je docela možné, že měla vzniknout klasická dvanáctka a v závěru se všechno vyjasnit - protože vlastně každý díl nechával nějakou linku, která mohla ve finále být nějak zakončena.
Doktor z vejminku je ukázkou toho, jak lidé na vesnici sice už mají vybavené domy stejně jako tolik opovrhovaní měšťáci, ale ve vztazích jsou daleko přímější. A Martin Růžek tomu jednoznačně kraluje.
O tomhle počinu vím maličko víc, takže na stranu plusů přidávám zcela určitě mírné vybočení z onoho pohádkového klišé, fakt, že režisérům záměr vybrat skutečně romanticky rokokově neokoukané představitele princezny a jejího zachránce vyšel, Čertův mlýn byl také velice půvabný, ovšem pro mlýny mám slabost. Jako zásadní nedostatek vidím to, že pro děti tahle pohládka moc nebude - když jsem je pozoroval v kině, už po dvaceti minutách lezly po sedadlech a ptaly se rodičů, kdy už bude konec. Délka je skutečným problémem, je tam dost stojatých pasáží. Takže v případě, že Čertova nevěsta byla a priori točena pro dospělé (čemuž určitě nahrává spousta lechtivých vtipů i mnohdy neurozeného chování), prosím. Tato pohádka asi neskončí ve zlatém fondu kinematografie, nejspíš si ji lidé spojí s místy natáčení, nebo jak tu někdo uvedl, kvůli tomu, s kým byla shlédnuta. Je však řemeslně dobře odvedena a to se rozhodně počítá.
Mandrin patří do velké rodiny filmu jako jsou Borderierovi Tři mušketýři, Černý tulipán, Dick Turpin či Maraisovy romantické šermovačky. Je možná odlehčenější a díky tomu, že jen zabírá určitou část skutečného Louise Mandrina zaměřenou na jeho úspěchy, působí i mírně komediálně. Chtělo by se napsat - pobaví a neurazí, ale skrývá se za ním velice dobře odvedená řemeslná práce.
Plusem ve Zlé noci je prostředí, podle mého názoru nijak nepřibarované. Uvědomme si, že na povrchovém dole asi těžko dělala skupina vysokoškoláků. K chování Semeráda (M. Pavlata) chci říci tolik - kdo z hodnotících se ocitl v situaci, kdy se domníval, že zavraždil a zachoval si úžasně chladnou hlavu a nedělal nesmysly? Tahle detektivka je nepřehrávaným příběhem, civilně natočená a proto uvěřitelná, také z důvodu, že se lidé v ní chovají nikoli jako filmoví supermani, ale okolnostmi zaskočení jedinci. Chyběl jen kousíček, možná méně průhledné některé scény (že Eda - P. Kostka - je "fízl", lze uhodnout opravdu ještě dříve, než vyleze do druhého patra rypadla), aby to byly zasloužené ****.
Pokud budeme hledat oddechový film, v němž je dějová linka víceméně postavena na jedné situaci, kterou následně rozvíjí, pak vás Kolik slov stačí k lásce může uspokojit. Osobně bych se klonil k termínu vzdáleně propojených miniatur, kterým dnešní digitálně akční publikum těžko porozumí. Je možná diskutabilní zařazení L. Fialky do příběhu Zaza, ale hodnotím to jako rozhodně neotřelý pokus. A navíc, pro obyvatele Prahy jedinečná možnost se podívat, jak naše velkoměsto vypadalo na začátku 60. let.
Film byl zařazen do dvacítky nejpřeceňovanějších podle časopisu Premiere... Viděl jsem Americkou krásu s více než desetiletým odstupem, takže jsem nebyl ovlivněn obvyklým cirkusem, který se kolem "výjimečných děl" většinou strhne. A přemýšlím, v čem je jeho síla - v námětu určitě ne, je natolik běžný, že by stačilo postavit kameru do 85 % jakýchkoli domácností a máte hotovo. Herecké výkony - ovšem, minimálně dvě hvězdičky. Zápletka? Čitelná a jasná s předstihem, každá "překvapivá" akce je telegrafována desítky minut dopředu. Snové scény? Tisíckrát lepší jsou ty v Pyramidě hrůzy. Když k tomu přičtu v závěru "znectěné" beatlesácké Because, opravdu nelze dát víc než tři puntíky. Vím, že se diametrálně rozcházím s většinou zdejších uživatelů, ale občas se nebojím si uvědomit a hlavně najít odvahu (jak tu píše kleopatra) umět říci: "Císařpán je nahý!" Ne hledat důvody, proč všichni horlivě přikyvují, jak je Americká krása skvělá, ale zeptat se, proč to tak je a jestli to tak vůbec je!
Jde skutečně o výjimečné ztvárnění všech hlavních postav, které mistrně zvládli nejen Glenn Close a Jeff Bridges, ale i Peter Coyote a Robert Loggia. Co však bohužel sráží tenhle zajímavý thriller je dost kulhající scénář. Vím, že jsem v rozporu s většinou hodnotících - ale jako nesmyslné vidím zatajování událostí v Santa Cruz ze strany Crasnyho, to je naprosto nelogický akt, který naopak nahrává obhajobě. Další nesmysl je závěr, protože - a jak uživatelka kleopatra píše, hodně dlouho se ví, kdo je kdo, tudíž to bude zavánět spoilerem - v USA po vynesení osvobozujícího rozsudku nemůže být nikdo nikdy souzen znovu za stejný zločin, i kdyby bylo důkazů půl milionu. Nehledě na to, že finální čin vraha je nelogický ve všech bodech - ten se dá hodnotit jako totální degradace mozku. Další ranou do přirozenosti a reality je fakt, že pachatel nechá jeden z naprosto rozhodujících důkazů povalovat jen tak na očích a jako nepotřebný ho dávno nezničí - možnosti k tomu byly. Pokud snímek byl natočen pro naprosté detektivní diletanty, líbit se musel, jinak už v polovině budete mít dojem notně zkažený. To ale nijak nesnižuje už zmíněné herecké výkony, za ně jsou tři hvězdičky naprosto poctivé.
Film jsem viděl především kvůli matce, která z něj byla nadšená, a ještě jsem pak zabodoval při vánocích, když se mi podařilo sehnat "soundtrack", tedy lidově řečeno LP ruského vydavatele Melodija s písničkami z filmu. Že film prošel tuhou cenzurou, když se tam tolikrát objeví slovo SVOBODA, to není nic překvapivého, stačí si vzpomenout na další počiny, mimo jiné To sladké slovo, svoboda!, který mě inkriminovaný termín přímo v názvu. Ideové byly, jsou a budou filmy napříč světem, ať jde o Rusko, Čechy, Německo, Francii, Británii či USA. Každý režim se bude chtít vychválit a ukázat, že právě on je ten nejlepší. A za každého režimu vzniknou i snímky takové, které posléze nepůjde s žádným z nich indentifikovat. Cikáni jsou zde vykresleni s maximální snahou a co nejvěrohodněji, prostě v duchu "budou se nám tak dlouho přizpůsobovat, až se jim přizpůsobíme". Ale nemá smysl hledat v Loteanuově filmu jejich povahu - tohle je příběh dvojice, která v rámci pro mnohé nepochopitelných tradic odmítla dobrovolně žít. Je tu i maličká parodie s Věznicí Parmskou, kdy "svobodný člověk" zabije vládnoucího tyrana. Jeden aspekt k zamyšlení tu je - pokud svobodu musíme vykupovat vraždami, ztracíme ji v okamžiku, kdy se pro tento čin rozhodneme. To jsem neřekl já, ale jeden velice moudrý antický filozof.
Hodnotit Akci v Instanbulu je téměř nemožné - kdo se na ni podívá dnes, bude nejspíš prožívat něco mezi záchvaty smíchu a hysterickým kroutěním hlavy, jestli tohle lze myslet vážně (to se týká především závěru filmu). Ovšem nezapomeňme, že od doby natočení uběhlo nějakých 35 let a podobný syžet vlastně používala drtivá většina snímků s touto tématikou. Takže náš počin můžeme brát vysloveně jako ukázku, jak se ke špionáži postavila socialistická kinematografie - a v tomhle směru si troufnu říci, že byla odvedena slušná, rutinní práce. Mohl bych srovnávat s nejmenovanými US filmy, natočenými mnohem později, ve kterých neopeřený právník převeze skupinu protřelých defraudantů, a jedinou jeho zbraní je vysoký počet nepravděpodobnosti a takový pytel štěstí, že by ho museli vézt Santa Claus, Děda Mráz a Jesus dohromady, a stejně by se s ním nadřeli jak nikdy. Proto oceňuji i jednu maličkost - především možnost poznávat lokality, kde se natáčelo.
Je třeba si už jednou uvědomit, že ne všechno, co je ruské/sovětské, musí být a priori špatné. Až na zbytečně zkažený poslední záběr jde o zajímavé dílo, u kterého se nedá odhadnout vlastně vůbec nic. Ani to, kdo si vytáhne v závěrečném souboji pomyslnou kratší slámku.
Bullitt zraje jako dobré víno a k tomuto filmu je také nutno dozrát. Není jen o honičce a o podivných machinacích veřejných činitelů, je to prostě příběh, kterému se dá věřit. Není až takovým překvapením výkon Steve McQueena za volantem, protože se dokázal úspěšně etablovat v závodních vozech v ostrých závodech. Je to jeden z těch filmů, které si můžete po několika měsících pustit znovu a zase vás spolehlivě vtáhne do děje.
Minimalismus, syrovost, výmluvnost... Bohužel tenhle film se těmito výrazy zaštiťuje před výtkami, co se všechno nepovedlo. Crenna je opravdu asi nejvýraznější postavou filmu, ale i on hraje bez výrazu. Alain Delon zdánlivě bez nervů dělá svá nejfantastičtější rozhodnutí bez přítomnosti kamery, jak jinak si lze vysvětlit, jak intuitivně vyhmátne to, co k vyřešení případu potřebuje. Catherine Deneuve má bezpochyby svůj půvab a šarm, ale v tomto snímku se bezezbytku shodla s jeho žánrem - její role je naprosto minimalistická a vlastně děj nikam neposouvá, snad jen skrytě a ve vztazích, ovšem zrovna tak se dá říci, že kdyby její postava docela chyběla a jen se o ni mluvilo, nijak by to příběh neovlivnilo. Otázkou zůstává, zda měl štáb také minimalistický rozpočet, protože vlaková loupež se hodí spíš do filmu Vzpoura hraček. To je vůbec největší bolest Policajta, protože mu to ubírá na uvěřitelnosti víc, než by se mohlo zdát. Hvězdička pro Crennu, druhá pro zbytek teamu.
Spravedlivě bych měl film hodnodit dvakrát, protože jsem nejdřív viděl zkrácenou verzi pro kina a teprve po letech onu plnou. Jde sice o remake, ale řekl bych, že Friedkinův přístup je hodně kvalitní. Evidentně se nesnažil udělat technicky lepší film, šel svou cestou a jsou chvíle, kdy trnete a čekáte, co kam spadne - aby to pak bouchlo v té nejméně očekávané situaci. Změny proti původní předloze - mimochodem Arnoudova předloha je opravdu tenoučká knížka - tu nepůsobí rušivě. Prostě film, který stojí za to vidět, i když mu vždy stoprocentně nemusíte věřit.
Ve své podstatě nejde o nic jiného, než o méně zdařilou napodobeninu známého Bandolera! Od samého začátku je jasné, že prchající banda se do Mexika dostane, ale těsně před překročením hranic musí svést finální bitvu se šerifem. To vše okořeněno dopředu tušenými problémy a mimo jiné dramatickým průjezdem územím chřestýšů. Právě za tyto hady dávám hvězdičku navíc, protože snad jako jediní ve filmu příliš nedumají a dělají to, co se od nich očekává.
Svižně natočený, velice dobře zahraný a řemeslně výborně odvedený film. Bohužel se to samé už nedá říci o scénáři. Chápu, že to je JEN film, ale i v něm by měla být určitá přirozenost. Už tu bylo řečeno něco o chování šerifa a jeho pomocníků v Contentionu, případně poté, co Wade uteče Evansovi & spol., neztratí se někde v pustině, ale jede tím jedním jediným směrem, kde ho samozřejmě lapí. A Wadeovo závěrečné rozhodnutí - nemyslím, že by u něj byl problém něco takového udělat, ale rozhodně by to neudělal z toho důvodu, který nám tvůrci filmu předložili. A takových situací je tu víc. Takže * za vybranou hereckou společnost, * za zvládnuté filmařské řemeslo a * za Beltramiho hudbu. S lítosti ale musím konstatovat, že nic navíc tu opravdu nebylo.
Vždycky když vidím "... based on a true story", vzpomenu si na hlášku pocházející přímo z Hollywoodu: "když už stojí film za starou belu, dáme tam tohle a on se někdo chytne!" Přemýšlím, čím je tenhle film zajímavý. Nahou Amandou/Lucy? To sotva, protože její nahoty si člověk užíval hodně často. Konverzačním dramatem? To bylo i Nádraží pro dva. Netradičním soužitím dvou lidí na opuštěném ostrově? To, jak je to podáno zde spolehlivě přebije i Modrá laguna. Takže z toho vyšlo rádoby dramatické, rádoby intelektuální, rádoby psychologické a rádoby erotické nic. Od všech uvedených oblastí vždy chybí to nejlepší. Pokud dávám jednu hvězdu, tak jen proto, abych nebyl nařčen, že jsem impotent.
One man show Jeffa Bridgese a one dog show nezkrotitelné border collie (nebo chcete-li farmářské kólie) Dewna je potřeba vidět pouze tehdy, máte-li vztah ke psům a nějakého jste měli někdy doma. Psí rok působí jako jeden vyňatý díl z rozsáhlého opusu o životě stárnoucího muže, který si chce dokázat, že ještě nepatří do starého železa. Kupodivu však ne naháněním slečen ve věku jeho dcery, ale výzvou v podobě "zkrocení" až příliš živého psa. Osobně bych tenhle snímek řadil spíš do rodinné kategorie, protože má všechny její atributy: humorný boj s tvrdohlavým zvířetem, dojemné scény, chvíle účtování i pochopení, že existují i lidé, kteří vás mohou brát takové jací skutečně jste. Hodnocení je možná nízké, ale v kategorii, ve které snímek je, plně vystihující.
Pokus o netradičně pojatou akční záležitost má své zajímavé klady a tradiční zápory. Jet Li se tu objevuje v jiné poloze, než bychom byli zvyklí a překvapivě mu sedí. Tchéky Karyo svým nadsazením odpornosti prodejného poldy umocnil jeho pozici, takže si nemyslím, že by to bylo na škodu věci. Bohužel klišovitě pojatá Jessica, která ač prodejná děva je plná citu a tradičně má rozkošnou dcerušku (kdy už scénáristům někdo naznačí, že by stálo za to vytvořit model poněkud jinak pojaté prostitutky) působí daleko nepřirozeněji než již zmíněný Karyo. Dalších pár scén se pohybuje ve stylu - vsaďte se, že to nejméně pravděpodobné se stane, a taky že jo. Jsou to poctivě zasloužené tři hvězdičky, o kterých není třeba diskutovat.
Jako naprostou pitomost považuju tvrzení, že jde o propagaci komunismu. To by ho musel velebit i Jim Morrison, kterému řekli, aby odsoudil drogy. Prostě pokus o vysloveně nadsazené téma, které má ukázat, jak bodry Ostravak, holdující alkoholu na vrcholové úrovni (viz líčení J. Skopečka, co všechno vypil) může pochopit blahodárné účinky mléka. Je to něco podobného, jako brát smrtelně vážně fakt, že jeden člověk dokáže vyvraždit středně lidnatý stát plný profesionálních zabijáků. Každý film je do jisté míry odrazem doby - v něčem (téma, provedení, módní záležitosti). Parta Hic měla být lehce ironická, a ona jí je, dost lidí ji jen díky tomu, že byla natočena před rokem 1989 shazuje. Není to skvost kinematografie, ale taky to není totální odpad. Pozoruhodné komentář: gstudio.
Potíž tohoto filmu není ani v provedení či rozložení do tehdejší ČSSR a Jugoslávie. Spíš si myslím, že Jugoslávci byli k filmu přizvaní nejspíš ze dvou důvodů - mohlo se díky tomu točit u moře a do filmu se mohl povolat tehdy nesmírně populární Ljubiša Samardžić. Vzpomínám si, že jsem film viděl v kině, a když se Ljubiša, kterému tehdy díky seriálu Horký vítr neřekl nikdo jiný než Šurda, objevil na plátně, celé kino zařvalo nadšením. Bohužel ani "Šurda" nemohl zachránit hlavní nedostatky - chabý a nedopracovaný děj, který se tváří jako by byl tvořen za pochodu a bez koncepce. Taky ve chvíli, kdy to vypadá, že se rozbíhá zajímavá zápletka, je vše shozeno nějakým křečovitým způsobem. Zde tolik opěvovaný svatební masakr mi přijde skutečně spíš jako hodně přepjatá parodie, dokonce o něm kolovaly pološílené zkazky. U něj mám dojem, že byl implantován do filmu ve chvíli, kdy tvůrci pochopili, že se jim celá stavba zhroutila a snažili se to zachránit klasickým hororovým finále. Byl to trestuhodně nevyužitý potenciál, ale ne vždy všechno vyjde jak si vysníme.
Dovolím si polemizovat s obsahem, byť je přepisem z oficiálního periodika. Rozhodně bych film nebral jako agitku, určitě jde o komedii dobrou, která samozřejmě ve vojenském prostředí má svá specifika. I ono "nekamarádské jednání" spíš vzbuzuje úsměv než mentorování. Obětavý tatík v podání Jaroslava Marvana je také kouzelný, zvláště když se snaží uplatit husou velitele posádky a zajistit tak synovi klidnější vojnu v kuchyni. Což se mu sice povede, ale Martin musí na výcvik i z kuchyně. Můj názor je, že jde o snímek oddechový, který nebude nikdy aspirovat na film roku 1956, ale rozhodně se u něj pobavíte víc, než u některých rádoby zaručených děl. Jen těsně to nebyly čtyři, protože určitá schematičnost tu je a přeci jenom tomu něco málo ještě chybělo. Ale tři jsou poctivé - prostě dobré.
Myslím, že režisérka Poledňáková a vůbec všichni zúčastnění na tomto filmu neuvažovali o tom, že tvoří Komedii století. Z filmu totiž dýchá nekomplikovaná pohoda, která z něj dělá záležitost koukatelnou, navíc tu dementuje mnohdy vyslovovaný pseudonázor, že všechno, co se natočilo v letech 1948 - 1989 bylo a priori poplatné režimu. Myslím, že spiritus agens celého filmu je Julius Satinský, čímž neshazuju ostatní přítomné. Jestli filmu něco uškodilo, tak asi onen mediální humbuk, který byl ale jen odrazem klesající úrovně české kinematografie, která nemohla zastřít klesající tendenci. A co se týče opakování - takové Dědictví s Polívkou už bylo reprízováno tolikrát, že se Komedie století musí trapně rdít někde v koutku.
Další z českých klenotů, hemžící se klasickými hláškami (Pomsta Jouzov... jaký i/y? Když tvrdá pomsta, tak tvrdý y; Fujtajbl - Fujtajbl vespolek; Černá kronika žvaní a Honzovi teče voko...) a písničkami, které prostě nemohou nechytnout - ať jde o Žampióny či Pribináčky. Tohle je opravdový a nefalšovaný rodinný film, u kterého se pobaví opravdu všichni. A když tu padla zmínka o působení tehdejší hlavní dětské hvězdy Dany Vávrové v Německu, zkuste si zazpívat pribináčkový hit v němčině - jde to. Stačí chytit melodii a může se jet: Jedes Tag, jedes Tag, einen Stück, zum Frühstück, einen Stück Quellegesund aus Posázaví. A pak že nejsme světoví!!!
Tento film se bude hodnotit vždy rozpolceně. Ano, popisuje události z II. světové války, které většina z nás naštěstí nezažila. Byl natočen ani ne dvacet let po jejím skončení a je samozřejmě ovlivněn dobou. Napadá mě docela zajímavá paralela - kdyby se v roce 1990 vytvořil film o nadšených iluzích naší sametové vlasti, jak by vypadaly názory dnes, po dvaceti letech? Každý film je svým způsobem poplatný své době, což platí pro německé, francouzské, americké, britské, sovětské i československé. Můžeme jakékoli dílo zatratit jen podle toho, kdy vzniklo a vůbec se nepokusit se nad ním zamyslet. Bohužel nám historie stále dokazuje, že spousta myšlenek byla lidmi převrácena podle toho, jak se jim to hodilo. To platí pro dobu dávno i nedávno minulou stejně jako pro současnost.
Film měl velice zajímavou "katastrofickou" sekvenci, která byla opravdu udělána na úrovni, bohužel jeho podstatnou část zabraly spory a okolnosti týkající se soudního sporu, které jsou bez patřičných znalostí značně nepřehledné. Jenže to by z toho vzešel seriál. Především výborný Jiří Kodet a Luděk Munzar, ale ani jejich výkon nevymanil film z průměrného středu.
Nelze se ubránit srovnání s dalšími verzemi a především s tou z roku 1975. Můžete namítnout, že Delon není Banderas a Ottavia Piccolo se nemůže rovnat Zetě-Jones. Jenže jestliže tu někdo zmínil komerční faktor, tak ten Tajemnou tvář bohužel sráží hodně dolů. Opět takový ten volný příběh, ve které jsem jenom čekal, až Zorro i jeho protivníci začnou jezdit na motorkách. Opět a už poněkolikáté, kdyby se ta postava jmenovala jinak a měla místo černého klobouku a masky rekvizity modré, budiž. V černé ale opravdu ne.
Zdaleka ne tak bombastické a přeexponované jako verze s Antonio Banderasem. S postupujícím časem se může dalším generacím zdát tahle verze málo okázalá, ale to hlavní v ní i díky Delonovi zůstane.
Moje komentáře
Senna (2010)
Na tento oslavný snímek je třeba nahlížet podle toho, co vlastně chcete vidět - jestli pilota Ayrtona Sennu jako 3/4 Boha a neomylného vládce závodních tratí (v celém filmu není jediná jeho chyba, prohřešek či kontroverzní jednání), pak budete navýsost spokojení. Pokud chcete poznat komplexního Brazilce, trojnásobného mistra světa, dozvíte se z jeho života jen to, co nutí režiséra být před ním permanentně v hlubokém předklonu. Protože Senna je fenomenální, ale rozhodně ne muž chybující, neváhající jít tvrdě a nekompromisně za svým a je mu jedno, jestli tím někomu zničil kariéru nebo ho mohl zabít. Žádá, aby všichni chápali jej, ale on sám své soupeře odmítá chápat. Existuje minimálně deset sporných či přímo jasných Sennových vážných chyb a prohřešků, ve filmu nenajdete ani jeden. Proto z něj zůstává pouze šňůra zajímavých záběrů, z nichž je většina známých, a dojem, že s možnostmi, které měl režisér k dispozici, se dalo udělat něco daleko lepšího. Více o tomto filmu na http://formule1.auto.cz/novinky/pomnik-fenomenalnimu-brazilci-recenze-filmu-senna.html
Muži v naději (2011)
Pokusím se tu zhustit svou oficiální recenzi, ve které jsem se snažil říci asi tolik, že jde o film koukatelný, u nějž se lidé i zasmějí, občas ošijí, když jim něco připomene. Pokud chtěl Vejdělek natočit film o lásce, spetl si její podoby, šel totiž tou nejprimitivnější cestou erotiky, která vždycky přitáhne do kina lidi zvědavé, kteří ve stylu obav přiznat, že císařpán je nahý, budou tvrdit, že to je docela fajn - na české poměry vůbec. Že je jednooký králem mezi slepými není Vejdělkovou vinou, nýbrž tím, že "tvůrci" mají svá místa předplacená a nemusí se o ně tudíž bát. Podtrženo a sečteno - shlédneme spoustu minisukní a dekoltů, budeme kroutit hlavou nad omšelými vtípky, budeme dopředu vědět, co se stane, i když se mozek bude bránit a křičet - taková věc se snad nestane a dostane se nám servírování nelogických zvratů (jak se náhle podařilo raketově zúspěšnit rodinnou restauraci). Existuje názor, že dobrá je ta komedie, jejíž citáty vás provázejí ještě několik dní po jejím shlédnutí. Tady si při odchodu z kina nevzpomenete na jediný.
Jana Eyrová (2011)
Měl jsem možnost v krátké době vidět tuto verzi a Zeffirelliho adaptaci. Nechť se na mě mnohem slavnější režisér nezlobí, ale Fukunaga vystihl daleko víc ono neutěšené prostředí prostupující značně do nálady a povah lidí. Řečeno hezkou slovní hříčkou: ohromuje tím, že se snaží vyloučit právě ony bombastické scény. Ponechává jisté tajemno - vůbec například nezařadil hořící Thornfield a závěr díky jeho vyznění je natolik otevřený, že si můžete zvolit různý konec příběhu komplikované lásky. A především - Mia Wasikowska svým výkonem (alespoň v mém náhledu) rozhodně předčila Charlotte Gainsbourg, pokud bych měl hlasovat mezi W. Hurtem a M. Fassbenderem, vyhrál by nový Rochester podstatě těsněji). A skutečně výborný výkon podává Judi Dench, jejíž paní Fairfaxová v prozatímních adaptacích nemá konkurenci - a že jich byla už pěkná řádka. Proč tedy jen čtyři hvězdičky? Za poněkud rychle přeběhnutý pobyt Jane v Lowoodu. Ten by si nějakou tu minutu navíc rozhodně zasloužil.
Doktor z vejminku (TV seriál) (1982)
Tenhle seriál působí dojmem, jako kdyby měl mít ještě nějaké pokračování. Některé díly jsou vlastně v podstatě otevřené (Býk na žír, Půjčka), také je třeba si uvědomit, že se seriál točil v letech 1982 - 1985 (poslední díl). Skoro to vypadá, že ho pan Dietl měl ještě v plánu dopsat a už to nestihl. Je docela možné, že měla vzniknout klasická dvanáctka a v závěru se všechno vyjasnit - protože vlastně každý díl nechával nějakou linku, která mohla ve finále být nějak zakončena. Doktor z vejminku je ukázkou toho, jak lidé na vesnici sice už mají vybavené domy stejně jako tolik opovrhovaní měšťáci, ale ve vztazích jsou daleko přímější. A Martin Růžek tomu jednoznačně kraluje.
Čertova nevěsta (2011)
O tomhle počinu vím maličko víc, takže na stranu plusů přidávám zcela určitě mírné vybočení z onoho pohádkového klišé, fakt, že režisérům záměr vybrat skutečně romanticky rokokově neokoukané představitele princezny a jejího zachránce vyšel, Čertův mlýn byl také velice půvabný, ovšem pro mlýny mám slabost. Jako zásadní nedostatek vidím to, že pro děti tahle pohládka moc nebude - když jsem je pozoroval v kině, už po dvaceti minutách lezly po sedadlech a ptaly se rodičů, kdy už bude konec. Délka je skutečným problémem, je tam dost stojatých pasáží. Takže v případě, že Čertova nevěsta byla a priori točena pro dospělé (čemuž určitě nahrává spousta lechtivých vtipů i mnohdy neurozeného chování), prosím. Tato pohádka asi neskončí ve zlatém fondu kinematografie, nejspíš si ji lidé spojí s místy natáčení, nebo jak tu někdo uvedl, kvůli tomu, s kým byla shlédnuta. Je však řemeslně dobře odvedena a to se rozhodně počítá.
Mandrin (1962)
Mandrin patří do velké rodiny filmu jako jsou Borderierovi Tři mušketýři, Černý tulipán, Dick Turpin či Maraisovy romantické šermovačky. Je možná odlehčenější a díky tomu, že jen zabírá určitou část skutečného Louise Mandrina zaměřenou na jeho úspěchy, působí i mírně komediálně. Chtělo by se napsat - pobaví a neurazí, ale skrývá se za ním velice dobře odvedená řemeslná práce.
Zlá noc (1973)
Plusem ve Zlé noci je prostředí, podle mého názoru nijak nepřibarované. Uvědomme si, že na povrchovém dole asi těžko dělala skupina vysokoškoláků. K chování Semeráda (M. Pavlata) chci říci tolik - kdo z hodnotících se ocitl v situaci, kdy se domníval, že zavraždil a zachoval si úžasně chladnou hlavu a nedělal nesmysly? Tahle detektivka je nepřehrávaným příběhem, civilně natočená a proto uvěřitelná, také z důvodu, že se lidé v ní chovají nikoli jako filmoví supermani, ale okolnostmi zaskočení jedinci. Chyběl jen kousíček, možná méně průhledné některé scény (že Eda - P. Kostka - je "fízl", lze uhodnout opravdu ještě dříve, než vyleze do druhého patra rypadla), aby to byly zasloužené ****.
Kolik slov stačí lásce? (1961)
Pokud budeme hledat oddechový film, v němž je dějová linka víceméně postavena na jedné situaci, kterou následně rozvíjí, pak vás Kolik slov stačí k lásce může uspokojit. Osobně bych se klonil k termínu vzdáleně propojených miniatur, kterým dnešní digitálně akční publikum těžko porozumí. Je možná diskutabilní zařazení L. Fialky do příběhu Zaza, ale hodnotím to jako rozhodně neotřelý pokus. A navíc, pro obyvatele Prahy jedinečná možnost se podívat, jak naše velkoměsto vypadalo na začátku 60. let.
Americká krása (1999)
Film byl zařazen do dvacítky nejpřeceňovanějších podle časopisu Premiere... Viděl jsem Americkou krásu s více než desetiletým odstupem, takže jsem nebyl ovlivněn obvyklým cirkusem, který se kolem "výjimečných děl" většinou strhne. A přemýšlím, v čem je jeho síla - v námětu určitě ne, je natolik běžný, že by stačilo postavit kameru do 85 % jakýchkoli domácností a máte hotovo. Herecké výkony - ovšem, minimálně dvě hvězdičky. Zápletka? Čitelná a jasná s předstihem, každá "překvapivá" akce je telegrafována desítky minut dopředu. Snové scény? Tisíckrát lepší jsou ty v Pyramidě hrůzy. Když k tomu přičtu v závěru "znectěné" beatlesácké Because, opravdu nelze dát víc než tři puntíky. Vím, že se diametrálně rozcházím s většinou zdejších uživatelů, ale občas se nebojím si uvědomit a hlavně najít odvahu (jak tu píše kleopatra) umět říci: "Císařpán je nahý!" Ne hledat důvody, proč všichni horlivě přikyvují, jak je Americká krása skvělá, ale zeptat se, proč to tak je a jestli to tak vůbec je!
Zubaté ostří (1985)
Jde skutečně o výjimečné ztvárnění všech hlavních postav, které mistrně zvládli nejen Glenn Close a Jeff Bridges, ale i Peter Coyote a Robert Loggia. Co však bohužel sráží tenhle zajímavý thriller je dost kulhající scénář. Vím, že jsem v rozporu s většinou hodnotících - ale jako nesmyslné vidím zatajování událostí v Santa Cruz ze strany Crasnyho, to je naprosto nelogický akt, který naopak nahrává obhajobě. Další nesmysl je závěr, protože - a jak uživatelka kleopatra píše, hodně dlouho se ví, kdo je kdo, tudíž to bude zavánět spoilerem - v USA po vynesení osvobozujícího rozsudku nemůže být nikdo nikdy souzen znovu za stejný zločin, i kdyby bylo důkazů půl milionu. Nehledě na to, že finální čin vraha je nelogický ve všech bodech - ten se dá hodnotit jako totální degradace mozku. Další ranou do přirozenosti a reality je fakt, že pachatel nechá jeden z naprosto rozhodujících důkazů povalovat jen tak na očích a jako nepotřebný ho dávno nezničí - možnosti k tomu byly. Pokud snímek byl natočen pro naprosté detektivní diletanty, líbit se musel, jinak už v polovině budete mít dojem notně zkažený. To ale nijak nesnižuje už zmíněné herecké výkony, za ně jsou tři hvězdičky naprosto poctivé.
Cikáni jdou do nebe (1975)
Film jsem viděl především kvůli matce, která z něj byla nadšená, a ještě jsem pak zabodoval při vánocích, když se mi podařilo sehnat "soundtrack", tedy lidově řečeno LP ruského vydavatele Melodija s písničkami z filmu. Že film prošel tuhou cenzurou, když se tam tolikrát objeví slovo SVOBODA, to není nic překvapivého, stačí si vzpomenout na další počiny, mimo jiné To sladké slovo, svoboda!, který mě inkriminovaný termín přímo v názvu. Ideové byly, jsou a budou filmy napříč světem, ať jde o Rusko, Čechy, Německo, Francii, Británii či USA. Každý režim se bude chtít vychválit a ukázat, že právě on je ten nejlepší. A za každého režimu vzniknou i snímky takové, které posléze nepůjde s žádným z nich indentifikovat. Cikáni jsou zde vykresleni s maximální snahou a co nejvěrohodněji, prostě v duchu "budou se nám tak dlouho přizpůsobovat, až se jim přizpůsobíme". Ale nemá smysl hledat v Loteanuově filmu jejich povahu - tohle je příběh dvojice, která v rámci pro mnohé nepochopitelných tradic odmítla dobrovolně žít. Je tu i maličká parodie s Věznicí Parmskou, kdy "svobodný člověk" zabije vládnoucího tyrana. Jeden aspekt k zamyšlení tu je - pokud svobodu musíme vykupovat vraždami, ztracíme ji v okamžiku, kdy se pro tento čin rozhodneme. To jsem neřekl já, ale jeden velice moudrý antický filozof.
Akce v Istanbulu (1975)
Hodnotit Akci v Instanbulu je téměř nemožné - kdo se na ni podívá dnes, bude nejspíš prožívat něco mezi záchvaty smíchu a hysterickým kroutěním hlavy, jestli tohle lze myslet vážně (to se týká především závěru filmu). Ovšem nezapomeňme, že od doby natočení uběhlo nějakých 35 let a podobný syžet vlastně používala drtivá většina snímků s touto tématikou. Takže náš počin můžeme brát vysloveně jako ukázku, jak se ke špionáži postavila socialistická kinematografie - a v tomhle směru si troufnu říci, že byla odvedena slušná, rutinní práce. Mohl bych srovnávat s nejmenovanými US filmy, natočenými mnohem později, ve kterých neopeřený právník převeze skupinu protřelých defraudantů, a jedinou jeho zbraní je vysoký počet nepravděpodobnosti a takový pytel štěstí, že by ho museli vézt Santa Claus, Děda Mráz a Jesus dohromady, a stejně by se s ním nadřeli jak nikdy. Proto oceňuji i jednu maličkost - především možnost poznávat lokality, kde se natáčelo.
Najti i obezvredit (1982)
Je třeba si už jednou uvědomit, že ne všechno, co je ruské/sovětské, musí být a priori špatné. Až na zbytečně zkažený poslední záběr jde o zajímavé dílo, u kterého se nedá odhadnout vlastně vůbec nic. Ani to, kdo si vytáhne v závěrečném souboji pomyslnou kratší slámku.
Bullittův případ (1968)
Bullitt zraje jako dobré víno a k tomuto filmu je také nutno dozrát. Není jen o honičce a o podivných machinacích veřejných činitelů, je to prostě příběh, kterému se dá věřit. Není až takovým překvapením výkon Steve McQueena za volantem, protože se dokázal úspěšně etablovat v závodních vozech v ostrých závodech. Je to jeden z těch filmů, které si můžete po několika měsících pustit znovu a zase vás spolehlivě vtáhne do děje.
Policajt (1972)
Minimalismus, syrovost, výmluvnost... Bohužel tenhle film se těmito výrazy zaštiťuje před výtkami, co se všechno nepovedlo. Crenna je opravdu asi nejvýraznější postavou filmu, ale i on hraje bez výrazu. Alain Delon zdánlivě bez nervů dělá svá nejfantastičtější rozhodnutí bez přítomnosti kamery, jak jinak si lze vysvětlit, jak intuitivně vyhmátne to, co k vyřešení případu potřebuje. Catherine Deneuve má bezpochyby svůj půvab a šarm, ale v tomto snímku se bezezbytku shodla s jeho žánrem - její role je naprosto minimalistická a vlastně děj nikam neposouvá, snad jen skrytě a ve vztazích, ovšem zrovna tak se dá říci, že kdyby její postava docela chyběla a jen se o ni mluvilo, nijak by to příběh neovlivnilo. Otázkou zůstává, zda měl štáb také minimalistický rozpočet, protože vlaková loupež se hodí spíš do filmu Vzpoura hraček. To je vůbec největší bolest Policajta, protože mu to ubírá na uvěřitelnosti víc, než by se mohlo zdát. Hvězdička pro Crennu, druhá pro zbytek teamu.
Mzda strachu (1977)
Spravedlivě bych měl film hodnodit dvakrát, protože jsem nejdřív viděl zkrácenou verzi pro kina a teprve po letech onu plnou. Jde sice o remake, ale řekl bych, že Friedkinův přístup je hodně kvalitní. Evidentně se nesnažil udělat technicky lepší film, šel svou cestou a jsou chvíle, kdy trnete a čekáte, co kam spadne - aby to pak bouchlo v té nejméně očekávané situaci. Změny proti původní předloze - mimochodem Arnoudova předloha je opravdu tenoučká knížka - tu nepůsobí rušivě. Prostě film, který stojí za to vidět, i když mu vždy stoprocentně nemusíte věřit.
Útěk ze šibenice (1972)
Ve své podstatě nejde o nic jiného, než o méně zdařilou napodobeninu známého Bandolera! Od samého začátku je jasné, že prchající banda se do Mexika dostane, ale těsně před překročením hranic musí svést finální bitvu se šerifem. To vše okořeněno dopředu tušenými problémy a mimo jiné dramatickým průjezdem územím chřestýšů. Právě za tyto hady dávám hvězdičku navíc, protože snad jako jediní ve filmu příliš nedumají a dělají to, co se od nich očekává.
3:10 Vlak do Yumy (2007)
Svižně natočený, velice dobře zahraný a řemeslně výborně odvedený film. Bohužel se to samé už nedá říci o scénáři. Chápu, že to je JEN film, ale i v něm by měla být určitá přirozenost. Už tu bylo řečeno něco o chování šerifa a jeho pomocníků v Contentionu, případně poté, co Wade uteče Evansovi & spol., neztratí se někde v pustině, ale jede tím jedním jediným směrem, kde ho samozřejmě lapí. A Wadeovo závěrečné rozhodnutí - nemyslím, že by u něj byl problém něco takového udělat, ale rozhodně by to neudělal z toho důvodu, který nám tvůrci filmu předložili. A takových situací je tu víc. Takže * za vybranou hereckou společnost, * za zvládnuté filmařské řemeslo a * za Beltramiho hudbu. S lítosti ale musím konstatovat, že nic navíc tu opravdu nebylo.
Trosečník (1986)
Vždycky když vidím "... based on a true story", vzpomenu si na hlášku pocházející přímo z Hollywoodu: "když už stojí film za starou belu, dáme tam tohle a on se někdo chytne!" Přemýšlím, čím je tenhle film zajímavý. Nahou Amandou/Lucy? To sotva, protože její nahoty si člověk užíval hodně často. Konverzačním dramatem? To bylo i Nádraží pro dva. Netradičním soužitím dvou lidí na opuštěném ostrově? To, jak je to podáno zde spolehlivě přebije i Modrá laguna. Takže z toho vyšlo rádoby dramatické, rádoby intelektuální, rádoby psychologické a rádoby erotické nic. Od všech uvedených oblastí vždy chybí to nejlepší. Pokud dávám jednu hvězdu, tak jen proto, abych nebyl nařčen, že jsem impotent.
Psí rok (2009)
One man show Jeffa Bridgese a one dog show nezkrotitelné border collie (nebo chcete-li farmářské kólie) Dewna je potřeba vidět pouze tehdy, máte-li vztah ke psům a nějakého jste měli někdy doma. Psí rok působí jako jeden vyňatý díl z rozsáhlého opusu o životě stárnoucího muže, který si chce dokázat, že ještě nepatří do starého železa. Kupodivu však ne naháněním slečen ve věku jeho dcery, ale výzvou v podobě "zkrocení" až příliš živého psa. Osobně bych tenhle snímek řadil spíš do rodinné kategorie, protože má všechny její atributy: humorný boj s tvrdohlavým zvířetem, dojemné scény, chvíle účtování i pochopení, že existují i lidé, kteří vás mohou brát takové jací skutečně jste. Hodnocení je možná nízké, ale v kategorii, ve které snímek je, plně vystihující.
Polibek draka (2001)
Pokus o netradičně pojatou akční záležitost má své zajímavé klady a tradiční zápory. Jet Li se tu objevuje v jiné poloze, než bychom byli zvyklí a překvapivě mu sedí. Tchéky Karyo svým nadsazením odpornosti prodejného poldy umocnil jeho pozici, takže si nemyslím, že by to bylo na škodu věci. Bohužel klišovitě pojatá Jessica, která ač prodejná děva je plná citu a tradičně má rozkošnou dcerušku (kdy už scénáristům někdo naznačí, že by stálo za to vytvořit model poněkud jinak pojaté prostitutky) působí daleko nepřirozeněji než již zmíněný Karyo. Dalších pár scén se pohybuje ve stylu - vsaďte se, že to nejméně pravděpodobné se stane, a taky že jo. Jsou to poctivě zasloužené tři hvězdičky, o kterých není třeba diskutovat.
Parta hic (1976)
Jako naprostou pitomost považuju tvrzení, že jde o propagaci komunismu. To by ho musel velebit i Jim Morrison, kterému řekli, aby odsoudil drogy. Prostě pokus o vysloveně nadsazené téma, které má ukázat, jak bodry Ostravak, holdující alkoholu na vrcholové úrovni (viz líčení J. Skopečka, co všechno vypil) může pochopit blahodárné účinky mléka. Je to něco podobného, jako brát smrtelně vážně fakt, že jeden člověk dokáže vyvraždit středně lidnatý stát plný profesionálních zabijáků. Každý film je do jisté míry odrazem doby - v něčem (téma, provedení, módní záležitosti). Parta Hic měla být lehce ironická, a ona jí je, dost lidí ji jen díky tomu, že byla natočena před rokem 1989 shazuje. Není to skvost kinematografie, ale taky to není totální odpad. Pozoruhodné komentář: gstudio.
Monstrum z galaxie Arkana (1981)
Potíž tohoto filmu není ani v provedení či rozložení do tehdejší ČSSR a Jugoslávie. Spíš si myslím, že Jugoslávci byli k filmu přizvaní nejspíš ze dvou důvodů - mohlo se díky tomu točit u moře a do filmu se mohl povolat tehdy nesmírně populární Ljubiša Samardžić. Vzpomínám si, že jsem film viděl v kině, a když se Ljubiša, kterému tehdy díky seriálu Horký vítr neřekl nikdo jiný než Šurda, objevil na plátně, celé kino zařvalo nadšením. Bohužel ani "Šurda" nemohl zachránit hlavní nedostatky - chabý a nedopracovaný děj, který se tváří jako by byl tvořen za pochodu a bez koncepce. Taky ve chvíli, kdy to vypadá, že se rozbíhá zajímavá zápletka, je vše shozeno nějakým křečovitým způsobem. Zde tolik opěvovaný svatební masakr mi přijde skutečně spíš jako hodně přepjatá parodie, dokonce o něm kolovaly pološílené zkazky. U něj mám dojem, že byl implantován do filmu ve chvíli, kdy tvůrci pochopili, že se jim celá stavba zhroutila a snažili se to zachránit klasickým hororovým finále. Byl to trestuhodně nevyužitý potenciál, ale ne vždy všechno vyjde jak si vysníme.
Váhavý střelec (1956)
Dovolím si polemizovat s obsahem, byť je přepisem z oficiálního periodika. Rozhodně bych film nebral jako agitku, určitě jde o komedii dobrou, která samozřejmě ve vojenském prostředí má svá specifika. I ono "nekamarádské jednání" spíš vzbuzuje úsměv než mentorování. Obětavý tatík v podání Jaroslava Marvana je také kouzelný, zvláště když se snaží uplatit husou velitele posádky a zajistit tak synovi klidnější vojnu v kuchyni. Což se mu sice povede, ale Martin musí na výcvik i z kuchyně. Můj názor je, že jde o snímek oddechový, který nebude nikdy aspirovat na film roku 1956, ale rozhodně se u něj pobavíte víc, než u některých rádoby zaručených děl. Jen těsně to nebyly čtyři, protože určitá schematičnost tu je a přeci jenom tomu něco málo ještě chybělo. Ale tři jsou poctivé - prostě dobré.
S tebou mě baví svět (1982)
Myslím, že režisérka Poledňáková a vůbec všichni zúčastnění na tomto filmu neuvažovali o tom, že tvoří Komedii století. Z filmu totiž dýchá nekomplikovaná pohoda, která z něj dělá záležitost koukatelnou, navíc tu dementuje mnohdy vyslovovaný pseudonázor, že všechno, co se natočilo v letech 1948 - 1989 bylo a priori poplatné režimu. Myslím, že spiritus agens celého filmu je Julius Satinský, čímž neshazuju ostatní přítomné. Jestli filmu něco uškodilo, tak asi onen mediální humbuk, který byl ale jen odrazem klesající úrovně české kinematografie, která nemohla zastřít klesající tendenci. A co se týče opakování - takové Dědictví s Polívkou už bylo reprízováno tolikrát, že se Komedie století musí trapně rdít někde v koutku.
Ať žijí duchové! (1977)
Další z českých klenotů, hemžící se klasickými hláškami (Pomsta Jouzov... jaký i/y? Když tvrdá pomsta, tak tvrdý y; Fujtajbl - Fujtajbl vespolek; Černá kronika žvaní a Honzovi teče voko...) a písničkami, které prostě nemohou nechytnout - ať jde o Žampióny či Pribináčky. Tohle je opravdový a nefalšovaný rodinný film, u kterého se pobaví opravdu všichni. A když tu padla zmínka o působení tehdejší hlavní dětské hvězdy Dany Vávrové v Německu, zkuste si zazpívat pribináčkový hit v němčině - jde to. Stačí chytit melodii a může se jet: Jedes Tag, jedes Tag, einen Stück, zum Frühstück, einen Stück Quellegesund aus Posázaví. A pak že nejsme světoví!!!
Reportáž psaná na oprátce (1961)
Tento film se bude hodnotit vždy rozpolceně. Ano, popisuje události z II. světové války, které většina z nás naštěstí nezažila. Byl natočen ani ne dvacet let po jejím skončení a je samozřejmě ovlivněn dobou. Napadá mě docela zajímavá paralela - kdyby se v roce 1990 vytvořil film o nadšených iluzích naší sametové vlasti, jak by vypadaly názory dnes, po dvaceti letech? Každý film je svým způsobem poplatný své době, což platí pro německé, francouzské, americké, britské, sovětské i československé. Můžeme jakékoli dílo zatratit jen podle toho, kdy vzniklo a vůbec se nepokusit se nad ním zamyslet. Bohužel nám historie stále dokazuje, že spousta myšlenek byla lidmi převrácena podle toho, jak se jim to hodilo. To platí pro dobu dávno i nedávno minulou stejně jako pro současnost.
Dům Na poříčí (1976)
Film měl velice zajímavou "katastrofickou" sekvenci, která byla opravdu udělána na úrovni, bohužel jeho podstatnou část zabraly spory a okolnosti týkající se soudního sporu, které jsou bez patřičných znalostí značně nepřehledné. Jenže to by z toho vzešel seriál. Především výborný Jiří Kodet a Luděk Munzar, ale ani jejich výkon nevymanil film z průměrného středu.
Zorro: Tajemná tvář (1998)
Nelze se ubránit srovnání s dalšími verzemi a především s tou z roku 1975. Můžete namítnout, že Delon není Banderas a Ottavia Piccolo se nemůže rovnat Zetě-Jones. Jenže jestliže tu někdo zmínil komerční faktor, tak ten Tajemnou tvář bohužel sráží hodně dolů. Opět takový ten volný příběh, ve které jsem jenom čekal, až Zorro i jeho protivníci začnou jezdit na motorkách. Opět a už poněkolikáté, kdyby se ta postava jmenovala jinak a měla místo černého klobouku a masky rekvizity modré, budiž. V černé ale opravdu ne.
Zorro (1975)
Zdaleka ne tak bombastické a přeexponované jako verze s Antonio Banderasem. S postupujícím časem se může dalším generacím zdát tahle verze málo okázalá, ale to hlavní v ní i díky Delonovi zůstane.