Šakal
Milan Smetana
okres Praha
mammal, (perhaps) human a "tak trochu" požitkář
ICQ: 486389657 používám pravidelně.....1 x v roce :o)
62 bodů
okres Praha
mammal, (perhaps) human a "tak trochu" požitkář
ICQ: 486389657 používám pravidelně.....1 x v roce :o)
62 bodů
Moje komentáře
Pěsti ve tmě (1986)
Pro někoho je to S. Stallone a jeho „italský hřebec“ Rocky Balboa, pro mě osobně je to Marek Vašut a jeho (osudový) „holešovický expres“ Vilda Jakub. Jednoduše srdcová záležitost a vzpomínka na „staré dobré časy“, která na mě působí i po tolika reprízách. Ptáte se proč? Snad je to tou (lehce nastíněnou) tísnivou předválečnou atmosférou, možná je to tím chytlavým průvodním hudebním motivem (trubkou J. Týfy), možná stařičkým holešovickým přístavem a jeho okolím-starými putykami, oprýskanými fasádami, snad se i ozývá národ. hrdost, kdy člověk rád vidí, jak nácek (fašistické Německo) dostává naloženo od (ne)obyčejného pražáka (českého národa) a možná má na tom svůj podíl i mlčenlivý, s naprostým klidem (všechno to dění kolem sebe) pozorující 4nohý sympaťák Max :-), kdoví....A je mi úplně u prdele, že po technické stránce existuje spousta daleko lepších (vyzrálejších) snímků. O tom film (stejně jako život) v prvé řadě nejsou! Můžete mít po technické stránce sebevypiplanější film (viz Inception) a bude vám to hovno platné, pokud ten snímek „nedýchá“ a nemá duši. Přičemž kouzlo tkví právě a jenom ve skutečnosti, že tohle (si) nenaplánujete, to je čistá alchymie a divákův vkus je v tomto nevyzpytatelný, podobně jako samotný fakt, proč jednu ženu chlap zaujme a druhou ponechá netečně chladnou. Pěsti ve tmě, to je (troufám si tvrdit) moje celoživotní filmová láska. ANO, tak jednoduché to je.
Suddenly! (1954)
Varování ministerstva zdravotnictví: komentář obsahuje SPOILERY! V této partii se od samého začátku hraje s odkrytejma kartama, to ale ani v nejmenším neznamená, že zážitek bude o to menší. Jeden zapadákov jménem Suddenly, jeden domek poblíž vlakového nádraží, jedna rodina-žena (vdova) se svým synem a tchánem a profesionální zabiják John Baron se svými dvěma kumpány je drží jako rukojmí a zároveň mu domek slouží jako ideální pozorovatelna s výhledem na nádraží, kde je netrpělivě očekáván vlak se speciálním „nákladem“- americkým prezidentem. Syrové od samého úvodu, téměř se chce říci „dokumentární zpracování“ a jako třešínka na dortu přesvědčivě všehoschopný, chladnokrevný psychopat, žoldák J. Baron v podání mistrně úsporného F. Sinatry. Nic pro mainstream, ale lahůdka pro fajnšmekry žánru krimi-noir. P.s. ty, co milují pikatnosti jistě potěší poznámka, že paralela mezi filmovým J. Brionem a skutečným vrahem Lee H. Oswaldem je tak nápadná, že snímek byl po atentánu na Kennedyho na několik let stažen z distribuce.
Storm Warning (2007)
Půjčit si loď, ztratit se za zkurveného počasí, najít útulné přístřeší se 2 sympaťáky Robem a Jimmym, jejich taťkou Poppym a nadrženým „nejlepším 4nohým přítelem člověka“ Honkym... = dobrodružství k nezapacení. Na všechno ostatní už totiž máme Eurocard/Master Card. Tomu říkám zážitkový víkend! Bungee jumping, seskok padákem, let stíhačkou, jízda Hummerem..... to už v současné době nikoho nezajímá a hlavně je to Nůůůůda. Lidé se stávají čím dál tím otrlejší a náročnější a překvapit je, je čím dál tím těžší. Tohle by ale mohlo zabrat, co myslíte?! Celkem povedená atmosferická (čemuž zdatně napomáhá zdařilý hudební doprovod) pochoutka s typickými (žánrovými) neduhy. To, že je to banda vymletejch magorů ještě nutně neznamená, že si musí nechávat („dobrovolně“ a tak do očí bijíce) nakládat. Teď nemám na mysli „lehce netradiční rybolov“ ve stodole, či sympatické (hodně bolestivé) taťkovo (resp. Pii) surprise, za které by se nemusel stydět ani takový rutinér Jigsaw, ale závěrečné „face to face“ . Snímek bych o pár min protáhl a hlavní hrdiny vypustil na projíždku po ostrově, užít si ještě pár „radovánek“ se sympaťákem Jimmym těsně v zádech. Škoda toho, stejně jako (ne) zcela využitého potenciálu. 65% Nadšenci žánru a „jemné pohlaví“ nechť si * přihodí. Kdy se vám totiž dámy poštěstí, vidět snímek, kdy chlap je vykreslen jako „baba“ (pardon, bezcharakterní slaboch) a situaci tak pevně do svých (nejen) rukou, bere žena a KONÁ! Zřejmě nebude úplná náhoda to vysoké hodnocení zdejších „feministek“ (všechna čest všem vyjímkám myšičko :-) Co vám budu povídat, moje (mužské) ego hodně (u)trpělo, nicméně Rob (nevýrazný R. Taylor) si zasloužil skončit min jako Honkyho „Pedigripal“, zatímco hl. hrdinka Pia (přesvědčivá N. Fares) nenechává nikoho na pochybách, že žena zahnaná do úzkých je....všehoschopná!
Muži v naději (2011)
Za takhle svědomitě vedený archiv (včetně fotodokumentace), jakým se mohl (po)chlubit Bolek Polívka (resp. Rudolf) by se nemusel stydět ani pan Čáslavský. Co se týče snímku samotného, tak k „chlubení“ už toho tolik není. Nebudu (není to můj styl a sám to nemám rád) psát něco ve smyslu: „snímek se může líbit pouze zcela povrchním nemyslícím robotům“. Na to (jak vidím) zde máme některé zdejší „vodborníky“, ale pouze (za sebe) dodám. Zatímco prvorozenou sestřičku http://www.csfd.cz/film/266611-zeny-v-pokuseni/strana-2/ jsem si docela užil, tomuto mladšímu nedomrlému bratříčkovi chybí ručička, nožička a zejména hlavička s důležitým orgánem uvnitř (čti inteligentní nadhled, lehkost a (až na pár světlých vyjímek) humor. Chce to být (vtipně) současné, je to (nechtěně) smutně prázdné. Otázkou zůstává, zda-li nedošlo k „nešťastné“ záměně v názvu snímku a ten pracovní původně nezněl Muži v řiti. To by potom (i) mnohé vysvětlovalo. Abych ale pouze nehanil. Od momentu, kdy se Bolek SPOILER stává vdovcem (cca 45min) snímek začíná být snesitelnějším a v pár momentech se „začíná blýskat na lepší časy“. Nicméně jako CELEK (pokud bych to měl brát jako současnou výpověď vztahů, rodiny....) to neobstojí a na oddechovku (pro pobavení) je to pro změnu málo vtipné. Pravda, ne vždy musí "oddechovka" být nutně vtipná..... http://www.csfd.cz/film/275397-my-plaything-jenna-jameson/ , nicméně v těchto případech si tvůrci nějaké přehnané ambice nedělají. Možná by nebylo na škodu, kdyby si pro příště Jirka předem ujasnil, zda chce (na)točit komedii nebo drama a „neplácat se někde uprostřed“, přičemž ani jedno nemá patřičnou kvalitu. P.s. jedno se ale musí nechat. Paní Stašová je Herečka s velkým H. I naprosto (nešťastně) napsanou tuctovou scénu, dokáže svým hereckým projevem (čti umem) osvěžit a v divákových očích (ji) udělat uvěřitelnou. P.p.s. Jo a Jirko, „takovejm tenisovejm talentum“ náš pan trenér neříkal „antukáři“, ale beznadějné případy. Tady by nepomohl ani proslulý anglický (londýnský) šlechtěný pažit a raketa mistra N. Djokoviče k tomu.......:-)
Zkrocení zlé ženy (1967)
„Kde je život, kde je život, který jsem znal, který jsem znal? ....Tentam, tentam :-) Zkrocení zlé ženy, jedna z prvních Shakespearových her (komedií) je příběhem Petruchia z Verony, který (z)krotí dceru zámožného padovského šlechtice, vzpurnou Kateřinu. V tomto Zeffirelliho („filmovém“) převedení jsou základem úspěchu mistrně napsané a následně vypointované dialogy (jak by také ne, když je psal sám mistr), které jsou vztyčným pilířem pro herecký Koncert (manželského) dua E. Taylor- R. Burton. Současným zatvrzelým feministkám tento snímek nebude dvakrát po chuti, ale troufnu si tvrdit, „ty do nepohody“ (se smyslem pro humor a nadhled) mile rády usednou se svými protějšky před obrazovku a (společně) si užijou příjemně strávených 122min. (Nevyřčenou) otázkou potom zůstává, zda-li (pánové) „pokoušet štěstěnu“ větou: jak nám to dnes krásně (o půlnoci) svítí do oken sluníčko a ten lahváč po pravé ruce, jakýto lahodný juice a čekat....(na) odezvu :-) Výsledný resultát: moudré, vtipné, nadčasové. Co chtít víc?! p.s. pro plné vychutnání (si), nutnost originálního znění s dovětkem, že (zvlášť pro znalce předlohy) může vytanout na mysli věta: nebýt ústředního dua veskrze průměrná adaptace. No jo, jenže oni zde hrají!
Elitní zabijáci (2011)
Tady „nemůžu“ jinak. Nerad bych totiž skončil (od verbala) našlehanej v omáčce ke svíčkový. Ikdyž, bez boje by se to neobešlo (mířidla mám seřízený). To pouze pro pořádek a jak známo, z gauče (zvlášť od rozpitého lahváče) se těžko odtrhává, natož utíká. Zpět k snímku. Statham a jeho tradiční variace po x-té? ANO, ale koho to sere? Mě teda (rozhodně) NE. „Na Hamleta“ mám v zásobě dost jiných alternativ. Clive? Ten bezproblému utahne i 5min (nepřerušovaný) záběr jak si loupe banán http://www.csfd.cz/film/42932-hranice-zlomu/ popř. chroupá mrkev http://www.csfd.cz/film/223965-sejmi-je-vsechny/ D. Purcell? Příjemné překvapení! Bobby De Niro (trestuhodně) nevyužitý? Možná. Na druhou stranu, to se podle vás měl z toho zavšivenýho paláce prostřílet pálením vostrejma (luštěninama) do trenek?! Já byl rád i za těch pár VELMI jistejch výstupů, stejně jako za oživení vzpomínek na staré dobré „80“ časy! A že to mohlo skončit klidně o 30 min dřív a nic by se nestalo? NE! Skončilo to (jako můj komentář) přesně ve chvíli, kdy mělo. Jason i Clive totiž neodchází od rozdělané práce. Tečka! Anebo, že by přeci jenom příměří? Who knows. Konečný ortel? Upřímně řečeno, musel bych zapátrat hodně hluboko v paměti, abych si vybavil, kdy naposledy mi udělal akční snímek takovouhle nefalšovanou radost. Tady se našlápne hned od úvodních minut a (překvapivě) nepoleví až do úplného závěru. Za normálních okolností bych se vytasil se (silnými) 4* , ale vzhledem k místnímu hodnocení, kdy nebýt zvučných jmen, snímek bych jistojistě minul velkým obloukem, pomůžu (tentokrát) verbalovi v jeho (křižáckém) tažení za červenou barvou.
Jedna ruka netleská (2003)
Jednou z Nejdůležitějších věcí, je být sám sebou. „Divily byste se, kolik lidí samo sebou být nechce. Úplná epidemie!“ V kontextu tohoto (a posledních pár dnů) se začínám o sebe (trochu) strachovat. Už třetí den po sobě se mi totiž zdálo, že stojím u otevřeného okna, slyším volání nějaké dívky (tuším, že jsem zaslechl jméno Lois Lane) o pomoc, na sobě divný hadry s velkým S na prsou ( a NE, o sparťanský dres se nejedná) a chystám se skočit! Těžko říct, jestli to má nějakou bližší souvislost s tím houbovým čajem, co si dávám večer před spaním na uklidnění nebo jde čistě o náhodu. Btw, ten název opravdu nelže. Naposledy jsem to zkoušel při hokeji na HCS-Plzeň a fakt….netleská :-( Nicméně, (jak v případě hokeje, tak i snímku samotného), se jednalo o podívanou, která spolehlivě pobaví, příjemně při tom zrelaxujete a min pro kreaci I. Trojana (jistě víte, kterou mám na mysli-ANO, bodrého to pána s knírkem), stejně jako Hamleta (resp. Ofélii) Honzy Třísky se snímek oplatí vidět a to i přes fakt, že spíš než o ucelený příběh se jedná o slepenec jednotlivých (nesourodých) scének. 75% p.s. ty 3 proměněné nájezdy P. Tenkráta za sebou také nebyly úplně k zahození……
Ennio Morricone v Benátkách (koncert) (2008)
Nalijte si šťopičku tulamorky na led, zhasněte světla, pohodlně se zabořte do křesla, zavřete oči a nechte se unášet melodiemi z průřezu mistrovy (filmové) tvorby v podání orchestru Roma Simfonietta, benátského pěveckého sboru La Fenice a sopranistky Susanny Rigacci. Co k tomuto dodat? Snad pouze to, že před očima mi začaly ubíhat fragmenty ze všech konkrétních filmových skvostů, ke kterým mistr Ennio hudbu skládal, takže mi ani nijak výrazně nepřekáželo, že se na obrazovce (občas) objevovali záběry na itlaské Benátky s jeho historickými památkami a nikoliv fragmenty z (konkrétních) filmových děl. Teď mi ale řekněte, jak jsem tohle mohl se zavřenýma očima pochytit. Že bych občas mrknul :-) P.s. snad pouze s jednou (osobní) poznámkou na závěr. Já osobně bych uvítal více S. Leone(ho) a The Mission R. Joffé(ho), nicméně plně chápu, že (vzhledem k mistrově bohaté a pestré tvorbě, která by vydala na několik jiných životů (skladatelů), musel svůj koncert rozložit do více bloků, aby si tak každý přišel na své. P.p.s. letošní letní (Pražský) mistrův koncert byl mým jedním velkým (naplněným) snem....... Děkuji maestro!
Perfect Sense (2011)
Když přijdete o jeden z pěti základních smyslových vjemů, automaticky se tím posílí jeden z „přeživších“(zachovalých). Co se ale stane, pokud přijdete (i) o ten poslední?! Tak (nejen) o tom je tento nový komorní apokalyptický (záměrně vynechávám (zavádějící) slovo romantický) snímek D. Mackenzieho. A také o tom, že skutečnou hodnotu (věcí) si většinou (bohužel) uvědomíme až ve chvíli(ch), kdy o ně (nenávratně) přijdeme. Že to není nic nového (objevného)? ANO, to skutečně není, nicméně tento snímek nám to vše servíruje tak nějak nenásilně (jakoby mimochodem, jako holý fakt), naprosto úderně a zcela neodvratně, takže tomu divák těžko odolává. Výsledkem je tak „padající čelist“ nebo min zamyšlení se nad snímkem (nad sebou samým, svými život. hodnotami..) a to (samo o sobě) není zase tak málo. Co myslíte? Tohle není M. Bay a jeho Armageddon, tohle není ani R. Emmerich a jeho Den Poté (popř. 2012), tohle není ani F. Lawrence a jeho Iam Legend. Perfect Sense je (snad) nejblíž mixu L. von Triera a jeho Melancholii, Children of Men A. Cuaróna a McCarthyho/ Hilcoatovi The road a přece je to „zcela jinde“. Až se z toho „vzpamatuju“, srovnám si myšlenky a získám (zdravý) odstup, napíšu (snad) i něco smysluplnějšího. Prozatím bude muset postačit toto, nebo (pokud to chcete zcela stručně a výstižně)….jak říká můj kamarád „dejte to Americe a …poblejete se z toho. Nechte to v Evropě a …..posadí vás to na prdel“ nebo min „donutí“ přemýšlet. Nečekejte žádné bombastické triky, velkolepé spec. efekty, patetické proslovy, prezidenty usedající do kokpitů vojenských stíhaček a zachraňující „za 5min 12“ svět. Tady se vypráví úsporně (o to více úderně) obrazem. Ano, méně je někdy více. Výsledný resultát: objektivně za 4* (výhrady by byly a ano dokážu (i) pochopit výhrady typu: že tvůrci balancují mezi syrovou apokalypsou, artovým podobenstvím, civilní romancí….., přičemž „na samou dřeň“ nejdou ani v jednom z těchto případů a snímek (v určitých fázích) působí poněkud necelistvě (roztříštěně), nicméně subjektivně (a rád) i s přihlédnutím k omezeným možnostem a příjemně civilnímu ústřednímu duu E. McGregor-E.Green za („prozatímních“)5* Uvidíme, co s tím udělá (několika)denní odstup
Jeden musí z kola ven (2011)
Studená válka, atmosféra strachu, věčného podezírání, paranoi, všude se to hemží krtky, lampáři, lovci lebek, pouličními kejklíři. Lidé se stávají (více než kdy jindy) výhodným obchodním artiklem, s nímž se nakládá třemi možnými způsoby. Verbují se, kupují do zásoby nebo se po nich (tiše a nenávratně) slehává zem. Pro čtvrtý způsob jednoduše nezbývá místo. V této atmosféře dostává G. Smiley úkol. Odhalit moskevského krtka , který se zavrtal do samotného středu (resp. vrcholku) britské špionážní složky (do Cirkusu). Úkol téměř neřešitelný, ale nenechte se zmást prvním úsudkem. Smiley je možná takový ten (slabý) doubek. Vypadá, že by ho člověk jedním fouknutím vyvrátil, jenže když přijde bouřka, je to právě ON, kdo na její konci zůstane (jako jediný v širém okolí) stát. Tinker, Tailor, Soldier, Spy je snímek na motivy předlohy J. Le Carrého (kterou mimochodem kopíruje více než věrně), kde se před samotnou akcí dává přednost atributům jako jsou věrně zachycená atmosféra, podrobně rozkrytá psychologie postav, kdy divák (fyzicky) cítí tu opotřebovanost jednotlivých agentů, kdy je práce pomalu ale jistě (se)mele a kdy je čím dál tím těžší uchovat si zdravý rozum a odstup. Natočit v současné době takovýto typ snímku takovýmto způsobem (čti nepodbízivým, divákovi ani na okamžik nic neulehčujícím a vyžadujícím plnou jeho soustředěnost) je téměř zázrak a věc hodná skutečného uznání. Tady nejde totiž o samotný výsledek (zápletku-vyvrcholení, odhalení), ale v prvé řadě o fakt, jak k tomu snímek (do)spěje. Jak píše uživ. Rudovous. Tohle je zhmotnění čtenářových představ a splněný sen! G. Smiley (v mistrně úsporném podání G. Oldmana) je přesně takový, jakého jsem si (při čtení předlohy) představoval. Smekám klobouček, ostatně toho člověk není každý den svědkem. S dovětkem, že toto je přesně ten případ, který se stává jednou, dvakrát, max třikrát za 10 let :-), kdy film dorovná (resp.) předčí předlohu, byť (nemusím snad dodávat), že pro plné vychutnání si snímku je ideální varianta: kniha-film. P.s. při detailních záběrech na strhanou (věkem, prací, opotřebovaností..) tvář G. Oldmana jsem se jednoduše neubránil vzpomínkám na jiné trio a to sice P. Sorrentino-T. Servillo- L. Bigazzi a stejně jako v oněch případech, tak i zde, nelze vypíchnout jednu konkrétní věc. Jde o dokonalé souznění režie, kamery, hudby, hereckých výkonů….p.p.s. dlouho mi nebylo (u kteréhokoliv typu snímku) tak smutno, že již končí. Přičemž, samotný závěr je dělán s velkým přehledem a citem pro dané téma. 95% zajímavý komentář (pro mě): uživ. Faidra
Ocelová pěst (2011)
ANO, trpí to všemi neduhy snímků, (kterými nás jak na běžícím páse zásobuje současný Hollywood), leč to vše se ztrácí ve světle jedné skutečnosti. Tenhle snímek má DUŠI a já si i dovedu představit, že bych (někdy v budoucnu) na tento snímek vzal svého syna a co víc, oba si to náramně užili. Tak podobný komentář jsem měl „v hlavě“ někdy kolem poloviny snímku. Nicméně od momentu, kdy ATOM (prostřednictvím malého Maxe) vyzval ZEUSE na souboj, to překročilo (mojí) únosnou mez a výsledkem tak byl (s přibývající časem) tik v pravém oku a skutečnost, že jsem si pohrával s myšlenkou vyzkoušet (můj) dávicí reflex. Škoda toho, našlápnuto bylo parádně (k čemuž dopomáhal i ten „80-kový nostalgický nádech umně (s)mýchaný se současným moderním trendem“). Na druhou stranu nutno uznat, že sympatické ústřední duo H.Jackman-D.Goyo z toho vytěžili téměř maximum.
Apollo 18 (2011)
Tak takhle to tedy bylo. Teď nezbývá, než si („nedočkavě“) počkat na pokračování a zjistit, jak to bylo s (utajenou) misí na Mars. Vůbec bych se nedivil, kdyby k nám v pokračování dorazily AUTENTICKÉ záběry z bezstarostné (pro ukrácení si volné chvíle) pokerové partie mezi Usámou Bin Ládinem, Saddámem Husajnem a Muhamadem Kadáfím, přičemž karty by jim rozdával http://www.csfd.cz/film/6648-predator/ . Zajímavé, jak jeden člověk použije odborný výraz a ostatní se na to vrhnou jak slepice po flusu. Tak jo, já taky. Jdu „zrecyklovat“ svůj odpadkový koš, třeba na něco (chutného) ještě narazím (uhnětu z toho blafu novou netradiční pochutinu) a spravím si tak po tomhle chuť a třeba na tom ještě něco i trhnu. Tenhle snímek je dobrý tak max jako kulisa k usínání. Když pominu tu spoustu do očí bijících lapsů (když už se to tedy ohání přívlastkem „skutečný dokument“), tak jednoduše nepřejdu fakt, že námět několikanásobně předčil následné zpracování. S dovětkem, že srovnávat toto s komorním snímkem Moon D. Jonese nemůžete (snad) myslet vážně? P.s. to uživ. Becket51 – to opravdu byla! P.p.s. zajímavý komentář (pro mě): xxmartinxx
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Začnu trochu netradičně. D. Fincher má tu (ne)výhodu, že (narozdíl od Opleva) jsem jeho snímek vzhédl v době, kdy jsem již dostatečně obeznámen s předlohou Stiega Larssona. Kniha (trilogie) není, jak by se mohlo na první pohled (podle veskrze pozitivních ohlasů zdát) bezchybná a „těžko stravitelná“. Je to oddechovka a má jednu velkou (neopomenutelnou) přednost. Je nesmírně čtivá! Teď teprve plně (d)oceňuju komentář uživ. DaViD’82 k originálu. Zejména potom jeho postřehy k oběma hlavním představitelům. Jak přesné a výstižné! Zatímco v případě Oplevova snímku měli tvůrci štěstí (čti čich) na výběr hlavní představitelky Lisbeth v podobě N. Rapace a v případě M. Blomkvista (M. Nyqvist) to bylo šlápnutí NOTNĚ vedle, tak v případě Fincherova remaku je tomu přesně naopak. D. Craig je mé (knižní) představě sebevědomého neústupného novináře a chlapíka, co má o svém (soukromém) sexuálním životě naprosto jasno (i díky Oplevem vynechaným pasážím v podobě nevyobrazeného stavu se svojí kolegyní šéfredaktorkou Erikou Berger) a se slabostí pro „něžné“ pohlaví rozhodně bližší, než (s trochou nadsázky) jako ňouma působící M. Nyqvist. Co se týče hl. ženské představitelky R. Mara (coby Lisbeth) si (s dovolením) ponechám až na úplný závěr. Teď obraťme list. Nedokážu posoudit, jak by můj komentář vypadal, pokud bych nečetl předlohu, ale ve světle této skutečnosti musím konstatovat jediné. Sledovat tento nový Fincher(ův) snímek, je téměř jako listovat knihou (byť chybí dost řádků a mnohé stránky jsou zcela vytržené), přesto vyšetřování a samotný příběh působí téměř jako věrná rekonstrukce (což ostatně Fincher více než zdatně předvedl v jeho dřívějším Zodiakovi). Nicméně zde diváka překvapivě nezahlcuje přehršlem informací (jakoby počítal s určitou informovaností dotyčného v podobě knižní předlohy) a naopak je (překvapivě) divák svědkem několika odlehčených momentů, které (alespoň v mém případě) padly na úrodnou půdu a setkaly se s porozuměním. Samotné změny ve scénáři (které provedl ve srovnání s Oplevem) jsou v drtivém počtu případů ku prospěchu věci (viz konfrontace Blomkvista s Martinem Vangerem ve sklepě, včetně hudebního doprovodu) a zejména potom v samotném konci projevil (na rozdíl od Opleva) cit pro danou látku. Změna oproti knize zabírá a potom je to zejména okamžik, kdy kopíruje předlohu, ukazuje (nastiňuje) skutečnou Lisbeth (náklonost, kterou začíná pociťovat k Blomkvistovi), něco u ní do té doby nevídaného (sama tomu dostatečně nerozumí, poté čím vším si prošla) a tím si Fincher dostatečně připravuje podhoubí pro pokračování, proč za ním Lisbeth posléze udělala tlustou čáru. Co říci závěrem? Silně pochybuju, že se daná látka (vzhledem k mnohovrstevnatosti) dala natočit lépe, Opleva Fincher jednoznačně na body poráží, přesto si neodpustím poznámku, že by se měl Fincher (v nejbližší budoucnosti) věnovat jiné (čti filmovější) látce. To nejpodstatnější (myšlenkové pochody Lisbeth) se totiž zachytit nedá a ZEJMÉNA se nemůžu zbavit dojmu, že tohle všechno působí jako zakázkový produkt. Sice řemeslně poctivě odvedený (jak je ostatně u Finchera pravidlem) nicméně dotyčný tomu nedodává patřičné koření v podobě vlastní invence, osobitosti...., což je (v tomto případě) věc nepřehlédnutelná (čti neodpustitelná) a bránící snímku v jakémkoliv větším přesahu (viz Fight Club). Výsledný resultát: kniha 9/10, Fincher 7,8/10, Oplev 6,5/10. S dovětkem (viz můj "dluh"), R. Mara nepodává rozhodně špatný výkon, nicméně oscara? Ale jděte!
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Jasný důkaz toho, že (bohužel) dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Hranice mezi inteligentní zábavou a (nechtěnou) prázdnou nudou je (zdá se) tenká. Jestliže jsem (po prvním dílu) oslavoval nové moderní pojetí Sherlocka Holmese a Ritchieho režii nazval kupředuseřítící, ale (pro diváka) zajímavou a mezi „oslavnými ódami“ pomlčel (čti přehlížel) fakt, že samotný příběh hraje nikoliv druhé, ale až třetí housle, tak zde jsem očekával, že(ve světle skutečnosti, že ústřední postavy jsou již dostatečně vyprofilovány) se právě na samotném příběhu notně zapracuje. Jakýto omyl! Guy Ritchie překvapivě (pro mě) ubírá na tempu a zároveň (paradoxně) ruku v ruce dobrovolně rezignuje na jakýkoliv (zajímavý) příběh. Uživ. Shadwell rozehrává ve svém komentáři úvahu nad pojmy jako jednoduchý (přímočarý) a složitý (propletený) příběh. To není ten problém. Já osobně rozeznávám jiné dva druhy. Zajímavý (inteligentní) příběh, který bere diváka za rovnocenného partnera, pohltí ho a udržuje si (po právu) jeho pozornost a příběh nudný, prázdný. Nikdy bych si nepomyslel, že tohoto eufenismu použiju zrovna ve spojení s G. Ritchiem, ale tento příběh je nudný a prázdný. Se svými postavami nakládá jak s šachovými figurkami a tak není divu, že (s postupujícím časem) je divákovi i tak nějak jedno, kam se příběh v následujících minutách posune. Dokonce jsem se i přistihl, že ty pověstné Ritchieho zpomalovačky mě zde poprvé začínají nudit a zejména, od nového Sherlocka Holmese JÁ očekávám, že bude rozhodně sázet na jiné trumfy než jsou detailní záběry na štípající se stromy pod palbou kulek, kterými se snaží Guy snímek „osvěžit“ (čti zakrýt neduhy) v podobě nedostatečné invence a chatrného příběhu. A tak se divák protrápí (přes pár světlejších momentů, kdy na 5 zajímavých minut připadá 20 nijakých) až do vcelku povedeného závěru, kde se opět ukazují největší přednosti „starého dobrého“ Guye. To je ale dost málo! Na druhou stranu si už teď produkce může spokojeně mnout ruce a chystat se (i s Guyem) na 3.díl, protože i přes ty (v drtivém počtu nepříznivé kritiky) ani na okamžik nepochybuju o tom, že drtivá většina (včetně mě) se do kin na další pokračování podívat přijde. Pouze bych pánové poprosil o jedno. Sehnat schopnějšího scénáristu, což by po pravdě zase takový problém být neměl. Tomuhle se totiž říká mrhání potenciálem, zvlášť když máte k dispozici takto charismatického hlavního hrdinu, jakým bezpochyby R. Downey Jr. je a který Holmesovi propůjčil to (nej)lepší ze své herecké palety. Jako neomluvitelnou potom vidím skutečnost, že hlavnímu záporákovi a jedinému rovnocennému Holmesovi protivníkovi profesorovi Moriartimu nejsou scénáristé schopni napsat lepší repliky a dát více prostoru. O samotném hereckém výkonu J. Harrise raději pomlčím. Kam se poděla věrohodnost, charisma..? Mark Strong ( i přes menší prostor, kterému se mu v předchozím díle dostalo) jasně dokázal, že není malých rolí. O plýtvání potenciálu (když pominu samotnou skutečnost, že dotyčná je špatně typově obsazena) v podobě N. Rapace, raději pomlčím. Jestliže R. McAdams byla v prvním díle příjemným osvěžením jako jediná žena, která bez mrknutí oka dokázala využít Holmesovi slabosti pro ni a dostat ho tam, kam chtěla a i v těch pár min, které zde dostala, jasně dokazuje, že toto je jedna z cest, kterými se tvůrci měli dát, tak postava cikánské věštkyně Sim, (kterou zde ztvárnila N. Rapace), je pro příběh naprosto zbytečná. Vypadá to, jakoby ji Guy obsadil po dohodě s N. A. Oplevem , aby se dosyta najedla a napila a vynahradili ji tak to strádání a odříkání, kterého se ji (v předchozím jejím snímku) coby Lisbeth Salander dostalo. Je mi ji až líto, když člověk vidí, jak málo prostoru (replik) dostala a tak pojídá co je zrovna po ruce, pije, hází „ustarané, chápající“ pohledy, opět se vykrmuje a splachujete to velkými doušky lahodného moku, které ji musí, ale notně trpknout a člověk si tak pouze (pro sebe) suše utrousí, jak by se asi (po svém) za tohle nekompromisně pomstila Lisbeth. Upřímně, to bych Guyovi nepřál. Na druhou stranu (sorry Guy) víc jak 50% ze mě (pro tentokrát) nevytáhneš. S dovětkem, že sledovat nového Holmese a mít pocit, že koukáte na další „Piráty z Karibiku“ (včetně hudby) není moje představa toho, kam by se nový Sherlock Holmes měl ubírat a se soukromou pozn: pokud cikány, tak….. pouze a jedině v podobě a pojetí alá Brad Pitt. Když si divák (nevědomky) uvědomí, že hned za hlavní postavou je mu nejbližší postava starého sluhy (ve dvou úsměvných výstupech) nebude zřejmě tak úplně vše v pořádku…… Tak snad příště?! P.s. pokud je vám libo stručné a zcela výstižné recenze (tedy přesný opak té mé) sáhněte neomylně po té uživ. Botič
Veselé Velikonoce (1984)
Babel na začátku v autě k S. Marceau pronáší: „tichá noc, hvězdy, v dálce Šakal".... Což o to, já bych (kdyby bylo po mém) přišel klidně i blíž. Proč pozorovat Sophii zdálky, to je ostatně proti přírodě. Tak takhle to dopadá, když pořád někdo stávkuje. Doktoři, učitelé, zemědělci, (zde) letecký personál. Jeden už si ani nemůže vklidu domů přivést milenku, aby si užil trochu toho zdraví prospěšnému tělocviku. Na druhou stranu nebýt toho, přišli by jsme o tuhle povedenou hříčku: otec-milenka(dcera)-manželka. Miluju ten okamžik, když Babel stojí před svlíkající se svou „dcerou“ S. Marceau, ten pohled! To bude dlouhá bezesná noc, že Babele. Zcela s tebou soucítím :-) Veselé Velikonoce, to je Belmondova one man show, navíc s bonusem v podobě pálivého koření či sladkého dezertu (jak je komu libo) mladičké S. Marceau. Žádné velké umění (zejména scénarista si dal dovolenou), nicméně v těchto případech to zase až tak nevadí. Člověk by snad i Babelovi věřil, když zaníceně vypráví, jak v dětství svou dceru „rozmazloval“ roztátou zmzlinou :-) Jak říkám, žádné velké umění, ale jako relax a oddechovka, která (mě) vždy zaručeně pobaví, je to ideální! Btw, je to pech. Barák plný ženských a nikdo (žádná) nemá čas (chuť). Jj, jsou takové večery v životě nás chlapů.... p.s. to uživ. Faidra: proč to hned lámat přes koleno a měnit pohlaví. Nahý Babel by nestačil? P.p.s. to uživ. Jeanne: bajku o štírovi a žábě znám. Tu o vlkovi a psovi, popř. vlkovi a beranovi taky, ale bajku o ústřici a melounu (navíc v neodolatelném podání S. Marceau) jsem (zde) slyšel poprvé. Tady už snad pouze scházelo, aby byla dotyčná nahá :-)
Cirque du Soleil: Quidam (video film) (1999)
Tohle není obyčejný cirkus určený především dětem. Tohle je umění. Vždy jsem obdivoval lidi, kteří něco umí (dokáží) a jsou skutečnými mistry svého oboru (řemesla). Tohle je ten případ. Navíc zde nejde o „pouhé“ dokonalé zvládnutí artistických čísel. Cirque du Soleil se opírá o působivou scénu, nepřeberné množství nápadů a s tím související vypiplanou choreografii, ale má to i hmatatelný (průvodní) příběh (myšlenku). V 70% současné produkce má člověk (divák) pocit, že jejím sledováním si (ne)dobrovolně zkracuje život, popř. min (z)kazí dobrou náladu. Toto není rozhodně ten případ! Byť vidět to „naživo“, troufám si rozhodně tvrdit, zážitek by byl neporovnatelně větší, přesto (i v pohodlí obývacího pokoje) se jedná o nezapomenutelný zážitek. Já se zabořil do křesla a po dobu 90-ti min jsem se nechal unášet těmito artovými umělci, téměř nedýchal, o nějakém odskočení si na WC, či doplnění sklenky a talíře nemohlo být ani řeči a vše sledoval s otevřenou pusou, kdy i při těch nejnáročnějších artistických číslech vše vypadalo tak jednoduše a člověk se i přistihne, jak si říká, že je to vlastně jednoduché a jistě by to zvládl i on :-) Takže, díky za prodloužení (si) života a vyvolání dobré nálady.
Den zrady (2011)
Minimalistický, pozvolna se rozjíždějící, gradující (avšak jakoby mimochodem) minutu po minutě, bez zbytečných rozmáchlých gest. To je The idest of March. Jednoduše typický G. Clooney, tak jak ho mám rád, zdálo by se (na první pohled). Přesto, k plné (divákově) spokojenosti krůček (resp. rázný KROK) schází. Snímkem proplujete, nuda (tu) nehrozí, pokud tedy vaše obzory nekončí (resp. nezačínají) na posledních (sportovních) stránkách deníků, přesto (si) musím přiznat, čekal jsem (ve světle předchozího Clooneyho počinu) http://www.csfd.cz/film/215291-dobrou-noc-a-hodne-stesti/ (malinko) VÍCE. K většímu zážitku mi (v prvé řadě) scházel fakt, že snímek nenabízí nic nového, nemá čím překvapit a navíc do očí bije ta typ.šablona: od mladíka plného ideálů, který bezmezně věří ve svého kongresmana (budoucího prezidenta?) až po situaci, kdy je zahnán (přitlačen) do kouta, „převléká kůži“ a začíná kolem sebe kopat na všechny strany, aby byl mezitím divák (jentak mimochodem) ujištěn, že to je holt politika a nakonec si i třeba R. Gosling s P. Giamattim na toho panáka zajdou. Ano, politika je svinstvo. No a co?! Chtělo by to více invence a tahu na branku Georgi. A ne, není to ode mě alibismus. Komorní, konverzační, jiskřivá, (politická) dramata miluju, ale zde mi právě síla (údernost) mluveného slova (k mnohem větší spokojenosti) scházela. Navíc, tohle je i bez zpětné rezonance. Pokud se chcete přesvědčit (čti ujistit se), že politika je svinstvo, ale nic není tak černobílé, sáhněte po (nedoceněném) snímku O. Stonea: http://www.csfd.cz/film/8758-nixon/ popř. po (doceněném) http://www.csfd.cz/film/238187-duel-frost/ R. Howarda. Výsledný resultát: 70% p.s. to uživ. numi.....btw, neřadí!!!! To Ti stačí málo kamaráde. Ozvy se v Pa po práci, já Ti předvedu „barové scény 21st“.
Jeden den (2011)
S potěšením konstatuju: duch knihy zachován! Uživ. Galadriel píše: útržkovitě vybrané a doslova opsané pasáže, v nichž bych se (bez znalosti knižní předlohy) ztrácela. Nesouhlasím. Pravdou zůstává, že film není (a nikdy nebude) kniha, ale jedním dechem dodávám: zde se škrtalo s citem a to nejdůležitější bylo ponecháno. Dokonce si troufám tvrdit, že to proškrtání snímku v drtivém počtu případů prospělo. Kniha byla v pár pasážích zbytečně rozvláčná (čti doslovná). Pokud bych měl něčím (předlohou neposkvrněného) diváka nalákat, tak vyjma originálně pojmutému konceptu mapujícího tentýž den po dobu 20-ti let (tj. od 15. července r. 1988 – do 15.července r.2008) bylo by to bezpochyby příjemně bezprostředně civilní herecké duo A. Hathaway-J. Sturgess. Oba bezezbytku naplňují moje (knižní) představy dotyčných hrdinů. Tj. bezstarostného volnomyšlenkářského frajírka Dextera, řešícího tak max, na který večírek (za)jít, kterou holku přefiknout pro dnešní večer, tak i mladá zapálená studentka Emma plná ideálů, dychtící měnit (zachraňovat) svět, včetně jejich „vystřízlivění“ životem , kdy se jejich osudy (vy)mění a Emma je ta, která se dočkává úspěchu (v podobě uznávané dětské spisovatelky), byť (osud tomu chce) ze svého štěstí se nemají radovat dlouho. Klišovité, patetické, přeslazené, s citovým vydíráním a happyendem na konci.... Mně se derou z úst spíše slova jako snímek ze života s dovětkem, že pokud by tohle měl být „přeslazený“ KONEC (směr), kterým se budou od této chvíle ubírat současné snímky, stal by se ze mě „na stará kolena“ snad i fanda žánru. SPOILER! Hovno přeslazený konec. Stejně jako v případě knihy, žádná sladkobolná srdceryvná donekonečna protahovaná scéna. Jednoduše stroze úderné: autobus – prásk a konec resp. začátek něčeho nového, protože ač to v dané chvíli tak nevypadá (a hrozně to bolí) život jde dál, žít se musí a platí tolik otřepané, ale nesmírně pravdivé „čas je lék na všechny rány“. Nic pro puberťáky, nicméně Ti, kteří mají již nějaký ten (ne)úspěšný vztah za sebou, párkrát jim život nafackoval...., si „kus toho svého“ zcela jistě najdou. P.s. když vidím, čemu všemu se tady bez váhání přišpendlují 3-4* a tomuto snímku se dostává * 2, ty 4* (si pro sebe) hravě obhájím.
Buď v klidu (2005)
Nevim, asi mám vysoké nároky, ale takhle já si (inteligentní) komedii nepředstavuju. Něco mi však říká, že těmi přehnanými nároky to (tentokrát) nebude. Tohle je v prvé řadě (nechtěně) debilní, v té druhé nudné, prázdné, neosobité a zejména NAPROSTO zbytečné. A souhlas (viz uživ. Douglas), („skryté“) narážky (zainteresovaný člověk) lehce pochytí (čti pochopí), tak nějak mi však byly u prdele. A reakce typu, že jde o relax a oddechovku (odreagování se od každodenních starostí) neberu! To já nabízím (řeším) jinak. Třeba si dát pořádně (fyzicky) do těla (ať už při polykání km na kole, ve fitku, na futsale, na ledě, na sněhu, na skále, ve vodě, v hale při badmintonu, tenisu,....) jak je komu libo. Pokud se vám fyzická zátěž nepozdává, stačí vyzvednout (u otce) Bena (Bernského salašnického starého dobráka) a podniknout jednu z dlouhých (ne)konečných procházek. Taky ne? Tak snad nalití šťopičky tulamorky na led (popř. sklenku dobrého vína), do DVD přehrávače zasunout oblíbené hudební DVD, potřebné přítmí a účinek se do několika minut dostaví. (Nejen) pro abstinenty se přímo nabízí (kvalitní) knížka. Ať přemýšlím sebevíc, na Be Cool (mi) rozhodně místo (čas a CHUŤ) nezbývá! NEVER MORE! P.s. přiznávám (se), nedokoukal jsem to.....
Rok ďábla (2002)
Nemám rád synopse na přebalech. V drtivém počtu případů nevystihují podstatu snímku, pokud rovnou nezavádí (nemystifikují :-) To ovšem rozhodně není tento případ. Tohle je trefa do černého. „Když vydržíte mlčet, uslyšíte melodie lidí kolem sebe“. Jak tak vidím zdejší hodnocení a komentáře, vypadá to, že valná většina před mlčením a tichem naslouchá pouze sama sobě (čti, ráda se poslouchá). Byť s osob. poznámkou. Ticho je krásně opojné, ale všeho moc škodí (je potřeba ho umně „dávkovat“). I z opojného ticha se dá (krásně) zešílet. Pro plné vychutnání si snímku není nezbytně nutné (jak by se na první pohled mohlo zdát) mít nastudovanou hudbu J. Nohavici a skupiny Čechomor (popř. K. Plíhala), byť přiznávám, na překážku to rozhodně není, ale umět naslouchat. Rok ďábla, to je typický Petr Zelenka se všemi (pro jednu skupinu) slabůstkami (čti přednostmi), které k němu neodmyslitelně patří, pro druhé stále ten, co jeho absurdním vtípkům a (filmovému) pohledu na svět, nikdy nepřijdou na chuť. Mezi kterou „skupinu“ se řadím já, není potřeba snad dodávat. Fiktivní dokument? (Možná)určitě :-) Spíše však příběh o pohledu Jarka Nohavici na sebe samého (jakési zastavení se v čase a pohled (bilancování svého dosavadního bytí), smíření se sám se sebou, navíc pohrávající si (a dotýkající se) spirituálna a mystična. V prvé řadě je však Rok ďábla filmem o nás lidech a potýkání se se samotnou existencí (bytím) tady na zemi. Takže, zastavte se na chvilku v tom každodenním shonu a zaposlouchejte se do melodií. S dovětkem, že tento snímek má divákovi stále co nabídnout i při druhé, třetí,...(opakované) projekci. Výsledný resultát: 4(silné) * za film samotný, ta 5* je za film o filmu a samotné natáčení, kde je jasně patrné, že se u tohoto snímku sešli podobně (na)ladění lidé, jež spojuje láska k hudbě, vyznávají podobné hodnoty a smysl pro ironii a nadhled. Upřímně jsem se (nejen) bavil. Díky pánové! A kdo že byl NEJlepší?! Jarek Nohavica? NE! Karel Plíhal? Nikoliv! J. Coleman? Taky NE! František Černý? Samá voda! Pouze a jedině Karel Stránský! :-) p.s. Jarkova teorie alkoholismu je přesná. Ta hranice je opravdu tenká a pro každého člověka jinde. Však také mistr čerpal z vlastní(ch) trpké(ých) zkušenosti(í). P.p.s. pokud bych směl na závěr přispět se svojí trochou do fundované debaty, tak pořádnou písničku (text) lze napsat pouze a jen v trenkách. Při troše štěstí (možná) „navostro“. V žádném případě však ne ve slipech. Byť pravda, vynikající režisér a za každé situace slipař P. Zelenka můj nepsaný zákon (axiom) vyvrací a popírá zároveň. Nebo se snad jednalo o další z řady mystifikací?
Prázdniny (2006)
Šablonovitost, tuctovost, vyumělkovanost, prvoplánovost, kýčovitost, nuda, kalkul. Lidi, to vám opravdu stačí tak málo?! (viz zdejší hodnocení) Základním kámenem úrazu (čti průserem) je samotný scénář, který ani takovému poměrně kvalitnímu hereckému obsazení nedá šanci výrazně vyniknout. Pravdou je, že z té naprosté šedi podprůměru se snímek (jednou za čas) nadechne k povedenějčím (čti upřímnějším) momentům, to však není zásluhou scénáristů, nýbrž herců (zejména K. Winslet). Nespočetněkrát je vidět, že herci jakoby sami nevěděli co hrát, byť v mnohých případech zachraňují co se dá. Ono totiž (Mrs N. Meyers) nestačí pouze ne(originální) NÁMĚT: dvě frustrované ženy dosavadním životem a vztahy s muži, si vymění domy, aby si mohly pobrečet v soukromí nikým (žádným chlapem) nerušeny (jakoby nevěděly, že bez nás to jednoduše nejde :-) a vsadit na (čti zneužít) vánoční atmosféru, kdy jsou lidé (ženy) citlivější (zranitělnější), ALE je potřeba si dát alespoň nějakou práci (pravda, je potřeba i trochu toho talentu) s dialogy. Uživ. Sheldra píše: dobré tak k žehlení. Já dávám (v tomto případě) přednost sklence dobrého pití a do domácího kina vkládám hudební nosič, ale možná (ti citově hodně založení) ušetří za kropení. Pravdou zůstává, že jako kulisa k usínání (po náročném víkendu) je tenhle snímek naprosto ideální, ovšem s následným rizikem neklidného trhaného spánku. Tohle se hrubě nepovedlo, že Mrs Meyers. p.s. nejlépe to vystihl uživ. POMO-viz prvních 7 slov jeho komentáře. Naprostý souhlas, snad bych pouze dodal....AMEN. p.p.s. co takhle pokračování, s malým upgradem, místo dvou žen si vymění „domy“ Barack Obama a http://www.csfd.cz/film/8265-vetrelec/ Pravdou je, že by muselo? dojít i ke změně žánru. Na Ridleyho bych si nevsadil, ovšem M. Bay je..... všehoschopný. Pánové, s námětem jsem ale přišel já. To pouze „pro pořádek“, aby bylo jasno a nehandrkovali jsme se o práva a těch pár drobnejch........
50/50 (2011)
o.k., začneme negativy, ať to mám(e) za sebou. Tenhle snímek (možná zdejší komentáře) je takovou (malou) pastí na diváka. Člověk by čekal v prvé řadě černou komedii na téma: jak se vyrovnat (a postavit čelem) rakovině a ono je to spíše komorní drama s lehce černo(humorným) nádechem. Bez mučení přiznávám, po úvodních 25-ti min jsem si (více než jen) pohrával s myšlenkou „jít od toho pryč (čti, vysrat se na to)“. Důvody? Zaprvé, J.Gordon-Levitt. Po tomhle mě (možná) zástupy náctiletých puberťaček zasypou sprchou vulgarismů, ALE....ten kluk nemá charisma! Měl jsem s tím (ním) problém již v 500Days of Summer, platí to i v tomto případě. Zadruhé, snímek se snaží balancovat mezi komorním (citlivým) přístupem a (černou) komedií zároveň a (bohužel) se to navzájem tluče a shazuje. PŘESNĚ tento komentář jsem měl „v hlavě“ kolem 25min snímku. Potom se však „něco stalo“. S trochou nadsázky, Adam (J.Gordon-Levitt) oholil hlavu, dostavilo se určité charisma (věrohodnost) a zejména, snímek začal brnkat na daleko vážnější (intimnější) strunu a když už přišly odlehčenější momenty (viz SPOILER představovačka v nemocnici „Jsem A. Lombardo, lymfom třetího stupně. Těší mě....M. Farner, metastázovaná rakovina prostaty-těší mě... A. Lerner, schwannonový neurofibrosarkom), tak začaly padat na úrodnou půdu a divák (Milan) začal snímku přicházet stále více na chuť, zvlášť, když se (s postupujícím časem) dostavila (civilní) upřímnost, nikoliv hranost a kalkul. Takže, chválím S. Rogena (mistrného přihrávače a opravdového kamaráda do nepohody), přirozeně věcnou (sympatickou) terapeutku A. Kendrick, „holohlavého Levitta“, civilnost, věcnost. Nakonec úplný závěr to (u mě) vytáhl na silnější 3* , resp. slabší 4 . Teď nemám rozhodně na mysli moment „A co teď“, ale... PEARL JAM. p.s. stejně si neodpustím poznámku, tohle téma by si zasloužilo buď MNOHEM černohumornější pojetí, kde bych nechal jít hlavní představitele až na samou dřeň nebo veskrze komorní provedení. Byť s dovětkem (nutno tvůrcům přiznat) se to (s postupujícím časem) dařilo mixovat (dávkovat) stále s větším úspěchem, kdy se mi čím dál tím méně honilo hlavou, co bych pozmněnil (co mi překáží v plném soustředění se a vychutnání si) a necha(val)l se snímkem „pohltit“. P.s. Kapesník však zůstal suchý. Ikdyž pravda, pohled na prázdnou lednici (poté co jsem si chtěl dopřát lahodnou plzínku a spláchnout pachuť (lehce) nevyužitého potenciálu), mě k slzám téměř dohnal. To bych zase lhal. Každý máme holt nějakou tu svou slabůstku a byť (viz výše) ne vše bylo tak špatné, jedno vím jistě. Tento snímek (se mezi ty mé) zcela jistě nezařadí. 73%
Warrior (2011)
Občas než přehršel (planých) slov, je lepší za sebe nechat (rázně) promluvit činy. ANO, mluvím zde o příchodu Tommyho na scénu. Krátký úvod, rychlá levačka, rázná pravačka, tvrdý kop a ještě rychlejší k.o. Pokud do těchto chvil někdo (za)pochyboval, v tomto okamžiku musel již definitivně tušit, že na něj v následujících minutách čeká nevšední filmový (ultimátní) zážitek. Warrior, to je inteligentní (v rámci žánru!) scénář razící navíc motto, „pokud se bojíš, že ti to někdo sprasí, natoč si to sám“, parádní kamera (zejména excelentně nasnímané bojové scény, kdy máte pocit, že jste se sami ocitli uprostřed veškerého dění zaplněné arény, sedíte v první řadě, cítíte dech bojovníků a slyšíte „praskání jejich kostí“), zážitek umocňující parádní hudební doprovod M. Ishama, vynikající troj(čtyř)lístek J. Edgerton- TOM HARDY- N. Nolte-F. Grillo a nesmím(e) zapomenout na „doktorku House(ovou)“ J. Morrison, která nám pěkně dozrála (nejen herecky) a zatraceně ji to sekne. (Nezdá se vám?) To vše umně kočírující (když je potřeba umírněná, když je potřeba „kupředuseřítící“) režie Gavina O´Connora. Tohle není Rocky, chlapík z lidu, který povstal „z popela“, aby bojoval za všechny obyčejné lidi a zhmotnil jejich sny a soukromé (nenaplněné) tužby. Tohle je „obyčejný“ tatík od rodiny, který se dostal (souhrou pár událostí) do svízelné, neřešitelné? situace, kdy mu banka hrozí obehnáním pozemku žlutou páskou a zabavením jeho majetku (domu). A tak čelí této nastalé situaci, tak jak je mu vlastní. Oprašuje staré rukavice a místo docházení do školy a vykládání svým studentům (na hodinách fyziky) o zákonu „akce a reakce“, dochází každý den do tělocvičny, kde tento zákon uvádí v praxi, tvrdě trénuje a čeká na (svou) příležitost. Warrior, to je 1 otec (bývalý alkoholik), 2 bratři a někde mezi nimi poletuje (opatrně našlapuje) staré nedořešené „tajemství“ (nezahojené rány z minulosti (dětství)). A protože jsme už dospělí, vyřešíme to s rozumem….., dáme si do držky! Proč to ovšem dělat v soukromí, (popř. v hospodě před pár lidmi), když si k tomu můžeme vybrat zaplněnou několikatisícovou arénu a jako „malý“ bonus (bolestné) 5mil $. Má to ovšem jeden malý (za to dost podstatný) háček. Odměna je pouze pro vítěze. Jak už tady někdo trefně poznamenal, rozum říká „NE, nepoddávej se té pohádce“, ovšem srdci (naštěstí) neporučíš. Je to sice pohádka, ovšem jednou za čas je potřeba snít a to potom i ten šťastný konec „skousáváte“ snadněji. Byť já osobně držel palce druhému z bratrů. Kterému? Hádejte, neřeknu! Nutno ovšem dodat, že jejich souboj nemá vítěze, resp. není poražených, ostatně jak to u pohádek bývá a koneckonců i v tom skutečném životě občas dobro (z)vítězí. Důležité je odhodlání, nezlomná vůle a samotná skutečnost, že jste to zkusili. Tohle je blesk z čistého nebe, srdeční záležitost, zásah na obě komory a tvrdý direkt v jednom. A hlavně, upřímnost z toho čiší (tryská) na všechny strany, takže (milerád) přivřu (protentokrát) OBĚ oči a „srdcem pálím vostrejma“ čistý 5-ti * zásah.
Vítězové a poražení (1999)
O. Stoneovi se podařil vskutku husarský kousek. Natočit strhující snímek z prostředí sportu, který na obrazovkách nevyhledávám a (po)nechává mě zcela chladným. To samo o sobě není zase tak málo. Nastupující mládí versus pomalu končící? stáří. Tenhle snímek dovolil nám obyčejným divákům nakouknout do zákulisí sportu number one v USA a ukázal jednu velkou pravdu. V současné době špičkový trenér (ať už jde o jakýkoliv sport) musí být v prvé řadě dobrý psycholog. Každý tým je složen z různých druhů (typů) hráčů (lidí), ať už jde o věkové rozdíly, rozdílné národnosti, mentality, sociální původy...) a ukočírovat tuhle bandu, aby tahala za jeden provaz, dýchala za tým a žila pro vítězství je kumšt a pouze Ti největší (nejodolnější) toto dokážou. A pouze Ti největší z nich (přestože sport je čím dál tím větší byznys, což Stone ZCELA jasně ukazuje) pamatují na skutečnost, že je to pořád „pouze“ sport, každý začínal na nějakém tom plácku před domem a ten klukovský zápal, nadšení pro věc a fair play, by tam stále mělo zůstat. Vítězové a poražení to je především Al Pacino ve vrcholné formě, jako trenér žraloků z Miami Tony DAmato, pro kterého je tento sport vším (jeho ženou, dítětem...) pozor neplést si s hračkou!, je to celý jeho život (kterému i dost obětoval), J. Foxx v roli nastupujícího (nedočkavého, dravého mládí) quaterbacka W. Beamena, D. Quaid coby J. Rooney (pomalu se s kariérou loučící kapitán), pěkná a (překvapivě) dobře hrající mrška C. Diaz (coby nová majitelka klubu Ch. Pagniacci), to vše umně kočírující, v úžasném tempu (téměř po celou dobu nepolevující, nenudící) režie O. Stonea, k čemuž mu zdatně dopomáhá i notně povedený hudební doprovod. A musím konstatovat jedno. Byť dávám ve většině případů přednost komornímu vyznění a tahle megalomanská testosteronová podívaná má ke komornosti asi tak blízko, jako pořádně prorostlej bůček ke zdravé výživě, musím (si) přiznat jedno. Tohle Stoneovo podání, včetně Al Pacinova závěrečného proslovu v kabině (kdy v 99% ostatních případů bych ho nemilosrdně rozcupoval přívlastky jako patetické, kýčovité..) na mě platilo. Je tam totiž cítit to nejdůležitější: zápal pro věc, nadhled a ano, i ironie a sarkasmus. Je to prostě „nad věcí“. I love this film a troufám si tvrdit i každý, kdo někdy dělal pořádně jakýkoliv sport (dost mu obětoval a rád) a nemuselo to být nutně na té nejvyšší (vrcholové) úrovni. P.s. když jsem viděl odcházet Al Pacina z tiskovky se zapáleným doutníkem a úsměvem od ucha k uchu, vzpomněl jsem si na motto z jiného snímku, kde dotyčný hrál podstatnou roli. ANO, „The world is yours“.... p.p.s. o kvalitách tohoto snímku dostatečně svědčí fakt, že při závěrečných titulcích (při pohledu na vaše hodinky) nechcete věřit, že čas ukrojil 150 (resp.156min), to vše bez jediného zívnutí! (To uživ. Phobia) ok, ten patetismus tam trochu (v pár momentech) cítit je, ale pouze maličko :-) 90,9%
Vyměřený čas (2011)
Jedni neustále nervózně pozorují své „hodinky“ s ubývajícím (dobíhajícím) časem (života), Ti druzí netrpělivě vyhlíží svou smrt. Vyčerpanost a opotřebovanost z dlouhověkosti versus mladický zápal (a holá nutnost) z boje o každou min (sec) o prodloužení (si) života. A.Niccol je vždy zárukou netradiční podívané a nejinak je tomu i v případě jeho nejnovějšího počinu In time. Základ. kostra příběhu je jasně daná. Každý se dožije 25-ti let, cokoliv nad je tvrdě (vy)koupeno. Jistý problém (nedostatek) však tkví ve skutečnosti, že tvůrci vynáší (téměř) všechny svoje trumfy v úvodních cca 35-ti min, kdy je člověk (divák) obeznámen se všemi zákonitostmi (stroze) nastavené (načrtnuté) vize budoucnosti a tak už není čím překvapit. Jsme tak svědky řemeslně poctivě odvedené filmařiny (jak je ostatně u Niccola zvykem a nepsaným pravidlem), nicméně tenhle snímek (téma) si zasloužilo podrobněji rozpracovat, než pouze nastínit a spoléhat na sílu samotné myšlenky. Přesto se vám ústřední herecké duo resp.trio, (novodobí Bonnie a Clyde, J. Timberlake – A.Seyfried a zejména proti nim stojící strážce času C. Murphy (společně s dráždivě nastavenou vizí budoucnosti A. Niccola, kde synové vypadají jako jejich otcové a otcové jejich otců, kde (paradoxně) opravdověji žijí ti chudí a zejména TA hlodající myšlenka křehkosti nastavené rovnováhy systému, kde (mladí) chudí umírají, aby nezabírali místo bohatým (starým) a jež působí jako červotoč zavrtávající se stále hlouběji pod (mozkovou) kůru) STARAJÍ o netradiční zážitek. Nic naplat, Niccol na mě vždy platil a to i přes fakt, že tento námět bych MNOHEM raději viděl v komornějším provedení (viz první třetina snímku), než těch zbylých akčních (resp. akčnějších) 2/3. Přesto (v rámci žánru) nadstandard, navíc se silnou p(r)ůvodní myšlenkou, což se (zvlášť v dnešní době) cení dvojnásob, avšak s dovětkem, že od prvotiny Gattaca je tvorba A. Niccola na (lehce) sestupné křivce. A teď mě pls omluvte, neboť moje Casia EQWM1100C-1A nemilosrdně ukazují, že (vyměřený) čas pro tento komentář se definitivně naplnil. 70% s možností navýšení ve světle BLURAY-(E) p.s. Jedno však člověk musí uznat a zároveň je to to, co u Niccola obdivuji nejvíc (hned vedle výběru neotřelých témat) a to je jeho vyobrazená vize (nedaleké) budoucnosti (stejně jako v případě snímku Gattaca), i zde nepotřebuje utápět miliony za (digitální) trikovou stránku, nejmodernější technologické zázraky vědy a techniky, přesto (nebo právě proto?) ve výsledku tak působivé a navíc, nutno uznat (a Niccolovi přičíst k dobru) v tomto případě i zábavné, nenudící, v tempu nepolevující, čímž se ale paradoxně tento snímek sám (dobrovolně) odsuzuje do pozice „popcorňáku“, sice chytrého, ale stále popcorňáku, místo inteligentní, nadčasové, (kultovní), (nad)žánrové podívané s přesahem.
Orphan Killer, The (2011)
VELMI poetické. Děj celkem o hovnu (inspiraci M.Meyersem musí zachytit i antifanda žánru), sympatický hl. hrdina-killer v masce a „tak trochu“ jiný lovec hlav než ten Mortena Tylduma (resp. J. Nesba) a „tak trochu“ jiná http://www.csfd.cz/film/12855-odplata/ než ta B.Helgelanda resp. M. Gibsona. Stěžovat si u tohoto snímku na málo vykreslenou psychologii postav, chatrný scénář, slabé herecké výkony....LIDI, to snad nemůžete myslet vážně?! Nespletli jste si žánr? Pokud očekáváte filozofickou podívanou, zkuste spisy Platónovi (popř. Euripidovi). Pro vás OSTATNÍ, co se spokojíte s adrenalinovým nářezem šmrcnutým nefalšovanou, poctivou (slitování a jakékoliv city postrádající) řezničinou, přejdete bez povšimnutí, že se (občas) hlavní hrdina chová jako idiot (narážím na momenty, kdy stojí jako přikovaný a nechává si (nepochopitelně) naložit, máte smysl pro NADHLED a neomdléváte při pohledu na první kapku krve (neboť ve světle toho, co (si) prožívá hl. hrdinka (Audrey), působí Gibsonovo Umučení Krista jako pohádka na dobrou noc), MÁM typ na Pa večer. Ideální na odreagování se po těžkém (pracov.) týdnu (pokud tedy nedáváte přednost ruchu a společnosti (na) baru). P.s. to uživ. J*A*S*M. Nevím, co se Ti na téhle metalové ukolébavce Deception of a Ghost nepozdávalo. Já si jejich „These Voices“ náramně užíval. P.p.s. přiznám se, jsem ateista. V kostele jsem nějaký ten Pa (resp. Ne) nebyl, když už zavítám, tak z důvodu tamějšího klidu a s tím spojeným načerpáním pozitivní energie a „dobytí baterek“, o samotném náboženství vím minimum, ALE... zdejší kostel mi nepřijde jako veskrze tradiční (typický). Možná mě ale někdo (pravověrný křesťan) vyvede z omylu s tím, že doba se zatraceně mění, je potřeba přitáhnout nové ovečky do stáda a tohle je jeden ze způsobů?! Tomuto snímku přišpendlíte buď odpad nebo min 3*, nic mezi. Takže, 60% za příjemný relax, IKDYŽ (musím přiznat) chvílemi už jsem tak nějak pouze čekal, kdy se to zvrtne v regulérní „laciná porno jatka“ a pravdou zůstává, pojmout to tvůrci jako regulérní (jakékoliv dialogy postrádající) 20-ti minutový (hudební) metalový videoklip, neměl bych větších námitek......
Dead Reckoning (1947)
Dva válečné hrdiny (parašutisty) seržanta Johnnyho Drakea a plukovníka Ripa Murdocka veze vlak do Washingtonu (kde jim mají být předána vyznamenání za zásluhy). Ovšem jednoho z nich (Johnnyho) „dobíhá“ osud (nedořešená minulost) a tak místo cílové stanice Washington, nabírá Johnny (posléze následován Rippem) kurs do malého městečka jménem Gulf City a začíná „hra“ o jejich životy. Dead reckoning, to je „stará dobrá poctivá“ krimi- noir, s ponurou atmosférou, vcelku jednoduše (jednoznačně) vystavěným příběhem (jakýto kontrast např. s The Big sleep), dobře napsanými dialogy, charismatickým H. Bogartem (coby plukovníkem Ripem) snažícím se (u)hájit čest svého kamaráda Johnnyho a nedůvěřujícím ženám s „osob. přáním“, mít je po ruce jako krabičku od sirek s možností (v případě potřeby) je kdykoliv zastrčit do kapsy. (No, upřímně pánové, kdo (alespoň jednou v životě) po tomto nezatoužil :-) Samozřejmě nesmí chybět ani osudová femme fatale Lizabeth Scott (coby zpěvačka Dusty) resp. MIKE. Dead reckoning NENÍ špička žánru, (možná) chybí trochu vypiplat dialogy, (možná) trochu osudovosti, (snad) více jiskřivosti, kdoví. Nicméně, těch 100 min strávených u tohoto Cromwellova snímku (pokud jste fanoušky daného žánru) ROZHODNĚ litovat nebudete.
Salvador (1986)
V tomhle byl O. Stone vždy nejlepší a nedostižný. Zachycení lidské zrůdnosti a sobeckosti, která nezná hranic. Jeden všeříkající (film.) obrázek vydá za tuny popsaných papírů či hodiny plamenných proslovů. Stone citově nevydírá, on pouze SYROVĚ (pomocí všudypřítomné kamery, resp. zde si pomáhá objektivem válečného fotografa, do kterého navíc otiskl hodně ze své osoby, neboť je veřejným tajemstvím, že Stone je levičák (viz např. zdejší vyobrazení republikánů jako opálených blonďáků, nezašpinivších si ruce, s napasovaným tričkem a svetrem uvázaným kolem krku), ale o tom to v prvé řadě není, neboť jak říká ve filmu samotný Boyle: „neplést si komouše s levicově orientovaným člověkem“) POPISUJE skutečné události z roku 1980 v maličké středoamerické zemičce jménem El Salvador, zmítající se uprostřed občanské války a kdy postupně válečný novinář (fotograf) R. Boyle zjišťuje „okřídlené, ale pravdivé“, že je jedno, který diktátor (systém) je právě u moci, postupně (s časem) se to (za tichého přihlížení OSN, pokud z toho nekoukají petrodolary) vrací do starých (popř. ještě horších) zajetých kolejí a doplácí na to vždy v prvé řadě obyčejní lidé, nemající jiného východiska než zůstat a snažit se „v tom“ (pře)žít. Salvador, to je lehce pozapomenutelný, neprávem opomíjený, nadčasový, (proti)válečný snímek, navíc odkrývající (resp. nakouknuvší) pod pokličku netradičního zaměstnání (poslaní?) jménem válečný fotoreportér. („Jde o to, zachytit vznešenost lidského utrpení, moment (příčinu) smrti“). Podobné typy snímků: Hotel Rwanda, Shake hands with the devil Zajímavý (výstižný) komentář (pro mě): uživ Gilmour93 p.s. dovolte mi zakončit komentář pozn. z malinko jiného ranku. (slečny prominou?) Úvodní rozhovor (v autě) mezi J. Belushim a J. Woodsem na téma ŽENY mě upřímně pobavil. Byť já osobně nezatracuju ani ty se sluchátky v uších a potící se na běžeckých pásech, pokud tedy splňují „druhou podmnínku“ :-)
Kamarád taky rád (2011)
Friends with benefits, to je jasně čitelná rovnice. Sex bez citů a jakýchkoliv závazků. „Problém“ (však) nastává, pokud se (časem) dostaví city. Kdo by to byl (před shlédnutím) řekl, že tahle tuctovka (předem určená k pošlapání a rozcupování? a (ne)jeden by si myslel, že na ní nenechá jednu nit suchou) bude v mnohém pravdivější a upřímnější než snímek http://www.csfd.cz/film/265642-blazniva-zatracena-laska/, který jsem si střihnul včera a notně si tím pokazil pohodový večer. Zásadní rozdíl je v tom, že snímek W. Glucka si na nic nehraje, je bezprostřední, odsejpá (přesněji řečeno v prvních 2/3), nechybí nadhled, nesnaží se poučovat, moralizovat a jako bonus to ústřednímu duu Kunis – Timberlake náramně šlape a dvojice se bryskně doplňuje. Na což si v případě Justina (ve světle lehce podobných rolí) začínám pomalu zvykat a přestává mě (to) již překvapovat, v případě Mily je to příjemné zjištění (překvapení). Takže: u mě dobrý a to je už od nepaměti za 3*. To i přes fakt, (který zde více než výstižně popsal uživ. O*R*I*N). Na druhou stranu, i to je život. Byť pravda, dalo se k tomu ROZHODNĚ dojít s větší invencí a nadhledem a nikoliv udýchaně doklopýtat, včetně konce, vystřiženého jak z Love Actually. Přesto (v rámci žánru) já byl (převážně) spokojen a tak budu (pro tentokrát) spíš chválit. P.s. Woody Harrelson, to je kapitola sama pro sebe. Jasný důkaz toho, že není malých rolí, pouze malých herců. S ním bych snad i na ten „lov kunďáků“ zašel :-) Ikdyž, přeci jenom bych dal přednost „buchtičkám „ (přičemž, né nutně, těm krémovým). 70%
Bláznivá, zatracená láska (2011)
Nikdy bych (tomu) nevěřil, ale i ty (vaše) nejhorší (filmové) představy se dají zhmotnit na filmovém plátně. Problém je, když se „probudíte“ a zjistíte, že to nebyl sen. Příšerných prvních 20 min, kdy by každý soudný člověk udělal jediné možné. Vypnul snímek. Ne tak já, něco zvrhlého (nedokážu si to jinak rozumně vysvětlit) mě udržovalo v jistém druhu komatu (resp. (z)paralizovaného, neschopného se pohnout a vystavit snímku stopku) a tak jsem se (přes pár světlých momentů) protrápil do NEJKLIŠOIDNĚJŠÍHO možného závěru. A tak jediné „ponaučení“ (vyjma uvědomělého 13-ti letého kluka majícího patent na vztahy) vyplývající z tohoto „osvětovo-výchovného snímku ze života“? Nepodceňujte sílu Hříšného tance, resp. závěrečné „(I’ve had) The time of my life“. Tohle je ukázkový příklad toho, když se američané rozhodnou natočit (a všem evropanům ukázat „jak na to“) „komediální, moralizující, ironizující, vztahovku ze života s nadhledem“. Vznikne z toho „kočkopes“, kde se to tluče a shazuje navzájem a tak zapadnou (ve světle těchto faktů) i ty zapamatováníhodné (vydařené) momenty. Výsledkem je tak (dovolte mi použít slova Petra Čtvrníčka) „bych blil Milane“ a nic na tom nemění ani fakt (rozhodně to neberte jako polehčující okolnost), že tahle patří ještě k těm „povedenějším“ v té (současné) záplavě, které produkuje (a zásobuje nás jimi jak na běžícím páse) „továrna na sny“. Docela by mě zajímalo, co by na to řekl takový Woody? WTF? zřejmě ne, on by to jistě zaobalil do krásně ironizující fráze. Já ale nejsem Woody! Tak proč ta 1*? Protože odpad nedávám, ten JÁ (poctivě) třídím, protože M. Tomei a protože (musím (si)přiznat) pár světlých momentů... P.s. slečny (popř. gayové) nechť si * PŘIHODÍ (nebo se raději (za)staví (slečny) u mě doma, (soundtrack z D.D. vlastním, stejně jako zcela dostačující místnost na „zvedačku“) ZA POHLED na vyrýsované tělo R. Goslinga, který (pro tentokrát) nechal Impalu v garáži, (malinko) přidal na verbální komunikaci a zasvětil (lehce) zakřiknutého (s čerstvě nasazenými parohy) S. Carella jak sbalit (a být „nad věcí“) jakoukoliv kost na lovu v baru, aby se nakonec (ano, tušíte správně) SPOILER „učitel stal žákem“. Což samo o sobě rozhodně není na zavrhnutí (a dá se na tom stavět), stejně jako na těch vážněji (upřímně) podaných scénách (Carell versus J. Moore). To by ale musely být divákovi podány zcela jiným (uvěřitelným) způsobem resp. nesměly být ZAZDĚNY minutami předcházejícími (resp.) následnými a díky tomu tak vyšuměly zcela do ztracena....