Profil
Hodnocení (7958)
Komentáře (552) Kšefty (2)
Filmotéka (845)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbení herci
Oblíbené herečky
Oblíbené seriály
Oblíbení uživatelé
|
Moje komentáře |
 ZMD: Zombies of Mass Destruction (2009) 
|
16.03.2010 |
| |
Docela mě překvapuje velice pozitivní přijetí v anglo-amerických zemích, což si vysvětluji jednak tím, že je vždycky správné oceňovat nezávislé a menší filmy, jednak snahou o reflexi stavu americké společnosti po 9/11, tedy přiblížením se romerovskému satiricko-kritickému kánonu. Řeší se zde témata homofóbie, xenofóbie, rasismu, víry ad., ale vše docela explicitním způsobem, aby to došlo i těm Romerovým fanouškům, kterým odumřel mozek, ale ještě se nestali zombie; navíc reflexe stavu společnosti svou nadsazeností problémů v roce 2009 ztrácí na aktuálnosti a trefnosti. Pozitivem je, že humor vyplývá ze samotných postav a situací, ale i tak je ZMD nejslabším komediálním zombie horrorem, protože nepobaví tak jako ZOMBIELAND, FIGO či SOUMRAK MRTVÝCH, i když na místo toho nabízí několik slušných lekaček, a soustřeďuje se na rozdíl od výše zmíněných na příliš mnoho témat, ale ani jedno nezpracovává pořádně. |
 Survival of the Dead (2009)
|
15.03.2010 |
| |
Celou dobu jsem si říkal, že zatím poslední přídavek do zombie série je sice stále velice dobrý žánrový film, ale v porovnání se svými předchůdci z nového milénia vychází jako nejslabší, a že Romero nějak "zklasičtěl", protože na místo formální progresivnosti a satirické nesmlouvavosti jsme se dočkali fordovsky poctivé, ale archaické podívané. Jenže poté přijde konec, ve kterém se vše složí do jednoho komplexního celku a výpovědi o tom, že se historie - hlavně násilná minulost - kvůli patriarchálnímu přežitku opakuje a že zombie jsou schopny se učit novým věcem, ale někteří lidé a jejich uvažování se nezmění. To vše na půdorysu klasického amerického žánru - westernu, vůči kterému se přistupuje značně podvratně, protože se film nebere vůbec vážně (velice nápadité a zábavné způsoby zabití), upozorňuje se na filmovost (přepísklé digitální triky) a odstup vytváří i komentář zeleného mozku, který má paradoxně liberální vyznění. I přes silný odsudek nepoučitelné společnosti a gore-festu jde ale o velice humánní dílo, jímž se Romero přiblížil k jiné horrorové ikoně - Davidu Cronenbergovi, s nímž sdílí kritický pohled na žánr, který odráží společensko-politickou atmosféru. |
 Manželství pod drobnohledem (1942)
|
11.03.2010 |
| |
Jeden z raných československých exploatačních snímků, který jakoukoliv šokantnost zabíjí úmorným vědeckým vysvětlováním v dokumentární části a nezáměrnou vtipností v hraných scénách, které svou inscenační nejapností a stylistickou bezradností zaručeně rozesmějí správně naladěné publikum. Jinak formálně velice pozoruhodná snaha vyrovnat se zámořským modelům, což úplně nefunguje, protože moralizující závěr divák neprožívá, když mu nebyla dána příležitost k tomu, aby si k postavám mohl předtím vytvořit vztah, a lékařské explikace působí jako velice dobrá antikoncepce. Pokud vás ale snímek zajímá jako dobový dokument, který zároveň vypovídá o tom, kolik bylo možné si dovolit ukázat, jedná se o nevyčerpatelnou studnici. Škoda té konzervativnosti, která pro Kokeisla, režiséra odvázané POPELKY, čupr holky a coury, není příznačná. Navíc se to celé dá s trochou ironie považovat za předchůdce kvazivědeckých seriálů (až na to, že ty by za dobu trvání stihly vyřešit minimálně 4 těhotenství). ;) |
|
Amerika očima Francouze (1958)
|
10.03.2010 |
| |
Nejspíš jako všichni ostatní hodnotící jsem viděl verzi s českým "upraveným" komentářem, a proto se nebudu soustředit v komentáři na ideologickou stránku, v rámci které je heslo "Amerika jako země neomezených možností" odhaleno jako reklamní pozlátko. Zaujala mě formální stránka (pokud si odmyslím komentář), která na jednu stranu dodržuje kanonická pravidla filmu-pravdy (cinéma-vérité), na tu druhou ji podvrací. Ukazují se obyčejní lidé v rámci určitého sociálního či kulturního kontextu v přirozených lokacích bez jakýchkoliv dodatečných rekvizit a bez zjevně připraveného scénáře, s jasným politickým akcentem, ale přesto je patrná určitá stylizace jednotlivých výjevů, zaměření se na atrakce, tudíž "neukazování života takový, jaký je". Tento rozpor, patrný už v samotném názvu, je tím nejzajímavějším, co dokument přináší, protože jinak se jedná o až naivně (uvědomuji si, že jde o záměrnou stylizaci) tendenční, zbytečně dlouhé dílo. |
|
Bästa sommaren, Den (2000)
|
07.03.2010 |
| |
Je to přesně ten typ filmů, který opravdu nemám rád, jenže odvyprávěný mírně podvratným způsobem, že jsem mu chtě-nechtě nakonec podlehnul, i když jsem si uvědomoval, že závěrečné dojetí je kýčovité. Nevěděl jsem o tom, že ve Švédsku se točí obdoba HEČ, resp. HEŠ (Hezkých českých/švédských filmů), které jsou určeny pro celou rodinu, dají se vidět v autobusech při cestě z bodu A do bodu B a když si náhodou odskočíte na záchod nebo se zadíváte z okna, o nic nepřijdete, protože jste podobných předvídatelných a svým stylem konvenčně televizních filmů viděli už dostatečnou řádku. Rozdíl je tentokrát "pouze" v tom, že vypravěčem je malý osiřelý chlapec, který vyprávění adresuje své mrtvé matce, což cyniky se smyslem pro černý humor pobaví. |
|
Den du frygter (2008)
|
05.03.2010 |
| |
Tenhle severský film nestojí za pozornost jenom "díky" podílu českých členů štábu a českých vlaků v závěru, ale protože jde o zdařilé psychologické drama, resp. civilně pojatý komiksový film na dánský způsob. Celou dobu se pracuje s tím, že se jedná o hulkovskou variaci, kdy titulní postava nedokáže kontrolovat své emoce, protože se dobrovolně vystavila lékařskému experimentu. Mírně předvídatelná pointa ale předchozí postaví na hlavu a ve spojitosti s ní zamrzí, že když šlo celou dobu o psychologické drama schizoidního jedince "postiženého" svazujícími společenskými konvencemi, nepřekročí se žánrová pravidla a divák se nerozruší, musí mu být nabídnut alespoň částečně šťastný konec. V závěru jsem tak neměl pocit, že by se mezi námi mohl pohybovat podobný psychopat a že společnost může plodit takové zrůdy, ale že jde o formálně precizně zvládnutý snímek s nápaditými přechody mezi fikčními zdroji hudby i její významotvorností a chytře dávkovanými informacemi. Pokud by ale aspoň takhle dopadla česká PO UTA, byl bych rád. |
|
Sprængfarlig bombe (2006)
|
05.03.2010 |
| |
Jako satira funguje film i přes svou neadresnost velice dobře, protože není problém si dosadit konkrétní osoby, jejich mediální image a filmařská hnutí či poetiku. Problém nastává, když se začne řešit, co nám chce snímek říct, jestli si jenom nezávazně utahuje a míří na egoistické tvůrce uměleckých filmů nesnesitelných pro měšťáckého diváka, nebo se strefuje do obou táborů a záměrně nám představuje nesympatické postavy, s nimiž se nelze ztotožnit a kterým nejde fandit, a okázale v montážních sekvencích vynechává informace, kvůli kterým se závěrečná třetina uzpůsobuje žánrovým konvencím, ale nedrží pohromadě a fikčnímu světu chybí vnitřní logika. Přijde mi, že vlk se nažere a koza zůstane celá; jinak napsáno: neustále vyvádět z konceptu a přitom bořit žánrové konvence a vybízet k aktivnímu diváctví zvládá lépe ten, jenž byl nejspíš největší inspirací pro Nikolaje Liea Kaase. |
|
De Ofrivilliga (2008)
|
03.03.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Roy Andersson v letech 2008-2009 nic nenatočil, a tak se Švédsko na festivalu toho nejlepšího, co daná kinematografie vyprodukovala za předchozí rok, prezentuje alespoň filmem, který je "royanderssonovský". Inspirace švédským klubovým tvůrcem je patrná, ale V MOCI DAVU se vzdaluje surrealistickému pojetí jeho pozdějších snímků a obrazové kompozice, i když nápaditě řešené, neozvláštňuje jinak než netradičním úhlem záběru. Patrná je snaha o realistické, až civilistní pojetí, které se apriori vzpírá jakékoliv "klasické" dramaturgii, a tak je pětice příběhů spojena spíše tématicky a nemůžeme očekávat, že by se jednotlivé postavy setkaly či by se linie spojené s některými byť jen dořešily, protože takhle to v "normálm životě" nechodí. Švédský reprezentat a zároveň zakončovací snímek Zlínského psa je tak povedeným a myšlenkově podnětným debutem, jehož formální neotesanost a nedostatky spojené s hereckými výkony, dialogy či patrně nevalným produkčním zázemím jsou obráceny v klad, protože Ruben Östlund má co říct, aniž by vynášel soudy, i když si musí vypomáhat žánrovými postupy. |
|
Gagma napiri (2008)
|
03.03.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Přestože se o celovečerním debutu herce George Ovashviliho můžete dočíst, že se jedná o "univerzální příběh", nevěřte tomu, protože jak téma, tak i věnování v závěrečných titulcích a biografický základ vyprávění dávají jasně najevo, že jde o velice "osobní příběh". DRUHÝ BŘEH je cca. tisící první sociální drama o mladém klukovi utíkajícím z domova a dostávajícím se do vyhrocených situací, které nepřichází s ničím novým ani výchozí rámec nijak neozvláštňuje. 90minutová skrumáž klišé s nevyrovnanými výkony neherců a snahou o realisticko-civilní pojetí s inklinací k žánrovým stereotypizacím může na diváka s obdobnou zkušeností, jakou si prošel hlavní "hrdina", zapůsobit a na konci mu prostřednictvím gatlifovské hudební vložky přivodit transcendentní stav. Pro diváka bez zkušenosti ale jde o sociální hyenismus, kdy nám má trnout krev v žilách z toho, že se klučina dostává do čím dál tím většího svrabu, abychom se pak cítili kýčovitě dojati, že zdárně došel na konec své iniciační cesty za dospělostí a samostatností. P.S. Nechápu význam záběrů v závěrečných titulcích filmu, ale nejspíš zbyly nějaké peníze v rozpočtu. |
|
Crying with Laughter (2009)
|
02.03.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Se znalostí produkčního zázemí (500 000 eur, natočeno za pár týdnů se změnou hereckého představitele ztvárňujícího důležitou vedlejší postavu podle první verze scénáře a za pomocí improvizace) by se mohlo zdát, že jde o ukázkový příklad velkého malého filmu, který těší diváky na festivalech a přehlídkách. Skotský celovečerní debut Justina Molotnikova ale není oním nerozrušujícím těšitelem davů, protože vedle stěžejních témat snímku jako pamět a vyrovnání se se vzpomínkami se přebírá formát stand-up comedy, jenž dovoluje ozkoušet, jak daleko je možné ještě zajít v černohumorném přístupu k tak vážným věcem jako pedofilie ad. S podobným konceptem přišel Judd Apatow v KOMICÍCH, který je ale důslednější v přepracovávání žánrových schémat a při zamyšlení se mu celá konstrukce nerozpadá, jako se to stalo u konce SMÁTI SE V SLZÁCH, kde se sice borají klišé a na happy-end v pravém slova smyslu nedojde, ale přesto se skončí "pouze" u ozvláštněné žánrovky s přesahem. Dávám plný počet, i když je hodnocení mezi čtyřmi a pěti, protože jde o jeden z nej. filmů, které i s tvůrčí delegací nabídnul první ročník Cinema Mundi. Některé folklórní záležitosti jsou totiž přenositelné, třeba skotský černý a velice drsný humor. |
 Réfractaire (2009)
|
01.03.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) ZBĚH byl lucemburským vyslancem na Oscara, což ale nutně nemusí znamenat "nejlepší film dané kinematografie za rok 2009", ale spíš "film, na kterém jsou patrné určité produkční hodnoty a svým tématem by mohl oslovit i zámořského diváka/akademika". Téma dezertérství a partyzánského boje je v rámci válečného žánru spíše přehlížené. Pokud ale budou vznikat podobné filmy jako právě komentovaný, tak je nutné dodat, že právem. Na poli 97 minut (které se subjektivně zdají být minimálně dvounásobné) jsme sice svědky zdařilého řemesla, jenže realizační dovednost nezastře inscenační bezradnost a odškrtávání si NAPROSTO VŠECH klišé válečného (sub)žánru je zábavné pouze ve chvílích, kdy něco vypovídají o lucemburské mentalitě (pouze ve dvou scénách, kdy v obou figuruje pistole - v jedné je kuchyň, v druhé les). Na výsledném zážitku pravděpodobně nepřipadala ani technicky podřadná verze, která byla zvukově přebujelá a obrazově nekvalitní. Obávám se ale, že nešlo o záměr, a tak nemůžu na dvě hvězdičky ocenit ani to, že film s viditelný produkčním zázemím (v exteriérových scénách) není reklamně vypulírovaný. |
|
Helaasheid der dingen, De (2009)
|
01.03.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) NEŠŤASTNÍCI, nebýt tak chytře odvyprávěni, mohou být příkladem toho, že se sociální dramata přibližují divákovi prostřednictvím podbízivého a vulgárního humoru, zatímco komedie jsou uměle povyšovány špínou sociálních dramat. Jenže oni naštěstí chytře odvyprávěni jsou, protože se střídají dvě roviny vyprávění (minulost a tady a teď), které jsou propojeny osobou vypravěče, zároveň hlavního "hrdiny" filmu, jehož vstřícnost k divákovi je nesmírná, protože mu dává dopředu víc informací, než by jinak bylo v případě konvenčního snímku přijatelné, a tak si pohrává s náladou a neuspokuje diváka klasickým způsobem, protože ho nutí mít od dění odstup. Belgický snímek o (ne)schopnosti vymanit se z rodových "předpokladů" má tak svou žánrovou neukázněností a náladou blízko severským tragikomediím. |
|
Politist, adj. (2009)
|
01.03.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) POLICEJNÍ, ADJEKTIVUM je nesmírně chytrá a zábavná sémantická hra o rozporu mezi významem slov a naší vlastní definicí ovlivněnou morálními a etickými zásadami. Nemyslím si, že se jedná o nedivácký počin, protože jde o velice komunikativní dílo, které prostřednictvím předčítání zpráv vedoucímu/čtení zpráv samotným divákem shrnuje předchozí dění. Navíc je možné se na oné hře podílet, protože pozorný divák si všimne, že dialogy jsou návodem k tomu, jak film číst; nejpatrněji asi při rozhovoru muže-policisty a jeho ženy o textu písně, který při doslovném vnímání vyzní nesrozumitelně, odtažitě a zdlouhavě, ale při interpretaci za pomocí výkladu symbolů je jasné, že některé věci nelze říct přímo (což se nevztahuje jenom na slova, ale i záběry a scény vůbec). Plus jde o nápadité vyjádření se k jednomu žánrovému adjektivu - policejnímu filmu, který byl zbaven pro samotné soustředění se na atrakci jakýchkoliv morálních pochybností, o nichž je tento ukázkový představitel progresivnosti rumunské nové vlny především. Opravdu jde o policejní film, a to bez jakýchkoliv adjektiv, a já dávám plný počet, a to bez jakýchkoliv pochybností či morálního pochybení, protože vedle TAJEMSTVÍ JEJICH OČÍ jde pro mě o nejlepší (a co do národní kinematografie - jejich znaků - nejreprezentativnější) titul zhlédnutý na prvním ročníku Cinema Mundi. P.S. Speciální poděkování patří Jaromíru Blažejovskému za upozornění na tuhle klubovější obdobu HANEBNÝCH PANCHARTŮ a civilnější verzi HRANIC OVLÁDÁNÍ. |
|
Gjallë (2009)
|
28.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Průměrné hodnocení odpovídá rozpolcenosti filmu, který vylíčení typicky albánského venkovského folklóru se všemi náležitostmi intenzifikuje žánrovými postupy thrilleru, aby se v závěru přespříliš unáhleně rozhodnul pro to druhé. ŽÍT! je nekoncepční záležitost, která jako úvod do albánské problematiky krevní (po)msty slouží docela dobře, ale svým příklonem k městskému thrilleru působí závěrečné věnování nechtěně komickým dojmem, nabourávajícím pietnost předchozí cca. hodiny a čtvrt. To ale není problém pouze tohoto filmu, ale i valné většiny ostatních uvedených na Cinema Mundi: dotýkají se velkého tématu, ale zpracovávají ho jako žánrovou podívanou, aby byl pro diváka stravitelnější. Výsledkem pak není ani uspokojivý napínák, ani umělecký "dokument", nýbrž hybrid stojící za pozornost jako svědectví o mentalitě určitých národních kinematografií. |
|
Otrocká pouta (2008)
|
28.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Regulérní kostýmní kýč, který si hraje na umění tím, že se v něm hojně šuká. Své původní hodnocení měním z "odpadu!" na jednu hvězdičku, protože OTROCKÁ POUTA jsou sice nesnesitelně úmorná, ale jejich koncentrované hlouposti se nedá nesmát. Škoda, že jsem se začal bavit na účet "filmu" až na samém konci, protože vyplnit předcházející dvě hodiny přemýšlením, jestli báchorka o problematickém super egu není glosou řecké politické situace či zda-li je u Řeků všechno naopak, a tak "nejlepší film roku 2009" u nich znamená "nejhorší film roku 2008", zas taková legrace nebyla. Hlavně doufám, že si někdo na základě toho, co je promítnuto na Cinema Mundi jako reprezentativní titul dané národní kinematografie, nebude synekdochicky dělat výsledný obrázek o celém tamním průmyslu, protože vedle Adonise Lykouresise mají Řekové jednoho z posledních žijících auterů - Theodora Angelopoulose, který je festivalovými a klubovými diváky považován za důstojného následovníka odkazu Antonioniho, Tarkovského či Bergmana, aniž by točil zatuchlé snobárny, jako je výše zmíněné navoněné hovno. |
|
Nedodržený slib (2009)
|
28.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Nedivím se tomu, že NEDODRŽENÝ SLIB byl vyslán za Slovensko na Oscara, protože v sobě spojuje dostatečně silné téma i realizační zdatnost nevídanou nejenom v rámci slovenské, ale i české polistopadové tvorby. Nepřekvapuje mě ale ani to, že se nedostal do užšího výběru, protože se jedná nejenom o film definitivně účtující s minulostí slovenských Židů za druhé světové války, ale i s ostatními filmy, které vznikaly především v 80. letech díky slovenským ateliérům na Kolibě. Podnětnost finančně dobře zajištěné projektu, což je na něm v tom nejlepším slova smyslu vidět, spatřuji ve spojení stylu slovenských děl z koncentračního prostředí a těch ruských partyzánských, protože jinak jde "pouze" o důsledné naplnění konceptu se vším, co lze očekávat (v tom pozitivním, ale i negativním slova smyslu, např. poslabší, ale v kontextu české a slovenské tvorby nadstandardní postsynchrony). Koncept ale oceníte jenom v tom případě, pokud přistoupíte na to, že nejde o introspektivní vyprávění z pohledu hlavní postavy, i když jí je přisouzena řada hlediskových záběrů, ale o národní film - svým tématem i vztahem k jiným slovenským spřízněným, nutno podotknout že ale kvalitativně lepším kouskům. |
|
Hlad (2008)
|
27.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Nesouhlasím s tím, že by šlo o (ryze) fyzický zážitek, když se v závěrečné části od fyzického přechází až k metafyzickému, a že by šlo o levicový film stavící se na stranu teroristů, protože tenhle až seidlovsky stylisticky strohý film, jehož působivost a výpovědní hodnota je obsažena v promyšleně komponovaných obrazech, je o nedostatečné nekomunikaci na všech stranách trojúhelníku vězni-věznitelé-vláda. (Viz způsob snímání a nastříhání rozhovoru mezi vězněm-hladovkářem a knězem: prostor věnovaný postavám je shodný, nikdo z nich záběru nedominuje a když přijde na promluvy do kamery, nejde o zcizovací efekt, nýbrž nápadité užití figurativní metody záběr-protizáběr, kdy nasloucháme oběma stranám, jenom pozice a optika se mění.) HLAD je modernistický film, který užívá postupy toho nejlepšího z těch nejlepších (především italských) politických snímků: několikaminutový dialog v jednom záběru uprostřed filmu rytmizující dění a sloužící jako předěl, rekontextualizace scén - mytí rukou a kouření na sněhu - upozorňující na rutinnu vykonaného a drzý odklon od "hlavních" postav začátku filmu ke zcela jiným a novým. Takhle by měly vypadat politické filmy - poučené kinematografickou minulostí, sveřepě soustředěné na dané téma a problematiku, angažované nejenom svým obsahem, ale i stylistickou koncepčností a porušováním kanonických pravidel vyprávění. |
|
Los dioses Rotos (2008) odpad!
|
26.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) PADLÍ BOHOVÉ mají výborný plakát, čímž výčet všech pozitiv bohužel končí. Dovedu pochopit, proč je v Mexiku tohle drama snažící se almodóvarovsky pracovat s výrazem telenovel považováno za nejlepší film roku 2009. Práce s mexickou mytologií má dodávat rámec celému dění, jenže v lepších chvílích si připadáte, jako kdyby celá mytologie byla násilně naroubována ke zbytku, v těch horších zase, že se s ní nijak výrazněji napracuje a je zbytečná. (Nejde přitom o nepochopení tradice ze strany českoslezskomoravského, potažmo evropského diváka, protože je vše vysvětleno a těžko lze něco nepochopit.) Oslovování mexického, španělsky mluvícího diváka spočívá ale v tom, jak se pracuje s telenoveovostí, kdy postavy pronášejí neuvěřitelně banální dialogy, stereotypzují se postavy až na samotnou hranu přijatelnosti klišé (negr jako dobrej káma, vykroucená trans-buzna s pochopením) a emoce jsou stavěny okázale na odiv, za podpory melodramatické hudby a zásadních odhalení, které by svou inteligencí nepředběhli ani Forresta Gumpa. Jenže ono nemá jít o celovečerní telenovelu ani almodovárovským pohráváním si s jejich pravidly, ale podvratnou polemikou (nejspíš), což spočívá v tom, že nejsme zaváděni do vyšších vrstev, ale naopak do těch nejnižších mezi pasáky, kurvy a podobné existence. Změna prostředí a přidání mytologického rámce nakonec vedou akorát k ozvláštnění výrazu telenovel a otrávenosti nešpanělsky mluvícího, nemexického diváka, kterého otravuje formální sofistika, v rámci které jsou rekontextualizovány scény z předcházejících dvou minut filmu (!). |
|
Kaméleon (2008)
|
26.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Krisztina Goda točí poctivé/ě chlapské žánrovky s přesahem, které ale kritizují machismus a marginalizují úlohu muže v dějinách/společnosti, popř. s převahu klučičí optiky na danou problematiku (zásadní historické události, vztahy) polemizují. CHAMELEÓN zachází ve zpochybnění dominujícího pohledu zdaleka nejdál, protože zdánlivě banální žánrová podívaná o napravení svůdníka přichází s velkou pointou, která je ale dopředu předvídatelná, a krom výboje proti konvenci šťastného konce nenabízí nic navíc. Pokud se o maďarské (stejně jako polské) kinematografii posledních let na základě filmů zhlédnutých na festivalech soudí, že formální progresivnost ustoupila brilantně natočeným, mírně nadprůměrným komerčním filmům, tak CHAMELEÓN tento "soud" bohužel potvrzuje. Návštěvníci nekrálikovské akce LFŠ ale vědí, že loni vzniknula v Maďarsku výborná Pálfiho promyšlená legrace NEJSEM TVŮJ PŘÍTEL, která by si na přehlídce nabízející nejlepší film (!) dané země za předcházející rok zasloužila své místo víc. |
|
Občan Havel přikuluje (2009)
|
26.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Nebylo by fér vytýkat Novákovým, že se chtějí svézt na vlně havlománie, kterou vyvolal hojně navštěvovaný a kritikou dobře přijímaný Kouteckého OBČAN HAVEL, když o ex-prezidentovi natočili už předtím jeden dokument (OBČAN HAVEL JEDE NA DOVOLENOU) a názvem chtěli akorát zachovat značku. Nominace na Českého lva v kategorie Nejlepší dokument je ale dána havlománií, protože jinak si nemůžu vysvětlit probojování do výsledné trojice, když jde o dokument nepříjemně televizní (detaily tváří v kině vzbuzují nevolnost, ani nemusí člověk pracovat v pivovaru), informačně nepřínosný. Stejně jako u výletu na dovolenou bude nejlepší si neustále připomínat název (podtitul), který jasně dává najevo, že se dočkáme řady více-méně zábavných historek s dopředu určenou optikou nahlížení, v rámci které nemá co dělat (sebe)kritika ani snaha o komplexní vylíčení nálady či doby, která je zploštěna do povídání a vzpomínek svou černobílosti zdaleka nevypovídající o šedi normalizačního období. |
|
Secreto de sus ojos, El (2009)
|
25.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) Pro mě osobně jeden z formálně nejopojnějších filmů. Hladké přechody mezi jednotlivými žánry; precizní dávkování informací, kdy divák očekává předvídatelnou velkou pointu, ale nakonec je předchozí zasazeno do zcela nového rámce dodávající viděnému na komplexnosti; stylistická nápaditost při inscenování mizanscény a především orientaci v prostoru (několikaminutová scéna na stadionu v "jednom záběru"); tři zcela odlišné módy vyprávění, které jsou od sebe v některých chvílích k nerozlišení (současná rovina, kniha o minulosti, vzpomínky na minulost); chytré postavy otevřeně kritizující to, co by mohlo být považováno ze strany diváka za nedostatek a vůbec ironizující melodramatičnost či poukazující na nepodstatnost detektivního pátrání (protože pachatel je odhalen brzy, jde jen o to ho chytit). Je mi jasné, že tyhle nadžánrové pecky nedostávají Oscara, ale za sebe mám v kategorii Nejlepší zahraniční film jasno. P.S. Oprava: dostávají, a jsem tomu rád. |
|
Dawson Isla 10 (2009)
|
25.02.2010 |
| |
(CINEMA MUNDI 2010) OSTROV DAWSON 10 je pro mě příkladem toho, že některé věci jsou kulturně obtížně přenositelné, a tak jiného než domácího - chilského - diváka pcitově míjejí. Poslední film snad nejznámějšího chilského režiséra Miguela Littina má řadu precizně inscenovaných scén, které nejspíš velice dobře osloví různé generace lidí, která s historickou událostí, o níž film pojednává, měla zkušenosti. Problém je, že pro diváka bez historické zkušenosti a vybaveného pouze základními informacemi o dané době takové scény budou příliš sentimentální či patetické, tedy v rozporu s tím, jak dobře se jinak tohle psychologické drama vyvarovává klišé spojenými s "vězeňskými" filmy, i když tak činí pouze prostřednictvím přepólování (zlý dozorce - zde jen na oko, jinak hodný a chápající, zábavný). Rozumím ale moc dobře tomu, proč tenhle chilský vyslanec do oscarového klání je tak hojně navštěvován: dovoluje se vyrovnat s represemi komunistů v dobách Pinochetovy totality prostřednictvím žánrovém podívané, která stylisticky propojuje dva přístupy patrné v Littinově filmografii - paradokumentární rekonstrukci událostí se stylizovaností jinak brutálních výjevů, které zjemňuje kontrapunktická hudební složka. |
|
Zona sur (2009)
|
25.02.2010 |
| |
CINEMA MUNDI 2010 ZONA SUR je označení pro oblast, ve které žijí ty nejbohatší vrstvy, ale paradox spočívá v tom, že geograficky žijí nejníž, tj. v tom nejjižnějším okrsku Bolívie. Údajně nejlepší bolivijský film minulého roku (2009) je ale plný paradoxů, protože život smetánky líčí za pomocí schémat a klišé západních seriálů o vyšších vrstvách (viz stylizace plakátu), jenže chce nejspíš poukázat na úpadek etických hodnot buržoázních rodin. Omšelé téma, v rámci kterého ve filmu nefunguje ani ta základní konstrukce vedoucí k dramatické komplikaci v poslední třetině (proč mezi sebou paní domu a sluha tají určité věci, když se předtím k sobě chovají tak, jak se chovají?), je povýšeno stylistickými prostředky - kamerou komplexně pojímající prostor v 360°. Ne že by se mi z neustále se točící kamery, která veškeré dění uzavírá do jednoho začarovaného kruhu, z kterého není úniku, dělalo špatně; "jen" jsem nepřišel na klíč, proč zrovna tato figura byla zvolena vzhledem k formální stránce a formě díla vůbec. Ve výsledku prázdný film plný prázdných scén a prázdných dialogů, ale s oduševnělou stylistickou stránkou, která se vyjeví také jako prázdná. A hlavně: je to k vyprázdnění nudné, protože to má být umění. Asi. |
|
Prokletý ostrov (2010)
|
21.02.2010 |
| |
K zbláznění dokonalé, "kafkovsky geniální". Hitchcock není mrtev, jenom si změnil jméno na Scorsese. Dodatek: přestože se jedná o film, který vypadá jako něco od Hitchcocka, jde spíše než o vysoustruženou žánrovku o charakterovou studii ala Michael Powell. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem si nadšeně říkal a pochvaloval, nakolik polemicky se pracuje se žánrovým odkazem, jak může být vybočení ze stylistického systému opojné a jak nápaditě jsou jednotlivé scény inscenovány, že je to celé hrozně chytře odvyprávěné, s precizně dávkovanými informacemi umožňujícími dva zcela odlišné výklady. Chápu ale, že to béčkové aranžmá spoustu lidí zmate, i když si myslím, že vypořádání se s béčkovou veteší je zvládnuto důsledněji a podvratněji než u posledního Spielberga a Kellyho (nejde o to, že pointa je předvídatelná, když neomyslitelně patří k filmům z 50. let, v jejichž stylu se celý snímek nese; navíc je posledním záběrem podvrácena). Je nutné si taky uvědomit, že prostřednictvím žánrové dobové kinematografie se film vyrovnává s kolektivní vinou a (po)válečným odkazem, a tak je velice aktuálním, přestože jde o dobovku. P.S. Osobně nepředpokládám, že by letos tuhle pecku něco překonalo... a pokud, pravděpodobně umřu v kině blahem. |
|
Vlkodlak (2010)
|
18.02.2010 |
| |
(FESTIVAL OTRLÉHO DIVÁKA 2010) VLKODLAK je stejný případ jako loni DEN, KDY SE ZASTAVILA ZEMĚ, tj. velice zdařilá předělávka, která je uctivá nikoliv k originálu, ale formální podobě žánrově spřízněných snímků dané doby. Jenže nejde "pouze" o pastiš, která se snaží kvalitativně překonat svůj vzor a předobraz (1941), ale zároveň modernizací v přijatelných mezích, která polidšťuje monstra a psychologizuje lykantropii, jež zde slouží jako metafora pro oidipovský komplex a jeho překonání. Problém je, že se velice důsledně užívají tehdejší prostředky filmové řeči (práce s mizanscénou a diegetickou hudbou je vyloženě labužnická záležitost), a tak do celku nepasují "současné" pouťové scény atrakcí - vlkodlačího řádění, i když se zrovna nepříliš okázale odkazuje na monster cross-overy 40. let minulého století. Ve výsledku jako předělávka zdařilé, ale pouzy pro ty, kteří mají nakoukáno, jako modernizace původního konceptu nepříliš funkční a ve vztahu k původní nefilmové předloze kvalitativně nedostačující Coppolova DRACULY či Branaghova FRANKENSTEINA. 7/10 |
|
Ninja Assassin (2009)
|
14.02.2010 |
| |
Na scénáři je sice vidět, že byl napsán za 53 hodin, ale schématizmus, spousta klišé a lacinost dialogů alespoň u mě fungovaly "regresivně" - vrátil jsem se díky nim do dětství (vždyť takhle ty martial arts fláky byly vystavěny - včetně první flashbackové poloviny). Navíc zápletka, příběh i způsob vyprávění je zde jenom proto, aby motivovaly přehršel nápaditých (baterka) a přehledně zrežírovaných atrakcí, které reflektují vývoj akčního filmu posledních tří dekád: od kultu těla osmdesátých let ve flashbackových scénách přes fillm pohybu devadesátých k současnému bourneovskému parkour stylu a pastiši cizích kultur. Navíc si myslím, že se jedná o velice zdařilou poctu asijským - především japonským - exploatačním bijákům, kterou docení především ti, kteří mají nakoukáno a říkají jim něco jména jako Meiko Kaji, Reiko Ike, Sonny Chiba, Kinji Fukasaku, Sogo Ishi či Norifumi Suzuki. Obsazení Raina a zasazení do neasijského prostředí s anglickými dialogy chápu jako přijatelnou daň za přiblížení jedné kultury druhé, a to prostřednictvím jejich prostředků: okázale digitálních triků. Kdybych měl parafrázovat kultovní hlášku z jednoho Tarantinova scénáře, napsal bych, že NA není jako "jeden film se Sonny Chibou, ale hned tři - a to najednou"! |
|
|
