Bluntman

Kinematografie sonických atrakcí.

Delší analyticko-teoretické (byli jste varováni!) pojednání, protože si to NĚKDO KLEPE NA DVEŘE dle mého zaslouží, byť opětovně platí, že tohle se bude líbit hlavně v Brně. ;)_____ Shyamalan byl díky několika svým dřívějším filmům přirovnáván k Hitchcockovi, čemuž sám napomáhal (veřejnými vyjádřeními, ale i zjevnými odkazy na úrovni citace konkrétních scén, hudebních parafrází, zprvu bezvýznamnými cameo rolemi...). Pokud se pominou dva větší studiové projekty, amerikanizovaného Inda od ŠESTÉHO SMYSLU dál více zajímala (myšlenková) hra s publikem, jíž se podřizovalo vše. Na rozdíl od britského barda, který hrál na diváctvo jako na piano za pomocí precizního vyprávění, kdy i ambivalentní a klamavé bylo na konec uvedeno na pravou míru - určující byla kauzalita, zatímco tahle adaptace románu Paula Trambley blbne kolem toho, zda korelace přece jenom nemůže znamenat kauzalitu. NĚKDO KLEPE NA DVEŘE evokuje hitchcocovky (např. svým omezením na lokaci jako záminku pro řadu nezvyklých filmařských voleb) a, i když jde o adaptaci, dřívější shyamalanoviny (např. možná globální katastrofa omezená na perspektivu jedné rodiny ala zdaleka nejomšelejší ZNAMENÍ, flashbacková struktura ala ZNAMENÍ, VYVOLENÝ a ROZPOLCENÝ)._____ Jedním podstatným se ovšem liší: zatímco předchozí "shyamalanoviny" byly filmy-skládačky (užívající alternativnějších a komplexních forem vyprávění), potažmo filmy-myšlenkové hry (kde si někdo pohrává s postavami a zároveň s publikem), tenhle je nesložitelná skládačka, respektive "nezesmyslnitelná" myšlenková hra (míněny jsou zde teoretické koncepty impossible mind-game/unsolvable puzzle films). Divácky musí být nezodpovězení na ústřední otázky, případně jenom zdánlivé zodpovězení a následné několikeré přepsání, nesmírně frustrující. Pokud nepřistoupíte na to, že kladení určitých schémat pro porozumění a nemožnost určit jedno převládající může být součástí hry: je to home invasion horor?, je to katastrofický film?, je to biblické podobenství?, je to tragická queer romance? - a který z těch rámců na konec zvolit, když ani jeden není uspokojivý, protože určující je ambivalence? (Nejenom na úrovni žánru, byl pouze příklad.) Je to ale paradoxně smysluplný krok, když se staví na tzv. trolley problem (vinou Nolana a spol. klišé v kinematografii, vycházející ze základů filozofie), což je neřešitelné eticko-morální dilema (zodpovídané v simplifikovaných nolanovkách). Pokud ambivalence VESNICE spočívala v tom, že utopická fikce může být udržitelná jenom prostřednictvím lži, ambivalence NĚKDO KLEPE NA DVOŘE spočívá v přiznání si racionální postavy, že je lepší víra v klam, i když spočívá ve zpochybnění dosavadního systému víry. Že jsou postavy jenom kobylky na paloučku, chytané a pozorované tvůrcem věřícím v optimističtější dětskou optiku, dá najevo už úvodní scéna._____ Pozdní tvorba Shyamalana má tak mnohem blíž konečné fázi kariéry Briana De Palmy, jehož brakování mistra napětí bylo pro svou přepálenost mnohdy zábavnější než přemýšlivější Shyalaman. Paralely mezi De Palmou a Shyamalanem nejsou jenom v nakládání s hitchcockovským odkazem a (v) rozporuplných přijetí, nýbrž i ve formální suverénnosti a okázalosti použitých postupů, zatímco se pracuje s a podvrací se divácká očekávání. U NĚKDO KLEPE NA DVEŘE se systematicky pracuje s nízkou hloubkou ostrosti, která vyjadřuje omezenou míru informovanosti té které postavy (příznačně se v průběhu a hlavně na konci promění), a tzv. blocking (významotvorné rozestavění postav, jejich umístění do společného anebo samostatného záběru, zatímco žánrové atrakce jsou umísťovány mimo obraz anebo jsou ponechány v elipse, případně potěcha z nich je narušena záběrem z ptačí perspektivy či posílením subjektivizace u záporné postavy, a tudíž napojení na ni). Vůbec je pozoruhodné, jak se chytře vyjadřuje omezenost perspektivy, a tudíž i nabídnutých výkladových schémat, u každé postavy, plus se znejasňuje cokoliv subjektivního (mentální projekce budoucího dění byla čí?, vzpomínkové pasáže náleží komu, když začnou u jedné a skončí u jiné postavy?, proč do hudební stopy byly zakomponovány zvukové efekty, které byly připsány otřesu mozku jedné postavy? atd.). Za mě je tohle slabší než ČAS (hrátky se žánry a radikální změny tónů mi tam přišly inspirativnější), ale lepší než přeceňovaná tezovitá ZNAMENÍ - a v kontextu Shyamalanovy filmografie je to pozoruhodné už svým příklonem k nesložitelným skládačkám. Žádný návrat do formy, jak tvrdily některé zahraniční recenze, nýbrž změna formy!

CRIMES OF THE FUTURE jsou jeden z nejlepších filmů minulého roku - a INFINITY POOL je jedním z nejlepších letošních. Dohromady by tvořily ideální double-feature v městském grindehouse, případně na festivalu v nějakém arthouseu. V prvním snímku je znovu promýšlen koncept smrti (David Cronenberg), v druhém je smrt věcí inspirace pro vyhořelé autory (Brandon Cronenberg) - a obě díla, přestože pracují s prvky body horroru, jsou žánrově velmi obtížně zařaditelná, např. Brandonovo začne jako drama o krizi manželství/mírná satira zbohatlictví, aby se snímek přehoupl do sci-fi, následně reverzního home invasion a ke konci survivalu. Pokud bych měl nějak škatulkovat, ale hlavní je neurčitost, proměnlivost, nestálost.__________ Srovnání obou Cronenbergů se vyloženě nabízí, protože INFINITY POOL využívá schéma zasvěcování jedince do společenství s vlastními pravidly ala VIDEODROME, CRASH, EXISTENZ či MAPY KE HVĚZDÁM. A jako v jiných narativech, v jejichž centru je umělec, se stírá hranice, až jsou některé věci dost dobře nerozlišitelné, jako je tomu ve VIDEODROME, NAHÉM OBĚDĚ či EXISTENZ (Baudrillardova simulakra na pokec?). Brandon, přestože jsou jeho filmy stejně jako otcovy těžce existencialistické, ovšem nachází vlastní identitu.__________ Vím, poněkud paradoxní tvrzení v souvislosti s filmem, který pojednává o ztrátě/nerozpoznání autentické identity a jasného určení v pozdně moderní, kulturně promíšené společnosti.  Dílo je ale stylisticky zcela suverénní (pouze svou parametričností evokuje např. COSMOPOLIS): převážně absence ustavujících záběrů, které jsou nahrazeny detaily, protože nám stejně jako turistickým cizincům větší celek uniká; bližší rámování a inscenování každé dialogové scény jinak, protože prostředí je navzdory rozlehlosti stísňující a vztahy mezi postavami se proměňují; hrátky se subjektivizací včetně klamavých hlediskových záběrů (komu náleží?) a avantgardních montáží; předkamerový prostor, který je postavený na okázalých kontrastech (luxusní resort, ovšem obehnaný plotem, pláž, na kterou zamíří v drahém autě, jenže poblíž stojí autovrak, či neurčitost národní identity vzhledem k japonské restauraci, bollywoodskému tanečnímu vystoupení, latinskoamerickým tradicím aj. vlivům)...__________ Z dosavadních celovečerních filmů Brandona Cronenberga je INFINITY POOL jeho nejlepší: navzdory nápomocným přirovnáním k stěžejním dílům Davida Cronenberga je tohle svébytný film-bestie. Rozdíl mezi Davidem a Brandonem, dvěma v mnohém docela staromódním existencialistům, je asi jako mezi Camusem a Sartrem (Brandon se sklony k posílení absurdity tíhne víc k prvnímu zmíněnému, byť to tentokrát zakončuje víc na toho druhého uvedeného). P. S. Pokud jsem viděl vystříhanou verzi (R), tak se MPAA stala hodně benevolentní, když pustí detailní záběr ejakulace, rozmlácení obličeje na... a scénu orgií, v níž se vagína morfuje do penisu/z vagíny vychází penis (nikoliv tradičním způsobem).

BANGER. není žádný sophomore slump, jak se označují druhé počiny tvůrců, kteří nedokázali dostát vysokým očekáváním i kvalitám prvního - průlomového - počinu. Sice preferuji debutový DOMESTIK, protože mám slabost pro tělesné horory, ale tahle variace na noční thrillery/černé komedie, situované do jednoho dne a konstruované kolem vršení pro ústřední postavu čím dál tím horšího (PO ZAVÍRACÍ HODINĚ, DRAHOKAM...), je taky výborná.__________ Dosavadní pokarlovarské přijetí je dost odvislé od míry vnímané autentičnosti (realismus v zachycení nočního života, promluv včetně vulgarit a slangů, snímání na mobilní telefon) a její údajné ztráty v druhé polovině, která je pro některé až příliš moralizující. Docela paradox u díla, které je celé založeno na narušování iluze, její ztrátě, což se projevuje jak v tematické, tak i formální rovině. Jednak se protagonista žene za iluzí úspěchu v konkrétním hudebním žánru, ale má leda na zcela jiný, změkčený, byť tvrdě odžitý. Ústřední postava je obsazena někým, komu díky mediální image i jím produkované hudbě anebo předchozím hereckým výronům nevěříme, že by svedl být potetovaný a nafetovaný raper/hip-hoper a drsný hoch z ulice, což si během sledování máme uvědomovat. Jednak se natáčelo na mobil, jenže místo přiblížení se skutečnému skrz technologii (jako v tuzemském exploatačním selhání MĚSTO) je upozorňováno na technologii a médium: záběry se neustále rozostřují a zaostřují, těkají, případně vypadává zvuk. Do toho - jako další distancující, dění i počínání postav jízlivě komentující - jsou vkládány virální videa, která užívají jazyk jedná generace proti ní. Po SEMESTRU i LIKE HOUSE je BANGER. dalším Sedlákovým počinem, který je črtou generace, využívá nová média a technologie, které ji definují, zároveň představují její možnou zkázu.__________ A hlavně se narušuje iluze vyprávění. Odchylováním se od toho konvenčního s ohledem na styl, který na sebe a svou umělost strhává pozornost (akcentování natáčecí technologie a jejich limitů, práce s náladotvornými barvami v různých prostředích, souvztažnost mezi nimi) a ideologickou zatíženost montáží (virální glosy). Podvrací se i iluze ohledně šťastného vyřešení osobního (vztah) skrz pracovní (prodej říznutých drog pro zisk peněz na natočení hitu s jedním raperem/hip-hoperem), případně se ironizuje jeden konkrétní mýtus (gen Z Orfeus není nadaný a svým umem nestrhává pozornost davů; pro záchranu své Euridice se vydává do "podsvětí", ovšem skutečným podsvětím se ukáže být společností akceptované: všechno a všechny si kupující vyšší /střední/ třída mediálních celebrit a zlaté mládeže). Jeden akademický arbitr - přes studentky a ekologicky ohleduplné jezení burgerů, dovážených avokádových toustů a častého cestování do zahraničí - si na adresu BANGER.a hravě vyjádřil, že jde o "zesílenou kokainuitu". Není to ale úplně přesné, protože - pokud bych měl přejmout dealerskou hravost co do práce s filmovědnými pojmy - vedle kokešovského (konzervativního, klasického) vyprávění je toto kombinováno s narací pikometrickou (aka parametrickou, kdy styl vystupuje do popředí a dílo se uskupuje do vzorců) a hiphopově-materialistickou (aka historicko-materialistickou, kdy se vše podřizuje určité ideologii, čemuž je uzpůsobena montáž a typizace postav).__________ Adam Sedlák si může být po tomhle jist, že jeho jméno a jeho ksicht bude známo, i když si ho peklo zavolalo tam nahoru (na festival do Varů).

Napsal bych, že ELVIS je jeden z nejlepších amerických filmů 21. století, kdybych byl jako titulní postava, potažmo ne zcela spolehlivý vypravěč se smyslem pro showmanství a šmé. Já jsem ale já, a tak jako svůj první dojem napíšu, že jde jednoznačně o to nejlepší, co jsem letos viděl - a rozhodně o nejlepší biopic o hudební osobnosti za minimálně poslední dvě dekády. Nesouhlasím s tím, že jde o schematickou biografickou podívanou, jak zaznívá v některých angloamerických recenzích, protože schéma biografií slouží jenom jako záminka k experimentování s montáží: různými způsoby ne/návaznosti scén, kondenzování většího časového úseku anebo naopak jeho výrazné roztažení. (Bez přehánění, o každé scéně by šla napsat analýza v rozsahu minimálně bakalářské práce.) Navíc už přístup k titulní postavě je s ohledem na hudební biografii nezvyklý, odpovídající de/rekonstrukci mytické osobnosti jako Občan Kane: nesledujeme Elvise, nýbrž s každým aktem jinou fasetu mediálního konstruktu Elvis, jak nám ji zprostředkovává jeho podvodnický manažer: Elvisův původ - Elvis Pelvis - Elvis Normcore - Elvis Filmový X Elvis Televizní - Elvis Ve Vegas. Zatímco "Elvis" nemá vlastní identitu, protože je odhalován jako mediální konstrukt s ohledem na proměňující se dobu (a vlastní identitu získává skrz vztahování se ke společenskému a politickému dění), je postupně odhalována identita manažera-vypravěče, aby vynikla závěrečná paralela mezi oběma._____ A nesouhlasím úplně s tím, že jde o luhrmannovskou manýru. Ano, znovu se aplikuje mytický narativ (po Orfeovi a Euridice z MOULIN ROUGE! nyní ten faustovský). Ano, znovu zavítáme do značně excesivního prostředí (např. tančírny v TANCI V SRDCI či divadlo/bordel v MOULIN ROUGE!), které motivuje exces díla jako celku. Ano, znovu - po ROMEOVI A JULII, MOULIN ROUGE!, AUSTRÁLII A VELKÉM GATSBYM  - je vyprávění vystavěno na dynamice dvou postav, přičemž proměna posouvá vyprávění (ne vzlety a pády, jako tomu je v jiných hudebních biografiích). Ano, znovu se stejně jako v předchozích čtyřech luhrmannovinách pracuje s figurou vypravěče, s oddalováním objevení se ústřední postavy, s hudebním mash-upem, okázalými průlety prostorem a pohráváním si s časovou organizací událostí, s odkazováním se na dějiny kinematografie a připodobňováním jednotlivých etap podle toho, jak tehdy snímky vypadaly (a tak dál, a tak podobně), ALE: ELVIS je už vyloženě parametrický film, tj. - následuje velké zjednodušení - takový, ve kterém se jednotlivé prvky a postupy uskupují do vzorců. Jednotlivé akty jsou určeny pro srovnání mezi sebou, jednotlivé četné montáže jsou určeny pro srovnání mezi sebou, dvě ústřední postavy - manažer a zpěvák - jsou určeny pro srovnání mezi sebou atd. Nemůžu se dočkat, až se k tomu dostanu podruhé... a pak znovu... a znovu... a znovu...

tl; dr: TOP GUN: MAVERICK je výborný, a to z mnoha důvodů. Níže se zaměřím na queer čtení, které bude dle mého spíše opomíjeno._____ TOP GUN s podtitulem MAVERICK se dvě hodiny snaží publikum přesvědčit, že titulní postava, potažmo Tom Cruise, není gay. Neúspěšně. Naštěstí jde o jediný neúspěch, který lze spojovat s tímto pokračováním po letech. Quentin Tarantino svým cameem v jinak zapomenutelném snímku VYSPI SE SE MNOU popularizoval queer čtení kultovního celovečerního videoklipu Tonyho Scotta (viz zde: https://www.youtube.com/watch?v=PPEmnN5WqXs). Sequel se snaží popasovat i s tímto odkazem. U jedničky se nemuselo číst vyloženě proti textu, protože vše bylo dostatečně okázalé: homoerotismus, náležící k danému prostředí, kompoziční inspirace soft porno/uměleckými fotografiemi Bruce Webera, hypersexualizovaný jazyk i toužebné pohledy mezi mužskými postavami, situování řady scén do šaten, objektivizace mužského těla a další (výmluvný sestřih třeba zde: https://www.youtube.com/watch?v=qyY5WKOFc5Q).__________ Oproti tomu dvojka na rozdíl od svého předchůdce nerozkládá vyprávění do sledu queer atrakcí, ale zesiluje konvence a klišé klasického vyprávění, až se mi při sledování vybavovala věta Umberta Eca o tom, že (parafrázuji) zatímco dvě klišé nás rozesmívají, stovka klišé nás dojímá, protože pociťujeme, že spolu komunikují, oslavují jednotu. A ke klasickému patřilo, že cokoliv podvratného - a tudíž homosexuálního - bylo buď vytěsňováno, a tak bylo třeba číst proti textu, nebo skrýváno, a tak bylo třeba dílo jako queer rozpoznat, a tudíž interpretovat. MAVERICK je, řečeno spolu s psychoanalýzou v její zvulgarizované podobě, o návratu vytěsněného a vyrovnání se se ztrátou. Maverick nemá ani ženu, ani děti, pouze vzpomínky na společné chvíle v šatnách, sprchách a na pláži, přičemž intimnější - byť zprvu pouze telefonický - kontakt udržuje se svým "parťákem", s nímž se v dobách rozpuku dostával do oblak, když si naleštili své ocelové ptáky. Pokaždé, když "hrozí", že by něco bylo až moc queer (psaní si s "parťákem", dovádění s poloobnaženými chlapci na pláži anebo jejich pozorování z povzdálí, ochromující smutek vycházející z absence "parťáka"...), musí vždy následovat přispěchání za postavou, kterou hraje Jennifer Connelly. Ta zde zastává stejnou úlohu jako dříve Kelly McGillis, tj. sugerování, že queer postava může utvořit heterosexuální svazek, ale to jenom proto, že si to žádají vypravěčská klišé a kompozice hollywoodské podívané. Sekvence s ní jsou ale stylizovány po vzoru osmdesátek, tudíž jsou vzpomínáním na něco, co nikdy v takové podobě nebylo a nebude. Naopak do pozice Kelly McGillis je situován samotný Cruise, respektive Maverick, když je to on, kdo se s top guny seznámí v hospodě, aniž by o tom tito a tyto věděli, a je to on, kdo má učit kadety a kadetky. Dokonce v rámci stylistické nápodoby předchůdce je Cruise inscenován v předkamerovém prostoru a scény s ní/m jsou komponovány obdobně.__________ A nenechte se zmást atrakcemi začleněnými do vyprávění a tím, že film nepřímo komentuje sám sebe, svou pozici mezi ostatními velkorozpočtovými produkcemi a status Toma Cruise jakožto hvězdy. TOP GUN: MAVERICK je melodrama - až mannovských (odvisle od tvorby Michaela Manna) rozměrů, čemuž říkejme třeba mann-o-drama. Ústředním tématem je stejně jako v mann-o-odramatech čas (a zejména jeho nedostatek), obracení se zpět i vyhlížení vpřed. Kosinski s kameramanem Mirandou u své první spolupráce - TRON: LEGACY - fetišizovali vycentrované kompozice, ale tentokrát si zjevně po vzoru mann-o-dramat oblíbili nakládání s negativním prostorem, extrémně nízkou hloubkou ostrosti a místy až zbastraktněním nezaostřeného druhého plánu. Akorát oproti většině mann-o-dramat se (je možný spoiler u tak slastné přehlídky klišé?) se Maverick dočká svého - ve všech smyslech toho slova - happy endu, když v prazvláštním polyamory svazku bude mít i svého zajíčka s osmdesátkovým pornoknírem. Tom Cruise se herecky transformoval od jupíků přes akční hrdiny až k sugar daddymu. Žádný heterosexuální svazek, k epilogu a závěrečným titulkám zní gay ikona Lady Gaga. Born this way, Mavericku, born this way - a tohle je Cruiseova The Edge of Glory. LeGAYcyquel, vskutku.

(Do vět seskupené analytické postřehy a metakritické špílce.) Žijící meme Slavoj Žižek v souvislosti s prvním MATRIXEM uvedl, že film je určený pro dva typy publika: idioty, kteří jsou cílovkou, a pseudointelektuály, kteří budou prezentovat svou obeznámenost různými náboženskými, filozofickými, společenskými ad. koncepty, protože snímek v tomto funguje jako Rorschachův test. Svou neomarxistickou interpretací prvních dvou dílů se následně přiřadil ke druhé skupině diváctva. Výklad slovinského socialisty je v RESURRECTIONS nepřímo zmiňován. (Nikoliv v toaletní scéně Morfeem, jak tvrdí někteří pseudointelektuální publicisté, protože ta odkazuje na výrok Karla Marxe o tragédii a frašce. Chápu ale, že vousatí a pupkatí rudoši jsou ve svátečním období Santa Clause snadno zaměnitelní.) Kdybych měl parafrázovat popfilozofického požírače hotdogů, MATRIX RESURRECTIONS v prvé řadě není pro "idioty", což bych pro potřeby komentáře přeložil méně ofenzivně do ecovského pojmu "naivní publikum", které má potřebu podléhat fikci a je iritováno čímkoliv rozrušujícím, vybočujícím z dobových norem. Pseudointelektuál*ky, transformovaní*é na pseudoprogresivist*k*y, si i tentokrát něco najdou. Vyložit snímek třeba prostřednictvím queer čtení jako trans nevyžaduje moc velkého úsilí. Vše - odmítnutí dead-namingu ze strany Trinity/Tiffany i Strojů, Thomasova/Neova tělesná dysmorfie při pohledech do zrcadla, jezení modrých pilulek, nestálost a mnohost identit v případě Morfea/Smitha anebo Trinity/Tiffany/Bugs - je velmi explicitní (stejně jako kritika neoliberalismu na příkladu korporátní kultury a komodifikace značek).__________ Co zůstává stranou dojmů zhrzeného naivního publika a pseudoprogresivistů/ek, je estetická pozoruhodnost a výlučnost MATRIX RESURRECTIONS. Pro Wachowskou platí, že žánrové vyprávění jí je pouze záminkou k experimentování: 1.) experimentování s možnostmi vůči klasicismu se vymezujícího vyprávění (např. mind-game u MATRIXU či síťová narace u ATLASU MRAKŮ a SENSE8); 2.) experimentování s dějinami audiovize (např. pastiše - neonoir revidující reprezentaci a úlohu femme fatale a homme fatale v PASTI); 3.) experimentování s montáží (např. různé stíračky objektem ve SPEED RACEROVI, několik žánrově, časově a prostorově odlišených linií sbíhajících se v ATLASU MRAKU, různé typy - intelektuální, senzuální - montáže v SENSE8); 4.) experimentování s médiem a rozmanitými mediálními relacemi (např. MATRIX nabývající podobu zfilmovaného grafického románu s důrazem na rozfázování až zastavení času, transmedialita matrixovské franšízy, adaptování postupů z mangy a anime do hraného počinu ve SPEED RACEROVI). Hlavní důvod krajně rozporuplného přijetí RESURRECTIONS shledávám v kontroverzním rozhodnutí souvisejícím s bodem č. 2 (experimentování s dějinami audiovize), protože tentokrát se Wachowská se svým spisovatelsko-scenáristickým týmem rozhodla vztahovat k matrixovské franšíze jako popkulturnímu produktu a symptomu doby, který je podrobován jízlivému komentáři i kritice, rekontextualizaci a revizi. Zatímco MATRIX odkazoval na Baudrillardovu koncepci simulací a simulaker, kterou simplifikoval až dezinterpretoval svým alespoň v jedničce dodržovaným binárním pojetím, RESURRECTIONS jakoby vycházelo z věty zmíněného filozofického béčka o nostalgii, která sílí tím víc, čím ustupuje realita - a zároveň jízlivě reagovala na Baudrillardovu kritiku matrixovské trilogie, že jsou to díla, která by Matrix vyprodukoval o sobě samém. Přitom jde o rekonstrukci i dekonstrukci v jednom: např. první korporátní akt RESURRECTIONS upomíná na MATRIX, který spadal k trendu cubicle movies satirizujících korporáty, ale tentokrát se glosuje a satirizuje korporátní nostalgie po značkách.__________ Ať se k dané odvážné volbě posílení metafikčnosti kdokoliv postaví jakkoliv, RESURRECTIONS nelze upřít formální nápaditost a pozoruhodnost, byť tak mnozí esteticky necitliví činí. (Mmch metafikce je filmovědný pojem, který mnozí komentátoři marně hledají, protože "meta" samo o sobě nic neznamená, jelikož předložka znamenající "o/přesahující něco" bez následného kořene slova vypovídá leda o bezmyšlenkovitém přejímání anglicismů s původními řeckými kořeny. Navíc metafikční byla už matrixovská trilogie, nikoliv ale tak výrazně: tematizovala mytickou cestu hrdiny a věci s daným paradigmatem spojené, predestinaci, kauzalitu apod.) Co se týče oné formální výlučnosti, například velmi uvědoměle se pracuje s několika typy obrazů: 1.) ty, které svým napodobováním upomínají na dřívější matrixovské texty (např. variace matrixovského prologu, variace chateu bitky z RELOADED), ale pojímají je esteticky schválně jinak (modré tónování nahrazující zelenou, vyprázděnost mizanscény oproti její přebujelosti...); 2.) ty, které jsou přiznaně digitální, následkem čehož distancují publikum (simulace jako souboj v dojo, spřádání plánů nad studnou); 3.) ty, které pracují s autentizujícími postupy - přírodní a přirozené svícení v podobě paprsků slunce, osvětlení pomocí pouličních zdrojů, baterek na puškách anebo výbuchů, což naopak publikum spíše vtahuje; 4.) ty, které kombinují uvedené, následkem čehož je diváctvo vtahováno i vyhazováno při sledování.__________ Zvolený postup nemusí a taky nesedne každému, ale je jedním z příkladů estetické pozoruhodnosti, protože většina zejména superhrdinských blockbusterů poslední dekádu desaturuje obraz ve snaze docílit zdání fotorealističnosti triků. Zato RESURRECTIONS pracuje spíše s teplou barevnou paletou (významotvorné nakládání s modrou a červenou i žlutou) a výraznými kontrasty (extrémně nízká hloubka ostrosti v dialogových scénách a naopak extrémní hloubka ostrosti ve /velkých/ celcích, přidávání matrixovského kódu do obrazu s přirozeným zdrojem světla), hyperrealistické triky přiznává, staví na odiv a pojednává o nich (např. anti-bullet-time).__________ Co do práce s časem a prostorem jde znovu o malou revoluci, po které v souvislosti s akcí volají esteticky necitliví fanoušci. Jenom telegraficky, co mě zrovna napadá z toho na úrovni stylu pozoruhodného anebo jednoduše nápaditého: přechody mezi několika geograficky vzdálenými prostory v rámci jednoho záběru (Kulešov upgraded); přeplněnost figur v předkamerovém prostoru s řadou vtipných detailů v rekvizitách anebo kostýmech u atrakčních sekvencí; předkamerový prostor rekonstruující a zároveň dekonstruující povědomé z předchozích částí (Merovejec potřebující nákladnou rekonstrukci, zatímco Morfeus, Neo a Smith svádí bitku evokující scenérií tu ze záchodků a stanice metra z jedničky a závěrečnou ze skladu z trojky); vnitrozáběrová montáž přímo užívající záběry z předchozích částí a komentujících zrádnost nostalgie (stejně tak ta práce s odrazovými plochami v prvních dvou aktech!); cyklická montáž věci s mírnými variacemi opakující na místo rozvíjení dění v čase (např. "Morfeova/Smithova" krátká montáž a Thomasova/Neova montáž ke konci prvního aktu - včetně variování napříč těmito montážemi, viz "Morfeus" a "Thomas" před zrcadlem a v tělocvičně); různé pojetí temporality v prostoru (viz anti-bullet-time: tři různé rychlosti pohybu v časo-prostoru, přičemž jsou do toho ještě vloženy flashbacky, nebo Wachowských oblíbená montáž plánování, která zde zabere celých deset minut projekce a střídá několik časových a prostorových rovin)... Plus mě nemálo baví práce s hudbou. Tou, která není součástí světa příběhu a která překvapivým způsobem upomíná na témata a motivy skladatele Dona Davise (agentské/Smithovo téma zazní při objevení se Morfea před Bugs, naopak milostné a hrdinské je zužitkováno v klimaxu s novým vyzněním). I tou, která je součástí světa příběh a k níž se přistupuje podobně hravě jako k orchestrální (např. Thomas poslouchající v kanclu Propellerheads, White Rabbit užité u nostalgického traileru zde zní v montáži vysmívající se představám publika a korporátu o tom, co by sequel ne/měl obsahovat).__________ Pokud bych měl přistoupit na argumentaci postav v rámci metafikční roviny snímku, že populární kultura je založena na neustálém převypravování, leda se mění tváře, scenérie a někdy vyznění, platí následující: Wachowská dosahuje originality ne nutně myšlenkové (fuck off idiotům užívajících nic-protože-všechno-znamenající-nálepku "woke" jako odsudek ale cením), nýbrž filmařské. A nezapomíná přitom být hravá. I proto je spolu s podobně konceptuálně odvážným ČASEM od Shyamalana pro mě MATRIX RESURRECTIONS nejlepším kinofilmem tohoto roku.

tl; dr: U POSLEDNÍ NOC V SOHO jsem si čvachtal podobně jako letos u CANDYMANA a ZHOUBNÉHO ZLA. Níže obsáhlá metakritická argumentace, kterou nemusíte číst, raději se vypravte do kina.__________ POSLEDNÍ NOC V SOHO je pojmenovaná podle písně kapely Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, která byla v první desítce poslechovosti za rok 1968. Trivia - vlastně ne až tak podstatná informace o díle - vytváří určité očekávání a spojení, vyjádřitelné například následujícími otázkami: Půjde o další režijní a spoluscenáristický počin Edgara Wrighta, který se spoléhá víc na odkazování než vyprávění, na opájení postupy strhávajícími pozornost na sebe? A v jakém vztahu bude k Tarantinovi, který se ve svém posledním filmu taktéž navracel do šedesátých let a který ve své polovině Grindehouseu zmíněnou kapelu popularizoval užitím hitu Hold Tight? Otázky o to palčivější, když dosavadní kritické ohlasy mají za to, že jde o ve výsledku nesoudržné, protože na četných referencích a multižánrovosti postavené, dílo, ve kterém chybí přesah tarantinovek, případně tento není dostatečně organický.__________ Po zhlédnutí jsem příjemně překvapen, protože jde o zdaleka nejsoustředěnější wrightovinu, a tak negativní názory připisuji jednak určité estetické necitlivosti, jednak tomu, že oproti ostatním wrightovinám je to zprvu opojné posléze narušováno. Muzikálově akční pasáže v BABY DRIVEROVI anebo hudebně komediální pasáže v SOUMRAKU MRTVÝCH představovaly estetickou slast, ale v SOHO dochází k vytržení z počátečního zaposlouchání se do písní dřívější doby a z noření se do swingujících šedesátek, zprvu slastné značně znepříjemní v duchu vyznění o neidealizování si předchozích dob (viz scéna s A Capella Downtonw v rovině minulosti a Happy House od Siouxsie and the Banshees při vynořování se minulosti v současnosti).__________ Nesouhlasím ani s nesoudržností kvůli aluzivnosti, protože POSLEDNÍ NOC V SOHO je pastiš, která skrz upomínání na minulost, počiny z ní i postupy anebo populární (sub)žánry komentuje docela dávné i současné v našem světě (prostituci, potažmo nucenou prostituci, v showbyznysovém prostředí, stigmatizaci nemlčících žen jako psychicky narušených, ozvuky praktik tehdy v dnešních časech ad.). Wright vždy pracoval s osvědčenými schématy žánrového vyprávění (zombie epidemie, policejní parťáci vyšetřují úmrtí na anglickém venkově, mladík bojující o svou milovanou, bankovní lupič před poslední štací...), která sjednocovala jinak co do odkazů a kombinování různých tradic rozbíhavé snímky. Nejinak je tomu tentokrát, když jde o metafikční narativ o vzestupu a pádu hvězdy v uměleckém odvětví, akorát zde ozvláštněný jednak dualismem (pád jedné, vzestup druhé postavy), jednak přináležitostí k ming-game/puzzle filmům. Nevadí, že jednotlivé dílky skládačky do sebe zapadnou docela předvídatelně, protože jde o hru na cestě ke složení výsledného obrazu: od teenage dramedie přes giallo a duchařský/zombie horor až ke slasheru, přičemž vše je navázáno na narativ vzestupu a pádu hvězdy. Nevadí ani, že psychická nestabilita protagonistky a odvisle od toho nespolehlivost části vyprávění je dost profláknutý trik, protože pohrávání si s (ne)věrohodností mysli a následně s očekáváním publika motivuje žánrovou kombinatroniku a referování k řadě inspiračních vzorů (Hitchcock, Polanski, Argento, Bava ad.). Žánrové hrátky se podřizují vyprávění, nerozkližují ho. A k mému šoku je tohle nejumírněnější wrightovina co do stylové ekvilibristiky, protože práce s návazností i nenávazností na úrovni hladkosti přechodů mezi oběma rovinami je odvislá od vztahů mezi oběma rovinami, oběma protagonistkami a jednotlivými žánrovými polohami: od kompozičních návazností a sjednocující hudby v rovině šedesátek až k diskontinuitním vpádům šedesátek do 21. století s náhlými vpády dialogů, barevných i kamerových kompozic apod. I proto tahle wrightovina není žádná tarantinovka, která by byla obdobou krasosmutku po nevinnosti šedesátek ala TENKRÁT V HOLLYWOODU, ale spíše cinefilně a audiofilně poučenou pastiší-komentářem se silnými, komplikovanými a komplexními ženskými hrdinkami ala GRINDHOUSE: AUTO ZABIJÁK.

Pro bondovky jsou díky nápaditému grafickému provedení a volbě pěveckých interpretů/interpretek příznačné - mimo mnoho jiného, samozřejmě - titulkové sekvence. NO TIME TO DIE se během té své zhusta odkazuje k vybraným předchozím: od DR. NO (tečky, které se obecně vztahují k těm conneryovským) přes V TAJNÉ SLUŽBĚ JEJÍHO VELIČENSTVA (upomínání na předchozí včetně vyobrazení důležitých postav) až třeba k ZLATÉMU OKU (poničené sochy minulosti) či QUANTUM OF SOLACE (písek, ubíhající čas). Zároveň k těmto zní melodramatická píseň, která je nazpívaná ženou: Billie Elish. Pro poslední craigovskou bondovku je taktéž typické, že hutně odkazuje k těm předchozím, zatímco do bondovského universa přináší větší míru melodramatičnosti (a tudíž emocionální i fyzické zranitelnosti protagonisty), než bylo až na jednu lazenbyovku (zranitelnost po emocionální stránce) a dvojici daltonovek (zranitelnost spíše po fyzické stránce) zrovna zvykem.________ Osobně v odkazování a melodramatizování spatřuji největší pozitivum i negativum. Craigovský Bond je jak svůj (ve zmiňovaných šrámech na těle i na duši), tak je i jako všichni předchozí Bondové, přičemž i snímek je koncipován jako procházka různými podobami bondovek za víc než půlstoletí historie franšízy. Začne se velmi dobrou lazenbyovkou, kdy by James rád vedl soukromý život a nebyl 007, s conneryovskými aluzemi. Po titulkové sekvenci se pokračuje velmi dobrou daltonovkou, kdy je agent mimo službu a vše je to dost osobní, navázané na Felixe. Následuje bondovky rozrušující a něco nového opravdu vnášející melodramatická rovina bez akce, s důrazem na to ne/vyváženost osobního a profesního života a vztahování se k "rodině" i rodině u hlavní i vedlejších postav z předchozích částí. Melodramatická část, následující po prvních dvou aktech (lazenbyovských 25 minut, daltonovských 30-35 minut), zabírá se svými třemi a čtvrt hodinami zdaleka nejvíce, a tak je dílo co do tempa dost nevyrovnané. Vše se od druhé hodiny projekce dál završí zcela přiznaně - znovunabytím kódového označení conneryovsko-mooreovskou bondovkou s těmi nejomšelejšími proprietami (izolované sídlo, řečnící záporák s nějakou tělesnou vadou, vypořádání se se záporákovým pomocníkem s další tělesnou vadou, záchrana světa, důraz na hračičky). Nemám ale za to, že soubor čtyř velmi dobrých až výborných děl tvoří jedno skvělé. __________ Kupodivu je to na rozdíl od SPECTRE soudržné, a to jednak díky příčinnému rozvíjení brakových propriet ve vyprávění (například ruský vědec, vševidoucí oko), pozdějšímu zužitkování visících příčin (např. minulost mezi protagonistovou láskou a novým antagonistou, vlas) a jednotnému, bezpříznakovému stylu (pomine-li se to zimmerovské citování různých bondovských kompozic s obzvláštní slabostí pro tu lazenbyovku). Problém je, že alespoň u mě tohle odkazování se a pohrávání si s dějinami značky vede k určité distanci, která narušuje zamýšlený silný prožitek vyvěrající z akcentování melodramatické roviny a nekompromisnímu zacházení s vedlejšími i hlavními postavami. Uvědomování si, že tady se variuje jedna lazenbyovka, tam zase jedna daltonovka, umožňuje ocenit hru s historií značky, ale upozaďuje to prožitek z napojení na postavy, jejich vývoj a situaci, v níž se zrovna nachází. A také: z craigovských bondovek mi tahle přijde nejméně filmařsky pozoruhodná kvůli bezpříznakovosti stylu (ponechám-li stranou jednu falešnou jednozáběrovku a důraz na zvuk a soundscape pro vykreslení prostředí a orientaci v akci). Akce je i díky delším záběrům a preferováním celků až velkých celků, nejedná-li se o kontaktní souboje, přehledná a místy i nápaditá. Nenabízí ale z craigovek nic tak svým způsobem nasnímání fyzicky intenzivního jako "jednička", nepoužívá důmyslně intelektuální montáž a rychlým střihem nedává zakusit intenzitu dění jako "dvojka", není ani zábavná obměňováním bondovské akce jako "trojka" anebo "čtverka". V celkovém uchopení díla ani nenacházím žádný klíč anebo cokoliv pozoruhodného jako ve "trojce" (vztah starého a nového a motiv vyjití ze stínů, vyjádřený i příklonem k estetice noiru) anebo "čtverce" (práce s hloubkou ostrosti odvisle od míry vědomí postav a vůbec akcentování postupů strhávajících na sebe pozornost). Tohle jsou jedny z důvodů, proč mi tahle bondovka přijde z těch craigovských nejslabší, ale uznávám, že je na ní mnohé pozoruhodného. Nejenom těmi zlomovými věcmi, ale i třeba tou hrou s perspektivou - a celkově přerámováním perspektivy z mužské na ženskou - naznačenou už v netradičním úvodu soustředěném na Bond "Girls", nikoliv Bonda.__________ Nepopírám tak, že opakované projekce - do nichž se mi ale oproti předchozím Craigovým Bondům tolik nechce - mohou výsledný dojem i názor zlepšit. Zatím mě ale víc než snímek samotný "dojímá" kňourání těch, jimž se sáhlo na macho bílého heterosexuálního muže, jehož čas - jako zabijáka a ochránce monarchie a kolonizační mocnosti - nadešel. A taky mě z druhého spektra "baví", jak tohohle prorodinného agenta skoro nekriticky adorují voliči SPOLU a průtokové ohřívače toxické maskulinity, oceňující ne dvakrát šťastnou reprezentaci minorit (gayů a /černých/ žen). P. S. Po druhé projekci to jde nahoru, zvlášť pokud k tomu člověk přistupuje jako k "jubilejní" bondovce (25. v pořadí), která má být pastiší předchozích, aniž by přitom byla vyprázdněnou postmodernou, založenou výhradně na intertextualitě, ala DNES NEUMÍREJ. I ten nepůvodní styl, kdy se stříhá mezi velkými celky a detaily v narativně integrovaných atrakčních scénách, vychází z huntovského odkazu (střihač raných bondovek a režisér některých "pozdějších").

Dne(s) 22. 7. 2021 do kinodistribuce vstupují dva výborné filmy: ROZHNĚVANÝ MUŽ Guye Ritchieho a ČAS (OLD) M. Night Shyamalana. Potěcha prvního vychází z toho, jak prostřednictvím vypravěčských a žánrových strategií dopřává náležitou multižánrovou zábavu (policejní parťácký akčák-revenge-heist), druhý je naprosto fascinující, intenzivní emocionální reakce vyvolávající estetický objekt založený na rozrušování základních jistot._____ Pokud je pro Shyamalanovu režijní i scenáristickou filmografii jako kvalitativně velmi rozmanitý celek něco příznačného, je to - vedle tematického důrazu na rodinné hodnoty a narušení dominantního řádu zdola - vyvádění ze zažitých zvyklostí, jejich rozrušování na úrovni formy, žánru, významových rámců i vztahování se ke světu. Kriticky a komerčně velmi dobře přijatý a průlomový ŠESTÝ SMYSL byl ještě pro mnohé akceptovatelný díky tomu, že nespolehlivě odvyprávěné dílo se díky pointě přerámovalo z duchařského hororu na psychologické drama o traumatizovaných mužích, a tak napodruhé nabízelo jiný zážitek. Předposlední SKLENĚNÝ měl pro unisimo nadšení až moc toho systematického podvracení očekávání spojených s žánrovým narativním filmem (navíc něčeho kvůli nadprodukci tak omšelého jako superhrdinský cross-over!)._____ ČAS je i díky Shyamalanově víc než hitchcockovskému cameu, které je co do možných výkladů srovnatelné s VESNICÍ a ŽENOU VE VODĚ, přiznaným metafikčním experimentem. A v Indově tvorbě jde ZDALEKA nejdál co do provokativního vzpírání se normám a návykům. (Mmch i zdvojená pointa - větší s osvětlením fungování světa příběhu a menší jdoucí po postavách - à la VYVOLENÝ má podobu experimentu, a to z filozofie, kdy jde o obdobu tzv. tramvajového dilematu přeneseného na úroveň světa příběhu a ne/odhalení jeho fungovaní vzhledem k  morálním implikacím.) Vzpouzí se snadnému žánrovému uchopení. Je to rodinné drama o znovu-ustanovení rozpadajícího se páru? Je to psychologické drama o psychických a biologických nemocech, vypořádání se s nimi a dopadu na blízké? Je to sci-fi, ve kterém figuruje nadpřirozeno? Je to detektivka, ve které je záhada ohledně nalezeného mrtvého těla? Je to horor, v němž figuruje narušený vrah, případně tělesný horor, či horor s narativem o šíleném vědci? Je to dětský film o síle přátelství? Je to komedie s dost suchým a někdy velmi výstředním humorem? Je to paranoidní/konspirační thriller o sledujících a sledovaných? Je to survival, tj. příběh o přežití, a svým způsobem katastrofická podívaná? Je to... tohle všechno, někdy ještě víc - a někdy je to něco z toho i najednou (!), potažmo ve velmi krátkých úsecích po sobě. Například něco z vyvražďovačky může být díky křížovému střihu kombinováno s body hororem a obojí vyústit jak do funkční satiry (pomíjivost povrchních hodnot jako krása vzhledem k plynutí času), tak velmi jímavého rodinného dramatu (důležité hodnoty vzhledem k plynutí času)._____ Uvedený příklad měl doložit, jak zjevně záměrně tonálně i co do žánrové kombinatroniky to dílo nejde vstříc těm, kdo mají potřebu předepisovat náležitou podobu a chtějí mít převahu nad estetickým objektem (vyjadřovanou pak v relativně krátkých a nabubřelých dement... teda, komentech). Popisované ale nedávalo najevo, jak je film pozoruhodným způsobem nekonvenční i co do formálních postupů. Pro představu a s trochou nadsázky napsáno: kdyby Spielbergovi scenáristé (vzhlédnuvší se v ČELISTECH a JURSKÉM PARKU) přepisovali nalezený námět od Hitchcocka (s pozůstatky z PSYCHA a PTÁKŮ i OKNA DO DVORA) a Serlinga, takhle nějak by to dopadlo, kdyby ho zfilmoval zplozenec vášnivé, kilogramy koksu doprovázané noci mezi Brianem De Palmou a Joem Dantem. Kde si jiné snímky utvoří nějaký systém, kterého se drží, v ČAS je snad každá scéna (znovu)ozvláštňována, až je člověk najednou šokován, když se užije konvenční figury záběr-protizáběr při dialogu dvou osob. Například extrémní rozostření, vyjadřující postupnou ztrátu zraku jedné postavy, je následováno zvukovými hrátkami s prostorovým mixem a hlasitostí, vyjadřující postupnou ztrátu sluchu jiné postavy, a to je posléze následováno dlouhou jízdou kamery s panorámováním zprava doleva, vyjadřující rychle ulpívající čas v jednom záběru a nemožnost úniku z něj. Popsal jsem přitom souslednost (!) ještě těch tradičněji řešených výjevů. Nelze se přitom spoléhat ani na postavy, které mění vzhled (i oblečení jako vodítko je místy matoucí, příp. významy nesoucí - "po rodičích"), herci a herečky přechází mezi několika typy herectví, nebo se v jedné sekvenci několik různých typů schválně sráží._____ Jasně, je to shyamalanovina, a tak to do sebe na konec vše zapadne. Každý dialog anebo monolog je dříve či později zužitkován, k visící příčině se navrátíme a otázky jsou zodpovězeny (ok, spíše později, některé zdánlivě nedůležité věty anebo "rekvizity" ze začátku až po hodině a půl). Nějaký řád - na úrovni formálních postupů, převládajícího žánru, znalostí o světě příběhu a jeho pravidlech i těch našich ontologických jistotách a lžích pohánějících chod světa (důležitost krásy, stabilní práce, vztah k bližním atd.) - je nastolen, nebo tedy znovuobnoven. Málokdo ale nesmírně promyšleně, velmi důsledně a obdivuhodně dovede vnášet chaos do řádu tak jako Shyamalan. Dosavadní film roku.