Moje oblíbené filmy

• Casablanca (1942) Všechno to, co mě otec nikdy nenaučil, jsem musel později odkoukat od Humphreyho Bogarta. Možná právě proto jsem pořád sám a tolik rozumím Allenovu hrdinovi ve filmu Zahraj to znovu, Same.

• Hluboký spánek (1946) Sice nikdo pořádně neví (a údajně to netušil ani autor literární předlohy), kdo vlastně zabil řidiče generála Sternwooda, přesto vznikla nesmrtelná klasika a vůbec nejlepší chandlerovská adaptace, která na pozadí spletitého případu Phila Marlowa (vynikající Bogart žmoulající si koneček levého ucha) zpracovává téma (fyzického, ale především morálního) rozkladu.

• V pravé poledne (1952) Až někdy budete potřebovat opravdu pomoct a všichni (ale opravdu všichni) vás nechají ve štychu, pusťte si tento westernový opus magnum, který J.Wayna rozčílil natolik, že s H.Hawksem natočil „obranu pravých amerických hodnot“ (jinak ovšem též skvělý film) Rio Bravo (a pak pro jistotu ještě jeho remake El Dorado).

• Sedm samurajů (1954) Jen ta stopáž (v případě Sedmi samurajů ovšem narozdíl od mnoha jiných "dlouhých" filmů zcela ospravedlnitelné 202 minuty) mi brání, abych si tento nejlepší akční film všech dob podložený silným příběhem a obecně platnými myšlenkami o smyslu lidské existence pouštěl pořád dokola.

• Manhattan (1979) Můj nejoblíbenější film W.Allena (černobílý v širokoúhlém formátu) o životních kolizích newyorských čtyřicátníků obsahuje kromě spousty vtipů také silné scény (např. rozhovor v učebně, jehož němým svědkem je skelet neandrtálce, nebo monolog, proč stojí za to žít) a mírně optimistický závěr („Lidem musíš trochu věřit…všichni nejsou zkorumpovaní.“).

• Dobyvatelé ztracené archy (1981) Sice jsem do kina chodil pravidelně už dřív, ale tohle byl v pětaosmdesátém můj iniciační filmový zážitek- pánové Spielberg, Ford a Williams mě naprosto dostali a svět (kinematografie) už nikdy nebyl stejný. Ano, patřím k lucasovsko-spielbergovské divácké generaci a jsem na to patřičně hrdý.

• Blade Runner (1982) Filozofická sci- fi v kabátku noirového filmu. Nemůžu si pomoci, ale Blade Runner je jeden z mála případů, kdy filmová adaptace předstihla svou literární předlohu (Sní androidi o elektrických ovečkách?). A to mám úzkostné, paranoidní vize budoucnosti P.K.Dicka hodně rád.

• Neúplatní (1987) Kontrolní otázka: kdo viděl Neúplatné v kině? Dobře. A kdo je viděl v kině třikrát? Tady je několik důvodů, proč je to pětihvězdičkový film. 1/Brian De Palma samoúčelně neexhibuje, ale řemeslně dokonale přivádí k životu silný scénář (D.Mamet) o tom, že kdo se pustí do boje se svinstvem, nemůže na konci zůstat čistý 2/Ennio Morricone složil vynikající hudbu a zejména vítězné fanfáry překonávají dokonce mistra velkolepých fanfár, Johna Williamse 3/Kevin Costner poprvé hraje ztělesnění amerických ideálů a Sean Connery je báječný v roli jeho mentora (oblíbená C. poloha od poloviny 80.let) 4/Robert De Niro je padouchem přesně na té hraně odpudivosti a fascinace, kdy netrpělivě čekáte na jeho další proslov 5/Samozřejmě ty dobové „hadry“ od Armaniho. If you walk through this door, you´re walking into a world of top movies. There´s no turning back. Do you understand?!

• Lepší zítřek 2 (1987) Mnozí přísahají na Killera, jiní na Hard Boiled, ale u mě to vždycky bude dvojka Lepšího zítřku už pro tu bezostyšnou lehkost , s jakou hrdinové tasí zbraně, J.Woo postavu dvojčete a citaci ze závěru Peckinpahova The Getaway- přestřelku v oprýskaném hotelu, která se pro jednoho z hrdinů mění v metaforickou cestu z temnoty ke světlu.

• Společnost mrtvých básníků (1989) Když jsem před lety vyskočil na katedru a začal pečlivě vyselektované skupině chlapců (samí propadlíci, kteří se stěží dokázali podepsat) recitoval Nezvalovu Manon Lescaut, načež jsem je nechal z té samé katedry skákat („Podívejte se na svět z nové perspektivy!“)-a někteří z nich postupně změnili svou vizáž i chování, a dokonce hráli v divadelní hře (ne nebyl to Sen noci svatojánské), pochopil jsem, že existují filmy, které mohou inspirovat a měnit život.