Uplne stranou, ze Homer by z tohohle vykladu reckych baji potratil. Valka Bohu nefunguje, a to nejen co se tyce 3D. Jestli jde o pribeh jednoho rolnika, co se stal hrdinou, tak si vybrali az moc velkeho uknouranka. Jestli to mely byt vizualni orgie a la 300, tak meli prijit taky s necim jinym nez zapichovanim kopi do krku. Oproti ale Diovi zabalenemu do alobalu v Souboji titanu tu je velky pokrok a napriklad Poseidonova one man show s vlnou je taky povedena...
Vendeta je absolutne spatny nazev filmu. Spis by se hodilo neco jako Hodinovy nudny uvod a pulhodinova vendeta. Bohuzel si pekne dlouho pockate, nez se na platne objevi Vetchy, a musite mezitim snaset amatersky pronasene klise vety, ktere vykoktavaji ctrnactilete deti. Kaisera je zatracene malo, i kdyz je porad tim svetlejsim na filmu. Ti dva ale porad nezachrani totalne nezvladnuty styl vypravovani, ktery vam na zacatku prozradi celou zapletku a vy pak vlastne nemate duvod sedet dal v kine.
Film absolutne netusi, o jakou myslenku se snazi (i kdyz tvrdit, ze film se Sarah Horse Parker ma myslenku, je celkem odvazne). Chvili vam tvrdi, ze zena by mela zustat zenou. Ze starat se o deti, byt vrcholovou investickou a mit sex s manzelem je nad jeji sily. Zaroven ale feministicky trucuje a opakuje, jake jsou zenske chudinky. A navic neni vtipny.
Další ze série outsiderských rolí Colina Firtha, další snímek o zoufalci, kterému se nakonec podařilo porazit sám sebe. Lidé na taková témata táhnou už jen proto, že sami se někdy cítí jako outsideři a jelikož mívají handicap, se kterým chtějí něco udělat, ale nedaří se jim to. Králova řeč má podle mě velké štěstí (nebo to byl spíš záměr?), že měla premiéru okolo Oscarů, a tak si jí porota všimla. Nabízí totiž slušné herecké výkony, gradující tempo a trochu té originální hudby, ale aby dostala alespoň toho mého Oscara, musela by nabídnout o hodně víc.
Máma mezi Marťany je svým způsobem velice zručný film. V podstatě obsahuje vše, co bychom od animáku očekávali. Jenže to funguje zcela opačně, než by mělo. Máme tu nezbedné dítě s morálním ponaučením (jenže z toho vlastně plyne, že když nebudeme mamču absolutně poslouchat, bude vlastně ta nešikovná a Marťani ji neunesou, bingo!). A hláškaře, který si neustále střílí z obecně známých filmů (ale není vtipný). Animaci, která je originální a zapamatovatelná (ale nehezká). A slzavý závěr s happy-endem (jenže ty slzičky vás o to víc naštvou, protože jejich důvod bude neuvěřitelně laciný).
Neuvěřitelně schizofrenní snímek. Nejprve na vás dýchne pohodou líznutou mírně smutným životem Jacka, což ve výsledku působí nesmírně skutečně a upřímně. Kdo totiž zažije první polibek jako z Hollywoodu při kýčovitém západu slunce? Kdo pozná hned na první pohled, že tohle je ta pravá? Druhá polovina jako by ale patřila úplně jinam. Vyostřené scény, jež působí přehnaně, a naopak zcela nereálně, trochu à la udělejme z toho takový ten nezávislý indie film. Doplňuje to ale skvělá písnička od Fleet Foxes, a tak vám zůstane jenom hřejivý pocit, že tohle se vážně povedlo. Alespoň z půlky.
Spousta fanoušků Liama Neesona očekávala druhých 96 hodin (Taken). I tady dojde na nějaké ty souboje, lámání rukou ale musíme vynechat, nahé prostitutky taktéž, a tak nejen díky brilantní automobilové honičce si spíš vzpomeneme na agenta Bourna. To může být fajn, jenže kromě několika vyloženě atmosférických scén je Neznámý jedna velká vata. Navíc totálně nelogická (když se chtějí padouši zbavit Martina Harrise a jsou to takoví profesionálové, proč ho jednoduše neodprásknou???).
Channing Tatum, kdysi tanečník hip hopu (film Let’s Dance), nyní drsný Říman. Jamie Bell, kdysi baleťák (film Billy Elliot), nyní otrok se srdíčkem na pravém místě. Musí vám být jasné, že tady se žádné plejády geniálních hereckých výkonů nedočkáte, ani brilantní myšlenky či inteligentních dialogů. Má to ale švih, je to vtipné (i když to vtipné být nemá, ale to až jindy) a souboje v sobě skrývají dokonce i nějaké to napětí. Takže palce nahoru!
Evropská filmová tvorba funguje jako vyvážený protipól k hollywoodské produkci. Jelikož si diváci už často navykli na rychlé, akční fláky, takovéhle pomalejší snímky jim nic neřeknou. Proto oceňuji každou snahu dotáhnout do kin něco jiného. Jenže v tomto případě to nebyla zrovna správná volba. Mozartova sestra je únavná, zdlouhavá, bez pointy, bez gradace. Prostě něco, na co bychom radši rychle zapomněli.
Pro tento dokument se jednoznačně hodí označení hříčka. Nejde o nic jiného než o film, který se sice nějak tváří, ale ti pozornější najdou za jeho maskou ještě jinou podobu. Střílí si z diváka a ten mu je za to ještě vděčný. Nominace na Oscara je pak jen jakousi třešinkou, která kdyby vyšla a Banksy dostal i zlatou sošku, proměnila by se v ironizování sebe sama (a tak zvítězil ekonomický dokument, po němž nikdo ani neštěkne). Kdo by to byl řekl, graffiti pisálek umí natočit i film. A sakra dobrý.
Patřím mezi bojovníky proti "filmům pro ženy". Jakmile se nějaká komedie (častěji spíše pseudokomedie) honosí tímto označením, vyhlodá to ve mně maličký předsudek. Sex ve městě je zabijácký seriál i film, podle něhož jsou baby jenom vřeštící fúrie, co umí leda tak nakupovat a chodit na podpatcích. Ženy sobě jsou ale jiné. Možná je to spoluprací s Juddem Apatowem (král nejrůznějších fekálovin jako třeba Superbad), možná jiným pohledem na lidské samice. Nejde sice o žádné veledílo, ale děkuju za ukázku toho, že my holky nejsme jenom Sarah Jessica Parker fňukající nad nedostižným panem Božským.
Esence akčních filmů se sympatickým zabijákem v hlavní roli. Jason Statham je těsně vedle výbuchu auta, a nic se mu nestane. Jason Statham nastoupí do cizího jeepu a nastartuje ho během pár vteřin. Jason Statham odjíždí do zapadajícího slunce. Kdyby tu byl aspoň The Rock nebo někdo, kdo chápe, že z podobných klišé se má dělat sranda, a ne je brát vážně, pak by měl Mechanik zabiják po filmařské stránce smysl. Takhle jde jen o patvar s výborně nasnímanými souboji muže na muže, povedenou hudbou a ucházejícím výkonem sidekicka Bena Fostera.
Terrence Malick ve svém posledním snímku rozjel lépe řečeno filozofické dílo než kinematografické. A současné tvorbě se jen minimálně podobá. Děj Stromu života není chronologický, obsahuje několik časových i mimočasových rovin (například život po smrti), scénář se skládá spíše z několika scén šikovně poslepovaných k sobě než z lineárního děje. Jenže to všechno nemusí na každého působit. Spousta myšlenek je zde vysvětlována pomalu a zdlouhavě, několik záběrů jistě má svou hloubku, ale zároveň balancuje na hraně směšnosti (dinosauři u řeky) a především sledování vývoje postav je mírně přepálené. Ano, nejde tu sice o vývoj postavy Brada Pitta, ale spíše o vývoj celého života, jenže ten Pitt tu je a od začátku každý tuší, že ač je na své syny tvrdý, v závěru nám bude sděleno, že “on takový musel být, a bylo to dobře”. Až moc předvídatelné na někoho, kdo se věnuje i otázkám stvoření světa.
Paul Giamatti zde ztvárňuje to, na co jsou u něj diváci zvyklí. Trochu hajzlíka, ale jinak maximálního sympaťáka s menším bříškem, se kterým byste ihned zašli na pivko. Jak už ale prozrazuje název filmu, neustále se snaží ve všem vyhrát. Jenže pak se k němu nastěhuje kluk, který by mohl být na první pohled otravný sígr s dobrým srdcem, ve skutečnosti je však mnohem dospělejší, má to v hlavě srovnáno a v lecčems se chová morálněji i než Giamattiho postava. Oba pak vytvářejí dvojici, které musíte fandit. Win Win je tak filmem, který vás zahřeje už jen tím, že někde tam jsou lidé, kteří si prostě zaslouží happy end.
Super 8 se vyznačuje spoustou prvků snímků Stevena Spielberga, a kdo jeho tvorbu nemá moc v lásce, zřejmě bude otrávený a znechucený. Dočkáte se totiž patosu, tklivé hudby, mimozemšťana, co chce domů, a především konce, který mohl být useknutý a hned by se vám na film koukalo lépe. Pamatujete na A. I. – Umělou inteligenci, jak jste si říkali “jo, výborný konec!”, ale pak do toho Spielberg zasáhl teplým, rodinným happy endem? Historie se opakuje.
Pedro Almodóvar je typický svým netradičním humorem. Někdo se tak u jeho nového filmu Kůže, kterou nosím jen popadal za břicho. Děsná sranda, přece, chlap v tygřím kostýmu znásilnil bezbrannou ženu. Já pořád pochopení pro jeho humor, který není ani černý, jako spíš z jiného vesmíru, nemám. Přesto na mě snímek výborně zapůsobil i jako drama o ztrátě identity a jednom úchylovi, co si hraje na boha. Každý si najde to svoje.
Osamělý hrdina, který promluví, jen když se ho na něco zeptáte. V kožených rukavicích pevně svírá volant, v koutku úst si pohrává s párátkem a je absolutně klidný. Film Drive je postaven na stylizaci – ať už hlavního hrdiny nebo třeba elektronické hudby, která dodává nočnímu LA podobu, jež mu přes den chybí. Do toho se zaplétá láska bez poskvrny a zároveň zatloukání hřebíku do hlavy. Neustále přítomný kontrast spolu se zmíněným důrazem na styl vás donutí po dokoukání jenom vydechnout: “Tak tohle bylo cool.”
Dokumenty IMAXu často ční ve svém technickém zpracování a v 3D technologii nad všemožnými akčními řežbami, kde by divák speciální brýle raději odložil. Tentokrát se ale připravte na složité animace motorů a turbín, kterým laik stejně nebude rozumět. Spolu s tím digitální zvířátka, jež by šlo natočit i v reálu, ale už by na to nesměl být někdo líný a celkové působení filmu spíše jako proma než dokumentu.
Moc nechápu, jak takový snímek mohl být v české kotlině schválen a jakým způsobem získal peníze pro svůj vznik. Nulová podprahová reklama, žádná prsíčka okukovaná Bolkem Polívkou, místy náročné záběry a pouhé náznaky místo doslovných scén. Kdybychom za tohle dílo dostali alespoň nominaci na Oscara, vůbec bych se nestyděla.
Ano, vím, že Jason Statham asi neumí zahrát nic jiného než drsného chlápka se zbraní. Mohl by mu ale už někdo poradit, aby si dal mezi těmi filmy na jedno brdo alespoň rok pauzu? Protože tuhle lesklou lebku jsme mohli letos vidět už v Mechaniku zabijákovi a i tehdy jsem měla pocit, že bych byla radši pod doutnající sopkou než v kině.
Pojetí žánru komedie je pod rukama Petra Marka určitě zajímavé. Hned se na internetových diskuzích začalo pod jeho jménem objevovat přirovnání k mistru Miloši Formanovi a veledílu Hoří, má panenko. Jenže pořád je mezi nimi propast plná rozdílů. Nestačí, že si oba filmy střílí z primitivů a zpátečníků. Forman staví na směšnosti, Marek na trapnosti, která už tolik zábavná není. Formanovi hrdinové jsou jednoduší, ale sympatičtí balíci. Markovi afektovaní a nabubřelí. Forman dokázal v závěru své komedie zobrazit scénu požáru, u které divák volně přejde od slz smíchu k slzám dojetí. Marek je k smíchu příliš málo a dojemný už vůbec. A nemůžu si pomoct, chápu záměr, ale ta kamera je vážně nekoukatelná.
Nebudeme se tu asi hádat, když řeknu, že Tom Hanks je výborný herec. Má spoustu zkušeností, dělal se Stevenem Spielbergem i Robertem Zemeckisem. Člověk by si tak mohl automaticky odvodit, že se musel od těchto mistrů režie něco přiučit… Omyl. Moje krásná učitelka je senilní romantická komedie bez nápadu, s urputnou snahou zalíbit se mainstreamu mezi 40 a 60 roky a s tak hroznými dialogy, že i Julia Roberts občas vypadá, že vážně neví, co to říká.
Tintinova dobrodružství jsou řemeslně dokonalý film, kterému nelze objektivně nic vytknout. Pokud však nemáte rádi francouzský styl humoru a grotesky, kdy někdo napotřetí uklouzne po banánu a pořád to má být sranda, pak máte smůlu. Také je velký rozdíl mezi tím, jak se na snímek bude dívat dospělý a jak dvanáctiletý kluk. Tintin je přece jen francouzská obdoba Mirka Dušína.
Je to taková Gattaca pro méně náročné. Vyměřený čas obsahuje silnou myšlenku, které by bylo lépe v komornějším snímku a bez nálepky Robin Hood budoucnosti. Než si ale Amanda Seyfried a Justin Timberlake začnou hrát na novodobou dvojici Bonnie a Clyde, film funguje jako velice slušná popcornová záležitost s charismatickým záporákem. Škoda toho srdceryvného poselství.
Vlastně je to docela chytrý krok. Rodriguez nemusel natočit žádné veledílo, ale tím, že ke Spy Kids 4D přidal čichací kartičku, udělal z něj hned film, o kterém se mluví ještě před premiérou. Pro děti jistě atrakce, vytrácí se tím ale smysl návštěvy kina. A to sledování filmu. Jakmile totiž začnete stírat políčko, přestanete vnímat dění na plátně. A natěšené děti se také spíše deset minut těší na další smrádek, než aby se soustředily na děj.
Boxerské filmy o nejslabším, který přepral nejsilnější, byly vždycky patetické. A i v Ocelové pěsti brečí celá rodina. V hlavní roli jsou ale mocné svaly Hugha Jackmana, jeho sympaťáctví a netradičně milý dětský hrdina. Kdybych byla na základce, budu absolutně nadšená. Takhle to je příjemný blockbuster, který díky bohu není 3D.
Je otázka, co v Englishovi je parodie na špionské filmy a co je už vlastní chyba. Hlavního zlouna odhalíte hned na začátku a překvapivě to je někdo, kdo se celou dobu tváří opačně. Máme tu i zbytečnou romantickou linku, hubatou šéfovou a product placement. Dva poslední jmenované prvky jsou jistě jen sranda tvůrců. U prvních dvou ale bude divák váhat, zdali nejde o stejně retardované a ohrané zápletky, jako viděl už u milionu takových agentů 007. A to není u parodie úplně dobře.
Snímek vznikal ve spolupráci Česka a Slovenska. A oproti všemožným domácím filmům, které se snaží diváka přesvědčit, že nevěra je správná nebo že smyslem života šedesátníka je sex s dvacítkou, je Dům více než ucházející. Při srovnání herecký výkon – scénář ale působí natolik nesourodě asi jako všudypřítomné slovenské nápisy ve filmu a český dabing.
Třetí rozměr se nedaří, hloubání kvůli němu také ne, a kreseb zase není tolik, aby průměrný divák vydržel soustředěný celou hodinu a půl. Záměr tak absolutně nevyšel, a přitom stačilo málo – zkrátit stopáž a uvědomit si, že v tmavé malé jeskyni nemá 3D smysl.
Moje komentáře
Válka Bohů (2011)
Uplne stranou, ze Homer by z tohohle vykladu reckych baji potratil. Valka Bohu nefunguje, a to nejen co se tyce 3D. Jestli jde o pribeh jednoho rolnika, co se stal hrdinou, tak si vybrali az moc velkeho uknouranka. Jestli to mely byt vizualni orgie a la 300, tak meli prijit taky s necim jinym nez zapichovanim kopi do krku. Oproti ale Diovi zabalenemu do alobalu v Souboji titanu tu je velky pokrok a napriklad Poseidonova one man show s vlnou je taky povedena...
Vendeta (2011)
Vendeta je absolutne spatny nazev filmu. Spis by se hodilo neco jako Hodinovy nudny uvod a pulhodinova vendeta. Bohuzel si pekne dlouho pockate, nez se na platne objevi Vetchy, a musite mezitim snaset amatersky pronasene klise vety, ktere vykoktavaji ctrnactilete deti. Kaisera je zatracene malo, i kdyz je porad tim svetlejsim na filmu. Ti dva ale porad nezachrani totalne nezvladnuty styl vypravovani, ktery vam na zacatku prozradi celou zapletku a vy pak vlastne nemate duvod sedet dal v kine.
Nechápu, jak to dokáže (2011)
Film absolutne netusi, o jakou myslenku se snazi (i kdyz tvrdit, ze film se Sarah Horse Parker ma myslenku, je celkem odvazne). Chvili vam tvrdi, ze zena by mela zustat zenou. Ze starat se o deti, byt vrcholovou investickou a mit sex s manzelem je nad jeji sily. Zaroven ale feministicky trucuje a opakuje, jake jsou zenske chudinky. A navic neni vtipny.
Lovci hlav (2011)
Fekalie, pes nabodnuty na traktoru a vyhrezly mozek. Norove jsou fajn.
Králova řeč (2010)
Další ze série outsiderských rolí Colina Firtha, další snímek o zoufalci, kterému se nakonec podařilo porazit sám sebe. Lidé na taková témata táhnou už jen proto, že sami se někdy cítí jako outsideři a jelikož mívají handicap, se kterým chtějí něco udělat, ale nedaří se jim to. Králova řeč má podle mě velké štěstí (nebo to byl spíš záměr?), že měla premiéru okolo Oscarů, a tak si jí porota všimla. Nabízí totiž slušné herecké výkony, gradující tempo a trochu té originální hudby, ale aby dostala alespoň toho mého Oscara, musela by nabídnout o hodně víc.
Máma mezi Marťany (2011)
Máma mezi Marťany je svým způsobem velice zručný film. V podstatě obsahuje vše, co bychom od animáku očekávali. Jenže to funguje zcela opačně, než by mělo. Máme tu nezbedné dítě s morálním ponaučením (jenže z toho vlastně plyne, že když nebudeme mamču absolutně poslouchat, bude vlastně ta nešikovná a Marťani ji neunesou, bingo!). A hláškaře, který si neustále střílí z obecně známých filmů (ale není vtipný). Animaci, která je originální a zapamatovatelná (ale nehezká). A slzavý závěr s happy-endem (jenže ty slzičky vás o to víc naštvou, protože jejich důvod bude neuvěřitelně laciný).
Jack se chystá vyplout (2010)
Neuvěřitelně schizofrenní snímek. Nejprve na vás dýchne pohodou líznutou mírně smutným životem Jacka, což ve výsledku působí nesmírně skutečně a upřímně. Kdo totiž zažije první polibek jako z Hollywoodu při kýčovitém západu slunce? Kdo pozná hned na první pohled, že tohle je ta pravá? Druhá polovina jako by ale patřila úplně jinam. Vyostřené scény, jež působí přehnaně, a naopak zcela nereálně, trochu à la udělejme z toho takový ten nezávislý indie film. Doplňuje to ale skvělá písnička od Fleet Foxes, a tak vám zůstane jenom hřejivý pocit, že tohle se vážně povedlo. Alespoň z půlky.
Neznámý (2011)
Spousta fanoušků Liama Neesona očekávala druhých 96 hodin (Taken). I tady dojde na nějaké ty souboje, lámání rukou ale musíme vynechat, nahé prostitutky taktéž, a tak nejen díky brilantní automobilové honičce si spíš vzpomeneme na agenta Bourna. To může být fajn, jenže kromě několika vyloženě atmosférických scén je Neznámý jedna velká vata. Navíc totálně nelogická (když se chtějí padouši zbavit Martina Harrise a jsou to takoví profesionálové, proč ho jednoduše neodprásknou???).
Orel Deváté legie (2011)
Channing Tatum, kdysi tanečník hip hopu (film Let’s Dance), nyní drsný Říman. Jamie Bell, kdysi baleťák (film Billy Elliot), nyní otrok se srdíčkem na pravém místě. Musí vám být jasné, že tady se žádné plejády geniálních hereckých výkonů nedočkáte, ani brilantní myšlenky či inteligentních dialogů. Má to ale švih, je to vtipné (i když to vtipné být nemá, ale to až jindy) a souboje v sobě skrývají dokonce i nějaké to napětí. Takže palce nahoru!
Mozartova sestra (2010)
Evropská filmová tvorba funguje jako vyvážený protipól k hollywoodské produkci. Jelikož si diváci už často navykli na rychlé, akční fláky, takovéhle pomalejší snímky jim nic neřeknou. Proto oceňuji každou snahu dotáhnout do kin něco jiného. Jenže v tomto případě to nebyla zrovna správná volba. Mozartova sestra je únavná, zdlouhavá, bez pointy, bez gradace. Prostě něco, na co bychom radši rychle zapomněli.
Banksy: Exit Through the Gift Shop (2010)
Pro tento dokument se jednoznačně hodí označení hříčka. Nejde o nic jiného než o film, který se sice nějak tváří, ale ti pozornější najdou za jeho maskou ještě jinou podobu. Střílí si z diváka a ten mu je za to ještě vděčný. Nominace na Oscara je pak jen jakousi třešinkou, která kdyby vyšla a Banksy dostal i zlatou sošku, proměnila by se v ironizování sebe sama (a tak zvítězil ekonomický dokument, po němž nikdo ani neštěkne). Kdo by to byl řekl, graffiti pisálek umí natočit i film. A sakra dobrý.
Ženy sobě (2011)
Patřím mezi bojovníky proti "filmům pro ženy". Jakmile se nějaká komedie (častěji spíše pseudokomedie) honosí tímto označením, vyhlodá to ve mně maličký předsudek. Sex ve městě je zabijácký seriál i film, podle něhož jsou baby jenom vřeštící fúrie, co umí leda tak nakupovat a chodit na podpatcích. Ženy sobě jsou ale jiné. Možná je to spoluprací s Juddem Apatowem (král nejrůznějších fekálovin jako třeba Superbad), možná jiným pohledem na lidské samice. Nejde sice o žádné veledílo, ale děkuju za ukázku toho, že my holky nejsme jenom Sarah Jessica Parker fňukající nad nedostižným panem Božským.
Mechanik zabiják (2011)
Esence akčních filmů se sympatickým zabijákem v hlavní roli. Jason Statham je těsně vedle výbuchu auta, a nic se mu nestane. Jason Statham nastoupí do cizího jeepu a nastartuje ho během pár vteřin. Jason Statham odjíždí do zapadajícího slunce. Kdyby tu byl aspoň The Rock nebo někdo, kdo chápe, že z podobných klišé se má dělat sranda, a ne je brát vážně, pak by měl Mechanik zabiják po filmařské stránce smysl. Takhle jde jen o patvar s výborně nasnímanými souboji muže na muže, povedenou hudbou a ucházejícím výkonem sidekicka Bena Fostera.
Strom života (2011)
Terrence Malick ve svém posledním snímku rozjel lépe řečeno filozofické dílo než kinematografické. A současné tvorbě se jen minimálně podobá. Děj Stromu života není chronologický, obsahuje několik časových i mimočasových rovin (například život po smrti), scénář se skládá spíše z několika scén šikovně poslepovaných k sobě než z lineárního děje. Jenže to všechno nemusí na každého působit. Spousta myšlenek je zde vysvětlována pomalu a zdlouhavě, několik záběrů jistě má svou hloubku, ale zároveň balancuje na hraně směšnosti (dinosauři u řeky) a především sledování vývoje postav je mírně přepálené. Ano, nejde tu sice o vývoj postavy Brada Pitta, ale spíše o vývoj celého života, jenže ten Pitt tu je a od začátku každý tuší, že ač je na své syny tvrdý, v závěru nám bude sděleno, že “on takový musel být, a bylo to dobře”. Až moc předvídatelné na někoho, kdo se věnuje i otázkám stvoření světa.
Win Win (2011)
Paul Giamatti zde ztvárňuje to, na co jsou u něj diváci zvyklí. Trochu hajzlíka, ale jinak maximálního sympaťáka s menším bříškem, se kterým byste ihned zašli na pivko. Jak už ale prozrazuje název filmu, neustále se snaží ve všem vyhrát. Jenže pak se k němu nastěhuje kluk, který by mohl být na první pohled otravný sígr s dobrým srdcem, ve skutečnosti je však mnohem dospělejší, má to v hlavě srovnáno a v lecčems se chová morálněji i než Giamattiho postava. Oba pak vytvářejí dvojici, které musíte fandit. Win Win je tak filmem, který vás zahřeje už jen tím, že někde tam jsou lidé, kteří si prostě zaslouží happy end.
Super 8 (2011)
Super 8 se vyznačuje spoustou prvků snímků Stevena Spielberga, a kdo jeho tvorbu nemá moc v lásce, zřejmě bude otrávený a znechucený. Dočkáte se totiž patosu, tklivé hudby, mimozemšťana, co chce domů, a především konce, který mohl být useknutý a hned by se vám na film koukalo lépe. Pamatujete na A. I. – Umělou inteligenci, jak jste si říkali “jo, výborný konec!”, ale pak do toho Spielberg zasáhl teplým, rodinným happy endem? Historie se opakuje.
Kůže, kterou nosím (2011)
Pedro Almodóvar je typický svým netradičním humorem. Někdo se tak u jeho nového filmu Kůže, kterou nosím jen popadal za břicho. Děsná sranda, přece, chlap v tygřím kostýmu znásilnil bezbrannou ženu. Já pořád pochopení pro jeho humor, který není ani černý, jako spíš z jiného vesmíru, nemám. Přesto na mě snímek výborně zapůsobil i jako drama o ztrátě identity a jednom úchylovi, co si hraje na boha. Každý si najde to svoje.
Drive (2011)
Osamělý hrdina, který promluví, jen když se ho na něco zeptáte. V kožených rukavicích pevně svírá volant, v koutku úst si pohrává s párátkem a je absolutně klidný. Film Drive je postaven na stylizaci – ať už hlavního hrdiny nebo třeba elektronické hudby, která dodává nočnímu LA podobu, jež mu přes den chybí. Do toho se zaplétá láska bez poskvrny a zároveň zatloukání hřebíku do hlavy. Neustále přítomný kontrast spolu se zmíněným důrazem na styl vás donutí po dokoukání jenom vydechnout: “Tak tohle bylo cool.”
Letecké legendy (2010)
Dokumenty IMAXu často ční ve svém technickém zpracování a v 3D technologii nad všemožnými akčními řežbami, kde by divák speciální brýle raději odložil. Tentokrát se ale připravte na složité animace motorů a turbín, kterým laik stejně nebude rozumět. Spolu s tím digitální zvířátka, jež by šlo natočit i v reálu, ale už by na to nesměl být někdo líný a celkové působení filmu spíše jako proma než dokumentu.
Alois Nebel (2011)
Moc nechápu, jak takový snímek mohl být v české kotlině schválen a jakým způsobem získal peníze pro svůj vznik. Nulová podprahová reklama, žádná prsíčka okukovaná Bolkem Polívkou, místy náročné záběry a pouhé náznaky místo doslovných scén. Kdybychom za tohle dílo dostali alespoň nominaci na Oscara, vůbec bych se nestyděla.
Elitní zabijáci (2011)
Ano, vím, že Jason Statham asi neumí zahrát nic jiného než drsného chlápka se zbraní. Mohl by mu ale už někdo poradit, aby si dal mezi těmi filmy na jedno brdo alespoň rok pauzu? Protože tuhle lesklou lebku jsme mohli letos vidět už v Mechaniku zabijákovi a i tehdy jsem měla pocit, že bych byla radši pod doutnající sopkou než v kině.
Nic proti ničemu (2011)
Pojetí žánru komedie je pod rukama Petra Marka určitě zajímavé. Hned se na internetových diskuzích začalo pod jeho jménem objevovat přirovnání k mistru Miloši Formanovi a veledílu Hoří, má panenko. Jenže pořád je mezi nimi propast plná rozdílů. Nestačí, že si oba filmy střílí z primitivů a zpátečníků. Forman staví na směšnosti, Marek na trapnosti, která už tolik zábavná není. Formanovi hrdinové jsou jednoduší, ale sympatičtí balíci. Markovi afektovaní a nabubřelí. Forman dokázal v závěru své komedie zobrazit scénu požáru, u které divák volně přejde od slz smíchu k slzám dojetí. Marek je k smíchu příliš málo a dojemný už vůbec. A nemůžu si pomoct, chápu záměr, ale ta kamera je vážně nekoukatelná.
Moje krásná učitelka (2011)
Nebudeme se tu asi hádat, když řeknu, že Tom Hanks je výborný herec. Má spoustu zkušeností, dělal se Stevenem Spielbergem i Robertem Zemeckisem. Člověk by si tak mohl automaticky odvodit, že se musel od těchto mistrů režie něco přiučit… Omyl. Moje krásná učitelka je senilní romantická komedie bez nápadu, s urputnou snahou zalíbit se mainstreamu mezi 40 a 60 roky a s tak hroznými dialogy, že i Julia Roberts občas vypadá, že vážně neví, co to říká.
Tintinova dobrodružství (2011)
Tintinova dobrodružství jsou řemeslně dokonalý film, kterému nelze objektivně nic vytknout. Pokud však nemáte rádi francouzský styl humoru a grotesky, kdy někdo napotřetí uklouzne po banánu a pořád to má být sranda, pak máte smůlu. Také je velký rozdíl mezi tím, jak se na snímek bude dívat dospělý a jak dvanáctiletý kluk. Tintin je přece jen francouzská obdoba Mirka Dušína.
Vyměřený čas (2011)
Je to taková Gattaca pro méně náročné. Vyměřený čas obsahuje silnou myšlenku, které by bylo lépe v komornějším snímku a bez nálepky Robin Hood budoucnosti. Než si ale Amanda Seyfried a Justin Timberlake začnou hrát na novodobou dvojici Bonnie a Clyde, film funguje jako velice slušná popcornová záležitost s charismatickým záporákem. Škoda toho srdceryvného poselství.
Spy Kids 4D: Stroj času (2011)
Vlastně je to docela chytrý krok. Rodriguez nemusel natočit žádné veledílo, ale tím, že ke Spy Kids 4D přidal čichací kartičku, udělal z něj hned film, o kterém se mluví ještě před premiérou. Pro děti jistě atrakce, vytrácí se tím ale smysl návštěvy kina. A to sledování filmu. Jakmile totiž začnete stírat políčko, přestanete vnímat dění na plátně. A natěšené děti se také spíše deset minut těší na další smrádek, než aby se soustředily na děj.
Ocelová pěst (2011)
Boxerské filmy o nejslabším, který přepral nejsilnější, byly vždycky patetické. A i v Ocelové pěsti brečí celá rodina. V hlavní roli jsou ale mocné svaly Hugha Jackmana, jeho sympaťáctví a netradičně milý dětský hrdina. Kdybych byla na základce, budu absolutně nadšená. Takhle to je příjemný blockbuster, který díky bohu není 3D.
Johnny English se vrací (2011)
Je otázka, co v Englishovi je parodie na špionské filmy a co je už vlastní chyba. Hlavního zlouna odhalíte hned na začátku a překvapivě to je někdo, kdo se celou dobu tváří opačně. Máme tu i zbytečnou romantickou linku, hubatou šéfovou a product placement. Dva poslední jmenované prvky jsou jistě jen sranda tvůrců. U prvních dvou ale bude divák váhat, zdali nejde o stejně retardované a ohrané zápletky, jako viděl už u milionu takových agentů 007. A to není u parodie úplně dobře.
Dům (2011)
Snímek vznikal ve spolupráci Česka a Slovenska. A oproti všemožným domácím filmům, které se snaží diváka přesvědčit, že nevěra je správná nebo že smyslem života šedesátníka je sex s dvacítkou, je Dům více než ucházející. Při srovnání herecký výkon – scénář ale působí natolik nesourodě asi jako všudypřítomné slovenské nápisy ve filmu a český dabing.
Jeskyně zapomenutých snů (2010)
Třetí rozměr se nedaří, hloubání kvůli němu také ne, a kreseb zase není tolik, aby průměrný divák vydržel soustředěný celou hodinu a půl. Záměr tak absolutně nevyšel, a přitom stačilo málo – zkrátit stopáž a uvědomit si, že v tmavé malé jeskyni nemá 3D smysl.