Ekdahl

Kaurismäkiho majstrštyk. Evropský humanistický umění par excellence, vítězství ducha nad hmotou. - Kaurismäki je, mám pocit, vedle Jarmusche jediným novějším režisérem srovnatelným s klasiky evropskýho filmu 50. - 70. let. Účinný minimalismus, vynikající, jemný smysl pro humor ("z principu jsem proti manželství, ale v tvém případě bych udělal výjimku", nebo ta klavírní kompozice jednoho z hrdinů, v jejímž závěru zazní: you are under arrest - řval jsem smíchy), o jakém si Zelenka nebo Hřebejk může nechat jen zdát. Originální, vysoce noblesní, tempo pomalejší, jak se sluší a patří, tady se nikam připitoměle nespěchá. Má to takový pankáčský šmrnc, ale přitom je tam hlubokoký vhled do podstaty lidství, dojemný, ale nepatetický. Hluboce smekám.

Amen.

Existenciální drama par excellence v uragánu Felliniho geniální a jedinečné imaginace. Gelsomina - kristovská postava (idiot). Ovšem pozor: Zampano není žádný satanáš, velký umělec nepracuje s černobílými schématy. Vrcholná závěrečná scéna. Že to dnešní omladina zkažená fast foodem současné pokleslé klipovité vizuální kultury dostatečně neocení (bude se nudit, protože je to p-o-m-a-l-ý), na tom nic nemění.

Vrcholný pozdní Bunuel. Inteligentní, neskutečně vtipná, noblesní a zároveň brutální satira. Takto vypadá rebelie na úrovni, zdánlivě nenápadně, pod povrchem ale zcela nekompromisně. Don Luis rozdává dobře mířené zdrcující rány na všechny strany. Kam se hrabou novější, daleko explicitnější ataky na společnost typu Trainspotting. - Kdo s Bunuelem začíná, tomu by snad bylo možno doporučit právě tento snímek: je tam celý Bunuel, v přístupnější a zdařilejší podobě než třeba v Andělu zkázy nebo Fantomu svobody. Film tvoří navzdory své epizodičnosti kompaktní celek. Zajímavá je minimalističnost režie. Každá scéna je jak do kamene tesaná, nikde nepřebývá ani ň. Totéž platí o scénáři. Jsou to cinefilské hody, po všech stránkách naprosto bravurní záležitost.

Naprosto neskutečný psychedelický trip. Nejčistší cinefilská radost. Hitch Forever!

Velkolepá meditace o smrti, jarmuschovský "western" s asi nejlepším soundtrackem, co znám. Filmová magie v nejsilnější podobě. Ať žije Jarmusch, ať žije Neil Young, ať žije William Blake!

Mistrovský dílo zralýho Bergmana, komorní psychologický drama s hereckými výkony na nejvyšší úrovni. Bergman je jako scenárista i režisér mistrem koncentrace: píše „krví“. Dám-li si čas od času nějaký jeho film, pár dnů na to sbírám sílu a pár dnů se z toho otřepávám. Tak to má ale být. Sledování jeho filmů je duchovním zážitkem par excellence. V umění není možný jít o moc dál, než kam se podařilo dojít Bergmanovi. - Bergman je nelítostný, nic nezastírá, život je v jeho díle přítomen ve svý brutální a bolestný pravdě (současný český film, dalo by se říci, stojí právě na opačném pólu), přičemž filmový řemeslo u něj dosahuje vrcholný úrovně (Nykvist). V Podzimní sonátě ještě nepřevažuje divadelnost, jež může být vytýkána jeho pozdějším dílům, je přístupnější než ty experimentálnější věci (Persona), čas k ní byl milosrdnější než k jiným Mistrovým filmům (věci ze 60. let, např. Hosté večeře Páně): vše je zde ve šťastný rovnováze. - Nacházím u Bergmana jediný problematický moment: jeho závislost na lidských vztazích, nutkavou potřebu držet se někoho (ženské) za flígr, a ty vztahy a traumata pak pitvat. Někomu to může lézt na nervy, ale není sporu, že ty pitvy jsou mistrovský.