Poslední deníček (1)
Mých 50 nejoblíběnějších hororů
Motto: "Your suffering will be legendary... even in hell!' (Hellraiser 2)
Rozhodl jsem se vybrat ze svého obíbeného filmového žánru snímky, které ve mě zanechaly silný otisk a které by podle mého měl každý milovník filmové hrůzy vidět. Filmy, o kterých si myslím, že mají co říct i na několikeré zhlédnutí. Nesnažil jsem se tady udělat žánru nějaký pomníček. Žebříčky těch nejvýznamnějších filmů, které nějakým způsobem ovlivnily historii hororu najdete jinde na netu, tady půjde jen o mé osobní preference. Nebudu tu tak onanovat nad hokejovou maskou Jasona Voorheese či roztočenou pilou z texaského masakru, když si sám nemyslím, že by šlo o nějak geniální snímky. Naopak se do mého výběru dostaly filmy, které nejsou čistokrevnými horory, ale hodně využívají prvky žánru. A jako bonus doporučím patnáct skvělých hororových komedií a pět filmů, při jejichž samotném sledování člověk hrozivě trpí, ale to až někdy jindy...
1. Alien (Ridley Scott, 1979)
První díl o Vetřelci byl hrou na divákovy nervy. Bestie z vesmíru se potloukala po odlehlých šachtách a nikdo si před ní nemohl být jistý životem. Klasika.
2. Angel Heart (Alan Parker, 1987)
Geniální režisér Alan Parker (Birdy, Commitments, Půlnoční expres) zabrousil i do hororových vod. Můžete namítnout, že se do žánru nepotopil celý a že jen tak lavíroval po povrchu, ale to vůbec nemění nic na faktu, že jeho Angel Heart je skvěle natočeným a skvěle zahraným psychologickým kouskem. Nejlepší film Mickeyho Rourka.
3. Antichrist (Lars von Trier, 2009)
Ta abeceda je zrádná, hned na začátku se mi nahromadily filmy, které nejsou čistokrevnými horory. Kdo ale viděl nejnovější Trierův opus, snad pochopí, proč jsem ho do svého výběru zařadil.
4. Cannibal Holocaust (Ruggero Deodato, 1980)
Nejlepší kanibalský film. Všechno v něm šlape. Ostatní jsou už jen slabým odvarem této klasiky. Zajímavé je, že Deodato již předtím nějaké ty kanibalské filmy natočil, tento měl být jen dalším v řadě, ale nakonec strčil všechny své předchůdce i následovníky do kapsy. Jen pro silné žaludky a pro lidi, kteří chápou, že ta zvířata, která jsou ve filmu zabíjena, jsou součástí jídelníčku tamních Indiánů a že to je na stejné úrovni, jako by někdo v hororu z Evropy zabil kuře.
5. Cape Fear (Martin Scorcese, 1991)
Opět klasika. Skvělý film, který graduje a buduje napětí, skvěle vybraní herci, zvláště démonicky charismatický De Niro a mladičká Juliette Lewis. A ano, není to čistekrevný horor, jsem si toho vědom.
6. El Orfanato (Juan Antonio Bayona, 2007)
Duchařské horory obecně moc rád nemám, ale tenhle je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Má navíc úchvatnou vizualní stránku.
7. Encarnação do Demônio (José Mojica Marins, 2008)
Návrat kultovního Coffin Joea je filmem jen pro hororové fanoušky, ostatní ho asi moc nepochopí. Marins se dokázal v novém tisíciletí oprostit od starých forem a natočil třetí oficiální díl trilogie jako moderní dílko plné brutality. A vznikla z toho nefalšovaná slast. Kdybych měl z té spousty filmů, v nichž se Coffin Joe objevil, nějaký doporučit, byl by to asi druhý díl (Esta Noite Encarnarei no Teu Cadáver), protože má nejkomplexnější příběh. A také není špatný O Exorcismo Negro.
8. Event Horizon (Paul W.S. Anderson, 1997)
Nedovedu pochopit, jak takový fušér jako Anderson dokázal mezi snímky Mortal Kombat a Žoldák: Legie zkázy natočit takový skvost. Dechberoucí atmosféra, z níž mrazí ještě dlouho po závěrečných titulkách.
9. Evil Dead série:
The Evil Dead (Sam Raimi, 1981), Evil Dead II (Sam Raimi, 1985), Army of Darkness (Sam Raimi, 1992)
Tady nemám jinou možnost než doporučit celou sérii, i když... třetí díl patří spíš do škatulky hororových komedií. A druhý díl je vlastně tak trochu vysokorozpočtovým remakem toho prvního. Ale to vůbec nevadí. Bruce Campbell je bezchybný a Sam Raimi originální, to je jediné na čem záleží. Jo a taky to vypadá, že brzo vznikne další díl.
10. Feast (John Gulager, 2005)
Překvapivě dobrý film o vyvražďování lidí neznámými potvorami někde uprostřed pustiny v USA. Nic převratného, ale film je poctivě odvedený a dobře natočený.
11. Flick (David Howard, 2008)
Tak tenhle film má skvělou hudební kulisu. Celou dobu se v něm hrají jen staré rockabilly a rock'n'rollové pecky, jenom taková muzika totiž dokáže vzkřísit nemrtvé. O klasický zombie film přitom ale nejde, protože oživlá mrtvola zde normálně mluví a myslí a zabíjí svým nožem. Doporučuji především rock'n'rollovým fanouškům.
12. Halloween (John Carpenter, 1978)
Ačkoliv filmy, v nichž je partička teenagerů systematicky vyvražďována, bývají vesměs stupidní, najdou se světlé výjimky. Například první Halloween. Nejedná se o první slasher, ale rozhodně je to ten nejpovedenější.
13. Hellraiser (Clive Barker, 1987) / Hellraiser II: Hellbound (Tony Randel, 1988)
Filmů o cenobitech vzniklo až zbytečně velké množství, ale jednička a dvojka jsou co do atmosféry, příběhu a nechutných triků na nejvyšší úrovni. Pinhead je jednou z nejoriginálnějších hororových postaviček. Z ostatních dílů jde doporučit už jen pětka - Hellraiser: Inferno, přestože se odklonila od základní série a přináší spíš psycho-noirovou lynchovskou podívanou, jde o výtečný film.
14. I Corpi presentano tracce di violenza carnale (Sergio Martino, 1973)
Fanoušci slasherů se přou, jestli byl prvním zásadním filmem Halloween, Friday the 13th nebo výtečný Black Christmas. Na letopočty vítězí posledně jmenovaný, ale ještě rok před ním vznikl v Itálii snímek překládaný jako Torzo nebo také Těla nesou známky sexuálního násilí. A musí se uznat, že vyvražďovačka je to hlavně v druhé půli parádní a příznivce slasheru určitě potěší. Navíc je skvělý nápad, že vrah o jedné z dívek neví a ta jen bezmocně přihlíží masakru (trochu jako později v začátku Haute Tension od Alexandra Aji). Fanouškům gialla lze pak od Martina doporučit film Lo Strano vizio della Signora Wardh.
15. In the Mouth of Madness (John Carpenter, 1994)
Co je skutečné a co je šílenství? Při sledování tohohle stylového snímku se vám to bude určovat těžko. Carpenter tady smíchal ingredience, které mám rád - inspiraci Lovecraftem, výtvarnou stránku, která připomíná Cronenberga, a hlavně dobrý příběh balancující na hraně zlého snu.
16. Invasion of the Bodysnatchers (Philip Kaufman, 1978)
Obecně nemám moc rád remaky, ale vzhledem k tomu, že nová verze Invaze lupičů těl na to jde jinak než její o dvacet let starší sestra, zachovává původně zamýšlený konec (který studio u první verze zakázalo) a hraje v ní v sedmdesátých letech nepřekonatelný Donald Sutherland (ještě před tím exceloval například v psychologickém hororu Don't Look Now), nelze ji v tomto klání nevyhlásit za vítěze. Ale nelze než doporučit i starou verzi, kterou natočil můj obíbený Don SIegel (v Kaufmanově filmu se mihl jako herec, tuším, že v roli taxikáře).
17. Jacob's Ladder (Adrian Lyne, 1990)
Zlý sen, halucinace, paranoia. Někdo může namítnout, že se nejedná o horor, ale postupy tohoto žánru jsou tu používány úplně geniálně. Navíc jde o film, který má co říct. Výborný střih a režie.
18. Låt den rätte komma in (Tomas Alfredson, 2008)
Severskou kinematografii mám rád, má totiž zvláštní kouzlo a nezřídka plodí originální nápady. Důkazem je i vcelku nový film o romanci mezi malou upírkou a jejím sousedem. V podstatě je to artový snímek. A zanedlouho nám ho naservují i Američané, podle traileru to vypadá, že to točí starý dobrý hollywoodský režisér John Doe McKopírák a že to nebude v ničem nové. Podobně jako přes kopírák natočená verze REC.
19. Necronomicon (Brian Yuzna, Christophe Gans, Shusuke Kaneko, 1994)
Povídkový film, kterým trojice režisérů vzdala hold Lovecraftovi a jeho kultu Cthulu. Dobrá práce, hoši.
20. Night of the Living dead (George A. Romero, 1968)
Film, který definoval subžánr zombie hororů. Je ale do dneška zábavný, a to hlavně díky poctivým dialogům.
21. Occhi di Cristallo (Eros Puglielli, 2004)
Italské giallo přežilo vstup do nového tisíciletí. O nejlepší film tohoto subžánru, pokud mluvíme o uplynulé dekádě, se paradoxně nepostaral navrátivší se veterán Argento, ale debutující mladík Puglielli.
22. Opera (Dario Argento, 1987)
Jeden z Argentových opusů magnum a vůbec nejlepší zpracování tradičního námětu fantoma opery se vyznačuje skvělou stylizací, výpravou, kamerovými nájezdy a výběrem hudby. Sice se zde již nacházíme v Argentově metalovém období, většinu hudby ale tvoří operní árie, což vytváří znepokojivý kontrast.
23. Peeping Tom (Michael Powell, 1960)
Zapomenutý klenot, který ale profesně zlomil vaz významnému britskému režisérovi Michelu Powellovi. Film o mladíkovi, kterého sexuálně vzrušuje strach, totiž ve své době diváci naprosto odmítli. Představa, že vrah je vlastně sympatický a milující mladík, který za svou úchylku nemůže, totiž před padesáti lety nedopadla na úrodnou púdu. Peeping Tom byl ovšem o pár desetiletí později objeven Scorsesem a dalšími tehdy mladými nastupujícími režiséry, kteří se postarali o jeho rahebilitaci.
24. Pen chu kab pi (Wisit Sasanatieng, 2006)
V pořadí třetí film asi nejnadanějšího thajského režiséra současnosti Wisita Sasanatienga. Nechybí pěkná retro stylizace, poetika a uhrančivý vizuál, tedy přednosti, kterými je mladý Thajec proslulý. Přestože film je mnohem přímočařejší než předchozí Sasanatiengovy hříčky, na horor je trochu zamotanější a není na první pohled prokouknutelný.
25. Phantasm série
Phantasm (Don Coscarelli, 1979), Phantasm II (Don Coscarelli, 1988), Phantasm III: Lord of the Dead (Don Coscarelli, 1994), Phantasm IV: Oblivion (Don Coscarelli, 1998)
Opět se nedá vybrat jeden díl, celá série je výtečná, originální a kultovní. Snad jen první díl má dlouhý nájezd a je poznat, že jde o amatérský projekt, ale jakmile nastoupí Tallman a jeho armáda trpaslíků z jiné dimenze v plné síle, dostane série pořádné, třpytivé a nebezpečné koule. Bohužel další díl, ač se o něm hovoří už léta, ne a ne přijít.
26. Phenomena (Dario Argento, 1985)
Dívka, která ovládá hmyz? Ano, pokud ji hraje mladičká Jennifer Connely a mentora jí dělá Donald Pleasence, jsem ochotný tuhle stupidní premisu skousnout a nechat se unášet mistrovou imaginací, která ještě byla v plné síle. Škoda jen, že chvíli před natáčením objevil Argento metal.
27. Pitch Black (David N. Twohy, 2000)
Za málo peněz hodně muziky, stačí mít dobrý nápad. Tenhle alienovský science fiction horror se opravdu povedl. Už volba prostředí je skvělá - bezútěšná poušť a neutuchající záře jsou deprimující. Ale když padne tma a začnou vylétat monstra, dostane to teprve šťávu.
28. Profondo Rosso (Dario Argento, 1975)
Argento se odklonil od módní vlny zvířecího gialla let 1970 až 1975 a hned to byl krok správným směrem. Díky solidnímu mystériu, promyšleným kamerovým nájezdům, výborným hudebním motivům a osobitému vizuálu jeden z nejlepších filmů svého žánru. Navíc narozdíl od některých filmů, kde Argento kvůli formální stránce neakcentuje herecké výkony, to tady neplatí. V hlavní roli David Hemmings známý z Antonioniho Zvětšeniny.
29. Psycho (Alfred Hitchcock, 1960)
Nejčistší horor od mistra hrůzy. Naprostá klasika, nemá smysl to rozpitvávat.
30. Re-Animátor série:
Re-Animator (Stuart Gordon, 1985), Bride of Re-Animator (Brian Yuzna, 1990), Beyond Re-Animator (Brian Yuzna, 2003)
V budoucnosti by měl vzniknout ještě House of Re-Animator (režie opět Stuart Gordon), uvidíme, jak dokáže navázat na kouzlo dosavadní trilogie, která je pro mě béčkovou srdcovkou. Příběh se inspiruje Lovecraftem, Jefrrey Combs v roli šíleného vědce Herberta Westa je naprosto ultimátní, mrtvoly ožívají díky docela slušným trikům, ale hlavně... pro milovníka hororů je to především skvělá zábava, která vydrží i v dalších dílech. Spíše pro tvrdé jádro hororových fanoušků, člověk zvenku to asi moc nepochopí.
31. [Rec] (Jaume Balagueró, Paco Plaza, 2007)
Autorský tandem Balagueró - Plaza přišel s klaustrofobickým hororem odehrávajícím se v uzavřeném domě plném zombíků (o kterých se v druhém díle zjistilo, že jsou to vlastně démoni) a vytřel zrak všem, kteří si vzali do ruky digitální kameru a chtěli točit ve stylu Blair Witch (kam se hrabou Diary of the Dead, Paranormal Activity, Cloverfield či Road to L.). Gradující atmosférická jízda využívá dokonale všechny výhody roztřesené kamery a tunelového vidění, a proto v závěru dost nahání strach. Pokračování bylo také velmi zdařilé a navíc i za třetím dílem, který je na cestě, stojí stejný tým lidí, takže možná máme zaděláno na další kvalitní sérii. Mimochodem Jaume Balagueró je asi nejlepším současným hororovým tvůrcem ve Španělsku, osobně doporučuji i jeho debut Los Sin Nombre.
32. Rosemary's Baby (Roman Polanski, 1968)
Pomalejší rozjezd, ale nervozita a děs gradují až k velkolepému finále. Polanski ve svém nejlepším období.
33. Saw (James Wan, 2004)
Tak tady opravdu celou sérii doporučit nejde, ale pokud si ještě vzpomenete, první díl byl hodně vydařený a originální. Psychoteror obětí gradoval, film měl příběh, překvapení, tajemství i detektivní linku. Ošklivé mechanismy, které trhaly lidem hlavy byly tehdy ještě vítaným doplňkem a ne meritem snímku. Navíc nemůžeme obviňovat režiséra prvního dílu z toho, co se ze série stalo, když se sám na dalších filmech nepodílel a místo toho natočil výborný horor Dead Silence. Doporučuji i krátkometrážní film Saw, který jednomu z nejvýraznějších hororů uplynulé dekády předcházel - James Wan ho natočil kvůli investorům, aby jim předvedl, co má v plánu.
34. Silence of the Lambs (Jonathan Demme, 1991)
První film o Hannibalu Lecterovi byl opravdovým zjevením. Tady se sluší zatleskat ve stoje.
35. Sleepy Hollow (Tim Burton, 1999)
Velký milovník hororů Burton sice využívá prvky nebo tématiku tohoto žánru téměř v každém druhém filmu (Ed Wood, Sweeney Todd, Střihoruký Edward, Frankenweenie, Mrtvá nevěsta, Vincent, Noční můra před Vánoci, Beetlejuice), ale většinou je přetaví do svébytného autorského snímku, který je mišmašem všech možných stylů a přístupů. Tradiční horor natočil Burton zatím snad jen jeden a je jím stylová a vizuálně podmanivá Ospalá díra s tradičně vynikajícím Johny Deppem.
36. Spalovač mrtvol (Juraj Herz, 1968)
Jediný český zástupce v mém výběru je mrazivým psychologickým hororem o proměně člověka v monstrum. Herecké mistrovství Rudolfa Hrušínského spojené s inovativními záběry rybího oka dělají z adaptace románu Ladislava Fuchse nezapomenutelnou podívanou.
37. Srpski film (Srdjan Spasojevič, 2010)
Dlouho jsem nechával poslední místo volné a spoustu dobrých hororů jsem odmítl. Chtěl jsem jako padesátý film vybrat něco, co svou drsností vyráží dech. Nezařadil jsem sem ale ani kultovní francouzské Martyrs, ani surrealistický rozklad osobnosti v Possession s vynikajícím Samem Neilem. Přesvědčil mě až snímek, o kterém se loni hovořilo jako o události roku... Snímek, který navzdory skvělé řemeslné práci, dobrým hereckým výkonům, áčkové produkci i promyšlenému scénáři, vyvolal skandál a odsouzení ze strany mnohých hororových fandů. Film jde ve svých metaforách až do krajnosti, až na dřeň, předvádí otevřeně věci, ze kterých by mělo být normálním lidem špatně a vyvolává v nich tím hodně zneklidňující (až traumatizující) pocity. V tom se skví hororová krása filmu. V hlavní roli exceluje legenda srbského filmu - Srdjan Todorovič (známý jako ďábel z Mi nismo anjeli nebo ten Bosňák s kamionem z filmu Sivi kamion crvene boje). Slyšel jsem sice výtky na určitou schématičnost či předvídatelnost některých scén, ale zde musím připomenout, že většina předvídatelných okamžiků byla spojena se scénami s brutálním násilím a že zde určitá příprava diváka a zjemnění šoku bylo namístě (podobně šlo předvídat ustřižení klitorisu v Trierově Antikristovi).
38. Suspiria (Dario Argento, 1977)
První film z Argentovy trilogie o matkách - čarodějnicích je naprosto geniální surrealistická záležitost a jeden velký umělecký experiment. Promyšlené a originální vraždy podkresluje hudba Goblinů, kteří kvůli filmu prováděli pokusy se zvukem téměř vědecky. Vizuální stránku ozvláštňuje již tehdy nepoužívaná technologie Technicolor, která vytáhla všechny barvy do pastelových odstínů. Navíc Argento nepodcenil ani práci s herci. Výsledkem je dechberoucí horor, který již opustil škatulku svého podceňovaného žánru a stal se opravdovým uměním. Upřímně, i dokument, který byl o filmu natočen k 25. výročí jeho vzniku, mě baví víc než většina filmů, které jsem kdy viděl.
39. The Abominable Dr. Phibes (Robert Fuest, 1971)
Jsem rád, že se mi podařilo vybrat i film s Vincentem Pricem. Snímky, v nichž hraje tento hororový velikán, většinou moc kvality nemají a jediné, co je drží nad propastí věčného zatracení, je mnohdy právě Priceův herecký výkon. Mezi výjimky ale patří Ohavný dr. Phibes. Už z prvních mnut je zřejmé, že půjde o dost "jiný" a bizarní film. Ovdovělý Phibes se mstí lékařům, kteří nedokázali zachránit jeho manželku. Vraždy jsou přitom alegoriemi biblických ran egyptských a hezky se na ně kouká. Operace srdce, v němž je skrytý klíč, navíc možná ovlivnila i novodobou sérii Saw. Bohužel pokračování Dr. Phibes Rises Again je o dost horší než první film. A to i přes ultravtipnou závěrečnou scénu, v níž si Vincent Price pozpěvuje Somewhere over the Rainbow. Jinak kdybych měl něco doporučit z řady hororů, které Price natočil vesměs pod režijní taktovkou Rogera Cormana na motivy E.A. Poea, byl by to asi snímek Jáma a kyvadlo.
40. The Brood (David Cronenberg, 1979)
Mláďata. Vraždící zmutované děti, které se rodí v nejtemnějším zákoutí lidského podvědomí. Poslední film před Cronenbergovým slavným Videodromem je nejlepším z jeho rané tvorby. Kombinace seriózního psychologického dramatu a prvků béčkového hororu funguje překvapivě na výbornou, a udržuje po celou dobu dusnou a těžkou atmosféru.
41. The Devil Rides Out (Terence Fisher, 1968)
Nejkvalitnější snímek britské produkce Hammer, který ještě pozvedává Christopher Lee, je skvělým a zábavným satanistickým hororem.
42. The Exorcist (William Friedkin, 1973)
Klasický horor, který významnou měrou ovlivnil celý žánr. Zaujmou zde na svou dobu velmi dobré triky, především točení hlavou kolem dokola a scházení po schodech. Doporučuji i pornoverzi XXXorcist.
43. The Fly (David Cronenberg, 1986)
Zde není pochyb o tom, že remake překonal originální film s Vincentem Pricem. Přeměna člověka v monstrum a jeho fyzická deformace, to byla vždy Cronenbergova specialita, kterou by mohl učit na vysokých školách. Jeff Goldblum měnící se postupně v odporného hmyzáka je toho asi nejzdařilejším příkladem.
44. The Mist (Frank Darabont, 2007)
Adaptace děl Stephena Kinga bývají často velkým průšvihem, ale zkušený harcovník Darabont se svého úkolu zhostil znamenitě a dá se říci, že jeho Mlha je po Kubrickovi nejlepším filmovým přepisem Kingovy tvorby. Mlha, potvory, stísněnost a příliš katolická paní, kterou máte chuť sami zabít. A ten happyend, to je paráda. Z dalších adaptací velkého mistra stojí za zmínku trošku béčkovější Pet Sematary a Needful Things, pak Carrie, která je dokonce lepší než Kingova prvotina, a v neposlední řadě také fantasmoagorická jízda 1408.
45. The Omen (Richard Donner, 1976)
Nepřekonatelná klasika, kterou se před pár lety snažili moderní filmaři dost neumětelsky znovu vzkřísit, respektive natočit znovu přes kopírák. Jenže jim chybělo všechno to kouzlo, to řemeslo, ta poctivost, ta ryzost a ten um. Takové filmy se již teď netočí. Výborný Gregory Peck, ďábelský Damien a skvělý scénář.
46. The Serpent and the Rainbow (Wes Craven, 1988)
Některé Cravenovy snímky patří mezi nejzábavnější a nejodlehčenější horory a pěkně odsýpají. Prostě béčka taková, jaká mají být. Tahle pohádka o zombících na Haiti se vyznačuje rychlým spádem, exotikou prostředí a dobře zvládnutou řemesnou stránkou. A navíc není moc známá, proto jsem jí dal přednost před profláknutou Noční můrou z Elm Street. Pokud se vám bude tenhle nenáročný film líbit, zkuste i Cravenovy Lidi pod schody.
47. The Shining (Stanley Kubrick, 1980)
Má vůbec smysl něco k tomu psát? Některé filmy hovoří samy za sebe dokonaleji než jejich recenzenti. A to je případ Kubrickova Osvícení. MImochodem... ten rozjuchaný trailer je výborný.
48. The Thing (John Carpenter, 1982)
Něco zlého našli vědci u polární vědecké stanice. Úžasná atmosféra, skvěle vakreslená paranoia a strach z druhých. Nevíte, komu můžete věřit a není jak uniknout. Za zmínku stojí i původní verze - The Thing from Another World, jedná se ale spíše o tuctový starý horor, kterému oproti Carpenterově remaku chybí hlavně tíživá atmosféra lidí, kteří nemohou nikam uniknout.
49. Videodrome (David Cronenberg, 1983)
Nechutná znepokojivá a surrealistická brutalitka, ve které si lidé strají videokazety do břicha. Naprostý kult, kterým si Cronenberg vydláždil slávu k nehynoucí slávě.
50. Villmark (Pål Øie, 2003)
Dá se hovořit o severské hororové renesanci, severském hororovém zázraku nebo dokonce už o severské hororové škole? Skoro mám chuť říct, že ano. A to jsem do svého výběru, který už tak obsahuje několik výtečných severských filmů z posledních let ani nezařadil výbornou Saunu. Dal jsem přednost Temným lesům, třebaže si zvolili úplně banální námět, mnohokrát viděný v jiných starších filmech v bledě modrém. Ale to zpracování je téměř bezchybné a spoustě svým americkým předchůdcům a vrstevníkům nakopalo prdel. Kromě asi dvou nelogičností se dobře prokreslené charaktery chovají uvěřitelně a v intencí svých vlastností a režisér dokazuje, že i s málem mrtvol lze vyvolat nepříjemnější a děsivější pocity, naž když se bezejmenné postavy vraždí jak na běžícím Pátku 13.
