Příjemně praštěná komedie z vděčného italského prostředí. Naprosto dementní český název „Moje divoká italská svatba“ se jen snaží dělat z lidí blbce a nacpat jim něco úplně jiného, než by čekali. Tohle je komedie o problémech jednoho gaye, takže svatba je tu naprosto vedlejší a dokonce ani není jeho. A divoké je všechno ostatní.
Tentokrát na to šli filmaři z jiné strany. Jako předlohu si vzali film natolik nepovedený, že jim jen těžko může někdo vyčítat, že ho zkazili. A přestože postavy i děj jsou opět očekávaně pitomé, nějak mi to tady nevadilo a docela jsem se bavil (možná to bude i tím, že jsem neviděl módně zbytečné 3D). A vůbec neřeším, jestli to bylo tím, jak je to blbé. Moc jsem nečekal, ale nuda nenastala.
Kolektivní portrét obyvatelek pařížského nevěstince na samém konci 19. století (roky 1899 a 1900, druhý letopočet mylně vydáván za století dvacáté) nám dává nahlédnout do doby, která je dávno pryč, a na místa, kam se běžně nepodívali ani tehdejší návštěvníci těchto podniků. Kromě samotné profese je tu vylíčen i běžný život za zavřenými dveřmi, odkud prostitutky nemohly svobodně vycházet. Občasné flashbacky, střídání stejných krátkých scén, zobrazení snů, pár působivých momentů vzniklých použitím anachronické písně ze šedesátých let 20. století. Snad až na prostitutku plačící sperma se mi to líbilo, tohle už byl moc velký úlet. Chlíváci ať si dvě hvězdičky odečtou. ;-)
Vlastně se mi to líbilo víc než švédská verze. Nejvíce mě překvapila Rooney Mara, která proměnu v drsnou hackerku zvládla bravurně. Daniel Craig vypadá spíš jako volba rozumu, než že by se na roli opravdu hodil. Ale na Bonda jsem si vzpomněl pouze u úvodních titulků. David Fincher se s předlohou popral dobře, ale není to tak výborný film, na jaké jsem od něj zvyklý. Jestli je to předlohou nebo něčím jiným, nevím. Rozhodně chválím pro americkou produkci neobvyklé rozhodnutí nepokoušet se děj násilně přesouvat za Švédska do Ameriky. A ani hackerské sekvence tentokrát nepůsobí k smíchu (což je u filmů vůbec skoro zázrak).
A máme tady další zbytečný remake. Ještě je celkem zajímavý v první části, kdy nám vypráví všechno to, co Carpenter přeskočil, jenže pak místo slasheru začne naprosto monotónní řezničina, u které jsem se nakonec začal i nudit. Tyler Bates aspoň zachoval Carpenterův jednoduchý hlavní motiv, ale celkově je to jako obvykle o pár tříd slabší.
Scorseseho filmová pocta průkopníku kinematografie Georgesi Mélièsovi je vydařená a opět (pár měsíců po Tintinovi) ve velmi funkčním 3D podání odvyprávěná. Jen mi papá Georges a celý jeho příběh připadali mnohem zajímavější než samotný Hugo, což by vzhledem k tomu, kdo byl hlavní a kdo vedlejší postavou, mohl být trochu problém. A docela mě překvapuje, že se mezi nominacemi na Oscara nenašlo místo pro Bena Kingsleyho.
Rozhodně nejlepší „found footage superhero flick“, co jsem kdy viděl. ;-) Tenhle film má překvapivě promyšlený scénář (ne sice úplně dotažený k dokonalosti, ale nic v něm vyloženě nevadí) a hlavně zcela neznámé herecké obsazení, které působí naprosto přirozeně i v těchto extrémních situacích. Režisér si s tím pěkně pohrál a s chutí využil i toho, že zde může s kamerou manipulovat po libosti, což v tomto žánru normálně nejde. Peněz na triky asi nebylo moc, ale ty co tu jsou, vypadají bezchybně. Nečekaně příjemné překvapení.
Nevím, možná je to pro děti, ale je to prostě taková animovaná sci-fi napůl plynu. V Hongkongu nakonec spáchali naprosto tuctový kousek bez chuti a bez zápachu, což je vzhledem k potenciálu světa této mangy spíš smutný výsledek.
Seriálovost tomuto typu filmů moc neprospívá. Snaha zatáhnout do toho opět Kukuru a Stašovou pomocí čím dál nepravděpodobnějších scenáristických kliček, díky čemuž je poměrně obtížné brát vážně i ten zbytek, je ve výsledku značně kontraproduktivní. A klišé o tom, že psychopat poslouchá německy zpívaný metal, je už dávno k smíchu samo o sobě. Jinak dobré.
Divadelní hra přenesená do exteriérů a různě honosných sídel. Pouhých pět postav (z nich ještě jedna nenápadná v pozadí) a dialogy o psychoanalýze a sexu (pokud to není totéž). A zabalené jako romantické drama. Přes nezpochybnitelný talent některých zúčastněných (zejména Cronenberg, Shore a Fassbender) mě to tentokrát nijak zvlášť nezaujalo. Možná je to i tím, že všechno, co vím o psychoanalýze, pochází z filmů Woodyho Allena.
Film, který si mě docela získal nepapírově vypadajícími postavami i dialogy, ke konci začal zakopávat o množství náhod (jistě osudových) ve scénáři, až doklopýtal k naprosto pitomému konci, který dělá celý film naprosto zapomenutelným. Chápu, že ve čtyřiadvaceti není nikdo oscarový scenárista, ale takhle zabít vlastní film je prostě smutné.
Skvělé postavy, originální vizuální stránka, ale ten příběh zase nějak výborný není. Ale na americkou animovanou sci-fi, která není pro děti, je to až překvapivě dobré (70%).
Jako na houpačce, něco se povedlo, pak zase něco ne. Scénář je kolem zajímavého ústředního nápadu sflikován trochu horkou jehlou. Realizace občas kulhá na obě nohy, jindy se zase vzepne k velmi působivé scéně (zastavený dav lidí na brněnském nádraží). Pár z těch nejslabších momentů bylo až v samém závěru, takže je tu prostě nebudu rozebírat. :-/
Připadá mi, že Greenaway zkoušel, co všechno film (divák) vydrží. Takže střídá statické záběry na červené telefonní budky podmalované typicky telefonními zvuky (vytáčení, operátorka, obsazovací tón atd.) se statickými záběry nečitelně naškrábaného a různě škrtaného a přepisovaného textu, který nám je vždy celý přečten. Absurdní příběhy točící se kolem telefonů jsou sice skvělé, ale samotná forma mě nijak neuchvátila.
Nevím, zda to byl původní záměr, nebo důsledek nedostatku financí, ale tohle experimentální sci-fi vyprávěné zastavenými záběry (vlastně sérií černobílých fotografií) a doprovodným komentářem (v češtině Václav Voska) je dostatečně působivé a velmi znepokojivé i po půl století. 12 opic mě při jeho sledování ani nenapadlo, protože tohle je mnohem temnější verze plná příznaků právě probíhající studené války.
Příběh mladého cellisty střídá scény vyprávějící hlavní příběh (příprava na velký koncert orchestru) se scény se zvířátky. Ze začátku je to klasicky ztřešťěná animovaná groteska (kocour či kukačka), zvýrazněná krátkou scénou, kdy orchestr s hlavním hrdinou hraje živě hudbu v kině při promítání jiné animované grotesky, jejíž děj se krásně rozšíří i do světa kinosálu. Pak už se film postupně uklidňuje (mýval), až úplně zvážní (myšky). Ale jako oslava krásy a léčivých účinků hudby je to úžasné. Ať už si o tom Ludwig van Beethoven z obrázku na zdi pokoje hlavního hrdiny myslí cokoli. ;-)
Almodóvar je výborný vypravěč a uvědomil si, že kdyby tenhle příběh vyprávěl chronologicky, byl by vlastně obyčejný. Namísto toho si s diváky mistrně pohrál. Antonio Banderas v roli doktora Frankensteina (i když se nejspíš jmenoval trochu jinak) dokazuje, že v Americe přece jen nezapomněl hrát, i když to tam po něm prakticky nikdo nechce. Zcela bravurní je pro mne neznámá Elena Anaya. Mix mezi melodramatem a thrillerem je to opravdu zvláštní, ale za vidění stojí.
Herecky a režijně je to suverénní práce, bohužel se to nedá říci o scénáři. Už výchozí premisa mi připadala neuvěřitelná (a to nemám o naší policii či justici nijak vysoké mínění) a dalších pár otazníků přibylo v průběhu filmu. Ale naprostý WTF moment přišel s písní pod závěrečnými titulky. Je to sice drobnost, ale naprosto zbytečná.
Fajn, dozvěděl jsem se, že před 5200 lety nastaly náhlé klimatické změny. To byl začátek mayského kalendáře. Jeho konec je 21. prosince 2012. A proč? To máte samé „možná“. Zkrátka, nikdo nic neví, ale je zrovna výhodné podobné zbytečnosti o ničem chrlit, protože nějaký cílový divák se vždycky najde. Tak si pěkně vezměte půjčku, kterou nikdy nedokážete splatit a rozházejte to. Máte na to necelý rok... A pak třeba budete zklamaní, že ten konec světa nepřišel. ;-)
Ach, jo. Chápu, že existují seriály jako Vyprávěj, kde jsou důležitější dobové rekvizity než postavy. Jenže vážně míněný film, který chce něco sdělit, se stejnou metodou napsat a natočit nedá. Tam by výprava a rekvizity tvořily pozadí, nikoli byly cpány do centra vyprávění. Byla to doba, kde největší svině byly nejvíc nenápadné (jako tady Hana Ševčíková) a „normální“ bylo to, co tu předvádí Zdena Herfortová. Třeba o tom někdy někdo natočí něco lepšího...
Výborní herci v čele s triem Renée, Ewan a Emily jsou báječní, rozpohybované ilustrace slečny Potterové kouzelné, ale jinak mě tohle životopisné romantické drama neoslovilo.
Pravda, nejsem z toho tak nadšený jako před dvěma lety z prvního dílu. Na druhou stranu Guy Ritchie tentokrát používá ty své vracečky, zpomalovačky a spol. více k vyprávění a méně k předvádění se. Každopádně souhra dvojice Downey Jr. & Law je opět bezchybná a tahle série ještě rozhodně neztrácí dech.
Jídlo (nebo spíš žrádlo?) obvykle hraje ve Švankmajerových filmech výraznou roli, takže nepřekvapí, že mu jeden film věnoval celý. U snídaně, oběda i večeře přitom přišel s originálními nápady, které pasují k jeich obvyklým rolím: Snídaně je taková každodenní rutina, trochu i nuda, kdo by také pořád vymýšlel něco nového? Oběd je považován za hlavní jídlo dne, takže by měl být vydatný (předehra k Otesánkovi?). Večeře, to by mohlo být něco extra, třeba nějaká opravdu neobvyklá kulinářská specialita. A leckterého diváka u toho přejde chuť k jídlu. ;-)
Tohle není romantická komedie! Snad nikdo, kdo by chtěl něco takového natočit, by komické scény z posledního dne před svatbou neprokládal scénami z konce předchozího manželství nastávajícího ženicha. Ty jsou totiž několikrát méně k smíchu než Hitchcockovo Psycho. A taky by film uzavřel tou připravovanou svatbou a neukázal nám, co přijde po ní. Takže tu máme spíš severské drama s humorem, který díky těm kontextům poněkud hořkne na rtech.Co to tedy je? Jestli existuje něco jako oddechový film pro přemýšlivější diváky, tak bude vypadat nějak takhle.
Pěkná kamera i hudba. Jinak je to ale spíš nuda.Všechny postavy jsou jednorozměrné figurky, pohádkové mocnosti si vyberou jedinou kladnou postavu a rozhodnou se ji pořádně potrápit, snad aby si z ní někdo nechtěl vzít příklad. A ty karikatury primitivních venkovanů? Zas taková sranda to nebyla. Bez aspoň trochu funkčního scénáře dobrou pohádku nenatočí nikdo.
Velice tělesný film. Julian Schnabel to měl dobře promyšlené, takže více než půl hodiny sledujeme děj téměř výhradně z pohledu hlavní postvy, abychom získali představu, jaké to musí být. Protože mu kromě levého oka zbyla i fantazie a paměť, dostáváme se občas do obou oblastí. Ale právě v těchto scénách jakoby občas film ztrácel svoji sílu. Pozoruhodný film o osudu pozoruhodného člověka.
Moje komentáře
Mambo italiano (2003)
Příjemně praštěná komedie z vděčného italského prostředí. Naprosto dementní český název „Moje divoká italská svatba“ se jen snaží dělat z lidí blbce a nacpat jim něco úplně jiného, než by čekali. Tohle je komedie o problémech jednoho gaye, takže svatba je tu naprosto vedlejší a dokonce ani není jeho. A divoké je všechno ostatní.
Krvavý Valentýn (2009)
Tentokrát na to šli filmaři z jiné strany. Jako předlohu si vzali film natolik nepovedený, že jim jen těžko může někdo vyčítat, že ho zkazili. A přestože postavy i děj jsou opět očekávaně pitomé, nějak mi to tady nevadilo a docela jsem se bavil (možná to bude i tím, že jsem neviděl módně zbytečné 3D). A vůbec neřeším, jestli to bylo tím, jak je to blbé. Moc jsem nečekal, ale nuda nenastala.
Nevěstinec (2010)
Kolektivní portrét obyvatelek pařížského nevěstince na samém konci 19. století (roky 1899 a 1900, druhý letopočet mylně vydáván za století dvacáté) nám dává nahlédnout do doby, která je dávno pryč, a na místa, kam se běžně nepodívali ani tehdejší návštěvníci těchto podniků. Kromě samotné profese je tu vylíčen i běžný život za zavřenými dveřmi, odkud prostitutky nemohly svobodně vycházet. Občasné flashbacky, střídání stejných krátkých scén, zobrazení snů, pár působivých momentů vzniklých použitím anachronické písně ze šedesátých let 20. století. Snad až na prostitutku plačící sperma se mi to líbilo, tohle už byl moc velký úlet. Chlíváci ať si dvě hvězdičky odečtou. ;-)
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Vlastně se mi to líbilo víc než švédská verze. Nejvíce mě překvapila Rooney Mara, která proměnu v drsnou hackerku zvládla bravurně. Daniel Craig vypadá spíš jako volba rozumu, než že by se na roli opravdu hodil. Ale na Bonda jsem si vzpomněl pouze u úvodních titulků. David Fincher se s předlohou popral dobře, ale není to tak výborný film, na jaké jsem od něj zvyklý. Jestli je to předlohou nebo něčím jiným, nevím. Rozhodně chválím pro americkou produkci neobvyklé rozhodnutí nepokoušet se děj násilně přesouvat za Švédska do Ameriky. A ani hackerské sekvence tentokrát nepůsobí k smíchu (což je u filmů vůbec skoro zázrak).
Halloween (2007)
A máme tady další zbytečný remake. Ještě je celkem zajímavý v první části, kdy nám vypráví všechno to, co Carpenter přeskočil, jenže pak místo slasheru začne naprosto monotónní řezničina, u které jsem se nakonec začal i nudit. Tyler Bates aspoň zachoval Carpenterův jednoduchý hlavní motiv, ale celkově je to jako obvykle o pár tříd slabší.
Hugo a jeho velký objev (2011)
Scorseseho filmová pocta průkopníku kinematografie Georgesi Mélièsovi je vydařená a opět (pár měsíců po Tintinovi) ve velmi funkčním 3D podání odvyprávěná. Jen mi papá Georges a celý jeho příběh připadali mnohem zajímavější než samotný Hugo, což by vzhledem k tomu, kdo byl hlavní a kdo vedlejší postavou, mohl být trochu problém. A docela mě překvapuje, že se mezi nominacemi na Oscara nenašlo místo pro Bena Kingsleyho.
Kronika (2012)
Rozhodně nejlepší „found footage superhero flick“, co jsem kdy viděl. ;-) Tenhle film má překvapivě promyšlený scénář (ne sice úplně dotažený k dokonalosti, ale nic v něm vyloženě nevadí) a hlavně zcela neznámé herecké obsazení, které působí naprosto přirozeně i v těchto extrémních situacích. Režisér si s tím pěkně pohrál a s chutí využil i toho, že zde může s kamerou manipulovat po libosti, což v tomto žánru normálně nejde. Peněz na triky asi nebylo moc, ale ty co tu jsou, vypadají bezchybně. Nečekaně příjemné překvapení.
Astro Boy (2009)
Nevím, možná je to pro děti, ale je to prostě taková animovaná sci-fi napůl plynu. V Hongkongu nakonec spáchali naprosto tuctový kousek bez chuti a bez zápachu, což je vzhledem k potenciálu světa této mangy spíš smutný výsledek.
Vetřelci a lovci: Užij si se psem (TV film) (2011)
Seriálovost tomuto typu filmů moc neprospívá. Snaha zatáhnout do toho opět Kukuru a Stašovou pomocí čím dál nepravděpodobnějších scenáristických kliček, díky čemuž je poměrně obtížné brát vážně i ten zbytek, je ve výsledku značně kontraproduktivní. A klišé o tom, že psychopat poslouchá německy zpívaný metal, je už dávno k smíchu samo o sobě. Jinak dobré.
Nebezpečná metoda (2011)
Divadelní hra přenesená do exteriérů a různě honosných sídel. Pouhých pět postav (z nich ještě jedna nenápadná v pozadí) a dialogy o psychoanalýze a sexu (pokud to není totéž). A zabalené jako romantické drama. Přes nezpochybnitelný talent některých zúčastněných (zejména Cronenberg, Shore a Fassbender) mě to tentokrát nijak zvlášť nezaujalo. Možná je to i tím, že všechno, co vím o psychoanalýze, pochází z filmů Woodyho Allena.
Love (2011)
Film, který si mě docela získal nepapírově vypadajícími postavami i dialogy, ke konci začal zakopávat o množství náhod (jistě osudových) ve scénáři, až doklopýtal k naprosto pitomému konci, který dělá celý film naprosto zapomenutelným. Chápu, že ve čtyřiadvaceti není nikdo oscarový scenárista, ale takhle zabít vlastní film je prostě smutné.
Číslo 9 (2009)
Skvělé postavy, originální vizuální stránka, ale ten příběh zase nějak výborný není. Ale na americkou animovanou sci-fi, která není pro děti, je to až překvapivě dobré (70%).
Vetřelci a lovci: Krutá nevěra (TV film) (2011)
Jako na houpačce, něco se povedlo, pak zase něco ne. Scénář je kolem zajímavého ústředního nápadu sflikován trochu horkou jehlou. Realizace občas kulhá na obě nohy, jindy se zase vzepne k velmi působivé scéně (zastavený dav lidí na brněnském nádraží). Pár z těch nejslabších momentů bylo až v samém závěru, takže je tu prostě nebudu rozebírat. :-/
Řidič vysokozdvižného vozíku Klaus – první pracovní den (2000)
Zábavná brutálně černá komedie nebo jeden z divácky nejvděčnějších instruktážních filmů o bezpečnosti při práci? Nevím, nejspíš oboje. :-)))
Drahý telefone (1977)
Připadá mi, že Greenaway zkoušel, co všechno film (divák) vydrží. Takže střídá statické záběry na červené telefonní budky podmalované typicky telefonními zvuky (vytáčení, operátorka, obsazovací tón atd.) se statickými záběry nečitelně naškrábaného a různě škrtaného a přepisovaného textu, který nám je vždy celý přečten. Absurdní příběhy točící se kolem telefonů jsou sice skvělé, ale samotná forma mě nijak neuchvátila.
Rampa (1962)
Nevím, zda to byl původní záměr, nebo důsledek nedostatku financí, ale tohle experimentální sci-fi vyprávěné zastavenými záběry (vlastně sérií černobílých fotografií) a doprovodným komentářem (v češtině Václav Voska) je dostatečně působivé a velmi znepokojivé i po půl století. 12 opic mě při jeho sledování ani nenapadlo, protože tohle je mnohem temnější verze plná příznaků právě probíhající studené války.
Cellista Gauche (1982)
Příběh mladého cellisty střídá scény vyprávějící hlavní příběh (příprava na velký koncert orchestru) se scény se zvířátky. Ze začátku je to klasicky ztřešťěná animovaná groteska (kocour či kukačka), zvýrazněná krátkou scénou, kdy orchestr s hlavním hrdinou hraje živě hudbu v kině při promítání jiné animované grotesky, jejíž děj se krásně rozšíří i do světa kinosálu. Pak už se film postupně uklidňuje (mýval), až úplně zvážní (myšky). Ale jako oslava krásy a léčivých účinků hudby je to úžasné. Ať už si o tom Ludwig van Beethoven z obrázku na zdi pokoje hlavního hrdiny myslí cokoli. ;-)
Kůže, kterou nosím (2011)
Almodóvar je výborný vypravěč a uvědomil si, že kdyby tenhle příběh vyprávěl chronologicky, byl by vlastně obyčejný. Namísto toho si s diváky mistrně pohrál. Antonio Banderas v roli doktora Frankensteina (i když se nejspíš jmenoval trochu jinak) dokazuje, že v Americe přece jen nezapomněl hrát, i když to tam po něm prakticky nikdo nechce. Zcela bravurní je pro mne neznámá Elena Anaya. Mix mezi melodramatem a thrillerem je to opravdu zvláštní, ale za vidění stojí.
Cesta na Měsíc 3D (2007)
Mohl z toho být dobrý dvacetiminutový filmeček. Ale roztáhnout takto řídký námět na čtyřnásobnou délku znamená jedině nudu, nudu a zase nudu.
Vendeta (2011)
Herecky a režijně je to suverénní práce, bohužel se to nedá říci o scénáři. Už výchozí premisa mi připadala neuvěřitelná (a to nemám o naší policii či justici nijak vysoké mínění) a dalších pár otazníků přibylo v průběhu filmu. Ale naprostý WTF moment přišel s písní pod závěrečnými titulky. Je to sice drobnost, ale naprosto zbytečná.
2012: Poslední proroctví (TV film) (2010)
Fajn, dozvěděl jsem se, že před 5200 lety nastaly náhlé klimatické změny. To byl začátek mayského kalendáře. Jeho konec je 21. prosince 2012. A proč? To máte samé „možná“. Zkrátka, nikdo nic neví, ale je zrovna výhodné podobné zbytečnosti o ničem chrlit, protože nějaký cílový divák se vždycky najde. Tak si pěkně vezměte půjčku, kterou nikdy nedokážete splatit a rozházejte to. Máte na to necelý rok... A pak třeba budete zklamaní, že ten konec světa nepřišel. ;-)
Sama v čase normálnosti (TV film) (2010)
Ach, jo. Chápu, že existují seriály jako Vyprávěj, kde jsou důležitější dobové rekvizity než postavy. Jenže vážně míněný film, který chce něco sdělit, se stejnou metodou napsat a natočit nedá. Tam by výprava a rekvizity tvořily pozadí, nikoli byly cpány do centra vyprávění. Byla to doba, kde největší svině byly nejvíc nenápadné (jako tady Hana Ševčíková) a „normální“ bylo to, co tu předvádí Zdena Herfortová. Třeba o tom někdy někdo natočí něco lepšího...
Miss Potter (2006)
Výborní herci v čele s triem Renée, Ewan a Emily jsou báječní, rozpohybované ilustrace slečny Potterové kouzelné, ale jinak mě tohle životopisné romantické drama neoslovilo.
Naušika z Větrného údolí (1984)
V některých oblastech jsou Japonci prostě už desítky let napřed. Jednou z nich je animovaný film. Lepší důkaz než Naušiku netřeba hledat.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Pravda, nejsem z toho tak nadšený jako před dvěma lety z prvního dílu. Na druhou stranu Guy Ritchie tentokrát používá ty své vracečky, zpomalovačky a spol. více k vyprávění a méně k předvádění se. Každopádně souhra dvojice Downey Jr. & Law je opět bezchybná a tahle série ještě rozhodně neztrácí dech.
Kolja (1996)
Jeden z těch mála filmů, na kterých je skvělé opravdu všechno.
Jídlo (1992)
Jídlo (nebo spíš žrádlo?) obvykle hraje ve Švankmajerových filmech výraznou roli, takže nepřekvapí, že mu jeden film věnoval celý. U snídaně, oběda i večeře přitom přišel s originálními nápady, které pasují k jeich obvyklým rolím: Snídaně je taková každodenní rutina, trochu i nuda, kdo by také pořád vymýšlel něco nového? Oběd je považován za hlavní jídlo dne, takže by měl být vydatný (předehra k Otesánkovi?). Večeře, to by mohlo být něco extra, třeba nějaká opravdu neobvyklá kulinářská specialita. A leckterého diváka u toho přejde chuť k jídlu. ;-)
Svatba za bílé noci (2008)
Tohle není romantická komedie! Snad nikdo, kdo by chtěl něco takového natočit, by komické scény z posledního dne před svatbou neprokládal scénami z konce předchozího manželství nastávajícího ženicha. Ty jsou totiž několikrát méně k smíchu než Hitchcockovo Psycho. A taky by film uzavřel tou připravovanou svatbou a neukázal nám, co přijde po ní. Takže tu máme spíš severské drama s humorem, který díky těm kontextům poněkud hořkne na rtech.Co to tedy je? Jestli existuje něco jako oddechový film pro přemýšlivější diváky, tak bude vypadat nějak takhle.
Dešťová víla (2010)
Pěkná kamera i hudba. Jinak je to ale spíš nuda.Všechny postavy jsou jednorozměrné figurky, pohádkové mocnosti si vyberou jedinou kladnou postavu a rozhodnou se ji pořádně potrápit, snad aby si z ní někdo nechtěl vzít příklad. A ty karikatury primitivních venkovanů? Zas taková sranda to nebyla. Bez aspoň trochu funkčního scénáře dobrou pohádku nenatočí nikdo.
Skafandr a motýl (2007)
Velice tělesný film. Julian Schnabel to měl dobře promyšlené, takže více než půl hodiny sledujeme děj téměř výhradně z pohledu hlavní postvy, abychom získali představu, jaké to musí být. Protože mu kromě levého oka zbyla i fantazie a paměť, dostáváme se občas do obou oblastí. Ale právě v těchto scénách jakoby občas film ztrácel svoji sílu. Pozoruhodný film o osudu pozoruhodného člověka.