Nabízí se srovnání s druhým filmem z roku 2011, jehož dějovým hybatelem je také globální epidemie - Nákazou Stevena Soderbergha. Mackenzie se soustředí na příběh jediné dvojice a používá subjektivnější techniky, zatímco Soderbergh si zachovává k ději chladný odstup a průběh krize demonstruje prostřednictvím celé řady "nehlavních" postav. Paradoxní je, že i přes Soderberghovo vyprávění roztříštěné do mnoha mikropříběhů, drží jeho film mnohem lépe pohromadě. Nápad postupného ztrácení jednotlivých smyslů je zajímavý, ale příběh Susan a Michaela není dostatečné silný na to, aby udržel diváku stoprocentní pozornost. Perfect Sense postupně upadá do nezajímavé melancholie a za pomoci emotivní hudby i zpomalených záběrů se snaží vyždímat z diváka co nejvíce emocí...a nedaří se to. O to větší zklamání přijde, když celý příběh vyústí namísto nečekané pointy do smířlivého a nezajímavého morálního ponaučení.
Zeffirellimu se povedl zajímavé kousek. Adaptoval pro filmové plátno divadelní kus takovým způsobem, že si Zkrocení zlé ženy zachovává svojí divadelnost. Interiéry a exteriéry působí pouze jako prostornější a dražší kulisy a filmová řeč je používána čistě funkčně. A je to očividně záměr. V Romeovi a Julii už ale (dle vlastních slov) chtěl udělat opravdový film, takže jsem zvědav, jak se mu to povedlo..
Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi, jeho životě a jeho pacientech. Zajímavý je už samotnou formou. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).______Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.______Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutky svoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami.______Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo u čehokoliv vyprodukováného v ČR HODNĚ dlouho.
Přerod, který tahle série zažila se dá přirovnat k vývoji počítačové hry s podobným námětem Need For Speed. Časem (letos) si Rychle a zběsile přestalo hrát na realitu...a začala to být zábava. Tvůrci posledního dílu přimíchali do děje veleúspěšné Dannyho parťáky, počet vytuněných aut kompenzují počtem střelných zbraní a to vše nám podávají v dobře vypadajícím balíku vytvořeným s nadprůměrně dobrou režií, kamerou i střihem. Podstatně lépe ale mohl být napsaný scénář. Fast Five je nejlepším pokračováním od prvního dílu a je mým zbožným přáním, aby se další díl vzdálil od reality ještě dál.
Fliegaufem nastolené oidipovské drama přivedené do extrému na mě v kině sice působilo do velké míry vykonstruovaně a uměle; na druhou stranu když jsem situaci přijal jako danou, přestal o ní přemýšlet, a na místo toho se zaměřil na motivaci a rozhodnutí hlavních i vedlejších postav, rázem se z Lůna stal jeden z nejpodnětnějších filmů letošního roku. Fliegauf klade otázky etické i morální a přitom sám jako autor zaujímá ambivalentní postoj a nevnucuje nám ani náznakem nějaká východiska či názory. Když se pak po filmu po plátně v naprostém tichu začnou sunout závěrečné titulky, můžete si popřemýšlet nad tím, jaký je váš vlastní názor...a možná zjistíte, že je váš postoj k tématům filmu stejně nejednoznačný, jako vztah Rebeccy a Thomase.
Není to průser, ale není to ani žádná sláva. Drtivá většina problémů filmu pramení z čistě ekonomicky motivovaného rozhodnutí rozdělit poslední knihu na dva filmy a k tomu její děj rozložit naprosto nerovnovážným způsobem. V první části se nedělo prakticky nic, v té druhé se toho děje tolik najednou, že jsou všechny zápletky i postavy ploché a povrchní. Je smutné, že nejzajímavější část filmu má pár minut a je o vedlejší postavě (Snape). Právě tyhle odbočky a prohlubování jednotlivých charakterů poslednímu dílu HP chybí a to je v případě téhle vůbec-ne-špatné série VELKÁ škoda.
Kopírovalo se už v rané kinematografii :-) Bordwell s Thompsonovou píšou v Dějinách filmu, že Porter měl přístup k Meliésovým filmům a mohl je tak "studovat". No...tak tohle je taková podstatně slabší americká kopie Cesty na Měsíc. Na druhou stranu, kdyby to nebyl Porter, mohlo to asi dopadnout i podstatně hůř.
Takový vyčpělý pozdní Méliès. Někteří považují Dobytí pólu za jeho mistrovské dílo, ale oproti jiným jeho snímkům se v něm nenachází nic inovativního. Vidíme stále ty stejné motivy, stále stejné triky a jenom lehce obměněný příběh. Rozdíl jedné dekády mezi tímto filmem a Cestou na měsíc není bohužel vůbec poznat.
Co na tom, že to není zábavné a dramatické ve všech svých částech. Na svou dobu zcela unikátní filmové dílo, které je tendenční, názorově jednoznačné a poučné. Důkaz toho, že Méliès nebyl průkopníkem pouze v oblasti triků.
Nejvíce zkratkovitý + nešikovně adaptovaný (redukovaný) + nejméně inovativní + vzhledem k tomu, že to je půlka, zbytečně dlouhý = nejslabší díl série (ale Yatesova režie je ok :) ). P.S.: Patřím k těm, co četli všechny knihy a nejvíc se mi líbí ty první.
Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé.
Noir podle Fassbindera. Tak by se dal v jedné větě popsat Americký voják. Relativně krátký film na mě působil jako taková vtipně a mile udělaná jednohubka. Fassbinder v ní noir sice přímo neparoduje, ale občas po divákovi jakoby pomrkává a svůj příběh vytváří nejspíš podle toho, jak noir chápe on, co mu na něm přijde nejcharakterističtější a nejzajímavější. Poctivě si v mizanscéně hraje se stíny i s kontrastem bílé a černé, jeho hrdinové nosí obligátní klobouky, kouří cigarety, oblek a dlouho nepřemýšlí než vystřelí. Odkaz amerických noirovek není v Amerického vojákovi zpracován tak důmyslně a vtipně jako v jiných filmech tohoto typu, ale zvláštní je na něm právě ta nepopsatelná osobitost, kterou mu Fassbinder dokázal vdechnout.
Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní.
Snaha se cení, ale kdokoliv, kdo se jenom trochu zajímá o kinematografii se nedozví nic nového ani zajímavého. Teda pokud za zajímavé nepovažujete "drby z natáčení".
Hoffman, hlavní postava Nože v hlavě se probudí v nemocnici s prostřelenou hlavou. Kromě toho, že se musí znovu učit základním lidským dovednostem, trpí také ztrátou paměti. Musí proto zjistit, jaká je jeho minulost a pokusit se s ní vyrovnat. Je jako nepopsaný papír a od začátku podléhá dvěma tlakům. Policisté se ho snaží přesvědčit o tom, že je terorista a že pobodal policistu, zatímco jeho levicoví přátelé se ho snaží přesvědčit o tom, že u sebe žádný nůž neměl a že jde o projev policejní šikany a tyranie. ___V zápletce, která až příliš nápadně připomíná situaci, ve které se ocitlo Západní Německo po konci druhé světové války, je napětí vyvoláváno hlavně tím, že divák až do poslední chvíle neví, která z verzí je pravdivá. Vodítka, která jako diváci dostáváme, se totiž dají interpretovat jako argumenty pro jednu i pro druhou verzi. Žádných ale není víc.
Svedení: Krutá žena je jeden z nejpodivnějších snímků nového německého filmu, které jsem viděl. Režisérky zvolily hodně experimentální přístup a ten se promítnul do všech aspektů filmu. Film vypadá od začátku jako nějaký surrealistický sen a u některých scén jsem si nebyl jistý, jestli se pořád ještě jedná o výjevy ze skutečného světa nebo sny/představy postav. ___Hlavní hrdinka slečna Märsch vlastní uměleckou galerii, ve které předvádí divákům společně se svým ansámblem to, čemu se ve společnosti většinou říká perverze. Tu ale Madam Märsch nechápe jako něco negativního; právě naopak. Pro její galerii i pro celý film je klíčová věta „dělat něco překvapivého, to je umění.“ Na Svedení se můžete dívat jako na nudný snímek plný úchylných lidí (přičemž pokud zastáváte toto stanovisko, dozajista dojdete k tomu, že i jeho tvůrci jsou úchylní), ale můžete se na něj dívat také jako na pokus o překročení hranic a snahu překvapit. Nejeden současný teoretik umění se domnívá, že tradiční krása jako taková je dávno mrtvá a že s přelomem tisíciletí je třeba hledat uměleckou krásu v odchylkách nebo dokonce v úchylkách. Z tohoto pohledu Svedení předběhlo svoji dobu.
Mladý Törless vypraví příběh chlapce, který se na internátní škole stane svědkem nikým netrestané brutality svých spolužáků. Film je adaptací knihy Roberta Musila z roku 1906, která ve své době vzbudila vlnu kontroverze kvůli otevřenému popisu fyzické i psychické šikany, ponižování, zotročování a homosexuality. Všechny tyto prvky se objevují i ve filmu. Törless od nich stojí jakoby stranou a spíše než aby jednal, všechno pozoruje a snaží se věcech najít řád a smysl. Místo aby oznamoval, raději se ptá. Raději než aby nechal svoje spolužáky týrat myš, vezme ji a rovnou zabije.___Vzhledem k tomu, že Schlöndorff svojí adaptaci natočil až o šedesát let později, není zmíněná kontroverze už tolik patrná. Praktiky Törlessových spolužáků ale na druhou stranu získávají nový rozměr a můžeme je chápat jako metaforu nacismu. Tito spolužáci například někdy dávají svoje chování do spojitosti s nějakou filosofickou teorií. Tím svoje morálně nekorektní činy odosobňují a omlouvají, což je přesně případ toho, jak nacismus zneužil teze Nietzscheho i dalších filosofů. Také vyděračské taktiky, které používají Törlessovi „kamarádi“ nejsou nepodobné těm, které používali nacističtí důstojníci během éry Třetí říše. Jejich zrůdnost pak nabývá ještě větších rozměrů, když se trýznitelé otevřeně přiznávají, že je jejich chování motivováno čistě zvědavostí a požitkem. Stejně jako Törless pochopí, že nikdo není ani úplně hodný, ani úplně zlý – a že normální lidé jsou za určitých okolností schopni strašných skutků – tak i jeho postava není vykreslená černobíle, protože i on se přizná, že všemu přihlížel ze zvědavosti, jak je tohle všechno možné. Brutalita jeho spolužáků pro něho byla stejně „obyčejnou“ záhadou jako imaginární čísla v matematice; i v něm dříme stejná možnost, dělat strašné věci, ale jak na konci filmů říká: „nakonec jsou to jenom naše skutky, podle kterých můžeme být souzeni.“
Dokážu si představit, co muselo na začátku osmdesátých let znamenat, natočit takovýto film. Frank Ripploh, který si v něm sám zahrál jednu z hlavních rolí, vycházel částečně z vlastních zkušeností a pocitů. Taxi k záchodku funguje podobně jako Svedení: Krutá žena v tom smyslu, že se snaží okrajovou tematiku zbavit určitých klišé a předsudků, ačkoliv v Taxi nejde o SM, ale o homosexuální vztahy. Ty jsou zobrazeny VELMI explicitně (včetně sexu), ale na druhou stranu bez příkras i bez nějaké obhajoby. Gayové v tomto filmu nejsou ani glorifikováni, ani uráženi, jsou zkrátka zobrazeni jako obyčejní lidé s úplně obyčejnými problémy, které řeší i heterosexuální páry. Tento neutrální postoj je o to cennější, že se objevil už na začátku osmdesátých let. V kombinaci s relativně konvenčním dějem i stylem se jedná o zajímavý divácký zážitek, který je „jiný“ než mainstreamová produkce zobrazující v drtivé většině heterosexuální vztahy a přitom (pokud vás neuráží sexuální scény) se dá užít, protože není experimentální jako třeba výše zmíněné Svedení.
Obraz alkoholičky je film, který jsem si musel pustit doma znovu, protože jsem při projekci v kinosále usnul. Tím nechci říct, že je nudný, ale absence téměř jakéhokoliv děje a kauzality zmohla moji pozornost. S hlavní hrdinkou se navíc nemůžeme nijak ztotožnit – neznáme její jméno, neznáme její motivaci a navíc nemluví. A k tomu se nechová zrovna sympaticky. A právě v jejím konání je klíč k tomu, o čem se autorka imho snažila natočit film. O stereotypech a škatulkování podle pohlaví. V tomhle kontextu je film důmyslně podvratný a postupně bourá jeden stereotyp za druhým, čímž reflektuje „obraz“ mužů/žen nejenom v kinematografii ale v celé společnosti.
Rozloučení se včerejškem sice způsobem narace i stylem kopíruje francouzskou novou vlnu, ale jeho téma je výhradně německé. Škoda jenom, že na mě tahle formální podobnost působila spíš jako kopírování, než jako zajímavý přístup.
Označení „antiheimatfilm“ sedí Náhlemu bohatství chudáků z Kombachu stoprocentně. Film pracuje s konvencemi tohoto žánru, převrací je a poukazuje tak na jejich absurditu, nesmyslnost i naivitu. Venkov není zobrazen jako krásné místo, kde si všichni žijí šťastně na čerstvém vzduchu, ale jako místo, kde musí každý dřít. Frustrovaní venkované žijí v naprosté chudobě a neustálé depresi. Muži bijí svoje ženy, neustále se hádají a nedělá jim problém udat svoje nejbližší přátele. (SPOILER) Film nám ale jako divákům neumožní zaujmout nějaké jednoznačný postoj; hlavní hrdiny, kteří skončí na šibenici, nelitujeme, ale zároveň k nim ani necítíme žádné sympatie. K tomu dopomáhá i odosobněný komentář dvou nediegetických vypravěčů, díky kterému máme pocit, že sledujeme dokument nebo dokonce konzumujeme úplně jiné médium – čteme knihu.___Vzhledem k počtu heimatfilmů, které v Německu vznikaly, byla zřejmě pouze otázka času, kdy někdo přijde s podobnou reakcí.
Katzelmacher je film, který vypovídá hlavně o dvou tématech. O pozici gastarbeiterů, kterých do Německa přišly v šedesátých a sedmdesátých letech tisíce a také o povrchnosti a prázdnotě života a vztahů některých mladých Němců. Ty nám Fassbinder ukazuje v tom nejkritičtějším světle. Skupinka hlavních postav se chová jako tupé stádo, ale ani jednotlivá individua nejsou sympatická. Navzájem se podvádí (přičemž se Fassbinder nebojí ukázat ani homosexuální vztahy), pomlouvají, šíří klepy a žijí vyprázdněné stereotypní životy, což je ve filmu zdůrazněno omíláním dialogů o stále stejných tématech, případně opakováním celých vět a procházením stejných míst.
Touto sociální kritikou mi Katzelmacher připomněl o něco starší Sedmikrásky Věry Chytilové, které neměly jenom podobně absurdní obsah, ale také sebevědomou a netradiční formu. Katzelmacher vychází z Fassbinderovy divadelní hry a také jeho filmová adaptace je minimalistická. Vystačí si s několika málo herci, nevýrazným herectvím, jednoduchými záběry i mizanscénou.
Nálepka „německého Borata ze sedmdesátých let“ filmu Bierkampf opravdu sedí. Sám režisér Achternbusch si v něm totiž zahrál muže, který se v převleku za policistu dostane na slavný německý Oktoberfest a provokuje jeho návštěvníky. Podobně jako v posledních filmech Sachi B. Cohena, i v Bierkampfu pramení většina komických situací z toho, že se Achternbusch chová jako hovado a při svých interakcích s náhodnými kolemjdoucími improvizuje. Styčných bodů s Boratem je zde ostatně víc. Ani u jednoho z filmů si nejsme jisti, do jaké míry je celá situace nahraná a do jaké se jedná o náhodu, a v obou případech bylo imho záměrem autorů někoho zesměšnit. Bierkampf má tu nevýhodu, že je poněkud undergroundovější, méně líbivý a méně hollywoodský. Filmu prakticky chybí děj a zřejmě i proto nebyl film ve své době příliš populární. Z hlediska inovativnosti, unikátnosti a také odvahy režiséra se ale jedná o jedinečné dílo.
Z žánrového hlediska se dá diskutovat o tom, zda je „jódlovačka“ obyčejné softporno, které se kvůli dobovým reáliím dostalo do běžné distribuce, nebo jestli se jednalo o záměrnou parodii či dokonce persifláž německého heimatfilmu (popřípadě to byla sloučenina obojího). Za sebe musím říct, že si ani s odstupem času si nejsem jistý. Z diváckého hlediska to byl jedinečný zážitek, protože první půlhodinu jsem zůstával v trvalém úžasu nad tím, co všechno vidím. Časem se ale očekávání proměnilo v nudu, protože člověk věděl, že téměř při jakémkoliv dialogu opačných pohlaví, uvidí do tří minut kozy (a teď nemyslím ty mečící).
Subjektiv má pravdu v tom, že ta pointa je trochu zbytečná a působí levně. Jinak je ale Blu s každým svým dalším krátkometrážním filmem lepší a lepší. Technicky i kreativně. Jsem zvědavý jak dlouho dokáže tenhle trend udržet.
západ X východ - hvězda X ti ostatní - hřích X odpuštění X vykoupení. No řekněte sami, kolik jste viděli meditativních detektivních filmů s náboženskými motivy a přesahy. Po Tranově průměrném Norském dřevu o sto procent větší a zajímavější zážitek.
Glee je seriál plný paradoxů. Ačkoliv opěvuje losery a prezentuje je jako ty "lepší", dělá to tak, že mezi ně přihodí krásné, mladé a populární teenagery. V několika dílech Glee prostřednictvím svých hlavních postav odsuzuje rasismus, ale díky obsazení některých rolí a určitým dialogům je ve skutečnosti dost často rasistický. Jde samozřejmě o to, do jaké míry je to záměr (protože pokud by byl, jedná se z tohoto hlediska o velmi zajímavý počin) a do jaké je to náhoda (v tom případě, by to byl znepokojivý obraz americké společnosti a médií).
Z hlediska diváka se ale jedná o zábavnou podívanou, která těží především ze skvělého castingu prakticky všech rolí. Muzikální čísla jsou povedená (i když z nich nejsem tak nadšený, jako většina Glee fandů) a na seriál se dobře dívá i díky skvělé režii a kameře. Zápletka i podzápletky jsou samozřejmě naprosto banální a předvidatelné, ale zase dialogy jsou napsány skvěle; to, že se si seriál občas střílí ze své vlastní primitivnosti je cool a hlášky Sue Sylvesterové (Jane Lynch) bych si nejradši někam psal :) Teď je otázka, jak dlouho může něco tak jednoduchého fungovat...uvidíme. Za 1. sérii 70%. edit: Ve druhé sérii se neděje nic nového a navíc model nastolený tou první už je celkem okoukaný, takže to začne být nuda. 55%.
Velká láska byla pro mě milým překvapením. Étaix ve svém prvním barevném filmu sám ztvárnil roli muže ve středním věku, který musí odolávat všem svodům, které přichází, když jste muž středního věku :-) Konvenční příběh je podán nekonvenčním způsobem, protože Étaix nám ukazuje nejenom to, co hlavní postava dělá, ale také to o čem přemýšlí, přičemž mezi těmito dvěma světy skáče bez nějakého upozornění či stylového odlišení. Někdy se mu to daří opravdu nápaditě, jindy méně. Scény, ve kterých jezdí postele po silnici místo aut (tedy ty, o kterých se v souvislosti s Velkou láskou mluví nejvíc) byly sice nápadité, ale paradoxně ty nejnudnější z celého filmu...představte si Jacquese Tatiho řízlého Louisem Buňuelem a víte, co máte v kině čekat ;-)
Moje komentáře
Perfect Sense (2011)
Nabízí se srovnání s druhým filmem z roku 2011, jehož dějovým hybatelem je také globální epidemie - Nákazou Stevena Soderbergha. Mackenzie se soustředí na příběh jediné dvojice a používá subjektivnější techniky, zatímco Soderbergh si zachovává k ději chladný odstup a průběh krize demonstruje prostřednictvím celé řady "nehlavních" postav. Paradoxní je, že i přes Soderberghovo vyprávění roztříštěné do mnoha mikropříběhů, drží jeho film mnohem lépe pohromadě. Nápad postupného ztrácení jednotlivých smyslů je zajímavý, ale příběh Susan a Michaela není dostatečné silný na to, aby udržel diváku stoprocentní pozornost. Perfect Sense postupně upadá do nezajímavé melancholie a za pomoci emotivní hudby i zpomalených záběrů se snaží vyždímat z diváka co nejvíce emocí...a nedaří se to. O to větší zklamání přijde, když celý příběh vyústí namísto nečekané pointy do smířlivého a nezajímavého morálního ponaučení.
Zkrocení zlé ženy (1967)
Zeffirellimu se povedl zajímavé kousek. Adaptoval pro filmové plátno divadelní kus takovým způsobem, že si Zkrocení zlé ženy zachovává svojí divadelnost. Interiéry a exteriéry působí pouze jako prostornější a dražší kulisy a filmová řeč je používána čistě funkčně. A je to očividně záměr. V Romeovi a Julii už ale (dle vlastních slov) chtěl udělat opravdový film, takže jsem zvědav, jak se mu to povedlo..
Terapie (TV seriál) (2011)
Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi, jeho životě a jeho pacientech. Zajímavý je už samotnou formou. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).______Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.______Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutky svoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami.______Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo u čehokoliv vyprodukováného v ČR HODNĚ dlouho.
Rychle a zběsile 5 (2011)
Přerod, který tahle série zažila se dá přirovnat k vývoji počítačové hry s podobným námětem Need For Speed. Časem (letos) si Rychle a zběsile přestalo hrát na realitu...a začala to být zábava. Tvůrci posledního dílu přimíchali do děje veleúspěšné Dannyho parťáky, počet vytuněných aut kompenzují počtem střelných zbraní a to vše nám podávají v dobře vypadajícím balíku vytvořeným s nadprůměrně dobrou režií, kamerou i střihem. Podstatně lépe ale mohl být napsaný scénář. Fast Five je nejlepším pokračováním od prvního dílu a je mým zbožným přáním, aby se další díl vzdálil od reality ještě dál.
Lůno (2010)
Fliegaufem nastolené oidipovské drama přivedené do extrému na mě v kině sice působilo do velké míry vykonstruovaně a uměle; na druhou stranu když jsem situaci přijal jako danou, přestal o ní přemýšlet, a na místo toho se zaměřil na motivaci a rozhodnutí hlavních i vedlejších postav, rázem se z Lůna stal jeden z nejpodnětnějších filmů letošního roku. Fliegauf klade otázky etické i morální a přitom sám jako autor zaujímá ambivalentní postoj a nevnucuje nám ani náznakem nějaká východiska či názory. Když se pak po filmu po plátně v naprostém tichu začnou sunout závěrečné titulky, můžete si popřemýšlet nad tím, jaký je váš vlastní názor...a možná zjistíte, že je váš postoj k tématům filmu stejně nejednoznačný, jako vztah Rebeccy a Thomase.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Není to průser, ale není to ani žádná sláva. Drtivá většina problémů filmu pramení z čistě ekonomicky motivovaného rozhodnutí rozdělit poslední knihu na dva filmy a k tomu její děj rozložit naprosto nerovnovážným způsobem. V první části se nedělo prakticky nic, v té druhé se toho děje tolik najednou, že jsou všechny zápletky i postavy ploché a povrchní. Je smutné, že nejzajímavější část filmu má pár minut a je o vedlejší postavě (Snape). Právě tyhle odbočky a prohlubování jednotlivých charakterů poslednímu dílu HP chybí a to je v případě téhle vůbec-ne-špatné série VELKÁ škoda.
Záhada Blair Witch (1999)
Za samotný film bych dal jenom 2*, ale za způsob prezentace, který od něj nelze oddělit a který z něj učinil kult, přidávám ještě tu třetí.
Jack and the Beanstalk (1902)
Kopírovalo se už v rané kinematografii :-) Bordwell s Thompsonovou píšou v Dějinách filmu, že Porter měl přístup k Meliésovým filmům a mohl je tak "studovat". No...tak tohle je taková podstatně slabší americká kopie Cesty na Měsíc. Na druhou stranu, kdyby to nebyl Porter, mohlo to asi dopadnout i podstatně hůř.
Explosion of a Motor Car (1900)
Nejranější a nejsušší předchůdce Monty Pythonů :-D
Dobytí pólu (1912)
Takový vyčpělý pozdní Méliès. Někteří považují Dobytí pólu za jeho mistrovské dílo, ale oproti jiným jeho snímkům se v něm nenachází nic inovativního. Vidíme stále ty stejné motivy, stále stejné triky a jenom lehce obměněný příběh. Rozdíl jedné dekády mezi tímto filmem a Cestou na měsíc není bohužel vůbec poznat.
Dreyfusova aféra (1899)
Co na tom, že to není zábavné a dramatické ve všech svých částech. Na svou dobu zcela unikátní filmové dílo, které je tendenční, názorově jednoznačné a poučné. Důkaz toho, že Méliès nebyl průkopníkem pouze v oblasti triků.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (2010)
Nejvíce zkratkovitý + nešikovně adaptovaný (redukovaný) + nejméně inovativní + vzhledem k tomu, že to je půlka, zbytečně dlouhý = nejslabší díl série (ale Yatesova režie je ok :) ). P.S.: Patřím k těm, co četli všechny knihy a nejvíc se mi líbí ty první.
Fitzcarraldo (1982)
Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé.
Americký voják (1970)
Noir podle Fassbindera. Tak by se dal v jedné větě popsat Americký voják. Relativně krátký film na mě působil jako taková vtipně a mile udělaná jednohubka. Fassbinder v ní noir sice přímo neparoduje, ale občas po divákovi jakoby pomrkává a svůj příběh vytváří nejspíš podle toho, jak noir chápe on, co mu na něm přijde nejcharakterističtější a nejzajímavější. Poctivě si v mizanscéně hraje se stíny i s kontrastem bílé a černé, jeho hrdinové nosí obligátní klobouky, kouří cigarety, oblek a dlouho nepřemýšlí než vystřelí. Odkaz amerických noirovek není v Amerického vojákovi zpracován tak důmyslně a vtipně jako v jiných filmech tohoto typu, ale zvláštní je na něm právě ta nepopsatelná osobitost, kterou mu Fassbinder dokázal vdechnout.
Stav věcí (1982)
Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní.
Rozmarná léta českého filmu (TV pořad) (2010)
Snaha se cení, ale kdokoliv, kdo se jenom trochu zajímá o kinematografii se nedozví nic nového ani zajímavého. Teda pokud za zajímavé nepovažujete "drby z natáčení".
Nůž v hlavě (1978)
Hoffman, hlavní postava Nože v hlavě se probudí v nemocnici s prostřelenou hlavou. Kromě toho, že se musí znovu učit základním lidským dovednostem, trpí také ztrátou paměti. Musí proto zjistit, jaká je jeho minulost a pokusit se s ní vyrovnat. Je jako nepopsaný papír a od začátku podléhá dvěma tlakům. Policisté se ho snaží přesvědčit o tom, že je terorista a že pobodal policistu, zatímco jeho levicoví přátelé se ho snaží přesvědčit o tom, že u sebe žádný nůž neměl a že jde o projev policejní šikany a tyranie. ___V zápletce, která až příliš nápadně připomíná situaci, ve které se ocitlo Západní Německo po konci druhé světové války, je napětí vyvoláváno hlavně tím, že divák až do poslední chvíle neví, která z verzí je pravdivá. Vodítka, která jako diváci dostáváme, se totiž dají interpretovat jako argumenty pro jednu i pro druhou verzi. Žádných ale není víc.
Verführung: Die grausame Frau (1985)
Svedení: Krutá žena je jeden z nejpodivnějších snímků nového německého filmu, které jsem viděl. Režisérky zvolily hodně experimentální přístup a ten se promítnul do všech aspektů filmu. Film vypadá od začátku jako nějaký surrealistický sen a u některých scén jsem si nebyl jistý, jestli se pořád ještě jedná o výjevy ze skutečného světa nebo sny/představy postav. ___Hlavní hrdinka slečna Märsch vlastní uměleckou galerii, ve které předvádí divákům společně se svým ansámblem to, čemu se ve společnosti většinou říká perverze. Tu ale Madam Märsch nechápe jako něco negativního; právě naopak. Pro její galerii i pro celý film je klíčová věta „dělat něco překvapivého, to je umění.“ Na Svedení se můžete dívat jako na nudný snímek plný úchylných lidí (přičemž pokud zastáváte toto stanovisko, dozajista dojdete k tomu, že i jeho tvůrci jsou úchylní), ale můžete se na něj dívat také jako na pokus o překročení hranic a snahu překvapit. Nejeden současný teoretik umění se domnívá, že tradiční krása jako taková je dávno mrtvá a že s přelomem tisíciletí je třeba hledat uměleckou krásu v odchylkách nebo dokonce v úchylkách. Z tohoto pohledu Svedení předběhlo svoji dobu.
Mladý Törless (1966)
Mladý Törless vypraví příběh chlapce, který se na internátní škole stane svědkem nikým netrestané brutality svých spolužáků. Film je adaptací knihy Roberta Musila z roku 1906, která ve své době vzbudila vlnu kontroverze kvůli otevřenému popisu fyzické i psychické šikany, ponižování, zotročování a homosexuality. Všechny tyto prvky se objevují i ve filmu. Törless od nich stojí jakoby stranou a spíše než aby jednal, všechno pozoruje a snaží se věcech najít řád a smysl. Místo aby oznamoval, raději se ptá. Raději než aby nechal svoje spolužáky týrat myš, vezme ji a rovnou zabije.___Vzhledem k tomu, že Schlöndorff svojí adaptaci natočil až o šedesát let později, není zmíněná kontroverze už tolik patrná. Praktiky Törlessových spolužáků ale na druhou stranu získávají nový rozměr a můžeme je chápat jako metaforu nacismu. Tito spolužáci například někdy dávají svoje chování do spojitosti s nějakou filosofickou teorií. Tím svoje morálně nekorektní činy odosobňují a omlouvají, což je přesně případ toho, jak nacismus zneužil teze Nietzscheho i dalších filosofů. Také vyděračské taktiky, které používají Törlessovi „kamarádi“ nejsou nepodobné těm, které používali nacističtí důstojníci během éry Třetí říše. Jejich zrůdnost pak nabývá ještě větších rozměrů, když se trýznitelé otevřeně přiznávají, že je jejich chování motivováno čistě zvědavostí a požitkem. Stejně jako Törless pochopí, že nikdo není ani úplně hodný, ani úplně zlý – a že normální lidé jsou za určitých okolností schopni strašných skutků – tak i jeho postava není vykreslená černobíle, protože i on se přizná, že všemu přihlížel ze zvědavosti, jak je tohle všechno možné. Brutalita jeho spolužáků pro něho byla stejně „obyčejnou“ záhadou jako imaginární čísla v matematice; i v něm dříme stejná možnost, dělat strašné věci, ale jak na konci filmů říká: „nakonec jsou to jenom naše skutky, podle kterých můžeme být souzeni.“
Taxi zum Klo (1980)
Dokážu si představit, co muselo na začátku osmdesátých let znamenat, natočit takovýto film. Frank Ripploh, který si v něm sám zahrál jednu z hlavních rolí, vycházel částečně z vlastních zkušeností a pocitů. Taxi k záchodku funguje podobně jako Svedení: Krutá žena v tom smyslu, že se snaží okrajovou tematiku zbavit určitých klišé a předsudků, ačkoliv v Taxi nejde o SM, ale o homosexuální vztahy. Ty jsou zobrazeny VELMI explicitně (včetně sexu), ale na druhou stranu bez příkras i bez nějaké obhajoby. Gayové v tomto filmu nejsou ani glorifikováni, ani uráženi, jsou zkrátka zobrazeni jako obyčejní lidé s úplně obyčejnými problémy, které řeší i heterosexuální páry. Tento neutrální postoj je o to cennější, že se objevil už na začátku osmdesátých let. V kombinaci s relativně konvenčním dějem i stylem se jedná o zajímavý divácký zážitek, který je „jiný“ než mainstreamová produkce zobrazující v drtivé většině heterosexuální vztahy a přitom (pokud vás neuráží sexuální scény) se dá užít, protože není experimentální jako třeba výše zmíněné Svedení.
Bildnis einer Trinkerin. Aller jamais retour (1979)
Obraz alkoholičky je film, který jsem si musel pustit doma znovu, protože jsem při projekci v kinosále usnul. Tím nechci říct, že je nudný, ale absence téměř jakéhokoliv děje a kauzality zmohla moji pozornost. S hlavní hrdinkou se navíc nemůžeme nijak ztotožnit – neznáme její jméno, neznáme její motivaci a navíc nemluví. A k tomu se nechová zrovna sympaticky. A právě v jejím konání je klíč k tomu, o čem se autorka imho snažila natočit film. O stereotypech a škatulkování podle pohlaví. V tomhle kontextu je film důmyslně podvratný a postupně bourá jeden stereotyp za druhým, čímž reflektuje „obraz“ mužů/žen nejenom v kinematografii ale v celé společnosti.
Rozloučení se včerejškem (1966)
Rozloučení se včerejškem sice způsobem narace i stylem kopíruje francouzskou novou vlnu, ale jeho téma je výhradně německé. Škoda jenom, že na mě tahle formální podobnost působila spíš jako kopírování, než jako zajímavý přístup.
Náhlé bohatství chudáků z Kombachu (TV film) (1971)
Označení „antiheimatfilm“ sedí Náhlemu bohatství chudáků z Kombachu stoprocentně. Film pracuje s konvencemi tohoto žánru, převrací je a poukazuje tak na jejich absurditu, nesmyslnost i naivitu. Venkov není zobrazen jako krásné místo, kde si všichni žijí šťastně na čerstvém vzduchu, ale jako místo, kde musí každý dřít. Frustrovaní venkované žijí v naprosté chudobě a neustálé depresi. Muži bijí svoje ženy, neustále se hádají a nedělá jim problém udat svoje nejbližší přátele. (SPOILER) Film nám ale jako divákům neumožní zaujmout nějaké jednoznačný postoj; hlavní hrdiny, kteří skončí na šibenici, nelitujeme, ale zároveň k nim ani necítíme žádné sympatie. K tomu dopomáhá i odosobněný komentář dvou nediegetických vypravěčů, díky kterému máme pocit, že sledujeme dokument nebo dokonce konzumujeme úplně jiné médium – čteme knihu.___Vzhledem k počtu heimatfilmů, které v Německu vznikaly, byla zřejmě pouze otázka času, kdy někdo přijde s podobnou reakcí.
Katzelmacher (1969)
Katzelmacher je film, který vypovídá hlavně o dvou tématech. O pozici gastarbeiterů, kterých do Německa přišly v šedesátých a sedmdesátých letech tisíce a také o povrchnosti a prázdnotě života a vztahů některých mladých Němců. Ty nám Fassbinder ukazuje v tom nejkritičtějším světle. Skupinka hlavních postav se chová jako tupé stádo, ale ani jednotlivá individua nejsou sympatická. Navzájem se podvádí (přičemž se Fassbinder nebojí ukázat ani homosexuální vztahy), pomlouvají, šíří klepy a žijí vyprázdněné stereotypní životy, což je ve filmu zdůrazněno omíláním dialogů o stále stejných tématech, případně opakováním celých vět a procházením stejných míst. Touto sociální kritikou mi Katzelmacher připomněl o něco starší Sedmikrásky Věry Chytilové, které neměly jenom podobně absurdní obsah, ale také sebevědomou a netradiční formu. Katzelmacher vychází z Fassbinderovy divadelní hry a také jeho filmová adaptace je minimalistická. Vystačí si s několika málo herci, nevýrazným herectvím, jednoduchými záběry i mizanscénou.
Bierkampf (1977)
Nálepka „německého Borata ze sedmdesátých let“ filmu Bierkampf opravdu sedí. Sám režisér Achternbusch si v něm totiž zahrál muže, který se v převleku za policistu dostane na slavný německý Oktoberfest a provokuje jeho návštěvníky. Podobně jako v posledních filmech Sachi B. Cohena, i v Bierkampfu pramení většina komických situací z toho, že se Achternbusch chová jako hovado a při svých interakcích s náhodnými kolemjdoucími improvizuje. Styčných bodů s Boratem je zde ostatně víc. Ani u jednoho z filmů si nejsme jisti, do jaké míry je celá situace nahraná a do jaké se jedná o náhodu, a v obou případech bylo imho záměrem autorů někoho zesměšnit. Bierkampf má tu nevýhodu, že je poněkud undergroundovější, méně líbivý a méně hollywoodský. Filmu prakticky chybí děj a zřejmě i proto nebyl film ve své době příliš populární. Z hlediska inovativnosti, unikátnosti a také odvahy režiséra se ale jedná o jedinečné dílo.
Beim Jodeln juckt die Lederhose (1974)
Z žánrového hlediska se dá diskutovat o tom, zda je „jódlovačka“ obyčejné softporno, které se kvůli dobovým reáliím dostalo do běžné distribuce, nebo jestli se jednalo o záměrnou parodii či dokonce persifláž německého heimatfilmu (popřípadě to byla sloučenina obojího). Za sebe musím říct, že si ani s odstupem času si nejsem jistý. Z diváckého hlediska to byl jedinečný zážitek, protože první půlhodinu jsem zůstával v trvalém úžasu nad tím, co všechno vidím. Časem se ale očekávání proměnilo v nudu, protože člověk věděl, že téměř při jakémkoliv dialogu opačných pohlaví, uvidí do tří minut kozy (a teď nemyslím ty mečící).
BIG BANG BIG BOOM (2010)
Subjektiv má pravdu v tom, že ta pointa je trochu zbytečná a působí levně. Jinak je ale Blu s každým svým dalším krátkometrážním filmem lepší a lepší. Technicky i kreativně. Jsem zvědavý jak dlouho dokáže tenhle trend udržet.
Přicházím s deštěm (2008)
západ X východ - hvězda X ti ostatní - hřích X odpuštění X vykoupení. No řekněte sami, kolik jste viděli meditativních detektivních filmů s náboženskými motivy a přesahy. Po Tranově průměrném Norském dřevu o sto procent větší a zajímavější zážitek.
Glee (TV seriál) (2009)
Glee je seriál plný paradoxů. Ačkoliv opěvuje losery a prezentuje je jako ty "lepší", dělá to tak, že mezi ně přihodí krásné, mladé a populární teenagery. V několika dílech Glee prostřednictvím svých hlavních postav odsuzuje rasismus, ale díky obsazení některých rolí a určitým dialogům je ve skutečnosti dost často rasistický. Jde samozřejmě o to, do jaké míry je to záměr (protože pokud by byl, jedná se z tohoto hlediska o velmi zajímavý počin) a do jaké je to náhoda (v tom případě, by to byl znepokojivý obraz americké společnosti a médií). Z hlediska diváka se ale jedná o zábavnou podívanou, která těží především ze skvělého castingu prakticky všech rolí. Muzikální čísla jsou povedená (i když z nich nejsem tak nadšený, jako většina Glee fandů) a na seriál se dobře dívá i díky skvělé režii a kameře. Zápletka i podzápletky jsou samozřejmě naprosto banální a předvidatelné, ale zase dialogy jsou napsány skvěle; to, že se si seriál občas střílí ze své vlastní primitivnosti je cool a hlášky Sue Sylvesterové (Jane Lynch) bych si nejradši někam psal :) Teď je otázka, jak dlouho může něco tak jednoduchého fungovat...uvidíme. Za 1. sérii 70%. edit: Ve druhé sérii se neděje nic nového a navíc model nastolený tou první už je celkem okoukaný, takže to začne být nuda. 55%.
Velká láska (1969)
Velká láska byla pro mě milým překvapením. Étaix ve svém prvním barevném filmu sám ztvárnil roli muže ve středním věku, který musí odolávat všem svodům, které přichází, když jste muž středního věku :-) Konvenční příběh je podán nekonvenčním způsobem, protože Étaix nám ukazuje nejenom to, co hlavní postava dělá, ale také to o čem přemýšlí, přičemž mezi těmito dvěma světy skáče bez nějakého upozornění či stylového odlišení. Někdy se mu to daří opravdu nápaditě, jindy méně. Scény, ve kterých jezdí postele po silnici místo aut (tedy ty, o kterých se v souvislosti s Velkou láskou mluví nejvíc) byly sice nápadité, ale paradoxně ty nejnudnější z celého filmu...představte si Jacquese Tatiho řízlého Louisem Buňuelem a víte, co máte v kině čekat ;-)