Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Akční

Recenze (1 656)

plakát

Mank (2020) 

Příliš digitální, příliš seriálové, příliš průměrné a příliš nudné. Za mě osobně možná nejslabší Fincherův film. Fincher na jedné straně vše zaobaluje do vyleštěného černobílého provedení a hraje si s dobovým mono zvukem, zároveň ale záběruje podle těch nejnudnějších moderních trendů a absolutně rezignuje na cokoliv koncepčního, co by alespoň trochu mohlo připomínat dobové filmové vyjádření (pár prolínaček to opravdu nezachrání). Předkamerový prostor je neskutečně plochý, nudný a postrádá jakoukoliv tvůrčí finesu. Zcela chybí vnitrozáběrová montáž. Proč vše toto absentuje a i přesto tam Fincher rve ten nechutný černobílý postřik? Pokud mě alespoň něco málo na Mankovi zaujalo, byla to určitá plastičnost charakteru hlavního hrdiny a to jeho určité latentní hrdinství. V tom vidím potenciál, který ale zůstal zdaleka nevyužitý a utopený v průměrnosti podání a absenci zručné filmařiny, kterou bych od někoho, jako je David Fincher, vždy očekával. Zklamání. 5/10

plakát

Zahraniční dopisovatel (1940) 

Klasický Hitchcock z raného období v té nejlepší formě. Popcornově dobrodružná špionská lovestory plná napětí, akce, romantiky a nečekaně skvěle vtipných screwball momentů. Některé obrazy zcela jasně odkazují na budoucí Hitchcockovu tvorbu (např. hlavní hrdina odhalí místo spiknutí, když ale dojede na místo policie, nikdo tu už není a hrdina je přede všemi za hlupáka = Na sever severozápadní linkou). V dramatických momentech naprosto skvělý pohyb kamery v prostoru (mlýn), svižná moderní střihová skladba (atentát na schodech) a dynamická práce s mizanscénou (pád letadla). To vše je pro mě opět důkazem toho, že nebýt Hitchcocka, podoba moderní kinematografie vypadá úplně jinak. 9/10

plakát

Přejezd Cassandra (1976) 

Naprosté pandemické guilty pleasure. Paradoxem je, že ač se svým způsobem jedná o brakovou béčkovou storku, je v určitých momentech neuvěřitelně zručně odvyprávěná. Pro 70kové katastrofické filmy mám slabost, tohle je v rámci žánru skrytý skvost. 8/10

plakát

Swing Kids (1993) 

Wow, hodně dobré. Práce s morálními dilematy, vývojem postav, snaha vyhnout se stereotypizaci archetypů vedlejších postav (Branaghův gestapák Knopp). Herecky bez výhrad. Dynamika tanečních momentů překvapivě strhující. Snad jen ten konec mohl být o něco méně patetický. Super filmové překvapení. 8/10

plakát

Pravidla hry (1939) 

Já jsem vlastně strašně mile překvapený. Očekávál jsem nekoukatelný art, metaforickou satiru, která bude symbolizovat mnohé, ale já z toho nic nepochopím a umřu nudou při pokusu tomu vzdorovat. Nestalo se. Chvílemi to osciluje až na hraně nějaké střeštěné západní screwball komedie, ale postupem času to tak nějak nenápadně začne utahovat šrouby, až jsem si uvědomil, že koukám na vědomě exponované zoufalce, kteří volají o pomoc. A to vlastně s ohledem na rok vzniku není málo. Zajímavé. 7/10

plakát

Tenet (2020) 

Jako kdyby se Nolan rozhodl zkusit, co jeho divák ještě vydrží. Tenet obsahuje snad vše, co dělá Nolana Nolanem, je to ovšem tak podivný a přebujelý slepenec, že si říkám, jestli on si z nás nedělá vlastně jenom srandu. Nolan podobně jako v Dunkerku zcela rezignuje na střídání dynamických pasáží s těmi odpočinkovými a láduje to do diváka od samého začátku, aniž by měl šanci si jakkoliv v průběhu odpočinout (pro mě nepochopitelně tomu napomáhá i střihová skladba v přechodech mezi jednotlivými obrazy). V zásadě sledujeme neskutečně brakovou zápletku se směšně pohroceným záporákem a hrdinou, jehož úmysly a motivace jsou mlhavě nejasné. To sice může být součástí mistrovsky zatwistované zápletky, pro dramaturgii příběhu to ale znamená poměrně důležitý nedostatek. Celková stavba a konstrukce je jakýsi průnik Mementa a Počátku (právě s Počátkem lze navíc v průběhu filmu najít nejvíce společných postupů, které jako kdyby Nolan už jen bezostyšně recykloval). Jenže tam, kde Nolan dokázal dříve spojit určitou svoji patetičnost s přirozenou elegancí, uchyluje se v Tenetu k podivné neurvalosti, která ten patos až nečekaně zdůrazňuje. Snad nejvíc je to patrné na dialozích. Nolan nikdy nepsal vytříbené dialogy, vždy se u nich člověk mohl pousmát, ale rád to v rámci celku odpustil. Teď jsem měl při poslechu dialogů pocit, že sleduju nějaký céčkový pokus o thriller, ve kterém se musí zachránit svět. Snaha o neustálé vysvětlování, která je zároveň vzápětí shozena hláškou typu "Nesnažte se to pochopit". Neustálé zdůrazňování toho, jak je celý svět v ohrožení a jak je třeba udělat tohle, ačkoliv tomu vlastně nikdo nerozumí. První polovinu filmu jsem se doslova nudil a to, co se dělo na plátně, mě téměř nezajímalo. V druhé části jsem logicky alespoň čekal na všemožné vysvětlování a ten nolanovský pocit, kdy všechno do sebe zapadá. Jenže i když to proběhlo, bylo mi to vlastně dost jedno. 150 min kvalitně natočeného maglajzu je bohužel pořád maglajz. 5/10

plakát

Slunovrat (2019) 

On je to ve výsledku prostě jen trochu divnější slasher. Šel jsem do toho s minimální znalostí děje a zápletky a dal jsem si rovnou ten 170 min DC. A jak už to u podobných filmů bývá, úvodní expozice postav a následně i místa, byla mnohem zajímavější, než samotná zápletka a jakýkoliv děj. Ten byl prostě a jednoduše divný a stejným způsobem ve výsledku vnímám i celý film. Aster má podobně jako v Hereditary řadu zajímavých a originálních nápadů, splácá z toho ale vždy takový podivný neforemný tvar, který sice určitým způsobem vyniká nad ostatními, ale k dokonalosti mu toho chybí dost a dost. 5/10

plakát

Deník venkovského faráře (1951) 

Absolutní divácká kalvárie. Chápu ústřední myšlenku, ale práce s ní a filmovým výrazem mě minula obloukem. Mladý kněz je na vesnici nový, zmítá se v depresích, emaří, nikdo mu nerozumí a nikdo ho nemá rád. Strhující námět, který si dovedu představit zpracovaný hned na několik způsobů. Ten Bressonův je ale v mých očích absolutně plochým dílem, dílem postrádající dynamiku, vývoj a vlastně jakékoliv drama. 3/10

plakát

Muž se zlatou paží (1955) 

Saul Bass se svou nejslavnější nehitchcockovskou grafikou, přesvědčivý Sinatra v hlavní roli a Kim Novak jako realisticky emancipovaná Molly, která se pro mě stala jednoznačně nejzajímavější postavou celého filmu. Ateliérové pojetí 50. let a hystericky manipulativní Zosh, nejen to evokuje při pohledu nazpět srovnání s Tramvají do stanice touha. Preminger je ale samozřejmě výrazně méně melodramatický a na dobu vzniku naopak o poznání větší provokatér. Chvílemi mi přišlo, že se film soustředí až příliš na vedlejší postavy okolo pokerové zápletky. To naštěstí vzápětí vyvažovaly momenty mezi Sinatrou a Novak. Tam si také Preminger nejvýrazněji pohrává s filmovým jazykem a stojí to za to. Škoda, že je u nás tenhle Premingerův slavný kousek tak málo známý. 8/10

plakát

Utøya, 22. července (2018) 

A já se ptám proč? Proč bylo nutné z toho udělat jednozáběrovku? Kdyby se to trochu nazáběrovalo a sestříhalo, mohlo by to být mnohem intenzivnější. Pár působivých survival momentů ze začátku filmu a na jeho konci nevyváží nudu uprostřed. Dramatická situace je šílená, ale to divácký zážitek automaticky nezajišťuje. Sledovat stále dokola, jak hlavní hrdinka někde x minut leží a nic se neděje, mi jako divákovi nedávalo vůbec nic. Jako představa o prožité hrůze dostačující, jako funkční dramatický tvar silně pokulhávající. V kontextu jednozáběrovek pak průměrné. 5/10