Tož letos to bylo nějaké slabší. Žádní Arcadi... Rihanna, Katy Perry a další akorát opět předvedly že neumí zpívat a ty dance stage mi tam dosti vadily. Aspoň že Paul to trochu zachránil.
Během filmu jsem se ani nenudil, ani mi nepřišel špatný, ale stejně jako to je i u Zuřícího býka, po skončení mám pocit, že film prostě uplynul ale nic většího ve mě nezanechal. Režisérsky skvěle zvládnutý, De Niro, ač ho moc nemusim, se mi líbil. Na druhou stranu, příběh jakoby byl poslepovanej z na sebe né moc navazujících scén a působil na mě dost roztříštěným dojmem.
Bohužel, od tohodle filmu jsem asi čekal tolik, že prostě nemohl splnit všechna moje očekávání. Scorsesovo poslední filmy a především pak Prokletý ostrov mě ohromily. Když jsem si tedy přečetl co všechno Hugo slibuje, nemohl jsem se dočkat. Rozhodně to nemá vyznít tak, že jsem se nebavil. Kdybych Huga viděl čirou náhodou, bez celý tý omáčky okolo, byl bych nadšenej. Vymazlená kamera a celá atmosféra nádraží, groteskně situované vztahy mezi vedlejšími postavami a celá ta, tisíckrát probraná, pocta počátkům kinematografie a oživený Georges Méliès díky skvělému Kingsleymu. Ovšem samotný příběh se pro mě stal slabinou. Příběh, který toho moc neřekl, a který se podle mě snažil až moc zapadnout do škatulky žánru rodinný.
Tak rozhodně bych Dogville označil za, pro mě osobně, nejlepší Trierův film (vyjma těch několika co jsem ještě neviděl) a to především z důvodu, že z filmu nečpí Larsovo ego a sebehoničství v takový míře, jako u ostatních snímků. Nicole Kidman patří k mým nejoblíbenějším herečkám a o jejích kvalitách není třeba mluvit. Forma vyprávění se mi zamlouvala, obsah se na konci ukázal jako dost drsný, možná pro mě jediná vada na kráse.
Lepkavé. Velice lepkavé. Hlavní hrdina byl velice lepkavý a nejedenkrát jsem propukl v hurónský smích když volal svojí milou. Samozřejmě z technické stránky všechno skvělé, kamera parádní, s choreo jsem taky neměl problém, jen trochu s tím jak ze všech pořád teklo a jak to bylo lepkavé.
Jsem hodně nerozhodný mezi 4 a 5ti hvězdama. Mám rád filmy, který dokážou těžit z atmosféry měst. Navíc tenhle film je až neuvěřitelně jednoduše originální, protože celá ta hodina čtyřicet je v podstatě opravdu jeden dlouhý rozhovor proplouvající 90kovou Vídní. V průběhu tam padne hned několik životních/vztahových pravd, což mě vlastně tak nějak donutilo k tomu, že jsem celý film v hlavě prokonverzoval s nimi. Skvělý film, který funguje díky svojí civilnosti a jednoduchosti.
Čas od času si rád užiju nějakej ten blockbuster, a ač je tu spousty věcí prostě a jednoduše na efekt, Holmes hází jeden frk za druhým pokud zrovna nejede na poníkovi a Zimmerova hudba je opět založená na samotné jednoduchosti pár tónů, všechno to výborně funguje a já se bavím. Neni tu pak co řešit. Oproti prvnímu dílu je snad děj možná víc rozkouskovaný, na druhou stranu to má ale spád a například útěk lesem je jaksepatří vymazlená scéna na skoro až umělecké úrovni. Takže všechno dobrý, jen tak dál, těším se na třetí díl.
Dobrej film. Z principu už člověk očekává, že se téma rakoviny ve filmu bude ubírat zaběhnutou kolejí, a tak v podstatě čeká to, co už spoustakrát viděl v jinym obalu. Ne že by 50/50 nějak extra vybočovalo, ale nese v sobě takovou příjemnou atmosféru a snaží se na nic si nehrát a především pak nevydírat.
U tohodle filmu asi hodně záleží v jaký náladě si k němu člověk sedne. A buď mu to celý bude připadat pitomý a ujetý, anebo se pobaví a zasměje. Mně to sedlo, Rodriguezovo povídka byla rozhodně nejlepší a Tim Roth, ač v každý povídce hrál trochu jinak, byl výbornej.
Owen Wilson jako nový Woody v nejromantičtějším Paříži ze všech Paříží a s nejromantičtější Marion Cotillard. Pro mě začíná Allen k stáru točit to co mi sedí víc, než jeho golden age.
Hezké. Celé 2 hodiny se vlastně Gavin O'Connor řídí dle zajetých kolejí boxerských filmů a dovede nás tak až do finále, kde se oba bratři (samozřejmě oba outsideři turnaje)(samozřejmě jeden z nich přešel přes největšího favorita, který nikdy neprohrál až teď)(a který byl samozřejmě z Ruska) utkají o titul, peníze a navzájem si rozbijou držky. A nejedna mužská slza ukápne při závěrečných minutách v ringu. Ale opravdu... 93 procent a 11tý nejlepší film (k 5.12.11)? Vážně?
Nevim proč, ale tenhle film na mě nijak extra silně nezapůsobil. Výkon hlavního představitele byl ohromnej, o tom žádná, ale jinak si nemůžu pomoct, průměrné drama, na Jižní Koreu bych řekl snad až trochu nudné. Spousty zbytečných záběrů a pro mě jen pár silných scén. 87 procent mi přijde jako hodně nadhodnocených.
Docela mě šokovalo, že mrtví, kteří zůstali někde pod vrcholem, zůstávají na místě i dál, jelikož je v podstatě nemožné je z takové výšky dostat dolů. Včetně Malloryho.
Přeci jenom trocha toho patosu, pár žánrových klišé a luxusní vizuál neudělají jen tak dalšího Vojína Ryana. Na druhou stranu ale rozhodně dobrej válečnej film s nadprůměrně natočenýma bojovýma scénama a skvělou, na jihokorejskou kinematografii očekávanou, hudbou.
Plakát filmu se opět jeví v rádoby vtipně retardovaném stylu, ale stejně jako tomu je i u Kimssi Pyoryugi, je pravda docela jinde. Tam kde by západní kinematografie balancovala na hranici kýče a trapnosti, dokáže Antique propojit drama o únosu s lehce komediální gay tématikou. A funguje to.
Totální a bezútěšné dno televizní zábavy. Sračka sraček, která by byla sračkou i v 90tých letech, kdy pochybné televizní zábavy drancovaly víkendové primetimy všech tv kanálů.
Závěr podle mě absolutně dotváří to, jak na vás celý film zapůsobí. Posledních 5 minut ve mě vzbudilo pocity, který mám u sledování filmů málokdy. Něco jako sonda do né tolik prozkoumanejch částí našeho nitra.
Onibabu jsem sledoval minulý semestr na filmové tvorbě ve škole a dost mi tenhle film očaroval. Vybral jsem si ho následně i na rozbor k zápočtu. Ze všech stran je tohle mistrovský dílo Japonský nový vlny výborný a je docela škoda, že je u nás asi dost neznámý.
Když romanťák z období 50tých let, tak Byt. Já prostě přejemnělý Audrey Hepburn nemůžu přijít na jméno. Její hraní mě ani nedostává do kolen, ani se při pohledu na Audrey nerozplývám. Navíc až na občasný výjimky jsem se i docela nudil.
138 min je solidně dlouhá doba pro zkoumání rozpadu lehce podivuhodného vztahu dvou lidí. Nicméně tahle doba je asi potřeba, protože ty 2 a čtvrt hodiny ve vás postupně vyvolají jakýsi nehezký pocit hnusu, kterého chtěl, alespoň doufám, Polanski dosáhnout. Kdyby se vyvaroval pár faux pas momentů (například topinky vyskakující z topinkovače) a závěr by z ničeho nic tolik nevyhrotil, mohl se Hořký měsíc měřit směle s Eyes wide shut. Takhle Kubrickův skvost, spolu s kalhotkami Nicole Kidman, zůstává sám na čele studií prapodivných mileneckých vztahů.
V podstatě nemám tomuhle filmu co vytknout, asi je pravda, že první půlka filmu působí silnějším dojmem, pravděpodobně hodně kvůli Bernalovi, kterej je jako ženská k nakousnutí. Nicméně mi nepřijde, že by tu Almodóvar nějak ztrácel dech, či trpěl tvůrčí krizí.
Kdyby film s takovym nápadem zrežíroval například Nolan, Fincher nebo třeba Duncan Jones, byl by z toho pro mě asi trhák roku. Bohužel Andrew Niccol, pro mě neznámej režisér, natočil průmernej blockbuster, kterej navíc svojí nejsilnější scénu vyplácne po několika minutách. Výběr Justina do hlavní role pro mě taky neni zrovna to, co bych si představoval. Neřikám, že byl hroznej, ale pro mě jako herec nemá charisma. Naproti tomu to alespoň tahal nahoru Cillian Murphy a sexy lolitské oblečky Amandy Seyfried. Prostě film na pobavení fajn, ale kdyby nebyli týpci v Hollywoodu hloupí, mohl z toho bejt sakra dobrej film.
Moje komentáře
54th GRAMMY Awards (TV pořad) (2012)
Tož letos to bylo nějaké slabší. Žádní Arcadi... Rihanna, Katy Perry a další akorát opět předvedly že neumí zpívat a ty dance stage mi tam dosti vadily. Aspoň že Paul to trochu zachránil.
Taxikář (1976)
Během filmu jsem se ani nenudil, ani mi nepřišel špatný, ale stejně jako to je i u Zuřícího býka, po skončení mám pocit, že film prostě uplynul ale nic většího ve mě nezanechal. Režisérsky skvěle zvládnutý, De Niro, ač ho moc nemusim, se mi líbil. Na druhou stranu, příběh jakoby byl poslepovanej z na sebe né moc navazujících scén a působil na mě dost roztříštěným dojmem.
Pláž (2000)
Velice psychedelická podívaná, která mě nějakým svým vnitřním mojo nutí se dívat pokaždé, když se Pláž objeví v programu televizí.
Hugo a jeho velký objev (2011)
Bohužel, od tohodle filmu jsem asi čekal tolik, že prostě nemohl splnit všechna moje očekávání. Scorsesovo poslední filmy a především pak Prokletý ostrov mě ohromily. Když jsem si tedy přečetl co všechno Hugo slibuje, nemohl jsem se dočkat. Rozhodně to nemá vyznít tak, že jsem se nebavil. Kdybych Huga viděl čirou náhodou, bez celý tý omáčky okolo, byl bych nadšenej. Vymazlená kamera a celá atmosféra nádraží, groteskně situované vztahy mezi vedlejšími postavami a celá ta, tisíckrát probraná, pocta počátkům kinematografie a oživený Georges Méliès díky skvělému Kingsleymu. Ovšem samotný příběh se pro mě stal slabinou. Příběh, který toho moc neřekl, a který se podle mě snažil až moc zapadnout do škatulky žánru rodinný.
Muži, kteří nenávidí ženy (2009)
Výborná investigativní detektivka, která opět umocnila můj strach z neostrých fotografií.
Nanga Parbat (2010)
Němci poslední roky točí kvalitní filmy. Nechci říct, že Nanga Parbat k nim nepatří, jen jsem asi očekával, že se mě víc emočně dotkne.
Dogville (2003)
Tak rozhodně bych Dogville označil za, pro mě osobně, nejlepší Trierův film (vyjma těch několika co jsem ještě neviděl) a to především z důvodu, že z filmu nečpí Larsovo ego a sebehoničství v takový míře, jako u ostatních snímků. Nicole Kidman patří k mým nejoblíbenějším herečkám a o jejích kvalitách není třeba mluvit. Forma vyprávění se mi zamlouvala, obsah se na konci ukázal jako dost drsný, možná pro mě jediná vada na kráse.
Sám ve stěně (2009)
Tak tohle už jde snad i mimo moje chápání.
West Side Story (1961)
Lepkavé. Velice lepkavé. Hlavní hrdina byl velice lepkavý a nejedenkrát jsem propukl v hurónský smích když volal svojí milou. Samozřejmě z technické stránky všechno skvělé, kamera parádní, s choreo jsem taky neměl problém, jen trochu s tím jak ze všech pořád teklo a jak to bylo lepkavé.
Před úsvitem (1995)
Jsem hodně nerozhodný mezi 4 a 5ti hvězdama. Mám rád filmy, který dokážou těžit z atmosféry měst. Navíc tenhle film je až neuvěřitelně jednoduše originální, protože celá ta hodina čtyřicet je v podstatě opravdu jeden dlouhý rozhovor proplouvající 90kovou Vídní. V průběhu tam padne hned několik životních/vztahových pravd, což mě vlastně tak nějak donutilo k tomu, že jsem celý film v hlavě prokonverzoval s nimi. Skvělý film, který funguje díky svojí civilnosti a jednoduchosti.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Čas od času si rád užiju nějakej ten blockbuster, a ač je tu spousty věcí prostě a jednoduše na efekt, Holmes hází jeden frk za druhým pokud zrovna nejede na poníkovi a Zimmerova hudba je opět založená na samotné jednoduchosti pár tónů, všechno to výborně funguje a já se bavím. Neni tu pak co řešit. Oproti prvnímu dílu je snad děj možná víc rozkouskovaný, na druhou stranu to má ale spád a například útěk lesem je jaksepatří vymazlená scéna na skoro až umělecké úrovni. Takže všechno dobrý, jen tak dál, těším se na třetí díl.
50/50 (2011)
Dobrej film. Z principu už člověk očekává, že se téma rakoviny ve filmu bude ubírat zaběhnutou kolejí, a tak v podstatě čeká to, co už spoustakrát viděl v jinym obalu. Ne že by 50/50 nějak extra vybočovalo, ale nese v sobě takovou příjemnou atmosféru a snaží se na nic si nehrát a především pak nevydírat.
Čtyři pokoje (1995)
U tohodle filmu asi hodně záleží v jaký náladě si k němu člověk sedne. A buď mu to celý bude připadat pitomý a ujetý, anebo se pobaví a zasměje. Mně to sedlo, Rodriguezovo povídka byla rozhodně nejlepší a Tim Roth, ač v každý povídce hrál trochu jinak, byl výbornej.
Půlnoc v Paříži (2011)
Owen Wilson jako nový Woody v nejromantičtějším Paříži ze všech Paříží a s nejromantičtější Marion Cotillard. Pro mě začíná Allen k stáru točit to co mi sedí víc, než jeho golden age.
Let It Be (1970)
Tohle jsou opravdoví Beatles.Tohle je definice toho nejlepšího co vytvořili. Civilněji to už nejde.
Warrior (2011)
Hezké. Celé 2 hodiny se vlastně Gavin O'Connor řídí dle zajetých kolejí boxerských filmů a dovede nás tak až do finále, kde se oba bratři (samozřejmě oba outsideři turnaje)(samozřejmě jeden z nich přešel přes největšího favorita, který nikdy neprohrál až teď)(a který byl samozřejmě z Ruska) utkají o titul, peníze a navzájem si rozbijou držky. A nejedna mužská slza ukápne při závěrečných minutách v ringu. Ale opravdu... 93 procent a 11tý nejlepší film (k 5.12.11)? Vážně?
Malaton (2005)
Nevim proč, ale tenhle film na mě nijak extra silně nezapůsobil. Výkon hlavního představitele byl ohromnej, o tom žádná, ale jinak si nemůžu pomoct, průměrné drama, na Jižní Koreu bych řekl snad až trochu nudné. Spousty zbytečných záběrů a pro mě jen pár silných scén. 87 procent mi přijde jako hodně nadhodnocených.
Wildest Dream, The (2010)
Docela mě šokovalo, že mrtví, kteří zůstali někde pod vrcholem, zůstávají na místě i dál, jelikož je v podstatě nemožné je z takové výšky dostat dolů. Včetně Malloryho.
Pohwa sogeuro (2010)
Přeci jenom trocha toho patosu, pár žánrových klišé a luxusní vizuál neudělají jen tak dalšího Vojína Ryana. Na druhou stranu ale rozhodně dobrej válečnej film s nadprůměrně natočenýma bojovýma scénama a skvělou, na jihokorejskou kinematografii očekávanou, hudbou.
Monty Pythonův létající cirkus (TV seriál) (1969)
Ano, tito pánové dali slovu humor nový rozměr a do dneška je asi nikdo nepřekonal. And now for something completely different.
Seoyang goldong yanggwajajeom Aentikeu (2008)
Plakát filmu se opět jeví v rádoby vtipně retardovaném stylu, ale stejně jako tomu je i u Kimssi Pyoryugi, je pravda docela jinde. Tam kde by západní kinematografie balancovala na hranici kýče a trapnosti, dokáže Antique propojit drama o únosu s lehce komediální gay tématikou. A funguje to.
To byl náš hit (TV pořad) (2011)
odpad!Totální a bezútěšné dno televizní zábavy. Sračka sraček, která by byla sračkou i v 90tých letech, kdy pochybné televizní zábavy drancovaly víkendové primetimy všech tv kanálů.
Třetí hvězda (2010)
Závěr podle mě absolutně dotváří to, jak na vás celý film zapůsobí. Posledních 5 minut ve mě vzbudilo pocity, který mám u sledování filmů málokdy. Něco jako sonda do né tolik prozkoumanejch částí našeho nitra.
Onibaba (1964)
Onibabu jsem sledoval minulý semestr na filmové tvorbě ve škole a dost mi tenhle film očaroval. Vybral jsem si ho následně i na rozbor k zápočtu. Ze všech stran je tohle mistrovský dílo Japonský nový vlny výborný a je docela škoda, že je u nás asi dost neznámý.
Prázdniny v Římě (1953)
Když romanťák z období 50tých let, tak Byt. Já prostě přejemnělý Audrey Hepburn nemůžu přijít na jméno. Její hraní mě ani nedostává do kolen, ani se při pohledu na Audrey nerozplývám. Navíc až na občasný výjimky jsem se i docela nudil.
Hořký měsíc (1992)
138 min je solidně dlouhá doba pro zkoumání rozpadu lehce podivuhodného vztahu dvou lidí. Nicméně tahle doba je asi potřeba, protože ty 2 a čtvrt hodiny ve vás postupně vyvolají jakýsi nehezký pocit hnusu, kterého chtěl, alespoň doufám, Polanski dosáhnout. Kdyby se vyvaroval pár faux pas momentů (například topinky vyskakující z topinkovače) a závěr by z ničeho nic tolik nevyhrotil, mohl se Hořký měsíc měřit směle s Eyes wide shut. Takhle Kubrickův skvost, spolu s kalhotkami Nicole Kidman, zůstává sám na čele studií prapodivných mileneckých vztahů.
Špatná výchova (2004)
V podstatě nemám tomuhle filmu co vytknout, asi je pravda, že první půlka filmu působí silnějším dojmem, pravděpodobně hodně kvůli Bernalovi, kterej je jako ženská k nakousnutí. Nicméně mi nepřijde, že by tu Almodóvar nějak ztrácel dech, či trpěl tvůrčí krizí.
Bubo bubo (TV pořad) (2011)
odpad!To je k poblití že někdo dokáže neustále vymejšlet furt dokola ty samý a samý sračky.
Začátky (2010)
Dokud se budou točit filmy s takovýmhle citem a smyslem pro život, tak bude mít kinematografie smysl...:)
Vyměřený čas (2011)
Kdyby film s takovym nápadem zrežíroval například Nolan, Fincher nebo třeba Duncan Jones, byl by z toho pro mě asi trhák roku. Bohužel Andrew Niccol, pro mě neznámej režisér, natočil průmernej blockbuster, kterej navíc svojí nejsilnější scénu vyplácne po několika minutách. Výběr Justina do hlavní role pro mě taky neni zrovna to, co bych si představoval. Neřikám, že byl hroznej, ale pro mě jako herec nemá charisma. Naproti tomu to alespoň tahal nahoru Cillian Murphy a sexy lolitské oblečky Amandy Seyfried. Prostě film na pobavení fajn, ale kdyby nebyli týpci v Hollywoodu hloupí, mohl z toho bejt sakra dobrej film.