Velmi autentický a silný dokument, který přináší rozhovory s těmi, kdo přežili, těmi, kdo byli tehdy u moci a ukazuje, že sověti nebyli jedinými, kdo mlčel v době, kdy lidé potřebovali být informováni a že vlastně dodnes žijeme ve světě, který je touto katastrofou ovlivněn. Bohužel ale ne tak, jak by ovlivněn být mohl, protože zdaleka ne všichni se z této hrůzy poučili a stále je svět plný jaderných hlavic několikanásobně silnějších, které jen čekají, než někdo zmáčkne ono pověstné červené tlačítko...
Velmi záhy po přečtení výborného románu Davida Nichollse, který se postaral i o scénář filmové adaptace, jsem značně na rozpacích. Útržkovitě vybrané a téměř doslovně opsané pasáže z knihy, které spolu nijak nesouvisí, fingovaly na papíře, ale ve filmu už tolik ne. Přestože chemie mezi Anne Hathaway a Jime Strugessem funguje, jejich postavy mi nepřišly dostatečně prokreslené a pozadí jejich příběhů a jejich povah jsem si domýšlela jen díky právě dočtené knížce. Bez ní bych, mám takový dojem, z filmu měla ještě mnohem míň. Hlavní zvraty se prostě objevily a bez hlubšího smyslu a vysvětlení se staly a já jim prostě nejsem schopná v tomhle provedení uvěřit - a to bohužel zejména osudovost vztahu Dex a Em.
Kolísavou kvalitu povídek vyvažuje zejména úžasné pařížské prostředí přímo stvořené pro tenhle typ příběhů a vyprávění. Mezi nejlepší počiny se řadí americký turista v metru bratří Coenů, španělská chůva Waltera Sallese a Daniely Thomas a osamělí mimové Sylvaina Chometa.
Když už film o osudové lásce, tak takhle. Robert Patizón sice pro mě asi navždy zůstane vrcholem nesympaťáka, ale role věčne vykuřujícího pobudy s krátkou rozbuškou mu tady jednoduše sedla. Žádná z postav není černobílá (možná jen Ally k tomu trochu inklinuje), zejména otec v podání Pierce Brosnana není vždy tím, čím na první pohled vypadá a příběh překvapí hlavně tím, že si na nic moc nehraje a prostě je přiznaným opusem o velké lásce, plný klišé, která ale díky jeho upřímnosti tentokrát ani trochu nevadí. Navíc velmi nečekaný a překvapivý závěr (takže pozor na spoilery), který si pro nás tvůrci připravili, těžko někoho nechá chladným a větší katarzi na závěr si jen ztěží dovedu představit. I když možná stálo za to to utnou o několik minut dřív (ale kdybych napsala kdy, tak prozradím pointu). Kéž by teenagerky slintaly nad tímhle Patizónem z "Remember Me" a ne nad tím vyšisovaným tupírem, to by bylo na světě krásně a kultura by ještě měla o něco větší šanci.
Tohle krásně natočené citové vydírání dostalo o dost silnější rozsah a mnohem hlubší smysl, když jsem si po jeho shlédnutí přečetla, že ten pán opravdu existuje a tímhle filmem svým způsobem vypráví i svůj příběh s typicky americkým happy endem, který se ale tentokrát skutečně stal...
Film, který tak trochu tápe mezi žánry, ale ukazuje, že Mel Brooks umí mnohem víc, než "jen" ztřeštěné komedie. Jejich náznaky najdeme i tady (zejména v postavě šíleného otce Fjodora a několika potrhlých honičkách), ale jinak se při sledování "Dvanácti křesel" zrovna moc nenasmějeme. Rozhodně ale jde o zajímavý počin, sondu do porevolučního Ruska (geniální budovatelská píseň na úvod), který stojí za to shlédnout, pokud máte Mela Brookse rádi i pokud nemáte.
Ani geniální audiovizuální orgie ve fantasy části nedokázaly zvrátit celkový dojem ze zbylých složek filmu. Kdyby byl příběh lyrický, jako třeba v "Tygr a drak", tak by to rozhodně nevadilo, ale "Pád" vypráví podivnou pohádku bez konce, která se prolíná s vcelku nezajímavým reálným příběhem z nemocnice na počátku minulého století. Za zmínku rozhodně stojí ještě přirozený a upřímný výkon dětské rumunské herečky Catincy Untaru a kromě té vizuální složky a nádherných lokací (Karlův most potěší) také složka hudební. 70%
Asi se budu trochu opakovat, ale Almodóvar jednoduše dokáže natočit i ten nejstupidnější a nejprofláklejší námět s nadsázkou, originalitou, stylem a noblesou, že rázem přestává být stupidním. V Rozervaných objetích se jedná o příběh jak vystřižený z telenovely, který ale chytrou režijí, výbornými hereckými výkony a umným střihem povýšil na umělecké dílo. Část odehrávající se na Lanzarote je pro mě osobně jenom onou pověstnou třešničkou na dortu.
Těsně po dokoukání jsem byla nadšená z inteligentního, stylově natočeného, odsýpajícího sci-fi ve stylu, který se dneska už moc nenosí. Při jeho sledování nebyl čas přemýšlet o tom, jestli všechny časové paradoxy a "vědecké" otázky dávají smysl a to přičítám jen ke cti tvůrcům, protože dokázali od začátku do konce udržel neuvěřitelné tempo a napětí. S odstupem času ale člověk začne trochu přemýšlet a najde v příběhu nejednu logickou mezeru, ale komu to vlastně vadí, když jste se tak výborně bavili? Doufám, že Duncan Jones bude v nastoleném směru pokračovat i nadále a v budoucnu nás překvapí nejedním výborným sci-fi.
Film ze života, ve kterém nejde o to "o čem", ale "jak". Velmi odvážný na svoji dobu, neuvěřitelně nadčasový (nejen tím, o čem vypráví, ale i stylem) a obrovsky upřímný. Jednoznačně nejlepší teenagerská komedie všech dob.
Bohužel i s Ivanem Reitmanem to jde značně z kopce. Natočil romantickou komedii, u které samozřejmě od první minuty víte, jak to všechno dopadne, ale to bych jí ani nezazlívala. Problém je v tom, že už po třetině jsem si myslela, že by měl už pomalu skončit a to zbývala do konce ještě skoro hodina. Pár vtipných momentů nevynahradí ani jindy výborná Natalie Portman, která mi sem prostě vůbec nesedila a naopak překvapil Ashton Kačer, kterému jsem jeho postavu uvěřila naopak stoprocentně.
Hezká animace a několik vymazlených nápadů (všechny noční potvůrky a zjištění, kam se ztrácejí ponožky, proč se budíme rozcuchaní nebo třeba okapáčci jako alternativa známých rouráčků) nedokáže úplně zastřít vcelku jednoduchý a málo nápaditý příběh. Hezky se na to dívá, ale jedno shlédnutí bohatě stačí. Neurazí, nenadchne.
Western nepatří k mým oblíbeným žánrům, nicméně tenhle film si mě dokázal najít a nadchnout pro svou žánrovou čistotu, skvělé herecké výkony a prostě klasiku, která už se moc dneska neumí natočit. Konec mi sice přišel trošku přitažený za vlasy a jen těžko ze svého pohledu můžu pochopit, že by se něco takového mohlo stát, tím spíš na nelítostném divokém západě, ale budiž, rozhodně mi nijak nevadil, nezkazil zážitek z výborných předešlých dvou hodin a vlastně to tak asi i mělo být. Víc takových filmů.
Přestože se film snaží nebrat se vážně, našla bych spoustu vážnějších děl, které se berou s mnohem větším a lepším nadhledem (Kouzelná romance), vtipy založené na sprostých slovech a sexu moc nefungují (hollywood asi zkusil přejít z teenagerských komedií na teenagerské fantasy) a paradoxně je snímek nejvtipnější v těch místech, kdy se o to nejvíc snaží. Největší problém je asi právě v tom, že scénář, režisér i většina herců jsou v neustálé křeči a ta sranda prostě nepůsobí ani trochu přirozeně. Navíc James Franco mi nikdy nebyl moc sympatický, ale v téhle taškařici se mi stal skoro protivným (ano, vím, že schválně přehrává), Danny R. McBride byl o něco málo lepší a jediný, kdo herecky celý film zachraňuje je Natalie Portman, která ale bohužel zas tak velkou roli nemá. Méně řečí o kopulaci a víc nápadů a nemuselo by to bývalo s takovou krásnou výpravou dopadnout vůbec zle. Takhle to k tomu zlému nemá moc daleko.
Spousta samby, krásně naanimované Rio a pár dobrých akčních scén z jeho ulic a z průvodu karnevalu... A to je asi tak všechno, co tenhle film nabízí. Příběh je předvídatelný i pro pětileté dítě, přitom spousta scén je zaměřena spíš na výrazně odrostlejší publikum. Hudba Johna Powella je fajn, ale velmi často ji přerušují mizerné, nevýrazné popové písničky, které jsou většinou jako pěst na oko, "muzikálová" čísla se to filmu ani trochu nehodí a už vůbec se taková "hudba"! nehodí k tomu krásnému atmosférickému Riu. Kde je všechna samba a latinskoamerická divokost? 50%.
Má to nápad a kéž by alespoň polovina dnešních sci-fi měla alespoň z poloviny tak dobrý nápad, atmosféru a tajemno, jako Zakázaná planeta. FIlmy bohužel hodně trpí dobou svého vzniku a tedy velmi mizernými triky (hlavně kreslené statické krajiny opravdu nejsou to, na co by se člověk těšil), ale na druhou stranu je fajn viděl Leslieho Nielsena jinak než jako šaška a hlavně zjistit, že byl jako mladík docela fešák ;)
Před shlédnutím tohoto filmu jsem neměla tušení, že existuje někdo jako Howard Stern. Teď už to vím a po téměř dvou hodinách sledování jeho vlastnoručně napsaného životopisu, ve kterém hraje sám sebe, o něm nevím o moc víc. Problém je v tom, že jsem z filmu nedokázala poznat, jestli i tenhle film vzal jako jednu obrovskou srandu a nadsázku (já jsem ten hodný, všichni ostatní jsou zlí a nikdy bych neudělal nic špatného svoji ženě), nebo jestli to myslel vážně. Doufám a věřím v to první, nicméně asi se někde stala chyba, když to z filmu patrné nebylo. Těžko říct, komu to dávat za vinu, zřejmě její největší část leží na bedrech nezajímavé režisérky Betty Thomas. Mohla to být velká legrace (přestože Howardův styl humoru rozhodně není můj šálek kávy), ale zůstalo to na půli cesty, nijaké a nedotažené.
Velmi strašidelný začátek ve stylu Blair Witch se nakonec přetranformoval v témeř fantasy dobrodružství. Bohužel ale s každou další přibývající minutou ztrácí na zajímavosti, začíná se trochu opakovat a ke konci přes krátkou stopáž i lehce nudit. Dokumentární styl a roztřesená ruční kamera byly výbornou volbou a všudypřítomná nadsázka a sebeironie (tohle prostě nikdo nemyslel vážně, stačí si přečíst prolog a epilog) taktéž. Navíc v sobě ukrývá jednu dobrou radu do života cestovatele - pokud jste křesťan, vyhněte se radši Norsku velkým obloukem.
Vůbec nevím, co tím chtěl básník říct a těžko takovému podivném a zvláštnímu útvaru přiřazovat nějaké hodnocení. Krásné obrázky podmalované skvělou hudbou (Vltava samozřejmě bezkonkurenčně vládne), ale ten zbytek mělo být co? Přes dvě hodiny vyprávění o ničem, proložené artovým přírodopisným dokumentem o stvoření světa...
Habermannův mlýn mě vcelku mile překvapil. Po spoustě velmi rozporuplných ohlasů jsem k němu přistupovala víc než skepticky, ale on mě dokázal zaujmout, překvapit obrovským nadhledem vyprávění a přímostí, se kterou zobrazuje jednu z nejkontroverznějších částí českých dějin o tom jak se z tyranizovaných stali tyrani. Každý si může po shlédnutí udělat svůj nezávislý názor, i když bohužel na poměrně malém časovém prostoru nedostala spousta postav možnost se pořádně představit a divák tedy těžko může zjistit, co je k jejich chování vedlo. Nicméně na českém filmovém poli jde o velmi výrazný počin s výbornými herci, téměř hollywoodskou výpravou a nádhernou hudbou Elia Cmirala.
Spíše mi to připadalo jako marná snaha o originalitu, která je dotažená ale do takového extrému, až to bolí. Muzikálová čísla sedí k Shakespearovi (s originálními dialogy!) asi tak jako slonovi boty velikosti 36, Kenneth Branagh sice vypadá dobře, ale univerzitního studenta mu ani přes jeho herecké mistrovství v jeho čtyřiceti nikdo nemůže uvěřit (a navíc opravdu není dobrý tanečník) a zasazení do druhé světové války spolu s mizernými kulisami a divadelní stylizací taky nebyli nejšťastnější. Jednoduše - i mistr tesař se někdy utne a ani všudypřítomná nadsázka nedokázala z této adaptace udělat zajímavý a zábavný film. Originalitu mu nikdo upřít nemůže, ale to je asi tak všechno, co přináší.
Zdá se mi, že tvůrci až moc tlačí na pilu a místa, kde by měli být nezávislými pozorovateli, spíše více než méně nahrávají nejznámějšímu českému vězni a to se mi ani trochu nelíbí. Sama nevím, stejně tak, jako filmaři, jak to všechno bylo a proto by si měli uchovat odstup, což se jim ale ani trochu nepovedlo (hlavně proto, že se o to vůbec nesnažili). Takhle dělají z několikrát (spravedlivě) odsouzeného člověka hrdinu a morálně nadřazeného chudáke, kterému všichni ubližují a nenabídnou nám jediný objektivní pohled na celou kauzu. Po vizuální stránce to není špatné, i když jde spíš o marnou snahu podobat se hollywoodským blockbusterům, která ale v českých kulisách vyznívá docela směšně, naivně a hlavně místy hodně amatérsky. Jako by šlo o nějakou nevydařenou parodii na americké akčňáky. Ke třem hercům hlavních rolí nemůžu mít žádné výtky - Vilhelmová, Dlouhý i Lavroněnko jsou výborní, některé (nejen) epizodní role jsou ale občas spíš k smíchu (drsní bachaři, Doležalova žena a spol.) a co mi vadilo úplně nejvíc bylo předabování některých postav, které bylo dost markantní.
Já si nemůžu pomoct, ale to, co má být explicitním představením toho, jak by to vypadalo v Británii, kdyby na ní někdo shodil pár atomovek, se mnou ani trochu nehnulo, celý film mi připadal neuvěřitelně prázdný. Přinesl pár informací, které si můžete kdekoliv zjistit sami a nemusíte kvůli tomu dvě hodiny sledovat strašlivě nudný film. To, že jsem nesoucítila s jediným z hrdinů, to, že ve mě nemrazilo a nejímala mě hrůza, to je filmu tohoto typu moc špatně.
Co na tom, že děj je prostinký a pitomý i na muzikál a předvidatelnější než ta nejpraštěnější romantická komedie. Naštěstí ale příběh není to jediné, co Varieté nabízí - tak trochu návrat do starých dobrých časů kabaretu plného skvělých tanečních čísel a výborné hudby v podání dvou výborných zpěvaček (a u Cher navíc i dobré herečky). Rozhdoně jde o příjemnou letní oddychovou podívanou, která je o dvě třídy výš, než Marshallovo "Nine".
Biutiful není v první řadě dramatem umírajícího muže, který má jen pár měsíců, aby se vypořádal se světem. Pro mě je to hlavně zrcadlo moderního západního světa a současné Barcelony, která se tak trochu zrcadlí v postavě Uxbala. Silně duchovně založeného člověka, který miluje své dvě děti, které se snaží ochránit před jejich psychicky nemocnou matkou, přitom jim ale sám nedokáže dát všechno, co by potřebovali. Člověka, který si přivydělává obchodem s bílým masem, ale přitom má hluboce zakořeněné morální zásady a v momentě, kdy jeho vlastní svíčka začíná pohasínat, by nejraději dal všechno do kupy. Jenže velké chyby a hluboké rány se nedají napravit ze dne na den... Alejando Gonzáles Iñárritu natoči pro něj velmi netradiční film, žádné skládanky, žádné otazníky, jednoduchý přímočarý příběh, který se ale zabývá mnoha problémy najednou a místy lehce tápe a neví, čím být dřív. Jestli dramatem umírajícího otce, kritikou zkorumpovaného západního světa, nebo snad duchovním zamyšlením? Je to škoda, protože jednotlivé části filmu jsou výborné, ze spousty scén přímo mrazí, kamera i technická stránka, to je radost pohledět a navíc Javier Bardem je prostě herecká první liga. Ale dohromady ty téměř dvě a půl hodiny snímku působí značně nesourodě a kdyby byla stopáž poloviční, neřekl by asi film o nic víc, ani o nic míň, než říká teď.
Bylo by to fajn drama snažící se ukázat, jakou sílu mají dnešní média a jak dokáží manipulovat s realitou... Povedlo by se mu to docela dobře, nebýt neskutečného množství nesmyslů, kterými se to hemží od začátku do konce a které mě nenechaly si film pořádně užít a také průměrného scénáře, který, ač měl pod palcem skvělý námět, nedokáže pořádně pohnout dějem. Takhle vznikl průměrný film, který nevytáhnou výš ani výborné herecké výkony (obtloustlého Travolty a jako vždy perfektního Hoffmana), ani několik velmi nehollywoodských rozuzlení.
Několik silných detailů, z nich těn nejsilnější, nejděsivější a nejhrůznější nabídne posledních pár minut, kdy vidíte jak dlouho a hlavně PROČ musel Janusz čekat, než se mohl podívat za svou milovanou osobou, aniž by mu při tom hrozilo zastřelení. Oceňuji i režisérovu snahu vyhnout se prvoplánově adrenalinovým scénám (nejmarkantnějším příkladem je prakticky kompletní vynechání celého útěku z tábora, které se prostě stalo a je jedno jak), díky které se divák může víc sžít s postavami a soustředit se na jejich pouť. Tyto silné detaily spolu s perfektními hereckými výkony drží film pohromadě, ale bohužel předlouhá stopáž a zbytečné protahování některých scén mi neumožňují jít s hodnocením výš. Rozhodně to není film, na který bych se měla chuť podívat znovu, nicméně skrývá v sobě kus poctivé filmařiny a také nabízí výbornou kameru i hudbu.
Oceňuju, jak dokázal Peter Cattaneo natočit toto téma, které je hodně na hraně, s vkusem a nesklouznout k trapnosti, která se leckde přímo podbízela a kterou by většina amerických režisérů s chutí a vidinou lehkého diváckého úspěchu hodně využila. Vznikla tak místy slabší, ale místy velmi zábavná a hezky gradující komedie, kterou mi ale bohatě stačilo vidět jednou.
Audiovizuální perla hrající si s ornamenty, barvami, netradiční animací, nádhernou irskou hudbou a vyprávějící příběh z bohužel jinak zoufale málo filmaři využívané irské mytologie. Jeden z nejoriginálnějších animovaných filmů poslední doby, který by si žádný milovník animovaného filmu, Irska a poetiky neměl v žádném případě nechat ujít.
Moje komentáře
Bitva o Černobyl (2006)
Velmi autentický a silný dokument, který přináší rozhovory s těmi, kdo přežili, těmi, kdo byli tehdy u moci a ukazuje, že sověti nebyli jedinými, kdo mlčel v době, kdy lidé potřebovali být informováni a že vlastně dodnes žijeme ve světě, který je touto katastrofou ovlivněn. Bohužel ale ne tak, jak by ovlivněn být mohl, protože zdaleka ne všichni se z této hrůzy poučili a stále je svět plný jaderných hlavic několikanásobně silnějších, které jen čekají, než někdo zmáčkne ono pověstné červené tlačítko...
Jeden den (2011)
Velmi záhy po přečtení výborného románu Davida Nichollse, který se postaral i o scénář filmové adaptace, jsem značně na rozpacích. Útržkovitě vybrané a téměř doslovně opsané pasáže z knihy, které spolu nijak nesouvisí, fingovaly na papíře, ale ve filmu už tolik ne. Přestože chemie mezi Anne Hathaway a Jime Strugessem funguje, jejich postavy mi nepřišly dostatečně prokreslené a pozadí jejich příběhů a jejich povah jsem si domýšlela jen díky právě dočtené knížce. Bez ní bych, mám takový dojem, z filmu měla ještě mnohem míň. Hlavní zvraty se prostě objevily a bez hlubšího smyslu a vysvětlení se staly a já jim prostě nejsem schopná v tomhle provedení uvěřit - a to bohužel zejména osudovost vztahu Dex a Em.
Paříži, miluji Tě (2006)
Kolísavou kvalitu povídek vyvažuje zejména úžasné pařížské prostředí přímo stvořené pro tenhle typ příběhů a vyprávění. Mezi nejlepší počiny se řadí americký turista v metru bratří Coenů, španělská chůva Waltera Sallese a Daniely Thomas a osamělí mimové Sylvaina Chometa.
Nezapomeň na mě (2010)
Když už film o osudové lásce, tak takhle. Robert Patizón sice pro mě asi navždy zůstane vrcholem nesympaťáka, ale role věčne vykuřujícího pobudy s krátkou rozbuškou mu tady jednoduše sedla. Žádná z postav není černobílá (možná jen Ally k tomu trochu inklinuje), zejména otec v podání Pierce Brosnana není vždy tím, čím na první pohled vypadá a příběh překvapí hlavně tím, že si na nic moc nehraje a prostě je přiznaným opusem o velké lásce, plný klišé, která ale díky jeho upřímnosti tentokrát ani trochu nevadí. Navíc velmi nečekaný a překvapivý závěr (takže pozor na spoilery), který si pro nás tvůrci připravili, těžko někoho nechá chladným a větší katarzi na závěr si jen ztěží dovedu představit. I když možná stálo za to to utnou o několik minut dřív (ale kdybych napsala kdy, tak prozradím pointu). Kéž by teenagerky slintaly nad tímhle Patizónem z "Remember Me" a ne nad tím vyšisovaným tupírem, to by bylo na světě krásně a kultura by ještě měla o něco větší šanci.
Butterfly Circus, The (2009)
Tohle krásně natočené citové vydírání dostalo o dost silnější rozsah a mnohem hlubší smysl, když jsem si po jeho shlédnutí přečetla, že ten pán opravdu existuje a tímhle filmem svým způsobem vypráví i svůj příběh s typicky americkým happy endem, který se ale tentokrát skutečně stal...
Dvanáct křesel (1970)
Film, který tak trochu tápe mezi žánry, ale ukazuje, že Mel Brooks umí mnohem víc, než "jen" ztřeštěné komedie. Jejich náznaky najdeme i tady (zejména v postavě šíleného otce Fjodora a několika potrhlých honičkách), ale jinak se při sledování "Dvanácti křesel" zrovna moc nenasmějeme. Rozhodně ale jde o zajímavý počin, sondu do porevolučního Ruska (geniální budovatelská píseň na úvod), který stojí za to shlédnout, pokud máte Mela Brookse rádi i pokud nemáte.
Pád (2006)
Ani geniální audiovizuální orgie ve fantasy části nedokázaly zvrátit celkový dojem ze zbylých složek filmu. Kdyby byl příběh lyrický, jako třeba v "Tygr a drak", tak by to rozhodně nevadilo, ale "Pád" vypráví podivnou pohádku bez konce, která se prolíná s vcelku nezajímavým reálným příběhem z nemocnice na počátku minulého století. Za zmínku rozhodně stojí ještě přirozený a upřímný výkon dětské rumunské herečky Catincy Untaru a kromě té vizuální složky a nádherných lokací (Karlův most potěší) také složka hudební. 70%
Rozervaná objetí (2009)
Asi se budu trochu opakovat, ale Almodóvar jednoduše dokáže natočit i ten nejstupidnější a nejprofláklejší námět s nadsázkou, originalitou, stylem a noblesou, že rázem přestává být stupidním. V Rozervaných objetích se jedná o příběh jak vystřižený z telenovely, který ale chytrou režijí, výbornými hereckými výkony a umným střihem povýšil na umělecké dílo. Část odehrávající se na Lanzarote je pro mě osobně jenom onou pověstnou třešničkou na dortu.
Zdrojový kód (2011)
Těsně po dokoukání jsem byla nadšená z inteligentního, stylově natočeného, odsýpajícího sci-fi ve stylu, který se dneska už moc nenosí. Při jeho sledování nebyl čas přemýšlet o tom, jestli všechny časové paradoxy a "vědecké" otázky dávají smysl a to přičítám jen ke cti tvůrcům, protože dokázali od začátku do konce udržel neuvěřitelné tempo a napětí. S odstupem času ale člověk začne trochu přemýšlet a najde v příběhu nejednu logickou mezeru, ale komu to vlastně vadí, když jste se tak výborně bavili? Doufám, že Duncan Jones bude v nastoleném směru pokračovat i nadále a v budoucnu nás překvapí nejedním výborným sci-fi.
Lásky jedné plavovlásky (1965)
Film ze života, ve kterém nejde o to "o čem", ale "jak". Velmi odvážný na svoji dobu, neuvěřitelně nadčasový (nejen tím, o čem vypráví, ale i stylem) a obrovsky upřímný. Jednoznačně nejlepší teenagerská komedie všech dob.
Hlavně nezávazně (2011)
Bohužel i s Ivanem Reitmanem to jde značně z kopce. Natočil romantickou komedii, u které samozřejmě od první minuty víte, jak to všechno dopadne, ale to bych jí ani nezazlívala. Problém je v tom, že už po třetině jsem si myslela, že by měl už pomalu skončit a to zbývala do konce ještě skoro hodina. Pár vtipných momentů nevynahradí ani jindy výborná Natalie Portman, která mi sem prostě vůbec nesedila a naopak překvapil Ashton Kačer, kterému jsem jeho postavu uvěřila naopak stoprocentně.
Ztracená Hvězda (2007)
Hezká animace a několik vymazlených nápadů (všechny noční potvůrky a zjištění, kam se ztrácejí ponožky, proč se budíme rozcuchaní nebo třeba okapáčci jako alternativa známých rouráčků) nedokáže úplně zastřít vcelku jednoduchý a málo nápaditý příběh. Hezky se na to dívá, ale jedno shlédnutí bohatě stačí. Neurazí, nenadchne.
3:10 Vlak do Yumy (2007)
Western nepatří k mým oblíbeným žánrům, nicméně tenhle film si mě dokázal najít a nadchnout pro svou žánrovou čistotu, skvělé herecké výkony a prostě klasiku, která už se moc dneska neumí natočit. Konec mi sice přišel trošku přitažený za vlasy a jen těžko ze svého pohledu můžu pochopit, že by se něco takového mohlo stát, tím spíš na nelítostném divokém západě, ale budiž, rozhodně mi nijak nevadil, nezkazil zážitek z výborných předešlých dvou hodin a vlastně to tak asi i mělo být. Víc takových filmů.
Princ a pruďas (2011)
Přestože se film snaží nebrat se vážně, našla bych spoustu vážnějších děl, které se berou s mnohem větším a lepším nadhledem (Kouzelná romance), vtipy založené na sprostých slovech a sexu moc nefungují (hollywood asi zkusil přejít z teenagerských komedií na teenagerské fantasy) a paradoxně je snímek nejvtipnější v těch místech, kdy se o to nejvíc snaží. Největší problém je asi právě v tom, že scénář, režisér i většina herců jsou v neustálé křeči a ta sranda prostě nepůsobí ani trochu přirozeně. Navíc James Franco mi nikdy nebyl moc sympatický, ale v téhle taškařici se mi stal skoro protivným (ano, vím, že schválně přehrává), Danny R. McBride byl o něco málo lepší a jediný, kdo herecky celý film zachraňuje je Natalie Portman, která ale bohužel zas tak velkou roli nemá. Méně řečí o kopulaci a víc nápadů a nemuselo by to bývalo s takovou krásnou výpravou dopadnout vůbec zle. Takhle to k tomu zlému nemá moc daleko.
Rio (2011)
Spousta samby, krásně naanimované Rio a pár dobrých akčních scén z jeho ulic a z průvodu karnevalu... A to je asi tak všechno, co tenhle film nabízí. Příběh je předvídatelný i pro pětileté dítě, přitom spousta scén je zaměřena spíš na výrazně odrostlejší publikum. Hudba Johna Powella je fajn, ale velmi často ji přerušují mizerné, nevýrazné popové písničky, které jsou většinou jako pěst na oko, "muzikálová" čísla se to filmu ani trochu nehodí a už vůbec se taková "hudba"! nehodí k tomu krásnému atmosférickému Riu. Kde je všechna samba a latinskoamerická divokost? 50%.
Zakázaná planeta (1956)
Má to nápad a kéž by alespoň polovina dnešních sci-fi měla alespoň z poloviny tak dobrý nápad, atmosféru a tajemno, jako Zakázaná planeta. FIlmy bohužel hodně trpí dobou svého vzniku a tedy velmi mizernými triky (hlavně kreslené statické krajiny opravdu nejsou to, na co by se člověk těšil), ale na druhou stranu je fajn viděl Leslieho Nielsena jinak než jako šaška a hlavně zjistit, že byl jako mladík docela fešák ;)
Soukromé neřesti (1997)
Před shlédnutím tohoto filmu jsem neměla tušení, že existuje někdo jako Howard Stern. Teď už to vím a po téměř dvou hodinách sledování jeho vlastnoručně napsaného životopisu, ve kterém hraje sám sebe, o něm nevím o moc víc. Problém je v tom, že jsem z filmu nedokázala poznat, jestli i tenhle film vzal jako jednu obrovskou srandu a nadsázku (já jsem ten hodný, všichni ostatní jsou zlí a nikdy bych neudělal nic špatného svoji ženě), nebo jestli to myslel vážně. Doufám a věřím v to první, nicméně asi se někde stala chyba, když to z filmu patrné nebylo. Těžko říct, komu to dávat za vinu, zřejmě její největší část leží na bedrech nezajímavé režisérky Betty Thomas. Mohla to být velká legrace (přestože Howardův styl humoru rozhodně není můj šálek kávy), ale zůstalo to na půli cesty, nijaké a nedotažené.
Lovec trolů (2010)
Velmi strašidelný začátek ve stylu Blair Witch se nakonec přetranformoval v témeř fantasy dobrodružství. Bohužel ale s každou další přibývající minutou ztrácí na zajímavosti, začíná se trochu opakovat a ke konci přes krátkou stopáž i lehce nudit. Dokumentární styl a roztřesená ruční kamera byly výbornou volbou a všudypřítomná nadsázka a sebeironie (tohle prostě nikdo nemyslel vážně, stačí si přečíst prolog a epilog) taktéž. Navíc v sobě ukrývá jednu dobrou radu do života cestovatele - pokud jste křesťan, vyhněte se radši Norsku velkým obloukem.
Strom života (2011)
Vůbec nevím, co tím chtěl básník říct a těžko takovému podivném a zvláštnímu útvaru přiřazovat nějaké hodnocení. Krásné obrázky podmalované skvělou hudbou (Vltava samozřejmě bezkonkurenčně vládne), ale ten zbytek mělo být co? Přes dvě hodiny vyprávění o ničem, proložené artovým přírodopisným dokumentem o stvoření světa...
Habermannův mlýn (2010)
Habermannův mlýn mě vcelku mile překvapil. Po spoustě velmi rozporuplných ohlasů jsem k němu přistupovala víc než skepticky, ale on mě dokázal zaujmout, překvapit obrovským nadhledem vyprávění a přímostí, se kterou zobrazuje jednu z nejkontroverznějších částí českých dějin o tom jak se z tyranizovaných stali tyrani. Každý si může po shlédnutí udělat svůj nezávislý názor, i když bohužel na poměrně malém časovém prostoru nedostala spousta postav možnost se pořádně představit a divák tedy těžko může zjistit, co je k jejich chování vedlo. Nicméně na českém filmovém poli jde o velmi výrazný počin s výbornými herci, téměř hollywoodskou výpravou a nádhernou hudbou Elia Cmirala.
Marná lásky snaha (2000)
Spíše mi to připadalo jako marná snaha o originalitu, která je dotažená ale do takového extrému, až to bolí. Muzikálová čísla sedí k Shakespearovi (s originálními dialogy!) asi tak jako slonovi boty velikosti 36, Kenneth Branagh sice vypadá dobře, ale univerzitního studenta mu ani přes jeho herecké mistrovství v jeho čtyřiceti nikdo nemůže uvěřit (a navíc opravdu není dobrý tanečník) a zasazení do druhé světové války spolu s mizernými kulisami a divadelní stylizací taky nebyli nejšťastnější. Jednoduše - i mistr tesař se někdy utne a ani všudypřítomná nadsázka nedokázala z této adaptace udělat zajímavý a zábavný film. Originalitu mu nikdo upřít nemůže, ale to je asi tak všechno, co přináší.
Kajínek (2010)
Zdá se mi, že tvůrci až moc tlačí na pilu a místa, kde by měli být nezávislými pozorovateli, spíše více než méně nahrávají nejznámějšímu českému vězni a to se mi ani trochu nelíbí. Sama nevím, stejně tak, jako filmaři, jak to všechno bylo a proto by si měli uchovat odstup, což se jim ale ani trochu nepovedlo (hlavně proto, že se o to vůbec nesnažili). Takhle dělají z několikrát (spravedlivě) odsouzeného člověka hrdinu a morálně nadřazeného chudáke, kterému všichni ubližují a nenabídnou nám jediný objektivní pohled na celou kauzu. Po vizuální stránce to není špatné, i když jde spíš o marnou snahu podobat se hollywoodským blockbusterům, která ale v českých kulisách vyznívá docela směšně, naivně a hlavně místy hodně amatérsky. Jako by šlo o nějakou nevydařenou parodii na americké akčňáky. Ke třem hercům hlavních rolí nemůžu mít žádné výtky - Vilhelmová, Dlouhý i Lavroněnko jsou výborní, některé (nejen) epizodní role jsou ale občas spíš k smíchu (drsní bachaři, Doležalova žena a spol.) a co mi vadilo úplně nejvíc bylo předabování některých postav, které bylo dost markantní.
Vlákna (TV film) (1984)
Já si nemůžu pomoct, ale to, co má být explicitním představením toho, jak by to vypadalo v Británii, kdyby na ní někdo shodil pár atomovek, se mnou ani trochu nehnulo, celý film mi připadal neuvěřitelně prázdný. Přinesl pár informací, které si můžete kdekoliv zjistit sami a nemusíte kvůli tomu dvě hodiny sledovat strašlivě nudný film. To, že jsem nesoucítila s jediným z hrdinů, to, že ve mě nemrazilo a nejímala mě hrůza, to je filmu tohoto typu moc špatně.
Varieté (2010)
Co na tom, že děj je prostinký a pitomý i na muzikál a předvidatelnější než ta nejpraštěnější romantická komedie. Naštěstí ale příběh není to jediné, co Varieté nabízí - tak trochu návrat do starých dobrých časů kabaretu plného skvělých tanečních čísel a výborné hudby v podání dvou výborných zpěvaček (a u Cher navíc i dobré herečky). Rozhdoně jde o příjemnou letní oddychovou podívanou, která je o dvě třídy výš, než Marshallovo "Nine".
Biutiful (2010)
Biutiful není v první řadě dramatem umírajícího muže, který má jen pár měsíců, aby se vypořádal se světem. Pro mě je to hlavně zrcadlo moderního západního světa a současné Barcelony, která se tak trochu zrcadlí v postavě Uxbala. Silně duchovně založeného člověka, který miluje své dvě děti, které se snaží ochránit před jejich psychicky nemocnou matkou, přitom jim ale sám nedokáže dát všechno, co by potřebovali. Člověka, který si přivydělává obchodem s bílým masem, ale přitom má hluboce zakořeněné morální zásady a v momentě, kdy jeho vlastní svíčka začíná pohasínat, by nejraději dal všechno do kupy. Jenže velké chyby a hluboké rány se nedají napravit ze dne na den... Alejando Gonzáles Iñárritu natoči pro něj velmi netradiční film, žádné skládanky, žádné otazníky, jednoduchý přímočarý příběh, který se ale zabývá mnoha problémy najednou a místy lehce tápe a neví, čím být dřív. Jestli dramatem umírajícího otce, kritikou zkorumpovaného západního světa, nebo snad duchovním zamyšlením? Je to škoda, protože jednotlivé části filmu jsou výborné, ze spousty scén přímo mrazí, kamera i technická stránka, to je radost pohledět a navíc Javier Bardem je prostě herecká první liga. Ale dohromady ty téměř dvě a půl hodiny snímku působí značně nesourodě a kdyby byla stopáž poloviční, neřekl by asi film o nic víc, ani o nic míň, než říká teď.
Černá labuť (2010)
Jeden z nejsilnějších zážitků posledních let... Více najdete v mé recenzi na filmserveru.
Město šílenců (1997)
Bylo by to fajn drama snažící se ukázat, jakou sílu mají dnešní média a jak dokáží manipulovat s realitou... Povedlo by se mu to docela dobře, nebýt neskutečného množství nesmyslů, kterými se to hemží od začátku do konce a které mě nenechaly si film pořádně užít a také průměrného scénáře, který, ač měl pod palcem skvělý námět, nedokáže pořádně pohnout dějem. Takhle vznikl průměrný film, který nevytáhnou výš ani výborné herecké výkony (obtloustlého Travolty a jako vždy perfektního Hoffmana), ani několik velmi nehollywoodských rozuzlení.
Útěk ze Sibiře (2010)
Několik silných detailů, z nich těn nejsilnější, nejděsivější a nejhrůznější nabídne posledních pár minut, kdy vidíte jak dlouho a hlavně PROČ musel Janusz čekat, než se mohl podívat za svou milovanou osobou, aniž by mu při tom hrozilo zastřelení. Oceňuji i režisérovu snahu vyhnout se prvoplánově adrenalinovým scénám (nejmarkantnějším příkladem je prakticky kompletní vynechání celého útěku z tábora, které se prostě stalo a je jedno jak), díky které se divák může víc sžít s postavami a soustředit se na jejich pouť. Tyto silné detaily spolu s perfektními hereckými výkony drží film pohromadě, ale bohužel předlouhá stopáž a zbytečné protahování některých scén mi neumožňují jít s hodnocením výš. Rozhodně to není film, na který bych se měla chuť podívat znovu, nicméně skrývá v sobě kus poctivé filmařiny a také nabízí výbornou kameru i hudbu.
Do naha! (1997)
Oceňuju, jak dokázal Peter Cattaneo natočit toto téma, které je hodně na hraně, s vkusem a nesklouznout k trapnosti, která se leckde přímo podbízela a kterou by většina amerických režisérů s chutí a vidinou lehkého diváckého úspěchu hodně využila. Vznikla tak místy slabší, ale místy velmi zábavná a hezky gradující komedie, kterou mi ale bohatě stačilo vidět jednou.
Brendan a tajemství Kellsu (2009)
Audiovizuální perla hrající si s ornamenty, barvami, netradiční animací, nádhernou irskou hudbou a vyprávějící příběh z bohužel jinak zoufale málo filmaři využívané irské mytologie. Jeden z nejoriginálnějších animovaných filmů poslední doby, který by si žádný milovník animovaného filmu, Irska a poetiky neměl v žádném případě nechat ujít.