Dog Star Mana hodnotím jako celek všech pěti částí, protože jsem to viděl najednou. Pokud bych měl hodnotit jednotlivé části zvlášť, tak bych byl nejspíš shovívavější. Experimentální filmy podle mě neměly být delší než 10 minut, jinak většinou začnou být dovácky nesnesitelné.
Málokterý film tak skvěle a zároveň zábavně odráží (post)moderní frustraci blahobytné západní společnosti a krizi tradičních rodinných hodnot. Vzpomněl jsem si jedině na Sedmý kontinent Michaela Hanekeho, který je však až příliš depresivní a bezvýchodný, než abych ho někomu doporučoval. Gyakufunsha kazoku můžu doporučit bez váhání komukoliv. Je to střeštěná, absurdní a lehce úchylná komedie "s přesahem".
Nejhorší, co můžete udělat u filmů jako je Strom života, je přistupovat k nim racionálně. Je to totiž film, který značně omezené hranice racionálna přesahuje a vydává se do končin, která nejsou slovy popsatelná (a proto je poměrně těžké o něm psát). Stejně tak jeho tématem není vyrovnávání se se smrtí potomka nebo popsání života v Americe 50. let, jeho témata jsou mnohem širší a univerzálnější. Vztah člověka k životu, vztah člověka k Bohu nebo smysl lidského bytí. Je to film, který klade filozofické otázky a metafyzickým způsobem na ně hledá odpovědi. Přestože v mnohém s kolegou Lavranem souhlasím (například v tom, že pro tento film není důležité konkrétní náboženství, jako spíše obecně víra), tak si nemyslím, že Malick "uspěl při vyjasnění odpovědi na otázku po bytí" a to prostě proto, že na tuto otázku nelze najít odpověď. Důležité je však už samotné kladení otázek a proces hledání odpovědí. Pokud je na Malickově opusu něco opravdu jedinečného, tak je to propojování různých prostorů, časů a práce s nimi. Podařilo se mu propojit mikrokosmos jednoho předměstí s všeobjímajícím kosmem naprosto přirozeným a nerušivým způsobem. Mezi záběry na koruny stromů, trávu ve větru nebo poletující prach ve slunečním světle lze hledat nečekané vizuální souvislosti se záběry vesmírných mlhovin a všemožných chemických procesů v kosmu. Kamera ve Stromě života létá prostorem a zachycuje zdánlivě náhodně jednotlivé okamžiky a situace. Malickův postup by se tedy zjednodušeně dal nazvat synekdochickým vyjádřením veškerého koloběhu života na našem světě. Podobně jako například v poslední době filmy Apichatponga Weerasethakula, i Malickův Strom života je film, který v divákovi ještě dlouho rezonuje. Nezaměstnává však ani tak mozek/rozum, jako spíše srdce/city.
Po formální stránce dokonalý snímek. Jednu hvězdičku mu však ubírá podpora zločinecké ideologie a rozkrádání (odmítám to nazývat eufemistickým výrazem "kolektivizace") osobního vlastnictví. Zvláště v kontextu tvrdě potlačených protistalinistických revolučních snah v Polsku a Maďarsku stejného roku působí idealizace zemědělského družstva děsivě. Nicméně po řemeslné stránce jde o vynikající snímek. Zvláště scény na kolotoči nebo taneční scéna jsou vskutku působivé. Scéna tance v sobě má náboj srovnatelný s dnešní technoparty, kdy rytmus elektrizujícím způsobem projíždí celými těly tanečníků. Další problém jsem měl s tím, že kromě hlavní dívky mi byly bez výjimky všechny postavy nesympatické. Téhle venkovské horkokrevnosti asi nikdy tak úplně nepřijdu na chuť.
Nevím no, hezky se na to kouká, je to plné originálních nápadů a vtipů, ale mám pocit, jako by Kusturica tak trochu vykrádal sám sebe. Není to nic nového, co jsme u něj ještě neviděli. Stále se pohybuje na pomezí poetiky a kýče, přičemž tentokrát se mi zdá, že se výrazně převažuje kýč. Navíc je film asi tak o 20 minut delší než měl být. Každopádně je mi Kusturicův styl stále sympatický. Opravdu se s ničím nepáře, neřeší nějakou politickou nebo náboženskou korektnost a prostě se baví.
Je vskutku zajímavé sledovat Jarmuschův vývoj. Postupně se jeho filmy zpomalují, jsou jaksi čím dál více meditativní, je v nich čím dál méně dialogů a vyprazdňuje se jejich narace. Navzdory tomu jsou však (alespoň pro mě) zábavné, překvapující a vizuálně krásné.
Jo, tomu říkám pohodička, když se chlapi sejdou na partičku a popíjí u toho. Filmu jednoznačně dominuje vynikající komediální herecký výkon číšníka-kibice:)
Donutil měl sral ještě víc, než jsem čekal. Nedokázal jsem to ani dokoukat. Jinak tyhle klasicistní komedie podle mě už dost zastaraly a nepřijdou mi vůbec zábavné. Navíc je jedna jako druhá, postavy jsou (nevím zda záměrně) většinou úplně hloupé a mají zvláštní potřebu se neustále za někoho převlékat. Nemůžu si pomoct, ale nechápu místní nadšení.
Kdyby byl tento téměř tříhodinový film (nebo aspoň verze, co sem viděl na Febiofestu měla asi 170, nikoliv "pouhých" 140 minut) byl asi tak o hodinu kratší, dal bych o hvězdičku nebo dvě víc, takhle ale nemůžu dát víc než 3*, protože poslední cca hodiny byla vážně úmorná. Jinak je to ale vážně originální a sugestivní film, ke kterému skvěle sedí jeho vizuální stylizace s oproštěnou kamerou volně létající prostorem (podobně jako v Noého Zvráceném). Je vidět, že režiséra moc nebaví vyprávět příběhy, jsou pro něj spíše jen prostředkem, jak udržet divákovu pozornost (ne, že by se mu to v tomto případě dařilo na 100%) a předkládat mu vizuální tripovité obrazy a dlouhé kamerové jízdy přes celé Tokio (které je tu opravdu nejtripovější, jaké kdy bylo). Každopádně je Noé zajímavý režisér, kterého se vyplatí sledovat, byť je to tak trochu egoistický maniak, který se nechce vzdát ani minuty ze svého filmu a učinit ho tak pro diváka snesitelnějším. Nakonec jsem ale nelitoval, že jsem neodešel (v jednu chvíli jsem o tom vážně přemýšlel), protože bych přišel o jedinečný pohled na přirážející špičku penisu z vnitřku vagíny. To vážně stálo za to.
PS: S odtupem musím moje hodnocení zvýšit, protože ve mně film uzrál. Zapomněl jsem na to, jak byl dlouhý a nesnesitelný a zůstaly ve mně jen jeho kladné stránky.
Přísnost, askeze, minimalismus, bigotnost, nedořečenost - to jsou slova co mě napadaly, když jsem Bílou stuhu sledoval. Každopádně jde o výjimečné dílo (podobně je tomu i u ostatních Hanekeho filmů), které nelze k ničemu, co se dnes točí přirovnat.
Je to opradu krásný zážitek (zvlášť v IMAXu), který nebude lehké překonávat (alespoň dalších pár let). To nic ale nemění na tom, že příběh a zelené poselství filmu mě totálně minulo. Další problém jsem měl s českým dabingem, který i kdyby byl sebelepší (a tenhle nebyl úplně špatný), tak s ním ze zásady nebudu spokojen.
Nejdříve jsem nechtěl film vůbec hodnotit hvězdičkami, což se mi u filmů mo často nestává a už to samo o sobě vyjadřuje, jak je film výjimečný. Trier je prostě velký manipulátor a klaun, který si rád hraje s diváky a tentokrát se mu to zase daří a ikdyž je to občas trochu prvoplánové, vždycky je to síla. Navíc jde o opravdu formálně krásný a jedinečný film, který je třeba vidět už jenom kvůli práci s kamerou a zvukem a hereckým výkonům ústřední dvojice, které jsou opravdu bezchybné, ti si asi s Trierem museli užít.
Velice smutný, ale krásný film, který byl posledním hned pro dvě velké herecké legendy. Film není milosrdný snad k žádné postavě. Monroe představuje hloupou, ikdyž citlivou naivku, mužské postavy se zase chovají jako zamilování blázni, kteří jsou kvůli dámě ochotni zradit všechny své názory. Jakkoli má konec působit pozitivně, rozhodně tomu tak není. Spíš z něho cítím dočasné štěstí svou ztracenců, kteří nemají žádnou budoucnost (a teď nechce stranou, že tohle platilo i pro herecké představitele hlavní dvojice).
Tam jsou tak hluboké myšlenky, že si je scénaristi museli tahat snad z prdele. Dementní sci-fi, kterou nezachránil vysoký rozpočet, Bruce Willis ani armáda kenů a barbín a která je bohužel málo dementní, aby byla vtipná (to se daří jen na pár místech).
Dávám sice 4*, ale opravdu vážně jsem uvažoval o pětce, protože tak vizuálně vychytaný český film, který přitom má (na to rozdíl třeba od Normalu) i poutavou a inteligentní dějovou linii, jsem ještě neviděl.
Moje komentáře
Guernica (1950)
Srovnej s http://www.csfd.cz/film/5453-guernica/
Pasažerka (1963)
Film-torzo se bohužel blbě hodnotí. Každopádně je v tom silný potenciál.
Prelude: Dog Star Man (1962)
Dog Star Mana hodnotím jako celek všech pěti částí, protože jsem to viděl najednou. Pokud bych měl hodnotit jednotlivé části zvlášť, tak bych byl nejspíš shovívavější. Experimentální filmy podle mě neměly být delší než 10 minut, jinak většinou začnou být dovácky nesnesitelné.
Gyakufunsha kazoku (1984)
Málokterý film tak skvěle a zároveň zábavně odráží (post)moderní frustraci blahobytné západní společnosti a krizi tradičních rodinných hodnot. Vzpomněl jsem si jedině na Sedmý kontinent Michaela Hanekeho, který je však až příliš depresivní a bezvýchodný, než abych ho někomu doporučoval. Gyakufunsha kazoku můžu doporučit bez váhání komukoliv. Je to střeštěná, absurdní a lehce úchylná komedie "s přesahem".
Strom života (2011)
Nejhorší, co můžete udělat u filmů jako je Strom života, je přistupovat k nim racionálně. Je to totiž film, který značně omezené hranice racionálna přesahuje a vydává se do končin, která nejsou slovy popsatelná (a proto je poměrně těžké o něm psát). Stejně tak jeho tématem není vyrovnávání se se smrtí potomka nebo popsání života v Americe 50. let, jeho témata jsou mnohem širší a univerzálnější. Vztah člověka k životu, vztah člověka k Bohu nebo smysl lidského bytí. Je to film, který klade filozofické otázky a metafyzickým způsobem na ně hledá odpovědi. Přestože v mnohém s kolegou Lavranem souhlasím (například v tom, že pro tento film není důležité konkrétní náboženství, jako spíše obecně víra), tak si nemyslím, že Malick "uspěl při vyjasnění odpovědi na otázku po bytí" a to prostě proto, že na tuto otázku nelze najít odpověď. Důležité je však už samotné kladení otázek a proces hledání odpovědí. Pokud je na Malickově opusu něco opravdu jedinečného, tak je to propojování různých prostorů, časů a práce s nimi. Podařilo se mu propojit mikrokosmos jednoho předměstí s všeobjímajícím kosmem naprosto přirozeným a nerušivým způsobem. Mezi záběry na koruny stromů, trávu ve větru nebo poletující prach ve slunečním světle lze hledat nečekané vizuální souvislosti se záběry vesmírných mlhovin a všemožných chemických procesů v kosmu. Kamera ve Stromě života létá prostorem a zachycuje zdánlivě náhodně jednotlivé okamžiky a situace. Malickův postup by se tedy zjednodušeně dal nazvat synekdochickým vyjádřením veškerého koloběhu života na našem světě. Podobně jako například v poslední době filmy Apichatponga Weerasethakula, i Malickův Strom života je film, který v divákovi ještě dlouho rezonuje. Nezaměstnává však ani tak mozek/rozum, jako spíše srdce/city.
Kolotoč (1956)
Po formální stránce dokonalý snímek. Jednu hvězdičku mu však ubírá podpora zločinecké ideologie a rozkrádání (odmítám to nazývat eufemistickým výrazem "kolektivizace") osobního vlastnictví. Zvláště v kontextu tvrdě potlačených protistalinistických revolučních snah v Polsku a Maďarsku stejného roku působí idealizace zemědělského družstva děsivě. Nicméně po řemeslné stránce jde o vynikající snímek. Zvláště scény na kolotoči nebo taneční scéna jsou vskutku působivé. Scéna tance v sobě má náboj srovnatelný s dnešní technoparty, kdy rytmus elektrizujícím způsobem projíždí celými těly tanečníků. Další problém jsem měl s tím, že kromě hlavní dívky mi byly bez výjimky všechny postavy nesympatické. Téhle venkovské horkokrevnosti asi nikdy tak úplně nepřijdu na chuť.
Pouto nejsilnější (1945)
Naprosto dokonalé a nadčasové. V tomto filmu je všechno na svém místě. V dobrém slova smyslu konzervativní anglická Casablanca.
Zbytečná krutost (2009)
Tento film mi znovu potvrdil, jak geniální film je Blood Simple. Nic víc. Každopádně to má hezký vizuál, vtipy však jsou slabší až špatné.
Závěť (2007)
Nevím no, hezky se na to kouká, je to plné originálních nápadů a vtipů, ale mám pocit, jako by Kusturica tak trochu vykrádal sám sebe. Není to nic nového, co jsme u něj ještě neviděli. Stále se pohybuje na pomezí poetiky a kýče, přičemž tentokrát se mi zdá, že se výrazně převažuje kýč. Navíc je film asi tak o 20 minut delší než měl být. Každopádně je mi Kusturicův styl stále sympatický. Opravdu se s ničím nepáře, neřeší nějakou politickou nebo náboženskou korektnost a prostě se baví.
Nogiku no gotoki kimi nariki (1955)
Nemůžu si pomoct, ale mně to přišlo i s přihlédnutím k době vzniku neuvěřitelně stupidní.
Psi a lidé (1971)
"Nahý v trní " 50% "Hry lásky" 40% a třetí povídku už jsem radši neviděl.
Hranice ovládání (2009)
Je vskutku zajímavé sledovat Jarmuschův vývoj. Postupně se jeho filmy zpomalují, jsou jaksi čím dál více meditativní, je v nich čím dál méně dialogů a vyprazdňuje se jejich narace. Navzdory tomu jsou však (alespoň pro mě) zábavné, překvapující a vizuálně krásné.
Partie d'écarte (1895)
Jo, tomu říkám pohodička, když se chlapi sejdou na partičku a popíjí u toho. Filmu jednoznačně dominuje vynikající komediální herecký výkon číšníka-kibice:)
Tvář (2009)
138 minut (subjektivního času spíš 4) hezkých obrazů přeplněných implicitními významy. Nic víc, nic míň. Mě to na dobrý film nestačí.
Tobě hrana zvonit nebude (1975)
odpad!Je to ovšem velká zábava! Doporučuju!
Bathory (2008)
Nuda k posrání.
Čápi s mákem (TV pořad) (2010)
odpad!Mé oči! aka Freak show roku, taková sbírka monster se jen tak nevidí!
Expendables: Postradatelní (2010)
Jako vím že si to víc jak 3* nezaslouží, ale za scénu v kostele nemůžu jít pod 4*.
Fish Tank (2009)
Škoda, že je hlavní hrdinka tak otravný fracek.
Sluha dvou pánů (divadlo) (2000)
Donutil měl sral ještě víc, než jsem čekal. Nedokázal jsem to ani dokoukat. Jinak tyhle klasicistní komedie podle mě už dost zastaraly a nepřijdou mi vůbec zábavné. Navíc je jedna jako druhá, postavy jsou (nevím zda záměrně) většinou úplně hloupé a mají zvláštní potřebu se neustále za někoho převlékat. Nemůžu si pomoct, ale nechápu místní nadšení.
Český mír (2010)
Ivan Martin Jirous for president!
Vejdi do prázdna (2009)
Kdyby byl tento téměř tříhodinový film (nebo aspoň verze, co sem viděl na Febiofestu měla asi 170, nikoliv "pouhých" 140 minut) byl asi tak o hodinu kratší, dal bych o hvězdičku nebo dvě víc, takhle ale nemůžu dát víc než 3*, protože poslední cca hodiny byla vážně úmorná. Jinak je to ale vážně originální a sugestivní film, ke kterému skvěle sedí jeho vizuální stylizace s oproštěnou kamerou volně létající prostorem (podobně jako v Noého Zvráceném). Je vidět, že režiséra moc nebaví vyprávět příběhy, jsou pro něj spíše jen prostředkem, jak udržet divákovu pozornost (ne, že by se mu to v tomto případě dařilo na 100%) a předkládat mu vizuální tripovité obrazy a dlouhé kamerové jízdy přes celé Tokio (které je tu opravdu nejtripovější, jaké kdy bylo). Každopádně je Noé zajímavý režisér, kterého se vyplatí sledovat, byť je to tak trochu egoistický maniak, který se nechce vzdát ani minuty ze svého filmu a učinit ho tak pro diváka snesitelnějším. Nakonec jsem ale nelitoval, že jsem neodešel (v jednu chvíli jsem o tom vážně přemýšlel), protože bych přišel o jedinečný pohled na přirážející špičku penisu z vnitřku vagíny. To vážně stálo za to. PS: S odtupem musím moje hodnocení zvýšit, protože ve mně film uzrál. Zapomněl jsem na to, jak byl dlouhý a nesnesitelný a zůstaly ve mně jen jeho kladné stránky.
Bílá stuha (2009)
Přísnost, askeze, minimalismus, bigotnost, nedořečenost - to jsou slova co mě napadaly, když jsem Bílou stuhu sledoval. Každopádně jde o výjimečné dílo (podobně je tomu i u ostatních Hanekeho filmů), které nelze k ničemu, co se dnes točí přirovnat.
Kawasakiho růže (2009)
Asi nejlepší Hřebejkův film. Jsem opravdu mile překvapen.
Poslední zůstává (1996)
Jako dobrý, jenom tuhle látku už líp zpracoval Kurosawa i Leone.
Avatar (2009)
Je to opradu krásný zážitek (zvlášť v IMAXu), který nebude lehké překonávat (alespoň dalších pár let). To nic ale nemění na tom, že příběh a zelené poselství filmu mě totálně minulo. Další problém jsem měl s českým dabingem, který i kdyby byl sebelepší (a tenhle nebyl úplně špatný), tak s ním ze zásady nebudu spokojen.
Antikrist (2009)
Nejdříve jsem nechtěl film vůbec hodnotit hvězdičkami, což se mi u filmů mo často nestává a už to samo o sobě vyjadřuje, jak je film výjimečný. Trier je prostě velký manipulátor a klaun, který si rád hraje s diváky a tentokrát se mu to zase daří a ikdyž je to občas trochu prvoplánové, vždycky je to síla. Navíc jde o opravdu formálně krásný a jedinečný film, který je třeba vidět už jenom kvůli práci s kamerou a zvukem a hereckým výkonům ústřední dvojice, které jsou opravdu bezchybné, ti si asi s Trierem museli užít.
Mustangové (1961)
Velice smutný, ale krásný film, který byl posledním hned pro dvě velké herecké legendy. Film není milosrdný snad k žádné postavě. Monroe představuje hloupou, ikdyž citlivou naivku, mužské postavy se zase chovají jako zamilování blázni, kteří jsou kvůli dámě ochotni zradit všechny své názory. Jakkoli má konec působit pozitivně, rozhodně tomu tak není. Spíš z něho cítím dočasné štěstí svou ztracenců, kteří nemají žádnou budoucnost (a teď nechce stranou, že tohle platilo i pro herecké představitele hlavní dvojice).
Náhradníci (2009)
Tam jsou tak hluboké myšlenky, že si je scénaristi museli tahat snad z prdele. Dementní sci-fi, kterou nezachránil vysoký rozpočet, Bruce Willis ani armáda kenů a barbín a která je bohužel málo dementní, aby byla vtipná (to se daří jen na pár místech).
Protektor (2009)
Dávám sice 4*, ale opravdu vážně jsem uvažoval o pětce, protože tak vizuálně vychytaný český film, který přitom má (na to rozdíl třeba od Normalu) i poutavou a inteligentní dějovou linii, jsem ještě neviděl.