rosomak123

Zajímavě napsané postavy, u kterých neznalost jejich přesné minulosti vytváří tajemství a určité napětí. Trošku jsem nevěřil zpodobnění okolního světa, kde jsou všichni jenom hodní, chápaví a kdykoli ochotní pomoct. Ale beru to tak, že jde o vyjádření humanistického pohledu na svět paní režisérky/ scenáristky.

Tak našlapané akcí je to solidně, teď už jen zamyslet se nad tím, jestli chování postav dává nějaký smysl. Fakt byste si na přepadení banky přibrali jako parťáka svého mentálně retardovaného bratra? Je to dobré řešení pro zdar celého plánu? A tak by se zdviženým obočím dalo zpochybňovat skoro každé zásadnější rozhodnutí aktérů tohohle příběhu. Pochválit se každopádně dá přesvědčivě vykreslené sociální prostředí, ve kterém je tahle vykonstruovaná historka zasazená.

Prazvláštní záležitost. Záležitost, nikoliv film. Dramaturgicky totálně rozpadlé a směřující odnikud nikam. Psychologicky nevěrohodné, kdy ten nejzásadnější charakterový zvrat (Macháčkova postava) se odehraje mimo obraz. Přitom neukázat, co a jak a proč se v Macháčkově postavě pohnulo, nedává smysl. Do té chvíle jsme jako diváci s jeho postavou šli a vše nám bylo ukazováno, takže tohle nečekané "utajení" najednou působí jako šíleně umělý naschvál a porušení pravidel vyprávění. Ale pokud si tohle tvůrci neuvědomují, měl jim to říct dramaturg - pokud u filmu nějaký byl. Takovýchhle podivností a nedotažeností jsou tam mraky. Zásadní ale je, že postavy jsou člověku úplně fuk. Kterákoli z nich by mohla kdykoli umřít nebo se jí něco hrozného stát a bylo by vám to jedno. Hřebejka s Jarchovským mně jedno není. Je mně jich vlastně líto. Zdá se, že se dostali do pozice, kdy k vlastní tvorbě už nemají odstup a zároveň kolem sebe ani nemají nikoho, kdo by byl dostatečně kritický. A to je cesta do pekla.

Zřejmě nejméně povedený film Jana Svěráka. Dokonce méně povedený než nevydaření Tři bratři. Těm sice můžeme vyčítat ledasco, ale působí alespoň dojmem důsledně naplněného autorského záměru. Po strništi bos je však podivně rozklížený, rozpadlý a nedůsledný v tom, co a jak chce říct. Tato bezradnost se projevuje zejména po příběhové stránce. Jsem docela v šoku, když slyším Jana Svěráka hájit nepřítomnost vypravěčského oblouku a "vyšší myšlenky" ve Strništi tím, že nic z toho neměla ani Obecná škola, jíž tento film předchází. Ano, Obecná škola možná neměla silný příběh, ale jednotlivé epizody byly skvěle provázány postavou Igora Hnízda, figurou obestřenou obrovským tajemstvím, které jsme jako diváci chtěli odhalit, což bezpečně drželo naši pozornost. Jednotlivá dobrodružství Edy a Tondy pak byla pečlivě dramaturgicky vystavěna, aby postupně rostla a stoupala (schválně si všimněte, v kterém okamžiku přichází jejich nejvelkolepější scéna jízdy na nákladním vlaku). A vedle toho je neopomenutelné, že film v době své premiéry (1991) představoval i paralelu k aktuálnímu vývoji v Československu (konec války a nadechnutí ke svobodě ve filmu vs. konec komunismu a začátek svobody v tehdejší československé realitě). Mnohé komentáře o politice, fungování demokracie, atd., které ve filmu pronáší zejména tatínek Souček, tak v době premiéry působily velmi aktuálně. Nic z toho Po strništi bos nemá. Je to bohužel úplně prázdný, zbytečný film bez jediné zapamatovatelné scény. Film, kde to, co by mělo působit spontánně a autenticky, vyznívá chtěně a upoceně. Jan Svěrák udělal něco, o čem měl zřejmě pocit, že mu půjde snadno: vrátil se k mnohokrát vyzkoušené poetice, kterou přece skvěle umí. Bohužel však dokázal, že poetika bez obsahu ztrácí význam a že pokud se filmař přestane vyvíjet, je to jeho smrt. Zdá se, že to jaksi vycítili i diváci. Film měl sice silný otevírací víkend (i když vzhledem k potenciálu filmu se zřejmě čekal ještě lepší výsledek), ale prudký pokles zájmu během druhého víkendu (-63%) svědčí o špatném "word of mouth" a naznačuje, že film nebude mít v kinech dlouhý život. Celkový výsledek odhaduji v tuto chvíli (1. 9. 2017) na 400 000 diváků. Nezbývá než si přát, aby si Jan Svěrák po téhle zkušenosti uvědomil, že je opravdu potřeba zkusit něco nového.

Bulvární média lačnící po senzacích dokážou zničit život slušnému, nevinnému člověku, který se provinil jedinou věcí - je jiný než ostatní. Jenže tenhle film taky skvěle ukazuje, že svůj velký (a možná hlavní) podíl viny neseme všichni. Kvůli svému strachu z jinakosti snadno odsoudíme někoho, o kom nevíme vůbec nic. Stačí nám, že je "jiný" než my, že se vymyká průměru. Jak snadno pak uvěříme, že takový člověk je úchylný vrahoun mladých dívek. Jen se na něj podívejte, pani, dyk mu to kouká z očí!

Snažím se v tom filmu něco najít, ale nemůžu si pomoct: přijde mi úplně prázdný. A nikdy bych nevěřil, že to o Natalii Portman dokážu napsat, ale její výkon je neuvěřitelně otravný. Mám pocit, že si ze skutečné Jackie vzala jen obal, který se zoufale snaží imitovat, vnitřek téhle hrdinky (a kvůli tomu by se přece biopicy měly točit) zůstal neodhalen. Larrainovo NO mám moc rád a určitě budu jeho (americkou) kariéru dál se zájmem sledovat, ale tenhle film mezi mýma oblíbenýma nebude.

Jsou režiséři, které zajímá v první řadě příběh a postavy, které ten příběh tvoří. A pak jsou režiséři, které víc než příběh a postavy zajímá, jaký použijí barevný filtr, jaký rakurs kamery, jak se vyblbnou se střihem a jak si pohrajou se zvukem. Je jim zkrátka celkem fuk obsah, hlavně že to cool vypadá. Ševčík je přesně tenhle typ režiséra. Proto jeho filmy budou vždycky v lokálním měřítku "událostí", která ale už v době vzniku nemá nejmenší šanci zaujmout nikoho za hranicemi a u nás si na ni nikdo nevzpomene už po půl roce, co byla takovou senzací. Prorokovat je vždycky ošidné, ale po zhlédnutí "Masaryka" bych se klidně vsadil, že to bude případ i tohohle filmu. Krom obvyklých nectností Ševčíkových filmů se tady navíc přidává i způsob vyprávění, kdy divák, který není blízce obeznámený s událostmi roku 38 a jejich důsledkem pro tehdejší Československo, nemá nejmenší šanci se v ději orientovat, neřkuli být jím nějak emocionálně sazažen. Škoda, Masaryk je téma určitě zajímavé.

Vizuálně poměrně podmanivé, působivá kamera (ten žár v úvodní scéně skoro cítíte na kůži), ale hlavní hrdina vás ve výsledku vlastně vůbec nezajímá. Měla to být nejspíš studie vyšinutého psychopatického charakteru, toho, kde se v člověku bere zlo a touha zlo páchat, ale všechno tohle si tam spíš dosazujete sami, než aby to ve filmu reálně bylo. Ve výsledku si vlastně říkáte - proč? Proč investovat zjevně nemalé finanční prostředky do takovéhle dobovky, která je nakonec... docela zbytečná. Je mně líto...

Je mně líto, nevyšlo to... Ten příšerný "český" akcent většiny herců by vlastně ani tolik nevadil. Ale postavy jsou totálně ploché, nezajímavé, nemáte šanci si k nim vytvořit vztah - a ani pro to není důvod. Film vám nedokáže předat emoce, které asi museli prožívat všichni ti, kdo v Protektorátu parašutistům pomáhali, jejich zásadní dilemata zůstávají neodkrytá. A hřebíčkem do rakve je formální stránka filmu, kdy pro ty neustálé detaily a roztřesenou kameru vůbec není opodstatnění. Tak snad příště...

Nemůžu si pomoct, ale zdá se mně, že z triumvirátu Bergman-Fellini-Antonioni je Antonioni tím, jehož filmy zestárly nejvíc. Zvětšenina tou zkouškou času prošla relativně nejlíp možná i proto, že tady Antonioni mohl svůj existencialismus opřít o žánr (mysteriózní detektivku) a pátrání po záhadě spolehlivě drží pozornost. Ale i tak na mě Zvětšenina působí víc jako konzerva, pozdrav z dob, které dávno skončily, spíš než jako pořád živé dýchající dílo (což se naopak podařilo Fellinimu s Amarcordem nebo Bergmanovi s Fanny a Alexandr). Možná je to prostě tak, že mi u Antonioniho chybí cit...