Moje oblíbené filmy

• Vanilkové nebe (2001)

• Sloní muž (1980)

• Seznamte se, Joe Black (1998)

• Proti zdi (2004)

• Svůdná krása (1996) Čechovovsky laděný, lyrický film o hledání otce si mě jednou provždy získal. Částečně také proto, že moje první láska byla velmi podobná Liv Tyler, ale především proto, že se jedná o jednu z mála povedených adaptací literárních děl. Jeremy Irons předvedl svůj tradiční standard, děj je zasazen do kouzelných exteriérů italského venkova a vše doplňuje výborná hudba.

• Eyes Wide Shut (1999)

• Čistá duše (2001) Film věnující se působivě těžkému břemenu duševní choroby, které podléhají i geniální lidé. Russel Crowe podává strhující výkon a dodnes nepochopím, a to se vší úctou a respektem k Denzelu Washingtonovi, jak nemohl získat Oscara. Paul Bettany a Jennifer Connely mu skvěle sekundují.

• Doktor Flastr (1998) Jeden z mála filmů, který mě dohnal k velkým a dlouho nekončícím slzám a zakotvil ve mně na dlouhou dobu úmysl studovat medicínu a odejít pracovat na kliniku vedenou lékařem, kterého hraje Robin Williams. Poprvé jsem si také všiml Monicy Potter, která mě zaujala také ve volném pokračování Sběratele polibků Jako pavouk.

• Paříž (2008) Ani nevím, kde mám začít, jak jsem ohromen, okouzlen a nadšen. Asi větou, která byla pronesena v závěru filmu: "To je Paříž, nikdo není spokojený, remcáme, ale máme to tu rádi." Tahle věta nejvýstižněji charakterizuje Paříž a život v tomhle velkoměstě. Cédric Klapisch mě napotřetí přesvědčil o tom, že je mimořádný režisér s naprosto obdivuhodným smyslem pro detail, jeho pozorovací schopnosti jsou brilantní. Nedokážu ještě pořádně celý film vstřebat, natolik mě zasáhl a vzal za srdce. Díky Klapischovi beru zpět všechny své tvrdé výroky směrem čtvrti Neuilly a jejím obyvatelům, Klapisch je zářným příkladem, že tam nežijí v bublině. Stále nemohu uvěřit tomu, že se mu podařilo tak objektivně a opravdově vystihnout jak všechy pařížské půvaby, tak odvrácené stránky tohoto slavného města. Obsáhnul naprosto vše. Nyní k hercům, Klapisch vybral vskutku elitní seskupení známých francouzských herců, u nichž těžko vybrat jednoho či jednu, kteří by vyčnívali. Přesto si neodpustím vyzdvihnout přímo nadpozemský výkon Karin Viard v roli pekařky, to je snad nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, jaký jsem kdy ve francouzských filmech viděl. Její mimika, akcent, gestikulace, přesvědčivé, famozní a dokonalé, kdo si někdy kupoval bagety v nějaké z pařížských pekáren, musí mi dát za pravdu. Romain Duris, Klapischův dvorní herece, pro mě suverénně nejlepší a nejvážnější role, v jaké jsem ho viděl, Gadjo dilo, Možná, Péril jeune a další jsou zapomenuty a odsunuty. Juliette Binoche, vždy jsem k ní zachovával neutrální postoj, po Paříži ji mám moc rád, také nejlepší role, v jaké jsem ji viděl. Fabrice Luchini - toho jsem viděl poprvé a musím konstatovat rovněž famozní výkon na hranici sebeobětování. Mélanie Laurent, k ní ani nelze mít výhrad, jen mě trošičku mrzí, že už podruhé dostává podobnou roli, mně více sedí jako Chloe v Jusqu´a toi. Cluzet, Dupontel, Soualem, Bonamy, ti všichni jsou ve svých vedlejších rolích taktéž výteční. Vypadá to, že nedokážu nalézt žádné negativum či kritiku. Hudba podbarvující Paříž je tou nejsladší tečkou za skvostem, který klepe na brány mé osobní TOP 10. Nezbývá než dodat, že snímek Paříž je skutečným holdem tomu úchvatnému velkoměstu a všichni režiséři povídkové blamáže Paříži, miluji Tě (Toma Tykwera nepočítaje) by se měli stydět. Bravo, vive Cédric Klapisch!!!

• Půlnoc v Paříži (2011) Asi se budu opakovat, ale Woody Allen je génius. Půlnoc v Paříži jsem v krátkém časovém rozmezí viděl podruhé a po druhém zhlédnutí jsem si ji posunul do své osobní desítky. Dokonalé propojení přítomnosti a minulosti, o což se mnozí čeští i zahraniční tvůrci marně snaží, potvrzuje, že Woody má bohatou fantazii a bohatý všeobecný přehled, což vyžaduje rovněž od diváka. Pokud divákovi nic neříkají jména Fitzgerald, Steinová či Buńuel, nemá vůbec smysl, aby na tenhle film chodil do kina. A především chytne za srdce snílky a romantiky, kteří by se chtěli vrátit do dob minulých a plkat s Dalím o nosorožcích a rozteklých hodinách, diskutovat s Hemingwayem o smrti či se přít s Gaugainem, zda to bylo v Paříži lepší v 19. století nebo v renesanci. Nakonec však nejspíš všichni dospějí k podobnému závěru, jako hlavní hrdina. Woody na nás chrlí jeden vtip za druhým, především z úst Owena Wilsona, jenž podle mě předvedl nejlepší výkon své kariéry, za což si vysloužil nominaci na Zlatý globus. Z celého srdce mu tu cenu přeji, jakož samozřejmě i Woodymu za režii a především za scénář. Ještě dlouho budu vzpomínat na vtípek o Kublajchanovi či vylévání srdce surrealistům. Bravo, bravo, bravo!