Pafl
Raymond Jachta-Luxusni
Bosna a Hercegovina
homepage
email pozpátku: hcepsop.levap (a) gmail.com
10 bodů
Bosna a Hercegovina
homepage
email pozpátku: hcepsop.levap (a) gmail.com
10 bodů
Moje komentáře
Oheň v horách (1985)
No, a teď mi řekněte, co se s těmihle filmy stalo. Co se stalo s Höhenfeuerem, se Skønheden og udyret, s Ägget är löst, s filmy Marca Ferreriho? Kam se poděla tahle odvaha, tahle suverenita filmů, ve kterých všechno bylo možné, protože proč by nebylo, když jsou to autorská díla? Drtivá většina dnešní produkce ničím takovým nepřekvapí. Nebo možná překvapí, ale je to šroubované a průhledné. Dnešní filmy se točí v rukavičkách a výjimek je málo. Höhenfeuer je nostalgickou vzpomínkou na doby, kdy ještě všechno šlo.
10 minuta (2002)
Ten film by byl silný a skvělý už jenom pro svoje téma. Ale ta brilantní filmařina, kdy Imamović natočil celou bosenskou scénu na jeden záběr, to posouvá na úplně jinou úroveň. Film na jedno nadechnutí - a dlouhý, bolestivý výdech.
Kam orli nelétají (1968)
No. Znáte Hodinu pravdy od Cimrmanů? "Otče!" "Já nejsem tvůj otec" "Matko"... atd. Tak nějak podobně jsem si připadal při sledování tohohle. No a ten děj: jistě, každá armáda je trochu k smíchu a Hitlerově armádě, armádě zla, se zasmějeme o to raději. Proč ale ta věčná scéna "spustí se alarm a němečtí vojáci, místo aby hledali vetřelce, začnou běhat tam a zpátky po dvoře a navzájem do sebe vrážet"? To už jsme viděli tolikrát... na druhou stranu se jim není co divit, protože proti hlavním hrdinům, kteří čerpají z nekonečné zásoby nábojů, dynamitu a všech ostatních zdrojů, by jim nepomohlo ani inteligentnější chování. Pokud chcete fakt dobrý špionážní film s Burtonem, podívejte se na Špióna, který přišel z chladu. Tohle je leda zmatek.
I... comme Icare (1979)
Základem konspiračního thrilleru by měla být věrohodnost, Ikarus ale místy působí dost naivně - ve srovnání se Třemi dny kondora, Dnem šakala nebo třeba Coppolovým Rozhovorem se tady dějí věci, které by se ve skutečném světě asi stát nemohly. To je jedna věc. Druhá věc, ty Milgramovy experimenty, celá ta pasáž je do toho filmu vlepená jako pěst na oko. Tolik kritika. A teď pochvala: na dvě hodiny vás to přilepí k sedadlu, ani nebudete vědět jak.
Elvíra Madiganová (1967)
Dobře, tak na tenhle film prší chvála ze všech stran a já mu dám jednu hvězdičku, tak bych to asi měl nějak vysvětlit. Podle mě v něm totiž nefunguje vůbec nic. Anebo je to jenom nějaká zvláštní mimoběžnost s mým vkusem nebo náladou, těžko říct. Vůbec jsem si nedokázal vybudovat vztah k postavám - jednak proto, že mi výkon hlavní dvojice přišel hrozný (včetně jakéhosi divného polodabingu), jednak proto, že ani nevím, odkud takový vztah vzít - co je to za lidi? Muž a žena, kteří se spolu muchlují na louce, chytají motýly a pak se muchlují znovu. Tak já nevím. Ano, je to pěkné a romantické, ale nevidím velký rozdíl mezi tímhle a reklamou na nějaký margarín nebo něco. Druhá věc, kromě chování postav, které můžeme omluvit jako dobové, je celý děj nelogický, navíc propletený spoustou takových těch filmových náhod typu "on na ni myslí a ona jde zrovna kolem" nebo "kladný hrdina (něco) a záporný se zrovna dívá z okna", atd. Ok, kdyby to byla pohádka nebo film pro děti, neřeknu - ale nemá tohle být podle historické události? No a hudba, to je taky věc: Mozart výbornej, ale když je tatáž skladba v každém druhém záběru, tak jsme zase v reklamě na Ramu. A pardon, ale "vyšperkovat" naprosto nedramatickou scénu útěku tím, že k tomu pustím Vivaldiho Léto, to je to nejtriviálnější klišé na světě. Stejně jako celý tenhle film.
Hr. Boe & Co.'s Anxiety (2001)
Boe je takový trochu Aronofsky dánského filmu. Mimořádně talentovaný, má svůj vlastní vyxpravěčský styl s naprosto nelineárním střihem a mimořádně působivou kamerou - ale někdy se v té efektnosti trochu utápí. Už na tomhle studentském filmu je to trochu vidět, ale jenom malinko. A, tak jako jeho souputnice Susanne Bier, Boe celou svou kariéru v podstatě pořád dokola točí jeden film. A to mu taky klidně odpustím.
Rote Sonne (1970)
Uschi Obermeier a skupinka teroristek na vysokých podpatcích, "neměcký Belmondo" Marquard Bohm, Volkswagen Brouk a přestřelky jak z Limonádového Joe. Horký favorit na vítěze Festivalu Prkenného Herectví. Hudba: Albinoniho Adagio v G moll.
Meat (2010)
Film jako kdyby Alex van Warmerdam začal brát drogy. Anebo jako kdyby se spolčil s Peterem Greenawayem, to je skoro to samý. Vážně, ten řezník má v sobě velkej kus z řezníka ve Warmerdamových Seveřanech - ale toho masa, toho masa je tady daleko víc. Zkrátka film od kosti.
Partus (2006)
Bodil Jørgensen jako osamělá lékařka, která každé ráno kupuje kafe bezdomovci ze stanice metra. Proč? Název filmu napoví a na zbytek se podívejte.
Institut Benjamenta (1995)
Je fascinující dívat se na něco, co jako kdyby vypadlo z lůna noci, ale nedá se to vydržet dlouho. Anebo jsem byl moc bdělý. Sny se mají nechat zdát a ne natáčet na kameru.
Nikdo se nebude smát (1965)
"No, tak, zaprvé bych chtěla říct, že jsem neodpověděla vyhýbavě, protože se to nezakládá na pravdě. A může mně to dosvědčit sám soudruh Labský z našeho baráku. A zadruhé, já to jméno té soudružky ani neznám. A navíc se můžete zeptat soudružky Záturecké, že jsem jí řekla, že si myslím, že ta soudružka pracuje v nějakém módním závodě jako ... jako soudružka švadlena, což mně může také dosvědčit sám soudruh Labský z našeho baráku."
Melancholia (2011)
Dvě hvězdičky za pěkné obrázky. Trier to s tím Tarkovským myslí vážně (ostatně, Melancholia ~ Nostalghia?), ale to je tak všechno. A to mám jeho ostatní filmy moc rád. Ale kdyby pod tímhle filmem byl podepsaný kdokoliv jiný, tak po tom neštěkne ani pes.
Piknik na Hanging Rock (1975)
Mary Douglas nás naučila, že nejhrůznější věci nejsou nelidské, ale pololidské. Věci na půli cesty. Mezi člověkem a zvířetem, mezi rozumem a šílenstvím. A nejstrašidelnější není mlčení, ale nedořečenost. Otázka bez odpovědi. Myslím si, že na tomhle principu fungujou všechny dobré horory, ale jsem moc měkkej na to, abych to testoval.
Pozemšťan (2007)
12 rozhněvaných mužů, verze pro střední školy. Rozumím oceněním, který tenhle film dostal v Americe, kde přesvědčení o škodlivosti církevního dogmatu může pořád hrát roli protisystémové alternativy (viz knížky Richarda Dawkinse a diskuse nad nimi), ale co na téhle mýdlové opeře přitahuje českého bezvěrce, to mi vysvětlete. Intelektuální ani dějová hloubka to být nemůžou. Ani hloubka ostrosti, když jsme u těch telenovel.
Smrtihlav (1998)
Nevím, jestli tohle odstartovalo módu paranoidních thrillerů nebo až Matrix o rok později, ale chápu, že pro fandy sci-fi je to paráda. Pro mě řekěme průměr a to z podobných důvodů: příliš velký záběr, nedořečená kosmologie, hromada žánrových klišé.
Útěk ze Sibiře (2010)
"Hurá, Mongolsko!" "Ne, počkej - tady je taky komunismus!" "Aha, tak to je škoda, tak to musíme přejít pěšky celý Mongolsko přes Čínu až do Tibetu." "Tak jo." (...) "Hurá, Tibet! Tady je taky komunismus?" "Ne, tady je buddhismus. To jsou ti legrační dědové s bubínkama. Tady můžeme zůstat." "A nepůjdem radši v zimě přes Himaláje do Indie?" "Tak jo, můžem." (... atd.). Pokud si Peter Weir a jeho parta představujou útěk z lágru takhle, tak mají štěstí, že se narodili ve svobodné zemi. Jestli znáte úžasné Weirovy filmy ze 70.let a nechcete si zkazit chuť, tak si tuhle omalovánku klidně odpusťte.
Potomci lidí (2006)
Je vidět, že tvůrci chtěli ohromit a podařilo se jim to. Klobouk dolů, tohle je zážitek. Pro fajnšmekry: Elektrárna v Battersea, Banksy, Guernica, Traffalgar square v předvečer apokalypsy, Pink Floyd a Turbínová hala Tate Modern, to vše v jedné scéně.
Silkevejen (2004)
Téma jako od Susanne Bier, kamera a režie jako od Tarkovského, ale na mě je tohle asi moc art. Těch 73 minut mi přišlo jako dvakrát tolik a už od půlky jsem měl pocit, že musí být co chvíli konec. Zajímavé jsou leda pasáže ze spisů Leonarda da Vinciho, ty už dneska asi moc nikdo nečte, a přitom třeba část o "naplnění v zániku" zajímavě předpovídá pozdější Freudovu teorii, jmenovitě dvojici pudů Eros - Thanatos.
Vášeň generála Yena (1933)
"Ty žlutá svině, jestli si myslíš .... doporučuju ti odvézt mě zpátky so Šanghaje, jakmile to půjde!" Jo, to byly časy, kdy to bílý holky dovedly Číňanům vytmavit. Číňan sice není Číňan, ale švédskej herec s prodlouženýma očníma linkama, ale půvab se tím neztrácí.
500 dní se Summer (2009)
"Poznámka autora: následující děj je smyšlený. Jakákoliv podobnost s osobou žijící nebo zesnulou je čistě náhodná". Přeloženo: připravte si kapesníčky, vytáhněte ty fotky, co o nich všem říkáte, že už jste je dávno vyhodili, a bude se vzpomínat. Ona taková sázka na empatii k sobě samému nemůže dopadnout úplně špatně, co říkáte. A dobrá rada navrch: "Až se budeš příště ohlížet, ohlédni se pořádně".
Deux jours à tuer (2008)
Ruce nohy pryč od téhle francouzské slátaniny.
Zlo mezi námi (2003)
Dobrý film, zajímavý, atmosféra, všechno, ale je to ukrutně předvídatelné. Vždyť kolik takových filmů jako Ondskan je? Nic ve zlém, ale pokud jste viděli If..., Loneliness of a long distance runner anebo kterýkoliv další z celé řady dobrejch filmů na stejné téma (koneckonců i Mechanický pomeranč, z nějž se tady přímo cituje jeden dialog), tak co je v Ondskan nového, co jste ještě neviděli? Bojím se, že nic.
Křehké pouto (1983)
Chtěl jsem to tady ohvědičkovat a zmizet, ale po přečtení toho zdejšího obsahu mi to nedá: jasně, Kráska a zvíře je v podstatě film o dospívání, o šestnáctileté holce, která to nějak koulí s klukama a o tátovi, kterej z toho není dvakrát nadšenej, jasně. Ale to přece vůbec není ono: to znepokojivý, to hrozivý, je ten incestní podtón, který je v celým tom filmu přítomný - ale nikdy ne explicitně. Vždycky jenom jako nějaký náznak, který zmizí, jakmile se na něj zaměříte, ale to je právě to hrozný - a brilantní zároveň. Celou dobu máte pocit, že něco je špatně, ale zdánlivě se vlastně nic neděje. Pár scén s návštěvou matky v nemocnici je pak docela balzám, protože do té šílené hry pro dva vstoupí na chvíli někdo třetí, kdo má očividně všech pět pohromadě a kdo reprezentuje jakousi normalitu. Ale mimo to je Kráska a zvíře fakt intenzivně nepříjemný, až bolestivý film. Rozhodně ne nějaká běžná story o dospívání a prvních láskách, to fakt ne.
Repríza (2006)
Celkem veselý film o dost neveselých věcech. Reprise je, vzdor svému názvu, hlavně o tom, že v životě žádné reprízy nejsou a nebudou. Každá repríza je ve skutečnosti další premiérou.
Videodrome (1983)
Marshall McLuhan, William Burroughs a David Cronenberg. Tři temní proroci.
Poutníci a kouzelníci (2003)
Svěží a překvapivý, tohle je první film, natočený v Bhútánu (pro srovnání, televize v téhle zemi existuje od roku 1999). Líbí se mi konec - (nebojte, nic tím neprozradím): "broskvoně vydrží kvést jenom na chvíli, ale není proč být kvůli tomu smutný. Jejich krása je právě v jejich pomíjivosti".
Úterý po Vánocích (2010)
No to je hrůza hrůzoucí. Všichni to myslí dobře, nikdo nikomu nechce ublížit a proto zákonitě všichni dopadnou strašně. Takovýhle filmy by se měly promítat jako nábor do kláštera.
Kurz negativního myšlení (2006)
Možná jsem to viděl v nepatřičně pozitivní náladě, ale nějak jsem se nesrovnal s tím jak je ten film takový šroubovaný. Vykonstruovaný, tím myslím. Jednak to, a potom bych ještě něco udělal s tím závěrem: když bezvýchodnost, tak bezvýchodnost! Žádné laciné pointy! Ale jinak dobrý.
Enfaldige mördaren, Den (1982)
Stellan Skarsgård jako prostomyslný vesnický chlapík s vadou řeči, kterého mají všichni za idiota. Proti němu velkostatkář Höglund, švédský nacista, domácí tyran a Skarsgårdův úřední opatrovník. Dobro proti zlu ve světě, kde zlo vždycky tahá za delší nitky.
Procter (2002)
Procter je obyčejný chlapík, který se jednou v práci polije kafem a musí se jet domů převlíct. A cestou v garáži uvidí něco divnýho. Hodně hodně divnýho. Parádní "filozofický thriller" (jak napsal kdosi na IMDB) v 15 minutách.