Dream house je prvotřídní blbina. Kdyby to byla zábavná či chytrá blbina, tak ani neceknu. Takhle ale mohu jen doufat, že na tuto hodinu a půl co nejrychleji zapomenu... Myslím, že to nebude příliš obtížné.
Což o to, atmosféra je dobrá, hnus, špína a úpadek. Žádná naděje, protloukání se životem. Jenže příběh moc nedrží pohromadě. Rozplizne se do více rovin, některé se ani neuzavřou, příliš překvapení se také nekonná... Jako by snímek režisérka šila horkou jehlou a sama dost dobře nevěděla, co chce filmem říci.
Jak naplno, autenticky žít svůj život? Co je opravdu důležité a co naopak banální? Souboj kariéry versus rodiny... A co je tedy správné a autentické? Odpověď na tuto otázku může přijít od někoho, od koho bychom to čekali nejméně... Klišé? Patos? Ano, to ale neznamená, že to nemůže být pravda.
Hlavní hrdinka je vyloženě nesympatická. Je hloupá, bezcitná, bez jakékoli hloubky či přesahu a ani nebojuje za dobrou věc. Jde jen o vyšinutou egoistickou vražedkyni, které jde o pomstu. Kdo jí pak má fandit? Držet palce? Tak moc jsem si přál, aby dostala, co si zaslouží... Někoho takového stylizovat do role hrdiny je opravdu na hlavu.
Příliš slušné Lekce neslušného chování. A některé kiksy (pes) byly jako pěst na oko. Přesto jde o solidní komedii s několika povedenými ironicko-cynickými hláškami.
Ať žije naše pokrytecká a prohnilá západní společnost! Pod záminkami míru, spravedlnosti a demokracie vykořisťovat bezbranné... A když se na to příjde? Však se se to zamete pod koberec. Nebo ne? Může pohár přetéci, nalezne se onen spravedlivý a pokusí se o obrat?
Film o kráse, jež je břemenem. O nezlomné touze přežít za každou cenu, o lidské důstojnosti, o nevinné lásce, o krutosti a vypočítavosti... Lidské, příliš lidské.
Aneb jak pejsek s kočičkou vařili dort a on se jim... Sakra povedl! Postmoderní chutný mišmaš, jenž do sebe přimíchává westernové, noirové, samurajské, komixové a mnohé další prvky. Je vidět, že si režisér vyhrál a s láskou točil každé políčko filmu. A nezapomněl ani politickou, antikapitalistickou narážku... Jó, ať žije proletariát a hláškující pistolník bez pistole, Josh Hartnett!
Pokud si chcete na jednom místě shlédnout přehled snad všech klišé válečných filmů, Ztracený prapor je pro vás jako stvořený! Generálové, kteří posílají muže vstříc jisté smrti, velitel praporu, jenž sice s rozkazy nesouhlasí, ale stejně je v zájmu vlasti plní, drsné hlášky ostřílených vojáků, jež si utahují z nováčků, aby je nakonec přijali mezi sebe, záchrana na poslední chvíli, střleba do vlastních řad, hrdinské proslovy a umrtí a mnohé a mnohé další. Skřípe to a šustí papírem a člověk občas musí zamhouřit oko, ale akce je to více než slušná.
Tak to jsem nečekal. Pomalý a vyloženě slabý rozjezd nabírá na obrátkách a nakonec se z filmu vyklube břitká, inteligentní a ironická komedie se vším, co k tomu patří. Smál jsem se jak protržený a to je snad nejlepší doporučení, které komedie může dostat no ne?
Tvrdá kritika snad všeho, vladní politikou začínaje, pokračujíc skrze náboženství a u morálního úpadku současné společnosti konče. Trochu Smithe podezřívám, že začíná být paranoidní. Ale nejhorší je, že poslední dobou asi začínám být paranoidní též... A co mě trochu vyděsilo, bylo dramatické kázání kněze Coopera, které mě téměř přesvědčilo o jeho "dobru" a já si začal říkat "sakra, na tom něco je". Děsivé.
Propagandistické a protikomunistické (a podobné) americké filmy jsou asi jen dvojího typu. Nudně špatné a vtipně špatné. Bohužel, I Was a Communist for the FBI spíše zapadá do prvně jmenované škatulky. Herci jsou toporní, zápletka je vytažená snad z paty... Co film "zachraňuje" jsou tak jen rozhovory komunistického otce se synem a "správně" patetický konec, kde se nejeden divák téměř zalkne smíchy...
Taková ta norská antilogická blbina, která se snaží být brutální, černočernou komedií a seriózním thrillerem zároveň. A jak už to tak bývá, Lovci hlav nejsou ani ryba, ani rak. Je to jen ta norská blbina.
Smutné je, že 5 days od war není špatný film. Je zručně natočený, má zajímavé téma a dotýká se vcelku zásadních politicko-vojenských témat. Jenže zaujatost, patos a schematičnost postav sráží film do kolen. Nejhorší je pak hlavní hrdina, na kterého se prostě nedá koukat. Jeho absolutně statický herecký projev člověka přímo irituje. Je zkrátka chladný jako psí čumák. A když má projevit emoce? Ty jeho psí oči fyzicky bolí a divák přemáhá pocity trapnosti a studu.
Halucinogení schýza a jakási drogová "osvěta" pro veřejnost. Líbilo se mi, že autoři LSD nedémonizují, ale staví se k problematice relativně nezaujatě. Potíž je v tom, že halucinace jsou těžko uchopitelné a natolik subjektivní povahy, že je tím pádem dost dobře nelze převést na obrazovku. A ani trochu propracovanější příběh by neškodil.
Chladné jako psí čumák ve své pedantské popisnosti, ale o to více děsivé a realistické ztvárnění průběhu jedné zákeřné nemoci. Naše civilizace je sice krásně propojená, člověk během okamžiku procestuje celý svět, variace nekonečných možností bere dech... Ale zároveň křehkost takové společnosti je až děsivá. Příliš mnoho promněných, příliš mnoho rizik a příliš málo účinných řešení...
Strašidelný dům, strašidelné děcko a rodinka, co se snaží pomocí spirituálních praktik zbavit hrozivého zla. Dost klasické schéma že? Čekal jsem variaci na stokrát viděné... A dočkal jsem se příjemného a hlavně notně mrazivého až děsivého překvapení. Po pravdě, už nějaký ten pátek jsem se u filmu tak nebál...
Je to hloupé až tupé, je to naivní a v závěru neuvěřitelně komické (nechtěně). Válka pro teenagery ve stylu Stmívání, kde jsou místo vlkodlaků a upírů zlí vojáci... Vše ostatní je defakto stejné.
Hodně ochuzená MASH. Bez ironického vtipu, bez sžíravé kritiky války, zato více zaměřené na vztahy a romantické avantýry. Čekal jsem seriál o válce, dostal jsem vztahové drama...
Haller je jedním z těch ostřílených právníků s ostrými lokty, co hlásí jednu hlášku za druhou, chlastá a dokáže vás vysekat i z té nejhorší šlamastyky. Co ho však od ostatních právníků odlišuje je to, že má svědomí a cit pro spravedlnost. Co si budeme povídat, počet takových právníků spočteme na prstech jedné ruky. Ale Obhájce je "jen" film, a zábavný film. Tak proč si lámat hlavu nad tím, zda jde o film realistický že?
Lehce horší Araki, přesto stále otiginální, vtipný a nebojící se experimentů. Každý Arakiův film něčím překvapí. Ujetými postavami, ujetým příběhem, postmoderní variací na klasická filmová klišé. Ani Smiley face není vyjímkou.
A je to zde znova. Jak se z malého, řadového zlodějíčka stane šéf velké zločinecké organizace. Klasický příběh o vzestupu a pádu je zde okořeněn exotickým prostředím Jihoafrické Republiky.
Klasické absurdní vtípky Charlieho Daye miluji již od always sunny... Zde jsou asi tím nejlepším artiklem. Zbytek je sice nadprůměrnou komedií, ale k dokonalosti má svou šablonovitostí a zdlouhavostí daleko...
Moje komentáře
Dream House (2011)
Dream house je prvotřídní blbina. Kdyby to byla zábavná či chytrá blbina, tak ani neceknu. Takhle ale mohu jen doufat, že na tuto hodinu a půl co nejrychleji zapomenu... Myslím, že to nebude příliš obtížné.
Bizoni na tahu (1980)
Hodně slabý odvar Strachu a hnusu v Las Vegas.
Texaský kat (2011)
Což o to, atmosféra je dobrá, hnus, špína a úpadek. Žádná naděje, protloukání se životem. Jenže příběh moc nedrží pohromadě. Rozplizne se do více rovin, některé se ani neuzavřou, příliš překvapení se také nekonná... Jako by snímek režisérka šila horkou jehlou a sama dost dobře nevěděla, co chce filmem říci.
Osmý den (1996)
Jak naplno, autenticky žít svůj život? Co je opravdu důležité a co naopak banální? Souboj kariéry versus rodiny... A co je tedy správné a autentické? Odpověď na tuto otázku může přijít od někoho, od koho bychom to čekali nejméně... Klišé? Patos? Ano, to ale neznamená, že to nemůže být pravda.
Colombiana (2011)
Hlavní hrdinka je vyloženě nesympatická. Je hloupá, bezcitná, bez jakékoli hloubky či přesahu a ani nebojuje za dobrou věc. Jde jen o vyšinutou egoistickou vražedkyni, které jde o pomstu. Kdo jí pak má fandit? Držet palce? Tak moc jsem si přál, aby dostala, co si zaslouží... Někoho takového stylizovat do role hrdiny je opravdu na hlavu.
Lekce neslušného chování (2008)
Příliš slušné Lekce neslušného chování. A některé kiksy (pes) byly jako pěst na oko. Přesto jde o solidní komedii s několika povedenými ironicko-cynickými hláškami.
Whistleblower, The (2010)
Ať žije naše pokrytecká a prohnilá západní společnost! Pod záminkami míru, spravedlnosti a demokracie vykořisťovat bezbranné... A když se na to příjde? Však se se to zamete pod koberec. Nebo ne? Může pohár přetéci, nalezne se onen spravedlivý a pokusí se o obrat?
Co je nového, kočičko? (1965)
Taková ta standartní americká komedie, kterých je mraky... Nenadchne, neurazí.
Go (1999)
Už to tu někdo psal, teenage Pulp fiction, které nemá absolutně co říci.
Maléna (2000)
Film o kráse, jež je břemenem. O nezlomné touze přežít za každou cenu, o lidské důstojnosti, o nevinné lásce, o krutosti a vypočítavosti... Lidské, příliš lidské.
Bunraku (2010)
Aneb jak pejsek s kočičkou vařili dort a on se jim... Sakra povedl! Postmoderní chutný mišmaš, jenž do sebe přimíchává westernové, noirové, samurajské, komixové a mnohé další prvky. Je vidět, že si režisér vyhrál a s láskou točil každé políčko filmu. A nezapomněl ani politickou, antikapitalistickou narážku... Jó, ať žije proletariát a hláškující pistolník bez pistole, Josh Hartnett!
Všichni prezidentovi muži (1976)
Více než slušná rekonstrukce jedné z největších afér, která otřásla Spojenými státy americkými. Kéž by novináři byli tak obětaví a nestraní i dnes...
Ztracený prapor (TV film) (2001)
Pokud si chcete na jednom místě shlédnout přehled snad všech klišé válečných filmů, Ztracený prapor je pro vás jako stvořený! Generálové, kteří posílají muže vstříc jisté smrti, velitel praporu, jenž sice s rozkazy nesouhlasí, ale stejně je v zájmu vlasti plní, drsné hlášky ostřílených vojáků, jež si utahují z nováčků, aby je nakonec přijali mezi sebe, záchrana na poslední chvíli, střleba do vlastních řad, hrdinské proslovy a umrtí a mnohé a mnohé další. Skřípe to a šustí papírem a člověk občas musí zamhouřit oko, ale akce je to více než slušná.
Pějme píseň dohola (1990)
Krásna vzpomínka na časy minulé.
Kam čert nemůže (1959)
Tak to jsem nečekal. Pomalý a vyloženě slabý rozjezd nabírá na obrátkách a nakonec se z filmu vyklube břitká, inteligentní a ironická komedie se vším, co k tomu patří. Smál jsem se jak protržený a to je snad nejlepší doporučení, které komedie může dostat no ne?
Red State (2011)
Tvrdá kritika snad všeho, vladní politikou začínaje, pokračujíc skrze náboženství a u morálního úpadku současné společnosti konče. Trochu Smithe podezřívám, že začíná být paranoidní. Ale nejhorší je, že poslední dobou asi začínám být paranoidní též... A co mě trochu vyděsilo, bylo dramatické kázání kněze Coopera, které mě téměř přesvědčilo o jeho "dobru" a já si začal říkat "sakra, na tom něco je". Děsivé.
I Was a Communist for the FBI (1951)
Propagandistické a protikomunistické (a podobné) americké filmy jsou asi jen dvojího typu. Nudně špatné a vtipně špatné. Bohužel, I Was a Communist for the FBI spíše zapadá do prvně jmenované škatulky. Herci jsou toporní, zápletka je vytažená snad z paty... Co film "zachraňuje" jsou tak jen rozhovory komunistického otce se synem a "správně" patetický konec, kde se nejeden divák téměř zalkne smíchy...
Lovci hlav (2011)
Taková ta norská antilogická blbina, která se snaží být brutální, černočernou komedií a seriózním thrillerem zároveň. A jak už to tak bývá, Lovci hlav nejsou ani ryba, ani rak. Je to jen ta norská blbina.
5 Days of War (2011)
Smutné je, že 5 days od war není špatný film. Je zručně natočený, má zajímavé téma a dotýká se vcelku zásadních politicko-vojenských témat. Jenže zaujatost, patos a schematičnost postav sráží film do kolen. Nejhorší je pak hlavní hrdina, na kterého se prostě nedá koukat. Jeho absolutně statický herecký projev člověka přímo irituje. Je zkrátka chladný jako psí čumák. A když má projevit emoce? Ty jeho psí oči fyzicky bolí a divák přemáhá pocity trapnosti a studu.
Trip (1967)
Halucinogení schýza a jakási drogová "osvěta" pro veřejnost. Líbilo se mi, že autoři LSD nedémonizují, ale staví se k problematice relativně nezaujatě. Potíž je v tom, že halucinace jsou těžko uchopitelné a natolik subjektivní povahy, že je tím pádem dost dobře nelze převést na obrazovku. A ani trochu propracovanější příběh by neškodil.
Super 8 (2011)
Já prostě nemám rád filmy, ve kterých jsou hlavními hrdiny děcka... Ale jinak to zase tak marné nebylo.
Tintinova dobrodružství (2011)
Taková ta sterilní rodinná zábava, která sází na jednoduché vtípky a přehršel akce. To mě nikdy moc nebralo. Takže zklamání...
Nákaza (2011)
Chladné jako psí čumák ve své pedantské popisnosti, ale o to více děsivé a realistické ztvárnění průběhu jedné zákeřné nemoci. Naše civilizace je sice krásně propojená, člověk během okamžiku procestuje celý svět, variace nekonečných možností bere dech... Ale zároveň křehkost takové společnosti je až děsivá. Příliš mnoho promněných, příliš mnoho rizik a příliš málo účinných řešení...
Insidious (2010)
Strašidelný dům, strašidelné děcko a rodinka, co se snaží pomocí spirituálních praktik zbavit hrozivého zla. Dost klasické schéma že? Čekal jsem variaci na stokrát viděné... A dočkal jsem se příjemného a hlavně notně mrazivého až děsivého překvapení. Po pravdě, už nějaký ten pátek jsem se u filmu tak nebál...
Tomorrow, When the War Began (2010)
Je to hloupé až tupé, je to naivní a v závěru neuvěřitelně komické (nechtěně). Válka pro teenagery ve stylu Stmívání, kde jsou místo vlkodlaků a upírů zlí vojáci... Vše ostatní je defakto stejné.
Combat Hospital (TV seriál) (2011)
Hodně ochuzená MASH. Bez ironického vtipu, bez sžíravé kritiky války, zato více zaměřené na vztahy a romantické avantýry. Čekal jsem seriál o válce, dostal jsem vztahové drama...
Obhájce (2011)
Haller je jedním z těch ostřílených právníků s ostrými lokty, co hlásí jednu hlášku za druhou, chlastá a dokáže vás vysekat i z té nejhorší šlamastyky. Co ho však od ostatních právníků odlišuje je to, že má svědomí a cit pro spravedlnost. Co si budeme povídat, počet takových právníků spočteme na prstech jedné ruky. Ale Obhájce je "jen" film, a zábavný film. Tak proč si lámat hlavu nad tím, zda jde o film realistický že?
Chechták (2007)
Lehce horší Araki, přesto stále otiginální, vtipný a nebojící se experimentů. Každý Arakiův film něčím překvapí. Ujetými postavami, ujetým příběhem, postmoderní variací na klasická filmová klišé. Ani Smiley face není vyjímkou.
Jerusalema (2008)
A je to zde znova. Jak se z malého, řadového zlodějíčka stane šéf velké zločinecké organizace. Klasický příběh o vzestupu a pádu je zde okořeněn exotickým prostředím Jihoafrické Republiky.
Šéfové na zabití (2011)
Klasické absurdní vtípky Charlieho Daye miluji již od always sunny... Zde jsou asi tím nejlepším artiklem. Zbytek je sice nadprůměrnou komedií, ale k dokonalosti má svou šablonovitostí a zdlouhavostí daleko...