Birter

Kauzy prince Andrewa jako další hřebíček do rakve britské královské rodiny rozhodně stály za zfilmování, už jen z očividně plodné tématiky bubliny atavistické moci, z níž lidé jako Andrew vyrostli a získali díky ní představu, co si mohou dovolit. Tento film však mnohem víc jede ve vyznačených trajektoriích lepších žurnalistických thrillerů, než že by subžánr měl něčím obohatit. Častá hluchá místa vyplňuje patosem s prvoplánovou symbolikou a o zábavu se pak více postará očekávání diváka a přesné herecké výkony Gillian Andreson a Rufuse Sewella. Za ně hvězdu navíc. Jinak je to průměr.

Opustit na Halloweena anglický venkov s jeho podzimní teskností a zajet do opulentních Benátek sužovaných symbolickou bouří by mělo v nové sérii adaptací Agathy Christie mít nějaké větší opodstatnění než jen touhu po efektu, nicméně je však hábit současného průměrného hororu, kterým je Branaghova série kořeněna, opravdu jen tím. Jinak skvělý scénárista Michael Green pro tento počin zalistoval ve ''Slovníku frází a klišé oprávněných pro užití v ještě otřepanějších scénách'' a Poirota ztrapnil jeho okamžitým návratem do akce v zamčeném strašidelném domě. Několik zajímavých a inovativních zápletek sice nakonec zjemnilo mé odsouzení, ale přesto se mi ve výsledku zastesklo po Rianovi Johnsonovi a to je, po jeho Glass Onion, co říct.

Barbie je trochu jako kdybych zadal dětem slohovou práci na téma ''pestrobarevný zábavný femwashing film, který si ze sebe umí udělat legraci, ale s jasně politicky určenou mírou, který by dokázal vytřískat peníze z jakéhokoliv kulturního symbolu i když třeba není vhodným námětem pro filmovou produkci'' a malá Grétka mi odevzdala esej za níž by si zasloužila jedna podtrž. Když pak ale slohovku pročítáte a chechtáte se vtipům o koňopatriarchátu, růžová žvýkačka, kterou při tom žvýkáte začíná ztrácet chuť. Začíná se vám stýskat po seriálu Dobré místo, vracejí se vám myšlenky na Řezáčův Nástup a na kampaň Danuše Nerudové, opakujete si slavnou scénu z Life of Brian ''Yes, we are all individuals!'' a žvýkačka, kterou teď opatrně odložíte do popelníku, do něhož naštěstí za chvíli budete típat cigáro, neboť děláte cosplay Oppenheimera, se najednou ukazuje hodně černá. A protože máte smysl pro humor, tak vás tenhle sarkasmus o inherentní shnilé podstatě vší maskulinity nevyvede z míry, neboť apelativní agenda Barbie je natolik průzračně ideologická, že jakékoliv reakcionářství je jen laxnost. A tak na tu žvýkačku koukáte a říkáte si: Děkujme, že konečně někdo natočil dílo, jež lze považovat za mluvčího dnešního bulvárního pozitivistického mainstreamu. Slohovka Grety Gerwig bude tak možná jednou historickým dokumentem o tom jak si neandrtálci v roce 2023 představovali slovo pokrok.