JosefTomas

A to jsem myslel, že ukecanejší člověk než jsem já nikdo není, ale v porovnání s Nickem Naylorem jsem v podstatě prvotřídní břídil. Htal jsem mu každé slovo, přestože obhajuje věc, kterou z hloubi duše nesnáším a fandil jsem mu, i když je to v podstatě šmejd. Stejně ho však nemůžu odepsat, protože jeho argumenty se synem jsem mu zobal z ruky, záviděl mu tu lehkost projevu a opět si uvědomil, že ten Reitman se potatil možná víc, než jsem vlastně doufal. Já snad začnu i kouřit...

Začínám se mít na pozoru, abych za chvíli nezačal na ostatní taky znenadání bafat... ale hřeje mě u srdce, že své cílené bláznovství mám stále pod kontrolou. A protože moje druhé já souhlasí, není co řešit... Jo a film super.

Změna času, hektický víkend a k tomu čistá únava promluvily a Elvise navzdory jeho kvalitám, či nekvalitám budu muset dokoukat zítra. Protože jsem ale skončil přesně v prostředku příběhu, rozhodl jsem se, že tento unikátní jev, kdy budu dokoukávat jeden film, ještě před ulehnutím do postele zkusím shrnout a zítra se vrátím k druhé části a dopíšu zbytek, kde si třeba budu i protiřečit, kdo ví? Předně je na Luhrmannovi vidět, že jeho režijní absence se na stylových kvantitách (není to překlep) nestihla podepsat. Naopak si myslím, že ho ten režisérský půst trošku dohnal a jeho "úvodních" čtyřicet minut je jak vrcholný sportovec na drogách posednutý Satanem. Ten film utíká strašně rychle, až to škodí zdraví samotnému příběhu a já už taky nemám náladu ho následně expozičně resuscitovat. Ale možná jsem jen sucharsky nasraná upejpavka, která vlastně neví co chce. Naštěstí Luhrmann má k ruce Vrchního sluhu Austina, který ho částečně tahá nahoru. Píšu částečně, protože ačkoliv na "pódiu" Austin nadobro zmizí v Elvisově tváři, mimo něj mu jen dýchá na záda pomyslného stínu. Těžko říct, v čem komu věřit, protože Elvis působí stejně tak za neproniknutelným sklem, jako postava průvodce a vypravěče Toma Hankse, který tady výkon reálně podává v pytli do směšného odpadu. Vizuálně naštěstí Luhrmann nešlape vedle a jeho stylizace mě hřeje už při samotném pomyšlení na pronikavě nakažlivou hudbu a kulturu černošské komunity. Stopáž je ale smrtící a pocitově nepříjemně zvláštní - člověk má pocit, že se jede strašně rychle a potřeboval by odpočinout, jen aby v půlce stopáže zjistil, že je sakra pořád v půlce stopáže........................Dokoukáno a bije se ve mě převážně spokojenost. Nevidět tehdá Blondýnku, která mě na tento Bazův záměr připravila (máme tu realitu, ale jedeme ji po svém), asi bych byl i naštvaný. Luhrmann ale narozdíl od Andrew Dominika zvládá držet tempo, narozdíl od Rocketmana se drží při zemi a díky tomu, že většina zmiňovaných v daném příběhu jsou v reálu posmrti, nemá nikoho, kdo by mu do jeho "verze" kecal. Druhá půlka děje tak zůstává konzistentní ve své kvalitě, takže se u svého původního hodnocení 8/10 udržím a zůstanu u něj. Baz vlastně natočil to, co by si přál každý filmař - vlastní verzi fenoménu, která bude přesně tak ozvláštěnou poctou a zároveň kritikou jednoho z nejslavnějších šoumenů netradiční populární hudby. A to mu tišě zavidím.