Banda praštěných, chvílemi afektovaných, sprostých, chybujících, prostě sympaticky nedokonalých bab to pořádně rozjela a bylo to absurdně vtipné, civilně lidské, přehnaně bláznivé... a ano, "Bridesmaids" se mi líbily moc! A to i když jsem se na tenhle film chtěl podívat hlavně kvůli Rose Byrne, která se oproti dojmu z plakátu nakonec ukázala být jako ta nejnesympatičtější růže ve váze (čti pořádná mrcha), což je docela paradox. Ale co, obyčejně pohodový polda Chrise O´Dowda, jediný chlap co v téhle podívané za něco stojí, vynahradí jakékoliv nedostatky (sem tam hluchá místa, kdy se oproti předešlému nářezu nic moc neděje). Netuším, jestli tenhle film udělá něco dalšího pro ženskou emancipaci, ale jsem rád, že jeden fakt stojí na prvním místě i tady - když správná holka potká správného kluka, tak by byla vážně škoda, kdyby si to pěkné a křehké, co mezi nimi je, nějak podělali (ach bože, už nikdy se na svatební šaty nebudu dívat stejně).
Z "Vlkodlaka" mám rozporuplné pocity. Vlastně se mi líbíl a dá se říct, že mi na něm zásadně vadila pouze jediná věc. Ovšem u horroru dost podstatná - absence napětí... Divoká bestialita vlčího muže snímaná kamerou, která neuhýbá ani před opravdovými orgiemi krve a vnitřností (a já ji beru jako plus :)), totiž sama o sobě pocit tísnivého strachu nevyvolá. Osnova „dorůstající měsíc – úplněk – proměna – masakr“ působí dost mechanicky, vlkodlačí scény se opravdu nesou jen v duchu efektního otevírání lidských konzerv, postupné budování atmosféry hrůzy chybí. A to mě mrzí… Na druhou stranu výprava, a to od vymazlených kostýmů přes rodové panství až po blata a viktoriánský Londýn, nemá chybu, tady se vysoký rozpočet projevil na výbornou. To samé kamera. K výkonu herců taktéž nemám námitek, Hugo Weaving si roli inspektora Abberlina (příjemné pomrknutí na diváka) evidentně užívá, Benicio působí dostatečně temně i v lidské podobě a Anthony Hopkins zase jednou předvádí, že nečitelní a i přes nasazený úsměv děsiví samorosti mu jdou skvěle. O nikom jiném nemá cenu mluvit, Emily Blunt funguje jen jako ozdoba a zbytek jako více či méně důvtipný dobytek na porážku… Celkově jsem zklamán rozhodně nebyl, ale čekal jsem přece jen víc. Ty tři hvězdičky proto berte spíš jako 70%.
Tříšť jednotlivých obrazů a epizod… Tak nějak by se daly popsat dvě hodiny „Syriany“. Ale i přes vysoké nároky na divákovu pozornost, zoufání si, že se ve všech těch jménech a postavách, o kterých se často jen mluví, minimálně v první polovině filmu ztrácím, i přes chvílemi nenuceně pomalé tempo a celkovou odtažitost, je tenhle film skutečně zajímavý. Načrtnuté charaktery dostávají hloubku jen v několika málo případech (Bob Barnes, Bryan Woodman, princ Nasir, mladík), zbytek osob vypadá jakoby se do film propadnul přímo z aktuálního zpravodajství CNN. Atmosféra se z odtaženého „sledování zpráv a zákulisních intrik“ mění ve skutečné osobní a až fyzické vcucnutí přímo do děje opět jen v několika scénách, přesto zůstává vyváženě neutrální a tímto svým postojem zvláštně podmanivá. „Syriana“ se netočí kolem zjednodušeného konfliktu dvou stran, černé a bílé, naopak představuje sestavu mnoha pěšáků a vládců s různými motivacemi a prostředky. Nestraní ani jednomu z protagonistů, skoro až dokumentárním stylem pouze konstatuje, že takhle nějak to ve světě chodí - nedává odpovědi, pouze klade otázky. Je už pouze na nás, jestli na její hru přistoupíme a necháme se vyprovokovat k provětrání mozkových drah nebo zůstaneme pasivními konzumenty… Já sám se těším, až „Syrianu“ uvidím podruhé, jsem si totiž jistý, že jsem nepochytil veškeré souvislosti. Ale možná právě v tom je kouzlo „Syriany“. Však kdo, a to i z lidí hluboko zasvěcených, ví všechno?
Včera jsem přepínal ledabyle programy, když tu najednou jsem narazil na tvář mladé Angeliny Jolie. Film byl sotva pár minut po svém začátku, po náročném dni jsem se už chystal spát, ale... Ale najednou jsem zjistil, že je půlnoc a já nadávám, protože milá televize Doma ustřihla závěrečné titulky okamžitě po posledním záběru! Jenže ta hodina a půl, která mému výbuchu předcházela, stála za to. Epizodní příběh o dospívajících dívkách, které prostřednictvím z nebe spadlé Neznámé postupně opouštejí vyjeté koleje a uvědomují si vlastní cenu, je jednoznačně katalyzován postavou a charismatem Legs. Ta naštěstí - přes veškerou auru tajemství a mnohoznačnosti, jež ji obklopuje – stále zůstává zranitelnou lidskou bytostí a tak má se svými „nevinnými“ sestrami společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Citlivě natočený a přitom vlastně úplně prostý příběh o zásadní fázi v životě party mladých děvčat nese jasně ženský rukopis, občas dokonce až feministicky angažovaný, ovšem vždy podaný uvěřitelným a empatickým způsobem. Proto ani dramatické a vypjaté scény v závěru filmu nepostrádají elementární logiku, pouze upřímně reflektují proměnu, jíž hrdinky během těch několika intenzivních dní prošly. „Foxfire“ se tak stal filmem, který má potenciál oslovit každou další generaci. Nemohl by však nikdy fungovat bez silného ztvárnění Legs a výběr tehdy svěží, energií a charismatem nabité Angeliny Jolie jen pomohl objevit novou hvězdu na nebi. A už tehdy ve vší nejednoznačnosti.
Když se ohlédnu zpátky, připadá mi, že „Lovci lvů“ byli posledním opravdovým dobrodužným filmem v našich kinech. A ani po těch 15 letech (je vůbec možné, že je to tak dávno?) neztratili nic ze svého kouzla. Právě naopak, za ten čas vůbec nezestárli a v mých očích se přetavili v nadčasovou klasiku… Pláně porostlé suchou a větrem neustále provívanou trávou skýtají dokonalý úkryt pro záludné predátory, jejichž dravost jako by ztělesňovala odpor země vůči spoutání civilizací. Řádění Ducha a Temnoty přináší hrůzu a smrt, oblast Tsavo (jak prozíraví byli domorodci, když toto místo pojmenovali „Místem krveprolití“!) se stává dějištěm vyhroceného souboje mezi člověkem a zvířetem. V této krajině se muž bez rychlých reflexů a pořádné pušky v ruce mění ve snadnou kořist - na jedné straně jej příroda mámí svojí krásou, aby ho pak bleskově a krutě připravila o život. Masakr rozpoutaný dvojicí šelem vráží klín do lidské soudržnosti, vzájemnou loajalitu nahrazuje pradávný primitivní instinkt, touha přežít. Vzduch je prosycen pachem krve a strachu… A vy si tohle všechno můžete vychutnat v klidu kinosálu nebo domova, nechat se přimrazit k sedačce skvěle zvládnutou atmosférou podpořenou vynikající hudbou a především až neuvěřitelně uvěřitelnou prací s titulními kočkovitými šelmami. Kamera přirozeně střídá okouzlující panoramata s krvavými detaily, charizmatičtí lovci lvů představovaní hollywoodskými hvězdami i domorodými „přihrávači“ bezchybně odvádějí svoji práci… A vy se prostě díváte na pravý dobrodružný film. Tak si ho užijte, stojí za to!
Oproti jinému dokumentu Martina Ryšavého, zabývajícímu se tématikou Vietnamců v ČR (výborná "Země snů"), se nemůžu zbavit dojmu, že "Banánové děti" pouze nejistě kloužou po povrchu. Dojde na představení několika mladých lidí, seznámíme se s částí jejich osudu, poznáme výchovu prostřednictvím českých "babiček", navštívíme SAPU, hodiny vietnamštiny pro malé školáky, svatbu, Slavín se sympatickou slečnou, o které se ale dohromady nic nedozvíme atd. Chápu, že problém spočívá i v omezení stopáží, ale silně jsem postrádal hlubší pohled do vietnamské rodiny, jakoukoliv interakci mezi prezentovaným mládím a rodiči, zdůraznění třecích ploch mezi generacemi nebo povídání o povinnostech zejména nejstaršího dítěte v rodině. Ve filmu taktéž absentuje jakákoliv zmínka o vztazích - vždyť na českých ulicích lze potkat čím dál víc smíšených párů - a režisér tuto oblast naprosto pomíjí. Jeden z mladíků během obecného rozhovoru prohlásí, že si vezme určitě jen Vietnamku. Ale přirozená reakce štábu, zosobněná otázkou "Proč?", naprosto chybí! Češky se mu nelíbí? Cení si většího smyslu pro rodinu u vietnamských dívek? Nebo by snad jeho rodiče nepřenesli přes srdce, kdyby syn nechodil s Vietnamkou? A podobně vypadá bohužel většina filmu. Škoda.
Zatím ŽÁDNÝ film ani seriál z nemocničního prostředí, který jsem viděl, nedokázal být tak realistický (a věřte, že vím, o čem mluvím)!! Jistě, ve "Smrti pana Lazaresca" se proces příjmu, vyšetření, diagnózy a ošetření prezentuje spíš negativním pohledem, u zdravotnického personálu je kladen důraz hlavně na přepracovanost spojenou s arogancí, neochotou a lhostejností. Jakožto prostředek vedoucí k zachycení syrové výpovědi se dá tento nedostatek ovšem velmi lehce obhájit a přijmout, proto ho za nějaké výrazné negativum nepovažuji... Postupně se zhoršující stav titulního hrdiny, nekonečné putování z jedné nemocnice do druhé, zdržení při vyšetřeních a další problémy, kterým musí doprovod pana Lazaresca čelit, však odkrývají hlavní trumf tohoto filmu - naprosto dokonalou atmosféru. Musím znova zopakovat, že realističtější zobrazení provozu ambulancí, byrokracii, které musí čelit nejen pacienti ale i sami zdravotníci, obyčejnost dialogů sester třeba i nad pokáleným starcem, dohadování se o dalším postupu, únavu čišící z očí a každého pohybu lékařky po náročné noční směně, jsem nikdy neviděl... Nedivím se, že se v některých komentářích mluví skoro o dokumentu! Ještě si svůj dojem ověřím, ale skoro bych se vsadil, že skutečných herců si v tomto filmu zahrálo jen pár, že zbytek lidí, které vidíme v akci, představoval skutečný zdravotnický personál. Pokud se ve svém tipu pletu, a výsledný dojem zaručila "pouze" práce režiséra a odborných poradců, musím smeknout o to víc. Protože ve výsledku, pominu-li kladení důrazu především na negativní stránku celého procesu, tenhle film není ani v nejmenším falešný.
Hlt bourbonu a potáhnutí z užmoulaný cigarety po pořádný nakládačce (a je jedno jestli zadek nakopali tobě nebo jsi někomu festovně zmaloval ksicht ty), po těch letech tak běžná rutina, že by byla škoda si nezařídit bar přímo v kanclu. Co jinýho taky zbejvá, než si přihnout, když se ti všichni hajzlové, co jsi je před chvílí přivlekl v poutech, při odchodu smějou do očí. I s tím panákem, co má advokátskou licenci a kvádro za víc než celej tvůj roční plat. K tomu tlupy zlodějíčků, pasáků, násilníků a práskačů, na který je třeba čas od času přitlačit. Šlapky, ke kterým když se chováš slušně, tak s tebou půjdou i zadarmo a jako bonus k orálnímu sexu přidají i alibi. A že ho je potřeba, když ty svině z inspekce sledujou každej tvůj krok a je tak čím dál tím těžší utajit všechny průsery, který tahle práce přináší. Jenže jak že se to říká? Na hrubej pytel, hrubá záplata? A taky to funguje, výsledky tvýho týmu to jasně ukazujou! Jste nejlepší. Jenže... Jenže nikdo není bez chyby, nikdo nezůstane v týhle branži bez poskvrny, každej si časem ušpiní ruce. Navíc nikdo nechce umřít chudej, ne? Obrat grázla přece není nic špatnýho. Podržet jinýho a zavázat si ho do budoucna, tak to přece chodí, to musí chápat všichni. Respekt si prostě musíš vybudovat. Sakra, ale podsvětí není romantickej podnik, kde se všichni držej za ruce a společně zpívaj písničky o cti a přátelství! Ne, je to žumpa, do který když spadneš, těžko se vyhrabeš zpátky. Ty jseš sice policajt, pro kolegy legenda, ale když se ti svět, kterej sis kolem sebe vybudoval (a bláhově si myslel, že takhle to bude fungovat až do důchodu), začne hroutit jako hrad z písku, už je pozdě. Ještě že se můžeš spolehnout na parťáky, který by za tebe i dejchali. Ale stejně to vypadá, že už to nebude stačit. Překročili jste hranici, za kterou jste se neměli nikdy ani podívat, a teď vás nemilosrdnej proud osudu a odplaty strhne s sebou. Zoufalá snaha ze všeho vybruslit přináší chybu za chybou, mrtvoly se začínají kupit, rozdíl mezi tebou a lidským póvlem, kterej obvykle odklízíš, se rozplynul... Dokonalá atmosféra plná špíny a tvrdosti, střídání obdivu a odporu, strhující tempo. Skvělí herci, neustálý pocit, že každou chvílí může udeřit do černého, a famózní závěr. To všechno stojí za tím, že se ze "Zvláštní jednotky" stal jeden z nejlepších seriálů, které jsem kdy viděl. Nekompromisní záležitost.
"Well, I think you´re craaazy - I think you´re craaazy - I think you´re craaaaazy - Just like meeeeeeeeeeeeeeee" a dva maskovaní tupci zpívající si v nabušeném Mustangu z jehož kapoty stoupá pára... Koho by to nevzalo za srdce a bránici?! Parodická podívaná s nepokrytě vážnými momenty a tunami detailů a myšlenek vhodných k sáhodlouhým diskuzím se dle nálady (a to klidně ve schématu scéna - scéna) mění v "pouhou" svižnou akčně-konverzační jízdu (a zase zpět), která ze svého slovníku vypustila slovo nuda už dávno přes startem. Za volantem najdete toho nejnepravděpodobnějšího losera s úděsnou příchylkou ke žlutozelené kombinaci barev a fyzickým potenciálem držitele modré knížky, na místech spolujezdců sebranku barvitější než letní duha po požití LSD. A všichni do jednoho perfektně stylizovaní a do maličkostí vypiplaní, od kostýmu po tu nejsušší hlášku... Zamačkávám slzu při vzpomínce na Nicolase "Jor-Ela" Cage stavěného někam mezi watchmenovského Sůvu, batmanovského Batmana, terminátorovskou Sarah Connorovou a neúspěšného stand-up komika. Při pohledu na Hit Girl se mi chce režiséra obvinit z propagování patologických sexuálních preferencí, ale to nemění nic na tom, že tahle holka má koule větší než všichni nositelé chromozómů XY ve filmu dohromady. Divné? Jasně, ale taky zatraceně zábavné! Různé fórky, narážky a drobnosti , které vám vykouzlí minimálně úsměv na tváři, může člověk při sledování "Kick- Ass" přehazovat vidlemi, namakaná vizuální stránka a choreografie krvavých akčních scén lahodí oku a... stejně někde v pozadí sílí dojem, že tenhle skutečně chytrý film si zaslouží alespoň krátké zastavení a vážnější zamyšlení. Opravdu musíme vypadat jako ninjové při čištění akvária a máchat kolem sebe tonfami, jen abychom okusili aspoň malou příchuť hrdinství? Opravdu je tak těžké pozvednout hlavu, sebrat v sobě odvahu a vystoupit proti bezpráví? Je kousek Kick-Asse i ve mně? A nebude mi kdyžtak vadit, že moje nervová zakončení fungují naprosto dokonale (mhmmmm!)? Uměl bych to s motýlkem Benchmade BM42 taky tak dobře, nebo bych měl radši vsadit na automat Protech Godfather? A... a... víte co? Mazejte do nejbližšího kinosálu, ať nemám ztuhlé lícní svaly, rozkymácenou hlavu a pocit díry v břiše jenom já! P.S.: Děkuji všem primitivům označujícím sebe sama za fotbalové fanoušky za zablokování dopravy ve Vršovicích – adrenalin vylitý do krve při hledání nouzové cesty do kina pomohl k tomu, že jsem do filmu skočil rozeběhnutýma nohama a už se jen vezl.
Patnáct minut strávených s televizní inkarnací totálního dna společnosti (které bohužel napomáhá formovat současnou mladou generaci) se stalo zážitkem, ze kterého jsem se vzpamatovával půl dne... ZLO!!!
Pohádka, od které jsem preventivně nic nečekal, a ani jsem nic výjimečného nedostal. Což je fakt, který stojí v příkrém kontrastu s většinovými nadšenými kritikami a názory. Ale "Avatar" není prvním a určitě nebude ani posledním filmem, u kterého půjde můj pohled mimo hlavní proud... Dvě a půl hodiny lineární předvídatelné zábavy, u které bych (upřímně řečeno) ve svých dvanácti hýkal nadšením, mi dokázaly, že skutečně dobrý film vtáhne a nepustí a žádné 3D a opulentní trikové záběry k tomu nepotřebuje. A platí to samozřejmě i naopak. Propracované vizuální ztvárnění "Avatara" totiž jen zdůrazňuje nemastný neslaný dojem z příběhu postrádajícího hlubší pohled a především jakékoliv EMOCE. Z filmu se tak stává pouhá přehlídka pěkných obrázků (pominu-li, že dost věcí na Pandoře mou první signální soustavu stejně neoslovilo), doprovázená tu více, tu méně klišovitými dialogy a hláškami... Nebudu to protahovat - jestli tohle má být revoluce, která udá trend nové kinematografii, ušetřím peníze za vstupné. A budu pečlivěji studovat nabídku klubových kin. P.S.: Taky vás baví představa "duchovního spojení s přírodou" pomocí USB kabelu? P.P.S.: Zapamatujte si to konečně všichni - kdo má největšího ptáka, ten boduje :).
Trvalo to přes deset let, ale dočkal jsem se!! Konečně jsem viděl poslední dvě epizody, které uzavřely roky působení Sam Watersové ve VCTF a přinesly odpověď na otázku, kdo je Jack. Aaaaaaaach... Proč to nadšení a zadostiučinění? Je to už dávno, kdy se na našich obrazovkách (konkrétně na TV Nova) objevil nový krimiseriál. Jmenoval se "Případ pro Sam", a byl jedním z úplně prvních, který se zabýval tzv. profilováním. Chlubil se charismatickou inteligentní hrdinkou, propracovanými scénáři, skvělými herci, temnou atmosférou a v rukávu schovával trumfové eso. Sériového vraha Jacka Všeuměla, postavu která se celým seriálem táhla jako černá nit, nemesis odhodlanou připravit Sam o všechny blízké a získat ji jen pro sebe... Pak přišel konec druhé série, jeden z nejnapínavějších okamžiků celého seriálu a... a Sam i její kolegové se na dlouhá léta odmlčeli, protože se programovým oddělením našich televizí nezdála sledovanost, a seriál proto z nabídky stáhnuli. A tak jsem se ke třetí řadě dostal až nyní, po zhruba deseti letech... "Případ pro Sam" za tu dobu ze svých kvalit neztratil vůbec nic. Čas, během kterého jsem měl možnost vidět a číst spoustu tématicky podobných filmů, seriálů i knih, kdy jsem zestárnul a (snad) dospěl, tenhle čas neměl žádný vliv - stále jsem se díval na skutečně chytrou televizní sérii plnou napětí, uvěřitelných zvratů, výtečných hereckých výkonů a napínavé atmosféry. Víc než kdy dřív jsem si užíval výborně vykreslenou psychologii postav, hrdiny kteří myslí a jednají jako lidé a ne scénáristou navržené figurky, a všeprostupující pocit, že takhle kvalitní a v žádném ohledu hloupý seriál dnes už nikdo neumí nebo snad nechce točit... Je v tom možná i kus nostalgie, ale pro mě bude "Případ pro Sam" už navždy milovanou klasikou.
Je pravda, že jsem "Protiklady se přitahují" viděl náhodou jen jako kulisu při čtení "Cesty krve", ale ani čtivé Kulhánkovo dílo nezabránilo tomu, aby mě dění na obrazovce někdy na dlouhé minuty v kuse nevytrhovalo od knížky, a já s pootevřenou pusou nesledoval tenhle film... Růžová romantická komedie, kde vtip nefunguje, Freddie Prinze jr. se radši schovává do dlouhého kabátu, a nesnesitelně barevná hlavní hrdinka trpí zcela prvoplánově cystickou fibrózou (pro pe3czechka - kdyby se Jill na konci skutečně uzdravila, bylo by to na žalobu za citovou újmu), ačkoliv je z vlastního děje naprosto zjevné, že o téhle nemoci si scénáristka a režisérka v jedné osobě přečetla maximálně článek v novinách... Štěstí nerovná se kariéra, rodiče to s námi většinou myslí dobře, i když to neumí dát najevo, šplhání po stromech je fajn věc, nudná práce leze na mozek, a všechna ta další životní moudra jsou předžvýkávána divákovi takovým způsobem, že z nich nakonec zůstává jen nepěkná břečka, která mě skoro až urážela. A to i proto, že hlavní hrdinové jsou k sobě dostrkáváni od samého začátku, a jen naprosto nesmyslně naroubovaná "zápletka" s cystickou fibrózou se má postarat o kolize v jejich vzájemném vztahu. Aby toho nebylo málo, musíme sledovat přípravu manifestu, který má pravděpodobně mít na lidi očistný účinek, pomoci jim prohlédnout "o čem život vlastně je". Jako by existoval nějaký univerzální návod... A jako by romantická linka podpořená "kvalitními herci" a strašlivě přeslazeným soundtrackem filmu nebyla už dostatečně ubíjející. "Protiklady se přitahují" jsou po dlouhé době filmem, který mě vyloženě naštval.
Mám být další, kdo tu bude srovnávat původní grafický román Alana Moorea s filmovou adaptací, která se celkem potichu vplížila do našich kin? Asi se tomu nevyhnu... Neboť věrnost předloze je nejsilnější zbraní Zacka Snydera, a "Watchmen" jsou tak těmi Strážci, kterými být měli. Temní, nejednoznační, sadističtí, chybující, lidští... O původním románu se často mluví jako o dekonstrukci superhrdinského žánru, a věřím, že předlohou nezasažení diváci občas musí jen pochybovačně kroutit hlavou, nebo se dokonce ironicky usmívat v domnění, že sledují velikášsky natočenou parodii. "Watchmen" zůstali i na plátně obtížně uchopitelným příběhem plným znepokojivých myšlenek, především o nás samých. Zůstali spletitou mozaikou tvořící paralely s naším skutečným světem, přetékající náměty na dlouhé přemýšlení. Nejsou jednoduchým filmem, stejně jako ani román nebyl snadným čtením... Nebudu si stěžovat na to, že v rámci zachování producentsky přijatelné stopáže došlo k určitému zhuštění a zkrácení. Nemá to smysl. Nejdůležitější totiž je, že Snyderovi se podařilo zachovat, nebo ještě lépe řečeno, zcela naplnit ducha předlohy. Nezjednodušuje, nesnaží se překopat to, co fungovalo, ale nechává ponořit vnímavého diváka do hloubky. Nechává ho v opozici k postoji Doktora Manhattana opětovně zjistit, že lidé jsou a vždy budou zajímaví tvorové. A že o hrdinech "Strážců" tohle tvrzení platí beze zbytku... Vizuálně "Strážci" připomínají stránky komiksu vystoupivší do reálného světa a nelze jinak než ocenit až překvapivou otevřenost v zobrazování krvavého násilí a sexuálních scén (v rámci dnešní "mládeži nezávadné" produkce jde o velmi vítané osvěžení). Co mě ovšem totálně dostalo byl výběr hudby. Pokud se o Quentinu Tarantinovi říká, že má neskutečný čich na písně podbarvující filmové scény, tak po "Watchmen" se Zack Snyder může směle postavit po jeho bok. Ale to už berte jen jako třešničku na dortu... "Watchmen" nebudou trhat rekordy v návštěvnosti, na to jsou příliš komplexní, komplikovaní a nestandardní. A mně nezbývá než pokývat hlavou a říct – "Naštěstí!"..... Když jsem dočetl román, byl jsem poměrně dost zmatený. Ale po nějaké době se mi spousta věcí urovnala v hlavě, a já začal cítit zvláštní smutek, nebylo mi z té knihy dobře. A to samé se mi stalo po skončení filmu. Mám to takhle rád. (P.S.: Pět hvězdiček je v záloze pro režisérskou verzi.)
S "Milionářem z chatrče" mám poměrně zásadní problém. Pověst filmového zázraku, která jej hlasitě a ze všech stran předcházela, mu v mých očích nastavila laťku až příliš vysoko. Je to pěkný film, to rozhodně. Ale nedokázal mě zaujmout a vtáhnout takovým způsobem, jak by asi měl. První přibližně polovina filmu, v níž jsou Jamal a Salim ještě dětmi, je výborná. Drsný svět sirotků, kteří se velice rychle učí, jak přežít na ulici, jak z minima vytěžit maximum a přitom si svým způsobem ještě užít ukradené dětství - intenzivní zážitek. Ten však s postupujícími minutami začne slábnout a vinu na tom má paradoxně nejsilnější motiv Jamalova příběhu. Jeho osudová láska k Latice. Protože ona je z mého pohledu pouze svatým obrázkem, půvabným drahokamem, který se leskne ale nedýchá. Osudovost jejich vztahu neoslovila mou duši, nerozuměl jsem jí ani na malý moment... Ale není se co divit, stejně jako Latika ani Jamal není propracovanou živou postavou, ale jen figurkou na šachovnici, kterou hýbe někdo jiný, v tomto případě všemocný Osud. Nic proti fatalismu, ale pokud mi dva hlavní hrdinové nepřijdou jako živí lidé, nemůže se mě dotknout ani jejich láska. O ní se totiž v "Milionáři z chatrče" mnohem víc mluví, než že by se opravdu prožívala. O to víc si nejde nevšimnout Salima, Jamalova bratra. Jediné opravdu živoucí postavy, netrpící zjednodušeným zidealizováním, ale naopak vyzbrojené arzenálem člověčích chyb, tužeb a skutečným charakterem... "Milionář z chatrče" se stal úkazem a narvané kinosály budiž důkazem. Jen nevím, jestli ono nadšení pramení z potřeby lidí se dojímat a těšit happyendem nebo jestli zapracovaly jiné vnější síly. Nemám právo to soudit. Ale pro mě už navždy bude filmem, jehož námět přebil samotný výsledek. A čtyři hvězdy, které mu dávám, jsou nadsazeným poděkováním za první polovinu.
Já vím, já vím. Jsou tam Vánoce, zpívá se o nich, nakupují se dárky... Ale to je fuk - "Láska nebeská" zalahodí v každé roční době, za každého počasí. Nemusíte mít nutně špatnou náladu, a využívat tak její potenciál k opětovnému nastartování chuti do života a do lásky. Stačí mít těch pár desítek minut volných, připravených jenom pro sebe (tím myslím nejlépe pro sebe ve dvou ;)) a užívat si. Nechat se rozmazlovat skvělými hereckými výkony, vtipnými a chytrými dialogy, a hladit po vlasech tím příjemným druhem britského filmu, který umí podat všechna klišé v elegantním a neskutečně příjemném stylu. Krátce a jednoduše - nechat se potěšit inteligentním filmem, z něhož vám bude dobře u srdce... P.S.: Colin Firth je a vždy bude úžasný, o tom se nedebatuje :).
Zbožňuju Akta X a vždy budu - jenže teď k nám dorazil nový, fanoušky (tedy i mnou) dlouho očekávaný film... Je to strašné. Bohužel bez legrace. Být jízlivý, musel bych napsat, že Chris Carter moc přemýšlí o vizích, nadějích, a hrozbách moderní medicíny, příliš diskutuje se svým knězem o úloze Boha, a navíc nakupuje u nejhoršího dealera ve městě. A přitom to začíná tak nadějně - přítmí kinosálu rozřízne legendární hudební motiv, během několika minut máme oba hrdiny pospolu, a po tom, co si s Mulderem smlsneme na pár slunečnicových semínkách, vyrážíme do terénu za knězem prohlašujícím se za médium (a bývalým pederastem) a agenty FBI, tradičně rozpolcenými v postoji k čemukoliv paranormálnímu. A tady se začíná všechno kazit. Důvod je jednoduchý - scénář. I kdybych svůj nadhled povznesl do nebeských výšin, příběh a pozadí celého případu to od nálepky naprosté blbosti nezachrání. Kdo viděl, ten ví, o čem mluvím. Ale to není všechno. Snad nejhorší na "Aktech X: Chci uvěřit" je zjištění, že prakticky nefunguje ani ústřední dvojice. Z Muldera se stala figurka slepě toužící uvěřit, ale tentokrát tato víra nevychází zevnitř. I na Davidu Duchovnym je znát, že Muldera tentokrát hraje z jakéhosi umělého přesvědčení, bez lehkosti, a ani typické foxovské vtípky ho nespasí. Scullyové daroval Chris Carter víc prostoru než jejímu partnerovi (malá odbočka - stejně si nezvyknu, že mezi těmi dvěma vznikl milostný vztah), přesto se i ona utápí v hrozivých dialozích a proslovech. Problém je prostě v tom, že se Carter snažil sdělit své obavy ohledně výzkumu a lékařského pokroku, medituje (především prostřednictvím Scullyové) nad tématy jako je osobní odvaha versus tlak okolí, naděje proti pochybnostem, boží vůle ve střetu s racionálnem, trest kontra vykoupení atd. Je toho hrozně moc, spojení všech těchto témat neumožňuje jít do hloubky ani v jednom z nich. A pokud je mám navíc vstřebávat prostřednictvím šustivých dialogů, prostých lidsky uvěřitelného rozměru, říkám "Děkuji, nechci!". A přitom Chris Carter uměl. Nedokážu pochopit, že člověk, který napsal tak emotivní, hluboce lidskou, myšlenkově plnou a přitom báječně tajemnou a v mytologii Akt X zásadní epizodu Memento Mori, mohl stvořit takový paskvil a zmrzačit svoje hrdiny. Je mi smutno. Chci věřit, že jsem tenhle film neviděl. P.S.: Poslední záběr v závěrečných titulcích musel být vtip... Musel. Prostě musel!
Mozek jsem nechal doma, koupil jsem si popcorn a sednul do sedačky. A celkem jsem se bavil... Chvílemi docela hodně, chvílemi ani moc ne. Kašlu na zatáčející kulky, zpomalované detaily, "kulervoucí akci" (krom poslední přestřelky, v níž Wesley vymaže několik desítek protivníků, mě v podstatě žádná akční scéna nezdvihla ze sedačky) a absenci logiky ve prospěch zábavy. Kašlu i na moralizování, srovnávání s "Klubem rváčů" nebo "Matrixem". Kašlu na to všechno. "Wanted" je pro mě průměr, na který se možná za pár let podívám v televizi. Důvod? Prostě mě nevtáhnul. A říkám jediné - nebýt vynikajících herců, šel bych s hodnocením ještě níž. Angelina Jolie a Morgan Freeman jsou jistota. Ale James McAvoye si ještě ověřím v "Pokání", a pak si ho s největší pravděpodobností zařadím mezi nejlepší a nejcharizmatičtější herce současnosti. Protože díky němu "Wanted" funguje bezchybně aspoň v tom nejzákladnějším, v postavě a přerodu hlavního hrdiny. He´s a man!
Film, který sevřel mé srdce nesmyslně brutální krutostí a smutkem a přitom ho prodchnul okouzlením a dychtivou touhou po naději. Po naději, že pohádky se mohou dít i ve skutečném životě, a že i to největší zlo má svůj konec... "Faunův labyrint" patří mezi filmy, které se mě opravdu dotkly. Někde hodně hluboko, tam kam je velmi nesnadné se dostat... Neptejte se jak, proč. Nepovím vám to, neumím to. Ale i po mnoha měsících, co jsem ho viděl, mě rozechvívá ten intenzivní pocit. Chci si ho uchovat.
Syrový pohled na neutěšenou situaci vietnamských dělníků, kteří k nám přicházeli za prací - zpočátku v rámci "hospodářské pomoci" mezi státy bývalého socialistického bloku. Prostředí ubytovny skutečně připomíná vězení, nejen vzhledem, ale i atmosférou. Práce je tvrdá, málo placená, Češi jsou lhostejní a nepřístupní. Ale ani rasistické útoky nejsou výjimkou... Původní sliby o pracovním "ráji" zmizely v nenávratnu a nastoupivší pocity odcizení v zemi vzdálené tisíce kilometrů od domova jsou prostřednictvím živoucích výpovědí aktérů takřka hmatatelné. "Cuộc sống o Ubitovna" je tak svým způsobem velmi depresivní dokument, šokující především datem svého vzniku - před pouhými šestnácti lety.
Nova tenhle seriál zabila nesmyslným vysílacím časem, protože jinak si neumím vysvětlit to nízké hodnocení a dokonce řeči o tuctovosti. A přitom je to právě naopak! "Da Vinciho případy" ani zdaleka nejsou bratrem kriminálních seriálů, které momentálně plní obrazovky v českých domácnostech. Zapomeňte na "Kriminálky Las Vegas/ Miami/ N.Y.", "Sběratele kostí" nebo "Myšlenky zločince" s jejich supermoderními přístroji schopnými po pěti vteřinách vytisknout DNA profil pachatele a všech jeho příbuzných do pátého kolena, nebo na kriminalisty s psychoanalytickými dovednostmi vyrovnávajícími se sjezdu soudních psychiatrů... Místo toho se zpátky nalaďte na starou a poctivou policejní práci. Zjistěte, že případy se mimo rychlé konzultace s patologem a laboratoří řeší především mravenčí prací spočívající v neustálém zpovídání podezřelých a svědků a v následném skládání střípků jejich výpovědí do jasného celku. Nedivte se pomalému tempu a častému čekání. Nenechte se překvapit tím, že vyšetřovatelé v podstatě "jen" neustále někam jezdí a baví se přitom mezi sebou, s kolegy, s informátory. Nekruťte hlavami nad úplatky nebo nad tím, že někdo rovnou uklouzne a spadne mezi špínu, kterou by měl sám uklízet. Zjistěte, že politikaření a kostlivci ve skříních vlivných osob vám mohou pomoct k prosazení vašich cílů. Dívejte se a poslouchejte "obyčejné" rozhovory a nechte se vtáhnout jejich kouzlem, spočívajícím v dokonalém odraze reality. Pak "Da Vinciho případy" rozhodně doceníte a výše zmiňované seriály vám přijdou jako samoúčelná exhibice... "Da Vinciho případy" jsou totiž návratem ke skutečné kriminálce.
Podle mnoha ohlasů a recenzí měl být "Alexander Veliký" hodně špatný film a já velice zvažoval, jestli na něj vůbec jít...Po Fishkiho doporučení (tímto díky) jsem se do kina přece jen vypravil a v žádném případě nelituju! Protože "Alexander" je opravdu strhující film, jehož tři hodiny vám uběhnou jako voda...A může za to především Oliver Stone, neboť jeho vize Alexandra Velikého má silný náboj a po filmařské stránce se jí nedá prakticky nic vytknout. Stone z Alexandra udělal v podstatě obyčejného člověka, stravovaného vztahem k vlastní matce a otci, mladíka ochotného jít za svými sny a ideály až na konec světa. Člověka přesto nesmírně zranitelného, hledajícího smysl života a především lásku, člověka někdy prchlivého, zbrklého a pochybovačného...Přes tohle všechno Stone v žádném případě nedegraduje Alexandrův mýtus...A je pravda, že ztvárnit takhle nejdnoznačnou postavu nebyl lehký úkol, naštěstí Colin Farrell se ho ujal přímo bravurně. Podařilo se mu z polobožského hrdiny udělat velice neobyčejnou, ale přesto pořád lidskou bytost a já mu věřím každý pohled a každé gesto. Ve Stoneově snímku mělo na formování Alexandra veliký vliv dětství a není se co divit - na jedné straně výchova v duchu jednoty těla a mysli, postavení budoucího panovníka - na té druhé zničující vztah Filipa a Olympiady, který zákonitě vyústil v boj o syna, jeho duši a nepřímo budoucnost Makedonie a skoro celého "známého" světa. V mladickém věku se taktéž zrodil Alexandrův asi nejpevnější cit - láska k Hefaistionovi (ve výborném podání Jareda Leta), věrnému druhovi až do hořkého konce. Kontroverze, která se filmu díky vztahu Alexandr - Hefaistion dostala, je však podle mě naprosto zcestná - vždyť v určitých dobách antiky byl za nejčistší cit považován právě vztah mezi dvěma muži...Stoneův film nestojí na velkolepých bitevních scénách, i když i těch se samozřejmě dočkáme, je to spíš komorní pohled do nitra velkého muže a je vyprávěný takovým způsobem, že nemůže nudit. Osobně mě velice potěšila scéna, v níž tehdy malý Alexandr zkrotí Bukefala a dokáže tak, že v něm "něco" je...Ovšem největším Stoneovým trumfem je stejně herecké obsazení. O Farrellovi a Letovi jsem už psal, musím ale vyzdvihnout i Vala Kilmera v roli Filipa. Jeho podání krále, v němž se snoubí čest, statečnost a láska k synovi, na druhou stranu schopnost bez milosti zlikvidovat všechny, kdo by jej mohli ohrozit (včetně vlastního potomka) je velice silnou kombinací. Nejvýraznější postavou ovšem je a při vzpomínce na tenhle film vždy bude Olympias, Alexandrova matka - přímo skvostně zahraná Angelinou Jolie. To ona byla Alexandrovou femme fatale, ženou, kterou nikdy nedokázal úplně odvrhnout. Ženou, jež byla schopna pro syna obětovat cokoliv a kohokoliv... "Alexander Veliký" asi nikdy nebude patřit k hrstce vybraných historických klasik. Na jednu stranu je to škoda, z druhého úhlu pohledu vím, že své diváky, kteří jeho kvality ocení, si najde. A věřím, že s léty jich bude jen přibývat.
František Fuka v recenzi pro Cinemu napsal, že "Transformers" jsou ryzí esencí ČEHOSI, co ho kdysi dávno donutilo vidět dvacetkrát "Dobyvatele ztracené archy" a třicetkrát "Hvězdné války". Ač já sám zmíněným filmům příliš nefandím, rozumím jeho přirovnání. A naprosto s ním souhlasím... "Transformers" jsou totiž jedním z těch filmů, které mají nezpochybnitelný potenciál neuvěřitelně pobavit a - což je ještě důležitější - okouzlit. Dvě a půl hodiny ve společnosti obřích robotů a sympatických hrdinů utekly jako voda a já z kina odcházel v báječné náladě. Snad jen jednou v životě jsem narazil na takhle megalomanský akční spektákl, který jsem si bez jakýchkoliv předsudků zamiloval. Byl jím "Den nezávislosti" - ale ten "Transformers" nesahá ani po kotníky. Nebudu (a ani nechci) se pouštět do jakýchkoliv rozborů, nemá to totiž cenu - "Transformers" jsou pečlivě vyvážený celek smíchaný z mnoha lahodných ingrediencí, který ovšem ani na moment nepůsobí uměle. Zní to asi absurdně, ale možná právě slovo "přirozenost" nejlépe vystihuje Bayův velkofilm. Netuším, jestli jsem se při jeho sledování vrátil do dětských let (což si vlastně ani nemyslím - to bych si nemohl tak moc užívat Samovo kouzelné nadbíhání Mikaele), ale už strašně dlouho mě žádný film tak lehce a nenuceně neodzbrojil. Čas od času člověk nepotřebuje v kině nic víc, než jen cítit to příjemné chvění hluboko uvnitř, které říká "To je ono!"... Neoddiskutovatelně jasných 5*.
Michael Mann je génius. Spolu se scénáristy přetvořil nudnou Cooperovu knihu v neobyčejně silný příběh, podpořený výbornými hereckými výkony a nádhernou výpravou. Poslední čtvrthodina pro mě představuje jeden z nejsilnějších filmových zážitků, jaké jsem kdy prožil... Ano, i díky hudbě Trevora Jonese.
Michael Mann si mě sice získal hlavně "Posledním Mohykánem", ale tímhle snímkem svoji pověst jen potvrdil. Sehnal výborný scénář, ještě lepší herce a vytvořil jeden z nejlepších filmů 90.let. Vztah DeNira a Pacina je prostě fascinující a finále nevyhnutelné...A co se týče délky - berte to tak, že dostáváte kus kvalitního filmu zdarma.
Po prvním zhlédnutí jsem s nadšením "Nemovi" udělil čtyři hvězdičky - byl jsem spokojený s rychle ubíhajícím příběhem, mnoha nápady, vtípky, pečlivostí detailů a se spoustou vychytávek především pro starší diváky (žraloci, dialekty velryb, jednotlivé druhy ryb atd. atd.). A především jsem odcházel s dojmem, že "Hledá se Nemo" je skutečně film pro celou rodinu... Nedávno jsem ovšem "Nema" viděl podruhé - vychytávky sice zůstaly, ale ono celkové kouzlo, které jsem měl v paměti, se vytratilo pryč. A já si najednou všimnul, že až na některé detaily je "Nemo" skutečně především podívaná pro děti, která mě už nedokáže strhnout (tak jako to pořád umí třeba "Toy Story")... Asi jsem už zestárnul - jen mě děsí, že během dvou let :).
Chápu, že adaptace jakéhokoli literárního díla je velmi náročná, a že vždy dojde ke krácení a pozměňování předlohy - a právě proto si myslím, že některé knihy by měly zůstat pouze na papíře. Grafický román Alana Moorea "Z pekla" je jednou z nich... Ale když už tu máme filmové zpracování s hvězdným obsazením, jak vlastně dopadlo? Nijak valně - po důkladném vyšetření končí "Z pekla" s diagnózou "nepovedené hollywoodizace" (a to i když jsem si dával dobrý pozor, abych si uchoval odstup od již zmiňované předlohy). Nemůžu souhlasit s drtivou většinou ostatních komentářů - i přes veškerou snahu bratři Hughesové selhali v tom nejzákladnějším - NEpodařilo se jim vybudovat skutečně syrovou atmosféru. Mohu sice vyzdvihnout jisté kvality vizuálního pojetí především během snových sekvencí, ale ani ty, ani zvracející prosektoři, ani občasné brutální záběry, ani pohledy na špinavé a morálně pokleslé ulice Prahy suplující Londýn nevytvářejí kýžený efekt. Ještě horší než absence kvalitní atmosféry jsou naprosto nevhodné změny ve scénáři oproti předloze, které deformují komplexnost předestřené hypotézy a mnohdy staví zbytečný detail nad pro příběh zásadní věc (například scéna se "Sloním mužem" Johnem Merrickem). Veškeré slučování postav, pozměňování jejich motivací, totální překopání postavy inspektora Abberlinea, implementace nabytečné romantické linie, totální nevyužití zednářské tématiky a pro mě naprosto nepochopitelné upozadění doktora Williama Gulla vytvářejí prazvláštní mix, v němž není úplně jednoduché se orientovat a v němž dějové zvraty přicházejí jakoby z čistého nebe, bez pevného podkladu, a působí tak velmi násilně... Možná by pomohlo, kdyby si bratři Hughesové nesnažili hrát na krvavou detektivku, ale přiznali hned na začátku, kdo je v jejich filmu Jackem Rozparovačem - a mohli se tak soustředit místo falešných stop na budování atmosféry, údernost příběhu a utahování smyčky kolem krku diváka. Cit pro kameru, tempo a výběr kvalitních hereckých matadorů (Depp, Holm, Coltrane), kteří ve skutečnosti dělají tenhle film, jim nechybí - chtělo to ale přidat i jinde... Konečné tři hvězdičky jsou proto jen s přihmouřenýma očima a přihlédnutím k tomu, že mi "Z pekla" poměrně svižně uběhlo, a že pokud zapomenu na geniální knihu Alana Moorea, v rámci žánru nejde o žádný propadák. Ale pochybuju, že bych se kdy podíval na reprízu.
Romantické drama se silným sociálním podtextem "Tian mi mi" vypráví o dvojici lidí, kteří se roku 1986 setkávají v Hong Kongu a sleduje jejich vzájemně se proplétající osudy po celých deset let... Peter Chan natočil v mnoha ohledech sugestivní drama, které reflektuje nejen touhu mladých pevninských Číňanů po vydobytí si lepšího místa na slunci, než jaké jim nabízí jejich mateřská země, ale i proměny samotného ostrova. A dělá to právě prostřednictvím vztahu ústředních postav, jimž své tváře propůjčili Maggie Cheung a Leon Lai. Jejich setkání začíná z nutnosti, ale postupně se proměňuje v osudový vztah, který je hlavní devizou snímku a stavebním kamenem, na jehož základech vznikla tato vícevrstevnatá romance. Romance, která rozhodně není banální, ale při špatném výběru herců by mohla snadno sklouznout k šedému průměru. Peter Chan měl však šťastnou ruku - především výkon Maggie Cheung opět potvrzuje, jak mimořádnou herečkou je. Civilní, uvěřitelná v každém momentu, a navíc nadpřirozeně krásná. Už jen kvůli ní stojí za to "Tian mi mi" vidět... P.S.: Malá zajímavost - v roličce učitele angličtiny se představí Christopher Doyle, dvorní kameraman Wong Kar-waie.
Když si tak pročítám zdejší komentáře, vidím samá slova jako cynismus, hlášky, boží, zábava, urážky, lékařská detektivka, sarkasmus...ale jedno se pořád opakuje - Dr.House. A právem, jelikož tento netradiční medicínský seriál skutečně stojí na ústřední postavě. V tom máte všichni pravdu. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že \"Dr.House\" jakožto seriál i jakožto osobnost vidíte jednorozměrně. Pro mě, studenta medicíny (když pominu případy dotažené ad absurdum, které jdou ovšem na ruku zábavnosti, a občasné nesmysly a chyby dokonce ve výslovnosti odborných termínů - natož množství nákladných vyšetření jež si může Houseův tým dovolit provést ), je přístup doktora Gregoryho House nesmírně osvěžující. Doktor House jde prakticky proti všem pravidlům a poučkám, kterými nás zásobují na fakultě a v praxi o tom, jak přistupovat k pacientovi, jak jednat s rodinou, s kolegy lékaři atd. Chová se po 99% času jako zvíře, které v životě neslyšelo o Hippokratově přísaze (a právě to je neskutečně osvěžující)... jenže je tu jedno velké ALE - ve zbylém 1% se skrývají hluboké pravdy a zajímavé myšlenky, kterých si bohužel málokdo mimo obor všimne... \"Dr.House\" tedy rozhodně není prvoplánovou zábavnou hříčkou o zlém doktorovi - přesto jde o svěží vítr v oblasti doktorských filmů a seriálů, u kterého si báječně odpočinu a pobavím se... Ale dostanu od něj také spoustu podnětů na přemýšlení - proto ve výsledku \"Dr.House\" nabízí opravdu hodně.
Ač je děj "Vysněné země" ve své podstatě předvídatelný a v určitých momentech se nevyvarovává očekávaných klišé, není důvod "Come l´America" jakkoliv zatracovat. Právě naopak - silný příběh mísící motivy matky bojující za lepší život sebe a svých dětí s příběhem italských imigrantů pomáhajících budovat moderní Kanadu, není tuctovou pohádkou. Jde o příběh se silnými emocemi a s úžasnou schopností zachytit specifika italského národa - především ten fakt, že Italové skutečně žijí. Za svou existenci se perou nejen s nepřízní osudu, ale i s vlastními chybami - a dokáží v jedné chvíli plakat a smát se zárověň... "Vysněná země" je pro mě koncentrátem Itálie (možná právě proto, že se odehrává až v Kanadě) - a je také pohledem Italů na sebe sama. Pohledem velmi zajímavým, mnohdy kritickým, ale citlivým a hluboce lidským... Až někdy bude možnost, "Vysněnou zemi" nepropásněte - už jen samotný poslech italštiny ve všech jejích barvách stojí za to.
Moje komentáře
Ženy sobě (2011)
Banda praštěných, chvílemi afektovaných, sprostých, chybujících, prostě sympaticky nedokonalých bab to pořádně rozjela a bylo to absurdně vtipné, civilně lidské, přehnaně bláznivé... a ano, "Bridesmaids" se mi líbily moc! A to i když jsem se na tenhle film chtěl podívat hlavně kvůli Rose Byrne, která se oproti dojmu z plakátu nakonec ukázala být jako ta nejnesympatičtější růže ve váze (čti pořádná mrcha), což je docela paradox. Ale co, obyčejně pohodový polda Chrise O´Dowda, jediný chlap co v téhle podívané za něco stojí, vynahradí jakékoliv nedostatky (sem tam hluchá místa, kdy se oproti předešlému nářezu nic moc neděje). Netuším, jestli tenhle film udělá něco dalšího pro ženskou emancipaci, ale jsem rád, že jeden fakt stojí na prvním místě i tady - když správná holka potká správného kluka, tak by byla vážně škoda, kdyby si to pěkné a křehké, co mezi nimi je, nějak podělali (ach bože, už nikdy se na svatební šaty nebudu dívat stejně).
Vlkodlak (2010)
Z "Vlkodlaka" mám rozporuplné pocity. Vlastně se mi líbíl a dá se říct, že mi na něm zásadně vadila pouze jediná věc. Ovšem u horroru dost podstatná - absence napětí... Divoká bestialita vlčího muže snímaná kamerou, která neuhýbá ani před opravdovými orgiemi krve a vnitřností (a já ji beru jako plus :)), totiž sama o sobě pocit tísnivého strachu nevyvolá. Osnova „dorůstající měsíc – úplněk – proměna – masakr“ působí dost mechanicky, vlkodlačí scény se opravdu nesou jen v duchu efektního otevírání lidských konzerv, postupné budování atmosféry hrůzy chybí. A to mě mrzí… Na druhou stranu výprava, a to od vymazlených kostýmů přes rodové panství až po blata a viktoriánský Londýn, nemá chybu, tady se vysoký rozpočet projevil na výbornou. To samé kamera. K výkonu herců taktéž nemám námitek, Hugo Weaving si roli inspektora Abberlina (příjemné pomrknutí na diváka) evidentně užívá, Benicio působí dostatečně temně i v lidské podobě a Anthony Hopkins zase jednou předvádí, že nečitelní a i přes nasazený úsměv děsiví samorosti mu jdou skvěle. O nikom jiném nemá cenu mluvit, Emily Blunt funguje jen jako ozdoba a zbytek jako více či méně důvtipný dobytek na porážku… Celkově jsem zklamán rozhodně nebyl, ale čekal jsem přece jen víc. Ty tři hvězdičky proto berte spíš jako 70%.
Syriana (2005)
Tříšť jednotlivých obrazů a epizod… Tak nějak by se daly popsat dvě hodiny „Syriany“. Ale i přes vysoké nároky na divákovu pozornost, zoufání si, že se ve všech těch jménech a postavách, o kterých se často jen mluví, minimálně v první polovině filmu ztrácím, i přes chvílemi nenuceně pomalé tempo a celkovou odtažitost, je tenhle film skutečně zajímavý. Načrtnuté charaktery dostávají hloubku jen v několika málo případech (Bob Barnes, Bryan Woodman, princ Nasir, mladík), zbytek osob vypadá jakoby se do film propadnul přímo z aktuálního zpravodajství CNN. Atmosféra se z odtaženého „sledování zpráv a zákulisních intrik“ mění ve skutečné osobní a až fyzické vcucnutí přímo do děje opět jen v několika scénách, přesto zůstává vyváženě neutrální a tímto svým postojem zvláštně podmanivá. „Syriana“ se netočí kolem zjednodušeného konfliktu dvou stran, černé a bílé, naopak představuje sestavu mnoha pěšáků a vládců s různými motivacemi a prostředky. Nestraní ani jednomu z protagonistů, skoro až dokumentárním stylem pouze konstatuje, že takhle nějak to ve světě chodí - nedává odpovědi, pouze klade otázky. Je už pouze na nás, jestli na její hru přistoupíme a necháme se vyprovokovat k provětrání mozkových drah nebo zůstaneme pasivními konzumenty… Já sám se těším, až „Syrianu“ uvidím podruhé, jsem si totiž jistý, že jsem nepochytil veškeré souvislosti. Ale možná právě v tom je kouzlo „Syriany“. Však kdo, a to i z lidí hluboko zasvěcených, ví všechno?
Foxfire (1996)
Včera jsem přepínal ledabyle programy, když tu najednou jsem narazil na tvář mladé Angeliny Jolie. Film byl sotva pár minut po svém začátku, po náročném dni jsem se už chystal spát, ale... Ale najednou jsem zjistil, že je půlnoc a já nadávám, protože milá televize Doma ustřihla závěrečné titulky okamžitě po posledním záběru! Jenže ta hodina a půl, která mému výbuchu předcházela, stála za to. Epizodní příběh o dospívajících dívkách, které prostřednictvím z nebe spadlé Neznámé postupně opouštejí vyjeté koleje a uvědomují si vlastní cenu, je jednoznačně katalyzován postavou a charismatem Legs. Ta naštěstí - přes veškerou auru tajemství a mnohoznačnosti, jež ji obklopuje – stále zůstává zranitelnou lidskou bytostí a tak má se svými „nevinnými“ sestrami společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Citlivě natočený a přitom vlastně úplně prostý příběh o zásadní fázi v životě party mladých děvčat nese jasně ženský rukopis, občas dokonce až feministicky angažovaný, ovšem vždy podaný uvěřitelným a empatickým způsobem. Proto ani dramatické a vypjaté scény v závěru filmu nepostrádají elementární logiku, pouze upřímně reflektují proměnu, jíž hrdinky během těch několika intenzivních dní prošly. „Foxfire“ se tak stal filmem, který má potenciál oslovit každou další generaci. Nemohl by však nikdy fungovat bez silného ztvárnění Legs a výběr tehdy svěží, energií a charismatem nabité Angeliny Jolie jen pomohl objevit novou hvězdu na nebi. A už tehdy ve vší nejednoznačnosti.
Lovci lvů (1996)
Když se ohlédnu zpátky, připadá mi, že „Lovci lvů“ byli posledním opravdovým dobrodužným filmem v našich kinech. A ani po těch 15 letech (je vůbec možné, že je to tak dávno?) neztratili nic ze svého kouzla. Právě naopak, za ten čas vůbec nezestárli a v mých očích se přetavili v nadčasovou klasiku… Pláně porostlé suchou a větrem neustále provívanou trávou skýtají dokonalý úkryt pro záludné predátory, jejichž dravost jako by ztělesňovala odpor země vůči spoutání civilizací. Řádění Ducha a Temnoty přináší hrůzu a smrt, oblast Tsavo (jak prozíraví byli domorodci, když toto místo pojmenovali „Místem krveprolití“!) se stává dějištěm vyhroceného souboje mezi člověkem a zvířetem. V této krajině se muž bez rychlých reflexů a pořádné pušky v ruce mění ve snadnou kořist - na jedné straně jej příroda mámí svojí krásou, aby ho pak bleskově a krutě připravila o život. Masakr rozpoutaný dvojicí šelem vráží klín do lidské soudržnosti, vzájemnou loajalitu nahrazuje pradávný primitivní instinkt, touha přežít. Vzduch je prosycen pachem krve a strachu… A vy si tohle všechno můžete vychutnat v klidu kinosálu nebo domova, nechat se přimrazit k sedačce skvěle zvládnutou atmosférou podpořenou vynikající hudbou a především až neuvěřitelně uvěřitelnou prací s titulními kočkovitými šelmami. Kamera přirozeně střídá okouzlující panoramata s krvavými detaily, charizmatičtí lovci lvů představovaní hollywoodskými hvězdami i domorodými „přihrávači“ bezchybně odvádějí svoji práci… A vy se prostě díváte na pravý dobrodružný film. Tak si ho užijte, stojí za to!
Banánové děti (TV film) (2009)
Oproti jinému dokumentu Martina Ryšavého, zabývajícímu se tématikou Vietnamců v ČR (výborná "Země snů"), se nemůžu zbavit dojmu, že "Banánové děti" pouze nejistě kloužou po povrchu. Dojde na představení několika mladých lidí, seznámíme se s částí jejich osudu, poznáme výchovu prostřednictvím českých "babiček", navštívíme SAPU, hodiny vietnamštiny pro malé školáky, svatbu, Slavín se sympatickou slečnou, o které se ale dohromady nic nedozvíme atd. Chápu, že problém spočívá i v omezení stopáží, ale silně jsem postrádal hlubší pohled do vietnamské rodiny, jakoukoliv interakci mezi prezentovaným mládím a rodiči, zdůraznění třecích ploch mezi generacemi nebo povídání o povinnostech zejména nejstaršího dítěte v rodině. Ve filmu taktéž absentuje jakákoliv zmínka o vztazích - vždyť na českých ulicích lze potkat čím dál víc smíšených párů - a režisér tuto oblast naprosto pomíjí. Jeden z mladíků během obecného rozhovoru prohlásí, že si vezme určitě jen Vietnamku. Ale přirozená reakce štábu, zosobněná otázkou "Proč?", naprosto chybí! Češky se mu nelíbí? Cení si většího smyslu pro rodinu u vietnamských dívek? Nebo by snad jeho rodiče nepřenesli přes srdce, kdyby syn nechodil s Vietnamkou? A podobně vypadá bohužel většina filmu. Škoda.
Smrt pana Lazaresca (2005)
Zatím ŽÁDNÝ film ani seriál z nemocničního prostředí, který jsem viděl, nedokázal být tak realistický (a věřte, že vím, o čem mluvím)!! Jistě, ve "Smrti pana Lazaresca" se proces příjmu, vyšetření, diagnózy a ošetření prezentuje spíš negativním pohledem, u zdravotnického personálu je kladen důraz hlavně na přepracovanost spojenou s arogancí, neochotou a lhostejností. Jakožto prostředek vedoucí k zachycení syrové výpovědi se dá tento nedostatek ovšem velmi lehce obhájit a přijmout, proto ho za nějaké výrazné negativum nepovažuji... Postupně se zhoršující stav titulního hrdiny, nekonečné putování z jedné nemocnice do druhé, zdržení při vyšetřeních a další problémy, kterým musí doprovod pana Lazaresca čelit, však odkrývají hlavní trumf tohoto filmu - naprosto dokonalou atmosféru. Musím znova zopakovat, že realističtější zobrazení provozu ambulancí, byrokracii, které musí čelit nejen pacienti ale i sami zdravotníci, obyčejnost dialogů sester třeba i nad pokáleným starcem, dohadování se o dalším postupu, únavu čišící z očí a každého pohybu lékařky po náročné noční směně, jsem nikdy neviděl... Nedivím se, že se v některých komentářích mluví skoro o dokumentu! Ještě si svůj dojem ověřím, ale skoro bych se vsadil, že skutečných herců si v tomto filmu zahrálo jen pár, že zbytek lidí, které vidíme v akci, představoval skutečný zdravotnický personál. Pokud se ve svém tipu pletu, a výsledný dojem zaručila "pouze" práce režiséra a odborných poradců, musím smeknout o to víc. Protože ve výsledku, pominu-li kladení důrazu především na negativní stránku celého procesu, tenhle film není ani v nejmenším falešný.
Zvláštní jednotka (TV seriál) (2009)
Hlt bourbonu a potáhnutí z užmoulaný cigarety po pořádný nakládačce (a je jedno jestli zadek nakopali tobě nebo jsi někomu festovně zmaloval ksicht ty), po těch letech tak běžná rutina, že by byla škoda si nezařídit bar přímo v kanclu. Co jinýho taky zbejvá, než si přihnout, když se ti všichni hajzlové, co jsi je před chvílí přivlekl v poutech, při odchodu smějou do očí. I s tím panákem, co má advokátskou licenci a kvádro za víc než celej tvůj roční plat. K tomu tlupy zlodějíčků, pasáků, násilníků a práskačů, na který je třeba čas od času přitlačit. Šlapky, ke kterým když se chováš slušně, tak s tebou půjdou i zadarmo a jako bonus k orálnímu sexu přidají i alibi. A že ho je potřeba, když ty svině z inspekce sledujou každej tvůj krok a je tak čím dál tím těžší utajit všechny průsery, který tahle práce přináší. Jenže jak že se to říká? Na hrubej pytel, hrubá záplata? A taky to funguje, výsledky tvýho týmu to jasně ukazujou! Jste nejlepší. Jenže... Jenže nikdo není bez chyby, nikdo nezůstane v týhle branži bez poskvrny, každej si časem ušpiní ruce. Navíc nikdo nechce umřít chudej, ne? Obrat grázla přece není nic špatnýho. Podržet jinýho a zavázat si ho do budoucna, tak to přece chodí, to musí chápat všichni. Respekt si prostě musíš vybudovat. Sakra, ale podsvětí není romantickej podnik, kde se všichni držej za ruce a společně zpívaj písničky o cti a přátelství! Ne, je to žumpa, do který když spadneš, těžko se vyhrabeš zpátky. Ty jseš sice policajt, pro kolegy legenda, ale když se ti svět, kterej sis kolem sebe vybudoval (a bláhově si myslel, že takhle to bude fungovat až do důchodu), začne hroutit jako hrad z písku, už je pozdě. Ještě že se můžeš spolehnout na parťáky, který by za tebe i dejchali. Ale stejně to vypadá, že už to nebude stačit. Překročili jste hranici, za kterou jste se neměli nikdy ani podívat, a teď vás nemilosrdnej proud osudu a odplaty strhne s sebou. Zoufalá snaha ze všeho vybruslit přináší chybu za chybou, mrtvoly se začínají kupit, rozdíl mezi tebou a lidským póvlem, kterej obvykle odklízíš, se rozplynul... Dokonalá atmosféra plná špíny a tvrdosti, střídání obdivu a odporu, strhující tempo. Skvělí herci, neustálý pocit, že každou chvílí může udeřit do černého, a famózní závěr. To všechno stojí za tím, že se ze "Zvláštní jednotky" stal jeden z nejlepších seriálů, které jsem kdy viděl. Nekompromisní záležitost.
Kick-Ass (2010)
"Well, I think you´re craaazy - I think you´re craaazy - I think you´re craaaaazy - Just like meeeeeeeeeeeeeeee" a dva maskovaní tupci zpívající si v nabušeném Mustangu z jehož kapoty stoupá pára... Koho by to nevzalo za srdce a bránici?! Parodická podívaná s nepokrytě vážnými momenty a tunami detailů a myšlenek vhodných k sáhodlouhým diskuzím se dle nálady (a to klidně ve schématu scéna - scéna) mění v "pouhou" svižnou akčně-konverzační jízdu (a zase zpět), která ze svého slovníku vypustila slovo nuda už dávno přes startem. Za volantem najdete toho nejnepravděpodobnějšího losera s úděsnou příchylkou ke žlutozelené kombinaci barev a fyzickým potenciálem držitele modré knížky, na místech spolujezdců sebranku barvitější než letní duha po požití LSD. A všichni do jednoho perfektně stylizovaní a do maličkostí vypiplaní, od kostýmu po tu nejsušší hlášku... Zamačkávám slzu při vzpomínce na Nicolase "Jor-Ela" Cage stavěného někam mezi watchmenovského Sůvu, batmanovského Batmana, terminátorovskou Sarah Connorovou a neúspěšného stand-up komika. Při pohledu na Hit Girl se mi chce režiséra obvinit z propagování patologických sexuálních preferencí, ale to nemění nic na tom, že tahle holka má koule větší než všichni nositelé chromozómů XY ve filmu dohromady. Divné? Jasně, ale taky zatraceně zábavné! Různé fórky, narážky a drobnosti , které vám vykouzlí minimálně úsměv na tváři, může člověk při sledování "Kick- Ass" přehazovat vidlemi, namakaná vizuální stránka a choreografie krvavých akčních scén lahodí oku a... stejně někde v pozadí sílí dojem, že tenhle skutečně chytrý film si zaslouží alespoň krátké zastavení a vážnější zamyšlení. Opravdu musíme vypadat jako ninjové při čištění akvária a máchat kolem sebe tonfami, jen abychom okusili aspoň malou příchuť hrdinství? Opravdu je tak těžké pozvednout hlavu, sebrat v sobě odvahu a vystoupit proti bezpráví? Je kousek Kick-Asse i ve mně? A nebude mi kdyžtak vadit, že moje nervová zakončení fungují naprosto dokonale (mhmmmm!)? Uměl bych to s motýlkem Benchmade BM42 taky tak dobře, nebo bych měl radši vsadit na automat Protech Godfather? A... a... víte co? Mazejte do nejbližšího kinosálu, ať nemám ztuhlé lícní svaly, rozkymácenou hlavu a pocit díry v břiše jenom já! P.S.: Děkuji všem primitivům označujícím sebe sama za fotbalové fanoušky za zablokování dopravy ve Vršovicích – adrenalin vylitý do krve při hledání nouzové cesty do kina pomohl k tomu, že jsem do filmu skočil rozeběhnutýma nohama a už se jen vezl.
Moje super úžasné šestnáctiny (TV seriál) (2005)
odpad!Patnáct minut strávených s televizní inkarnací totálního dna společnosti (které bohužel napomáhá formovat současnou mladou generaci) se stalo zážitkem, ze kterého jsem se vzpamatovával půl dne... ZLO!!!
Avatar (2009)
Pohádka, od které jsem preventivně nic nečekal, a ani jsem nic výjimečného nedostal. Což je fakt, který stojí v příkrém kontrastu s většinovými nadšenými kritikami a názory. Ale "Avatar" není prvním a určitě nebude ani posledním filmem, u kterého půjde můj pohled mimo hlavní proud... Dvě a půl hodiny lineární předvídatelné zábavy, u které bych (upřímně řečeno) ve svých dvanácti hýkal nadšením, mi dokázaly, že skutečně dobrý film vtáhne a nepustí a žádné 3D a opulentní trikové záběry k tomu nepotřebuje. A platí to samozřejmě i naopak. Propracované vizuální ztvárnění "Avatara" totiž jen zdůrazňuje nemastný neslaný dojem z příběhu postrádajícího hlubší pohled a především jakékoliv EMOCE. Z filmu se tak stává pouhá přehlídka pěkných obrázků (pominu-li, že dost věcí na Pandoře mou první signální soustavu stejně neoslovilo), doprovázená tu více, tu méně klišovitými dialogy a hláškami... Nebudu to protahovat - jestli tohle má být revoluce, která udá trend nové kinematografii, ušetřím peníze za vstupné. A budu pečlivěji studovat nabídku klubových kin. P.S.: Taky vás baví představa "duchovního spojení s přírodou" pomocí USB kabelu? P.P.S.: Zapamatujte si to konečně všichni - kdo má největšího ptáka, ten boduje :).
Případ pro Sam (TV seriál) (1996)
Trvalo to přes deset let, ale dočkal jsem se!! Konečně jsem viděl poslední dvě epizody, které uzavřely roky působení Sam Watersové ve VCTF a přinesly odpověď na otázku, kdo je Jack. Aaaaaaaach... Proč to nadšení a zadostiučinění? Je to už dávno, kdy se na našich obrazovkách (konkrétně na TV Nova) objevil nový krimiseriál. Jmenoval se "Případ pro Sam", a byl jedním z úplně prvních, který se zabýval tzv. profilováním. Chlubil se charismatickou inteligentní hrdinkou, propracovanými scénáři, skvělými herci, temnou atmosférou a v rukávu schovával trumfové eso. Sériového vraha Jacka Všeuměla, postavu která se celým seriálem táhla jako černá nit, nemesis odhodlanou připravit Sam o všechny blízké a získat ji jen pro sebe... Pak přišel konec druhé série, jeden z nejnapínavějších okamžiků celého seriálu a... a Sam i její kolegové se na dlouhá léta odmlčeli, protože se programovým oddělením našich televizí nezdála sledovanost, a seriál proto z nabídky stáhnuli. A tak jsem se ke třetí řadě dostal až nyní, po zhruba deseti letech... "Případ pro Sam" za tu dobu ze svých kvalit neztratil vůbec nic. Čas, během kterého jsem měl možnost vidět a číst spoustu tématicky podobných filmů, seriálů i knih, kdy jsem zestárnul a (snad) dospěl, tenhle čas neměl žádný vliv - stále jsem se díval na skutečně chytrou televizní sérii plnou napětí, uvěřitelných zvratů, výtečných hereckých výkonů a napínavé atmosféry. Víc než kdy dřív jsem si užíval výborně vykreslenou psychologii postav, hrdiny kteří myslí a jednají jako lidé a ne scénáristou navržené figurky, a všeprostupující pocit, že takhle kvalitní a v žádném ohledu hloupý seriál dnes už nikdo neumí nebo snad nechce točit... Je v tom možná i kus nostalgie, ale pro mě bude "Případ pro Sam" už navždy milovanou klasikou.
Protiklady se přitahují (2008)
Je pravda, že jsem "Protiklady se přitahují" viděl náhodou jen jako kulisu při čtení "Cesty krve", ale ani čtivé Kulhánkovo dílo nezabránilo tomu, aby mě dění na obrazovce někdy na dlouhé minuty v kuse nevytrhovalo od knížky, a já s pootevřenou pusou nesledoval tenhle film... Růžová romantická komedie, kde vtip nefunguje, Freddie Prinze jr. se radši schovává do dlouhého kabátu, a nesnesitelně barevná hlavní hrdinka trpí zcela prvoplánově cystickou fibrózou (pro pe3czechka - kdyby se Jill na konci skutečně uzdravila, bylo by to na žalobu za citovou újmu), ačkoliv je z vlastního děje naprosto zjevné, že o téhle nemoci si scénáristka a režisérka v jedné osobě přečetla maximálně článek v novinách... Štěstí nerovná se kariéra, rodiče to s námi většinou myslí dobře, i když to neumí dát najevo, šplhání po stromech je fajn věc, nudná práce leze na mozek, a všechna ta další životní moudra jsou předžvýkávána divákovi takovým způsobem, že z nich nakonec zůstává jen nepěkná břečka, která mě skoro až urážela. A to i proto, že hlavní hrdinové jsou k sobě dostrkáváni od samého začátku, a jen naprosto nesmyslně naroubovaná "zápletka" s cystickou fibrózou se má postarat o kolize v jejich vzájemném vztahu. Aby toho nebylo málo, musíme sledovat přípravu manifestu, který má pravděpodobně mít na lidi očistný účinek, pomoci jim prohlédnout "o čem život vlastně je". Jako by existoval nějaký univerzální návod... A jako by romantická linka podpořená "kvalitními herci" a strašlivě přeslazeným soundtrackem filmu nebyla už dostatečně ubíjející. "Protiklady se přitahují" jsou po dlouhé době filmem, který mě vyloženě naštval.
Strážci - Watchmen (2009)
Mám být další, kdo tu bude srovnávat původní grafický román Alana Moorea s filmovou adaptací, která se celkem potichu vplížila do našich kin? Asi se tomu nevyhnu... Neboť věrnost předloze je nejsilnější zbraní Zacka Snydera, a "Watchmen" jsou tak těmi Strážci, kterými být měli. Temní, nejednoznační, sadističtí, chybující, lidští... O původním románu se často mluví jako o dekonstrukci superhrdinského žánru, a věřím, že předlohou nezasažení diváci občas musí jen pochybovačně kroutit hlavou, nebo se dokonce ironicky usmívat v domnění, že sledují velikášsky natočenou parodii. "Watchmen" zůstali i na plátně obtížně uchopitelným příběhem plným znepokojivých myšlenek, především o nás samých. Zůstali spletitou mozaikou tvořící paralely s naším skutečným světem, přetékající náměty na dlouhé přemýšlení. Nejsou jednoduchým filmem, stejně jako ani román nebyl snadným čtením... Nebudu si stěžovat na to, že v rámci zachování producentsky přijatelné stopáže došlo k určitému zhuštění a zkrácení. Nemá to smysl. Nejdůležitější totiž je, že Snyderovi se podařilo zachovat, nebo ještě lépe řečeno, zcela naplnit ducha předlohy. Nezjednodušuje, nesnaží se překopat to, co fungovalo, ale nechává ponořit vnímavého diváka do hloubky. Nechává ho v opozici k postoji Doktora Manhattana opětovně zjistit, že lidé jsou a vždy budou zajímaví tvorové. A že o hrdinech "Strážců" tohle tvrzení platí beze zbytku... Vizuálně "Strážci" připomínají stránky komiksu vystoupivší do reálného světa a nelze jinak než ocenit až překvapivou otevřenost v zobrazování krvavého násilí a sexuálních scén (v rámci dnešní "mládeži nezávadné" produkce jde o velmi vítané osvěžení). Co mě ovšem totálně dostalo byl výběr hudby. Pokud se o Quentinu Tarantinovi říká, že má neskutečný čich na písně podbarvující filmové scény, tak po "Watchmen" se Zack Snyder může směle postavit po jeho bok. Ale to už berte jen jako třešničku na dortu... "Watchmen" nebudou trhat rekordy v návštěvnosti, na to jsou příliš komplexní, komplikovaní a nestandardní. A mně nezbývá než pokývat hlavou a říct – "Naštěstí!"..... Když jsem dočetl román, byl jsem poměrně dost zmatený. Ale po nějaké době se mi spousta věcí urovnala v hlavě, a já začal cítit zvláštní smutek, nebylo mi z té knihy dobře. A to samé se mi stalo po skončení filmu. Mám to takhle rád. (P.S.: Pět hvězdiček je v záloze pro režisérskou verzi.)
Milionář z chatrče (2008)
S "Milionářem z chatrče" mám poměrně zásadní problém. Pověst filmového zázraku, která jej hlasitě a ze všech stran předcházela, mu v mých očích nastavila laťku až příliš vysoko. Je to pěkný film, to rozhodně. Ale nedokázal mě zaujmout a vtáhnout takovým způsobem, jak by asi měl. První přibližně polovina filmu, v níž jsou Jamal a Salim ještě dětmi, je výborná. Drsný svět sirotků, kteří se velice rychle učí, jak přežít na ulici, jak z minima vytěžit maximum a přitom si svým způsobem ještě užít ukradené dětství - intenzivní zážitek. Ten však s postupujícími minutami začne slábnout a vinu na tom má paradoxně nejsilnější motiv Jamalova příběhu. Jeho osudová láska k Latice. Protože ona je z mého pohledu pouze svatým obrázkem, půvabným drahokamem, který se leskne ale nedýchá. Osudovost jejich vztahu neoslovila mou duši, nerozuměl jsem jí ani na malý moment... Ale není se co divit, stejně jako Latika ani Jamal není propracovanou živou postavou, ale jen figurkou na šachovnici, kterou hýbe někdo jiný, v tomto případě všemocný Osud. Nic proti fatalismu, ale pokud mi dva hlavní hrdinové nepřijdou jako živí lidé, nemůže se mě dotknout ani jejich láska. O ní se totiž v "Milionáři z chatrče" mnohem víc mluví, než že by se opravdu prožívala. O to víc si nejde nevšimnout Salima, Jamalova bratra. Jediné opravdu živoucí postavy, netrpící zjednodušeným zidealizováním, ale naopak vyzbrojené arzenálem člověčích chyb, tužeb a skutečným charakterem... "Milionář z chatrče" se stal úkazem a narvané kinosály budiž důkazem. Jen nevím, jestli ono nadšení pramení z potřeby lidí se dojímat a těšit happyendem nebo jestli zapracovaly jiné vnější síly. Nemám právo to soudit. Ale pro mě už navždy bude filmem, jehož námět přebil samotný výsledek. A čtyři hvězdy, které mu dávám, jsou nadsazeným poděkováním za první polovinu.
Láska nebeská (2003)
Já vím, já vím. Jsou tam Vánoce, zpívá se o nich, nakupují se dárky... Ale to je fuk - "Láska nebeská" zalahodí v každé roční době, za každého počasí. Nemusíte mít nutně špatnou náladu, a využívat tak její potenciál k opětovnému nastartování chuti do života a do lásky. Stačí mít těch pár desítek minut volných, připravených jenom pro sebe (tím myslím nejlépe pro sebe ve dvou ;)) a užívat si. Nechat se rozmazlovat skvělými hereckými výkony, vtipnými a chytrými dialogy, a hladit po vlasech tím příjemným druhem britského filmu, který umí podat všechna klišé v elegantním a neskutečně příjemném stylu. Krátce a jednoduše - nechat se potěšit inteligentním filmem, z něhož vám bude dobře u srdce... P.S.: Colin Firth je a vždy bude úžasný, o tom se nedebatuje :).
Akta X: Chci uvěřit (2008)
Zbožňuju Akta X a vždy budu - jenže teď k nám dorazil nový, fanoušky (tedy i mnou) dlouho očekávaný film... Je to strašné. Bohužel bez legrace. Být jízlivý, musel bych napsat, že Chris Carter moc přemýšlí o vizích, nadějích, a hrozbách moderní medicíny, příliš diskutuje se svým knězem o úloze Boha, a navíc nakupuje u nejhoršího dealera ve městě. A přitom to začíná tak nadějně - přítmí kinosálu rozřízne legendární hudební motiv, během několika minut máme oba hrdiny pospolu, a po tom, co si s Mulderem smlsneme na pár slunečnicových semínkách, vyrážíme do terénu za knězem prohlašujícím se za médium (a bývalým pederastem) a agenty FBI, tradičně rozpolcenými v postoji k čemukoliv paranormálnímu. A tady se začíná všechno kazit. Důvod je jednoduchý - scénář. I kdybych svůj nadhled povznesl do nebeských výšin, příběh a pozadí celého případu to od nálepky naprosté blbosti nezachrání. Kdo viděl, ten ví, o čem mluvím. Ale to není všechno. Snad nejhorší na "Aktech X: Chci uvěřit" je zjištění, že prakticky nefunguje ani ústřední dvojice. Z Muldera se stala figurka slepě toužící uvěřit, ale tentokrát tato víra nevychází zevnitř. I na Davidu Duchovnym je znát, že Muldera tentokrát hraje z jakéhosi umělého přesvědčení, bez lehkosti, a ani typické foxovské vtípky ho nespasí. Scullyové daroval Chris Carter víc prostoru než jejímu partnerovi (malá odbočka - stejně si nezvyknu, že mezi těmi dvěma vznikl milostný vztah), přesto se i ona utápí v hrozivých dialozích a proslovech. Problém je prostě v tom, že se Carter snažil sdělit své obavy ohledně výzkumu a lékařského pokroku, medituje (především prostřednictvím Scullyové) nad tématy jako je osobní odvaha versus tlak okolí, naděje proti pochybnostem, boží vůle ve střetu s racionálnem, trest kontra vykoupení atd. Je toho hrozně moc, spojení všech těchto témat neumožňuje jít do hloubky ani v jednom z nich. A pokud je mám navíc vstřebávat prostřednictvím šustivých dialogů, prostých lidsky uvěřitelného rozměru, říkám "Děkuji, nechci!". A přitom Chris Carter uměl. Nedokážu pochopit, že člověk, který napsal tak emotivní, hluboce lidskou, myšlenkově plnou a přitom báječně tajemnou a v mytologii Akt X zásadní epizodu Memento Mori, mohl stvořit takový paskvil a zmrzačit svoje hrdiny. Je mi smutno. Chci věřit, že jsem tenhle film neviděl. P.S.: Poslední záběr v závěrečných titulcích musel být vtip... Musel. Prostě musel!
Wanted (2008)
Mozek jsem nechal doma, koupil jsem si popcorn a sednul do sedačky. A celkem jsem se bavil... Chvílemi docela hodně, chvílemi ani moc ne. Kašlu na zatáčející kulky, zpomalované detaily, "kulervoucí akci" (krom poslední přestřelky, v níž Wesley vymaže několik desítek protivníků, mě v podstatě žádná akční scéna nezdvihla ze sedačky) a absenci logiky ve prospěch zábavy. Kašlu i na moralizování, srovnávání s "Klubem rváčů" nebo "Matrixem". Kašlu na to všechno. "Wanted" je pro mě průměr, na který se možná za pár let podívám v televizi. Důvod? Prostě mě nevtáhnul. A říkám jediné - nebýt vynikajících herců, šel bych s hodnocením ještě níž. Angelina Jolie a Morgan Freeman jsou jistota. Ale James McAvoye si ještě ověřím v "Pokání", a pak si ho s největší pravděpodobností zařadím mezi nejlepší a nejcharizmatičtější herce současnosti. Protože díky němu "Wanted" funguje bezchybně aspoň v tom nejzákladnějším, v postavě a přerodu hlavního hrdiny. He´s a man!
Faunův labyrint (2006)
Film, který sevřel mé srdce nesmyslně brutální krutostí a smutkem a přitom ho prodchnul okouzlením a dychtivou touhou po naději. Po naději, že pohádky se mohou dít i ve skutečném životě, a že i to největší zlo má svůj konec... "Faunův labyrint" patří mezi filmy, které se mě opravdu dotkly. Někde hodně hluboko, tam kam je velmi nesnadné se dostat... Neptejte se jak, proč. Nepovím vám to, neumím to. Ale i po mnoha měsících, co jsem ho viděl, mě rozechvívá ten intenzivní pocit. Chci si ho uchovat.
Cuộc sống o Ubitovna (1992)
Syrový pohled na neutěšenou situaci vietnamských dělníků, kteří k nám přicházeli za prací - zpočátku v rámci "hospodářské pomoci" mezi státy bývalého socialistického bloku. Prostředí ubytovny skutečně připomíná vězení, nejen vzhledem, ale i atmosférou. Práce je tvrdá, málo placená, Češi jsou lhostejní a nepřístupní. Ale ani rasistické útoky nejsou výjimkou... Původní sliby o pracovním "ráji" zmizely v nenávratnu a nastoupivší pocity odcizení v zemi vzdálené tisíce kilometrů od domova jsou prostřednictvím živoucích výpovědí aktérů takřka hmatatelné. "Cuộc sống o Ubitovna" je tak svým způsobem velmi depresivní dokument, šokující především datem svého vzniku - před pouhými šestnácti lety.
Da Vinciho případy (TV seriál) (1998)
Nova tenhle seriál zabila nesmyslným vysílacím časem, protože jinak si neumím vysvětlit to nízké hodnocení a dokonce řeči o tuctovosti. A přitom je to právě naopak! "Da Vinciho případy" ani zdaleka nejsou bratrem kriminálních seriálů, které momentálně plní obrazovky v českých domácnostech. Zapomeňte na "Kriminálky Las Vegas/ Miami/ N.Y.", "Sběratele kostí" nebo "Myšlenky zločince" s jejich supermoderními přístroji schopnými po pěti vteřinách vytisknout DNA profil pachatele a všech jeho příbuzných do pátého kolena, nebo na kriminalisty s psychoanalytickými dovednostmi vyrovnávajícími se sjezdu soudních psychiatrů... Místo toho se zpátky nalaďte na starou a poctivou policejní práci. Zjistěte, že případy se mimo rychlé konzultace s patologem a laboratoří řeší především mravenčí prací spočívající v neustálém zpovídání podezřelých a svědků a v následném skládání střípků jejich výpovědí do jasného celku. Nedivte se pomalému tempu a častému čekání. Nenechte se překvapit tím, že vyšetřovatelé v podstatě "jen" neustále někam jezdí a baví se přitom mezi sebou, s kolegy, s informátory. Nekruťte hlavami nad úplatky nebo nad tím, že někdo rovnou uklouzne a spadne mezi špínu, kterou by měl sám uklízet. Zjistěte, že politikaření a kostlivci ve skříních vlivných osob vám mohou pomoct k prosazení vašich cílů. Dívejte se a poslouchejte "obyčejné" rozhovory a nechte se vtáhnout jejich kouzlem, spočívajícím v dokonalém odraze reality. Pak "Da Vinciho případy" rozhodně doceníte a výše zmiňované seriály vám přijdou jako samoúčelná exhibice... "Da Vinciho případy" jsou totiž návratem ke skutečné kriminálce.
Alexander Veliký (2004)
Podle mnoha ohlasů a recenzí měl být "Alexander Veliký" hodně špatný film a já velice zvažoval, jestli na něj vůbec jít...Po Fishkiho doporučení (tímto díky) jsem se do kina přece jen vypravil a v žádném případě nelituju! Protože "Alexander" je opravdu strhující film, jehož tři hodiny vám uběhnou jako voda...A může za to především Oliver Stone, neboť jeho vize Alexandra Velikého má silný náboj a po filmařské stránce se jí nedá prakticky nic vytknout. Stone z Alexandra udělal v podstatě obyčejného člověka, stravovaného vztahem k vlastní matce a otci, mladíka ochotného jít za svými sny a ideály až na konec světa. Člověka přesto nesmírně zranitelného, hledajícího smysl života a především lásku, člověka někdy prchlivého, zbrklého a pochybovačného...Přes tohle všechno Stone v žádném případě nedegraduje Alexandrův mýtus...A je pravda, že ztvárnit takhle nejdnoznačnou postavu nebyl lehký úkol, naštěstí Colin Farrell se ho ujal přímo bravurně. Podařilo se mu z polobožského hrdiny udělat velice neobyčejnou, ale přesto pořád lidskou bytost a já mu věřím každý pohled a každé gesto. Ve Stoneově snímku mělo na formování Alexandra veliký vliv dětství a není se co divit - na jedné straně výchova v duchu jednoty těla a mysli, postavení budoucího panovníka - na té druhé zničující vztah Filipa a Olympiady, který zákonitě vyústil v boj o syna, jeho duši a nepřímo budoucnost Makedonie a skoro celého "známého" světa. V mladickém věku se taktéž zrodil Alexandrův asi nejpevnější cit - láska k Hefaistionovi (ve výborném podání Jareda Leta), věrnému druhovi až do hořkého konce. Kontroverze, která se filmu díky vztahu Alexandr - Hefaistion dostala, je však podle mě naprosto zcestná - vždyť v určitých dobách antiky byl za nejčistší cit považován právě vztah mezi dvěma muži...Stoneův film nestojí na velkolepých bitevních scénách, i když i těch se samozřejmě dočkáme, je to spíš komorní pohled do nitra velkého muže a je vyprávěný takovým způsobem, že nemůže nudit. Osobně mě velice potěšila scéna, v níž tehdy malý Alexandr zkrotí Bukefala a dokáže tak, že v něm "něco" je...Ovšem největším Stoneovým trumfem je stejně herecké obsazení. O Farrellovi a Letovi jsem už psal, musím ale vyzdvihnout i Vala Kilmera v roli Filipa. Jeho podání krále, v němž se snoubí čest, statečnost a láska k synovi, na druhou stranu schopnost bez milosti zlikvidovat všechny, kdo by jej mohli ohrozit (včetně vlastního potomka) je velice silnou kombinací. Nejvýraznější postavou ovšem je a při vzpomínce na tenhle film vždy bude Olympias, Alexandrova matka - přímo skvostně zahraná Angelinou Jolie. To ona byla Alexandrovou femme fatale, ženou, kterou nikdy nedokázal úplně odvrhnout. Ženou, jež byla schopna pro syna obětovat cokoliv a kohokoliv... "Alexander Veliký" asi nikdy nebude patřit k hrstce vybraných historických klasik. Na jednu stranu je to škoda, z druhého úhlu pohledu vím, že své diváky, kteří jeho kvality ocení, si najde. A věřím, že s léty jich bude jen přibývat.
Transformers (2007)
František Fuka v recenzi pro Cinemu napsal, že "Transformers" jsou ryzí esencí ČEHOSI, co ho kdysi dávno donutilo vidět dvacetkrát "Dobyvatele ztracené archy" a třicetkrát "Hvězdné války". Ač já sám zmíněným filmům příliš nefandím, rozumím jeho přirovnání. A naprosto s ním souhlasím... "Transformers" jsou totiž jedním z těch filmů, které mají nezpochybnitelný potenciál neuvěřitelně pobavit a - což je ještě důležitější - okouzlit. Dvě a půl hodiny ve společnosti obřích robotů a sympatických hrdinů utekly jako voda a já z kina odcházel v báječné náladě. Snad jen jednou v životě jsem narazil na takhle megalomanský akční spektákl, který jsem si bez jakýchkoliv předsudků zamiloval. Byl jím "Den nezávislosti" - ale ten "Transformers" nesahá ani po kotníky. Nebudu (a ani nechci) se pouštět do jakýchkoliv rozborů, nemá to totiž cenu - "Transformers" jsou pečlivě vyvážený celek smíchaný z mnoha lahodných ingrediencí, který ovšem ani na moment nepůsobí uměle. Zní to asi absurdně, ale možná právě slovo "přirozenost" nejlépe vystihuje Bayův velkofilm. Netuším, jestli jsem se při jeho sledování vrátil do dětských let (což si vlastně ani nemyslím - to bych si nemohl tak moc užívat Samovo kouzelné nadbíhání Mikaele), ale už strašně dlouho mě žádný film tak lehce a nenuceně neodzbrojil. Čas od času člověk nepotřebuje v kině nic víc, než jen cítit to příjemné chvění hluboko uvnitř, které říká "To je ono!"... Neoddiskutovatelně jasných 5*.
Poslední Mohykán (1992)
Michael Mann je génius. Spolu se scénáristy přetvořil nudnou Cooperovu knihu v neobyčejně silný příběh, podpořený výbornými hereckými výkony a nádhernou výpravou. Poslední čtvrthodina pro mě představuje jeden z nejsilnějších filmových zážitků, jaké jsem kdy prožil... Ano, i díky hudbě Trevora Jonese.
Nelítostný souboj (1995)
Michael Mann si mě sice získal hlavně "Posledním Mohykánem", ale tímhle snímkem svoji pověst jen potvrdil. Sehnal výborný scénář, ještě lepší herce a vytvořil jeden z nejlepších filmů 90.let. Vztah DeNira a Pacina je prostě fascinující a finále nevyhnutelné...A co se týče délky - berte to tak, že dostáváte kus kvalitního filmu zdarma.
Hledá se Nemo (2003)
Po prvním zhlédnutí jsem s nadšením "Nemovi" udělil čtyři hvězdičky - byl jsem spokojený s rychle ubíhajícím příběhem, mnoha nápady, vtípky, pečlivostí detailů a se spoustou vychytávek především pro starší diváky (žraloci, dialekty velryb, jednotlivé druhy ryb atd. atd.). A především jsem odcházel s dojmem, že "Hledá se Nemo" je skutečně film pro celou rodinu... Nedávno jsem ovšem "Nema" viděl podruhé - vychytávky sice zůstaly, ale ono celkové kouzlo, které jsem měl v paměti, se vytratilo pryč. A já si najednou všimnul, že až na některé detaily je "Nemo" skutečně především podívaná pro děti, která mě už nedokáže strhnout (tak jako to pořád umí třeba "Toy Story")... Asi jsem už zestárnul - jen mě děsí, že během dvou let :).
Z pekla (2001)
Chápu, že adaptace jakéhokoli literárního díla je velmi náročná, a že vždy dojde ke krácení a pozměňování předlohy - a právě proto si myslím, že některé knihy by měly zůstat pouze na papíře. Grafický román Alana Moorea "Z pekla" je jednou z nich... Ale když už tu máme filmové zpracování s hvězdným obsazením, jak vlastně dopadlo? Nijak valně - po důkladném vyšetření končí "Z pekla" s diagnózou "nepovedené hollywoodizace" (a to i když jsem si dával dobrý pozor, abych si uchoval odstup od již zmiňované předlohy). Nemůžu souhlasit s drtivou většinou ostatních komentářů - i přes veškerou snahu bratři Hughesové selhali v tom nejzákladnějším - NEpodařilo se jim vybudovat skutečně syrovou atmosféru. Mohu sice vyzdvihnout jisté kvality vizuálního pojetí především během snových sekvencí, ale ani ty, ani zvracející prosektoři, ani občasné brutální záběry, ani pohledy na špinavé a morálně pokleslé ulice Prahy suplující Londýn nevytvářejí kýžený efekt. Ještě horší než absence kvalitní atmosféry jsou naprosto nevhodné změny ve scénáři oproti předloze, které deformují komplexnost předestřené hypotézy a mnohdy staví zbytečný detail nad pro příběh zásadní věc (například scéna se "Sloním mužem" Johnem Merrickem). Veškeré slučování postav, pozměňování jejich motivací, totální překopání postavy inspektora Abberlinea, implementace nabytečné romantické linie, totální nevyužití zednářské tématiky a pro mě naprosto nepochopitelné upozadění doktora Williama Gulla vytvářejí prazvláštní mix, v němž není úplně jednoduché se orientovat a v němž dějové zvraty přicházejí jakoby z čistého nebe, bez pevného podkladu, a působí tak velmi násilně... Možná by pomohlo, kdyby si bratři Hughesové nesnažili hrát na krvavou detektivku, ale přiznali hned na začátku, kdo je v jejich filmu Jackem Rozparovačem - a mohli se tak soustředit místo falešných stop na budování atmosféry, údernost příběhu a utahování smyčky kolem krku diváka. Cit pro kameru, tempo a výběr kvalitních hereckých matadorů (Depp, Holm, Coltrane), kteří ve skutečnosti dělají tenhle film, jim nechybí - chtělo to ale přidat i jinde... Konečné tři hvězdičky jsou proto jen s přihmouřenýma očima a přihlédnutím k tomu, že mi "Z pekla" poměrně svižně uběhlo, a že pokud zapomenu na geniální knihu Alana Moorea, v rámci žánru nejde o žádný propadák. Ale pochybuju, že bych se kdy podíval na reprízu.
Tian mi mi (1996)
Romantické drama se silným sociálním podtextem "Tian mi mi" vypráví o dvojici lidí, kteří se roku 1986 setkávají v Hong Kongu a sleduje jejich vzájemně se proplétající osudy po celých deset let... Peter Chan natočil v mnoha ohledech sugestivní drama, které reflektuje nejen touhu mladých pevninských Číňanů po vydobytí si lepšího místa na slunci, než jaké jim nabízí jejich mateřská země, ale i proměny samotného ostrova. A dělá to právě prostřednictvím vztahu ústředních postav, jimž své tváře propůjčili Maggie Cheung a Leon Lai. Jejich setkání začíná z nutnosti, ale postupně se proměňuje v osudový vztah, který je hlavní devizou snímku a stavebním kamenem, na jehož základech vznikla tato vícevrstevnatá romance. Romance, která rozhodně není banální, ale při špatném výběru herců by mohla snadno sklouznout k šedému průměru. Peter Chan měl však šťastnou ruku - především výkon Maggie Cheung opět potvrzuje, jak mimořádnou herečkou je. Civilní, uvěřitelná v každém momentu, a navíc nadpřirozeně krásná. Už jen kvůli ní stojí za to "Tian mi mi" vidět... P.S.: Malá zajímavost - v roličce učitele angličtiny se představí Christopher Doyle, dvorní kameraman Wong Kar-waie.
Dr. House (TV seriál) (2004)
Když si tak pročítám zdejší komentáře, vidím samá slova jako cynismus, hlášky, boží, zábava, urážky, lékařská detektivka, sarkasmus...ale jedno se pořád opakuje - Dr.House. A právem, jelikož tento netradiční medicínský seriál skutečně stojí na ústřední postavě. V tom máte všichni pravdu. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že \"Dr.House\" jakožto seriál i jakožto osobnost vidíte jednorozměrně. Pro mě, studenta medicíny (když pominu případy dotažené ad absurdum, které jdou ovšem na ruku zábavnosti, a občasné nesmysly a chyby dokonce ve výslovnosti odborných termínů - natož množství nákladných vyšetření jež si může Houseův tým dovolit provést ), je přístup doktora Gregoryho House nesmírně osvěžující. Doktor House jde prakticky proti všem pravidlům a poučkám, kterými nás zásobují na fakultě a v praxi o tom, jak přistupovat k pacientovi, jak jednat s rodinou, s kolegy lékaři atd. Chová se po 99% času jako zvíře, které v životě neslyšelo o Hippokratově přísaze (a právě to je neskutečně osvěžující)... jenže je tu jedno velké ALE - ve zbylém 1% se skrývají hluboké pravdy a zajímavé myšlenky, kterých si bohužel málokdo mimo obor všimne... \"Dr.House\" tedy rozhodně není prvoplánovou zábavnou hříčkou o zlém doktorovi - přesto jde o svěží vítr v oblasti doktorských filmů a seriálů, u kterého si báječně odpočinu a pobavím se... Ale dostanu od něj také spoustu podnětů na přemýšlení - proto ve výsledku \"Dr.House\" nabízí opravdu hodně.
Vysněná země (TV film) (2001)
Ač je děj "Vysněné země" ve své podstatě předvídatelný a v určitých momentech se nevyvarovává očekávaných klišé, není důvod "Come l´America" jakkoliv zatracovat. Právě naopak - silný příběh mísící motivy matky bojující za lepší život sebe a svých dětí s příběhem italských imigrantů pomáhajících budovat moderní Kanadu, není tuctovou pohádkou. Jde o příběh se silnými emocemi a s úžasnou schopností zachytit specifika italského národa - především ten fakt, že Italové skutečně žijí. Za svou existenci se perou nejen s nepřízní osudu, ale i s vlastními chybami - a dokáží v jedné chvíli plakat a smát se zárověň... "Vysněná země" je pro mě koncentrátem Itálie (možná právě proto, že se odehrává až v Kanadě) - a je také pohledem Italů na sebe sama. Pohledem velmi zajímavým, mnohdy kritickým, ale citlivým a hluboce lidským... Až někdy bude možnost, "Vysněnou zemi" nepropásněte - už jen samotný poslech italštiny ve všech jejích barvách stojí za to.