(Rádoby) umělecký nezávislý exploitation (nápověda: film je černobílý a hlavní postavou je prostitutka :-O) pro velmi okrajové publikum. Technicky dobře zvládnutý, znepokojivý, úchylný, nepříjemný na koukání, psychicky tíživý. Takže pokud patříte mezi diváky, kteří si myslí, že se jim bude líbit film, jehož děj se dá shrnout do věty "Ošklivý vousatý dědula unese sociální pracovnici, zavře ji do kamionu a zbytek stopáže ji týrá a mučí", pak se vám film nejspíš líbit bude...
Spotřební slasherová jednohubka. Nic víc, nic míň, ale někdy i to stačí. S malými nároky a nízkým očekáváním v tomhle případě nuda a zklamání nehrozí. Fajn béčko.
Margaret Thatcher jako schopnou političku velmi uznávám, zvlášť v porovnání s nekterými těmi dnešními nerozhodnými chcípaky, ale že bych byl z "jejího" filmu nějak dvakrát odvázanej, to teda nejsem. Meryl Streep odvádí vynikající herecký výkon, ale to je zároveň to jediné, co na filmu opravdu stojí za pozornost. Zbytek je jen takový příjemný průměr, který se snaží bojovat na více frontách, ale na žádné nakonec nedosáhne přesvědčivého vítězství.
Nejlepší vtip se v souvislosti s touto komedií povedl českému distributorovi, který takovou scenáristickou obludnost pustil do oběhu pod názvem Mistrovský plán.
Andrew Niccol je patlat. Přijde s originálním námětem, ze kterého se mu podaří vymlátit nekolik podnětných myšlenek a zajímavých nápadů, ale nakonec ho stejně utopí v nepřesvědčivém zpracování a zbytečně naivním obalu. V Simone se mu to nepřihodilo poprvé, ani naposledy. Balancování mezi alegorickou vážnou sci-fi a bláznivou komedií se mu zkrátka nepodařilo ustát. V jednotlivostech slušné, ale celkově je S1m0ne prostě blbost no. Škoda.
Trapná přeplácaná maškaráda, v níž hodinu a půl poskakují afektovaní Asiaté navlečení v komických úborech. Dvě pokračování nikdy neuvidím, tím jsem si teď velmi jist.
Pro horory, které se odehrávají v jeskyních, katakombách, vojenských základnách, sklepeních, no prostě v jakýchkoli ztmavlých podzemních prostorách mám slabost, ale tohle se zkrátka nepovedlo. Stormhouse je nepřesvědčivá nuda (nadpřirozená entita je držená na základně, kterou obsluhuje asi pět vojáků a která působí dojmem, že v ní co nevidět vypadne proud), která sice má několik atmosféricky silnějších okamžiků, ale jako celek nemá vůbec čím zaujmout. Palec bohužel dolu.
Já blázen tenhle film asi rok odkládal, protože jsem se místo toho, abych věřil Formanovi, zalekl nepříliš lákavé dvojice Carrey a DeVito a námětu o komikovi, kterého neznám. Ale tak co, vždycky je příjemné být překvapen a nadšen filmem, od kterého byste to v životě nečekali. Vtipná a dojemná pecka.
Neuvěřitelně příjemný rodinný film se spoustou vtipů, emocí, popkulturních narážek pro znalé diváky a gejzírem originálních nápadů, spojených s vědomím vlastní filmovost (ježdění po mapě a podobně). Mupeti jsou v podstatě takovej univerzální lék na špatnou náladu, kterej by měl zabrat snad na každého. Apeluju na rodiče, aby přestali brát svoje děti do kina na mrdky typu High School Musical, Twilight, nebo pohádky Zdendy Trošky a chodili s nimi radši na filmy, jako jsou Mupeti - veselé, pěkné, milé, vtipné, vkusné.
Jo, tak tohle je nejlepší film Tonyho Scotta. Naprosto bezkonkurenčně. Velký podíl na tom má hravý scénář Quentina Tarantina, jímž se Pravdivá romance odlišuje od novějších Tonyho dobrých filmů typu Nepřítel státu. Na tenhle film se totiž nejenom dobře dívá, ale minimálně stejnou radost působí i poslouchat jeho dialogy.
"Rodinná večeře, nebo pohřeb ... no, radši bych na ten pohřeb, tam by bylo aspoň o jednoho idiota míň." Pozoruhodná islandská komedie, která mě zaujala především tím, jak často mě dokázala překvapit, ačkoli jsem si po pár minutách myslel, že už mě překvapit nedokáže, že už jsem připravený na všechno... Velmi sympaticky nekorektní kousek.
Líbila se mi první půlhodina a několik momentů v závěru (například sblížení se s matkou), zbytek mi střídavě nevadil a lezl na nervy. Patosu a laciného dojímání je přítomno v obrovské míře, ale ty ždímané emoce mi tu přišly o něco upřímnější než třeba v nesnesitelné Spielbergově válečné kobyle. Řemeslně je to samozřejmě typicky bezchybný Daldry, ale z těchto plačtivých uhlazených dramat prostě radostí do stropu neskáču, ať jsou natočeny sebelíp. Citlivky si ale asi budou rochnit... :-)
S01E01-02: A jéje, tak takovouhle slabotu jsem nečekal. Seriál od Orena Peliho (tvůrce Paranormal Activity) mě svou první epizodou (režíroval Jaume Collet-Serra, režisér perfektního Orphana) rozhodně nepřesvědčil. Bojím se, že je jen pramalá šance, že se to zlepší, protože když už v prvních dvou epizodách působí většina postav strašně otravně a jejich scénáře jsou naprosto lobotomizované, tak celý projekt dost smrdí. Found footage forma zbytečná a nepřesvědčivá - u mnoha záběrů mi nejde do hlavy, jak a proč je oni reální kameramani natočili. Sem tam to je mírně strašidelné - protože pobíhání s baterkou a kamerou po chodbách ztroskotané lodi / noční džunglí je strašidelné z podstaty věci a nedá se na něm nic zkazit - ale zbytek absolutně nestojí za řeč. Zatím tedy pořádný fail, na další epizody kouknu už asi jen tak ze srandy, pokud vůbec. 3/10
Pilot: Já bych to snad zatím ani nehodnotil, ale když vidim tu vlnu nekritickýho nadšení, co zde pilotní epizoda vyvolala, neubránim se údivu a potřebě se taky vyjádřit :-D. Touch má už v prvním díle přesně ty negativní symptomy, které vykazovaly pozdější díly Heroes od stejného autora (Tim Kring). Tím mám na mysli hned ten výchozí námět, že "lidé z různých koutů planety jsou nějak osudově spojeni", tentokrát pomocí čísel. Dámy a pánové, to je z prstu vycucané instantní mystérium typu Je mi 33 let, mám 3 děti, bydlím ve 3. patře v bytě číslo 3 a dnes je 3. března, WTF, za tím něco musí být, to není náhoda. Tohle prostě nikdy nebude dávat smysl, nikdy nebudou divákovi objasněna pravidla, kterými se daný svět řídí, bude se jen a jen natahovat, dokud bude sledovanost. Druhým klackem, který se seriálu hned v začátku připletl pod nohy, je chování postav. V podstatě mě nenapadá žádná (z těch příčetných), která by se v Pilotu nezachovala nějak nepřesvědčivě. Vrcholem je samozřejmě telefonní rozhovor mezi nedobrovolným bombovým útočníkem a pracovnicí telefonní společnosti, kterej je tak směšnej, že už to ani k smíchu není... Poslední, ryze osobní výtka pak směřuje k nablýskanému, ale přitom sterilnímu vizuálu. Ještě si hodně rozmyslim, jestli se na dalších pár dílů vůbec kouknu.
Nemám příliš v lásce povídkové filmy. Zvlášť takový pelmely, v nichž je každej pes jiná ves, každá povídka úplně jiná ... to se pak člověku nějaká docela líbí, jiná ho sere, celkovej dojem je rozpačitej a blbě se to hodnotí :-D. The Theatre Bizzare je přesně takovej případ, na hodnotící stupnici se mi jednotlivé povídky pohybují v rozmezí 3/10 až 7/10 (mimochodem většina těch povídek je mnohem méně bizarní, než byste podle názvu filmu čekali), výsledná známka 5/10 tak vůbec o ničem nevypovídá. Celkově je to poměrně sympatickej hororovej pokus, ale zcela mě nepřesvědčil. Zkoušejte na vlastní nebezpečí. /// The Mother Of Toads: 6/10 - Hezky vizuálně zpracované, atmosférické, s "příšerou". /// I Love You: 7/10 - Pro mne nejlepší část, přestože je to jenom konverzačka v jednom bytě. /// Wet Dreams: 5/10 - Saviniho hororové Inception má svý momenty, ale celkově mi to přišlo takové příliš laciné. /// The Accident: 6/10 - Posmutnělá konverzačka o smrti, s hororem to nemá společnýho nic, ale pěkné. /// Vision Stains: 3/10 - Depresivní, ošklivý, pro mne absolutně nepřitažlivý. /// Sweets: 4/10 - Asi nejbizarnější a nejúchylnější povídka, ale mne to nějak neokouzlilo, spíš naopak.
Pokud máte rádi nízkorozpočtovou, nezávislou americkou hororovou tvorbu, tak vřele doporučuju, Absentia je velmi dobrý kousek. Film stojí na dvou sympatických hrdinkách, zajímavě se vyvíjejícím příběhu a atmosféře, která je sem tam opravdu hustá. Lekal jsem se, bál jsem se. Mike Flanagan odvedl velmi dobrou režijní práci (ani náhodou to není natočené amatérsky, jak jsem se tu dočetl :-O) a na jeho případné další žánrové filmy se budu těšit. Silnější trojhvězdí.
Velmi příjemný malý film. Zábavná, napínavá, nenáročná (ale současně ne hloupá) sci-fi jednohubka, která sice v konkurenci s letošními nadcházejícími sci-fi peckami typu Prometheus bude vypadat jako pouhý malý bratříček, no v porovnání s loňskými In Time a Source Code, jež patří do podobné váhové kategorie, odvedl režisér Kroniky Josh Trank nejlepší práci, neboť jeho film (ve zvoleném "vesmíru") funguje zdaleka nejhladčeji. Found footage forma je místy stejně pochybná jako ve všech ostatních found footage filmech (proč to kurva točí!?!?), divák tuhle hru holt musí akceptovat, pak se bude bavit. Závěr kulervoucí. Šel jsm si pro sedmičku, dostal jsem sedmičku, jsem spokojen. 7/10
Jestli má tenhle film alespoň něco málo společného s realitou, pak dospívat v osmdesátých letech v Americe muselo být peklo :-D. Divoké ulice jsou nechtěně směšný, brakový rape and revenge exploiťák a ukazují přesně to, co na osmdesátkové kinematografii nemám rád. Má to co dočinění hlavně například s estetikou samotných postav než třeba se způsobem vyprávění, ale nemůžu si pomoct. Hrůza. Tři hvězdy za to, že dnešníma očima už je to vážně vtipné.
Nic, z čeho by mi oční bulvy chtěly spáchat sebevraždu, ale součaně far away from dobrá hororová zábava. Přesně takovej ten typ filmu, kterej se u nás nedostane do kina, prošumí na DVD, pak ho za levno koupí televize Nova a bude lákat na nový horor s megahvězdou Christianem Slaterem. Ale nechci si hrát na Libuši. 4/10
2009 - Pandora. 2010 - TRON kyberprostor. 2011 - pařížské nádraží. Tři rozdílné (a rozdílně) kouzelné světy a tři důvody připlatit si pár desítek korun za vstupenku na 3D. Kromě opojně magického vizuálu Hugo zaujme dvěma hlavními dětskými protagonisty (takhle sympatická drobotina se ve filmu hned tak nevidí - u Chloe už to nepřekvapí, ale Asu jsem doteď neznal) a upřímnou láskou k filmařině. Jak zaznívá snad ve všech recenzích, Hugo je opravdu krásnou oslavou počátků kinematografie a strašně lehce se jí podléhá. Za povšimnutí stojí, že právě filmy Hugo a němý černobílý The Artist jsou letos největšími oscarovými favority a získaly nejvíce nominací. Oba tematizují určité období, které pro kinematigrafii znamenalo zlom. Americký Hugo se zaměřuje na počátek století ve Francii (konkrétně na tvorbu G. Mélièse), která v tu dobu udávala směr, zlom zde znamená první světová válka, kvůli které se epicentrum filmového světa přesunulo do Ameriky. Francouzský The Artist naopak oslavuje americký němý film dvacátých let, přičemž zlomem je nástup zvuku. Oba dva (Hugo i The Artist) svůj svět otiskují do své formy, když The Artist je němá (romantická) komedie a Hugo 3D pohádka, která pomocí triků svého diváka přenáší do jiného (3D) světa (právě proto je nutné absolutně doporučit vidět Huga i ve třetím rozměru). Skoro jako ten Méliès při cestě na Měsíc, že :). Je zajímavé, že se to letos takhle sešlo...
Strašná sranda. Vážně, ačkoli je ten příběh celkem drsný psycho a určitě nechci, aby se mi něco podobnýho stalo, tak jsem se místy fakt nahlas smál, protože ta válka člověka proti myši je prostě svým způsobem vtipná. Je to takovej mírně hororovej Hon na myš s obludně hnusným a zákeřným myšákem. PS: Hlášku You'll regret you furry fucker i její české ekvivalenty tesat :-D
V první půli film technicky, herecky i atmosféricky prosí o čtyři hvězdy, ale v polovině druhé je ztrácí kvůli podivuhodně neuspokojivému zakončení. V otázkách co/kdo/proč/jak se v průběhu filmu stalo nemám vůbec jasno a dost pochybuju, že sami tvůrci mají.
Rosewood Lane je koukatelná nenáročná hororová jednohubka a to mi protentokrát stačí, neboť jsem od Victora Salvy nic moc nečekal a o filmu jsem dopředu věděl pouze to, že se chystá. Námět je ohranej (křehká dívka terorizovaná nebezpečným stalkerem, na něco takového se budu těšit jen v případě, že to bude režírovat Balaguero nebo někdo podobného kalibru), no zrovna v tomhle případě filmu dost pomáhá, že okolo onoho psycho paperboye (pro český překlad navrhuju spojení "šiblý kolportér" :-D) se povedlo vytvořit pěkně znepokojivou nadpřirozenou auru. Je to tak trochu jako čekání, než Jeepers Creepers roztáhne křídla. U mne spokojená trojka.
Viděno na PC. Film, který mě bavil už na první zhlédnutí a určitě plánuju další. Prvotina Sex, Lies, and Videotape se Stevenu Soderberghovi povedla. Čtyři hlavní postavy, z nichž ani jedna není prototypem člověka, se kterým bych se chtěl přátelit, jsou vykresleny způsobem, že na konci měli trochu mých sympatií všichni, kromě toho, který se jeví jako nejnormálnější. Pozoruhodná studie vztahů a chorobného sociálního chování. Zajímavý film.
Příjemný nenáročný automobilový horor :-D Auta nepokládám za zrovna hrůzu nahánějící hororové záporáky, ale tohle se mi líbilo. Je to pěkně natočené, je to napínavé, blbé a naivní tak akorát v míře ... u mne spokojenost.
V podstatě brak, ale atmosféricky povedený brak. V porovnání se slavnějšími démonickými horory ale Nero veneziano hraje bez debat druhé housle, pokud ne třetí.
Tuhle hororovou artovou psychotičnost natočil Tony Scott, který většinu své pozdější kariéry zasvětil tupoučkým efektním akčňárnám? Pro mě tedy docela šok - a to jak v pozitivním (jak dobrý film The Hunger je), tak v negativním (k jakým filmům to Tony později dotáhnul) slova smyslu. Každopádně na tento film se vyplatí kouknout - nejenom pro tu závěrečnou scénu se "zombie" upíry, kterou osobně považuju za jednu z nejhezčích a nejatmosféričtějších hororových sekvencí vůbec.
Nejvtipnější je, že některé ty opravdu špatné dávnověké horory vypadají vážně skoro tak hloupě a diletantsky, jako tahle vynikající parodie. Místy vyloženě k popukání, ale najde se i pár slabších míst (a dílů - ten poslední s brokolicí se mi moc nelíbil).
Oficiální text distributora hovoří o podmanivém filmu, no mne si málokterý film podmanil míň než tento. Kdybych nevěděl, že Neil Jordan je uvědomělý filmař a že spousta diváků v Company of Wolves nachází něco, co já jsem ani nehledal, označil bych film hanlivým spojením "pošahaná fantasy".
Moje komentáře
Bunny Game, The (2010)
(Rádoby) umělecký nezávislý exploitation (nápověda: film je černobílý a hlavní postavou je prostitutka :-O) pro velmi okrajové publikum. Technicky dobře zvládnutý, znepokojivý, úchylný, nepříjemný na koukání, psychicky tíživý. Takže pokud patříte mezi diváky, kteří si myslí, že se jim bude líbit film, jehož děj se dá shrnout do věty "Ošklivý vousatý dědula unese sociální pracovnici, zavře ji do kamionu a zbytek stopáže ji týrá a mučí", pak se vám film nejspíš líbit bude...
Noc v domě hrůzy (2007)
Spotřební slasherová jednohubka. Nic víc, nic míň, ale někdy i to stačí. S malými nároky a nízkým očekáváním v tomhle případě nuda a zklamání nehrozí. Fajn béčko.
Železná lady (2011)
Margaret Thatcher jako schopnou političku velmi uznávám, zvlášť v porovnání s nekterými těmi dnešními nerozhodnými chcípaky, ale že bych byl z "jejího" filmu nějak dvakrát odvázanej, to teda nejsem. Meryl Streep odvádí vynikající herecký výkon, ale to je zároveň to jediné, co na filmu opravdu stojí za pozornost. Zbytek je jen takový příjemný průměr, který se snaží bojovat na více frontách, ale na žádné nakonec nedosáhne přesvědčivého vítězství.
Mistrovský plán (2011)
Nejlepší vtip se v souvislosti s touto komedií povedl českému distributorovi, který takovou scenáristickou obludnost pustil do oběhu pod názvem Mistrovský plán.
Simone (2002)
Andrew Niccol je patlat. Přijde s originálním námětem, ze kterého se mu podaří vymlátit nekolik podnětných myšlenek a zajímavých nápadů, ale nakonec ho stejně utopí v nepřesvědčivém zpracování a zbytečně naivním obalu. V Simone se mu to nepřihodilo poprvé, ani naposledy. Balancování mezi alegorickou vážnou sci-fi a bláznivou komedií se mu zkrátka nepodařilo ustát. V jednotlivostech slušné, ale celkově je S1m0ne prostě blbost no. Škoda.
Sinnui yauman (1987)
Trapná přeplácaná maškaráda, v níž hodinu a půl poskakují afektovaní Asiaté navlečení v komických úborech. Dvě pokračování nikdy neuvidím, tím jsem si teď velmi jist.
Stormhouse (2011)
Pro horory, které se odehrávají v jeskyních, katakombách, vojenských základnách, sklepeních, no prostě v jakýchkoli ztmavlých podzemních prostorách mám slabost, ale tohle se zkrátka nepovedlo. Stormhouse je nepřesvědčivá nuda (nadpřirozená entita je držená na základně, kterou obsluhuje asi pět vojáků a která působí dojmem, že v ní co nevidět vypadne proud), která sice má několik atmosféricky silnějších okamžiků, ale jako celek nemá vůbec čím zaujmout. Palec bohužel dolu.
Muž na Měsíci (1999)
Já blázen tenhle film asi rok odkládal, protože jsem se místo toho, abych věřil Formanovi, zalekl nepříliš lákavé dvojice Carrey a DeVito a námětu o komikovi, kterého neznám. Ale tak co, vždycky je příjemné být překvapen a nadšen filmem, od kterého byste to v životě nečekali. Vtipná a dojemná pecka.
Mupeti (2011)
Neuvěřitelně příjemný rodinný film se spoustou vtipů, emocí, popkulturních narážek pro znalé diváky a gejzírem originálních nápadů, spojených s vědomím vlastní filmovost (ježdění po mapě a podobně). Mupeti jsou v podstatě takovej univerzální lék na špatnou náladu, kterej by měl zabrat snad na každého. Apeluju na rodiče, aby přestali brát svoje děti do kina na mrdky typu High School Musical, Twilight, nebo pohádky Zdendy Trošky a chodili s nimi radši na filmy, jako jsou Mupeti - veselé, pěkné, milé, vtipné, vkusné.
Pravdivá romance (1993)
Jo, tak tohle je nejlepší film Tonyho Scotta. Naprosto bezkonkurenčně. Velký podíl na tom má hravý scénář Quentina Tarantina, jímž se Pravdivá romance odlišuje od novějších Tonyho dobrých filmů typu Nepřítel státu. Na tenhle film se totiž nejenom dobře dívá, ale minimálně stejnou radost působí i poslouchat jeho dialogy.
S milenkou mé matky (2000)
"Rodinná večeře, nebo pohřeb ... no, radši bych na ten pohřeb, tam by bylo aspoň o jednoho idiota míň." Pozoruhodná islandská komedie, která mě zaujala především tím, jak často mě dokázala překvapit, ačkoli jsem si po pár minutách myslel, že už mě překvapit nedokáže, že už jsem připravený na všechno... Velmi sympaticky nekorektní kousek.
Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko (2011)
Líbila se mi první půlhodina a několik momentů v závěru (například sblížení se s matkou), zbytek mi střídavě nevadil a lezl na nervy. Patosu a laciného dojímání je přítomno v obrovské míře, ale ty ždímané emoce mi tu přišly o něco upřímnější než třeba v nesnesitelné Spielbergově válečné kobyle. Řemeslně je to samozřejmě typicky bezchybný Daldry, ale z těchto plačtivých uhlazených dramat prostě radostí do stropu neskáču, ať jsou natočeny sebelíp. Citlivky si ale asi budou rochnit... :-)
River, The (TV seriál) (2011)
S01E01-02: A jéje, tak takovouhle slabotu jsem nečekal. Seriál od Orena Peliho (tvůrce Paranormal Activity) mě svou první epizodou (režíroval Jaume Collet-Serra, režisér perfektního Orphana) rozhodně nepřesvědčil. Bojím se, že je jen pramalá šance, že se to zlepší, protože když už v prvních dvou epizodách působí většina postav strašně otravně a jejich scénáře jsou naprosto lobotomizované, tak celý projekt dost smrdí. Found footage forma zbytečná a nepřesvědčivá - u mnoha záběrů mi nejde do hlavy, jak a proč je oni reální kameramani natočili. Sem tam to je mírně strašidelné - protože pobíhání s baterkou a kamerou po chodbách ztroskotané lodi / noční džunglí je strašidelné z podstaty věci a nedá se na něm nic zkazit - ale zbytek absolutně nestojí za řeč. Zatím tedy pořádný fail, na další epizody kouknu už asi jen tak ze srandy, pokud vůbec. 3/10
Touch (TV seriál) (2012)
Pilot: Já bych to snad zatím ani nehodnotil, ale když vidim tu vlnu nekritickýho nadšení, co zde pilotní epizoda vyvolala, neubránim se údivu a potřebě se taky vyjádřit :-D. Touch má už v prvním díle přesně ty negativní symptomy, které vykazovaly pozdější díly Heroes od stejného autora (Tim Kring). Tím mám na mysli hned ten výchozí námět, že "lidé z různých koutů planety jsou nějak osudově spojeni", tentokrát pomocí čísel. Dámy a pánové, to je z prstu vycucané instantní mystérium typu Je mi 33 let, mám 3 děti, bydlím ve 3. patře v bytě číslo 3 a dnes je 3. března, WTF, za tím něco musí být, to není náhoda. Tohle prostě nikdy nebude dávat smysl, nikdy nebudou divákovi objasněna pravidla, kterými se daný svět řídí, bude se jen a jen natahovat, dokud bude sledovanost. Druhým klackem, který se seriálu hned v začátku připletl pod nohy, je chování postav. V podstatě mě nenapadá žádná (z těch příčetných), která by se v Pilotu nezachovala nějak nepřesvědčivě. Vrcholem je samozřejmě telefonní rozhovor mezi nedobrovolným bombovým útočníkem a pracovnicí telefonní společnosti, kterej je tak směšnej, že už to ani k smíchu není... Poslední, ryze osobní výtka pak směřuje k nablýskanému, ale přitom sterilnímu vizuálu. Ještě si hodně rozmyslim, jestli se na dalších pár dílů vůbec kouknu.
Theatre Bizarre, The (2011)
Nemám příliš v lásce povídkové filmy. Zvlášť takový pelmely, v nichž je každej pes jiná ves, každá povídka úplně jiná ... to se pak člověku nějaká docela líbí, jiná ho sere, celkovej dojem je rozpačitej a blbě se to hodnotí :-D. The Theatre Bizzare je přesně takovej případ, na hodnotící stupnici se mi jednotlivé povídky pohybují v rozmezí 3/10 až 7/10 (mimochodem většina těch povídek je mnohem méně bizarní, než byste podle názvu filmu čekali), výsledná známka 5/10 tak vůbec o ničem nevypovídá. Celkově je to poměrně sympatickej hororovej pokus, ale zcela mě nepřesvědčil. Zkoušejte na vlastní nebezpečí. /// The Mother Of Toads: 6/10 - Hezky vizuálně zpracované, atmosférické, s "příšerou". /// I Love You: 7/10 - Pro mne nejlepší část, přestože je to jenom konverzačka v jednom bytě. /// Wet Dreams: 5/10 - Saviniho hororové Inception má svý momenty, ale celkově mi to přišlo takové příliš laciné. /// The Accident: 6/10 - Posmutnělá konverzačka o smrti, s hororem to nemá společnýho nic, ale pěkné. /// Vision Stains: 3/10 - Depresivní, ošklivý, pro mne absolutně nepřitažlivý. /// Sweets: 4/10 - Asi nejbizarnější a nejúchylnější povídka, ale mne to nějak neokouzlilo, spíš naopak.
Absentia (2011)
Pokud máte rádi nízkorozpočtovou, nezávislou americkou hororovou tvorbu, tak vřele doporučuju, Absentia je velmi dobrý kousek. Film stojí na dvou sympatických hrdinkách, zajímavě se vyvíjejícím příběhu a atmosféře, která je sem tam opravdu hustá. Lekal jsem se, bál jsem se. Mike Flanagan odvedl velmi dobrou režijní práci (ani náhodou to není natočené amatérsky, jak jsem se tu dočetl :-O) a na jeho případné další žánrové filmy se budu těšit. Silnější trojhvězdí.
Kronika (2012)
Velmi příjemný malý film. Zábavná, napínavá, nenáročná (ale současně ne hloupá) sci-fi jednohubka, která sice v konkurenci s letošními nadcházejícími sci-fi peckami typu Prometheus bude vypadat jako pouhý malý bratříček, no v porovnání s loňskými In Time a Source Code, jež patří do podobné váhové kategorie, odvedl režisér Kroniky Josh Trank nejlepší práci, neboť jeho film (ve zvoleném "vesmíru") funguje zdaleka nejhladčeji. Found footage forma je místy stejně pochybná jako ve všech ostatních found footage filmech (proč to kurva točí!?!?), divák tuhle hru holt musí akceptovat, pak se bude bavit. Závěr kulervoucí. Šel jsm si pro sedmičku, dostal jsem sedmičku, jsem spokojen. 7/10
Divoké ulice (1984)
Jestli má tenhle film alespoň něco málo společného s realitou, pak dospívat v osmdesátých letech v Americe muselo být peklo :-D. Divoké ulice jsou nechtěně směšný, brakový rape and revenge exploiťák a ukazují přesně to, co na osmdesátkové kinematografii nemám rád. Má to co dočinění hlavně například s estetikou samotných postav než třeba se způsobem vyprávění, ale nemůžu si pomoct. Hrůza. Tři hvězdy za to, že dnešníma očima už je to vážně vtipné.
Playback (2012)
Nic, z čeho by mi oční bulvy chtěly spáchat sebevraždu, ale součaně far away from dobrá hororová zábava. Přesně takovej ten typ filmu, kterej se u nás nedostane do kina, prošumí na DVD, pak ho za levno koupí televize Nova a bude lákat na nový horor s megahvězdou Christianem Slaterem. Ale nechci si hrát na Libuši. 4/10
Hugo a jeho velký objev (2011)
2009 - Pandora. 2010 - TRON kyberprostor. 2011 - pařížské nádraží. Tři rozdílné (a rozdílně) kouzelné světy a tři důvody připlatit si pár desítek korun za vstupenku na 3D. Kromě opojně magického vizuálu Hugo zaujme dvěma hlavními dětskými protagonisty (takhle sympatická drobotina se ve filmu hned tak nevidí - u Chloe už to nepřekvapí, ale Asu jsem doteď neznal) a upřímnou láskou k filmařině. Jak zaznívá snad ve všech recenzích, Hugo je opravdu krásnou oslavou počátků kinematografie a strašně lehce se jí podléhá. Za povšimnutí stojí, že právě filmy Hugo a němý černobílý The Artist jsou letos největšími oscarovými favority a získaly nejvíce nominací. Oba tematizují určité období, které pro kinematigrafii znamenalo zlom. Americký Hugo se zaměřuje na počátek století ve Francii (konkrétně na tvorbu G. Mélièse), která v tu dobu udávala směr, zlom zde znamená první světová válka, kvůli které se epicentrum filmového světa přesunulo do Ameriky. Francouzský The Artist naopak oslavuje americký němý film dvacátých let, přičemž zlomem je nástup zvuku. Oba dva (Hugo i The Artist) svůj svět otiskují do své formy, když The Artist je němá (romantická) komedie a Hugo 3D pohádka, která pomocí triků svého diváka přenáší do jiného (3D) světa (právě proto je nutné absolutně doporučit vidět Huga i ve třetím rozměru). Skoro jako ten Méliès při cestě na Měsíc, že :). Je zajímavé, že se to letos takhle sešlo...
Zlo neznámého původu (1983)
Strašná sranda. Vážně, ačkoli je ten příběh celkem drsný psycho a určitě nechci, aby se mi něco podobnýho stalo, tak jsem se místy fakt nahlas smál, protože ta válka člověka proti myši je prostě svým způsobem vtipná. Je to takovej mírně hororovej Hon na myš s obludně hnusným a zákeřným myšákem. PS: Hlášku You'll regret you furry fucker i její české ekvivalenty tesat :-D
Zwart water (2010)
V první půli film technicky, herecky i atmosféricky prosí o čtyři hvězdy, ale v polovině druhé je ztrácí kvůli podivuhodně neuspokojivému zakončení. V otázkách co/kdo/proč/jak se v průběhu filmu stalo nemám vůbec jasno a dost pochybuju, že sami tvůrci mají.
Rosewood Lane (2011)
Rosewood Lane je koukatelná nenáročná hororová jednohubka a to mi protentokrát stačí, neboť jsem od Victora Salvy nic moc nečekal a o filmu jsem dopředu věděl pouze to, že se chystá. Námět je ohranej (křehká dívka terorizovaná nebezpečným stalkerem, na něco takového se budu těšit jen v případě, že to bude režírovat Balaguero nebo někdo podobného kalibru), no zrovna v tomhle případě filmu dost pomáhá, že okolo onoho psycho paperboye (pro český překlad navrhuju spojení "šiblý kolportér" :-D) se povedlo vytvořit pěkně znepokojivou nadpřirozenou auru. Je to tak trochu jako čekání, než Jeepers Creepers roztáhne křídla. U mne spokojená trojka.
Sex, lži a video (1989)
Viděno na PC. Film, který mě bavil už na první zhlédnutí a určitě plánuju další. Prvotina Sex, Lies, and Videotape se Stevenu Soderberghovi povedla. Čtyři hlavní postavy, z nichž ani jedna není prototypem člověka, se kterým bych se chtěl přátelit, jsou vykresleny způsobem, že na konci měli trochu mých sympatií všichni, kromě toho, který se jeví jako nejnormálnější. Pozoruhodná studie vztahů a chorobného sociálního chování. Zajímavý film.
Auto (1977)
Příjemný nenáročný automobilový horor :-D Auta nepokládám za zrovna hrůzu nahánějící hororové záporáky, ale tohle se mi líbilo. Je to pěkně natočené, je to napínavé, blbé a naivní tak akorát v míře ... u mne spokojenost.
Nero veneziano (1978)
V podstatě brak, ale atmosféricky povedený brak. V porovnání se slavnějšími démonickými horory ale Nero veneziano hraje bez debat druhé housle, pokud ne třetí.
Hlad (1983)
Tuhle hororovou artovou psychotičnost natočil Tony Scott, který většinu své pozdější kariéry zasvětil tupoučkým efektním akčňárnám? Pro mě tedy docela šok - a to jak v pozitivním (jak dobrý film The Hunger je), tak v negativním (k jakým filmům to Tony později dotáhnul) slova smyslu. Každopádně na tento film se vyplatí kouknout - nejenom pro tu závěrečnou scénu se "zombie" upíry, kterou osobně považuju za jednu z nejhezčích a nejatmosféričtějších hororových sekvencí vůbec.
Garth Marenghi's Darkplace (TV seriál) (2004)
Nejvtipnější je, že některé ty opravdu špatné dávnověké horory vypadají vážně skoro tak hloupě a diletantsky, jako tahle vynikající parodie. Místy vyloženě k popukání, ale najde se i pár slabších míst (a dílů - ten poslední s brokolicí se mi moc nelíbil).
Společenství vlků (1984)
Oficiální text distributora hovoří o podmanivém filmu, no mne si málokterý film podmanil míň než tento. Kdybych nevěděl, že Neil Jordan je uvědomělý filmař a že spousta diváků v Company of Wolves nachází něco, co já jsem ani nehledal, označil bych film hanlivým spojením "pošahaná fantasy".
Jack the Reaper (2011)
Jack the Reaper, aneb jak mi rychloposuv opět jednou zachránil život. Laciný béčkový slasher s mizernými herci a vizuálně pěkným zabijákem.