Lavran

Kdyby tenhle film přivedl víc lidí k hudbě Anny Thorvaldsdottir, nebylo by to málo. :)

Když jsem v minulém roce reflektoval Villeneuveovu Dunu, psal jsem o tom, že není jen příběhem Paula Atreida, ale také planety Arrakis, která zde navíc vystupuje v překvapivě aktivní roli (vstupuje do snů, ovlivňuje lidskou imaginaci, k lidem promlouvá skrze své formy života) – a to i ve srovnání s trochu odtažitou předlohou. Zájem ukázat Arrakis nejen jako kulisu/pozadí dějů dobře demonstruje už jednání hlavního hrdiny, jehož osobní perspektiva je ve filmu tak zásadní. Než se Paul na Arrakis vydá, studuje domorodé zvyky a místní faunu a flóru. Když to řeknu jednoduše, Arrakis ho zajímá jako domov. To samozřejmě dává smysl, protože se má stát novým domovem jemu samému (moře písku namísto oceánu), ale je v tom víc, mnohem víc. Pro zlovolné Harkonneny, s nimiž je rod Atreidů v letitém sváru (a které na Arrakis střídá ze lstivého nařízení Imperátora), je Arrakis pouze zdrojem astronomických zisků z těžby psychoaktivního koření. K naplnění svého cíle se přitom neváhají uchylovat k vyvražďování (umlčování) domorodců stojících v cestě a všeobecnému pustošení (umlčování) planety, čímž dávají jasně najevo, že planeta jako taková je pro ně z metafyzického hlediska mrtvá. Příznačné je ostatně i to, že si Harkonneni nijak neváží lidského života, ba dokonce se v bolesti druhých sadisticky vyžívají. Připadá vám to povědomé? // Cameronův Avatar jde v tomhle směru ještě dál, což jsem obdivoval už na prvním dílu. Eywa, Velká Matka, mateřské božstvo měsíce Pandora, jeho „širokoprsá” božská perzonifikace, pandorská Gaia, která chová všechny tvory „ve svém srdci”, možná není uvedená v závěrečných titulcích, ale je stejně tak ústřední postavou avatarovské ságy jako Neytiri nebo Jake Sully. Aktivně zasahuje do dění, ve chvílích nouze podává pomocnou ruku hrdinům, svými činy, jak se ukazuje ve druhém dílu, dokonce sleduje jakési vzdálené cíle, které jsou pro většinu postav záhadné. Děje se tak ovšem zprostředkovaně. Eywa vždy promlouvá skrze svůj bující život, ne nutně lidskými slovy. // Proč mi přijde podstatné to zdůrazňovat? Protože se tady v případě Duny i Avatara bavíme o ultramainstreamových velkofilmech za stovky milionů dolarů (opírající se navíc o peníze a vliv velkých mediálních korporací), ne o nějakém zapadlém nebo undergroundovém festivalovém dílku. Jde o ten typ filmů, kde se dá očekávat spíše pravý opak –⁠ že mimolidské bude jen němou kulisou, pokud vůbec dostane nějaký prostor, hlas (zdravím, mezi jinými, Top Gun: Maverick). Protože takový je příběh, který v západní mentalitě stále převládá, který vyznává a žije velká část lidské populace, i když je sotva několik stovek let starý a většině kultur vnucený poměrně malou skupinou lidí. A přesto tady máme blockbuster, kde je jedna z nových ústředních postav, Cameron promine, pandorský keporkak, s nímž je možné se spřátelit (což, jen tak mimochodem, není přitažené za vlasy, případy přátelství mezi lidmi a kytovci opravdu známe), dělit se o písně a příběhy, kde je činorodost přiznána celé planetě! Něco se tu zjevně odehrává, nějaký skrytě neskrytý pohyb, jemuž možná porozumíme až s odstupem času. A přijde mi důležité o tom mluvit, upozorňovat na to. // Ale zpátky k filmu. Schopnost nebo neschopnost Eywinu hlasu (srdci) naslouchat je součástí základního konfliktu, na kterém oba dosavadní Avataři stojí: střetu mezi perspektivou cizorodých Nebešťanů (Pozemšťanů), pro které (většinu z nich) je Pandora mrtvá, a perspektivou domorodých (zakořeněných) obyvatel Na’vi, pro které je vědoucí a živá, široká srdcem i domovem (potažmo i jejich prolínání, ovlivňování, viz Sullyho hrdinská cesta z první části). Cílem Nebešťanů byla v prvním díle těžba vzácné horniny (unobtania, doslova fyzicky nemožné, nedosažitelné látky). Dvojka ale ukazuje, že tohle byl pouhý začátek, že lidé chystají z umírající a zbídačené Země přesun na mlékem a strdím oplývající Pandoru en masse. Nejdříve je ale třeba –⁠ mrazivými slovy jedné z nových postav, generálky Ardmore –⁠ „zkrotit tuhle hranici“ (to tame this frontier)⁠, jinými slovy, zlomit domorodý odpor a připravit půdu velkému kolonizačnímu projektu po vzoru krvavého pokoření Severní nebo Jižní Ameriky (jiný svět, ale stejný slovník, stejné, i když podstatně vražednější prostředky). // Ve většině sci-fi knih a filmů je to vesměs tak, že v roli oběti, která se musí vnějšímu útoku bránit, je planeta Země, respektive lidstvo (protože Země=lidé, jak jinak). Nositeli dobyvačné kolonizační mentality se stávají vetřelci z hvězd. Cameron se ale nepokouší přenášet zločiny kolonialismu na mimozemskou entitu, aby nás jejich dějinné tíhy zbavil. Naopak nás jako diváky staví do dost nepříjemné situace, protože lačnými vetřelci, kteří si chtějí uzmout cizí domov pro sebe, přetvořit si ho k obrazu svému (i za cenu naprostého zničení všeho původního), jsme tady my sami. A je samozřejmě nemožné nevidět v událostech na Pandoře, kde je vše jaksi krásnější a nebezpečnější (ergo naléhavější) zároveň, předobrazy v reálných událostech z našeho světa. Událostech nejen historických (omnicida Amerik), ale také těch, které –⁠ a to je dobré zdůraznit –⁠ nejsou toliko věcí odváté minulosti, ale ve velkém se dějící dnes a denně (viz např. Bolsonarův čelní útok na Amazonský prales či hlukové znečištění oceánů), přičemž všechny shodně vycházejí z přesvědčení, že Země nabývá významu až ve chvíli, kdy je opatřena (dostatečně vysokou) cenovkou, kdy je vtažena do ekonomické abstrakce, která nemá žádné místní (a tedy fyzicky omezující) ukotvení. // Avatar: The Way of Water, kromě toho, že je osudově nádherný a technicky přelomový (o čemž záměrně nepíšu víc, protože se o tom dočtete všude jinde), je velkou kritikou umrtvující (a umlčující) koloniální mentality, která je bohužel stále živá dodnes, i když na sebe namísto conquistadorů vzala převlek korporací a neoliberálních tržních mechanismů. Přesvědčivě ukazuje, co se stane, pokud obraz živoucího světa nahradíme obrazem bezživotným, pokud je pro nás Země a vše, co ji tvoří, pouze materiálem ke zpeněžení (nebo přestupní stanicí k dalším vzrušujícím světům, pokud se jmenujete Elon Musk). A co hůř, co se děje, když takovýto obraz násilím promítá do světa spolupracující vojenský, vědecký a komerční komplex (odlišit jedno od druhého jde v novém Avatarovi jen stěží, i v tomhle uhodil Cameron hřebík na hlavičku). // Abych se ale přesunul také do více osobní roviny. Cesta vody není pozoruhodná jen výše řečeným, ale také svým zaměřením na rodinu jako úběžník všeho dění, lůno vztahů. Tam tepe její srdce nejhlasitěji, vskutku „mocně". Přičemž se opět poněkud vymyká tím, že rodinou se zde míní nejen blízké příbuzenství mezi dětmi a rodiči/předky, ale také (a hlavně) mezi různými formami života – tedy mišpoche v tom nejširším významu slova, velká rodina života. Je to prožitek pokrevního a duchovního příbuzenství a blízkosti, který hrdiny (lidi, na’vi či tulkun, pandorské velryby) vede k tomu, že jsou ochotní nasazovat za druhé své životy, který dodává jednotlivým aktérům sílu a odhodlání, provází je tmou zpátky k rozednění. Tato rodina je naše největší slabina, ale současně pevnost, říká v závěru Jake Sully. Pevnost, kterou protistrana postrádá, a kterou umanutě usiluje zničit, pozřít. Nevím, do jaké míry je to dané tím, že teď obecně silněji reaguji na cokoliv, co se nějak týká rodičovství, ale přišlo mi to v tomhle směru ohromně silné, i když současně dost bolestivé. Ale to už bych prozrazoval příliš... P. S. Nechci, aby to vypadalo, že si nejsem na Avatarech vědom problematických vrstev. Dobře rozumím tomu, že řada lidí (zvláště těch domorodého původu: myslitelé, básníci, aktivisté...) vnímá Avatary jako rasově urážlivé a zpátečnické (pandorské domorodce, například, hrají v obou filmech převážně bílí herci, kteří záměrně hovoří s pseudo-domorodým přízvukem), čemuž nepomáhá ani sám Cameron svými historicky pomýlenými výroky, které severoamerické původní obyvatele, naše současníky, situují do minulého času (viz často citovaný výrok o kultuře Lakotů odsouzené k zániku a neschopné tento osud předvídat a odvrátit, třebaže jde o kulturu, která je navzdory všem systémovým snahám o její zničení vitální a stále přítomná, dosud bojující o své právoplatné místo na světě i místa, která ji utvářejí, ze kterých vyrostla). Je zjevné, že Cameron se rozmanitým domorodým kulturám (a jejich pohledu na svět, prožitku světa jako společného domova, který oplácí pohled) snaží skrze Avatary vzdávat hold, což koneckonců dokládá i svými mimofilmovými aktivitami, pravda je ale taková, že tak často činí, aniž si je toho třeba sám dobře vědom, zjednodušujícím a poněkud stereotypním způsobem. I kulturní apropriace je nakonec forma kolonialismu, zákeřnější o to víc, že se navenek jeví neškodně a nenásilně.

Nejenže jde po dlouhé době o zdařilý predátoří biják, ale ještě k tomu o historicky první celovečerní film dostupný současně v angličtině a jazyce Komančů (v komančtině zní název Ku̵htaamia - doslova "rituál přechodu"). Z čehož plyne i malé doporučení: pokud budete mít jen trochu možnost, zvolte druhou variantu. Komančtina - ač pouze ve formě synchronního dabingu - přidává příběhu jinak chybějící vrstvu autentičnosti (domorodé jazyky například nikdy nereferují o mimolidských tvorech jako o "tom" či "věci", což v angličtině vyloženě tahá za uši) a navíc krásně zní.

"Kde to jsem?" ptá se Maverick poté, co v zaprášené a začouzené letecké kombinéze (právě přežil havárii testovacího letounu) navrávorá do přeplněného motorestu v jakémsi americkém zapadákově. Všichni zírají s otevřenou pusou, nikdo se nezmůže na slovo, jen malý chlapec vedle něj poděšeně špitne: "Na Zemi." Je to samozřejmě skvělá punchline - Maverick v tu chvíli opravdu vypadá jako návštěvník z vesmíru - všichni jsme se v kině pobaveně zasmáli. Tahle scéna má ale podle mého i jiný, symboličtější rozměr. Dlouho jsem neviděl film, který by se tak vehementně snažil dokázat, že existuje mimo veškeré (geo)politické, socio-ekonomické a ekologické pozemské vztahy. Z toho, řekl bych, plyne velká část slasti, kterou divákům - vedle fyzikality leteckých scén a potěchy z krásných těl lidí i strojů - přináší. Svět, který zobrazuje, je tak lákavě prostý a nekomplikovaný, předvídatelný, pravidelný a čitelný, radost pohledět. Nepřítel sice nemá žádnou tvář ani jméno, ale rozhodně si ho nespletete, když přijde na věc. Historická paměť, dá-li se tady vůbec o něčem takovém hovořit, začíná a končí děním v předchozím dílu. Manuály ke strojům, nejlepším to přátelům člověka, jsou dobré leda tak na to, aby skončily v koši. A tak dál. A tak dál. Už od začátku je ale jasné, jak marná tahle snaha o vyloučení světa z rovnic, vykopnutí světa předními dveřmi, je. Nepřítel je sice prostě Nepřítel (nebo "nepřátelská mocnost"), ale vy z tolika náznaků jasně vidíte, že jde o Rusko, i když to nikdo otevřeně nepřizná. Stíhací letouny sviští nízko nad zemí, kličkují zalesněnými kaňony, všechno to vypadá a zní úžasně, rychlost je hmatatelná, srdce vám buší zrychleně, každý obrat je jako prozření, ale i ten jediný (sluncem zalitý) obraz s digitálními pelikány, které rozežene prolétající stíhačka, stačí na to, aby ve vší té naleštěnosti začaly vznikat jemné praskliny, abyste začali přemýšlet nad tím, jaký dopad mají tyhle velké a rychlé stroje na zabíjení na život "tam dole", což následně korunuje scéna, v níž při nacvičování útoku havaruje jeden z letounů po srážce s ptáky. A to že vás něco takového napadá, to že nad něčím takovým vůbec dumáte, ukazuje, že i při sebevětší snaze o jeho zapření se vám svět vždycky vrátí zadními vrátky - ne, on vám do pečlivě vyklizené místnosti doslova nateče proudem, prosákne každou spárou, každou škvírou, dírkou, puklinou, není před ním úniku -  jiný už ani život "na Zemi" být nemůže. A to je zdaleka nejslabší bod celého filmu. Bavil jsem se, trnul, vznášel se, užíval si tu závrať, ale dělalo mi potíž brát ho jako ryzí spektákl, bezmyšlenkovitě, prostě se mu oddat a nechat se jím vynést do stratosféry, i když se mi snažil tenhle klíč znovu a znovu podsouvat v hesle "nepřemýšlej, jednej". Chtěl jsem, ale nešlo to, ne ze sedačky ve světě, který si všemožnými snahami o slastná "zjednodušení" vytrpěl za poslední století víc než dost.

O sepětí lidského srdce se srdcem země vyprávěl tak žahavě snad už jen Werner Herzog.

John Cage by zaplesal.

Čtvrtý Matrix otevírá diváckou mysl (i srdce) prožitku rozmanitosti (nečernobílosti) a vzájemné tolerance. A také je mistrnou ukázkou toho, kolik žánrových a stylistických barev (protože o barvy - ba doslova o hýření barvami - tady jde především) spolu může koexistovat v jediném filmovém těle. Co je vysoké bez nízkého, vážné bez parodického, vytříbené bez ledabylého, skutečné bez iluzivního? A kdo je Vyvolený beze své Vyvolené (a naopak)? Není nejvyšší čas zanechat mentalitu buď a nebo na smetišti (nejen filmových) dějin?

Dunu jsem zatím viděl dvakrát (jednou v kině, jednou doma na počítači). Neumím si představit, že by mohla vzniknout lepší verze - a navíc lépe zrežírovaná. Hodně se toho píše o výtvarné, hudební a zvukové stránce filmu, dovolím si tedy dva postřehy z jiného soudku. >> 1) Cesta Paula Atreidese za "hrdinstvím" není přímočarou cestou k poražení zla. Villeneuve dobře chápe, že Paulova cesta je v jádru tragická - a tak ji také ukazuje. Ve svých prorockých vizích Paul vidí, že pokud nastoupí cestu Mesiáše (spasitele Duny), bude to cesta lemovaná ukrutnostmi, bolestí a krveprolitím - jednu (spravedlivou) válku vystřídá druhá (náboženská), jejíž plamen postupně zachvátí celou galaxii. Je tak od počátku stavěn před velké osobní dilema. Jak si tváří v tvář tak otřesné budoucnosti, která je zcela v rozporu se zásadami a ideály mého ušlechtilého otce, mého rodu, uchovat lidskost? Jak se mám zachovat? Je možné se takové budoucnosti vyhnout, nebo už je předurčená, zasetá dlouho dopředu? Jsme snad pouze rukojmími osudu? Paulův vnitřní boj je zdaleka tím nejlepším na celém filmu - vnáší do něj temný a hořký podtón, který komplikuje jinak klasické schéma hrdinské cesty. Tak i triumfální pochod do pouště v závěru filmu ("Má cesta směřuje do pouště.") je triumfálním jen zdánlivě. Tohle je mimochodem něco, co mi zásadně chybělo na Lynchově verzi (se kterou toho ta Villeneuveova překvapivě sdílí poměrně dost - především, co se týče lehce surrealistické a taktilní, bohatě texturované výpravy). >> 2) Duna není pouze příběhem o rodinné tragédii a složitých politických a mocenských pletichách na pozadí, které tuto tragédii uvádějí do pohybu. Je to také příběh planety Arrakis - titulní Duny. Villeneuve se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že nechtěl drsný (a přece krásný) pouštní svět planety Arrakis zobrazovat jen horizontálně - širokoúhle, ale také "vertikálně". Myslel to sice primárně ve vztahu k obrazovému formátu (IMAX), ale má to i hlubší rovinu. Poušť není ve filmu toliko malebnou scenérií, stínovou kulisou lidských dějů, ale živoucím aktérem - promlouvá. Důležitou součástí Paulova příběhu je jeho mystické (vertikální) pouto s tímto pouštním světem a Villeneuve věnuje hodně času tomu, aby ono vnitřní jiskření mezi hrdinou a jeho novým (osudovým) domovem vykreslil - a to formou jakéhosi dialogu. Poušť tady přitom není jen nějakou abstraktní veličinou, ale má vždy konkrétní (hmatatelnou) dimenzi - v podobě písku, psychotropního koření, skal, brouků, ušatých pouštních tarbíkomyšek (k nimž - pro neznalé předlohy - odkazuje Paulovo budoucí fremenské jméno) a hlavně - gigantických pouštních červů, skutečných vládců a božstev Duny. Ve filmech (možná by bylo přesnější říct: ve filmech odnošených západní kulturou) se nevidí moc často, aby lidé aktivně komunikovali s mimolidským světem - natož s celou planetou, jejím mikro- i makroskopickým životem! A stejně tak, aby svět (což je ale jinak běžná zkušenost) neustále komunikoval s lidmi - ať už skrze sny nebo vnější znamení. A přijde mi o to důležitější, že se tak děje v supervelkolepém hollywoodském blockbusteru.

Film, který inspiroval Daft Punk k vytvoření jejich robotí persony. A navíc je to sranda (a skvělá je i muzika).

Už první Wonder Woman se mi ohromně líbila tím, jak se vymykala schématům maskulinních superhrdinských filmů - a druhá v tomto inspirativním trendu pokračuje. Zlo se tady neporáží hrubou silou, ale soucitem.