Lavran

Abrams se odvážně pustil tam, kam se dosud nikdo nevydal, aby názorně předvedl, jak dobře mete nové koště v rukou velkého a talentovaného nadšence. Logika mi velí vypůjčit si uvítací frázi jednoho z nejoblíbenějších emzáckých společenství v ST univerzu a exaltovaně, ba blaženě vykřičet do kosmického ticha: "Odpor je marný!"

Co dodat? Mesrinova dvoudílná sága je vskutku nejlepší evropský počin za dlouhá léta zpětně, přičemž bych si ji dovolil vnímat jako kompaktní a nerozlučitelný celek, jeden film, bezmála čtyřhodinovou slast z důmyslného vyprávění a jeho úžasné podvratnosti (tu nás ostatně nutí "číst" veškeré filmy s charismatickými titulními hrdiny pohybujícími se na hraně zákona - viz Bonnie a Clyde, Americký gangster...). Mnozí sice stavějí Epilog nad kvality prvního partu, ale osobně bych řekl, že je to dost nespravedlivé a bagatelizující zacházení. Epilog má totiž už od startu jednu ohromnou výhodu. Může totiž těžit ze skutečnosti, že první díl, který opravdu není v ničem horší nebo méněcennější, mu připravil "operativní" zázemí (první část je v podstatě hledáním vlastní "identity" na dvou souběžných úrovních), tj. ustavil a zformoval model hlavní postavy a přes výrazně exhibicionistické (formalistické) žánrové šarády vyjadřující Mesrinovu živelnost, drzost a nevyzpytatelnost, které dodávaly prvnímu dílu tu tolik opěvovanou dynamiku a šmrnc, mu dovolil naleznou svůj "čas" a vážnost - čele nevyhnutelnému osudu. Proto mu nedělá sebemenší obtíž dosahovat přívlastků typu "vyzrálejší", "sevřenější" či "stabilnější", byť jsou rozhodně na místě - a to zejména pro úvahy vyrůstající z Mesrinova mediálního vykreslení. Zkrátka, pokud se bude o Veřejném nepříteli č. 1 v budoucnu mluvit jako o novém úhelném kameni pro všechny gangsterské filmy, bude to zcela po právu. Je to, omluvte slovník, kurevsky našlapanej nářez. 100%

Výtečná kamera, přeplacený zvuk a ucházející výprava jsou upotřebeny v celém batalionu skvělých a potenciálem nasycených scén (ty jsou samozřejmě vykoupeny řadou slabších, předvídatelně vypointovaných a zbytečně natahovaných, ale to je podružné), které však z dramaturgického hlediska nefungují jako celek - a to vůbec. Navíc mne značně zarazilo, že na nepokrytě "artově" oddramatizovanou formu (omluva pro fragmentárnost děje?:)), která pragmaticky nabízí akci jako žánrovou nutnost, nikoli východisko, je Tobruk až překvapivě málo meditativní a přemýšlivý (abstraktní, metaforická a metonymická síla pouště je využita pouze esteticky). Marhoul opravdu není Malick, třebaže jistě neměl přehnané ambice. Jak známo, prioritou pro něj bylo uctění památky československých veteránů. V tomto ohledu splnil misi na jedničku, ale jinak je výsledek velmi rozpačitý - tedy z pohledu globálního.

"Případ Yuanovy vraždy. Budeme na něm bez přestání pracovat. Případ musí být vyřešen do 10 dní. Za každý den dostanete desetkrát rákoskou. Za dva dny dvacetkrát. Případ je odročen." :))

Kubrickův legendární příspěvek do encyklopedie heist movies je stejně jako jeho ostatní filmy ponejvíce "uspokojivý" pro všechny hnidopišské formalisty a puristy (a "černohumoristy"). Jako v dalších svých raných dílech využívá Kubrick i zde v hojné míře estetiku cinéma direct ("přímého" filmu), jehož nezanedbatelná influence je v mainstreamové tvorbě 50. a 60. let patrná zvláště u děl spadajících do období modernistických Nových vln (dalo by se dokonce říci, že mnohdy jsou na jeho základě vystavěny). U The Killing se jedná zvláště o ryze dokumentaristicky střižené dostihy (ruční kamera, dlouhoohniskové objektivy) a natáčení pouze s dostupným či s jediným zdrojem světla (Kubrickův trademark par excellence), které vytváří nádherné šerosvitné kompozice v noirovém duchu. Vyjma těchto doku-specifik je pro Kubricka samozřejmostí i ironizující užití hudby (latinskoamerická pieta), ačkoli ani tomuto jeho snímku se nevyhnul neduh s nepříliš povedenou a libou hudbou původní; experimentování s narativem (nechronologická výstavba, nahlížení stejné situace z více perspektiv); a všechny ty precizní podélné "jollies" a pohyby kamery, které tolik miluji. Právě díky výše zmíněným režijním finesám nedokázalo The Killing od roku 1956 příliš zestárnout, třebaže vlastní příběh a jeho tempo je kvalitami přinejmenším rozporuplné. Je to snímek extrémně napínavý, metodický a dýchá svěžestí na každém kroku. Ba co více, většina jeho "loupeživých" parťáků nedokázala jím nastolený koncept výrazně obohatit do dnešních dnů. 4,5*

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Skepse, selhání, chlad, ponurost, smrt, beznaděj, Bůh mlčící a nevyslyšený. Méně naděje a útěchy už u Bergmana nedohledáte. Intenzivní, obrazově a myšlenkově bohaté, přesně jak jen může pesimistický exkurz do propasti deprimované duše být.

Krása, poezie, čistota, meditace... a krása. 100%

Veřejná rehabilitace belgické maskulatury. Nápaditý narativ (nahlížení jedné situace z různých hledisek, nechronologická konstrukce příběhu...), oku lahodící pozlátko (mým osobním favoritem je úvodní plan-séquence z natáčení akčního filmu) a reflexe, která se nedotýká jen kariéry a osobního živoření titulního JCVD, ale i "fiktivnosti" filmového média jako takového - což, upozorňuji, nedosáhne svého výškového rekordu u postmodernistického zviditelňování filmové suroviny, ale u Jécévédéčkova "brechtovského" zpovídání se direct to objectiv, které buď pozřete i s nebohým muškařem a empaticky uroníte nejednu nostalgickou slzu, nebo si na jeho účet prodloužíte bytí o všechnu ztracenou "stopáž", kterou jste za život obětovaly na oltář béčkového permafrostu (kterému navíc JCVD skládá poctu krásně klišoidní zápletkou). Osobně jsem někde mezi, tedy v oblasti shovívavého pousmání. A právě tenhle rozpor "jsem všechno, ale zároveň nic a proto na mne nemůžete" je zdaleka tím nejsilnějším atributem tohoto divácky vděčného experimentu. JCVD je zkrátka příliš dobrý. Je zajímavý a netradiční, rovným dílem smart, zábavný, ale i důstojný.

Odpověď je nasnadě: Život je film a film je život. My, blouznivci, kteří jsme tohoto poznání došli a jsme bezmezně přesvědčeni o jeho nevyvratitelnosti, nikdy nebudeme doopravdy šťastní, dokud se onoho magického filmového světa nestaneme součástí - a to i za cenu toho, že by se jednalo o to nejzapadlejší a nejméně vděčné podílnictví. Není proto divu, že Americká noc (jako otisk muže obdobným smýšlením infikovaného), která je dost možná tím nejvroucnějším vyznáním se z obsese Filmem, se pro mne takřka okamžitě po zhlédnutí stala záležitostí hluboce intimní. Za všechny ty osůbky láskou k filmu omámené a potrefené a povznesené, jejichž srdce se při vyslovení slova "film" rozechvěje vzrušením, Vám za ni děkuji, François... 100%

Filmové básnění v té nejprostší, ale zároveň nejniternější podobě - jako óda na volnost, nespoutanou fantazii a přátelství, jako tanec barev a paleta nevyčerpatelných emocí, které se před divákem míhají s nevyzpytatelností odlesků na sklíčku kaleidoskopu a především jako čarovná cesta zpátky k polozapomenutého dětství a radosti z maličkostí. Skrze dovádění červeného balónku je nahlíženo neopakovatelné a prchavé kouzlo okamžiku zvaného... život. Nádhera, na kterou ani 5* s výskokem nedosáhne.