Moje oblíbené filmy

• Strom života (2011) Minimálně od Tenké červené linie se Terrence Malick pokouší natočit film, který by připomínal řeku, který by plynul jako říční proud. Domnívám se, že Stromem života zašel v tomto směru nejdále. Stejným způsobem jako uspěl při vyjasnění odpovědi na otázku po bytí, uspěl i ve snaze najít nit souvislostí a rytmů, která propojí malé s velkým, minulost s budoucností, intimní s velkolepým. Intuitivní střihová skladba, kterou tvoří směs představ, vzpomínek a zdánlivě nesouvislých prostřihů na přírodu, a která se stala Malickovým režijním trademarkem, je ve Stromu života dotažena k absolutní dokonalosti. Dost možná máme čest s filmem, který na dlouhou dobu posunul impresionistický modus vyprávění k nejzazší hranici: na dosah životu, který oslavuje, do bodu, kdy se zdá, že film dýchá společně s námi… (více zde)

• Vertigo (1958) Sen. Nejtajuplnější a nejsmyslnější film všech dob a nejlepší Hitchcock by far. Závratně dokonalé.

• Stvořeni pro lásku (2000) Znáte ten zpočátku kradmý, ale s každou přibývající minutou intenzivnější pocit, že právě sledujete film, který jako by byl adresován přímo Vám a nikomu jinému? Který jako by promlouval přímo z Vaší duše a zároveň ji reflektoval? Přesně takový pocit mi jako elektrický výboj koloval blahem rozjitřeným tělem, během sledování Stvořeni pro lásku, jednoho z nejmagičtějších filmových veršů o lásce poznamenané osudem, o lásce nešťastné, separující nás do opuštěné dimenze věčnosti, stáze, která je průnikem minulosti, tajných tužeb a představ, do fluidního prostoru, kde není jednoznačného, protože moc daná jistotou je zastírána mlhavostí snu, do oné zvláštní krajiny, kde nic nepůsobí větší bolest, než tíha fyzicky prožívaného času. Skrze svou výtvarnou krásu, poetiku každodenního života lapeného v čase i tristní čaro ozývající se z hlubokých tůní paměti míst a maelströmu matných otisků lidských vzpomínek, tento šperk dokonale zanotoval lyricky zastřenému pohledu na svět, který je mi tolik vlastní, který si úzkostlivě střežím. Ano, toto je nade vší pochybnost film stvořený pro lásku, film hodný milování.

• Tenká červená linie (1998) „Až uslyšíš střelbu, pusť se po proudu.“ radí Witt svému postřelenému kamarádovi, těsně před tím než se vydá odlákat nepřátelskou patrolu. Stejná rada jako by byla mířena i na diváka. Až uvidíš první obraz, zaslechneš první tóny, pusť se po proudu a nech se unášet. Odlesky a ševelením větru, barvami, vůněmi, náladami a komplikovanými rytmy majestátního filmu-řeky. Tenká červená linie začíná u pramene, drobného, poklidného potůčku, postupně se rozšiřuje, mohutní, je stále dravější a rychlejší, vede nás skrze peřeje, kaskády, ale i místa odpočinku, kde se proud naopak téměř zastaví. Klikatí se. Obtéká neobydlené ostrůvky. A svou cestu končí splynutím s mořem. V tichosti ústí do nekonečnosti, z níž vzešel život, aby došla zaslouženého klidu. Vzpomínky. Představy. Sny. Pocity. To vše unáší s sebou. Zdá se, že hlavním hrdinou je zde sám život (v tisících rozličných podob). Lidské postavy se objevují a mizí jako čluny náhodně křižující naši cestu nebo roztodivné předměty, jež strhl magický proud a unáší je do neznáma. Někdy je zanese na písčitý břeh, kde je vysuší slunce, jindy odkloní do slepého ramene, odkud již nenajdou cestu zpět, či zavede do stínu vysokých stromů. Nebo je vrhne nazpět do hlavního proudu, mezi kameny, ale nikdy natrvalo. <> <> Již Vlny Virginie Woolfové nám podobně mozaikovitou formou vyprávění říkaly, že každý individuální život má nesměnitelné podílnictví na plynutí Života v jeho celistvosti. Na společné, sdílené duši jednoho velkého já, všech tvářích jednoho člověka, po jehož existenci se táže nezlomný idealista Witt. Avšak kdyby byla jediná vlna-promluva z onoho říčního proudu opomenuta, plynutí by bylo narušeno a „text“ by se rozklížil. Neboť právě jednotlivé fragmenty bytí (odlesky slunce na hřebenech vln) propůjčují řece života její ucelenost a pohánějí ji kupředu s bergsonovským půvabem, v němž přítomná vlna již předjímá následující. Obdobnou myšlenku obsahuje i Tenká červená linie. <> <> Malick vedle válečných výjevů (bláta, krve, výbuchů, utrpení) intuitivně klade prostřihy na přírodní dění (zvířata, stromy, oblaka, sluneční paprsky razící si cestu korunami stromů), které jednak slouží jako ladné přechody mezi prostorově nesourodými scénami, jednak jako reminiscence hlubokého spojení s přírodou a životem. Věčný koloběh zrození a zániku, který je mnohdy stejně krutý jako granáty, jež trhají na kusy lidskou duši a tělo, probíhá nehledě na šílenství zmechanizované války. („Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.“) Svět se rovná životu a naopak. A ve středu tohoto světa-života se nevzpíná nic menšího než chrám přírody, který, jak nesmírně výstižně napsal Karel Thein, svými „tvary a formami převyšuje počet podob lidských příběhů a neštěstí.“ <> <> Nastavuje nám příroda zrcadlo? Má válka mezi lidmi předobraz v neutuchající válce v srdci přírody? („Tohle obrovské zlo. Odkud se bere? Z jakého semene, z jakého kořene vzrostlo?") Stejně jako mír, harmonie a pochopení? Láska? („Odkud se bere? Kdo v nás vznítil ten plamen?") Existuje zde nějaké prastaré pouto? Vine se napříč všemi živoucími organismy neviditelná tenká červená linie, linie života a smrti, která je spojuje v jedno? Jsou všichni nenahraditelnou součástí jediného „krásného světla“, cyklického proudění, jehož obsah je všude a obvod nikde? Prostředníkem i hledačem tohoto tušeného řádu je právě vojín Witt, který i přes všechny hrůzy války neztrácí víru v krásu a hodnotu bytí. Společně s ním vyhlížíme a nalézáme ztracený ráj mezi melanéskými domorodci a vnitřní klid: předsmrtné usmíření, přijmutí vlastní smrtelnosti, v němž se skrývá doposud unikající nesmrtelnost. (“Jak to děláš? Připadáš mi jako kouzelník.“ pronese na jeho adresu otupělý seržant Welsh.) Tenká červená linie je především Wittovým filmem, ačkoli není (a ani nemůže být) ústředním hrdinou. Skrze pohled jeho laskavých očí se vyjevuje zázračná moc Malickova poetického „kinematografu“ a zřejmě i nejvíce z Malickovy osobnosti jako takové. Schopnost vidět všechny zářivé věci. Panteistický rozměr světa, v němž každý aspekt skutečnosti, každá živá bytost – dobrá či zlá – vyjevuje přítomnost božského, jiskru, jež nás spojuje a je zdrojem všeho tázání. Co je však nejdůležitější, díky napojení se na tento pohled (prostřednictvím kamery a média filmu obecně) jsme schopni je napříště spatřovat také. A to nejen kolem sebe, ale i ve svém nitru. (celou moji úvahu najdete zde)

• Utrpení Panny orleánské (1928) Pokaždé když Utrpení vidím, musím se ptát, co se skrývá za skelným Johančiným pohledem. Co ve svém horečnatém zanícení spatřuje za hmotou lidských těl a žaláře. Co se odráží v těch hlubokých tůních, v nichž se nabírá záplava hořkosti a ponížení - smutečních perel nepravidelného tvaru, jež jsou miniaturami celého filmu a jeho zranitelnosti -, jen skanout po napjaté tváři. Zda je to Bůh, a jak vypadá. V onom nepřítomně pokorném pohledu, který jakoby bloudí v bílých mlhách je možno číst bolest, zděšení i nepředstíranou lásku a oddanost. Snad právě proto své "učené" katy tak děsila. Tím spíše, že byla žena. Reneé (Maria) Falconetti podala fenomenální výkon. Stejně jako Rudolph Maté a panchromatický filmový materiál, který onu nevídanou míru výmluvnosti lidské tváře umožnil zachytit. Žel Falconetti se před kamerou více neprosadila - doslova pro ni zemřela se svou osudovou hrdinkou-mučednicí. Utrpení je můj osobní vrchol němého filmu. Film všech a nikoho. Natolik procítěná a bolestná kinematografická zkušenost, že je zatěžko ji poměřovat s dobovou konkurencí. Málokterý film způsobuje tak intenzivní slastné utrpení, aniž by v něm byl obsažen byť jen náznak provinilosti. Takto vypadá detail nejhlubšího prožitku - duchovního i fyzického zároveň.

• Život je krásný (1946) Život je krásný nejen vypráví o Velkých věcech v jednom docela maličkém životě, ale sám snese příměr Velký bez jakéhokoli uzardění či nadsázky.

• Stalker (1979) Stalker je zkušenost, která se nedá uspokojivě popsat slovy, protože není zařaditelná. Stalker je kniha, kterou lze snadno číst, ale obtížně se v ní listuje bez klíče, jenž je neustále na dosah v nepřekonatelné nicotě mezi rukou a uchopením. Stalker je umění, které se mění, ale nadále zůstává stejné - krásné a geniální. A i když nebudete 100% chápat, co tím vším chtěl autor říci, budete mu dokonale rozumět.

• Sunset Blvd. (1950)

• Master & Commander: Odvrácená strana světa (2003) Určitě jeden z nejkrásnějších snímků, jaké jsem kdy viděl, to pravím bez jakékoli nadsázky, zcela při smyslech, aniž by ze mne mluvil milovník O'Brianových a Foresterových knih. Viděl jsem jej asi 100x, ba možná i vícekrát, a dodnes jsem v jeho výstavbě i řemeslném zpracování nenalezl jediné slabé místo, jediné zaškobrtnutí v režii, jedinou přebytečnou scénu, jediný bezprizorní záběr. Dokonalá je kamera Russella Boyda (za kterou byl po právu oceněn zlatou soškou), dokonale je zvolená nepůvodní dobová hudba, dokonalá je i hudba původní, fantastická je zvuková kulisa (po právu oceněná zlatým plešounem), fascinující je historická věrnost a smysl pro detail, nezapomenutelně jsou vykreslené vztahy mezi postavami i jejich jednotlivé charaktery (netýká se pouze lidí), bezchybné jsou herecké výkony a to nejen ústředního dua doktor (Bettany) x kapitán (Crowe), tedy dvou názorově protichůdných směrů, jejichž složitá konfrontace je ústředním bodem vyprávění (stejně jako pronásledování přízračného Acheronu z rozkazu Admirality), ale i ostatku skvěle vytypované posádky, úchvatné jsou námořní bitvy, atmosféra, přírodní lokace a mohl bych pokračovat do nekonečna. Málokdo v dnešní rychlokvašné době věnuje přípravě a výrobě snímku takovou láskyplnou a pedantskou péči jako Peter Weir a je to zatraceně znát.