prkalil

"Ve Spokane jsem měl kamaráda Bobbyho, který bydlel v domě na konci bloku, kde stála taky bytovka. Jednou v zimě jsem tam šel v kombinéze, myslím, že jsem tehdy ještě chodil do školky. Měl jsem kombinézu a kamarád Bobby měl taky kombinézu, a jak jsme tak chodili venku, byla nám strašná zima. Bytovka stála trochu stranou a my jsme si všimli chodby ke dveřím do bytů a jedny dveře byly otevřené. Zamířili jsme tam a vešli do bytu, ale nikdo nebyl doma. Nějak nás napadlo dělat sněhové koule a zavírat je do šuplíků. Dali jsme je do psacího stolu i do všech ostatních zásuvek, na které jsme narazili, do každé jednu ledovku. Potom jsme se pustili do velkých koulí, asi půlmetrových, a pokládali je na postel. Stejně jsme pokračovali v dalších místnostech. Z koupelny jsme vytáhli ručníky a rozložili je po ulici jako dlaždice. Přijela auta a zpomalila, pak nějaký řidič řekl: 'Kašlu na to.' Prostě ty ručníky přejel. Koukali jsme, jak je dva vozy přejíždějí, a potom jsme udělali ještě pár koulí. Nakonec jsme šli domů. Byl jsem zrovna v obýváku, když zazvonil telefon, ale s tím jsem si hlavu nelámal. I když tenkrát telefon zvonil málokdy, nepovažoval jsem to za důvod k panice. Zvedla to máma, jenže když sluchátko převzal táta, z jeho tónu jsem začal mít divný pocit. Myslím, že chudák musel zaplatit dost mastnou škodu. Proč jsme to udělali? To bych taky rád věděl..."

Sakra - já myslela, že jsi nesmrtelná!

rozmanitý Točiono

Křik novorozence neutišíte - rozhovor s A.H.

(Datum: 8.11.2012 Autor: JIŘÍ PEŇÁS Zdroj: Lidové noviny Rubrika: Kultura Strana: 10) 

Filmový čtvrtek - Agnieszka Holland o holokaustu a svém novém filmu V temnotě

Dříve než zdejší divák uvidí třídílný televizní film Hořící keř o Janu Palachovi, představí v Praze osobně jeho režisérka Agnieszka Holland svůj snímek V temnotě, natočený v polsko-německo-kanadské koprodukci v roce 2011.

Filmem, který měl v Polsku ohromný úspěch, přišlo na něj milion tři sta tisíc diváků, vyvrcholí Polská sezona v pražském Židovském muzeu. Pak půjde do klubové distribuce. Film rekonstruuje dramatický zápas o život skupiny Židů, kterým se podařilo přežít čtrnáct měsíců v kanálech okupovaného a terorizovaného Lvova. Jejich pomocníkem byl obyčejný Polák Leopold Socha. Zištné důvody, proč tak činil, postupně přechází v důvody morální. Hrubý, nevzdělaný člověk začíná konat z pohnutek, které by se daly nazvat solidaritou a lidskostí.

* LN Vy jste autorka, kterou zajímá člověk ve vypjatých historických situacích. Natočila jste film Evropa, Evropa o neuvěřitelném osudu židovského chlapce, který přežije v lůně nacistického Německa, neboť se mu podaří předstírat, že je árijec. Pro Andrzeje Wajdu jste napsala scénář o osudech Janusze Korczaka, velkého pediatra, který šel na smrt se svými svěřenci. Teď jste dokončila práci na Palachovi. Předpokládám, že i u filmu V temnotě šlo o látku, která vám byla blízká.

Ano, ale není to tak jednoduché. Tu látku jsem neobjevila já, ale scenárista David F. Shamoon, Kanaďan, zajímavý a tvrdohlavý člověk, Žid narozený v Íránu, žil v Indii, pak se odstěhoval do Kanady. Vydělal dost peněz v reklamě, ale asi si řekl, že ho to nenaplňuje, proto začal psát scénáře. Zajímal se z osobních důvodů o holokaust, ano, stejně jako já: moji prarodiče z otcovy strany byli jeho obětí. No a tento Shamoon objevil knihu Roberta Marshalla, která vyšla v osmdesátých letech v Anglii. Jmenovala se V kanálech Lvova - In the Sewers of Lvov, koupil na ni práva a pak léta sháněl producenty a přesvědčoval i mě, abych to natočila. Já jsem mu to asi pětkrát odmítla.

* LN Proč? Nezdál se vám scénář?

Ne, ten se mi líbil od začátku. Právě proto, že není černobílý, že Židé tam nejsou jen nějakými nevinnými andělskými oběťmi a Poláci i přes svůj primitivní antisemitismus jen nějakými monstry. Ale jednak jsem nechtěla, aby z toho vznikl další sentimentální "americký film" upravený pro americké publikum, k čemuž patří, že všichni musí mluvit anglicky s nějakou americkou hvězdou v hlavní roli. Vyloženě jsem trvala na tom, že postavy musí mluvit autentickými jazyky, tedy tak, jak se ve Lvově v té době mluvilo: polsky, ukrajinsky, jidiš, německy... To za prvé. Za druhé mi bylo jasné, co se stane, když začnu točit: strávímkus života v kanálech, v příšerných podmínkách, tedy v zimě, ve tmě, ve špíně... Dva roky zahloubaná do tématu, které je strašně bolestivé. To se taky stalo.

* LN Ale rozhodla jste se pro to. Je to vaše téma.

Ano. Myslím, že to, co se dělo, není jen nějaká historie, ale nějak stále přítomné a současné. Otázky, jak k tomu lidstvo dospělo, nejsou dosud zodpovězeny. Děly se strašné věci, a poučili jsme se z toho? Skutečně se to nemůže opakovat? Vždyť se ty hrůzy občas vrací i reálně: Rwanda, Dárfúr, Bosna. Není nijak zaručené, že se to nemůže opakovat zas i u nás. Oheň latentní nenávisti je stále přítomný.

* LN Kdo by byli ti Židé dneška?

Na to je těžké odpovědět... Možná zase Židé. Vezměte si, co by se stalo, kdyby došlo ke konfliktu mezi Izraelem a Íránem. Tu vlnu obviňující Židy z rozpoutání války! Už teď je v Americe a v západní Evropě, zvláště ve Francii, cítit latentní antisemitismus, byť se to tváří jako kritika Izraele.

* LN Myslíte si, že my ve středovýchodní Evropě jsme na tom jinak?

Myslím, že tady na Východě jsme na tom poněkud jinak. Ne tím, že bychom byli moudřejší, ale máme jinou historickou zkušenost.

* LN A v Rusku?

V Rusku je možné vždy všechno, to je země extrémů. Stejně jako Ukrajina. V mém filmu je postava ukrajinského policisty, který pronásleduje Židy. Když jsem to pouštěla Ukrajincům, byly reakce i velmi rozhořčené. Oni si dosud nechtějí připustit, co se dělo. To v Polsku jsme na tom lépe. V posledních dvaceti letech se vykonalo hodně práce.

* LN V jakém smyslu?

V sebezkou mání vlastních vin. Víte, do holokaustu byl namočený celý svět. Samozřejmě nejvíc Němci, kteří ho rozpoutali a organizovali. Ale měli pomocníky: na Západě, natož na Východě. Skoro všechny evropské národy spolupracovaly.

* LN Kromě Dánů a Bulharů. Ti své Židy nevydali.

Ano, to je nutné přiznat. Poláci neměli kolaborantské jednotky, které by byly do holokaustu zapojeny - na rozdíl od jednotek složených z Ukrajinců, Litevců a Lotyšů. Vina je skoro v celé Evropě i v USA. Zdá se mi, že současná západní kritika Izraele - neříkám, že není možné izraelskou politiku kritizovat, ba v jistých ohledech odsuzovat - je často spíš pokusem vyvinit se po letech za nepřijatou odpovědnost.

* LN A pověstný polský antisemitismus? Je to skutečně už minulost?

Antisemitismus v Polsku pochopitelně nezmizel. Ale podstatně se zmenšil. A hlavně mě těší, že mladí lidé se stavějí k té otázce mnohem odvážněji: polsko-židovská minulost je skutečně zajímá, jsou ochotni se konfrontovat s temnými skvrnama ve společných dějinách, připustit polskou část zodpovědnosti. Chápou, že je to část jejich vlastní identity. Silná a velmi emotivní reakce polských diváků na můj film to taky dokazuje. Před deseti lety by takový film neměl v Polsku desetinu svého úspěchu.

* LN Děj se odehrává ve Lvově, tedy ve starém polském Lwówě. Nechodili na to Poláci též z nostalgie?

Ne, myslím, že tohle nehrálo roli. Mladí Poláci už často ani nevědí, jak byl Lvov pro Polsko důležitý.

* LN Natáčeli jste tam?

Ne, ukrajinská ekonomika je tak prozíravá, že by to bylo strašně drahé. Točili jsme na některých místech v Německu, v Lodži a pak na Starém Městě ve Varšavě.

* LN Zajímavá je jazyková stránka toho filmu. Hlavní postava Leopold Socha mluví polštinou, z které jsem nerozuměl ani slovo.

To je balak, slang, kterým se mluvilo ve Lvově, taková polská cockney. Jazyk lidových vrstev a proletariátu, dnes už tím skoro nikdo nemluví. Židé v tom filmu mluví polsky, německy nebo jidiš - tak mluvili chudí Židé, bohatí mluví spisovnou němčinou a spisovnou polštinou. V jazyce platilo třídní rozdělení.

* LN Nezapomenutelná je postava onoho Sochy, Poláka, který se vlastně proti své vůli stane hrdinou. Přitom je to nevzdělaný chlap, lumpenproletář, zlodějíček.

Ale vyzná se v kanálech, díky čemuž může těm lidem pomoci. On skutečně existoval, patří mezi šest tisíc Poláků zapsaných mezi Spravedlivé mezi národy v jeruzalémském památníku Jed Vašem. A ano, byl to původně zlodějíček, jak říkáte lumpenproletář. Před válkou se oženil a trochu se uklidnil. Ale žádný příkladný hrdina to není. A přitom zachránil čtrnáct životů.

* LN Film začíná přízračnou scénou, kdy Socha se svým kumpánem prchají s nakradenými věcmi lesem a připletou se k masakru nahých židovských žen. Oni nemůžou uvěřit svým očím...

Mnoha, ba většině Poláků se holokaust jako by netýkal. Byly to dva oddělené světy, ten jeden strašný byl v ghettu, ale o tom většinou Poláci nechtěli nic vědět. A ten druhý byl také strašný, ale dal se nějak přežít. Ty nahé vražděné ženy, to je první dotyk osudu, který se Socha ale bude snažit nevnímat. Vždyť si vzpomínáte, že přijde domů a tam leží jeho žena v posteli, on si k ní lehne, souloží s ní, ona je nahá jako ty ženy, které před hodinou viděl zabíjené. Jednou je nahá žena smrt, pak život. V okamžiku, kdy náhodou potká Židy v kanále, kteří se snaží podkopat z ghetta, první, na co myslí, je, jak toho využít, jak z nich vytáhnout peníze. Vidí je zprvu jako kořist, ze které může sát. Vidí Židy podle stereotypů: jsou bohatí a zbabělí, ale stejně tak vidí Židé i jeho: primitivní Poláček, který se snaží situace jen využít. Postupně ale ty masky padají. Vidí pak toho druhého v jeho obnaženém lidství. Socha se cítí odpovědný a stává se hrdinou.

* LN Kanály ve vašem filmu zachrání Židům život. V klasickém filmu Andrzeje Wajdy Kanály (1957) z varšavského povstání to je prostor utrpení a porážky. Na tuto zvláštní, přímo symbolickou roli kanálů jste jistě myslela.

Pochopitelně. Já mám ráda symboly, když vychází z reality. Nejvíc mě inspiruje skutečnost, která má ovšem nějakou vyšší dimenzi. Kanály skutečně mají zvláštní roli v našich dějinách. Kanály ve varšavském povstání i ve Wajdově filmu symbolizují hrdinské a zbytečné umírání. To je polská specialita. Mě zajímaly kanály jako prostor, kde se dá žít a přežít. A přežít, to je židovská specialita. Když jsem točila Evropu, Evropu, tak jsem se obávala, jak židovské publikum přijme mého hrdinu. On skutečně existoval, dosud žije, jmenuje se Salomon Perel a přežil díky tomu, že se choval velmi nehrdinsky: předstíral, že je Němec, dokonce to dotáhl až do výběrové školy hitlerjugend. Tedy žádný hrdina. A vidíte: židovskému publiku se to velmi líbilo. Protože základní židovské pravidlo je přežít. Základní polské přikázání je zemřít.

* LN Heroickou smrtí, dodal bych.

Ano. A když ne, tak se z ní musí heroická smrt udělat. Jako z katastrofy u Smolensku. Mě zajímalo, jak se dá i ve strašných poměrech přežít, jakou sílu má instinkt života.

* LN Dítě, které se tam narodí, ovšem nepřežije. Matka ho zardousí.

Ano, protože musí přežít ostatní. Křik dítěte neutišíte. To se stalo mým tetám: skrývaly se spolu se skupinou Židů v jednom malém městě u Varšavy. Novorozeně, které se tam narodilo, také nemohlo žít víc než pár hodin. Vím, o čem mluvím.

"...Vybavuji si svou reakci na typicky objevný Kierkegaardův postřeh: „Takový vztah, jenž vztahuje sám sebe k sobě samému (totiž k sobě), musel být buď konstituován sám sebou, či vztahem jiným.“ Slzy mi vhrkly do očí při té představě. Panečku, pomyslel jsem si, být takhle chytrý! (Já sám jsem člověk, jemuž činí značné potíže napsat dvě smysluplné věty na téma „Výlet do Zoo“.) Jistě, onen text byl pro mě naprosto nesrozumitelný, ale co na tom záleželo, pokud se Kierkegaard dobře bavil? ..."

VYPRAVĚČ

"Že stačí málo, a je z nás zvíře? I z vás? Ano, mně stačí málo. Otázka je, jaké zvíře se v kom probudí. Jestli vlk, nebo lenochod. Nebo medvídek mýval."

Ro-man Polanski - skákal z okna na ženski ...

Až vyrostu, budu jako Ty, Olgo!

"uchvácení ze ztráty sebe sama" (a sluší mu to v sukni)