Na prnví pohled by se zdálo, že Ferdydurke je vyloženě špatný film. V závislosti se strukturou literárního textu je nejvíce udivující Skolimovského naplňování klasického hollywoodského kánonu a ignorování formálně progresivnějších prostředků. Gombrowicz vytváří absurditu a grotesknost hlavně překotným plynutím textu, častým mantrickým opakováním některých slov a motivů, které si přímo říkají o nekontinuální frenetický střih s velkými detaily... Afektované vedení herců a přehrávání, které si předloha žádá, nemá dostatečný efekt a spíše vyvolává u diváka averzi, což bude asi opět dáno konvenčností stylu, protože si třeba dovedu Ferdydurke velmi dobře představit jako experimentální (a speciálně ještě) animovaný film. V neposlední řadě film není tak vrstevnatý, jako kniha, která dokáže na relativně malém prostoru dvou set stran rozehrát existencionalismus, třídní a věkové rozdíly, poslední vydechnutí feudálního systému, manipulaci, neschopnost člověka dospět, (raději dám tři tečky, už tak je to dost dlouhý komentář)... Skolimovský je ale paradoxně nejsilnější v tom, co sám Gombowicz ve svých dílech lehce opomíjí - zatímco spisovatel se popisy prostředí příliš nezatěžuje, v adaptaci jsou nejsilnější problesky bizarnosti ve vedlejších plánech mizanscény, zejména komparzu - jeptišky, pianista uprostřed jezírka, motiv plynových masek... Motiv plynových masek, který je ve výsledku úplně nejduležitější, protože posouvá adaptaci do takové interpretační roviny, o kterou pokud kniha zavadila, tak velmi implicitně - totiž o plíživě se blížícím nebezpečí nacismu, konci starých pořádků a vizionářských vidinách osudu polského národa.
Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za oknními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy.
Úspěšný fyzik příjíždí na dovolenou ke svému dávnému příteli ze studií s tajným úkolem naverbovat ho zpět do vědeckého života. Poklidný rodinný život versus hektická kariéra. Pomalu plynoucí tempo narušené rychlými průstřihy fyziálních vzorců, not a citátů z filozofických knih během debat. Ani jeden ze spolužáků nechápe volbu toho druhého, přesto je ale společná konfrontace nutí přemýšlet o svých prioritách, možná je i krapet přehodnocovat, ale přesto pokračovat ve vytyčené linii života.
Károly Makk v komorním dramatu reflektuje následky maďarské povstání a pozdním návratem, ale i nepřílišnou doslovností mi evokuje Michalkův pozdější film Pět večerů - čekající žena, muž vracející se z vězení. Tady je ale navíc Lukyna péče o stánoucí tchýni, kterou vytrvale přesvědčuje o tom, že syn ve skutečnosti pěstuje zdárnou kariéru filmového režiséra v Americe. Právě mozaikovité vzpomínky umírající ženy na své mládí vytváří parametry a dělají snímek formálně rafinovaným (a připomínají Sindibáda, který je na takovéto parametrické naraci založen úplně celý).
Sledujeme kariérní postup mladého nadějného fyzika, skrze se Zanussi zamýšlí nad otázkami vědy a morálky, nad tím, kde končí právo člověka být člověkem. Zároveň je ukázán hrdinův rozpor mezi rodinnými povinnostmi a vědeckým výzkumem, nad životem světským a krátkým odpočinkem mezi mnichy ve zdech kláštera. Vše je podáno ve zhuštěném čase formou s častými prostřihy na vědecké dokumenty, přítomna jsou intermezza diskuzí skutečných vědců či studentů
Díky jedné zpackané akci a vrámci krátkého údobí její nápravy hlavní hrdina Maciek poprvé pocítí touhu po životě, pozná lásku a uvědomí si zbytečnost svého dosavadního konání, o kterém pochybuje koneckonců i jeho nejbližší nadřízený. Povinnosti, rozkazy a strach ze zbabělství ale ženou hrdinu vstříc zbytečné smrti, kterou ještě zdůrazňuje Wajdův smysl pro kontrasty - tokání v kostele nad rakvemi omylem zabitých dělníků, smrt tajemníka na pozadí oslavného ohňostroje, loučení ústřední milenecké dvojice za hlasité zábavy ovíněné společnosti, Maciekova osamnělá smrt versus vítání nového dne plného nadějné budoucnosti.
Hlavní hrdina Jozef přijíždí vlakem plným panoptikálních postav do polorozpadlého sanatoria navštívit svého domněle mrtvého otce. Sny se začínají střetávat s realitou, věci se chovají jinak, než by měly a místa se stávají povědomými, známými. Zavládá bezčasí, biedermeier se kříží s rokokem a alžbětínskou dobou, Napoleon stojí vedle Garibaldiho v muzeu voskových figurín, které ale působí znepokojivě (ne)živoucím dojmem. Kolonialismus žije v symbióze s židostvím i západní katolickou kulturou. Dekadentní hojnost zlata, drahých látek a jídla, jak si ho možná zkresleně z dětství pamatuje Jozef, střídá těsně před jeho odchodem na onen svět ošuntělá realita života v ghetu, mršin, rozkladu a židovských pogromů.
"Tohle jsou naši hrdinové. Dobře si je prohlédněte. Jsou to poslední chvíle jejich života." Polský heroismus říznutý upřímností italského neorealismu, jakožto jeden ze základních pilířů polské filmové školy. Zbytečný útěk smrdutými kanály dantovského pekla, i přes velké množství postav dostatečně prokreslené charaktery. To vše je ještě zdůrazněno Wajdowou expresivitou a vršením scén s patřičně promyšleným emočním účinkem.
Jeden den. Deset čistě a pečlivě volených statických velkých celků. Deset více či méně závažných příběhů, vždy ale pouze decentně načrtlých a otevřených pro divákovu imaginaci a přemítání, co danému výseku předcházelo a čím bude pokračovat. Vtrná elektrárna. Stanující pár. Molo u jezera. Bikeři. Lázně. Skákací hrad. Lodní sklad. Dětské hřiště. Sněhulák. Usínající město. Interpretačně bohatá metafyzická meditace ještě více rozvolněná absencní nediegetické hudby. Minimalismus ohlodaný na kost.
Parametrická narace těžící z mozaikovitých momentek. Kontinuální není ani střih, ani diegetická hudba, tyto prvky vytvářejí mentální subjektivitu s náhle se vynořujícími vzpomínkami hlavního hrdiny, hedonického Sindibáda. Secesní přelom století, dívky i zralé ženy oděné jak do lehkých krajek a šifónů, tak do těžkých sametů a kožešin. Rozkvétající poupata zjeměné měkkým světlem, průstřihy na detaily prostředí měšťanských bytů, ale i gotických kostelů nebo přírody ve všech ročních obdobích, všudypřítomných žen.
Monochromatičnost, jasně strukturovaně definovaná pyramida moci a hlavní hrdina Jarek, který opatrně zkouší, nakolik ji může využít pro své vlastní chápání spravedlnosti. Jarek je prostřednictvím svého znuděného kolegy Jakuba konfrontován s otázkami svědomí a etiky. Jakub obhajuje názor práva na existenci - kdo existuje, vítězí. Podle něj v sobě máme jako lidské bytosti vypěstované svědomí, které naštěstí zeslabuje sebevědomí. S Jarkem vede dlouhé debaty a manipuluje ho do situací, ve kterých zkoumá sílu Jarkových možná sice alibistických, ale přesto morálních zásad. Vše ve vygradovaném finále končí remízou přizpůsobivosti cynismu a naivního idealissmu.
Pálfiho režíjní debut byl inspirován novinovým článkem, informujícím o sérii vražd na maďarském venkově. Kdo by ale čekal detektivní příběh bude zklamán - film má mnohem blíže k přírodovědnému dokumentu. V observačním modu natočené nezúčastněné pozorování života v ospalé maďarské vísce, každonenní úkony jednotlivých obyvatel a časté průstřihy na svět zvířecí říše, kde je smrt brána jako přirozená samozřejmost koloběhu života, kdyby tedy nebyla v pár případech jaksi předčasná. Kamera je okatě estetizovaná, často rámuje ve velkých detailech a jejím prostřednictvím si Pálfi dovolí hned několik střihových metaforických žertů, podtrhujících celkové absurdní vyznění snímku. Škoda jen přílišné doslovnosti v závěrečné písni. Škyt.
Tři hrdinové - Ona, On a písečné břehy Baltu. Končící prázdniny a prostý krátký milostný příběh, který ale nemůže dojít naplnění kvůli stále citelným válečným šrámům. Konwického autorský debut překvapuje formálním minimalismem a narativní vyprázdněností. O hlavních hrdinech se divák téměř nic nedozví, je mu ale dovoleno s nimi prožít jeden den prodchnutý nostalgickou atmosférou vědomí, že to co právě prožívají je krásné, ale pokračování je vyloučeno.
Polská Kleopatra (tomu příměru nelze neuniknout), bez sálajícího charismatu Taylorové a Burtona (přestože všichni herci jsou ve Faraonovi typově zajímaví a zapamatovatelní, nikdo nemá podobný "než slezu z plátna budeš se na mě pořád dívat" efekt...), s podobnou okázalostí atrakcí, ale větší uměleckostí - jak jednoduchostí příběhové linie, budováním napětí, kladením hraničních situací, tak třeba pouhým způsobem rámování. Film není špatný, obsahuje několik opravdu působivých scén, intriky, kritiku náboženství, potřebu jedince něco velkého po sobě za nechat... Divák si neuvědomí, že strávil s Egyptem celé tři hodiny... Ale po kulervoucím Vlaku jsem od Kawalerowicze očekávala trochu víc.
Gondoskodás, SPOILERY! Je lepší snášet opravdu hrozná příkoří, která na vás jako na poddaném vykonává tyran, ale mít uklidnění v tom, že všechna tato zvěrstva neděláte vy, máte čisté svědomí? Nebo je lepší být z boží vůle vládcem s pevnou rukou, kterému nikdy nedojde, že koná něco špatného? Čtyři přátelé, hospoda, Maďarsko skrčené pod vládou Šípových křížů a jeden zdánlivě obyčejný večer, který způsobí, že se hrdinové místo pouhého filozofování budou muset opravdu pro jednu nebo druhou možnost rozhodnout. Rozhodnutí, které je díky paradoxu symboličnosti ("pouhá" facka) a doslovnosti (ruce od krve) o to problematičtější. Jedním jediným gestem je dosavadní přesvědčení diváka o charakterech jednotlivých postav obráceno na ruby. Nabízí se sklon relativizovat - hodinář je díky své péči o sirotky jediný, jehož život má opravdovou cenu - závěrečná metafora s padajícími domy je ale přesto výmluvná a ještě zdůrazňuje těžkost obětování morálních zásad.
Někde sem zaslechla, že pokud ve Španělsku člověk neustanoví v závěti jinak, automaticky jeho tělo propadá vědeckým účelům. To jen, abyste se v téhle zemi nebáli náhle zemřít, totiž už úvodní záběry na chladné chodby márnice, podkreslené znepokojivou ambientní hudbou působí celkem strašidelně. Co teprve, když krátce poté příjde pečlivě vykalkulovaný úlek, vyvolaný možnážní sekvencí, kdy těla na pitevních stolech krátce problikují začerněným plátnem! Právě proto je příchod hlavního hrdiny, ovdovělého správce lékařské márnice tak překvapivý. Jsou to voice – overy s bezelstným Espadovým mudrováním, které odlehčují záběry mrtvol. Je to prostě krásně absurdní: pán vypráví o tom, jaké má (teda spíš nemá) rád filmy, do toho vytahuje z bazénku v podlaze, kde jsou těla uskladněna, za šňůrku v krku dalšího nebožtíka, a jednou se dokonce přidá scizovák v podobě veselé hudby. Brecht by měl radost. Jasně, spoustě lidí přišel snímek nechutný, mě se však zdál měnící se charakter tkáně neobyčejně poučný (aneb podívej se na čerstvě rozkrojený mozek prostřednictvím kamery z pěti centimentrů a konečně zjisti, jak vypadá šedá kůra!). Kromě tohoto edukačního významu nelze režisérovi upřít, že natočil nejen "pozoruhodnou metaforu frankismu", hlavně ale portrét stárnoucího muže, kterému se práce stala vším. Btw byla sem vytrestána, jak je to mrtvé, cajk, ale orli vyklovávající střeva z ještě živých ryb, to ne... (MFDF Jihlava 2011)
Divácky je Noční hlídač dost náročný, prvoplánově nevyužívá neobvyklosti prostředí nebo tématu války drogových gangů. O nich se dozvídáme pouze jakoby mimochodem z rádia a korelují estetizované momentky ze života mexičanů. Monotónost a zbytečnost lidského konání, ať už je to sbírání plechovek správce hřibova, namáhavá a bíle špinavá (hehe) práce na stavbách nových hrobek, dány do kontrastu s leštěním a pulírováním honosných míst posledních odpočinků zastřelených bossů. Metafyzický esej vyvolávající otázky o smyslu existence. Memento mori všudypřítomné zbytečné smrti... Jestli jednou budu dokumentarista, budu obtěžovat svět přesně takovými filmy.(MFDF Jihlava)
Baumaxu mám ráda. Zpaměti vysolím na počkání takovou dobrou desítku jeho textů. Asi čtyřikrát jsem ho viděla naživo. Se slzou v oku vzpomínám, jak mi kdysi dávno po koncertě v hradišťském Míru ukazoval starou občanku, na které je jakožto sedmnáctiletý chlapec a já žila v blažené představě, že sem jedna z mála, která zná jeho pravé jméno (do kruté reality jsem byla uvedena hned během dalšího piva). Em Rudénka si jednou za čas citujeme s mými podobně postženými kamarády. Dokument šlape. Díky častému rámování v detailech člověk skoro cítí smrad piva. Dynamický střih háže jednu vtipnou momentku za druhou, a vůbec sem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby tu Xavi zrovna měl koncert a mohla bych mu po koncertě koupit pivo. Osobně jsem se ani minutu nenudila, ale chápu, že nefanouškovi tohle asi nic neřekne.(MFDF Jihlava 2011)
"Představ si, že to některá z těch nachých borek na konci zábru zkazí a oni musí všechny ty náročné choreografie jet znovu. To se jí po natáčení v hospodě pěkně prodraží, aby všem koupila panáka!" Několikrát mi na mysl vytanula spojistost s filmem Sergeje Paradžanova Ašik - Kerib: čiré auteurství, dosžené specifickými formálními prvky (kdo si u Elektry nevšimne pro režiséra typického způsobu snímání, ten je slepý); volné čerpání z folklóru, který se zároveň mísí s moderní technikou (u Paradžanova tomu byly kalašnikovy a kamera, u Jancsóa do děje vstupuje vrtulník, jako alegorie ptáka Ohniváka); spousta více či méně čitelných symbolů; propracovaná, výrazná estetizace. Klíčem k interpretaci by u Elektry měly být okolností maďarského povstání v padesátých letech, avšak i pouhá obecná myšlenka předávání moci je dostatečně nosná. V samotném závěru pak snímek vyznívá nezvykle revolucionářsky - metaforou s příběhem o ptáku Ohniváku explicitně vyjadřuje, že pouze je-li vše staré zbořeno a spáleno, může vzniknout nový, nezkažený řád. Ona poslední Elektřina slova: "Ať žije revoluce!" koneckonců mluví za vše.
Ach, ten kalkul! Už jenom název Andělé slunce je synonymem patosu. Divákovi přímo říká, že uvidí něco o mladých nezkažených dívkách a bude krásně rozesmutnělý z krutosti světa. Je to přesně tak a nezbývá než sledovat jeden vyhrocený "oh" moment za druhým, v jehož podtextu se neskrývá víc, než co by mohla průměrně inteligentní sextánka nadhodit v čajovně někde mezi debatou o hladovějících afrických dětech a vegetariánství. Problémem snímku je to, že samotné téma a prostředí jsou zdánlivě dostatečně nosné, ale jednoznačnost postav film sráží hluboko do midkultu. Když už snímek implicitně pokládá otázku: "Jak je možné, že se něco takového děje?", tak chci vidět , jak hlavní hrdinka prostředím obhroubne a přizpůsobí se. Hlavně ale chci prostřednictvím jednotlivých hrdinů vidět alegorii váhavé společnost, která si sama před sebou své uvědomnělé selhání omlouvá. Ono totiž polopaticky nevyřčené a neukázané má mnohem větší efekt a tah na bránu.
Cyklická, s apatií příjmaná bezvýznamná lopota na pozadí pozvolna, ale o to tíživěji se blížící apokalypsy. Zdá se, že celý okolní svět byl zničen, do záhuby ho uvedlo samo lidstvo, kterému se nepodařilo vymanit se z věčného koloběhu destrukce a ziskuchtivosti. Pokud chce člověk něco získat, musí danou věc nejprve zničit. Ti ušlechtilí si uvědomili, že Bůh již není a začali váhat, zda vůbec existují oni sami. Totální destrukce posledních zbytků pozitivních hodnot lidství. Nihilismus tak zřetelný a šlehavý jako všudypřítomné bičování planiny větrem. Turínský kůň vyznívá o to depresivněji s myšlenkou současné společenské situace a všeobecném úpadku hodnot. Pro Nietszcheho byla zbytečná celá léta strávená s myšlenkami nebezpečí nihilismu, s jeho důvěrou v lidství. Pro otce a dceru (alespoň během doby, kdy je můžeme pozorovat) je bezúčelná každodenní tvrdá lopota. Pro Tarra je zbytečné natáčet další filmy. Zbývá snad něco jiného, než smířené očekávání temnoty? (P.S. díkybohu, že sem Koně neviděla ani ve Varech ani na Lfš. Díky všem spoludivákům z brněnského Artu.)
Takže tak, hipstři se nám zdárně množí a s nimi i popkulturní odkazy, které se reflektují ve filmech, které by se daly označit jako "hipsterské". Zatímco třeba 500 dní se Summer nebo Jmenuji se Oliver Tate se temito odkazy okázele chlubí (cha, vyrůstali sme na Joy Division, posloucháme The Smiths - aneb najdi hipstra, co nebude mít účes jak Morrisey; fotíme na polaroidy, točíme na osmičku, sme divní a hraje nám do toho Alex Turner), Náš den příjde sám sebe shazuje a bere se s nadsázkou. Aneb když zjistíš, že gotika cos ji balil přes net je ve skutečnosti kluk, nabal borku v teplákovce, kup si s dalším šílencem oldskůlové porshe, navleč se do tvídu, kup si kuši a vydej se do Irska. Bude to kůl jak sviň! Opominu-li fakt, že Gavras je svým ironickým a absurdním humorem třeskutě vtipný, stále se tu reflektují vážnější témata, jako kořeny agrese, potřeba jedince nutně patřit do skupiny, samozřejmě xenofobie, (na to, abych brala film jako alegorii homosexuality nejsem dost divoký interpretátor, ale proti gustu...) ... Navíc závěrečná katarze má takovou hloubku a přesah, že i divák, který si do té doby pouze užíval cynický nadhled, najednou musel být dojmut. Nejlepší film Varů, doporučuje deset filmovědců z deseti (nenarazila sem na žádého, kterému by se to nelíbilo)! (MFF KV 2011)
Přes Banány jsme se kdysi dávno (bylo to vrámci jeho retrospektivy na ČT 2) s Allenem seznámili. Já byla hodně malá žába a následný sled jeho pozdějších děl mi vůbec nepřišel tak zábavný, jako fraška odehrávající se z větší části ve Střední Americe. Jenže ouha, po dvacítce už mi to vůbec nepříjde tak vtipné. Jasně, je tu Sedmá pečeť, je tu Křižník Potěmkin. Ale toho prvoplánového humoru a grotesky je moc... Díky, ti, Woody, za tvou pozdější subtilnost, díky ti za Annie Hall, Manhattan, Hanu a její sestry a mnohé další filmy, díky kterým mohu Banány pohřbít a mluvit o mladické nerozvážnosti!
Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k umplynuté stopáži je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011)
Moje komentáře
Ferdydurke (1991)
Na prnví pohled by se zdálo, že Ferdydurke je vyloženě špatný film. V závislosti se strukturou literárního textu je nejvíce udivující Skolimovského naplňování klasického hollywoodského kánonu a ignorování formálně progresivnějších prostředků. Gombrowicz vytváří absurditu a grotesknost hlavně překotným plynutím textu, častým mantrickým opakováním některých slov a motivů, které si přímo říkají o nekontinuální frenetický střih s velkými detaily... Afektované vedení herců a přehrávání, které si předloha žádá, nemá dostatečný efekt a spíše vyvolává u diváka averzi, což bude asi opět dáno konvenčností stylu, protože si třeba dovedu Ferdydurke velmi dobře představit jako experimentální (a speciálně ještě) animovaný film. V neposlední řadě film není tak vrstevnatý, jako kniha, která dokáže na relativně malém prostoru dvou set stran rozehrát existencionalismus, třídní a věkové rozdíly, poslední vydechnutí feudálního systému, manipulaci, neschopnost člověka dospět, (raději dám tři tečky, už tak je to dost dlouhý komentář)... Skolimovský je ale paradoxně nejsilnější v tom, co sám Gombowicz ve svých dílech lehce opomíjí - zatímco spisovatel se popisy prostředí příliš nezatěžuje, v adaptaci jsou nejsilnější problesky bizarnosti ve vedlejších plánech mizanscény, zejména komparzu - jeptišky, pianista uprostřed jezírka, motiv plynových masek... Motiv plynových masek, který je ve výsledku úplně nejduležitější, protože posouvá adaptaci do takové interpretační roviny, o kterou pokud kniha zavadila, tak velmi implicitně - totiž o plíživě se blížícím nebezpečí nacismu, konci starých pořádků a vizionářských vidinách osudu polského národa.
Prokletí (1988)
Hlavní hrdina Karrer tráví své dny čekáním v neustávajícím dešti, než manžel jeho milenky opustí byt, aby mohl zažít pár desítek minut prchavé rozkoše s barovou zpěvačkou, která ho sice zřejmě miluje, ale ne více než samu sebe a vidinu útěku z neutěšeného hornického zapadákova do zářivých světel slávy. Koloběh čekání, přepíjení reality ve stále stejných zaplivaných putykách, kde má i veselá svatební pitka hořkou pachuť. Za oknními tabulkami jezdí uhelné vozíky, ale na rozdíl od Kerrera stoupají vzhůru, pryč od metaforické podobnosti s všudypřítomnými toulavými psy.
Struktura krystalu (1969)
Úspěšný fyzik příjíždí na dovolenou ke svému dávnému příteli ze studií s tajným úkolem naverbovat ho zpět do vědeckého života. Poklidný rodinný život versus hektická kariéra. Pomalu plynoucí tempo narušené rychlými průstřihy fyziálních vzorců, not a citátů z filozofických knih během debat. Ani jeden ze spolužáků nechápe volbu toho druhého, přesto je ale společná konfrontace nutí přemýšlet o svých prioritách, možná je i krapet přehodnocovat, ale přesto pokračovat ve vytyčené linii života.
Dny čekání (1971)
Károly Makk v komorním dramatu reflektuje následky maďarské povstání a pozdním návratem, ale i nepřílišnou doslovností mi evokuje Michalkův pozdější film Pět večerů - čekající žena, muž vracející se z vězení. Tady je ale navíc Lukyna péče o stánoucí tchýni, kterou vytrvale přesvědčuje o tom, že syn ve skutečnosti pěstuje zdárnou kariéru filmového režiséra v Americe. Právě mozaikovité vzpomínky umírající ženy na své mládí vytváří parametry a dělají snímek formálně rafinovaným (a připomínají Sindibáda, který je na takovéto parametrické naraci založen úplně celý).
Iluminace (1973)
Sledujeme kariérní postup mladého nadějného fyzika, skrze se Zanussi zamýšlí nad otázkami vědy a morálky, nad tím, kde končí právo člověka být člověkem. Zároveň je ukázán hrdinův rozpor mezi rodinnými povinnostmi a vědeckým výzkumem, nad životem světským a krátkým odpočinkem mezi mnichy ve zdech kláštera. Vše je podáno ve zhuštěném čase formou s častými prostřihy na vědecké dokumenty, přítomna jsou intermezza diskuzí skutečných vědců či studentů
Popel a démant (1958)
Díky jedné zpackané akci a vrámci krátkého údobí její nápravy hlavní hrdina Maciek poprvé pocítí touhu po životě, pozná lásku a uvědomí si zbytečnost svého dosavadního konání, o kterém pochybuje koneckonců i jeho nejbližší nadřízený. Povinnosti, rozkazy a strach ze zbabělství ale ženou hrdinu vstříc zbytečné smrti, kterou ještě zdůrazňuje Wajdův smysl pro kontrasty - tokání v kostele nad rakvemi omylem zabitých dělníků, smrt tajemníka na pozadí oslavného ohňostroje, loučení ústřední milenecké dvojice za hlasité zábavy ovíněné společnosti, Maciekova osamnělá smrt versus vítání nového dne plného nadějné budoucnosti.
Sanatorium na věčnosti (1973)
Hlavní hrdina Jozef přijíždí vlakem plným panoptikálních postav do polorozpadlého sanatoria navštívit svého domněle mrtvého otce. Sny se začínají střetávat s realitou, věci se chovají jinak, než by měly a místa se stávají povědomými, známými. Zavládá bezčasí, biedermeier se kříží s rokokem a alžbětínskou dobou, Napoleon stojí vedle Garibaldiho v muzeu voskových figurín, které ale působí znepokojivě (ne)živoucím dojmem. Kolonialismus žije v symbióze s židostvím i západní katolickou kulturou. Dekadentní hojnost zlata, drahých látek a jídla, jak si ho možná zkresleně z dětství pamatuje Jozef, střídá těsně před jeho odchodem na onen svět ošuntělá realita života v ghetu, mršin, rozkladu a židovských pogromů.
Kanály (1957)
"Tohle jsou naši hrdinové. Dobře si je prohlédněte. Jsou to poslední chvíle jejich života." Polský heroismus říznutý upřímností italského neorealismu, jakožto jeden ze základních pilířů polské filmové školy. Zbytečný útěk smrdutými kanály dantovského pekla, i přes velké množství postav dostatečně prokreslené charaktery. To vše je ještě zdůrazněno Wajdowou expresivitou a vršením scén s patřičně promyšleným emočním účinkem.
Tejút (2007)
Jeden den. Deset čistě a pečlivě volených statických velkých celků. Deset více či méně závažných příběhů, vždy ale pouze decentně načrtlých a otevřených pro divákovu imaginaci a přemítání, co danému výseku předcházelo a čím bude pokračovat. Vtrná elektrárna. Stanující pár. Molo u jezera. Bikeři. Lázně. Skákací hrad. Lodní sklad. Dětské hřiště. Sněhulák. Usínající město. Interpretačně bohatá metafyzická meditace ještě více rozvolněná absencní nediegetické hudby. Minimalismus ohlodaný na kost.
Sindibád (1971)
Parametrická narace těžící z mozaikovitých momentek. Kontinuální není ani střih, ani diegetická hudba, tyto prvky vytvářejí mentální subjektivitu s náhle se vynořujícími vzpomínkami hlavního hrdiny, hedonického Sindibáda. Secesní přelom století, dívky i zralé ženy oděné jak do lehkých krajek a šifónů, tak do těžkých sametů a kožešin. Rozkvétající poupata zjeměné měkkým světlem, průstřihy na detaily prostředí měšťanských bytů, ale i gotických kostelů nebo přírody ve všech ročních obdobích, všudypřítomných žen.
Ochranné zbarvení (1977)
Monochromatičnost, jasně strukturovaně definovaná pyramida moci a hlavní hrdina Jarek, který opatrně zkouší, nakolik ji může využít pro své vlastní chápání spravedlnosti. Jarek je prostřednictvím svého znuděného kolegy Jakuba konfrontován s otázkami svědomí a etiky. Jakub obhajuje názor práva na existenci - kdo existuje, vítězí. Podle něj v sobě máme jako lidské bytosti vypěstované svědomí, které naštěstí zeslabuje sebevědomí. S Jarkem vede dlouhé debaty a manipuluje ho do situací, ve kterých zkoumá sílu Jarkových možná sice alibistických, ale přesto morálních zásad. Vše ve vygradovaném finále končí remízou přizpůsobivosti cynismu a naivního idealissmu.
Škyt (2002)
Pálfiho režíjní debut byl inspirován novinovým článkem, informujícím o sérii vražd na maďarském venkově. Kdo by ale čekal detektivní příběh bude zklamán - film má mnohem blíže k přírodovědnému dokumentu. V observačním modu natočené nezúčastněné pozorování života v ospalé maďarské vísce, každonenní úkony jednotlivých obyvatel a časté průstřihy na svět zvířecí říše, kde je smrt brána jako přirozená samozřejmost koloběhu života, kdyby tedy nebyla v pár případech jaksi předčasná. Kamera je okatě estetizovaná, často rámuje ve velkých detailech a jejím prostřednictvím si Pálfi dovolí hned několik střihových metaforických žertů, podtrhujících celkové absurdní vyznění snímku. Škoda jen přílišné doslovnosti v závěrečné písni. Škyt.
Ostatni dzien lata (1958)
Tři hrdinové - Ona, On a písečné břehy Baltu. Končící prázdniny a prostý krátký milostný příběh, který ale nemůže dojít naplnění kvůli stále citelným válečným šrámům. Konwického autorský debut překvapuje formálním minimalismem a narativní vyprázdněností. O hlavních hrdinech se divák téměř nic nedozví, je mu ale dovoleno s nimi prožít jeden den prodchnutý nostalgickou atmosférou vědomí, že to co právě prožívají je krásné, ale pokračování je vyloučeno.
Faraon (1966)
Polská Kleopatra (tomu příměru nelze neuniknout), bez sálajícího charismatu Taylorové a Burtona (přestože všichni herci jsou ve Faraonovi typově zajímaví a zapamatovatelní, nikdo nemá podobný "než slezu z plátna budeš se na mě pořád dívat" efekt...), s podobnou okázalostí atrakcí, ale větší uměleckostí - jak jednoduchostí příběhové linie, budováním napětí, kladením hraničních situací, tak třeba pouhým způsobem rámování. Film není špatný, obsahuje několik opravdu působivých scén, intriky, kritiku náboženství, potřebu jedince něco velkého po sobě za nechat... Divák si neuvědomí, že strávil s Egyptem celé tři hodiny... Ale po kulervoucím Vlaku jsem od Kawalerowicze očekávala trochu víc.
Pátá pečeť (1976)
Gondoskodás, SPOILERY! Je lepší snášet opravdu hrozná příkoří, která na vás jako na poddaném vykonává tyran, ale mít uklidnění v tom, že všechna tato zvěrstva neděláte vy, máte čisté svědomí? Nebo je lepší být z boží vůle vládcem s pevnou rukou, kterému nikdy nedojde, že koná něco špatného? Čtyři přátelé, hospoda, Maďarsko skrčené pod vládou Šípových křížů a jeden zdánlivě obyčejný večer, který způsobí, že se hrdinové místo pouhého filozofování budou muset opravdu pro jednu nebo druhou možnost rozhodnout. Rozhodnutí, které je díky paradoxu symboličnosti ("pouhá" facka) a doslovnosti (ruce od krve) o to problematičtější. Jedním jediným gestem je dosavadní přesvědčení diváka o charakterech jednotlivých postav obráceno na ruby. Nabízí se sklon relativizovat - hodinář je díky své péči o sirotky jediný, jehož život má opravdovou cenu - závěrečná metafora s padajícími domy je ale přesto výmluvná a ještě zdůrazňuje těžkost obětování morálních zásad.
Drive (2011)
Mám ráda osmdesátky a Kavinského. Slow-motiony podkreslené hypnotickým duněním. Se samozřejmostí podávané rafinované násilí. Artově otevřené konce. Drive mi sednul.
Život je krásný (1946)
Fascinující, jak některá díla klasického Hollywoodu dokázala brilantně balancovat na hranici kýče.
Léto s Monikou (1953)
Harriet Andersson a tlustá?! To si ze mě děláš, Ingmare, srandu!
Mrtvoly… (1981)
Někde sem zaslechla, že pokud ve Španělsku člověk neustanoví v závěti jinak, automaticky jeho tělo propadá vědeckým účelům. To jen, abyste se v téhle zemi nebáli náhle zemřít, totiž už úvodní záběry na chladné chodby márnice, podkreslené znepokojivou ambientní hudbou působí celkem strašidelně. Co teprve, když krátce poté příjde pečlivě vykalkulovaný úlek, vyvolaný možnážní sekvencí, kdy těla na pitevních stolech krátce problikují začerněným plátnem! Právě proto je příchod hlavního hrdiny, ovdovělého správce lékařské márnice tak překvapivý. Jsou to voice – overy s bezelstným Espadovým mudrováním, které odlehčují záběry mrtvol. Je to prostě krásně absurdní: pán vypráví o tom, jaké má (teda spíš nemá) rád filmy, do toho vytahuje z bazénku v podlaze, kde jsou těla uskladněna, za šňůrku v krku dalšího nebožtíka, a jednou se dokonce přidá scizovák v podobě veselé hudby. Brecht by měl radost. Jasně, spoustě lidí přišel snímek nechutný, mě se však zdál měnící se charakter tkáně neobyčejně poučný (aneb podívej se na čerstvě rozkrojený mozek prostřednictvím kamery z pěti centimentrů a konečně zjisti, jak vypadá šedá kůra!). Kromě tohoto edukačního významu nelze režisérovi upřít, že natočil nejen "pozoruhodnou metaforu frankismu", hlavně ale portrét stárnoucího muže, kterému se práce stala vším. Btw byla sem vytrestána, jak je to mrtvé, cajk, ale orli vyklovávající střeva z ještě živých ryb, to ne... (MFDF Jihlava 2011)
Noční hlídač (2011)
Divácky je Noční hlídač dost náročný, prvoplánově nevyužívá neobvyklosti prostředí nebo tématu války drogových gangů. O nich se dozvídáme pouze jakoby mimochodem z rádia a korelují estetizované momentky ze života mexičanů. Monotónost a zbytečnost lidského konání, ať už je to sbírání plechovek správce hřibova, namáhavá a bíle špinavá (hehe) práce na stavbách nových hrobek, dány do kontrastu s leštěním a pulírováním honosných míst posledních odpočinků zastřelených bossů. Metafyzický esej vyvolávající otázky o smyslu existence. Memento mori všudypřítomné zbytečné smrti... Jestli jednou budu dokumentarista, budu obtěžovat svět přesně takovými filmy.(MFDF Jihlava)
Em a On (2011)
Baumaxu mám ráda. Zpaměti vysolím na počkání takovou dobrou desítku jeho textů. Asi čtyřikrát jsem ho viděla naživo. Se slzou v oku vzpomínám, jak mi kdysi dávno po koncertě v hradišťském Míru ukazoval starou občanku, na které je jakožto sedmnáctiletý chlapec a já žila v blažené představě, že sem jedna z mála, která zná jeho pravé jméno (do kruté reality jsem byla uvedena hned během dalšího piva). Em Rudénka si jednou za čas citujeme s mými podobně postženými kamarády. Dokument šlape. Díky častému rámování v detailech člověk skoro cítí smrad piva. Dynamický střih háže jednu vtipnou momentku za druhou, a vůbec sem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby tu Xavi zrovna měl koncert a mohla bych mu po koncertě koupit pivo. Osobně jsem se ani minutu nenudila, ale chápu, že nefanouškovi tohle asi nic neřekne.(MFDF Jihlava 2011)
Elektra a její pravda (1974)
"Představ si, že to některá z těch nachých borek na konci zábru zkazí a oni musí všechny ty náročné choreografie jet znovu. To se jí po natáčení v hospodě pěkně prodraží, aby všem koupila panáka!" Několikrát mi na mysl vytanula spojistost s filmem Sergeje Paradžanova Ašik - Kerib: čiré auteurství, dosžené specifickými formálními prvky (kdo si u Elektry nevšimne pro režiséra typického způsobu snímání, ten je slepý); volné čerpání z folklóru, který se zároveň mísí s moderní technikou (u Paradžanova tomu byly kalašnikovy a kamera, u Jancsóa do děje vstupuje vrtulník, jako alegorie ptáka Ohniváka); spousta více či méně čitelných symbolů; propracovaná, výrazná estetizace. Klíčem k interpretaci by u Elektry měly být okolností maďarského povstání v padesátých letech, avšak i pouhá obecná myšlenka předávání moci je dostatečně nosná. V samotném závěru pak snímek vyznívá nezvykle revolucionářsky - metaforou s příběhem o ptáku Ohniváku explicitně vyjadřuje, že pouze je-li vše staré zbořeno a spáleno, může vzniknout nový, nezkažený řád. Ona poslední Elektřina slova: "Ať žije revoluce!" koneckonců mluví za vše.
Okurkový hrdina (1963)
Z formálního hlediska dost možná nejdramatičtější deflorace v dějinách kinematografie.
Andělé Slunce (2006)
odpad!Ach, ten kalkul! Už jenom název Andělé slunce je synonymem patosu. Divákovi přímo říká, že uvidí něco o mladých nezkažených dívkách a bude krásně rozesmutnělý z krutosti světa. Je to přesně tak a nezbývá než sledovat jeden vyhrocený "oh" moment za druhým, v jehož podtextu se neskrývá víc, než co by mohla průměrně inteligentní sextánka nadhodit v čajovně někde mezi debatou o hladovějících afrických dětech a vegetariánství. Problémem snímku je to, že samotné téma a prostředí jsou zdánlivě dostatečně nosné, ale jednoznačnost postav film sráží hluboko do midkultu. Když už snímek implicitně pokládá otázku: "Jak je možné, že se něco takového děje?", tak chci vidět , jak hlavní hrdinka prostředím obhroubne a přizpůsobí se. Hlavně ale chci prostřednictvím jednotlivých hrdinů vidět alegorii váhavé společnost, která si sama před sebou své uvědomnělé selhání omlouvá. Ono totiž polopaticky nevyřčené a neukázané má mnohem větší efekt a tah na bránu.
Turínský kůň (2011)
Cyklická, s apatií příjmaná bezvýznamná lopota na pozadí pozvolna, ale o to tíživěji se blížící apokalypsy. Zdá se, že celý okolní svět byl zničen, do záhuby ho uvedlo samo lidstvo, kterému se nepodařilo vymanit se z věčného koloběhu destrukce a ziskuchtivosti. Pokud chce člověk něco získat, musí danou věc nejprve zničit. Ti ušlechtilí si uvědomili, že Bůh již není a začali váhat, zda vůbec existují oni sami. Totální destrukce posledních zbytků pozitivních hodnot lidství. Nihilismus tak zřetelný a šlehavý jako všudypřítomné bičování planiny větrem. Turínský kůň vyznívá o to depresivněji s myšlenkou současné společenské situace a všeobecném úpadku hodnot. Pro Nietszcheho byla zbytečná celá léta strávená s myšlenkami nebezpečí nihilismu, s jeho důvěrou v lidství. Pro otce a dceru (alespoň během doby, kdy je můžeme pozorovat) je bezúčelná každodenní tvrdá lopota. Pro Tarra je zbytečné natáčet další filmy. Zbývá snad něco jiného, než smířené očekávání temnoty? (P.S. díkybohu, že sem Koně neviděla ani ve Varech ani na Lfš. Díky všem spoludivákům z brněnského Artu.)
Náš den přijde (2010)
Takže tak, hipstři se nám zdárně množí a s nimi i popkulturní odkazy, které se reflektují ve filmech, které by se daly označit jako "hipsterské". Zatímco třeba 500 dní se Summer nebo Jmenuji se Oliver Tate se temito odkazy okázele chlubí (cha, vyrůstali sme na Joy Division, posloucháme The Smiths - aneb najdi hipstra, co nebude mít účes jak Morrisey; fotíme na polaroidy, točíme na osmičku, sme divní a hraje nám do toho Alex Turner), Náš den příjde sám sebe shazuje a bere se s nadsázkou. Aneb když zjistíš, že gotika cos ji balil přes net je ve skutečnosti kluk, nabal borku v teplákovce, kup si s dalším šílencem oldskůlové porshe, navleč se do tvídu, kup si kuši a vydej se do Irska. Bude to kůl jak sviň! Opominu-li fakt, že Gavras je svým ironickým a absurdním humorem třeskutě vtipný, stále se tu reflektují vážnější témata, jako kořeny agrese, potřeba jedince nutně patřit do skupiny, samozřejmě xenofobie, (na to, abych brala film jako alegorii homosexuality nejsem dost divoký interpretátor, ale proti gustu...) ... Navíc závěrečná katarze má takovou hloubku a přesah, že i divák, který si do té doby pouze užíval cynický nadhled, najednou musel být dojmut. Nejlepší film Varů, doporučuje deset filmovědců z deseti (nenarazila sem na žádého, kterému by se to nelíbilo)! (MFF KV 2011)
Banáni (1971)
Přes Banány jsme se kdysi dávno (bylo to vrámci jeho retrospektivy na ČT 2) s Allenem seznámili. Já byla hodně malá žába a následný sled jeho pozdějších děl mi vůbec nepřišel tak zábavný, jako fraška odehrávající se z větší části ve Střední Americe. Jenže ouha, po dvacítce už mi to vůbec nepříjde tak vtipné. Jasně, je tu Sedmá pečeť, je tu Křižník Potěmkin. Ale toho prvoplánového humoru a grotesky je moc... Díky, ti, Woody, za tvou pozdější subtilnost, díky ti za Annie Hall, Manhattan, Hanu a její sestry a mnohé další filmy, díky kterým mohu Banány pohřbít a mluvit o mladické nerozvážnosti!
Sabrina (1954)
Kdo by bral Davida, když může mít Humphreyho! A Givenchyho k tomu!
Svědek obžaloby (1957)
Mám takovou soukromou misi - najít alespoň jeden film Byllyho Wildera, který by nebyl dokonalý. Tohle taky nebude on. (LFŠ 2011)
Hra (2011)
Nejvýraznější je šikana, vycizelovaná psychická "hra", která v konfrontací s naivitou tří obětí a apatií okolí vyvolává největší emoce. Následuje explicitní kritika pokrytecké politické korektnosti a přehnané tolerance. Zajímavá je taky paralela mezi skupinou sígrů a obětí. Jednak je tu znázorněn jakýsi začarovaný kruh agrese (lekce starších kluků, odplata tatínků). Jednak přestože je každá skupina z opačné části společenského spektra, ani na jednu nemají rodiče čas, což je zdůrazněno metaforickými intermezzi s opuštěnou kolébkou, která na začátku možná působí jako vtipně absurdní kontrapunkt, ale o to víc pak s postupným odkrýváním děje mrazí. Hanekeovská hra s divákovou morálkou a společenskými normami - když rodiče opožděně zasáhnou, na jednu stranu si divák uvědomuje násilnost činu, ale vzhledem k umplynuté stopáži je v deziluzi z většinového verbálního řešení dosud problěhlých konfliktů a proto cítí hořkosladké zadostiučinění, které ale nemá dlouhého trvání. Chladnost a civilnost formální stránky filmu (dlouhé statické záběry, používání studených odstínů barev, nepoužití filmové hudby) a vysoké nároky na recepci ještě zesiluje posit reálnosti a naštvání, divák si připadá jako jeden z apatických pozorovatelů z příběhu (a jako oni můžou a nemůžou utéct z dopravního prostředku, divák může a nemůže utéct z kina, haha), takže subjektivizace tu vlastně získává úplně nový rozměr! (MFF KV 2011)