Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Dobrodružný

Recenze (431)

plakát

Malý princ (2015) 

Od čiré nenávisti způsobené z nepochopení myšlením desetiletého dítěte si mi příběh malého prince prošlapal cestičku až k maximálnímu hodnocení (v tomto případě velké díky tvůrcům za celé zpracování), ale tak si říkám, že za to mohou všechny ty růže, o kterém jsem v životě zavadil, všechny ty lišky, které jsem si ochočil a hlavně pilot, který mi vyprávěl příběh, jak … potkal.

plakát

Jurský svět: Zánik říše (2018) 

Ten film je tak tupý až to bolí. Ten pocit, kdy předvídáte, co se stane „na plátně“, protože se nějak musí posunout scéna a ono se to skutečně stane nebo uvědomění si, že ta „nelogická“ scéna z před pěti minut tam byla jako oslí můstek, aby současná scéna měla nějaký význam a nějak musí posunout scénu, je k nezaplacení. A to doslova. Chápu, že současný filmový průmysl funguje na opakování úspěšného receptu, ale jakžtakž sympatičtí herci a možnosti techniky (CGI triků) vám prostě neudělají dobrý film a v tomto případě mě to docela nas*alo.

plakát

Úžasňákovi 2 (2018) 

Já nevím. Přijde mi, že kouzlo „původních“ filmů studia Pixar bylo o zasazení milionkrát viděných postav/motivů do naprosto netradičních situací a kromě pokračování Příběhu hraček, jejichž výhrou byly změny žánrů filmu, ty sequely vůbec nefungují nebo spíš vyzní jako nastavená kaše, která v mých očích pošlapává „svatý“ originál. U druhého dílu rodiny Úžasňákových je znovu vidět „chemie“ mezi postavami, skvělá retro výprava a zajímavé akční scény, ale to hlavní (příběh) je vágní až nezajímavé. Právě to, proč se se z výše zmíněných ingrediencí podařilo uklohnit zajímavý film/příběh byla neotřelá motivace hlavního záporáka, která nejde jen tak lehce opakovat, a celkový zážitek z dalšího dobrodružství Boba Parra a jeho rodiny ve mně strašně lehce vyšuměl.

plakát

Kryštůfek Robin (2018) 

Ono pojmenovat film ze světa medvídka Pú po jediném lidském hrdinovi a obsadit ho skoro padesátiletým hercem už něco značí a docela by mě zajímalo, jak cifršpióni zareagovali, když zjistili, že výsledný produkt není tak docela podívaná pro celou rodinu. Už se párkrát stalo (např. Toy Story 3), kdy se tvůrci chtě-nechtě ve střetu s pokračováním legendy nevyvarovali bilancování, a já s tím ve své podstatě nemám sebemenší problém. A film jsem si užil o to víc, když už jsme zase „zestárl“ k pochopení uvažování „zvířecích“ hrdinů nepodobnému ničemu jinému než dětem předškolní věku. #Tygříkrules PS: Dřív nebo později musí vzniknout, a tak doufám, že se podaří sehnat „původní“ sestavu dabérů.

plakát

Sidney Hall (2017) 

Vždycky mě mile potěší, když tady na čsfd narazím na film, který mě nějakým způsobem zaujme (popisem nebo trailerem), a já nakonec zjistím, že se za tou svrchní informační fasádou skrývá ještě mnohem zajímavější myšlenka/vyznění. Stejně jako tady u „vytracení Sidneyho Halla“ podle mě nejde primárně o tajuplné zmizení talentovaného spisovatele, jako o pokus o náhled do hlavy zadumaného teenagera, kterému se nějakým způsobem podařilo vytvořit něco, kvůli čemuž si o něm okolí myslí, že má skutečný dar. Tento stavební kámen příběhu se tvůrcům podařilo postavit typologicky přesným výběrem Logana Lermana, kterému však jeho chlapecký vzhled docela brání prodat druhou polovinu filmu, která je o jistém „konfliktu“, kterým si projde v následujících letech své kariéry. Tady bych viděl problém, proč má půlka uživatelů problém to ohodnotit na stěží průměr. Pokud se však divákovi podaří vyladit na tu správnou tvůrčí notu, dostane se mu nevšedního zážitku s velmi silným emocionálním přesahem „o životě Sidneyho Halla“.

plakát

The Guernsey Literary and Potato Peel Pie Society (2018) 

Kdybych byl cynik, tak bych Guernseyskou společnost pro literaturu a bramborový mřížák označil za bohapustý kýč. Protože takový ale nejsem, nemůžu se zbavit pocitu o maximálním počtu hvězd. Je to samozřejmě hodnocení jen v rámci daného žánru historické romance, jejímiž největšími plusy se pak jeví přesné obsazení a skvělá výprava. Samotný výběr podle hereckých škatulek tady neskutečně pomohl docela neinovativní řemeslnosti režiséra Mikea Newella. To co podle mě daný film zvedá z průměru je zápletka, kterou hlavní hrdinka musí rozplést po svém relativně naivním příjezdu na ostrov a týká se jeho dřívější okupace vojsky nacistického Německa.

plakát

Všechno úplně všechno (2017) 

Já bych měl jediný problém se samotnou látkou, ale dal jsem tomu šanci i přesto, že prostě nejsem filmová ani knižní cílovka. Proto musím strašně ocenit, jakým způsobem režisérka vyřešila ten „malý“ problém, kdy hlavní hrdinka nemůže opustit vlastní dům a přece musí začít vrkat se svým vyvoleným. Celkem logické textování je tak obrazu zachytitelné, asi jako vojenské estrády na Rudém náměstí. Rozhodně musím ocenit i výpravu filmu. Mně se zkrátka líbí ten design interiérů, který zvolili pro první půlku filmu a to jak to vypadá ve druhé části je „eye candy“ samo o sobě. V neposlední řadě je třeba ocenit i herecký ansámbl, hlavně ústřední duo si to uhrálo úplně bez problémů a to, aby spolu mohli být „až navěky“ už samotná kniha vyřešila docela chytře, za to za mě taky palec hore.

plakát

Tři billboardy kousek za Ebbingem (2017) 

Já prostě McDonaghovi ten svůj pocit, že vlastně vůbec nevěděl, jak to má celé ukončit, tu jednu konkrétní scénu pár minut před koncem, které tam je jak pěst na oko a dává smysl jen ve spojitosti s úplně posledním záběrem, dokážu s lehkým srdcem odpustit, protože celé to co se děje před tím, počínaje námětem příběhu, přes výběr hereckého ansámblu až po samotné režisérské vedení je naprostá paráda. Dokonce tak velká, že ve snaze napsat tento komentář jsem se taky dostal do bodu, jak tu svou myšlenku uzavřít. Prostě Tři billboardy kousek za Ebbingem doporučuje pět útočníků holandského nároďáku z pěti #Huntelaar. PS: Líbí se mi ten easteregg s „konkrétním“ geografickým místem v názvu a přitom by se to to je celé dalo velmi lehce ukotvit téměř kamkoliv na světě.

plakát

Creed (2015) 

Asi už jsem starej a měl bych si zajet do Pelhřimova, protože jak jinak si vysvětlit fakt, že už od začátku jsem viděl tu nitku, za kterou si mě Ryan Coogler vedl, jak stavěl příběh, jak nic neříkající scény v jedné části filmu, měly význam v té další, a dovysvětlovaly motivace postav, tak jsem si na konci zafandil jako už dlouho ne. Zkrátka a jistě, i přes tu očividnou kalkulaci při tvorbě x-tého pokračování Rocky Balboa (nebo právě proto) jsem si k postavám našel svůj vztah a jistě k tomu přispěly i herecké výkony. A Slye bych zas tak neadoroval, i když se mi líbil, protože hrál postavu, která definovala jeho herecké možnosti, a zestárl dost na to, aby byl uvěřitelný v mentorské roli. Musím přiznat, že se těším na pokračování, právě jak se stejným problémem popere Ivan Drago teda vlastně Dolph Lundgren.

plakát

Valerian a město tisíce planet (2017) 

Snad nikdy v životě jsem neviděl film, kde by se tak bila obrazová kvalita s příběhovou „nekvalitou“. Tam kde Besson producent zvládl svou práci na jedničku, najal si skvělé výtvarníky a výsledná vizuální stránka je dech beroucí, tak tam Besoon jako vypravěč příběhu a režisér pohořel skoro na plné čáře. Celé To, o čem ten film je, a velmi pravděpodobně se jedná o rádoby ekologickou agitku mířící na to „správné“ místo v hercně, totálně podkopává jalová motivace hlavního padoucha a naprostá absence jakékoli chemie mezi ústředním duem. Určitě té jejich (dokonce i špatně napsané) romanci ubližuje, že jak Cara, tak Dane mají v mých očích mimo svou hereckou škatulku velmi omezené možnosti. Tam kde jsou oba silní (uzavřenější, málo mluvní hrdinové) po nich „pan“ režisér chce charismatické, hláškující a škádlící se akční postavy, se kterými by/za postavy/diváci měli jít. Škoda toho, protože představa, že by se navíc na 3D podobě filmu podíleli maníci, co dělali Avatara, mě krapet rozechvívá.