Je mi jedno, že Robert Downey ml. hraje zpravidla sám sebe, vždyť kdo má taky lepší předpoklady zahrát Roberta Downeyho ml. než Robert Downey ml., ovšem není mi jedno, že workoholicko-hračičkovský podtón prvního dílu nahradil skřípavý orchestr s ožralým dirigentem, kde nikdo pořádně netuší, na co a kdy hrát. Ani Iron Man zkrátka není ze železa a Mickey Rourke do starého železa nepatří. Jinak k tomu nemám co dodat.
Ano, Tony Stark je arogantní, rozmazlený a poživačný ochlasta a děvkař... a proč to všichni říkají, jako by na tom bylo něco špatného? Podstatné je, že má srdce na pravém místě, tedy s menší dopomocí, a s pomocnou rukou na konci vlastního ramene je už maličkost změnit se z neřízené střely ve střelu s dalekým dosahem. Kterážto střela vítězí na body dokonce i s Miss Unylost Paltrow, která z toho šoku dokonce začne předvádět cosi jako city. Jen kdyby akční scény měly šťávu těch pracovně-tokavých, ale dám na maminčinu radu, že člověk nemůže chtít všechno. Ale třeba už změnila názor - koneckonců, svoje původní doporučení, že nemám potlačovat své emoce, taky po čtvrtém rozflákaném talíři a druhém spolužákovi odvezeném na chirurgii odvolala.
Čtyři vraždy nestačí aneb je dávno jasné, že anglický venkov je jen PR termín pro devátý okruh pekla. Nicméně myšlenka, že Sherlock pochytil některé své finesy od slečny Marplové, mě docela pobavila.
Angelina v dobách, než ji továrna na sny proměnila v odevzdanou dělnici, je fakt dobrá, ale přijde mi mírně nefér, že se její výkon zdůrazňuje na úkor ostatních jenom proto, že se její Lisa chová vyšinutěji než ostatní. Podle mě to má herec ztvárňující postavu, které od pohledu fičí pod tašky, paradoxně snadnější než ten, který má k dispozici jen subtilnější formy vyjádření. Proti hereckým výkonům se nedá nic namítnout, sice je to vzhledem k tématu skoro výhradně dámská jízda, ale holky rozhodně vědí, kdy šlápnout na plyn, kdy to přibrzdit a kdy se jenom vézt. Jenže film jako celek je nejenom děsivě nevyrovnaný, ale navíc neskutečně falešný a hloupý. Pominu obvyklé filmové žonglování diagnózami, protože fakt, že mi pije krev, je spíš moje profesionální deformace (případně diagnóza), a to, že postavy zásadně trpí něčím úplně jiným, než mají napsáno v chorobopisu/scénáři, se dá přičíst diagnosticko-léčebnému pravěku, kdy se příběh odehrává, i když hraniční porucha osobnosti je noční můrou odborníků v jakékoli době. Jenže Girl, Interrupted není o tenké hranici mezi normalitou a chorobností a není ani metaforou o světě prohlašujícím za nenormální všechno, co se mu nehodí do spořádaného rámu, takže řeči o feminizovaném Přeletu nad kukaččím hnízdem mi přijdou krajně mimo a výraz "takhle to fakt bylo" dost problematický, protože myslet si, že psychiatrie se sestává z prohlášení k nemocnému "jsi jenom líná, sobecká a rozmazlená," načež se postižený kaje a dá se do pořádku, může leda šílenec (no pun intended). Tudíž mi uniká celkový smysl snímku, ale zase taková ztráta času to nebyla, i kdyby jen díky herečkám a neodolatelné britské kočičce Ruby. Já si vůbec myslím, že filmy by byly lepší, kdyby v nich bylo víc koček.
Aston Martin zůstal v garáži, martini u ledu a lepé krásky na barových židlích - špionážní dobrodružství nahradila šedivě upachtěná a nikdy nekončící úředničina, kde se paranoia přesunula z hájemství duševních poruch do realistického vidění světa, jediný dlouhodobý vztah se navazuje se skotskou a cigaretami a soukromý život je luxusem, na který může být kdykoli uvalena exekuce. Tím spíš v době, kdy ze srdečných pozdravů z Ruska vane mráz přicházející z Kremlu a boj se přesouvá na domácí stranu hřiště, protože tým ve složení komisař Gordon, Sherlock Holmes, Mr. Darcy, Arnim Zola, Caesar, lord Blackwood a Caligula zjišťuje, že si dost možná už dlouho střílí vlastní góly... jenže i když to tým na poli proti moskevské přesilovce vyhraje, neznamená to, že jednotliví členové nevyfasují doživotní červenou kartu nejen v pracovní sféře. Sedmdesátkový feeling "jedna šedá vládne všem" nemá chybu, ale je to hlavně vědomí, že autor přesně věděl, o čem píše, a souhra hereckého orchestru, v kterém se jednotlivá sóla rozhodně neztrácejí, tak skvělá, že je těžké chválit někoho konkrétního, ale z ryze osobního hlediska bych vyzdvihla Stronga a Cumberbatche. A v neposlední řadě dopad filmu - podobně jako u hrdinů se za strohou maskou skrývá emocionální bouře, ničivá ve svém dopadu, protože bez ohledu na to, jak moc se jednotliví protagonisté a jejich ne(v)hodné známosti snaží odsunout své city a soukromí na vedlejší kolej, je to právě la passion, jež míchá kartami a vynáší zničující závěrečný triumf. Tahle reminiscence osudu Guye Burgesse, jednoho z členů neblaze proslulé Cambidgeské pětky, kterého shodou náhod (?) v minulosti ztvárnili hned dva členové ansámblu Tinker Tailor Soldier Spy, má sílu a sofistikovanost, jakou mnohé doslovnější snímky tak postrádají, a už proto nad reakcemi, že je to nudné, pomalé nebo dokonce nepřehledné a nepochopitelné, vrtím hlavou v němém úžasu. Mně je zapotřebí přesně takových filmů, bohužel jich je méně než uživatelů ČSFD, u kterých TheMaker nežadonil o bod.
Při vší úctě, ani čekání na Godota není taková nuda jako četba místních komentářů, zabavilo mě akorát tipování, který uživatel bude pobouřeně kázat proti homofobnímu ladění snímku a kterému bude naopak stříkat homofobie z pera, ehm. O těch druhých si myslím své "své" = "když mi něco nevoní, nestrkám do toho nos ani jiné orgány"), k těm prvním jen tolik, že označovat Cruising za homofobní propagandu znamená zaměňovat symptom za příčinu, což je, jak každý medik ví, základní chyba k diagnóze, vedoucí časem k nevyhnutelnému exitu. Ve výsledku je totiž daleko zhoubnější trvat na tom, aby se jisté věci zobrazovaly výhradně v pozitivním světle, protože pozitivní diskriminace nepřestává být diskriminací, zato je velice účinnými klapkami na očích, které zužují zorný úhel do tunelového vidění, a že je něco dobré pro drožkářskou kobylu ještě neznamená, že je to dobré pro lidské mraveniště. Tím, co staví Friedkin na pranýř, je naše netolerance a potlačování všeho, co se nám nehodí do krámu, do tmy, a naši následnou fascinaci tmou, kterou jsme sami způsobili a přesto fňukáme, že nám někdo zhasl. Jenže jak zpíval Johnny Cash, What's done in the dark will be brought to the light, a jak pravil Fritz, hledíš-li dlouho do propasti, pohlédne i ona do tebe. Zda se jí to, co vidí, bude zamlouvat nebo ne, toť otázka pro posthamletovský svět... Od Friedkinova mnohoznačného rozloučení s érou, v které bylo HIV jen náhodným nesmyslným shlukem písmen, se dá čekat leccos, musím se ale přiznat, že jsem nečekala, že Achillovou patou, na kterou bude Cruising kulhat, bude zrovna Al. Kdyby místo poněkud bezvýrazného proplouvání polosvětem zvolil kurs podobnému tomu, s kterým křižoval Mořem lásky, bylo by to za plný počet.
Berlínské vánoční intermezzo 2. Na počátku bylo slovo... mého muže, že nastal čas si taky jednou udělat večer bez společnosti potomka, o kterého bude pro tu chvilku vzorně postaráno, a zamávání dvěma lístky v ruce. Ritchieho předchozí výlet do holmesovského revíru se mi líbil, takže jsem projevila vzorně nadšený manželský souhlas. Ovšem zážitek z filmu v mnohém připomínal film samotný, přinejmenším v osudu nevěsty, která trčí v tmavé barabizně v Anglii, zatímco novomanžel si užívá líbánky v Evropě s někým úplně jiným. Hra stínů hraje stejnou hru jako řada sequelů, tudíž se oproti jedničce tlačí na pilu s dvojnásobnou silou, aniž by toho jaksi bylo tolik k přefiknutí. Pokud už v jedničce hrála zápletka druhé housle a ženské postavy byly víceméně zbytečné, tak zde si nevrzne ani zápletka, ani Irene s Mary (dámy prominou). Budiž. Homoerotický subtext přestal být subtextem, protože nazývat subtextem něco, co vás mlátí kladivem do hlavy, je trochu nepatřičné. To mi taky nevadilo, spíš naopak. Ale že se steampunková buddy-cop commedy zvrhla v pseudobondovku tak infantilní, že jsem co chvíli kontrolovala svůj hrudník v současnosti dosahující velikosti F (Fuj, to jsem se lek), jestli mi náhodou nepropukla samovolná laktace, to mi vadilo nemálo. Abych jenom nekritizovala, tak trio Downey-Law-Fry je k sežrání, ačkoli tradici, že v každém Ritchieho kousku se některý z bratří Holmesových svlékne, bych s dovolením omezila na Sherlocka, protože Downey v tomto ohledu přece jen smyslům lahodí víc, a jednotlivé scény, kupříkladu etuda s jedním mezkem pro bratra Sherlocka, jsou zábavné víc než dostatečně, jenom se nemůžu zbavit dojmu, že celek vykazuje podezřelou podobnost s ježčím gulášem, který přišel Holmesovi s Watsonem ve filmu tak k chuti, protože šťavnaté kousky remízují s flaksami a co chvíli si zapíchnete bodlinu do patra. Přežít se to dalo, ale musím bohužel konstatovat elementární fakt, že v době, kdy se na obrazovku vrátila druhá série Sherlocka pro 21. století, mi přijde tahle šachová partie Holmes kontra Moriarty, kde střelcům cuká prst na spoušti, koně jsou splašení, dámy se ocitají mimo šachovnici, věže se bortí v prachu a pěšci netuší, která bije, krapet zbytečná. Tentokrát to bohužel byl pat, Guyi, ale třeba se odveta vydaří líp...
Během vánoční návštěvy tchánovců jsem jednoho podvečera vyrazila v doprovodu tchyně, psa a kočárku na procházku podvečerním Berlínem. Naše karavana se už pomalu vracela k domovskému prahu a tchyně poznamenala, že v domě, který právě míjíme, bydlí velice milí lidé, s kterými by mě ráda seznámila, když tu jeden ze zmiňovaných milých lidí rozrazil dveře a chrlil zuřivé věty, v kterých převládalo "Scheisse, Scheisse und noch einmal Scheisse!" a jeho drahá polovice mu nezůstávala nic dlužná. Proč o tom mluvím právě tady? Ta impulzivita, spontánnost, upřímnost, civilnost a přesvědčivost byly přesně tím, co tolik postrádám v Jarmuschově kofeinovo-nikotinovém slepenci.
Milý Terry, já vím, že my dva jsme přímky, kterým bylo dáno se protnout jen v okamžiku, kdy jsme jeli po jisté Tenké červené linii a jinak si dál uháníme každý svým nekonečnem. Vím, že jsi tím pádem poněkud někde jinde a výš než já a každý můj pokus o výhrady bude zákonitě připomínat rady obyvatele rovníkové Afriky Eskymákovi, jak má efektivněji stavět iglú. Přesto Tě v tomhle otevřeném dopise prosím o shovívavost s mou přízemností. Vždyť víš, že sice miluju poezii a filosovování, ale obojí vždycky zakončuju prohlášením, že smyslem života je ho žít a výhrady a stesky odbývám citací jednoho svého seriálového oblíbence: "You can do anything, you lucky bastard, you're alive!" Proto se na mě nebudeš zlobit, když Tvoje dílko plné krásných obrazů a lidí, co po krylovsku mlčí v šepotu, označím za filmový ekvivalent našich filosofických keců po osmi pivech. Myslím si, že vím, co jsi tím chtěl říct, ale nesedl mi Tvůj způsob a tón - vždyť mě znáš, jakmile mi někdo začne mávat před nosem černou a bílou, začnu se ptát, jestli někdy slyšel o šedi, zlatu a duze. Splácnout všechny bolesti světa a jedné ne tak úplně idylické rodinky do schématu o milosti kontra přírodě a evoluci spolupracující s božským vnuknutím mi přes všechnu dobrou vůli přijde bolestně banální. A smutné. To, co mě na našem světě fascinuje nejvíc, je bezpočet možností, které poskytuje. Můj milý příteli, od doby, kdy jsme se viděli naposledy, se leccos změnilo. Vylezla jsem na další hory, překonala další řeky a pokoušela se do nich vstoupit znovu, vzhlížela jsem k dalším chrámům, znovu a znovu jsem si špinila ruce a pokoušela se očistit svou duši, lámala jsem srdce a slepovala kousky toho svého a viděla jsem zrodit se nový vesmír, když jsem se poprvé podívala do očí svého syna. Změnilo se mnohé, ale v něčem se nezměním nikdy. Vím, že ve své moudrosti se mě nebudeš snažit změnit ani Ty, jen mi ukážeš, jak to vidíš ty sám. A kdyby pro nic jiného, už za tohle si Tě budu vždycky vážit. S láskou Tvá Faidra.
Jak moje babička říkává, chlap potřebuje nějakého koníčka... a jak říká můj úplně nejvíc nejlepší přítel: "Máš problém? Tak si ho vyřeš!" Nelítostný ovčácký pes Dexter řeší problém a zabíjí nejen svůj volný čas střežením lidského stáda, protože kdo líp ochrání ovce před vlky než nejbližší příbuzný vlků? Do miamského tavicího kotle je vydatně přikládáno denním topným přídělem vražd a násilností a když ani kriminálka Miami nestačí, nastupuje noční šichtu jeden velmi specializovaný forenzní znalec. Jeden z mála případů, kdy se adaptace vyrovná předloze a místy ji i předčí, protože i když jsou Lindsayho knihy temnější a sarkastičtější, jsou ve své ich-formě i omezenější v možnostech zachycení Dexova okolí a jejich ostatní protagonisté o poznání jednorozměrnější než ve své viditelné podobě. Sice se z mého hlediska shodují v tom, že do třetice všeho dobrého i zlého ne vždy platí, protože třetí knihou i sérií počínaje celý projekt občas ztrácí dech rychleji než Dexovy nepolitováníhodné oběti a počet nelogičností kolikrát převyšuje počet zrůd v Miami (a že jich tam je), ale po zhlédnutí zatím poslední řady se zatím pořád nedá říct, že by nastal definitivní downfall drahouška dorasovaného Dextera.... Následuje shrnutí dosavadních šesti sérií, spoilers included. 1. Znamenitě se těží z hlubokého dolu faktu, že každý důvěrně známe každodenní přetvářku před okolím a obavu, že černý pasažér na zadním sedadle vozidla našeho vědomí se může kdykoli zmocnit volantu a pak to teprve bude ta pravá jízda. A úsloví, že v každé rodině je něco, jaksi nepočítá s variantou, že některá rodinná pouta nepřetnete sebeostřejším nožem a faktem, že nejděsivějším zjištěním vašeho života nemusí být to, že jste sériový vrah, ale že váš rodič nebyl vševědoucí božstvo, ale - ta hrůza - jen člověk 2. Dark Passenger může být pro druhé Dark Avenger aneb Dexter se emancipuje poněkud později a poněkud jinak než většina z nás. Z učedníka je mistr, který čím dál víc zapadá do nejednoznačnosti, ale přesto si neumí představit, že by kdy našel spřízněnou duši. Jak pravil jeden moudrý muž, Bůh nás trestá za to, co si neumíme představit 3. Ďábel nosí jméno Prado. Kdo najde přítele, najde poklad, a Miguel je opravdový poklad - jen ho zakopat 4. Chudáku Dexi. Kdysi byl můj život sex, chlast a rock, tvůj čepel, krev a lov, ale teď jsou naše vyhlídky zkrouhnuty na plínky a dudlíky. Drasticky domestikovanému Dexterovi Rita zdatně přitahuje otěže a zavádí dvě pravidla: 1/ za všechno může Dexter, 2/ pokud za to náhodou nemůže, platí pravidlo č.1. Bravo, Rito. Bejt ten nesympatičtější v páru, když je ten druhý sériový vrah, není nic lehkého, ale ty to zvládáš na jedničku a dcerunka ti zdatně sekunduje. Je vidět, že Dex fakt není normální. Normální chlap by na ty dvě dávno vzal sekeru. Americkou krvavou krásu stranou, tohle byla nejlepší série nejen proto, že finic coronat opus. A vedle Trinityho vypadá i Hannibal Lecter jako hodný strejda s malinko výstřední gastronomickou zálibou 5. Skutečného kamaráda poznáte podle toho, že když se rozhodnete někoho zabít, stráví s vámi romantický večer na místě činu. Dexter je dobrý kamarád... a možná by mohl být něčím víc. Ovšem žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Ve smečce se sice loví líp, ale na to, jak to zatím vždycky dopadlo, když si Dex myslel, že našel parťáka ve zločinu, se nedá zapomenout 6. This is the way the world ends - not with a bang, but with a whimper. V Miami se schyluje k bitvě andělů světla a tmy, svévolníkům nebude dopřáno pokoje a nočním lovcům zase ne rodinná idylka. Fightclubový twist nevadí, ve výsledku je i šokující, protože je natolik předvídatelný, že je neuvěřitelné, že ho opravdu použili. Ale Colin Hanks je z hereckého hlediska jablko, které se zakutálelo někam pod fíkovník, a deus ex machina švihá spolu s Dexterovým andělem strážným přesčasy tak očividně, že to bije do očí i v téhle nábožensky orientované sérii. Rozhodně to ale není důvod k povzdechnutí typu "seriály, seriály, kolik času už nás stály," protože na mnohé naše společné večery s Dexterem a jeho sbírkou budu vždy s láskou vzpomínat. I když chvíli trvalo, než mi to přešlo do krve.
Což o to, mně by veřejná onanie nevadila, ale měla by stát za to. Když na mě Quentin vytasí takovouhle žížalku, tak nemůže čekat, že se nebudu mlátit smíchy. Shoshanna si nepochybně zasloužila svou pomstu, ale nevím, co jsem komu udělala já, že jsem si zasloužila půltřetí hodiny namachrovaných žvástů. I tak je to samozřejmě pořád snesitelné, zvlášť s představou, co s tím mohl napáchat některý Tarantino wannabe a kreace Christopha Waltze, um maestra Morricona a pár povedených scének v čele se Stiglitzem a Pittovým pokusem o italský akcent tomu chvilkami dodají i šťávu, ale zbytek hereckého osazenstva má pod nohy naházeno příliš mnoho klacků, takže Gedeon Burkhard nedostal šanci dokázat, že má na víc než na otírání Rexových slin, to, co bylo spácháno na postavě Tila Schweigera, už bych klasifikovala jako válečný zločin a Melanie a Helen jsou femme fatale asi jako Hannibal Lecter vegetarián. Jestli to mělo vzbudit chuť skalpovat si svého nácka (kdyby jen ti kokoti nechodili v reálu dohola...), tak já jsem spíš měla chuť vzít letlampu a zajistit, abych se už víckrát u Tarantina nenudila k smrti.
Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala.
Oh my Hood... Na Wolverinově místě bych o ztrátu paměti prosila na kolenou, protože hrozit mně, že si budu pamatovat svou osobní historii v podobě slepence blbostí, klišé a reklamních spotů na Old Spice, jakým je tohle (příčí se mi nazývat to filmem), tak si ze zoufalství dost možná pokusím způsobit si ztrátu paměti sama. Takhle to může posloužit pouze jako důkaz, že bez slušného scénáře a sebejisté režie stojí sebenabouchanější blockbusterový kolos navzdory adamantiové kostře na hliněných nohou, i kdyby rozpočet překračoval český státní dluh a herci se mohli přetrhnout (rozsápat, utopit, zastřelit, vyhodit do povětří). Bez Singerova dohledu nebo dohledu někoho aspoň trochu schopného byl svého času dravý rosomáčí zmetek vykastrován do podoby podbízivě se lísajícího domácího mazlíčka, kterého se mi přes všechnu lásku ke zvířatům chtělo celou dobu nakopnout. Ano, je to tak - vzdor evidentním úmyslům natočit to tak, že se divák předávkuje testosteronem, Wolverine beznadějně postrádá koule a bejt chlap, hodnotím to ještě níž.
S hlavní hrdinkou jsem zejména ve chvíli, kdy se jí byt mění před očima, dost soucítila, protože se moc dobře pamatuju, jak jsem jednou po návratu z tahu všechny přítomné halasně obviňovala, že mi museli přestavět kvartýr, jelikož přes tu sedačku jsem musela upadnout rozhodně a pouze proto, že tam nikdy předtím nestála. Ale soucit není pro vztah ten nejlepší tmel a tak už záhy jsem se místo účasti začala pošklebovat všem, kteří se na Ne te reourne pas podíleli, s malou výjimkou Sophie a Moniky - tyhle dvě jsou zkrátka i ve věku, kdy se některé už těší na vnoučata, naprosto neodolatelné. Poněkud to ale ubírá na působnosti obav hlavní postavy, mně by fakt, že se měním v signoru Belluci, přišel jako obstojný terno.
Úvodem mi dovolte poděkovat té dobré duši, kterou napadlo tady oddělit starou a novou verzi. České nebo počeštělé polistopadové muzikály jsem viděla přesně dva a hodlám u toho setrvat, protože z ostatních se osypávám už po ukázkách, v případě letos občankou obdařeného Draculy ale musím říct, že ať už si o představitelích myslím cokoli, faktem zůstává, že tady odvedli kus profesionální práce a trio Svoboda-Borovec-Hes se postaralo o hodně působivý zážitek. Nová verze je už kromě ódy na nevkus a veletrhu marnosti akorát smutným dokladem toho, že nehryzneš dvakrát do jedné tepny a rychlokvašky jsou fajn v láku, ne na jevišti.
Psychotická dokumentární jízda o tom, čím se baví fanoušci Twilight sračky po nocích... anebo čím se baví objekty jejich uctívání, kterým jistá mormonská grafomanka nahání přísun čerstvé krve... anebo to možná bylo celý neskutečná blbost, ale přikovalo mě to ke gauči nejen proto, že můj syn zaujal svou oblíbenou pozici na břiše (ne na svém) a přehlédla jsem i obvyklou stupiditu postav v hororech - nejspíš bych do toho kabrioletu nastoupila taky. K hodnocení se neodvažuju, dokud ze mě nevyprchá podobný pocit nejistoty, jaký se mě jednou zmocnil, když jsem hlídala kluka z příbuzenstva a četla jsem vzkaz od jeho třídní učitelky v notýsku: "V pátek se místo vyučování uskuteční sběr slimáků na školních pozemcích. Děti s sebou nebudou potřebovat svačinu."
Když se kdysi moje matka zmínila, že při pobytu v porodnici, kde jsem přišla na svět, měla s sebou na ukrácení času sbírku povídek Roalda Dahla včetně dílka Geneze a katastrofa (modří vědí), což způsobilo, že novorozeňata sledovala s notnou dávkou nedůvěry, vedlo to k diskusi delší než tohle souvětí a sestavování seznamu literatury a filmů nevhodných pro budoucí a novopečené matky. Adaptace Wyndhamova příběhu o kukačkách nasazených do rodin v Midwichi se tam nedostala, protože děsivé nám přišlo leda její zpracování a blbost těch minialbínů, kteří se vylíhli v místě pobytu Supermana a Luka Skywalkera. Možná by ten pravý horor nastávajícího rodičovství nejen pro matku, ale i pro okolí líp zprostředkoval můj manžel, který tuhle, když jsem mu volala do práce, zvedl telefon se slovy: "Hele, zlato, zkrátíme to. Jestli chceš koupit paprikový čipsy a čokoládovou zmrzlinu, zmáčkni jedničku. Jestli chceš brečet, že už se do ničeho nevejdeš a vypadáš jako tlustší teta Moby Dicka, zmáčkni dvojku. Jestli potřebuješ koupit olej a namasírovat kotníky, zmáčkni trojku. Jestli mě potřebuješ seřvat a něco po mně hodit, až přijedu, zmáčkni čtyřku. Jestli potřebuješ utěšit, protože jsi právě viděla strašně dojemnou reklamu s medvídětem, zmáčkni pětku."
Vincent Vega o dvacet let a dvacet kilo později obživl a přijel se na vlastní chuťové buňky přesvědčit, jak se to ve Francii doopravdy má se čtvrtlibrákem se sejrem... a kuchyně šéfkuchaře Bessona se, jak je jejím nedobrým zvykem z posledních let, zvesela vykašlala na ragú, ratatouille a fricassé, jala se kuchtit podle kuchařky sepsané pejskem a kočičkou, okořenila to přísadami a postupy z fastfoodu a předhodila to divákovi se slovy: "Žer, vole, ničeho jinýho se nedočkáš!" Vzhledem k díkybohu krátké stopáži si nemůžu nevzpomenout na zahraniční pobyt u rodiny, jejíž kuchařské umění nepatřilo k nejvyhlášenějším, což vynahrazovali nadšením a nacpáváním kohokoli v dosahu, kterak jsem se nad talířem utěšovala myšlenkou, že porce je malá, ale zato tak nedobrá, že je vlastně dobře, že je toho málo... Vzhledem k mým omezeným intelektuálním schopnostem jsem si dlouho lámala hlavu, zda je tenhle pozdrav z Paříže míněný vážně nebo jako parodie, ale důvody Meyersova setrvale zmateného a zoufalého výrazu "dostaňte mě někdo odtud" jsem chápala až moc dobře. Dodatek: jsem ta poslední osoba na světě, která by trvala na zásadách politické korektnosti, ale fakt, že jste-li žena, Asiat nebo muslim, můžete si v případě účinkování v téhle frašce rovnou nechat vzít míry na urnu, mě mírně znejistil.
Zase jednou za čas ochotně, ráda a brutálně nadhodnotím, protože málo platné, bez exkluzivního dua Gosling a ten méně slavný Pitt by to byl thriller, jakých je dvanáct do tuctu večerních programů televizních stanic. Ale oni tam jsou, hrajou jak ďábli a popravdě tak zachraňují filmu zadek a hereckému stavu čest, jejich zkušenější kolegové se jimi totiž nechali bez odporu převálcovat. Nutno dodat, že Sandře a Benovi jejich role moc nepomohly - scénáristé si z nějakého mně záhadného důvodu myslí, že trauma a hlavní hrdina (zvlášť, pokud se jedná o detektiva) k sobě patří jak modelka k hokejistovi, zatímco otravnější klišé aby pohledal. Zato atmosféra je bezchybná a dusí vás na oleji napětí zvlášť ve chvílích, kdy si hlavní antihrdinové ujasňují - jak se u nás v lepších kruzích říká - že nastal čas buď srát nebo vypadnout z hajzlu. Musí se jim nechat, že do toho jdou s plnou parádou, ne jako můj první partner, který se nechal slyšet, že jestli ho opustím, tak mě zabije. Děsnej chlap, nikdy neuměl dodržet slovo.
Jak už někdo jiný někde jinde podotkl, spoilerování je smrtelný cinefilní hřích, tudíž mě za následující komentář nějaký ten pekelný okruh nemine, ale co, smrtelných hříchů mám na hrbu bezpočet s obzvláštním důrazem na nestřídmost a smilstvo a známých tam dole mám taky nemálo... "To vás Bůh trestá, že se nemodlíte!" zahrozí Stařena z hory bezzubými dásněmi a plivancem potvrdí úděl odpadlíků od víry - třes se, bezvěrče, a honem začni nedělní rána trávit na kolenou v kostele místo na zádech v posteli, nebo přijde Jonathan Rhys Meyers a jediným francouzákem ti vysaje duši! Hm, tak právě drtivá většina žen a čtyři procenta mužů odešla hlásat, že Bůh je mrtev nebo na doživotní dovolené a polykají pastilky na vonný dech. Nechť zbytek populace tedy nese trest tucet a sto minut, které jim budou připadat jako dva dny, zírat na film, který zcela popírá úvodní slova hlavní hrdinky, že disociativní porucha neexistuje, protože změna z psychothrilleru na náboženský horor je jinými teoriemi nevysvětlitelná. Smutně nesourodé, nechtěně směšné, těžce překombinované a tak okatě a prvoplánově nábožensko-agitační, že to nejspíš bude naopak agitka ateistická. Rhys Meyers sice podává své tři (a více) tváře Jonathana výborně, ale když už dokazuje, že má na víc než upevňovat v paměti starou říkanku divorced - beheaded - died, divorced - beheaded - survived, měl by změnit agenta. Utápět talent v chlastu je jedna věc, topit ho v podobných sračkách úplně jiná.
Singer je talent nevídaný, protože i když celou událost znáte důvěrně od školních škamen, daří se mu vytvářet napětí a operovat chladně, perfekcionalisticky a vpravdě germánsky precizně... jenže i tak mě průběžně napadalo, jestli by nebylo lepší ponechat Germánovi, co je Germánovo, už proto, že v disciplíně vyrovnávání se s minulostí na filmovém plátně naši sousedé nasbírali tolik medailí, že mají nejvyšší medailový stupeň zajištěný, i kdyby zbytek dějin strávili šťouráním v nose. Britští herci jsou fajn, britská angličtina v filmu o nacistickém Německu už méně a místo Stauffenberga jsem pořád viděla jenom Cruise s páskou přes oko. Nějak mu víc žeru záporné nebo aspoň nejednoznačné postavy, zatímco tady to byla taková óda na rytíře v zářivé zbroji zachraňující pobloudilou, avšak milovanou Vaterland, že jsem v duchu Singerovi adresovala slova jednoho svého literárního oblíbence: "Hraj šachy, tam bude všechno podle tvého gusta. Na jedné straně černé, na druhé bílé a všechna políčka stejná."
Ty nejnadupanější motory nemají ve zvyku řvát vám do uší... Aneb jednou jsem si stěžovala spřátelenému doktorovi: "Když udělám s rukou tohle, tak to strašně bolí." "Tak to nedělej," odtušil. Tvůrci rychlých a zběsilých kurýrů si stěžují, že když ty filmy natočí takhle, tak každej nadává, jaká je to blbost, zbytek Hollywoodu se přidává k remcání s tím, že se dneska nedá najít originální téma. "Tak ho nehledejte," dí Refn a stvoří dílko, v kterém není na první pohled originální nic a na druhý "pouze" zpracování, protože ruku na kapotu, spočítat, kolik osamělých mlčenlivých chlápků, kteří mají ve vlastních rukou zbraň a spravedlnost, krásek v nesnázích, vytuněných kár a mafiánů všech národností a rozměrů se už prohánělo po plátně, to je trest pro Saxanu, která právě za opisování vyfasovala tři sta let po škole. Ovšem spočítejte mi hlučné a hypnotické, kruté i lyrické jízdy hlučnými bulváry a zadními uličkami, jízdy s atmosférou severských dramat a nevyhnutelností antické tragédie, jízdy s řidičem, jehož mlčení ohlušuje svou výmluvností, a já vám garantuju, že k takovému zúčtování vám bohatě postačí, jste-li lichokopytník (ne nutně Equus asinus, ačkoli někteří z místních splňují i podmínku hýkání). Násilí může být krásné a hranice mezi zločincem a superhrdinou nejasná - koneckonců škorpión svléká kůži, ne povahu.
Abych začala náležitě epicko-trailerově: ve světě, kde léto trvá léta a zima se může protáhnout na celé pokolení... ve světě, kde nevíte, zda krvelačnější bestie číhají za Zdí nebo před ní... ve světě, kde neznají jinou polohu při sexu než zezadu... všem zákonitě hrabe tak, že z toho nerozeznávají sestru od štětky (ale on je to někdy fakt problém) a hrdinní elfové, čarodějové a nezletilci vyvolení k záchraně světa nikde, takže není divu, že nakonec jsou nejlepší ze všeho trpaslíci. Krev, chlast a sperma teče proudem, ruka ruku láme a šťastné konce jsou v nedohlednu. Kupodivu to povětšinou nepůsobí samoúčelně, atmosféra se nedá krájet, ale je na ni třeba řádně nabroušené sekery a většina postav je náležitě prokreslená, nešustivá a zahraná tak, že jisté malfoyovce máte opravdu chuť nechat opékat na pomalém ohni a v případě jisté albíní princezničky s radostí kvitujete fakt, že nejen mráz, ale ani plameny kopřivu nespálí a z dračí setby může vzejít podivuhodná úroda. Je to skoro jako poslouchat skaldovu píseň v prochladlé hradní síni a lít přitom do sebe jednu medovinu za druhou v marné snaze zastavit mráz pronikající až do kostí. My na severu sídlící sice známe jen dvě roční období a to zimu a zkurvenou zimu a pohled z okna na povadlé jiřiny (a Lucky a Evy) nás zatvrzuje ažaž, ale právě proto víme, že zima přichází... a není před ní úniku.
Milénium 3: Spiknutí starců. Pokud bývá první díl přirovnáván k lahvi vychlazené severské vodky, je trojka zteplalým pivem ze zapadlé knajpy, z kterého dávno vyprchaly poslední zbytky pěny a u kterého mám neodbytný pocit, že ho už někdo jednou pil... Schématická černobílost, patrná už dříve, tady dostoupila k vrcholu nechtěné směšnosti, dialogy se vesměs nedají poslouchat a atmosféra se definitivně odebrala na odpočinek, takže jsem poprvé neměla šanci se o hrdiny vůbec bát, ačkoli si svou pitomostí skoro všichni koledovali o Darwinovu cenu. Když Michael pověřil obhajobou všemi pronásledované Lisbeth vlastní těhotnou sestru, chytala jsem se za hlavu. Když otřískaní investigativní novináři, zvyklí působit pád celých obchodních impérií, omdlévali hrůzou ve chvíli, kdy v mailu objevili první výhrůžku, tloukla jsem hlavou do zdi. Když titíž žasli, že existuje odnož tajné služby, odebrala jsem se se zařváním "hej, mám pro vás další šoky - Ježíšek neexistuje a vaši rodiče spolu spěj" do bezvědomí, ale probrala jsem se ve chvíli, kdy se zmiňovaná těhotná advokátka nalévala vínem. Měla jsem totiž neodbytnou chuť udělat ihned totéž, ačkoli jsme ve stejném stavu, tedy jiném. Ale co jsem mohla čekat, když jsem očividně jediný člověk na světě, kterého Larssonovy knihy neuvedly do extáze a vidí v nich pouze schématické konspirativní spisky o novináři, kterému se ženy všeho věku cpou do postele, sepsané novinářem, kterému se jich asi do postele moc necpalo, a dávající ženám všeho věku jasný pokyn, aby Švédsko raději ani nehledaly na mapě. Už takhle tam těhotné asi ze vší té hrůzy nejmíň rok přenášejí - vzhledem k tomu, že potřetí zmiňovaná právnička je na rozsypání po celou dobu Lisbethina zotavování i soudního procesu.
Moje komentáře
Iron Man 2 (2010)
Je mi jedno, že Robert Downey ml. hraje zpravidla sám sebe, vždyť kdo má taky lepší předpoklady zahrát Roberta Downeyho ml. než Robert Downey ml., ovšem není mi jedno, že workoholicko-hračičkovský podtón prvního dílu nahradil skřípavý orchestr s ožralým dirigentem, kde nikdo pořádně netuší, na co a kdy hrát. Ani Iron Man zkrátka není ze železa a Mickey Rourke do starého železa nepatří. Jinak k tomu nemám co dodat.
Iron Man (2008)
Ano, Tony Stark je arogantní, rozmazlený a poživačný ochlasta a děvkař... a proč to všichni říkají, jako by na tom bylo něco špatného? Podstatné je, že má srdce na pravém místě, tedy s menší dopomocí, a s pomocnou rukou na konci vlastního ramene je už maličkost změnit se z neřízené střely ve střelu s dalekým dosahem. Kterážto střela vítězí na body dokonce i s Miss Unylost Paltrow, která z toho šoku dokonce začne předvádět cosi jako city. Jen kdyby akční scény měly šťávu těch pracovně-tokavých, ale dám na maminčinu radu, že člověk nemůže chtít všechno. Ale třeba už změnila názor - koneckonců, svoje původní doporučení, že nemám potlačovat své emoce, taky po čtvrtém rozflákaném talíři a druhém spolužákovi odvezeném na chirurgii odvolala.
Slečna Marplová: Vraždit je snadné (TV film) (2008)
Čtyři vraždy nestačí aneb je dávno jasné, že anglický venkov je jen PR termín pro devátý okruh pekla. Nicméně myšlenka, že Sherlock pochytil některé své finesy od slečny Marplové, mě docela pobavila.
Veřejní nepřátelé (2009)
V případě, že by se Veřejní nepřátelé podobali realitě, bych měla vážné podezření, že Dillingera nezabilo olovo v žaludku, ale unudil se k smrti.
Skvělí chlapi (2000)
Mám-li to stručně shrnout, tak v tomhle filmu jaksi chcípl pes...
Narušení (1999)
Angelina v dobách, než ji továrna na sny proměnila v odevzdanou dělnici, je fakt dobrá, ale přijde mi mírně nefér, že se její výkon zdůrazňuje na úkor ostatních jenom proto, že se její Lisa chová vyšinutěji než ostatní. Podle mě to má herec ztvárňující postavu, které od pohledu fičí pod tašky, paradoxně snadnější než ten, který má k dispozici jen subtilnější formy vyjádření. Proti hereckým výkonům se nedá nic namítnout, sice je to vzhledem k tématu skoro výhradně dámská jízda, ale holky rozhodně vědí, kdy šlápnout na plyn, kdy to přibrzdit a kdy se jenom vézt. Jenže film jako celek je nejenom děsivě nevyrovnaný, ale navíc neskutečně falešný a hloupý. Pominu obvyklé filmové žonglování diagnózami, protože fakt, že mi pije krev, je spíš moje profesionální deformace (případně diagnóza), a to, že postavy zásadně trpí něčím úplně jiným, než mají napsáno v chorobopisu/scénáři, se dá přičíst diagnosticko-léčebnému pravěku, kdy se příběh odehrává, i když hraniční porucha osobnosti je noční můrou odborníků v jakékoli době. Jenže Girl, Interrupted není o tenké hranici mezi normalitou a chorobností a není ani metaforou o světě prohlašujícím za nenormální všechno, co se mu nehodí do spořádaného rámu, takže řeči o feminizovaném Přeletu nad kukaččím hnízdem mi přijdou krajně mimo a výraz "takhle to fakt bylo" dost problematický, protože myslet si, že psychiatrie se sestává z prohlášení k nemocnému "jsi jenom líná, sobecká a rozmazlená," načež se postižený kaje a dá se do pořádku, může leda šílenec (no pun intended). Tudíž mi uniká celkový smysl snímku, ale zase taková ztráta času to nebyla, i kdyby jen díky herečkám a neodolatelné britské kočičce Ruby. Já si vůbec myslím, že filmy by byly lepší, kdyby v nich bylo víc koček.
Jeden musí z kola ven (2011)
Aston Martin zůstal v garáži, martini u ledu a lepé krásky na barových židlích - špionážní dobrodružství nahradila šedivě upachtěná a nikdy nekončící úředničina, kde se paranoia přesunula z hájemství duševních poruch do realistického vidění světa, jediný dlouhodobý vztah se navazuje se skotskou a cigaretami a soukromý život je luxusem, na který může být kdykoli uvalena exekuce. Tím spíš v době, kdy ze srdečných pozdravů z Ruska vane mráz přicházející z Kremlu a boj se přesouvá na domácí stranu hřiště, protože tým ve složení komisař Gordon, Sherlock Holmes, Mr. Darcy, Arnim Zola, Caesar, lord Blackwood a Caligula zjišťuje, že si dost možná už dlouho střílí vlastní góly... jenže i když to tým na poli proti moskevské přesilovce vyhraje, neznamená to, že jednotliví členové nevyfasují doživotní červenou kartu nejen v pracovní sféře. Sedmdesátkový feeling "jedna šedá vládne všem" nemá chybu, ale je to hlavně vědomí, že autor přesně věděl, o čem píše, a souhra hereckého orchestru, v kterém se jednotlivá sóla rozhodně neztrácejí, tak skvělá, že je těžké chválit někoho konkrétního, ale z ryze osobního hlediska bych vyzdvihla Stronga a Cumberbatche. A v neposlední řadě dopad filmu - podobně jako u hrdinů se za strohou maskou skrývá emocionální bouře, ničivá ve svém dopadu, protože bez ohledu na to, jak moc se jednotliví protagonisté a jejich ne(v)hodné známosti snaží odsunout své city a soukromí na vedlejší kolej, je to právě la passion, jež míchá kartami a vynáší zničující závěrečný triumf. Tahle reminiscence osudu Guye Burgesse, jednoho z členů neblaze proslulé Cambidgeské pětky, kterého shodou náhod (?) v minulosti ztvárnili hned dva členové ansámblu Tinker Tailor Soldier Spy, má sílu a sofistikovanost, jakou mnohé doslovnější snímky tak postrádají, a už proto nad reakcemi, že je to nudné, pomalé nebo dokonce nepřehledné a nepochopitelné, vrtím hlavou v němém úžasu. Mně je zapotřebí přesně takových filmů, bohužel jich je méně než uživatelů ČSFD, u kterých TheMaker nežadonil o bod.
Na lovu (1980)
Při vší úctě, ani čekání na Godota není taková nuda jako četba místních komentářů, zabavilo mě akorát tipování, který uživatel bude pobouřeně kázat proti homofobnímu ladění snímku a kterému bude naopak stříkat homofobie z pera, ehm. O těch druhých si myslím své "své" = "když mi něco nevoní, nestrkám do toho nos ani jiné orgány"), k těm prvním jen tolik, že označovat Cruising za homofobní propagandu znamená zaměňovat symptom za příčinu, což je, jak každý medik ví, základní chyba k diagnóze, vedoucí časem k nevyhnutelnému exitu. Ve výsledku je totiž daleko zhoubnější trvat na tom, aby se jisté věci zobrazovaly výhradně v pozitivním světle, protože pozitivní diskriminace nepřestává být diskriminací, zato je velice účinnými klapkami na očích, které zužují zorný úhel do tunelového vidění, a že je něco dobré pro drožkářskou kobylu ještě neznamená, že je to dobré pro lidské mraveniště. Tím, co staví Friedkin na pranýř, je naše netolerance a potlačování všeho, co se nám nehodí do krámu, do tmy, a naši následnou fascinaci tmou, kterou jsme sami způsobili a přesto fňukáme, že nám někdo zhasl. Jenže jak zpíval Johnny Cash, What's done in the dark will be brought to the light, a jak pravil Fritz, hledíš-li dlouho do propasti, pohlédne i ona do tebe. Zda se jí to, co vidí, bude zamlouvat nebo ne, toť otázka pro posthamletovský svět... Od Friedkinova mnohoznačného rozloučení s érou, v které bylo HIV jen náhodným nesmyslným shlukem písmen, se dá čekat leccos, musím se ale přiznat, že jsem nečekala, že Achillovou patou, na kterou bude Cruising kulhat, bude zrovna Al. Kdyby místo poněkud bezvýrazného proplouvání polosvětem zvolil kurs podobnému tomu, s kterým křižoval Mořem lásky, bylo by to za plný počet.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Berlínské vánoční intermezzo 2. Na počátku bylo slovo... mého muže, že nastal čas si taky jednou udělat večer bez společnosti potomka, o kterého bude pro tu chvilku vzorně postaráno, a zamávání dvěma lístky v ruce. Ritchieho předchozí výlet do holmesovského revíru se mi líbil, takže jsem projevila vzorně nadšený manželský souhlas. Ovšem zážitek z filmu v mnohém připomínal film samotný, přinejmenším v osudu nevěsty, která trčí v tmavé barabizně v Anglii, zatímco novomanžel si užívá líbánky v Evropě s někým úplně jiným. Hra stínů hraje stejnou hru jako řada sequelů, tudíž se oproti jedničce tlačí na pilu s dvojnásobnou silou, aniž by toho jaksi bylo tolik k přefiknutí. Pokud už v jedničce hrála zápletka druhé housle a ženské postavy byly víceméně zbytečné, tak zde si nevrzne ani zápletka, ani Irene s Mary (dámy prominou). Budiž. Homoerotický subtext přestal být subtextem, protože nazývat subtextem něco, co vás mlátí kladivem do hlavy, je trochu nepatřičné. To mi taky nevadilo, spíš naopak. Ale že se steampunková buddy-cop commedy zvrhla v pseudobondovku tak infantilní, že jsem co chvíli kontrolovala svůj hrudník v současnosti dosahující velikosti F (Fuj, to jsem se lek), jestli mi náhodou nepropukla samovolná laktace, to mi vadilo nemálo. Abych jenom nekritizovala, tak trio Downey-Law-Fry je k sežrání, ačkoli tradici, že v každém Ritchieho kousku se některý z bratří Holmesových svlékne, bych s dovolením omezila na Sherlocka, protože Downey v tomto ohledu přece jen smyslům lahodí víc, a jednotlivé scény, kupříkladu etuda s jedním mezkem pro bratra Sherlocka, jsou zábavné víc než dostatečně, jenom se nemůžu zbavit dojmu, že celek vykazuje podezřelou podobnost s ježčím gulášem, který přišel Holmesovi s Watsonem ve filmu tak k chuti, protože šťavnaté kousky remízují s flaksami a co chvíli si zapíchnete bodlinu do patra. Přežít se to dalo, ale musím bohužel konstatovat elementární fakt, že v době, kdy se na obrazovku vrátila druhá série Sherlocka pro 21. století, mi přijde tahle šachová partie Holmes kontra Moriarty, kde střelcům cuká prst na spoušti, koně jsou splašení, dámy se ocitají mimo šachovnici, věže se bortí v prachu a pěšci netuší, která bije, krapet zbytečná. Tentokrát to bohužel byl pat, Guyi, ale třeba se odveta vydaří líp...
Kafe a cigára (2003)
Během vánoční návštěvy tchánovců jsem jednoho podvečera vyrazila v doprovodu tchyně, psa a kočárku na procházku podvečerním Berlínem. Naše karavana se už pomalu vracela k domovskému prahu a tchyně poznamenala, že v domě, který právě míjíme, bydlí velice milí lidé, s kterými by mě ráda seznámila, když tu jeden ze zmiňovaných milých lidí rozrazil dveře a chrlil zuřivé věty, v kterých převládalo "Scheisse, Scheisse und noch einmal Scheisse!" a jeho drahá polovice mu nezůstávala nic dlužná. Proč o tom mluvím právě tady? Ta impulzivita, spontánnost, upřímnost, civilnost a přesvědčivost byly přesně tím, co tolik postrádám v Jarmuschově kofeinovo-nikotinovém slepenci.
Strom života (2011)
Milý Terry, já vím, že my dva jsme přímky, kterým bylo dáno se protnout jen v okamžiku, kdy jsme jeli po jisté Tenké červené linii a jinak si dál uháníme každý svým nekonečnem. Vím, že jsi tím pádem poněkud někde jinde a výš než já a každý můj pokus o výhrady bude zákonitě připomínat rady obyvatele rovníkové Afriky Eskymákovi, jak má efektivněji stavět iglú. Přesto Tě v tomhle otevřeném dopise prosím o shovívavost s mou přízemností. Vždyť víš, že sice miluju poezii a filosovování, ale obojí vždycky zakončuju prohlášením, že smyslem života je ho žít a výhrady a stesky odbývám citací jednoho svého seriálového oblíbence: "You can do anything, you lucky bastard, you're alive!" Proto se na mě nebudeš zlobit, když Tvoje dílko plné krásných obrazů a lidí, co po krylovsku mlčí v šepotu, označím za filmový ekvivalent našich filosofických keců po osmi pivech. Myslím si, že vím, co jsi tím chtěl říct, ale nesedl mi Tvůj způsob a tón - vždyť mě znáš, jakmile mi někdo začne mávat před nosem černou a bílou, začnu se ptát, jestli někdy slyšel o šedi, zlatu a duze. Splácnout všechny bolesti světa a jedné ne tak úplně idylické rodinky do schématu o milosti kontra přírodě a evoluci spolupracující s božským vnuknutím mi přes všechnu dobrou vůli přijde bolestně banální. A smutné. To, co mě na našem světě fascinuje nejvíc, je bezpočet možností, které poskytuje. Můj milý příteli, od doby, kdy jsme se viděli naposledy, se leccos změnilo. Vylezla jsem na další hory, překonala další řeky a pokoušela se do nich vstoupit znovu, vzhlížela jsem k dalším chrámům, znovu a znovu jsem si špinila ruce a pokoušela se očistit svou duši, lámala jsem srdce a slepovala kousky toho svého a viděla jsem zrodit se nový vesmír, když jsem se poprvé podívala do očí svého syna. Změnilo se mnohé, ale v něčem se nezměním nikdy. Vím, že ve své moudrosti se mě nebudeš snažit změnit ani Ty, jen mi ukážeš, jak to vidíš ty sám. A kdyby pro nic jiného, už za tohle si Tě budu vždycky vážit. S láskou Tvá Faidra.
Dexter (TV seriál) (2006)
Jak moje babička říkává, chlap potřebuje nějakého koníčka... a jak říká můj úplně nejvíc nejlepší přítel: "Máš problém? Tak si ho vyřeš!" Nelítostný ovčácký pes Dexter řeší problém a zabíjí nejen svůj volný čas střežením lidského stáda, protože kdo líp ochrání ovce před vlky než nejbližší příbuzný vlků? Do miamského tavicího kotle je vydatně přikládáno denním topným přídělem vražd a násilností a když ani kriminálka Miami nestačí, nastupuje noční šichtu jeden velmi specializovaný forenzní znalec. Jeden z mála případů, kdy se adaptace vyrovná předloze a místy ji i předčí, protože i když jsou Lindsayho knihy temnější a sarkastičtější, jsou ve své ich-formě i omezenější v možnostech zachycení Dexova okolí a jejich ostatní protagonisté o poznání jednorozměrnější než ve své viditelné podobě. Sice se z mého hlediska shodují v tom, že do třetice všeho dobrého i zlého ne vždy platí, protože třetí knihou i sérií počínaje celý projekt občas ztrácí dech rychleji než Dexovy nepolitováníhodné oběti a počet nelogičností kolikrát převyšuje počet zrůd v Miami (a že jich tam je), ale po zhlédnutí zatím poslední řady se zatím pořád nedá říct, že by nastal definitivní downfall drahouška dorasovaného Dextera.... Následuje shrnutí dosavadních šesti sérií, spoilers included. 1. Znamenitě se těží z hlubokého dolu faktu, že každý důvěrně známe každodenní přetvářku před okolím a obavu, že černý pasažér na zadním sedadle vozidla našeho vědomí se může kdykoli zmocnit volantu a pak to teprve bude ta pravá jízda. A úsloví, že v každé rodině je něco, jaksi nepočítá s variantou, že některá rodinná pouta nepřetnete sebeostřejším nožem a faktem, že nejděsivějším zjištěním vašeho života nemusí být to, že jste sériový vrah, ale že váš rodič nebyl vševědoucí božstvo, ale - ta hrůza - jen člověk 2. Dark Passenger může být pro druhé Dark Avenger aneb Dexter se emancipuje poněkud později a poněkud jinak než většina z nás. Z učedníka je mistr, který čím dál víc zapadá do nejednoznačnosti, ale přesto si neumí představit, že by kdy našel spřízněnou duši. Jak pravil jeden moudrý muž, Bůh nás trestá za to, co si neumíme představit 3. Ďábel nosí jméno Prado. Kdo najde přítele, najde poklad, a Miguel je opravdový poklad - jen ho zakopat 4. Chudáku Dexi. Kdysi byl můj život sex, chlast a rock, tvůj čepel, krev a lov, ale teď jsou naše vyhlídky zkrouhnuty na plínky a dudlíky. Drasticky domestikovanému Dexterovi Rita zdatně přitahuje otěže a zavádí dvě pravidla: 1/ za všechno může Dexter, 2/ pokud za to náhodou nemůže, platí pravidlo č.1. Bravo, Rito. Bejt ten nesympatičtější v páru, když je ten druhý sériový vrah, není nic lehkého, ale ty to zvládáš na jedničku a dcerunka ti zdatně sekunduje. Je vidět, že Dex fakt není normální. Normální chlap by na ty dvě dávno vzal sekeru. Americkou krvavou krásu stranou, tohle byla nejlepší série nejen proto, že finic coronat opus. A vedle Trinityho vypadá i Hannibal Lecter jako hodný strejda s malinko výstřední gastronomickou zálibou 5. Skutečného kamaráda poznáte podle toho, že když se rozhodnete někoho zabít, stráví s vámi romantický večer na místě činu. Dexter je dobrý kamarád... a možná by mohl být něčím víc. Ovšem žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Ve smečce se sice loví líp, ale na to, jak to zatím vždycky dopadlo, když si Dex myslel, že našel parťáka ve zločinu, se nedá zapomenout 6. This is the way the world ends - not with a bang, but with a whimper. V Miami se schyluje k bitvě andělů světla a tmy, svévolníkům nebude dopřáno pokoje a nočním lovcům zase ne rodinná idylka. Fightclubový twist nevadí, ve výsledku je i šokující, protože je natolik předvídatelný, že je neuvěřitelné, že ho opravdu použili. Ale Colin Hanks je z hereckého hlediska jablko, které se zakutálelo někam pod fíkovník, a deus ex machina švihá spolu s Dexterovým andělem strážným přesčasy tak očividně, že to bije do očí i v téhle nábožensky orientované sérii. Rozhodně to ale není důvod k povzdechnutí typu "seriály, seriály, kolik času už nás stály," protože na mnohé naše společné večery s Dexterem a jeho sbírkou budu vždy s láskou vzpomínat. I když chvíli trvalo, než mi to přešlo do krve.
Hranaři (2011)
Kamarádovými slovy: "Buď ráda, že seš na mateřský a nedostaneš se do kina..."
Hanebný pancharti (2009)
Což o to, mně by veřejná onanie nevadila, ale měla by stát za to. Když na mě Quentin vytasí takovouhle žížalku, tak nemůže čekat, že se nebudu mlátit smíchy. Shoshanna si nepochybně zasloužila svou pomstu, ale nevím, co jsem komu udělala já, že jsem si zasloužila půltřetí hodiny namachrovaných žvástů. I tak je to samozřejmě pořád snesitelné, zvlášť s představou, co s tím mohl napáchat některý Tarantino wannabe a kreace Christopha Waltze, um maestra Morricona a pár povedených scének v čele se Stiglitzem a Pittovým pokusem o italský akcent tomu chvilkami dodají i šťávu, ale zbytek hereckého osazenstva má pod nohy naházeno příliš mnoho klacků, takže Gedeon Burkhard nedostal šanci dokázat, že má na víc než na otírání Rexových slin, to, co bylo spácháno na postavě Tila Schweigera, už bych klasifikovala jako válečný zločin a Melanie a Helen jsou femme fatale asi jako Hannibal Lecter vegetarián. Jestli to mělo vzbudit chuť skalpovat si svého nácka (kdyby jen ti kokoti nechodili v reálu dohola...), tak já jsem spíš měla chuť vzít letlampu a zajistit, abych se už víckrát u Tarantina nenudila k smrti.
Spálené stodoly (1973)
Filmová sociologická studie, které míval obojživelníky konzumující národ ve zvyku vydávat za kriminálky - a dobře dělal. Ve vsi, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože tam dávno umřely nudou, skrývá hebká bělostná pokrývka lecjaký starý hřích a nový poklesek, ale v okamžiku, kdy krví mladé cizinky a studenou modří získá barvy francouzské trikolóry, začne tát a odkrývat ještě nepříjemnější věci než obvyklé psí exkrementy, jak bývá zvykem u nás. Tradice jsou jen o málo zkostnatělejší než objekty, které začnou závodit, který z nich dřív vypadne ze skříně, pod ledem vře láva a ti, pro které jsou tradice už jen prázdným pojmem, by za sebou místo mostů s chutí spálily stodoly, protože ty jsou už jen symbolem nikdy nekončící a beznadějné dřiny místo rodné hroudy. Souboj ocelové matriarchy Signoret s ledovookým vlčákem Delonem má grády, o jakých si mnohé moderní thrillery mohou nechat leda zdát, tím spíš, že jde o utkání nelítostné, ale z bezděčným respektem každé strany pro tu druhou a ať vyhraje kdokoli, oba tratí... SS bych dala všechna existující herecká ocenění, Delonovi bych dala... bych dala.
X-Men Origins: Wolverine (2009)
Oh my Hood... Na Wolverinově místě bych o ztrátu paměti prosila na kolenou, protože hrozit mně, že si budu pamatovat svou osobní historii v podobě slepence blbostí, klišé a reklamních spotů na Old Spice, jakým je tohle (příčí se mi nazývat to filmem), tak si ze zoufalství dost možná pokusím způsobit si ztrátu paměti sama. Takhle to může posloužit pouze jako důkaz, že bez slušného scénáře a sebejisté režie stojí sebenabouchanější blockbusterový kolos navzdory adamantiové kostře na hliněných nohou, i kdyby rozpočet překračoval český státní dluh a herci se mohli přetrhnout (rozsápat, utopit, zastřelit, vyhodit do povětří). Bez Singerova dohledu nebo dohledu někoho aspoň trochu schopného byl svého času dravý rosomáčí zmetek vykastrován do podoby podbízivě se lísajícího domácího mazlíčka, kterého se mi přes všechnu lásku ke zvířatům chtělo celou dobu nakopnout. Ano, je to tak - vzdor evidentním úmyslům natočit to tak, že se divák předávkuje testosteronem, Wolverine beznadějně postrádá koule a bejt chlap, hodnotím to ještě níž.
EZO.TV (TV pořad) (2009)
odpad!Ona ta inkvizice měla něco do sebe...
Proměna (2009)
S hlavní hrdinkou jsem zejména ve chvíli, kdy se jí byt mění před očima, dost soucítila, protože se moc dobře pamatuju, jak jsem jednou po návratu z tahu všechny přítomné halasně obviňovala, že mi museli přestavět kvartýr, jelikož přes tu sedačku jsem musela upadnout rozhodně a pouze proto, že tam nikdy předtím nestála. Ale soucit není pro vztah ten nejlepší tmel a tak už záhy jsem se místo účasti začala pošklebovat všem, kteří se na Ne te reourne pas podíleli, s malou výjimkou Sophie a Moniky - tyhle dvě jsou zkrátka i ve věku, kdy se některé už těší na vnoučata, naprosto neodolatelné. Poněkud to ale ubírá na působnosti obav hlavní postavy, mně by fakt, že se měním v signoru Belluci, přišel jako obstojný terno.
Jménem krále (2009)
Tak tohle se nesmazatelně zapíše do dějin... jako první film, v kterém Hrubešová neukázala kozy.
Dracula (divadlo) (1996)
Úvodem mi dovolte poděkovat té dobré duši, kterou napadlo tady oddělit starou a novou verzi. České nebo počeštělé polistopadové muzikály jsem viděla přesně dva a hodlám u toho setrvat, protože z ostatních se osypávám už po ukázkách, v případě letos občankou obdařeného Draculy ale musím říct, že ať už si o představitelích myslím cokoli, faktem zůstává, že tady odvedli kus profesionální práce a trio Svoboda-Borovec-Hes se postaralo o hodně působivý zážitek. Nová verze je už kromě ódy na nevkus a veletrhu marnosti akorát smutným dokladem toho, že nehryzneš dvakrát do jedné tepny a rychlokvašky jsou fajn v láku, ne na jevišti.
Oktanový kult (2003)
Psychotická dokumentární jízda o tom, čím se baví fanoušci Twilight sračky po nocích... anebo čím se baví objekty jejich uctívání, kterým jistá mormonská grafomanka nahání přísun čerstvé krve... anebo to možná bylo celý neskutečná blbost, ale přikovalo mě to ke gauči nejen proto, že můj syn zaujal svou oblíbenou pozici na břiše (ne na svém) a přehlédla jsem i obvyklou stupiditu postav v hororech - nejspíš bych do toho kabrioletu nastoupila taky. K hodnocení se neodvažuju, dokud ze mě nevyprchá podobný pocit nejistoty, jaký se mě jednou zmocnil, když jsem hlídala kluka z příbuzenstva a četla jsem vzkaz od jeho třídní učitelky v notýsku: "V pátek se místo vyučování uskuteční sběr slimáků na školních pozemcích. Děti s sebou nebudou potřebovat svačinu."
Městečko prokletých (1995)
Když se kdysi moje matka zmínila, že při pobytu v porodnici, kde jsem přišla na svět, měla s sebou na ukrácení času sbírku povídek Roalda Dahla včetně dílka Geneze a katastrofa (modří vědí), což způsobilo, že novorozeňata sledovala s notnou dávkou nedůvěry, vedlo to k diskusi delší než tohle souvětí a sestavování seznamu literatury a filmů nevhodných pro budoucí a novopečené matky. Adaptace Wyndhamova příběhu o kukačkách nasazených do rodin v Midwichi se tam nedostala, protože děsivé nám přišlo leda její zpracování a blbost těch minialbínů, kteří se vylíhli v místě pobytu Supermana a Luka Skywalkera. Možná by ten pravý horor nastávajícího rodičovství nejen pro matku, ale i pro okolí líp zprostředkoval můj manžel, který tuhle, když jsem mu volala do práce, zvedl telefon se slovy: "Hele, zlato, zkrátíme to. Jestli chceš koupit paprikový čipsy a čokoládovou zmrzlinu, zmáčkni jedničku. Jestli chceš brečet, že už se do ničeho nevejdeš a vypadáš jako tlustší teta Moby Dicka, zmáčkni dvojku. Jestli potřebuješ koupit olej a namasírovat kotníky, zmáčkni trojku. Jestli mě potřebuješ seřvat a něco po mně hodit, až přijedu, zmáčkni čtyřku. Jestli potřebuješ utěšit, protože jsi právě viděla strašně dojemnou reklamu s medvídětem, zmáčkni pětku."
Bez soucitu (2010)
Vincent Vega o dvacet let a dvacet kilo později obživl a přijel se na vlastní chuťové buňky přesvědčit, jak se to ve Francii doopravdy má se čtvrtlibrákem se sejrem... a kuchyně šéfkuchaře Bessona se, jak je jejím nedobrým zvykem z posledních let, zvesela vykašlala na ragú, ratatouille a fricassé, jala se kuchtit podle kuchařky sepsané pejskem a kočičkou, okořenila to přísadami a postupy z fastfoodu a předhodila to divákovi se slovy: "Žer, vole, ničeho jinýho se nedočkáš!" Vzhledem k díkybohu krátké stopáži si nemůžu nevzpomenout na zahraniční pobyt u rodiny, jejíž kuchařské umění nepatřilo k nejvyhlášenějším, což vynahrazovali nadšením a nacpáváním kohokoli v dosahu, kterak jsem se nad talířem utěšovala myšlenkou, že porce je malá, ale zato tak nedobrá, že je vlastně dobře, že je toho málo... Vzhledem k mým omezeným intelektuálním schopnostem jsem si dlouho lámala hlavu, zda je tenhle pozdrav z Paříže míněný vážně nebo jako parodie, ale důvody Meyersova setrvale zmateného a zoufalého výrazu "dostaňte mě někdo odtud" jsem chápala až moc dobře. Dodatek: jsem ta poslední osoba na světě, která by trvala na zásadách politické korektnosti, ale fakt, že jste-li žena, Asiat nebo muslim, můžete si v případě účinkování v téhle frašce rovnou nechat vzít míry na urnu, mě mírně znejistil.
Vzorec pro vraždu (2002)
Zase jednou za čas ochotně, ráda a brutálně nadhodnotím, protože málo platné, bez exkluzivního dua Gosling a ten méně slavný Pitt by to byl thriller, jakých je dvanáct do tuctu večerních programů televizních stanic. Ale oni tam jsou, hrajou jak ďábli a popravdě tak zachraňují filmu zadek a hereckému stavu čest, jejich zkušenější kolegové se jimi totiž nechali bez odporu převálcovat. Nutno dodat, že Sandře a Benovi jejich role moc nepomohly - scénáristé si z nějakého mně záhadného důvodu myslí, že trauma a hlavní hrdina (zvlášť, pokud se jedná o detektiva) k sobě patří jak modelka k hokejistovi, zatímco otravnější klišé aby pohledal. Zato atmosféra je bezchybná a dusí vás na oleji napětí zvlášť ve chvílích, kdy si hlavní antihrdinové ujasňují - jak se u nás v lepších kruzích říká - že nastal čas buď srát nebo vypadnout z hajzlu. Musí se jim nechat, že do toho jdou s plnou parádou, ne jako můj první partner, který se nechal slyšet, že jestli ho opustím, tak mě zabije. Děsnej chlap, nikdy neuměl dodržet slovo.
Skrýš (2010)
Jak už někdo jiný někde jinde podotkl, spoilerování je smrtelný cinefilní hřích, tudíž mě za následující komentář nějaký ten pekelný okruh nemine, ale co, smrtelných hříchů mám na hrbu bezpočet s obzvláštním důrazem na nestřídmost a smilstvo a známých tam dole mám taky nemálo... "To vás Bůh trestá, že se nemodlíte!" zahrozí Stařena z hory bezzubými dásněmi a plivancem potvrdí úděl odpadlíků od víry - třes se, bezvěrče, a honem začni nedělní rána trávit na kolenou v kostele místo na zádech v posteli, nebo přijde Jonathan Rhys Meyers a jediným francouzákem ti vysaje duši! Hm, tak právě drtivá většina žen a čtyři procenta mužů odešla hlásat, že Bůh je mrtev nebo na doživotní dovolené a polykají pastilky na vonný dech. Nechť zbytek populace tedy nese trest tucet a sto minut, které jim budou připadat jako dva dny, zírat na film, který zcela popírá úvodní slova hlavní hrdinky, že disociativní porucha neexistuje, protože změna z psychothrilleru na náboženský horor je jinými teoriemi nevysvětlitelná. Smutně nesourodé, nechtěně směšné, těžce překombinované a tak okatě a prvoplánově nábožensko-agitační, že to nejspíš bude naopak agitka ateistická. Rhys Meyers sice podává své tři (a více) tváře Jonathana výborně, ale když už dokazuje, že má na víc než upevňovat v paměti starou říkanku divorced - beheaded - died, divorced - beheaded - survived, měl by změnit agenta. Utápět talent v chlastu je jedna věc, topit ho v podobných sračkách úplně jiná.
Valkýra (2008)
Singer je talent nevídaný, protože i když celou událost znáte důvěrně od školních škamen, daří se mu vytvářet napětí a operovat chladně, perfekcionalisticky a vpravdě germánsky precizně... jenže i tak mě průběžně napadalo, jestli by nebylo lepší ponechat Germánovi, co je Germánovo, už proto, že v disciplíně vyrovnávání se s minulostí na filmovém plátně naši sousedé nasbírali tolik medailí, že mají nejvyšší medailový stupeň zajištěný, i kdyby zbytek dějin strávili šťouráním v nose. Britští herci jsou fajn, britská angličtina v filmu o nacistickém Německu už méně a místo Stauffenberga jsem pořád viděla jenom Cruise s páskou přes oko. Nějak mu víc žeru záporné nebo aspoň nejednoznačné postavy, zatímco tady to byla taková óda na rytíře v zářivé zbroji zachraňující pobloudilou, avšak milovanou Vaterland, že jsem v duchu Singerovi adresovala slova jednoho svého literárního oblíbence: "Hraj šachy, tam bude všechno podle tvého gusta. Na jedné straně černé, na druhé bílé a všechna políčka stejná."
Drive (2011)
Ty nejnadupanější motory nemají ve zvyku řvát vám do uší... Aneb jednou jsem si stěžovala spřátelenému doktorovi: "Když udělám s rukou tohle, tak to strašně bolí." "Tak to nedělej," odtušil. Tvůrci rychlých a zběsilých kurýrů si stěžují, že když ty filmy natočí takhle, tak každej nadává, jaká je to blbost, zbytek Hollywoodu se přidává k remcání s tím, že se dneska nedá najít originální téma. "Tak ho nehledejte," dí Refn a stvoří dílko, v kterém není na první pohled originální nic a na druhý "pouze" zpracování, protože ruku na kapotu, spočítat, kolik osamělých mlčenlivých chlápků, kteří mají ve vlastních rukou zbraň a spravedlnost, krásek v nesnázích, vytuněných kár a mafiánů všech národností a rozměrů se už prohánělo po plátně, to je trest pro Saxanu, která právě za opisování vyfasovala tři sta let po škole. Ovšem spočítejte mi hlučné a hypnotické, kruté i lyrické jízdy hlučnými bulváry a zadními uličkami, jízdy s atmosférou severských dramat a nevyhnutelností antické tragédie, jízdy s řidičem, jehož mlčení ohlušuje svou výmluvností, a já vám garantuju, že k takovému zúčtování vám bohatě postačí, jste-li lichokopytník (ne nutně Equus asinus, ačkoli někteří z místních splňují i podmínku hýkání). Násilí může být krásné a hranice mezi zločincem a superhrdinou nejasná - koneckonců škorpión svléká kůži, ne povahu.
Hra o trůny (TV seriál) (2011)
Abych začala náležitě epicko-trailerově: ve světě, kde léto trvá léta a zima se může protáhnout na celé pokolení... ve světě, kde nevíte, zda krvelačnější bestie číhají za Zdí nebo před ní... ve světě, kde neznají jinou polohu při sexu než zezadu... všem zákonitě hrabe tak, že z toho nerozeznávají sestru od štětky (ale on je to někdy fakt problém) a hrdinní elfové, čarodějové a nezletilci vyvolení k záchraně světa nikde, takže není divu, že nakonec jsou nejlepší ze všeho trpaslíci. Krev, chlast a sperma teče proudem, ruka ruku láme a šťastné konce jsou v nedohlednu. Kupodivu to povětšinou nepůsobí samoúčelně, atmosféra se nedá krájet, ale je na ni třeba řádně nabroušené sekery a většina postav je náležitě prokreslená, nešustivá a zahraná tak, že jisté malfoyovce máte opravdu chuť nechat opékat na pomalém ohni a v případě jisté albíní princezničky s radostí kvitujete fakt, že nejen mráz, ale ani plameny kopřivu nespálí a z dračí setby může vzejít podivuhodná úroda. Je to skoro jako poslouchat skaldovu píseň v prochladlé hradní síni a lít přitom do sebe jednu medovinu za druhou v marné snaze zastavit mráz pronikající až do kostí. My na severu sídlící sice známe jen dvě roční období a to zimu a zkurvenou zimu a pohled z okna na povadlé jiřiny (a Lucky a Evy) nás zatvrzuje ažaž, ale právě proto víme, že zima přichází... a není před ní úniku.
Dívka, která kopla do vosího hnízda (2009)
Milénium 3: Spiknutí starců. Pokud bývá první díl přirovnáván k lahvi vychlazené severské vodky, je trojka zteplalým pivem ze zapadlé knajpy, z kterého dávno vyprchaly poslední zbytky pěny a u kterého mám neodbytný pocit, že ho už někdo jednou pil... Schématická černobílost, patrná už dříve, tady dostoupila k vrcholu nechtěné směšnosti, dialogy se vesměs nedají poslouchat a atmosféra se definitivně odebrala na odpočinek, takže jsem poprvé neměla šanci se o hrdiny vůbec bát, ačkoli si svou pitomostí skoro všichni koledovali o Darwinovu cenu. Když Michael pověřil obhajobou všemi pronásledované Lisbeth vlastní těhotnou sestru, chytala jsem se za hlavu. Když otřískaní investigativní novináři, zvyklí působit pád celých obchodních impérií, omdlévali hrůzou ve chvíli, kdy v mailu objevili první výhrůžku, tloukla jsem hlavou do zdi. Když titíž žasli, že existuje odnož tajné služby, odebrala jsem se se zařváním "hej, mám pro vás další šoky - Ježíšek neexistuje a vaši rodiče spolu spěj" do bezvědomí, ale probrala jsem se ve chvíli, kdy se zmiňovaná těhotná advokátka nalévala vínem. Měla jsem totiž neodbytnou chuť udělat ihned totéž, ačkoli jsme ve stejném stavu, tedy jiném. Ale co jsem mohla čekat, když jsem očividně jediný člověk na světě, kterého Larssonovy knihy neuvedly do extáze a vidí v nich pouze schématické konspirativní spisky o novináři, kterému se ženy všeho věku cpou do postele, sepsané novinářem, kterému se jich asi do postele moc necpalo, a dávající ženám všeho věku jasný pokyn, aby Švédsko raději ani nehledaly na mapě. Už takhle tam těhotné asi ze vší té hrůzy nejmíň rok přenášejí - vzhledem k tomu, že potřetí zmiňovaná právnička je na rozsypání po celou dobu Lisbethina zotavování i soudního procesu.
3-iron (2004)
Moji milí orientální básníci, jak vy to jen děláte, že ať básníte epicky nebo lyricky a klidně i beze slov, vždycky mě dostanete?