Faidra

Jsem vděčná za to, že jsem to tehdy nemohla srovnávat s Trainspottingem. Ale když to nechám stranou, co je na Acid House špatného? Jsem nesporně potrefená cihlou z edinburgského činžáku do hlavy, když se mi líbí film očividně jetý až na půdu, ale zamysleme se nad tím - je tak ujetý příběh o klukovi, který si nechá hodit na krk nezralou a nezodpovědnou partnerku a ocitne se díky tomu ne pod pantoflem, ale pod vojenskou kanadou? Nikdy se nikomu nestalo, že se mu v jednom dni zhroutil život pod rukama? Neměli jste někdy pocit, že "vyšší moc" je pěkná čubka? Protože o tohle tady jde, přátelé. O život zbavený krásy a pozlátka a postavený před nás v celé své nepřitažlivé nahotě, která se od toho obvykle prezentovaného liší asi jako manžel po dvaceti letech rozvalený v trenkách a s lahváčem v ruce před televizí od herce, který se v té televizi producíruje. A že je životní nahota zahalená do lehounkého, průsvitného závoje nadpřirozena? Z mého pohledu na výše řečeném metamorfóza v mouchu nebo znovuzrození feťáka nic nemění.

Jak už tomu tak bývá, tragédie nenastává v okamžiku úmrtí v rodině, ale čtením závěti. Šedé buňky mohou v poklidu spát, postačí dostatečně vyvinutý čich. V rutinní pohřební hostinu podává jediný zákusek jen začínající Fassy, který tu hraje černou ovci famílie, což se pozná podle toho, že zívá v divadle a kouří cigáro ve špičce.

A odpusť nám naše viny, protože my neodpouštíme našim viníkům... Odpouštět je božské, ale nám, po této zemi se plahočícím a božství nahony vzdáleným lidským zvířatům ten pokrm chutnající nejlépe za studena přece jen příliš dráždí naše chuťové buňky, a tak víra nevíra nezbývá než dodat mateřštinou belgického vlastníka výkonných šedých buněk, čelícího blížící se chvíli, kdy se opona chystá klesnout: "Marie, Mére de Dieu, priez pour nous, pares péchers, maintenant et á l´heure de notre mort."

Pokud bychom srovnávali H. Poirota s jeho bájným jmenovcem, byl by tento případ ekvivalentem čištění Augiášových chlévů. Žel Diovi ani čerstvý mořský příliv nevymyl ze všech spár hnůj vynucovaného humoru a Peter Ustinov tentokrát vítězí ve své verzi nejen ve váhové kategorii. Málokteré klišé mi tak naleptává žaludeční sliznici jako když po vyřešení zapeklité situace stojí hrdinové v hloučku a sborem se hihňají nějaké kravině. Výkonnost šedých buněk pak poněkud zpochybňuje fakt, že si u takové scény pokaždé vzpomenu na tezi doktora Vlacha o hysterickém smíchu...

Agent, který se mnou vyjebal.

Agora toužebně vzhlíží ke hvězdám, ale zůstává bolavě přízemní a emočně plochá jako Země v představách starých křesťanů.

"Dlouhé šípy přicházejí do módy." Jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí? Zlatý voči, protože když se ocitnete na jednom voru s Klausem Kinskim, vbrzku zjistíte, že cestovní kancelář Pizarro s.r.o. lhala, jako když Rudé právo tiskne, a vy jste na surreálné cestě do nicoty s ďáblem coby průvodcem... Vůbec se nedivím, že od dob Aguirra a Apokalypsy to vypadá, že natáčení filmů odehrávajících se v džungli stíhá jedna pohroma za druhou, Klausovo prokletí musí mít sílu a když zemřel (oprava: vrátil se do té pekelné dimenze, ze které předtím vylezl), získal v pekle vliv, který je radno usmiřovat krvavými obětmi...

Harrison na Hrad! Jak mě Bill Pullman v roli hrdinného prezidenta ve Dni nezávislosti rozchechtával k slzám, tak Harrisonovi jsem spolkla dost podobnou roli nejen s navijákem, ale i s celou udicí, podběrákem a rybářskou stoličkou. Zkrátka když dva dělají totéž, není to totéž. Ať už jde o hlavu státu bez bázně a hany nebo řádnou porci patriotismu, který mi v případě prezidentského letadýlka připadá snesitelný a zcela pochopitelný, protože takový prezident by nějaké to vlastenectví vykřesal snad i ze mě. Zákonitě si tedy v případě této akční pohádky nechávám výhrady od cesty, mozek odkládám do nejbližší zastavárny a dívám se. A aby tenhle komentář k Air Force One nevypadal jako one Ford show, ještě se pochvalně zmíním o Oldmanovi, kterému jdou mizerové stejně ze všeho nejlíp. Sorry, Gary.

Být citové vyděračství trestné, museli by za tohle Spielberga zastřelit u zdi.

Spolu s Písní pro Rudolfa III. se z mého pohledu jedná o vrchol Dietlova díla. A vrchol Menšíkova herectví - a že to byl Mount Everest k pohledání! Kouzlo velkého vypravěčství v praxi.