Faidra

Pálíte-li svíčku života z obou konců, pak není divu, když dohoří rychleji než jiné, ačkoli by se dalo donekonečna diskutovat o tom, zda je lepší shořet než pomalu vyhasínat. Každopádně mám pocit, že 21. století pro Angelinino herectví znamenalo to druhé, v málokterém filmu se aspoň blíží drajvu, jaký má její extravagantní, vášnivá a nešťastná Gia, byť to možná ani moc nehraje a vysoce vyčnívá nad plochou historkou okresního formátu o tom, že drogy jsou špatné, áno...

"Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, opustil jsem, co je dětinské..." Bude něco pravdy na tvrzení, že cesta zhýčkaného dítěte je poseta hračkami, které rozbilo a odhodilo, ale myslím, že je v tom i něco trochu jiného. Vidím dítě, které dospělo a poznalo, že své hračky přerostlo a musí se naučit žít bez nich. A vidím režiséra a hlavního představitele, kteří toho mají hodně za sebou a teď se ohlížejí zpět. Jejich pohledem možná prosakuje únava, ale nikoli trpkost a už vůbec ne prázdnota.

Superman a Chuck Norris kdysi uzavřeli sázku. Podrobnosti nejsou známy, ví se jen tolik, že ten, kdo prohrál, slíbil na věky věků nosit slipy přes kalhoty a běhat v pláštěnce.

Dva týdny, které málem otřásly světem aneb hra, kde se dva dohadují a svět v roli třetího se nesměje, ale klepe hrůzou, mlhavě tušící, že v jistých hrách buď vyhrávají všichni nebo jako jeden muž vdechnou svou prohru v atomovém spadu. Pokud věříme Dantovi, střed pekla nehoří palčivým plamenem, nýbrž v něm vražedně mrzne, a tohle byl potenciální devátý kruh pekla studené války, ovšem to neznamená, že zúčastnění nebyli zpocení až tam, kde záda ztrácejí své slušné jméno, a zúčastněným i nezúčastněným u toho zadku nehořela koudel... Když v závěru filmu nakráčel do pokoje můj pubertální sourozenec a optal se: "Jak to dopadlo?," byl mou reakcí: "Sedíme tady? Sedíme. Tak se blbě neptej a mazej zalejt kytky," poněkud neuspojen, ale výstižnější odpověď jsem v tu chvíli neměla a že jsem ty kytky nakonec zalila sama, mi přišlo ještě jako malá daň za setrvání tohoto světa v obyvatelném stavu.

Mejdan skončil, kapela dohrála, podtrhuje se a sčítá - a že jste do tohohle podniku chodili posledních pár let na sekeru? Tož v každým podniku se jednou platí a teď to budete mít i s úrokama na rozdíl od největších pařičů, co svoje mejdlo akorát přesunuli na Kajmanské ostrovy... Cílenost bravurního filmového kousku s vysoustruhovanými hereckými výkony na druhou signální narušil jen Spaceyho pejsek a středněvěký splín, dopad na diváka nenarušuje nic.

A to jsem si myslela, že boxerská demence postihuje pouze přímé účastníky, ne přihlížející. Ale když tu vidím to hodnocení, radši využiju toho, že mám na neurologii protekci. S ostatními hodnotícími se shoduju jedině v tom, že jsem též měla po doběhnutí titulků chuť někomu rozbít hubu. Akorát na rozdíl od Canakji ne někomu o třicet kilo lehčímu, protože to by v mém případě znamenalo poprat se s jezevčíkem a minule mě ten hajzlík pokousal.

Některé filmy jsou jako falešné diamanty, oslňující v každém úhlu prázdným zábleskem. Některé jsou jako oblázky na cestě, ne vlastní vinou nepovšimnuté a zašlapávané do prachu. A některé jsou jako labradority - slovy tvůrkyně mých milovaných náušnic chvíli vypadajících, že jde jen o tmavé, šedozelené kameny, ale pak pohybem nebo zábleskem světla zahoří ledovým modrým plamenem - a jako poezie všedního dne, ne psaná na starém papíře vázaném v kůži, ale šeptaná ve tmě suterénního baru, kreslená do nevychladlého potu na zádech a kolující v krvi, která hýbe tělem a městem světců a nestvůr, vrahů a andělů, rytířů v brnění a bledých dívek v černém sametu, městem lidí, kteří propadli trhlinami. Neil Gaiman se shovívavě pousměje a netrapte se vy, kdož nerozumíte - ani já nerozumím, proč mi matka říkávala, že spodní prádlo má ladit s botami, ale mám teď na sobě červené lodičky...

Krev není voda, ale co když se obojí mísí v toku Dunaje, na jehož březích umíraly tisíce i v době, kdy bylo zřejmě, že trapnost jménem druhá světová má na kahánku? A dokrvava zbarvený proud se vine dějinami dál a dál jako pouto, které spojuje oběti a viníky a rodiče a děti, co svět světem stojí. Jakkoli bylo zřejmé, v jaké pochmurné deltě tahle plavba vyústí, na mé manikúře se ty dvě hodiny projevily dost neblaze – a mému rozpoložení po závěrečných titulcích moc nepomohl ani pohled na spící ratolesti.

Karcinogenní art, co mi ufiknul koule bez umrtvení.

Budiž... ale nemohl by někdo konečně natočit severskou kriminálku, která nebude ledová, bezútěšná a všichni tam nebudou totálně v hajzlu?