major.warren

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu i nejsvéraznějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Je to psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska, která střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími. Celé je to neskutečně chytře napsané (některé pasáže mi bohužel kvůli rychlému sledu anglických titulků unikly), výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní; do paměti se mi vryla zejména úžasně napínavá vnitrozáběrová montáž na jednotlivé tváře, kdy protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely. Kamera se v rozprávacích scénách (cca polovina filmu) kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se postavy octnou před ničivou zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity - v tomto případě dokonce dvojího úpadku: jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří - vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací.

Podzimní melancholií prodchnutá psychologická sonda do duše opuštěného lékaře Meluzína, který ani daleko na venkově nemůže nalézt svůj klid. Lidé kolem něj totiž pozbývají vědomí ceny života. Meluzína ztvárnil s náznakem samoty v očích, patrně vycházející z jeho vlastní osobní zkušenosti, excelentní Rudolf Hrušínský (tehdy bohužel v politické nemilosti). Velký estét českého filmu František Vláčil je zde stylisticky docela odlišný, než jak jsme ho znali v dílech z let šedesátých. Přesto není pochyb, že ze svého režijního mistrovství ani přes neblahé časy normalizace a narůstající závislost na alkoholu nic neztratil.

Náruživé a provokativní, přesto velmi vkusné a seriózní. "Mistři šoku a hnusu" dnešní kinematografie (ano, myslím tím Lanthimose a von Triera, a nejen je...) by se od Bunuelova snímku mohli učit, jak zacházet do niterných pater lidské duše a nepodlehnout při tom vůni kalkulu. Luis Bunuel a scenárista Jean-Claude Carriere se v Belle de Jour ponořují do skrytých tužeb dívky z buržoazních poměrů (ztvárněné chladnou Catherine Deneuve), jejíž vysněné představy o submisivitě nabydou po návštěvě salonního nevěstince reálných rozměrů. Drama je to komorní, zato úderné a nekonvenční, ozdobené Bunuelovým surrealistickým laděním (stěžejním centrem snových kontur se zde stává začátek a konec), jehož dokonalosti a absolutní syntézy s tradičním narativem dosáhli Bunuel s Carrierem o pár let později ve sžíravé kritice salonních poměrů: Nenápadném půvabu buržoazie.

Dějově nabouchaná podívaná uhání kupředu v přesně vypočítaném rytmu, který šlape jako motor Rolls-Royce. Pabst, ale v tomto případě zejména Arnold Fanck, mají cit pro vytvoření atmosféry ledového pekla i pro skvělé vedení herců: exceluje zde zejména pozdější režisérská hvězda Leni Riefenstahl. O Bílém Peklu na Pitz Palu jsem předtím (vědomě) nikdy neslyšel... a přece jen ANO! Tarantino film přímo cituje v "pub scene" v Hanebných panchartech. Což je nádherný odkaz. Dejte !!

Tarkovského filmová závěť zasáhne, dojme a v samém závěru spojí úžas s úsměvem nad groteskně-absurdním stavem již tak ztraceného světa. Pod vlivem Ingmara Bergmara a jeho Hostů večeře Páně (postava Alexandra jako by přímo rozvíjela tragickou linku Jonase z Bergmanova snímku) buduje Tarkovskij ve spolupráci se Svenem Nykvistem nesmírně pomalou, esteticky pronikavou a dramaticky sevřenou podívanou o přicházející zkáze, jíž se rozhodne zastavit pověrčivý Alexandr. Oběť fascinuje zejména svou tempo-rytmikou, která rozporuje objektivní vnímání času. Na svou poměrně táhlou délku rovněž zaujme i zajímavou dramatickou skladbou; celý film je složen v podstatě ze čtyř navazujících sekvencí. Tou nejzásadnější je samozřejmě část poslední, kdy Tarkovskij definitivně stvrdí božskou věčnost svého díla. Je to asi jeden z největších okamžiků v dějinách filmu od jeho vynalezení. Už teď se těším až si ji znovu pustím a podrobně si ji projedu; přejezd po přejezdu.

Viděno vícekrát: Za mě je to poctivé naplnění žánru s přidanou hodnotou. Ondříček ovládá řemeslo jako málokdo jiný v českém filmovém žebříčku. Scénář je přesný, dobře vystavěný, jednání a vývoj postav jsou zde motivované i věrně stavěné, leč dramatický děj občas sklouzne až na příliš tenkou hranu konstruktu. Trojan v hlavní roli detektiva Hakla je bezchybný, skvěle mu sekunduje i Jiří Štěpnička v roli policejního plukovníka, ale exceluje zejména hrdinův německý protihráč Sebastian Koch v roli majora Zenkeho.

Čirá nádhera. V podstatě úkaz toho, v čem tkví klíč k dosažení absolutní čistoty filmového umění. Touha vyprávět, při tom reflektovat vlastnosti uhánějící společnosti a zároveň zanechat silně osobní stanovisko. To je zřejmě důvod, proč je Jafar Panahí už dvacet let v Íránu v nemilosti. Strach z poodhalených záclonek nutí vyšší moc k tomu tohoto krále autentického náhledu na lidské pokolení eliminovat.

ZKUŠENOST je pro mě zatím nejlepším Kiarostamiho filmem, v němž se dojemně nerealizovatelná touha mladičkého hrdiny setkává s tvrdou realitou společenského soužití. Jako by režisér ve svém debutu předznamenal motivy, které později, již jako mezinárodně ostřílený bard, rozvinul ve své další tvorbě; zejména pak ve scénáři k Panahiho BÍLÉMU BALÓNKU, jenž však vybízí k podstatně optimističtějším výhledům. Závěrečné tři minuty jsou jedním z nejkrásnějších závěrů v dějinách kinematografie.

Paříž, Texas (jíž jsem trucovitě odkládal spoustu let) je dalším ze zlatých důkazů toho, že nejpronikavější pohled na americkou společnost přinášejí zejména neameričtí režiséři (Stroszek, American Beauty, Ice Storm). Wim Wenders je král! Naprosto přesný scénář Sama Sheparda (Nebeské dny) ožívá ve Wendersově pojetí v organickou road movie a boří tradiční narativní schémata, pro americký film tak typická, stejně jako mylnou představu amerického snu.+ osobní poznámka: Nastassja Kinski je zde ještě více okouzlující než ve filmech TESS a AMORE PER AMORE, a to už je fakt co říct!

Harmonická, obyčejná a přesto tolik radosti přinášející podívaná, jejíž gró tvoří vynikající hlavní hrdina pan Hirajama (dojemný výkon Kódžiho Jakuša) a jeho všední rituály od důkladného čištění veřejných toalet po večerní samovzdělávání: tyto návyky definují jeho osobní štěstí, čímž Dokonalé dny diváky nejednou pohladí po duši, aniž by však musely využívat jakýchkoliv klišé či laciných efektů. Svou poetikou Wendersův mikrosnímek připomene díla Jima Jarmusche, zejména pak stejně půvabného Patersona, s nímž sdílí vyprávění o obyčejných věcech neobyčejným způsobem. A za zmínku stojí i skvělý a úderný výběr hudby ze starých kazet, jež pana Hirajamu provázejí při každodenním cestování do práce. Z obyčejných dnů se nestává rarita, nýbrž nádhera, která Hirajamovi ve finále přinese i nečekaně osobní setkání spojené s jeho minulostí, kterou nám tvůrci střípkovitě naznačují v černobílých vsuvkách. Wim Wenders zkrátka vypráví tak, jako jiní dýchají. 7,5/10.