mcb

Narativně komplexní kriminální sága, která opouští přímočarý videoherní koncept jedničky a místo toho nabízí MA variaci na rodinné fresky typu Kmotra a "undercover" filmy jako Volavka. Evans epicky rozšiřuje události jednoduchého Zátahu do rozsáhlého vyprávění s několika postavami, na němž udivuje hlavně vnitřní soudržnost a režijní sebejistota, která dovolí vyniknout i několika propracovaným střihovým montážím. O akčních scénách nemůže být řeč - už jen dobrá polovina z nich je natolik ikonická a nenapodobitelná, že se ještě více vymyká čemukoliv z Hollywoodu a mimo vršení žánrových atrakcí (gore souboje) nabízí hlavně viscerální zážitek. To se týká zejména závěrečné půlhodiny, která doslova nenechá postavy ani diváka vydechnout. Obsáhleji v recenzi...

Zaručeně nejdepresivnější film, který jsem kdy viděl. Realita ještě nikdy nebyla děsivější a díky Dardennovic dokumentárnímu stylu uvěřitelnější, že by se až dalo říct, že překračuje hranice filmového média.

Melodramatické dospívání po americku s neodolatelnou osmdesátkovou atmosférou a nejvíc sexy pečením koláče. Jason Reitman vlastně natočil Nouzový východ naruby.

Him. Ten film má chyby hlavně ve scénáři, jeho nepromyšlená dějová výstavba, chatrná kostra a absentující elementární logika potýkající se s naprosto základními přešlapy plnými paradoxů ne nadarmo připomíná zavirovaný počítačový program. Scénář Jacka Paglena se snaží obsáhnout ty nejzávažnější technologické otázky současnosti, ale daří se mu to buď moc povrchním nebo černobíle technofóbním způsobem, který dané témata nakousne tak jednoduše jako Věra „já bych všechny ty internety zakázala“ Pohlová (svou naivitou jsem si vzpomněl na devadesátkový thriller Síť se Sandrou Bullock). Nakolik se jedná o promyšlený či nepromyšlený snímek, který maskuje vcelku mimovolně se odvíjející příběh závažnými otázkami, nejspíše napoví až druhá projekce, kdy půjde se znalostí viděného přistoupit na danou hru. Zaráží jen sto milionů investovaných do komorního, v rámci mainstreamu tak trochu „transcendentního“ filmu, v němž je jistou bezdějovostí, pomalým tempem a hypnotickou hudbou dosahováno meditativní atmosféry – což jde samozřejmě v rozporu s očekáváním sci-fi velkofilmu od produkujícího Christophera Nolana. Pro debutujícího Wallyho Pfistera ale rozhodně nejde o žádný fail, jak je v některých nepochopitelně negativních komentářích zmiňováno, protože dokáže z vykonstruovaného scénáře vydolovat ucházející vizuální žně, jimž vévodí například povedené zpomalené záběry v kontrastu s roztřepanou doku-akcí. Mezi 3* a 4*.

Tři dny maratónce Stevea Rogerse. Už úvodní záběry na ranní běhání kolem Washingtonova monumentu dávají tušit, odkud si tvůrci berou inspiraci – od nostalgického válečného retra prvního dílu se Captain America stává moderní konspirační podívanou, zároveň sedmdesátkovým retrem ve stylu paranoidních politických thrillerů aktualizovaných pro dnešní dobu. Nakládání to však není příliš důsledné, spíše jde jen o jednoduché kopírování několika základních stylistických prvků nebo typů scén zahrnujících hlavní postavu ve víru politických machinací, v nichž neví, komu má přesně věřit. V těchto aspektech se stává z Návratu prvního Avengera kýženě civilní, plnokrevná a z hlediska zobrazených témat i dravě aktuální podívaná rozmělňující idealistickou Captainovu figuru, navrch se sympaticky špinavou roztřepanou akcí a sázkou na komiksový realismus (alespoň v porovnání s dalšími MCU filmy). __Co samozřejmě brání plnohodnotnému požitku, je opětovné zjednodušování všech "seriózních" motivů na nejzákladnější úroveň naivní komiksové báchorky, infantilně přepjatý humor (paradoxně působící navzdory vážnému tématu) a také neukončenost událostí, což bohužel z druhého Captaina dělá další neúnosně dlouhý trailer na Avengers: Age of Ultron, který neustále přislibuje potenciál univerza směrem k dalším filmům, ale sám jej příliš nezužitkovává. Když ve finále navíc začne vynucená blockbusterová akce, vytratí se z filmu ve změti všech rádoby opulentních a průměrných digitálních atrakcí i ta od začátku budovaná paranoidní atmosféra a „přemýšlivější“ politický koncept – a divákům už nezbývá nic jiného, než čekat na potitulkovou scénu, která je navnadí směrem dál. Tohle oddalování potěšení a vědomí, že „příště to bude fakt velké“ se už stává téměř základním charakteristickým rysem marvelovských filmů, jenž už se čím dál více nedají docenit jako plnohodnotná díla, ale spíše z hlediska prohlubování mytologie univerza. Což mě vzhledem k budoucím plánům studia trošku děsí.

Jestli tohle má být nový odrazový můstek biblických eposů, tak to se už nemůžu dočkat Scottova Exodu. Noe je maximálně epickou alternativní verzí příběhu Noemovy archy, která se nebojí metaforický střet s Bohem zachytit netradiční optikou Darrena Aronofského, jenž v mých očích zachází i dále než za prostou Fontánu. Stejně jako film snoubí dohromady starozákonní interpretace vzniku světa s evoluční teorií (v geniální časosběrné sekvenci), i ve výsledném filmu lze vypozorovat dvě protichůdné žánrové tendence, které se spojují do jednoho celku, a to fantasy epiku a komorní rodinné, potažmo psychologické drama. Zatímco první půle zakončená monumentální bitvou u Helmova žlebu vypadá jako výdobytek hollywoodské opulentnosti prosazené ziskuchtivým studiem, právě v druhé půli vyniká schopnost režiséra se blíže zaměřit na postavy a nechat je vymáchat ve špinavém bahně opředeném mnoha morálními dilematy. Vyhrocené hororové finále se sice nevyrovná intenzivnosti prožitku z Requiem za sen nebo Černé labutě, je však smysluplným a moderně realistickým naložením s původně banálně prokreslenými náboženskými charaktery, které zosobňují pouze jeden idealizovaný pohled na svět. Jíst maso je samozřejmě špatné, tak na rozdíl od Túbal-Kaina dojde Noe a jeho rodina spravedlivého konce, aby sdělili divákovi ploché eko/new-age poselství, které nadělá v předchozích událostech filmu solidní chaos. Odhlédnutím od jednoduchého, byť nutného vyznění, je však Noe pozoruhodným blockbusterovým experimentem, správně temným, surovým a morálně ambivalentním, jak jen daná látka v novém uchopení nabízí. Věřím ale, že rozpolcenost mezi dvěma odlišnými půlemi a polohami a vůbec problematické uchopení celého konceptu se může zdát mnohým divákům nedotažené, mě však tato audiovizuálně podmanivá biblická kapitola z (post)apokalyptického bezčasí neskutečně sedla.

Epizoda ze života sběrače mědi.

Chaos is merely order waiting to be deciphered. Kdo přistoupí na interpretační hru s významy a symboly, nemůže zůstat Nepřítelem nedotčen...a děsivě ohromen. Dennis Villeneuve po bloudění v bludišti, kde se dějové informace skádaly do jednoho komplexního celku, tentokrát snuje pavučinu alegorických obrazů na pomezí snu a reality a zahrává si s divákovým vědomím - po vzoru úvodního citátu však lze v jeho na první pohled roztříštěném filmu najít návod (v prezizně nasnímaných záběrech, v dialozích) na jeho rozšifrování. Nějakou uspořádanou interpretaci nechám až na druhé zhlédnutí, kdy si se znalostí viděného půjde více všímat různých nepostřehnutelných náznaků, ale i tak mohu říct, že se Villeneuve jeví jako jeden z mála dnešních filmařů, kteří dokáží navodit opravdu stísněnou, až repulzivní atmosféru nedovolující divákovi ani vteřinový oddech. Vše je tak dynamické a hrozivě vypjaté, že bych se ani nedivil, kdyby ta temná ambientní hudba a nekonečné podmanivé záběry Toronta někomu přišly spíše humorné (a že lidé v sále se často v těch nejzávažnějších scénách smáli) a na hraně sebeparodie. Pro mě osobně ale jde o jeden z nejpříjemnějších "depresivních" zážitků posledních let, jehož finální záběr má navíc svou podstatou potenciál posílat diváky na kliniku. P.S. A kdo má samozřejmě nakoukáno, bude se všemi těmi nepřímými aluzemi na Hitchcocka, De Palmu, Cronenberga nebo Kubricka bavit tím víc.

Film předurčený k diváckému neúspěchu, ale zároveň další z megalomanských hollywoodských pokusů o oživení funkčního žánrového vyprávění z dávno zapomenuté doby. U 47 róninů je vlastně nejpodnětnější sledovat pronikání prvků východní kultury (samurajská "klišé" a legendy, stopy anime, přehnaný patos a heroizmus) do naprosto standardního blockbusterového kolosu, který i přes všechnu počáteční nezajímavost smysluplně pracuje s postavami (=psychologicky jednoduchými figurkami) a příběhem, jenž po vzoru japonských tradic dojde překvapivě nehollywoodského závěru. Z hlediska využívání různých žánrových vlivů mi to vlastně do jisté míry připomnělo loňského Osamělého jezdce, tentokrát jen zasazeného do země samurajů a bez adekvátního humoru a přehrávajících herců (i když u Keanu Reevese si nejsem jistý).

Clooneyho dobrý záměr ve složení pocty nejen důležitosti umění, ale i těm, kteří za něj pokládali život, se bohužel změnil v sice sympaticky nehollywoodský, ale naprosto ubíjející konstrukt, jehož filmový čas se subjektivně rovná nejméně třem nesnesitelným hodinám. Zatímco všechny jeho předchozí režijní počiny byly vždy něčím zajímavé nebo kontroverzní, ve válečné novince, která v trailerech vyhlíží jako nejmenovaný prequel Dannyho parťáků, se George vydává až nezáživně pietní cestou, která se kromě toho, že nedrží pohromadě vypravěčsky (vyznal se někdo v tom neustálém střídání lokací?), rozpadá i z hlediska neujasněnosti žánrové polohy, kdy nikdy není zřejmé, zda se jedná o komedii nebo seriózní drama. Památkáři jsou zkrátka scenáristickým a režijním selháním, jehož nezachrání ani výtečné obsazení, které nemá a ani neví co hrát.