Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Dobrodružný

Recenze (495)

plakát

Ray Donovan: The Movie (2022) 

I když by bývaly potěšily nějaké ty scény navíc s Paulou Malcomson nebo Stevenem Bauerem + Lena jakožto charakter s vlastní motivací a příběhem, a ne jenom nástroj toho, jak příběhově dostat ostatní postavy z bodu A do bodu B, celovečerák přináší v podstatě to nejlepší, co může příběh Raye Donovana nabídnout. Jsem rád, když seriály končí na vrcholu.

plakát

Where the Bears Are (2012) (seriál) 

Rovným dílem Golden Girls, Murder, She Wrote a medvědí porno. Tři medvědí roomies (u mě vítězí trouba a stárnoucí pornohvězda Wood Burns) spolu za doprovodu více či méně vhodného humoru řeší záhadné vraždy a podezřelá umrtí všeljakých bizarních vedlejších postaviček, sem tam se omylem zapletou do války s kartelem, jindy zase svým "důvtipem" musejí zabránit katastrofám typu exploze bomby na soutěži medvědí krásy nebo pád letadla (stařenka v season 3 finale LOL!). Scénáristicky to skutečně není nic geniálního, kouká se na to ovšem velice příjemně, příležitostně to nepokrytě rozesměje, a fakt, že eye candy Ian Parks aka Hot Toddy, se za těch sedm sezón stihnul na kameru pomazlit odhadem s cca 50 různými medvědy, taky není na škodu.

plakát

Chewing Gum (2015) (seriál) 

Tracey je navzdory čím dál tím naléhavějším touhám ve svých 24 letech stále ještě pannou, možná za to může její extrémně věřící matka, hraním "Člověče, nezlob se" posedlá sestra, nebo snad fakt, že její přítel Ronald je očividně na chlapy, ale to by v tom byl čert, aby o to svoje proklatý panenství nepřišla. Do Chewing Gum jsem se pustil po vynikajícím I May Destroy You, čili mohlo přijít jenom zklamání, a to se bohužel taky dostavilo. Není to ani tak proto, že by CG byl špatný seriál, a o Michaele Coel si pořád myslím jedině to nejlepší, jenom je to na mě příliš cringe a málo relatable, respektive na každou scénu, kde se upřímně od srdce zasměju, připadne minimálně jedna další, na kterou se sotva zvládnu dívat přes prsty (trojka s oparkou či pokus o šukajdu v azyláku uprostřed blitek jsou waaaay too far). Rozporuplná tříhvězda.

plakát

Blázni a poloblázni (1994) 

Skoro doslovný remake francouzské klasiky, ovšem ostrouhaný o ty nejlepší fóry, někdy pochopitelně (Therése a její vulgární telefonát by v plném znění asi neprošel..), někdy úplně zbytečně (vada řeči, obraz, splývání s gaučem). Silnější 2

plakát

Spirála strachu: Saw pokračuje (2021) 

Rušivé neherectví a rádoby komediální hlášky Chrise Rocka v hlavní roli hororu (...), od cca 40 minuty do posledního detailu průhledný finální twist, všehovšudy 5 pastí, z nichž tři si nepamatuju už dvacet minut po dokoukání, jednu pro svou takřka nemožnou technickou proveditelnost a další pro absurdní neférovost (spoiler! - přetni si míchu v krční páteři a budeš žít, lol - konec spoileru), ve výsledku pořád není nejhorším dílem série (kterým o chloupek zůstává nekonečně frustrující Saw 3D), ovšem ve chvíli, kdy se rozezní gangsta verze Hello Zepp, je víc než patrné, že po vydařeném Jigsaw (2017) je Spirála šlápnutím do lejna.

plakát

Můžu tě zničit (2020) (seriál) 

Nejdůležitější seriál posledních let, ne ani tak zpracováním (které ovšem JE vynikající), jakožto spíš reakcí a diskuzí, kterou vyvolává u diváků, ať už na téma consent, rasismus, sexismus či homofobie. Vystihnout na ploše dvanácti dílů tolik trefných situací či komplexních úhlů pohledu je až zarážející. Michaelu Coel budu bedlivě sledovat, talentu má na rozdávání po všech stránkách.

plakát

Tvář vody (2017) 

Neskutečný hemzy v těch komentech tady, úroveň csfd klesla na minimum.

plakát

Bridgertonovi (2020) (seriál) 

Guilty? Yes. Pleasure? YES.

plakát

Kdo přežije - Winners at War (2020) (série) 

OBSAHUJE SPOILERY KE VŠEM SEZÓNÁM Trvalo mi pořádně dlouho, než jsem se konečně dokopal ke komentáři k WAW. Důvod je prostý. Survivora už dávno nesleduju proto, že by mě bavil, ale kvůli svému stupidnímu pravidlu, že jak jsem jednou nějaký seriál (v tomhle případě pořad) načal, dojedu ho až do sebehořčího konce. Není (a taky trochu je) náhodou, že po prvních 25 sériích bylo 13 mužských a 12 ženských vítězů, v dobách, kdy neexistovalo nic, jako "správný/zasloužilý vítěz." Richard byl mistrovský manipulátor, Tina respektovaná mateřská figura, Ethan přátelský kluk odvedle, Vecepia skákala z jedné aliance do druhé, a takovou Jennu nesnášela většina poroty, dokud nepředvedla impozantní sérii výher a dokonalou finálovou kmenovou radu. Nebyl jeden všeobecně správný způsob, jak si vítězství zasloužit. Co fungovalo v jedné sérii, nemuselo fungovat v další. Vždycky se jednalo o specifický společenský experiment s nekonečným potenciálem. Ten se přesto díky senzacechtivosti produkce podařilo vyčerpat, a není (a tentokrát skutečně není) náhoda, že v posledních 15 řadách zvítězily ženy pouze 3 a mužů 12. Co se stalo? Přišla 19. řada, veleoblíbená i zatracovaná Samoa, která odstartovala nezastavitelnou lavinu. Ženské vítězky byly širokou veřejností mnohdy považované za nezasloužilé odjakživa (počínaje samotnou Tinou, jejíž vítězství nad oblíbeným "hrdinou" Colbym pobouřilo nejednu domácnost), nikdy ale tolik, jako v případě tiché a nenápadné Natalie White, která s drtivým náskokem porazila favorizovaného neumětela Russella Hantze, jehož veškerá strategie sestávala z toho, že všem kolem takřka doslova sral na hlavu, a na konci se divil, že nikdo nechce, aby vyhrál. Divácky vděčnější Russell se tak těšil hlasité podpoře veřejnosti, zatímco toxický fandom Survivora psychicky zničil a vyštval nebohou Natalii. Olejem do ohně pak bylo finále řady dvacáté, HvV, kde se obdobný scénář odehrál znovu, s tím rozdílem, že uštěpačná výřečná Sandra se nikým rozhodit nenechala. Lavina se už ovšem valila, a zastavit se nedala. Survivor začal v rapidním množství představovat všeljaké twisty a výhody, které svým konceptem favorizovaly hráče nejenom agresivní, ale především mužské (např. je prakticky nepsaným zákonem, že v Survivoru se ženy společně starají o kemp, zatímco muži sbírají dřevo nebo jídlo, a mají tak nesčetně víc času hledat skryté výhody a imunity rozseté po okolí). Úspěch ženských vítězek, které v pozdějších sériích vyhrály dominantní strategií (Kim, Natalie Anderson) byl znevážen stylem "proti komu ale hrály?" (byť stejné se dá říct o mnohých mužských vítězích), jednu výjmku (Sarah Lacina) jakožto nesympatickou krávu zase veřejnost pořádně strhala, protože ženy by přece neměly hrát "jako muži". Jako by nestačily ony výhody a protěžování agresivní (tedy v pozdějších sériích dle Jeffa Probsta očividně té jediné správné) hry, Survivor ještě přetvořil formát závěrečné kmenové rady na "otevřené fórum", a sice po vítězství vzácné vlaštovky Michele, které se zázračně podařilo v 30+ sérii vyhrát herně typicky ženským diplomatickým stylem, a kterou za ně prakticky vláčeli po žhavém uhlí. Už nestačilo se dostat do finále a přesvědčit porotu o tom, že si vítězství zasloužím, teď už bylo potřeba přesvědčit porotu, takřka polopaticky instruovanou Jeffem Probstem, že jsem opravdu hrál agresivně a udělal tohle a tamhleto, protože něco jako vlastní definice Outwit, Outplay a Outlast už od 32. série neexistuje. Ačkoli můj žlučník už tou dobou přesahoval svojí kapacitu, stále ještě nedošlo na to nejhorší. To konečně přišlo v sérii 35, které opětovně dominovala skutečně agresivní a mistrovsky strategická manipulátorka, a diskutabilně nejlepší vítězka soutěže, Chrissy Hofbeck. Ano, Chrissy samozřejmě sezónu nevyhrála, i když měla, Jeff totiž konečně vymyslel ten poslední potřebný twist, jak se skutečně postarat o to, že žena Survivora vyhrát nemůže. Ve chvíli, kdy navzdory všem klackům hozeným pod nohy měla Chrissy otevřené brány finále a cestu k milionu dolarů čistou, produkce představila twist se zakládáním ohně ve finálové čtyřce, a dílo bylo dokonáno. Agresivní žena ve finále nemůže porazit agresivního muže (Tasha vs. Jeremy), pokud se nějaká do finále dostane, produkce se postará o to, aby se do něj díky F4 twistu dostal i jejich favorit, a žena neagresivní se do finále dostat může, a skoro jistě i dostane, už ale nikdy nevyhraje, protože neagresivně hrající žena si vítězství nezaslouží. Muži můžou pořád hrát, jak chtějí. Můžou jim selhat všechny plány, a stejně ve finále porazí strategičtější ženské hráčky (Adam x Hannah), můžou zaujmout roli nekonfliktního coattaila a vyhrát díky tomu, že jsou porotě sympatičtější než soupeř (Wendell), můžou dokonce většinu sezóny strávit vyloučení ze hry (Chris). Mužům je dovoleno hrát Survivor jakkoliv, ženy nemají možnosti prakticky žádné. Nikde to není patrnější než ve WAW. S výjimkou Parvati a Sandry si každá ženská vítězka aspoň jednou postěžuje, že reakce veřejnosti na její výhru byla nepřátelská a toxická. Jenom jeden z mužů (BEN!!) za celou dobu udělá něco podobného. Tony nehrál špatnou hru. A produkce se velice očividně snažila editem ukázat, že mužům nijak nenadržuje, což je patrné z pozitivního editu několika ženských hráček, počínaje extrémně strategickou Sophií, tišší diplomatickou Michele konče. Výsledek by ovšem doopravdy neměl uspokojit žádného fandu Survivora. 12-4-0 není výsledkem jeho hry. Je výsledkem deseti let snažení Jeffa Probsta a jeho produkčního týmu. Pro zajímavost, Wendell, Danni, Adam a Nick chtěli všichni hlasovat pro Michele, báli se ovšem, že by mohla vyhrát Natalie (Edge of Extinction twist ftw), a pro jistotu radši hlasovali pro Tonyho. V Survivoru už neexistuje nic jako dobrý nebo špatný hráč. Existuje jenom hráč produkcí favorizovaný a znevýhodněný. Muž a žena.

plakát

Ratchedová (2020) (seriál) 

American Horror Story: Ratched. Murphy už párkrát dokázal, že JE schopný vyprávět příběh umírněně a realisticky (ACS), tady je ovšem jako obvykle utržený ze řetězu, a proto se předem avizovaný pohled na to, jak se z Mildred Ratchedové stal jeden z nejikoničtějších záporáků filmového světa, nekoná, a to seriálu škodí víc než cokoliv jiného. Od samého začátku se tady totiž vesele vraždí, mučí a týrá, a samotná Ratched ve středu toho všeho pro dosažení svých diskutabilních cílů s radostí a tím nejjemnějším náznakem úsměvu manipuluje všechny kolem sebe. Sorta charakterů, která jí sekunduje, se může směle vyrovnat těm nejpraštěnějším postavám AHS (masový vrah kněžích, zdravotní sestřička, kterou rajcuje nebezpečí či výstřední milionářka s opičkou a touhou po brutální pomstě), všechny Murphyho trademarky jsou přesně tam, kde být mají (sety a kostýmy jsou až dechberoucí, hudba jako vždycky dokonale pasuje, ať už originální soundtrack, tak pocta Cape Fear, a ta otvíračka za zvuků Danse Macabre boží!!, a především kříšení zapadlých hollywoodských hvězd, tentokrát ve formě vynikajících Sharon Stone a Amandy Plummer,). Psychologicky propracovaného origin story o Ratched se tu člověk nedočká, zfetované, zábavné, často nelogické, ale vysoce sledovatelné, nekonečně stylové a napínavě zvrácené podívané ano. A Sarah Paulson je bohyně.