Moje oblíbené filmy

• 500 dní se Summer (2009) Vztahy jsou na nic. Obzvlášť pro snílky. Pro lidi, kteří věří v pravou lásku, tu jednu jedinou a ne a ne ji najít. Ale úplně nejhorší jsou ve chvíli, kdy se ta jediná objeví, a lásku neopětuje. Co si potom počít? Utápět se v depresích? Pochopitelné. Přehrávat si všechny společné chvilky a hledat, kde se stala chyba? Taky možnost. Snažit se zapomenout a jít dál? Nejhorší rada ever! Co takhle podívat se na 500 dní se Summer a zjistit, že v tom nejsem tak úplně sám? Že snílků se zlomeným srdcem je všude plno, že pro jedno kvítí skutečně slunce nesvítí, že zlomeným srdcem život nekončí a že po Létu přijde Podzim? Jo, to by mohlo být ono. P.S. Zajímalo by mě, jestli Tom zná Ivu Frühlingovou.

• Americká krása (1999) Alan Ball má moc rád povídání o obyčejném nudném životě. A proč? Protože ví, že není nic zajímavějšího než obyčejný nudný život. Ví, že zdánlivý obraz obyčejného člověka spokojeného s každodenní rutinou je klam. Ví, že za každým tím človíčkem pachtícím se v práci, v manželství, v životě, je něco víc. Ať už je to rozháraná duše, krize středního věku, nebo třeba jenom znudění životem, něco víc tam vždycky je. A Alan Ball tohle umí nádherně vyprávět a prodat. Ať už v jeho mistrovském seriálu Six Feet Under, nebo právě v Americké kráse. Ta je proto pro mě svým způsobem snad nejupřímnějším filmem vůbec. Je jako políčkem do tváře, jako voláním, abyste se probudili, abyste něco dělali. Protože ví, že nejste spokojení. Ví, že chcete víc. A jestli víc nechcete, můžete být zrovna tak mrtví. Hlavní hrdina Americké krásy Lester Burnham (skutečně vynikající Spacey, ale to snad netřeba říkat) je v podstatě jenom spratek, co si uvědomil, že ho nebaví být dospělý a zodpovědný, ale copak mu to může někdo z nás vyčítat? Copak vy nechcete někdy prostě jen vstát a dělat si, co vás napadne? (jestli vás ovšem napadají věci jako strkání lidí pod metro nebo najíždění do davu se svým novým Hummerem, tak to prosím nedělejte) Samozřejmě, že chcete. Ale nikdy to neuděláte, protože si uvědomujete, že to bude mít následky. A proto budete dál hnít ve svém nudném obyčejném zodpovědném životě. Budete dospělí ve své každodenní rutině. A tak je to správně. Nic ale nedáte za to, když si tu rebélii prožijete aspoň prostřednictvím Lestera Burnhama.

• Cachorro (2004) Cachorro je nádherný film, bohužel jen pro úzkou skupinu diváků. Není to dokonce ani jen gay film. Je to medvědí film. A jako takový je výjimečný svého druhu (ačkoli se objevilo už i pár dalších, kupříkladu Bear City či Chuecatown). Medvědi jsou gay subkultura, jsou to chlupatí buclatí chlapíci, obvykle fousáči. A jsou stejně mazliví jako jejich zvířecí jmenovci. Cachorro vypráví o takovém medvědu a jeho životě v i mimo komunitu, jeho medvědí rodinu. Nečekaně reálně zobrazuje přátelské vztahy medvědí party, kdy každý spí s každým, kdy každý má každého rád, ale nikdo nevěří na to, že život se má (či dá) strávit celý jen po boku jednoho partnera. Hlavní hrdina tu lásku ale samozřejmě hledá a chce jí, stejně jako všichni ostatní. Chce ten svůj smysl a cíl, a taky ho dostane, ale v docela jiné podobě, než doufal. A to ve chvíli, kdy je nucený se postarat o syna svojí sestry. O mládě (odtud název Cachorro, který doslovně skutečně znamená "mládě", nikoli "medvídě", což je samozřejmě český překlad anglického přepisu). Jak se s péčí o mládě popasuje při svém divokém osobním životě, to se zřejmě nedozvíte, protože nejste medvědi (pokud jste, je velice pravděpodobné, že už jste film viděli, a pokud neviděli, tak kruci pohněte kožichama a koukejte!), a tak vás asi téma téhle komunity zajímat nebude. Možná by ale byla chyba se na film nekoukat jen proto, že vypráví o něčem trochu jiném, co? Prý je moudré si rozšiřovat obzory.

• Lemony Snicket: Řada nešťastných příhod (2004) Pryč s kecy (kolegové dovolí), které každý vidí na první pohled. Že je to vizuálně úchvatné, to vidí každý. Že je to povrchnější než knihy také. Že Jim Carrey si svou roli užívá jak to jen jde a že dětičky jsou nadané, to snad ani není třeba řešit. Stejně jako úžasná hvězdná camea Streepové a Hoffmana. Řada nešťastných příhod se dovalila v nešťastnou chvíli, kdy byl jakýkoli dětský film smeten ze stolu jako laciná napodobenina Harryho Pottera. A ačkoli až na jakýsi makabrózní (chtěl jsem napsat makabrický, ale zjistil jsem, že je to špatně...) nádech obou děl je nic nespojuje, knižní Lemony se stejně nemůže knižnímu Harrymu rovnat. Nikoli však filmový. Tam, kde Harry ve filmu logicky strádá (osekání hlavní dějové linky a úplné odstranění některých vedlejších, zjednodušení profilů postav), Lemony svůj mnohem jednodušší děj a postavy naopak vyšperkovává, především úžasnými hláškami, nad kterými pookřeje srdce snad každého milovníka uhozeného humoru. Bylo to až na několikáté podívání, ale Lemony je moje malá filmová láska. (Dabing je skvělý, mimochodem, Bohdan nezklamal).

• Mulholland Drive (2001) Mulholland Drive je jako lucidní sen. Vypadá skoro jako realita, ale sem tam se objeví něco, co vám připomene, že se to neděje, že nejste úplně při smyslech, a že nemáte moc nad tím, co se kolem vás děje. Ať už jsou to podivné hlášky, bizarní postavy, nečekané události či černé kafe. Lucidní sny jsou často nepříjemné. Snažíte se z nich vzbudit, protože víte, že to je jen sen. Ale ono to nejde. Tak se snažíte ten sen pochopit, dát mu nějaký smysl. Po Mulhollandu budete určitě nějakou chvilku tápat. Budete ten smysl hledat. Za chvilku si uvědomíte, že už tomu přicházíte na kloub. Že zápletka je hmatatelná a že to nakonec přece jen dá smysl. Najdete tu nit, a budete se jí spokojeně držet. Budete sami sebe poplácávat po zádech za to, jak jste dobří. Ten prapodivný sen přece dává smysl, a vy jste ten smysl odhalili. Tak už si jen spokojeně žmouláte s nití v ruce a čekáte, kdy dojdete na konec. To se ale nestane, protože dříve či později se ta nit prostě přetrnhe. Ve snu je to ta chvíle, kdy stojíte nazí před tabulí nebo naprosto oblečení v sauně. Z těch snů se ale vždycky probudíte. Jen Mulholland Drive můžete s těmi naprosto stejnými a rozporuplnými pocity sledovat dokola a dokola.

• Requiem za sen (2000) Drogy jsou špatné, áno? Ale navzdory všemu, co se povídá, není Requiem film o drogách. Je to film o závislostech a o tom, jak závislosti ničí život. Je jedno, jestli jde o heroin, televizi, sex, čokoládu nebo lásku, pro každou závislost existuje ten moment, kdy přebere kontrolu nad vaším životem, kdy už to nejste vy, kdo kontroluje závislost, ale kdy vaše závislost kontroluje vás. Mění vás a všechno ve vašem životě se podřizuje jí. Requiem tohle krásně ukazuje. Svým vyprávěním o čtyřech životech začíná nevinně, skoro komediálně. Hezky jemně a pomalu všichni hlavní hrdinové překročí tu nepostřehnutelnou hranici, vkročí do té nezastavitelné spirály a divákovi nezbývá než si jejich bolestivý pád na samé dno prožít s nimi. Pěkně vás to vcucne, pořádně semele a vyflusne na druhé straně. A když budete mít trochu štěstí, třeba vám to i otevře oči.

• Smrtící atrakce (1989) Pramáti všech studentských filmů se střihem a humorem Simpsonových, sem tam i mnohem černější, nahláškovaná až k prasknutí, s rozkošnou Winonou, supercool Slaterem, ďábelskou předwalshovskou Doherty a vpravdě výbušným finále navrch. My teenage angst bullshit has a body count.

• Střihoruký Edward (1990) Lidi jsou zrůdy. Ne všichni. Ale spousta z nich. Jak je poznáte? Jestli si myslíte, že zrůda byl ten pán s obrovskými nůžkami, co se k vám tuhle blížil rychlým krokem přes ulici, pak máte asi pravdu. Ale jen proto, že to nebyl Edward. Ne, opravdu to nepoznáte podle nůžek místo rukou. Spíš podle toho, když vám někdo vrazí (obrazné) nůž(ky) do zad. Naivní Edward s bledou zjizvenou tváří je jak nevinné děcko, nebo možná štěňátko. Je plachý a jen ostýchavě se setkává s okolním světem. Jeho konfrontace se světem, v tom to všechno je. S povrchním světem, který všechno odlišné bere jako atrakci. Který se snaží předstírat, že je chápavý. Ale který při první známce slabosti vytasí s předsudky. Střihoruký Edward je tak strašně citlivý a poetický film... Je to krásná pohádka. Smutná. Dojemná. Dokonalá.

• Titanic (1997) It has 11 f*cking Oscars, guys! A není divu, protože Titanic útočí na každou možnou frontu. Snad všechny strhne příběhem strašlivé katastrofy, geeky do historie potěší akurátním zpracováním, fandy efektivní podívané zase všemi těmi triky a dalšími srandičkami nejen po srážce, a nás, nekonečné romantiky, dostane ultimativním příběhem mladé lásky, které osud do cesty staví všeljaké překážky, ať už ďábelského Billyho Zanea nebo několik tun zmrzlé vody, a bohužel pro Rose a Jacka se nejedná o jahodové Calippo v nadživotní velikosti. Mhmm, jahodové Calippo.

• Věčný svit neposkvrněné mysli (2004) Měli jste někdy zlomené srdce? Pokud ne, rychle někam ven a do někoho se okamžitě zamilujte. A až vám ten člověk zlomí srdce, vraťte se a pokračujte ve čtení. Už jste zpátky? Výborně. V první řadě, je mi velice líto, že jste si tím prošli, zlomený srdce je pěkná svině, co? A v řadě druhé, kdybyste teď měli tu možnost nechat si vašeho lamače/lamačku navždycky vymazat z hlavy i ze srdce, udělali byste to? No, netřeba si nad tím lámat hlavu, stejně se to nikdy nestane. Ale Joel, hlavní hrdina Věčného svitu, si to díky geniálním (a vpravdě ďábelským) scénáristům Kaufmanovi a Gondrymu může vyzkoušet. Jeho vztah s divokou Clementine vzal za své, a Joelovi zbyly jen oči pro pláč a vědomí, že společnost Lacuna Inc. mu může Clementine navždycky vygumovat z paměti. Kdo by to neudělal, že? Co když to tak ale není správně? Co když láska je přece jen něco víc? Co když i to zlomené srdce má svůj význam? Co když vám ten vztah dal víc než jen depresi, deset kilo nadváhy a plešatící hlavu? Co když si chcete uchovat ty pěkné vzpomínky? Všechno to krásné, co jste spolu prožili. Je lepší nikdy nemít, nebo mít a ztratit? Na odpověď k téhle otázce spolu s Joelem pomalu přicházejí i diváci, a díky Gondryho geniálním vypravěčským schopnostem by vzpomínku na tenhle film z hlavy nevymazala ani Lacuna. Nejen MUST SEE, ale MUST SEE AT LEAST TWICE.