Seti
Petr Šmíd
okres Rakovník
Lempl a věčný snílek
email pozpátku: dimsrtep (a) seznam.cz
ICQ: 399-907-655
11 bodů
okres Rakovník
Lempl a věčný snílek
email pozpátku: dimsrtep (a) seznam.cz
ICQ: 399-907-655
11 bodů
Moje komentáře
Jak přicházejí sny (1998)
Kýč jak prase s přebarvičkovaným vizuálem a klišoidním příběhem, ve kterém mi Robin Williams vůbec neseděl. Naopak Max von Sydow a vůbec celá reminiscence na Dantovské Inferno bylo asi to nejzajímavější, co film nabídl.
Seriózní muž (2009)
Skutečně nevím, co tímhle chtěli Coeni říct, ale pokud se snažili pouze vyvolat pohrdavý pohled na židovskou komunitu, tak byli nanejvýš úspěšní. Doufám, že se takovýhle úlet už nikdy nebude opakovat!
Moneyball (2011)
Netradičně pojaté sportovní drama, jež do značné míry uniká žánrovým klišé. Příběh baseballového manažera, který redefinoval způsob vedení týmu, je chytře napsán, zajímavě natočen (v důsledku Billyho pověrčivosti je ve sportovním filmu minimum vyloženě sportovních scén) a znamenitě odehrán (Pittova a Hillova nominace na plešouna hovoří za vše). Proč tedy "pouze" tři, i když hodně silné? Rozhodování bylo těžké, a k trojce jsem se přiklonil především z toho důvodu, že se mi systém zavedený Billym Beanem vůbec nelíbí. Přístup založený striktně na matematických vzorcích a statistikách podle mě eliminuje i ty poslední zbytky lidskosti, které v profesionálním sportu zbyly a kompletně ho transformuje do zrůdněvyhlížející matematicko-ekonomické disciplíny. Ve filmu bylo jasně patrné, že z hráčů se stávají pouhá čísla v tabulce a jedná se s nimi stylem : "Sorry 64ko, ale můj počítačem vytvořený herní model vygeneroval tvoji výkonnost v posledních třech zápasech na hodnotu 0,673 a ty jsi dosáhl pouhých 0,582, což je pro další vývoj nepřijatelné, a proto se s tebou musíme rozloučit." Je mi jasné, že na vrcholové úrovni jde o byznys vždycky, a že toto je nový způsob progrese a obrany méně majetných klubů, ovšem z této matematické, strojově umělé podoby sportu se mi chce blít. Moneyball je dobrý film, který disponuje nadstandartními kvalitami, ovšem téma, které přináší, si glorifikaci rozhodně nezaslouží.
Dluh (2010)
I přes některé výtky (útěk z Berlína nebyl sice pro samotný příběh podstatný, ovšem jeho pominutí nabourává ucelenost vyprávění, nehledě na to, že při něm mohli tvůrci přidat na napětí a přihodit nějakou tu akci) je pro mě The Debt nadprůměrný špionážní thriller, který přibližuje ožehavou kapitolu izraelských tajných služeb. O oprávněnosti některých poválečných akcí židovského státu se mohou vést diskuze, velmi ucházející Maddenův film si však bez debat zaslouží palec nahoru.
Čas zabíjet (1996)
Tradiční soudní drama, formálně se držící žánrových šablon a obsahově znovutematizující rasovou problematiku amerického jihu. Navíc v plné parádě představuje zvláštnost porotního systému užívaného v soudních procesech v Americe (nezáleží na tom, kde je pravda a co obžalovaný spáchal, nýbrž na schopnosti té či oné strany přesvědčit o své "pravdě" laickou porotu, která má poslední slovo).Ten, kdo holduje tomuto žánru stejně jako já, bude spokojen, a to nejen díky našlapané herecké sestavě.
Užívej si, co to jde (2009)
Ne tak originální jako v Midnight in Paris, ale pořád velmi zábavný Allen.
Vyměřený čas (2011)
Nechápu, jak může z tak zajímavého konceptu vzniknout tak prázdná a nudná záležitost. Sociální kritika globálního finančního systému rámující celý příběh ještě jakž takž funguje, ovšem samotný scénář je katastrofa ztělesňující béčkovou lacinost a zmatenou bezcílnost. Film totiž tři čtvrtiny času vůbec nikam nesměřuje, přičemž si divák neustále říká "kurva co to ti hlavní hrdinové dělají?!", až se z toho ve finále vyklube odvar z Bonie a Clydea říznutý Robinem Hoodem. Většina dějových prvků, ze kterých by šlo něco vytěžit, zůstává nerozvinuta a celkovou mizérii podtrhuje absence solidnější akce i napětí a casting je místy špatný vtip (Pettyfer???!). Po trailerech jsem očekával hodně zajímavý filmek, ale tentokrát se Niccol bohužel vůbec netrefil. Škoda.
Půlnoc v Paříži (2011)
Nový kousek Woodyho Allena se vážně povedl a to nejen díky čiré lásce k francouzské metropoli, která z něj stříká na všechny strany. V magickém příběhu se Woody dotýká svých tradičních témat jako je záhadnost života či strach ze smrti, ale především se snaží zachytit a nahlédnout ideu "zlatého" věku a nostalgii s ním spojenou. Činí tak skrze klasického allenovského hrdinu, v němž Owen Wilson skvěle navazuje na herectví samotného pana režiséra. V Půlnoci v Paříži se tak nelítostně konfrontuje snílkovství s tvrdou realitou a nějakým záhadným způsobem tento povětšinou velmi bolestný střet Woody přetavil v navýsost příjemnou podívanou.
Stvořeni pro lásku (2000)
Filmová báseň představující starosvětský pohled na nešťastnou lásku, jež na diváka dýchne svoji úžasnou poetikou. Po dějové stránce toho však Kar-Waiovo dílo příliš nenabízí.
Drakobijce (1981)
Značné zklamání. Nejenže děj je skutečně hodně primitivní, ale Robbins navíc nedokáže vytvořit ani žádnou atmosféru, což znemožnuje jakékoliv divákovo zainteresování. Drakobijce je pouze plochá a prázdná nuda, což rozhodně není zapříčiněno rokem vzniku (naopak efekty jsou sice dnes na první pohled hodně archaické, ale jsou asi to jediné, co ve filmu funguje). Klíčovým problémem je scénář, jelikož nenabízí, krom jednoduché ústřední linie "zabít draka", vůbec nic a občas mi přišlo, že "vymyslet" ho muselo dát někomu setsakramenskou fušku. Herci jak vystřižení z ochotnického kabaretu bohužel nic nezachraňují. Zkrátka tohle dobrodružství se těžce nepovedlo.
Rudá planeta (2000)
Rudá planeta by byl podprůměr i jen jako startrekovská epizoda. Nudný děj, špatné triky, to málo zachraňují jakž takž sympatičtí herci, kteří bohužel nemají co hrát.
Battlestar Galactica (TV film) (2003)
Úvodní film byl celkem fajn, ale zatím dávám silné tři, protože mě nestrhl tolik jako třeba Firefly nebo Voyager. Základní nedostatek vidím v záporácích, protože kdo měl tu čest s Borgy nebo Reavers, tak musí uznat, že by jim Cyloni poslušně připravovali svačiny. Zda se mýlím či nikoliv se uvidí, jelikož Battlestaru dám rozhodně šanci.
Smrt v Šanghaji (2010)
Jo, noirové detektivky můžu. Příběhově sice Shanghai není nijak hluboký, ovšem atmosféra "Paříže východu" a špionážní prostředí člověka zcela pohltí. V důsledku zasazení děje do 40. let minulého století Shanghai také zprostředkovává novou, orientální perspektivu při pohledu na 2.sv. válku. Silné herecké obsazení pak už jen kompletuje výborný filmový zážitek. Nenápadný filmek, který si zaslouží určitě pozornost.
50/50 (2011)
50/50 působí na první pocit docela zvláštně, protože narušuje určité obecné tabu, a snaží se brát s humorem věc, která není vůbec směšná. Provázání komedie a dramatu ovšem funguje skvěle a to se všemi dějovými šablonami (těm, kdo si na ně stěžují, je třeba připomenout, že kdyby se v reálné předloze alespoň částečně nevyskytovaly, tak tenhle film zřejmě vůbec nevznikl:-).
Anděl smrti (1998)
Mysteriózní thriller s nezklamávajícím Denzelem, který možná není tak propracovaný, jak by mohl být, a zcela nevyužívá svůj potenciál, nicméně napětí dokáže vykouzlit slušné a v mých očích se jedná rozhodně o nadprůměrnou žánrovku.
Baekyahaeng (2009)
První půle je pro našince dost krutá, protože se ve změti korejských jmen často ztrácí, a proplétání časových linií rozhodně situaci nijak nezlepšuje. Po vyjasnění ústředních postav, souvislostí a časových vrstev se však před divákem rozvine poměrně působivá kriminálka, jež v závěrečné třetině nabere na intenzitě a vyjeví jednotlivé motivace v celé jejich osudovosti. White Night tak trpí především díky neúměrné stopáži, z které plyne jistá nevyváženost, a možná až přílišnému emočnímu útoku, který působí místy dost prvoplánově (oba tyto neduhy jsou u mě pro korejskou kinematografii tradiční, takže kdo s nimi nemá problém, tak si s klidem v srdci hvězdu přihodí).
Casshern (2004)
Rozhodně zajímavý pokus o hrané anime, který se nejen snaží typicky rozmáchlou vizuální stránku žánru přenést do hrané (lépe řečeno CGI) podoby, ale vyniká i určitým eticko-humanitním přesahem. Významnou složkou celkové podoby Kiriyaova díla je hudba, která je v některých okamžicích možná až příliš vlezlá a podbízivá, nicméně většinu času dění na plátně dotváří dokonalým způsobem. Musím přiznat, že mě Casshern docela mile překvapil.
Ocelová pěst (2011)
A Sylvestrovi s jeho Over the Top se všichni smějou. Real Steel představuje v podstatě totožný námět s řádnou porcí Rockyho a moderním transformeřím sci-fi faceliftem. Směr, kterým bude Shawn Levy svůj film tlačit, byl jasný již z trailerů, proto není namístě ptát se "co" se bude dít, nýbrž "jak". A děje se to nadmíru dobře, se špetkou všeho, co podobné filmy mají mít. Jsou tu sympatické postavy (ani kluk není zas tak otravnej), kterým můžete fandit, je tu pravá zápasnická artmosféra s řádnou gradací a také nezbytná kupa klišoidních zvratů. Real Steel se hned zpočátku tvářil jako mainstreamová pseudosportovní rodinná záležitost, kterou taky beze zbytku je a to navíc povedenou. U mě určitě palec nahoru.
Čtyři svatby a jeden pohřeb (1994)
Jo tak tohle byla příjemná záležitost, ze který pro mě plynou 2 stěžejní závěry : 1) hlavně se nežeň vole, alespoň ne v následujícím půlstoletí a 2) je škoda, že se většina mých přátel a známých řídí závěrem formulovaným v bodě 1, protože kurva jak já bych šel někomu na svatbu :-)
Notting Hill (1999)
Úsměv Julie Roberts je fajn, ovšem jinak pro ni žádnou sabost nemám a Hugh Grant je tak příjemný, až je občas nesnesitelně otravný (v tomhle filmu by navíc měl v mnoha situacích sebrat svoje koule, protože mu musely zaručeně někde upadnout). Samotný Notting Hill je ztělesněním takové té klasické romantické cukrové vaty, která člověku přináší přesně to co slibuje...ulepené ruce a upatlanou hubu.
Elitní zabijáci (2011)
Killer Elite je pro mě zklamáním. Z luxusního obsazení a výtečných trailerů vyplynulo pohříchu podprůměrné béčko, na němž všichni zúčastnění jen mrhali časem. Nevím, jak je to se scénářem a údajnými skutečnými událostmi, nicméně povětšinou mi dění na plátně přišlo hodně mimo, a to jak z logického, tak z "profesionálního" hlediska (na to, že se jednalo o elitu mezi nájemnými zabijáky, se až příliš často chovali jako banda amatérů, jejichž plán byl promyšlen asi jako dětský útok na prodavače zmrzliny). Tentokrát bohužel nic moc nezachraňuje ani akce, jež se nese ve stejném duchu jako celý film, a je přinejlepším průměrná. Už mě nebaví to furt opakovat, ale Jason by měl zkusit něco jinýho, protože všechny jeho role začínaj bejt naprosto stejný a přestává to vážně fungovat.
Presumpce viny (2003)
Podle mého názoru je Out of Time neprávem podhodnocená záležitost. Více než solidní krimi thriller se slušnou zápletkou a výtečnou atmosférou táhne především bezchybný Denzel a šmrnc mu dodává rajcovní Eva. Můj oblíbený herec v mém oblíbeném žánru s mojí oblíbenou herečkou? To nemohlo dopadnout špatně, a taky že ne.
Život Davida Galea (2003)
Parkerův styl mám hodně rád. Jeho filmy se vždy zpočátku tváří nenápadně a pak z nich ve finále vyleze hrozná pecka. Davidem Galem tento trend opět potvrzuje a naplno prokazuje svůj cit pro hutné krimi thrillery/dramata. Skvělé herecké obsazení, gradace děje a především výtečná režie, díky níž nenechá diváka v závěrečné půlhodině ani nadechnout. Zkrátka Parker u mě opět boduje.
Legenda (1985)
Ridleyho kultovní fantasy pohádka mě až na masky a kulisy vůbec nezaujala. Příběh je plytký, kouzelný svět plochý a postavy povětšinou otravné (ne, z mladého Toma Cruise si vážně na prdel nesednu). Od svého oblíbeného režiséra jsem čekal o dost propracovanější záležitost.
Otec rodiny (2000)
Celý koncept byla kravina (nejen že hlavní hrdina samozřejmě neřešil svůj problém logicky a jednoduše, jak by to udělala většina normálních lidí, ale i když se v ženských moc nevyznám, tak jsem přesvědčen, že manželka by po 13ti letech manželství tak nějak poznala, že její muž je někdo jiný), klišé střídalo klišé a Nick neuměl hrát ani před 11ti lety. Přesto se mi to docela trefilo do nálady a první polovinu jsem se až nečekaně bavil. Pro mě neškodná záležitost, která dokonale vyplňuje škatulku "vánoční romanťárny".
Někdo to rád horké (1959)
Já na tyhle rozjuchaný veselohry klasickýho Holywoodu (a vlastně ani český produkce) moc nejsem, takže moje hodnocení je tentokrát čistě subjektivní.
Den zrady (2011)
A na závěr roku nám George Clooney připravil trochu té politické šlehačky, po které by se spoustě lidem mohlo udělat řádně nevolno. Máme tu ideály zastávané Paulem Zarou, jež byly sice úctyhodné, ovšem politika se většinou bohužel dělá způsobem, pro který se ve finále rozhodl Stephen Meyers. Závěrečná třetina, zobrazující vskutku zásadní "ideovou transformaci", je strhující, o což se stará nejen opět skvělý Gosling (letos vážně vydařený rok), ale především samotný Clooney v režisérské sesli. Film, jenž není určitě pro každého, ovšem pro příznivce politických dramat povinnost.
Noc hrůzy (2011)
Téměř ve všech směrech laciné a klišoidní, ale já se kupodivu velmi dobře bavil. Rozhodně horký kandidát na guilty pleasure tohohle roku.
Obhájce (2011)
Po shlídnutí jsem přemejšlel, jestli se v Hallerovi vážně hnulo svědomí, nebo byl jen nasranej, že se ho snažili přechcat. Jednoznačně se klonim ke druhý variantě :-) Jinak soudní drama je muj oblíbenej žánr a Mick Haller výtečná postava. Zamlouvala se mi jak jeho etická odolnost, tak jeho styl a jsem rád, že se konečně objevil film, který se snaží zprostředkovat alespoň částečnou perspektivu te "špatné" strany soudního sporu.
Mission Impossible - Ghost Protocol (2011)
Nemůžu si pomoct, ale mně přišla čtvrtá Ethanova mise taková nemastná neslaná. Návrat ke klasickému konceptu byl vytvořen z různých variací na již viděné v předchozích dílech a pouze doplněn o spoustu nových hraček a udělátek. Stěžejní Birdův příspěvek sérii, totiž výrazné odlehčení, s moc velkým povděkem nekvituji, protože vážnější pojetí mi sedělo víc. Akce mě také moc neuspokojila, jelikož byla až na pár výjimek rutinní, ne-li sterilní. Z celkového pohledu na mě působila nová Mission Impossible vzhledem ke stopáži docela utahaně a postrádala ten správný drive. V dnešní době se řadí spíše k akčnímu průměru.