Přesně se vyplnilo to, co jsem očekával…a ono se nic jiného ani čekat nedalo, že. Celý večer byl pojatý jako tryzna za zesnulou Whitney Houston, takže všude černá roucha, vzpomínky kolegů, kteří si na ni předtím ani nevzpomněli, modlitby a samozřejmě fotokoláž s písničkou. Hodnotit spokojenost s předanými cenami nebudu, i když jsem byl po letech nadmíru spokojen, zaměřím se raději na výkony vystupujících, o které tu v posledních letech především jde. Začnu tím nejlepším, a to je Taylor Swift. Ve svém mladém věku je to neuvěřitelně vyspělá zpěvačka. Působí přirozeně a zároveň suverénně, ale rozhodně se nejedná o nabubřelou hvězdičku s přehnanými manýry. Její vystoupení bylo energické, ŽIVÉ a skvěle zazpívané a ukázalo, proč je country nejpopulárnější hudební styl v USA. Rozhodně žádné kotlíkaření s Nedvědy. Dalším skvělým zážitkem byla fúze hard rocku a house-dubstepu v podání Foo Fighters a deadmau5e. Pro někoho jako Jan Rejžek to byla možná žumpa, ale já si to náramně užil, takových experimentů v budoucnu jen víc! Je to s podivem, ale více mě toho pozitivně nezaujalo. Ano, samozřejmě, byli tady znovuobnovení Beach Boys, ale ruku na srdce, jejich vystoupení bylo spíše ukázkou toho, že to ještě v jejich věku jde, jinak to byla nuda. Zatímco pan Rejžek považoval za žumpu dubstep, já bych do této kategorie zařadil vystoupení Rihanny a starého rutinéra Chrise Martina a jeho kapely. Proti Rihanně nic nemám, ale její výkon byl hrozný a pro ni vlastně i typický. Své porno vystoupení spíše odtancovala než odzpívala a to, co se linulo z reprobeden nebyl zpěv ale playback. Slyšel jsem názory, že při její frekvenci tance to uspívat nejde…to je blbost! Laskavě se podívejte na vystoupení Micka Jaggera na Grammy 2011. Ten deset minut bez přestání běhal po celém pódiu a ještě stihl skvěle zpívat. A to je mu prosím skoro sedmdesát a má prochlastané a profetované tělo skrz naskrz.--- Letošní Grammy nebyly úplný propadák, ale těch zapamatováníhodných vystoupení bylo žel málo. Tak průměrný ročník jsem už dlouho nezažil.---Jo a Adele jsem záměrně nezmínil. Její vystoupení bylo v kontextu večera jedno z nejlepších (Rihanna a její kamarádky se musely stydět), ale od ní jsem zvyklý na lepší výkon (asi se projevila nedávná operace hlasivek) a výběr ohrané Rolling in the Deep namísto aktuální Set Fire to the Rain taky zamrzel.
Filmy podle předlohy Philipa K. Dicka mám až na Blade Runnera v oblibě, takže bylo s podivem, že mi Total Recall tak dlouho unikal. Po jeho zhlédnutí jsem musel uznat, že to byla velká chyba, protože to je nejlepší filmový Dick, kterého jsem viděl a má všechny atributy pro to, aby se stal mým "guilty pleasure". Nečekejte žádné zbytečné kecy - film je přímočarý od začátku do konce, Arnold je ve vrcholné formě a padají z něj uzemňující hlášky a postavy jako trojceckatá děvka nebo Tony s vagínou na ksichtě dávají filmu ten správný bizár. A vše je to obklopeno dokonalými papundeklově-futuristickými kulisami. Čirý filmový eskapismus.
Během několika dní jsem měl možnost zhlédnout dva dokumenty o významných postavách sovětské kultury a společnosti - Šostakovič proti Stalinovi a Jeden den Andreje Arseneviče. Šostakovič proti Stalinovi mi přišel ale o mnoho více informativní a zajímavější, než Jeden den... Zatímco Tarkovského znám velice dobře, tudíž mi dokument o něm nepřinesl nic nového (snad jen scény z natáčení), se Šostakovičem jsem se teprve seznamoval. Proto jsem dokument kvitoval s velkým povděkem. Poutavým způsobem mě seznámil s jeho životem a tvorbou v nejtemnějších dobách sovětské historie. Velice oceňuji vyváženost celého dokumentu. Ten nám přináší jak pohledy nejbližší rodiny, tak názory hudebních odborníků. Informace z jejich úst jsou nám předkládány v dostatečné míře, ale rozhodně nemůžeme mít pocit, že bychom byli jimi zahlceni. Zejména vzpomínky Galiny Šostakovičové, dcery Dimitrije Šostakoviče, na mě ve velké míře zapůsobily. Vzpomíná, jak byl její otec v době stalinistických represí hluboce sklíčený a jak se tato nervozita a neklid projevily v komponování jeho symfonií. To si ostatně můžeme sami ověřit, neboť Šostakovičova hudba nás doprovází celým dokumentem. Jsem rád, že jsem mohl tento pozoruhodný dokument zhlédnout, protože mi pomohl objevit zajímavou osobnost a její tvorbu.
Meziválečné němé filmy nepatří zrovna mezi mnou vyhledávaný filmový artikl, ale když už mám dát některým přednost, tak jsou většinou německé provenience. Přijdou mi po umělecké i formální stránce mnohem zajímavější, než filmy sovětské montážní školy. I když i mezi nimi se najdou výtečné kusy (Muž s kinoaparátem). Nový Babylon patří zrovna mezi ty nepovedené. Historický příběh pařížské komuny z období Prusko-francouzské války má přesně ty vlastnosti, které mi na sovětských filmech vadí. I přes nepopiratelnou formální hodnotu se jedná o film, který svojí tendenčností pohřbívá tak zajímavý námět. Za jedinou světlou stránku filmu považuji hudbu Dimitrije Šostakoviče. Ta zní i po letech velmi efektivně a neotřele, bohužel ale byla použita v takto nepovedeném filmu.
Nejsem si jistý, co si mám o tomto dokumentu myslet. Jeden den Andreje Arseneviče nám přináší rovnou tři pohledy na Andreje Tarkovského, přičemž každý z nich je prezentován v nepříliš atraktivní formě. První část, setkání Tarkovského se synem, je emočně nejsilnější, ale nejedná se o nic víc, než o několik záběrů z domácnosti, kde si můžeme prohlédnout již značně zesláblého režiséra. Druhý pohled je pro mě z celého dokumentu nejzajímavější a považuji ho za jedinou smyslnou část filmu. Zavádí nás přímo na filmový plac (natáčení filmu Oběť), kde Tarkovskij ukazuje svoje puntičkářství a smysl pro dokonalost. Dostal jsem tak možnost nahlédnout na to, jaký byl jako režisér na své podřízené, jak se pohyboval a jakým způsobem se projevoval. Poslední část je sonda do režisérovy filmografie, porovnává společné prvky filmů (spiritualita, přírodní živly), ale nakonec se jedná jen o povrchní analýzu. Pro pochopení Tarkovského a jeho tvorby je mnohem lepší četba jím napsaných knih – Zapečetěný čas a Krása je symbolem pravdy. Jeden den Andreje Arseneviče bych rozhodně nedoporučoval nikomu, kdo se chce s Andrejem Tarkovským seznámit. Určený je spíše pro jeho fanoušky, i když ti budou z jeho zhlédnutí spíše konsternováni.
Životopisné filmy mám hodně rád a některé z nich (Amadeus, Žízeň po životě, Zuřící býk) patří úplně k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost vidět. Před jejich zhlédnutím ale většinou o hlavní postavě něco vím. Ať už díky vlastnímu zájmu o ni nebo všeobecné známosti. Gustav Mahler mi byl ale osobou spíše neznámou. Věděl jsem o něm jen pár základních informací, proto jsem k filmu přistupoval poněkud z odstupem. Hned úvodní scéna mě usvědčila, že se bude jednat o nějaký surrealisticky psychedelický film, který mě bude nudit. Opak byl ale pravdou. Přes složitou narativní strukturu mi byl předložen spletenec Mahlerových životních epizod, které utvářely jeho vnitřní démony i krásnou hudbu. Ta nás doprovází celým filmem a já jsem se tak mohl seznámit nejen s jeho životem, ale i s jeho hudbou. Za nejlepší scény filmu považuji právě ty surrealisticky laděné, ze kterých jsem měl původně obavy. Zejména scéna konverze z židovské víry na katolickou je po vizuální i hudební stránce velice působivá. Velký potlesk si zaslouží i představitelé hlavních rolí. Robert Powell je jako Gustav Mahler naprosto přesvědčivý a věříte mu každé slovo a pohyb. Russellův film mě velmi mile překvapil. I přes některé šokující scény, které působí stejně působivě i v dnešní době, se mi dostalo laskavého a občas i vtipného (židovská rodina Mahlerů spekuluje, kolik bude malý Gustav v budoucnu vydělávat) příběhu.
Dokumentární film Koyaanisqatsi je pro mě jedním z největších filmových překvapení, jaké jsem měl možnost vidět. Dlouhou dobu jsem ze všech stran slýchával, že se jedná o mistrovské dílo a že něco podobného jen tak neuvidím. Já, dokumentární diletant, jsem se zhlédnutí dlouho bránil a dnes musím říct, že to byla velká chyba. Koyaanisqatsi je pravděpodobně nejintenzivnější dokumentární dílo, jaké jsem měl možnost vidět. To, co dělá dokument dokonalým, jsou dvě věci - kamera a hudba. Spojením těchto filmových složek vzniklo dílo s vysokou uměleckou i estetickou hodnotou. Kameraman Ron Fricke nás skrze svůj objektiv zavádí do míst, kam bychom se za normálních okolností nikdy nepodívali a o kterých jsme možná neměli ani zdání. Tato místa, budovy, stroje a lidi natáčí vysoce řemeslným způsobem., jejichž prožitek nám umocňuje využití práce přírody (světlo a stín) nebo úhly, pod kterými tyto objekty natáčí. Kapitolou sama o sobě je hudba Phillipa Glasse. Jeho minimalistický hudební doprovod dělá z dokumentu filmovou symfonii. Každý tón je dopředu promyšlený a má své pevně dané místo. Můžeme si být tedy jisti, že při záběrech na vodní hladiny nebo horská údolí nás budou doprovázet lyrické melodie, zatímco v částech zobrazující moderní a uspěchaný svět se setkáme s kakofonickou syntezátorovou hudbou. Mnoho lidí si myslí, že režisér Godfrey Reggio chtěl dokumentem sdělit, jak člověk ničí přírodu a získává nad ní výhodu. Já si to ale nemyslím. Podle mě chtěl pomocí Koyaanisqatsi říct, že se pomalu ale jistě zabíjíme. Nad přírodou výhodu nikdy nezískáme a pokud se k ní takto budeme chovat, je to jistá cesta do záhuby.
Při hodnocení filmu Jméno růže se nelze ubránit srovnání se stejnojmennou knihou Umberta Eca. Měl jsem ji možnost před lety číst a do paměti se mi zaryla jako těžká a filozofická postmoderní kniha se spoustou historických reálií. Občas Eca podezřívám, že mu opravdu šlo jen o ty historické reálie a filozofično a detektivní linii tam zařadil jen tak namátkou. Režisér Jean-Jacques Annaud se naštěstí (jak pro koho) těchto atributů ve velké míře vyvaroval a děj plně koncentruje na vyřešení detektivní zápletky. I přes více než dvouhodinovou stopáž film nenudí a já se nechal unášet řešením inkriminovaných vražd v benediktínském opatství. Jestli má film něco opravdu společného s knihou, tak je to dokonalé zpracování středověku. Annaud nám předkládá dobu středověku přesně takovou, jaká byla. Temnota, nemoci a syrovost jsou všudypřítomně obklopeny bizarními postavičkami, vedle kterých vypadají hlavní postavy Vilém a Adso (výborný Sean Connery a Christian Slater) jako z jiného světa. Jméno růže je skvělý historicko-detektivní film s velkým množstvím odkazů. V dnešní době, která je plná hi-tech detektivek a forenzních vyšetřovatelů, působí jako příjemné, i když ponuré, osvěžení, které si rád ještě v budoucnu dopřeji.
Seriál Městečko South Park byl koncem 90. let fenomén, kterému jsem ale nikdy zcela nepropadl. I přestože se jednalo a jedná o kultovní záležitost, má frekvence zhlédnutí byla více než mizivá. Popravdě řečeno mě zaujala jen sprostá mluva, protože v takové kadenci jsem ji jako osmiletý nikdy neslyšel. V té době jsem poprvé zavadil i o filmovou podobu s názvem Peklo na zemi, na kterou jsem si vytvořil stejný názor jako k seriálu. Nějaké narážky na amerikanismy, rasismus nebo politické konflikty jsem víceméně nevnímal a plně vychutnat jsem si je mohl až při opětovném zhlédnutí o mnoho let později. Velkým problémem filmu vidím to, že spousta těchto satirických a ironických narážek je v dnešní době poměrně vyčpělých. Co mohlo v roce 1999 působit šokujícím dojmem, to dnes vyznívá jako úsměšná scénka pro pobavení. Tím ale nechci tvrdit, že Peklo na zemi je špatný film. Určitě se v něm dá najít několik vtipných a nadčasových scén, skvělé písničky (nominace na Oskara pro Blame Canada) a černý humor, který ale občas zachází do prvoplánových nechutností. Pokud bych měl doporučit film podobného ražení, tak je pro mě číslo jedna Team America, který je shodou okolností dílem stejných tvůrců. Team America nabízí, alespoň pro mě, téma stále aktuální a zajímavější a navíc se skvěle strefuje do hollywoodských stereotypů skrze filmové hvězdy (resp. loutky), které v něm vystupují.
Andreje Tarkovského uznávám jako člověka i jako filmaře. Tato nesmírně silná osobnost natočila skvosty světové kinematografie, což umocňuje navíc fakt, za jakých podmínek a na jakých místech vznikaly. Jedním z těchto filmů je i Stalker. Měl jsem možnost ho vidět již několikrát a pokaždé si z něj odnesu nový a intenzivní zážitek. Často slýchávám, že Stalker je krásně natočená tříhodinová nuda. Já mohu souhlasit jen s prvním tvrzením, Stalker je opravdu krásně natočený, ale rozhodně se nejedná o nudu. Nesmíte od něj očekávat přehršel akce a dialogů. Film plyne pomalu - je vysoce kontemplativní, stejně jako čas v zóně, do které se vydaly hlavní postavy. Skrze tyto tři muže (vědec, spisovatel a stalker) dostáváme odpovědi na základní otázky lidského bytí. Jejich nekonečné rozhovory jsou těžištěm celého filmu a já je považuji za to nejcennější, co nám mohl Tarkovskij skrze tyto postavy sdělit. Stalker není ale silný pouze obsahem. Formální stránka filmu je na takové úrovni, že kameraman a skladatel museli snad navštívit onu komnatu, do které hlavní protagonisté putují. Za vrcholnou část považuji scénu odpočinku, při které kamera Alexandera Knyazhinského detailně zabírá předměty pod vodní hladinou a do toho hraje "sama" příroda. Tato scéna jen dokazuje, jak Tarkovskij uměl z mála udělat mnoho. Opravdový umělec.
Trojka Harolda a Kumara není špatná komedie, ale v porovnání s předešlými díly trilogie značně pokulhává. Chybu vidím v tom, že se tvůrci rozhodli sáhnout po formátu 3D. Ano, trojrozměrnost je teď v kurzu, ale proč ji sakra rvou do série, která vždy stála na vtipných dialozích a perverzních scénkách?! Místo nich teď převažují rádoby akční scény, ze kterých na mě pořád lítaly kužely a konfety, ale nakonec jsou bohužel jen efektní, nikoliv efektivní. Neil Patrick nám slíbil čtvrtý díl a já jen doufám, že se vrátí zpět ke kořenům.
Není to tak vtipné jako první díl, dokonce ho i vykrádá, ale pořád je to slušná komedie. A to jsem si zprvu myslel, že to Harold s Kumarem berou nějak moc vážně. Zatímco jejich první cesta byla jen takový nevinný semenný humor, jejich druhé putování je odysseovská výprava protkaná na první pohled vážnými tématy (terorismus, rasismus, americká historie), které jsou ale naštěstí! myšleny se značnou nadsázkou. Kdyby se film vyvaroval některých vyloženě trapných scén, tak by svou kvalitou překonal i skvělou jedničku. 3,5
Toma Hankse mám upřímně nerad a svými hereckými výkony mě přesvědčil jen v malém počtu filmů. Velký je jeden z nich, i když oscarovou nominaci zcela nechápu. Svého infantilního dospěláka ztvárnil takovým způsobem, že jsem mu to sežral nejen s navijákem, ale i s udicí. Film má krásný osmdesátkový look, který ale nepůsobí nijak zašle a zastarale. Naopak navazuje lehce nostalgickou atmosféru časů minulých a spolu s Hanksovým herectvím vytváří takřka existenciální náboj. Ano, nezdá se to, ale Velký není jen obyčejná komedie pro nedělní odpoledne.
Americké psycho je hezkou ukázkou toho, že i Christian Bale měl kdysi pořádnou muskulaturu a ne vždy vážil 30 kilo. Jeho vytrénovaný metrosexuál je taková kombinace Gordona Gekka, Dextera Morgana a Honzy Dědka…a taky umí být pekelně vtipný. I přes ponurou atmosféru jsem měl pořád pocit, že sleduji film plný nadsázky a zcela absurdních situací. Oceňuji, že se tvůrci odvážili vydat touto cestou, přesto na mě "psycho" svým postmoderním feelingem zcela nezapůsobilo.
Občas se sám sobě divím, proč se na tyto holčičí filmy dívám. Protivný sprostý holky je další šablonovitá teen komedie, kde se nejprve všichni pomlouvají, aby se nakonec udobřili. A samozřejmě je to všechno překryto moralizující dekou, tak typickou pro tento druh filmů. Nezachrání to ani ještě čistá Lindsay Lohan se svými přednostmi, ani povedený soundtrack. Dvě hvězdy za nejlepší z Plastic People – Rachel McAdams, celou dobu jsem jí fandil.
Zkurvená noc (otřesný překlad českého distributora) je taková milá pulpová jednohubka. Neurazí a svůj cedníkový scénář vyvažuje přímočarostí a všudypřítomným černým humorem.
Životopisné filmy patří mezi mé oblíbené filmové žánry. V poslední době se ale stalo zvykem, že jsou natáčeny čím dál více rutinérsky. Takovým případem je i Control. Život Iana Curtise byl krátkým, ale zajímavým námětem pro film, který Anton Corbijn natočil sterilním a fádním způsobem. Koncertní scény jsou střídány s těmi z domova a tak je to pořád dokola. O nějaké režisérské invenci nemůže být řeč. Jediným světlým bodem filmu jsou zmíněné hudební scény, kde Corbijn dokazuje, že klipovitost mu není cizí. Zbytek je jen vata protkaná skvělou hudbou Joy Division a Davida Bowieho.
Hrozná fušeřina. Pětiminutové záběry bez střihu jak od Tarkovského se do japonského romantického filmu nehodí. Jediné plus patří Rinko Kikuchi, která svým výkonem tento zmetek o něco pozvedla.
V rámci filmografie Toma Tykwera se určitě jedná o slabší snímek. Pokud ale budeme brát International jako zástupce politicko-investigativních thrillerů, tak o zklamání nemůže být ani řeč. U tohoto druhu filmů jde především o to, jak atraktivním způsobem je prezentován, kde se odehrává a jak zajímavé je ústřední téma. A u Tykwerova filmu je vše v pořádku. Téma je aktuální, podíváme se všude možně po světě (Turecko, Francie, Itálie,…) a charisma Cliva Owena je prolezlé celým filmem, takže ho bez potíží utáhne s Naomi Watts i bez ní.
Režisér jednoho z nejlepších snímků desetiletí, atraktivní prostředí a dobří herci. Měl jsem vnuknutí, že by to mohlo fungovat a být to pravé letní ořechové pro zimní čas. No a jak už to tak bývá, tak jsem se mýlil. F. H. von Donnersmarck měl asi dočasné zatmění. Atraktivního prostředí jsem si moc neužil (polovina filmu se odehrává v dopravních prostředcích), Depp a Jolie se taky moc nepředvedli (i když se jim nedivím, neměli co hrát) a typické filmové klišé na mě čekalo za každou vodní zatáčkou. Legendy nelhaly, je to bída.
Jako baletní diletant se všem "baryšnikovským" filmům vyhýbám. Černé labuti se vyhnout ale nešlo. Všeobecný hype, který se utvořil již několik měsíců před samotnou premiérou, byl tak mocný, až jsem se nechal zlákat. Kdybych měl baleťácký film natočit já, tak bude na podobné vlně jako Aronofského masterpiece - baletu tak akorát, psychologie ještě víc. Černá labuť je po všech stránkách vydařeným dílem. Nádherná hudba, skvělá kamera a výborní herci (životní role Natalie Portman a Oscar za vedlejšáka (doufám!) pro Vincenta Cassela).---Doufal jsem asi málo...
Shyamalan umí vytvořit velice slušnou atmosféru. Taky umí natočit scény, na které jen tak hned nezapomenete. A co ještě umí? Ano, nečekané pointy, jeho trademark. Škoda že na tu "vesnickou" jsem přišel v polovině filmu.
Moje komentáře
54th GRAMMY Awards (TV pořad) (2012)
Přesně se vyplnilo to, co jsem očekával…a ono se nic jiného ani čekat nedalo, že. Celý večer byl pojatý jako tryzna za zesnulou Whitney Houston, takže všude černá roucha, vzpomínky kolegů, kteří si na ni předtím ani nevzpomněli, modlitby a samozřejmě fotokoláž s písničkou. Hodnotit spokojenost s předanými cenami nebudu, i když jsem byl po letech nadmíru spokojen, zaměřím se raději na výkony vystupujících, o které tu v posledních letech především jde. Začnu tím nejlepším, a to je Taylor Swift. Ve svém mladém věku je to neuvěřitelně vyspělá zpěvačka. Působí přirozeně a zároveň suverénně, ale rozhodně se nejedná o nabubřelou hvězdičku s přehnanými manýry. Její vystoupení bylo energické, ŽIVÉ a skvěle zazpívané a ukázalo, proč je country nejpopulárnější hudební styl v USA. Rozhodně žádné kotlíkaření s Nedvědy. Dalším skvělým zážitkem byla fúze hard rocku a house-dubstepu v podání Foo Fighters a deadmau5e. Pro někoho jako Jan Rejžek to byla možná žumpa, ale já si to náramně užil, takových experimentů v budoucnu jen víc! Je to s podivem, ale více mě toho pozitivně nezaujalo. Ano, samozřejmě, byli tady znovuobnovení Beach Boys, ale ruku na srdce, jejich vystoupení bylo spíše ukázkou toho, že to ještě v jejich věku jde, jinak to byla nuda. Zatímco pan Rejžek považoval za žumpu dubstep, já bych do této kategorie zařadil vystoupení Rihanny a starého rutinéra Chrise Martina a jeho kapely. Proti Rihanně nic nemám, ale její výkon byl hrozný a pro ni vlastně i typický. Své porno vystoupení spíše odtancovala než odzpívala a to, co se linulo z reprobeden nebyl zpěv ale playback. Slyšel jsem názory, že při její frekvenci tance to uspívat nejde…to je blbost! Laskavě se podívejte na vystoupení Micka Jaggera na Grammy 2011. Ten deset minut bez přestání běhal po celém pódiu a ještě stihl skvěle zpívat. A to je mu prosím skoro sedmdesát a má prochlastané a profetované tělo skrz naskrz.--- Letošní Grammy nebyly úplný propadák, ale těch zapamatováníhodných vystoupení bylo žel málo. Tak průměrný ročník jsem už dlouho nezažil.---Jo a Adele jsem záměrně nezmínil. Její vystoupení bylo v kontextu večera jedno z nejlepších (Rihanna a její kamarádky se musely stydět), ale od ní jsem zvyklý na lepší výkon (asi se projevila nedávná operace hlasivek) a výběr ohrané Rolling in the Deep namísto aktuální Set Fire to the Rain taky zamrzel.
Total Recall (1990)
Filmy podle předlohy Philipa K. Dicka mám až na Blade Runnera v oblibě, takže bylo s podivem, že mi Total Recall tak dlouho unikal. Po jeho zhlédnutí jsem musel uznat, že to byla velká chyba, protože to je nejlepší filmový Dick, kterého jsem viděl a má všechny atributy pro to, aby se stal mým "guilty pleasure". Nečekejte žádné zbytečné kecy - film je přímočarý od začátku do konce, Arnold je ve vrcholné formě a padají z něj uzemňující hlášky a postavy jako trojceckatá děvka nebo Tony s vagínou na ksichtě dávají filmu ten správný bizár. A vše je to obklopeno dokonalými papundeklově-futuristickými kulisami. Čirý filmový eskapismus.
War Symphonies: Shostakovich Against Stalin, The (1997)
Během několika dní jsem měl možnost zhlédnout dva dokumenty o významných postavách sovětské kultury a společnosti - Šostakovič proti Stalinovi a Jeden den Andreje Arseneviče. Šostakovič proti Stalinovi mi přišel ale o mnoho více informativní a zajímavější, než Jeden den... Zatímco Tarkovského znám velice dobře, tudíž mi dokument o něm nepřinesl nic nového (snad jen scény z natáčení), se Šostakovičem jsem se teprve seznamoval. Proto jsem dokument kvitoval s velkým povděkem. Poutavým způsobem mě seznámil s jeho životem a tvorbou v nejtemnějších dobách sovětské historie. Velice oceňuji vyváženost celého dokumentu. Ten nám přináší jak pohledy nejbližší rodiny, tak názory hudebních odborníků. Informace z jejich úst jsou nám předkládány v dostatečné míře, ale rozhodně nemůžeme mít pocit, že bychom byli jimi zahlceni. Zejména vzpomínky Galiny Šostakovičové, dcery Dimitrije Šostakoviče, na mě ve velké míře zapůsobily. Vzpomíná, jak byl její otec v době stalinistických represí hluboce sklíčený a jak se tato nervozita a neklid projevily v komponování jeho symfonií. To si ostatně můžeme sami ověřit, neboť Šostakovičova hudba nás doprovází celým dokumentem. Jsem rád, že jsem mohl tento pozoruhodný dokument zhlédnout, protože mi pomohl objevit zajímavou osobnost a její tvorbu.
Nový Babylon (1929)
Meziválečné němé filmy nepatří zrovna mezi mnou vyhledávaný filmový artikl, ale když už mám dát některým přednost, tak jsou většinou německé provenience. Přijdou mi po umělecké i formální stránce mnohem zajímavější, než filmy sovětské montážní školy. I když i mezi nimi se najdou výtečné kusy (Muž s kinoaparátem). Nový Babylon patří zrovna mezi ty nepovedené. Historický příběh pařížské komuny z období Prusko-francouzské války má přesně ty vlastnosti, které mi na sovětských filmech vadí. I přes nepopiratelnou formální hodnotu se jedná o film, který svojí tendenčností pohřbívá tak zajímavý námět. Za jedinou světlou stránku filmu považuji hudbu Dimitrije Šostakoviče. Ta zní i po letech velmi efektivně a neotřele, bohužel ale byla použita v takto nepovedeném filmu.
Jeden den Andreje Arseneviče (2000)
Nejsem si jistý, co si mám o tomto dokumentu myslet. Jeden den Andreje Arseneviče nám přináší rovnou tři pohledy na Andreje Tarkovského, přičemž každý z nich je prezentován v nepříliš atraktivní formě. První část, setkání Tarkovského se synem, je emočně nejsilnější, ale nejedná se o nic víc, než o několik záběrů z domácnosti, kde si můžeme prohlédnout již značně zesláblého režiséra. Druhý pohled je pro mě z celého dokumentu nejzajímavější a považuji ho za jedinou smyslnou část filmu. Zavádí nás přímo na filmový plac (natáčení filmu Oběť), kde Tarkovskij ukazuje svoje puntičkářství a smysl pro dokonalost. Dostal jsem tak možnost nahlédnout na to, jaký byl jako režisér na své podřízené, jak se pohyboval a jakým způsobem se projevoval. Poslední část je sonda do režisérovy filmografie, porovnává společné prvky filmů (spiritualita, přírodní živly), ale nakonec se jedná jen o povrchní analýzu. Pro pochopení Tarkovského a jeho tvorby je mnohem lepší četba jím napsaných knih – Zapečetěný čas a Krása je symbolem pravdy. Jeden den Andreje Arseneviče bych rozhodně nedoporučoval nikomu, kdo se chce s Andrejem Tarkovským seznámit. Určený je spíše pro jeho fanoušky, i když ti budou z jeho zhlédnutí spíše konsternováni.
Mahler (1974)
Životopisné filmy mám hodně rád a některé z nich (Amadeus, Žízeň po životě, Zuřící býk) patří úplně k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost vidět. Před jejich zhlédnutím ale většinou o hlavní postavě něco vím. Ať už díky vlastnímu zájmu o ni nebo všeobecné známosti. Gustav Mahler mi byl ale osobou spíše neznámou. Věděl jsem o něm jen pár základních informací, proto jsem k filmu přistupoval poněkud z odstupem. Hned úvodní scéna mě usvědčila, že se bude jednat o nějaký surrealisticky psychedelický film, který mě bude nudit. Opak byl ale pravdou. Přes složitou narativní strukturu mi byl předložen spletenec Mahlerových životních epizod, které utvářely jeho vnitřní démony i krásnou hudbu. Ta nás doprovází celým filmem a já jsem se tak mohl seznámit nejen s jeho životem, ale i s jeho hudbou. Za nejlepší scény filmu považuji právě ty surrealisticky laděné, ze kterých jsem měl původně obavy. Zejména scéna konverze z židovské víry na katolickou je po vizuální i hudební stránce velice působivá. Velký potlesk si zaslouží i představitelé hlavních rolí. Robert Powell je jako Gustav Mahler naprosto přesvědčivý a věříte mu každé slovo a pohyb. Russellův film mě velmi mile překvapil. I přes některé šokující scény, které působí stejně působivě i v dnešní době, se mi dostalo laskavého a občas i vtipného (židovská rodina Mahlerů spekuluje, kolik bude malý Gustav v budoucnu vydělávat) příběhu.
Koyaanisqatsi (1983)
Dokumentární film Koyaanisqatsi je pro mě jedním z největších filmových překvapení, jaké jsem měl možnost vidět. Dlouhou dobu jsem ze všech stran slýchával, že se jedná o mistrovské dílo a že něco podobného jen tak neuvidím. Já, dokumentární diletant, jsem se zhlédnutí dlouho bránil a dnes musím říct, že to byla velká chyba. Koyaanisqatsi je pravděpodobně nejintenzivnější dokumentární dílo, jaké jsem měl možnost vidět. To, co dělá dokument dokonalým, jsou dvě věci - kamera a hudba. Spojením těchto filmových složek vzniklo dílo s vysokou uměleckou i estetickou hodnotou. Kameraman Ron Fricke nás skrze svůj objektiv zavádí do míst, kam bychom se za normálních okolností nikdy nepodívali a o kterých jsme možná neměli ani zdání. Tato místa, budovy, stroje a lidi natáčí vysoce řemeslným způsobem., jejichž prožitek nám umocňuje využití práce přírody (světlo a stín) nebo úhly, pod kterými tyto objekty natáčí. Kapitolou sama o sobě je hudba Phillipa Glasse. Jeho minimalistický hudební doprovod dělá z dokumentu filmovou symfonii. Každý tón je dopředu promyšlený a má své pevně dané místo. Můžeme si být tedy jisti, že při záběrech na vodní hladiny nebo horská údolí nás budou doprovázet lyrické melodie, zatímco v částech zobrazující moderní a uspěchaný svět se setkáme s kakofonickou syntezátorovou hudbou. Mnoho lidí si myslí, že režisér Godfrey Reggio chtěl dokumentem sdělit, jak člověk ničí přírodu a získává nad ní výhodu. Já si to ale nemyslím. Podle mě chtěl pomocí Koyaanisqatsi říct, že se pomalu ale jistě zabíjíme. Nad přírodou výhodu nikdy nezískáme a pokud se k ní takto budeme chovat, je to jistá cesta do záhuby.
Jméno růže (1986)
Při hodnocení filmu Jméno růže se nelze ubránit srovnání se stejnojmennou knihou Umberta Eca. Měl jsem ji možnost před lety číst a do paměti se mi zaryla jako těžká a filozofická postmoderní kniha se spoustou historických reálií. Občas Eca podezřívám, že mu opravdu šlo jen o ty historické reálie a filozofično a detektivní linii tam zařadil jen tak namátkou. Režisér Jean-Jacques Annaud se naštěstí (jak pro koho) těchto atributů ve velké míře vyvaroval a děj plně koncentruje na vyřešení detektivní zápletky. I přes více než dvouhodinovou stopáž film nenudí a já se nechal unášet řešením inkriminovaných vražd v benediktínském opatství. Jestli má film něco opravdu společného s knihou, tak je to dokonalé zpracování středověku. Annaud nám předkládá dobu středověku přesně takovou, jaká byla. Temnota, nemoci a syrovost jsou všudypřítomně obklopeny bizarními postavičkami, vedle kterých vypadají hlavní postavy Vilém a Adso (výborný Sean Connery a Christian Slater) jako z jiného světa. Jméno růže je skvělý historicko-detektivní film s velkým množstvím odkazů. V dnešní době, která je plná hi-tech detektivek a forenzních vyšetřovatelů, působí jako příjemné, i když ponuré, osvěžení, které si rád ještě v budoucnu dopřeji.
South Park: Peklo na Zemi (1999)
Seriál Městečko South Park byl koncem 90. let fenomén, kterému jsem ale nikdy zcela nepropadl. I přestože se jednalo a jedná o kultovní záležitost, má frekvence zhlédnutí byla více než mizivá. Popravdě řečeno mě zaujala jen sprostá mluva, protože v takové kadenci jsem ji jako osmiletý nikdy neslyšel. V té době jsem poprvé zavadil i o filmovou podobu s názvem Peklo na zemi, na kterou jsem si vytvořil stejný názor jako k seriálu. Nějaké narážky na amerikanismy, rasismus nebo politické konflikty jsem víceméně nevnímal a plně vychutnat jsem si je mohl až při opětovném zhlédnutí o mnoho let později. Velkým problémem filmu vidím to, že spousta těchto satirických a ironických narážek je v dnešní době poměrně vyčpělých. Co mohlo v roce 1999 působit šokujícím dojmem, to dnes vyznívá jako úsměšná scénka pro pobavení. Tím ale nechci tvrdit, že Peklo na zemi je špatný film. Určitě se v něm dá najít několik vtipných a nadčasových scén, skvělé písničky (nominace na Oskara pro Blame Canada) a černý humor, který ale občas zachází do prvoplánových nechutností. Pokud bych měl doporučit film podobného ražení, tak je pro mě číslo jedna Team America, který je shodou okolností dílem stejných tvůrců. Team America nabízí, alespoň pro mě, téma stále aktuální a zajímavější a navíc se skvěle strefuje do hollywoodských stereotypů skrze filmové hvězdy (resp. loutky), které v něm vystupují.
Stalker (1979)
Andreje Tarkovského uznávám jako člověka i jako filmaře. Tato nesmírně silná osobnost natočila skvosty světové kinematografie, což umocňuje navíc fakt, za jakých podmínek a na jakých místech vznikaly. Jedním z těchto filmů je i Stalker. Měl jsem možnost ho vidět již několikrát a pokaždé si z něj odnesu nový a intenzivní zážitek. Často slýchávám, že Stalker je krásně natočená tříhodinová nuda. Já mohu souhlasit jen s prvním tvrzením, Stalker je opravdu krásně natočený, ale rozhodně se nejedná o nudu. Nesmíte od něj očekávat přehršel akce a dialogů. Film plyne pomalu - je vysoce kontemplativní, stejně jako čas v zóně, do které se vydaly hlavní postavy. Skrze tyto tři muže (vědec, spisovatel a stalker) dostáváme odpovědi na základní otázky lidského bytí. Jejich nekonečné rozhovory jsou těžištěm celého filmu a já je považuji za to nejcennější, co nám mohl Tarkovskij skrze tyto postavy sdělit. Stalker není ale silný pouze obsahem. Formální stránka filmu je na takové úrovni, že kameraman a skladatel museli snad navštívit onu komnatu, do které hlavní protagonisté putují. Za vrcholnou část považuji scénu odpočinku, při které kamera Alexandera Knyazhinského detailně zabírá předměty pod vodní hladinou a do toho hraje "sama" příroda. Tato scéna jen dokazuje, jak Tarkovskij uměl z mála udělat mnoho. Opravdový umělec.
Very Harold & Kumar 3D Christmas, A (2011)
Trojka Harolda a Kumara není špatná komedie, ale v porovnání s předešlými díly trilogie značně pokulhává. Chybu vidím v tom, že se tvůrci rozhodli sáhnout po formátu 3D. Ano, trojrozměrnost je teď v kurzu, ale proč ji sakra rvou do série, která vždy stála na vtipných dialozích a perverzních scénkách?! Místo nich teď převažují rádoby akční scény, ze kterých na mě pořád lítaly kužely a konfety, ale nakonec jsou bohužel jen efektní, nikoliv efektivní. Neil Patrick nám slíbil čtvrtý díl a já jen doufám, že se vrátí zpět ke kořenům.
Harold & Kumar Go to Amsterdam (video film) (2008)
Příjemný doplněk k druhému dílu Harolda a Kumara. Amsterdamský kraťas je důkazem toho, že film by byl vtipný, i kdyby je v letadle nechytili.
Zahulíme, uvidíme 2 (2008)
Není to tak vtipné jako první díl, dokonce ho i vykrádá, ale pořád je to slušná komedie. A to jsem si zprvu myslel, že to Harold s Kumarem berou nějak moc vážně. Zatímco jejich první cesta byla jen takový nevinný semenný humor, jejich druhé putování je odysseovská výprava protkaná na první pohled vážnými tématy (terorismus, rasismus, americká historie), které jsou ale naštěstí! myšleny se značnou nadsázkou. Kdyby se film vyvaroval některých vyloženě trapných scén, tak by svou kvalitou překonal i skvělou jedničku. 3,5
Velký (1988)
Toma Hankse mám upřímně nerad a svými hereckými výkony mě přesvědčil jen v malém počtu filmů. Velký je jeden z nich, i když oscarovou nominaci zcela nechápu. Svého infantilního dospěláka ztvárnil takovým způsobem, že jsem mu to sežral nejen s navijákem, ale i s udicí. Film má krásný osmdesátkový look, který ale nepůsobí nijak zašle a zastarale. Naopak navazuje lehce nostalgickou atmosféru časů minulých a spolu s Hanksovým herectvím vytváří takřka existenciální náboj. Ano, nezdá se to, ale Velký není jen obyčejná komedie pro nedělní odpoledne.
Americké psycho (2000)
Americké psycho je hezkou ukázkou toho, že i Christian Bale měl kdysi pořádnou muskulaturu a ne vždy vážil 30 kilo. Jeho vytrénovaný metrosexuál je taková kombinace Gordona Gekka, Dextera Morgana a Honzy Dědka…a taky umí být pekelně vtipný. I přes ponurou atmosféru jsem měl pořád pocit, že sleduji film plný nadsázky a zcela absurdních situací. Oceňuji, že se tvůrci odvážili vydat touto cestou, přesto na mě "psycho" svým postmoderním feelingem zcela nezapůsobilo.
Protivný sprostý holky (2004)
Občas se sám sobě divím, proč se na tyto holčičí filmy dívám. Protivný sprostý holky je další šablonovitá teen komedie, kde se nejprve všichni pomlouvají, aby se nakonec udobřili. A samozřejmě je to všechno překryto moralizující dekou, tak typickou pro tento druh filmů. Nezachrání to ani ještě čistá Lindsay Lohan se svými přednostmi, ani povedený soundtrack. Dvě hvězdy za nejlepší z Plastic People – Rachel McAdams, celou dobu jsem jí fandil.
Zkurvená noc (2003)
Zkurvená noc (otřesný překlad českého distributora) je taková milá pulpová jednohubka. Neurazí a svůj cedníkový scénář vyvažuje přímočarostí a všudypřítomným černým humorem.
Control (2007)
Životopisné filmy patří mezi mé oblíbené filmové žánry. V poslední době se ale stalo zvykem, že jsou natáčeny čím dál více rutinérsky. Takovým případem je i Control. Život Iana Curtise byl krátkým, ale zajímavým námětem pro film, který Anton Corbijn natočil sterilním a fádním způsobem. Koncertní scény jsou střídány s těmi z domova a tak je to pořád dokola. O nějaké režisérské invenci nemůže být řeč. Jediným světlým bodem filmu jsou zmíněné hudební scény, kde Corbijn dokazuje, že klipovitost mu není cizí. Zbytek je jen vata protkaná skvělou hudbou Joy Division a Davida Bowieho.
Senna (2010)
Nejlepší (jednoznačně) dokument roku o nejlepším (pravěpodobně) pilotovi Formule 1 všech dob.
Norské dřevo (2010)
Hrozná fušeřina. Pětiminutové záběry bez střihu jak od Tarkovského se do japonského romantického filmu nehodí. Jediné plus patří Rinko Kikuchi, která svým výkonem tento zmetek o něco pozvedla.
International (2009)
V rámci filmografie Toma Tykwera se určitě jedná o slabší snímek. Pokud ale budeme brát International jako zástupce politicko-investigativních thrillerů, tak o zklamání nemůže být ani řeč. U tohoto druhu filmů jde především o to, jak atraktivním způsobem je prezentován, kde se odehrává a jak zajímavé je ústřední téma. A u Tykwerova filmu je vše v pořádku. Téma je aktuální, podíváme se všude možně po světě (Turecko, Francie, Itálie,…) a charisma Cliva Owena je prolezlé celým filmem, takže ho bez potíží utáhne s Naomi Watts i bez ní.
Cizinec (2010)
Režisér jednoho z nejlepších snímků desetiletí, atraktivní prostředí a dobří herci. Měl jsem vnuknutí, že by to mohlo fungovat a být to pravé letní ořechové pro zimní čas. No a jak už to tak bývá, tak jsem se mýlil. F. H. von Donnersmarck měl asi dočasné zatmění. Atraktivního prostředí jsem si moc neužil (polovina filmu se odehrává v dopravních prostředcích), Depp a Jolie se taky moc nepředvedli (i když se jim nedivím, neměli co hrát) a typické filmové klišé na mě čekalo za každou vodní zatáčkou. Legendy nelhaly, je to bída.
Red (2010)
Mnoho keců a málo akce. Jediná pochvala patří Johnu Malkovichovi. Jeho Marvin Boggs má nášlápnuto k tomu, aby se stal legendárním.
Černá labuť (2010)
Jako baletní diletant se všem "baryšnikovským" filmům vyhýbám. Černé labuti se vyhnout ale nešlo. Všeobecný hype, který se utvořil již několik měsíců před samotnou premiérou, byl tak mocný, až jsem se nechal zlákat. Kdybych měl baleťácký film natočit já, tak bude na podobné vlně jako Aronofského masterpiece - baletu tak akorát, psychologie ještě víc. Černá labuť je po všech stránkách vydařeným dílem. Nádherná hudba, skvělá kamera a výborní herci (životní role Natalie Portman a Oscar za vedlejšáka (doufám!) pro Vincenta Cassela).---Doufal jsem asi málo...
Barry Lyndon (1975)
Nejlepší Kubrick. A že je z čeho vybírat.
Nebožtíci přejí lásce (1972)
Pohodový letní film se skvělými herci. Hravé, milé, roztomilé.
End After 9 (1966)
odpad!Největší ohyzdnost z už tak utrápené filmografie litevsko-amerického milovníka matematiky.
10 Feet (1966)
odpad!Ale no tak. 1000 Frames nabídlo tolik pěkných čísel a tady aby se jich člověk dohledal. Zklamání na druhou.
1000 Frames (1966)
George Maciunas mi osvěžil pamět. Zase vím, jak vypadají čísla!
Vesnice (2004)
Shyamalan umí vytvořit velice slušnou atmosféru. Taky umí natočit scény, na které jen tak hned nezapomenete. A co ještě umí? Ano, nečekané pointy, jeho trademark. Škoda že na tu "vesnickou" jsem přišel v polovině filmu.