Devadesát Dva

Jak žít. Tahle minisérie je naprostá nádhera, slast, neučí jen "jedeme tam a tam a jdeme tam vařit", jako spíš žít, poznávat, chápat, nejen, co to je být mužem, co to znamená vařit, co znamená rodina, nebo být Italem, nebo s čím se dnešní kultura a mužství/ženství potýká, líbí se mi i, že tu jdou hodně z cesty v hledisku klasických konceptů, sledujeme lidi, kteří vaří a pracují v komunitě, která je jejich rodinou, protože skutečnou nemají, kriminálníci, co dělají pizzu, nebo specifické slavnosti určitých oblastí, nebo či snad jen stařenku, která chodí a sbírá byliny venku, ze kterých dělá chutné jídlo chudých (typický sentimentální moment pro Gennara, kdy si nostalgicky vzpomene na svoji mámu). Dva přátelé se po letech vrací do Itálie, aby prozkoumali a zhodnotili nejen tyhle otázky. Gennara Contalda znám už delší dobu, jeho entusiasmus a gooffy side pro vaření a život jsou nakažlivé a je to už nějakou dobu zpátky, co jsem dost ujížděl na tom, jak snadnou a skvěle přístupnou dokázal pro mě tento člověk, co zkrátka miluje na obecné rovině, udělat italskou kuchyni. Antonia Carluccia jsem znal méně, o to je smutnější, že celou dobu člověk myslí na fakt, že už není, protože mezi Gennarovými videi je jedno, které vám po téhle show vhání slzy do očí. Oba vařili na světové úrovni, ale tohle je spíš jen třešničkou na dortu jejich života, přátelství, kde představují jednak svoje Italství, jednak vaření, jednak hodnoty, lásku, jak to souvisí s jídlem, show zkrátka přechází ve filozofii, kde sledujeme mnohdy i dva odlišné pohledy na věc v mnoha otázkách... jejich nekonečné vzájemné rýpání a rozkol, myslím si, že kontrast těchto osobností, kdy Gennaro mnohdy zosobňuje víru, lásku, rodinu, zábavu, zatímco Antonio je leckdy ubručenější, ale taky hlas určitého rozumu, komfortu, který "žije pro jídlo" a právě skrze něj se oba setkávají - vždy skrze lásku k jídlu. I zde si nemůžou odpustit typické popichování a vždycky je funny to sledovat. Věřím, že bez toho rýpání, bez konfliktu ani žádný řádný opravdový vztah nemůže fungovat, to pak není vztah, to je politika... tohle je upřímné přátelství, které spojuje, během kterého se člověk učí o životě, o tom, jak žít a jak říká Antonio, o jídle, jež je "druhá nejlepší věc v životě". Překvapivý přesah něčeho na první pohled tak obyčejného. A jestli jste neviděli, vřele doporučuji. Minimálně vám to zvedne náladu. RIP, Antonio.

I s odstupem pár dnů je obtížné vypíchnout jeden moment. UFC 300 bylo samo o sobě sleeper, lidi remcali, že nedali dohromady lepší card a já jsem říkal, že mě i main event přijde zajímavý. A jak to dopadlo, he, chytrolíni? (mimochodem aktuálně 16 hodnocení s perfektními 100%) (...) Max Holloway, jakoby vršil jen úrovně toho, co ho dělá víc a víc OG, ať už je to ukazování toho, jak blokovat jeho vlastní údery Ortegovi během zápasu, nebo box bez dívání Calvina Kattara, tentokrát přichází s další instant klasikou, se zápasem, který má v kapse, jenže namísto toho, dokroužit a slíznout smetanu vítězství Max udělá TOHLE: pointing his finger to the ground, as he always does, challenging oponent, giving Gaethje chance to win the fight, o váhovku výše a vteřinu před koncem - tohle bylo jak z filmu. Coldest and most gangster moment. MMA world lost their fuckin shit. True BMF. Ale nutno dodat, že Justin hned na konci prvního kola schytal kick, který mu zlomil nos a kompromitoval ho do konce zápasu. Ale to k tomu holt patří. (...) Pereira mě překvapil, jak málo dal Jamahalovi prostor k tomu cokoliv udělat. Jamahal šel dolů rychleji, než jsem čekal a to jsem popravdě Hilla dlouho cenil a vyzdvihoval, že ho lidi podceňují. Jenže je to striker a být v postoji s někým, jako je Pereira, double GLORY champ a teď i double UFC champ, jeden z nejsmrtelnějších levých háků v historii, touch of death a taky fyzikalita jeho postavy, u které dodnes nechápu jak byl schopen splnit limit pro MW. Jeho frame je obrovskej i na LHW. Khaby Lame Celebration = iconic. (...) Weili měla kompromitovaný match taky, když přiškrtila Yan Xiaonan na konci prvního. (...) Tsarukyan je dickhead, just saying. Respect to MVP for pointing it out. (...)  Bo Nickal, chápu, je sice star budoucnosti UFC, ale i tak mi přijde jako diss dávat ho nad jména, nad kterými byl, když je pořád green af.  (...) BJP. Jirka, podle mojí sestřenky "Jen žvaní a žvaní a má prostě štěstí a ránu jako prase. Víc bych za tím nehledala". Podle mě je Jiří madman, co dělá věci jinak a jeho soupeře to zkrátka často vyvede tak z míry, že jim to velmi brzy sebere sebevědomí a vítr z plachet. Rakič Jirku sice kropil dost dobře lowkickama, který mu v prvním kole zrasily front leg, ale Jirka jen pushoval a pushoval a bylo očividné, že když se trefí Rakič, Jirka to "nějak sežere, slipuje", zatímco když se trefil Jirka, Rakič to prostě očividně nedával. Ten rozdíl v síle byl patrný. Aleksandar potřeboval být perfektní celý zápas, ale za ty jeho zbytečné útoky posledních pár let si myslím, dostal slušnou čočku a může konečně zavřít hubu. Jirka působil příliš odhodlaně, jeho energie byla prostě v tom bodě, kdy působila, že by ho nic jen tak nezlomilo. Cítil jsem, i když dostával ty údery, že, jak sám říkal, aby člověk mohl vyhrát, musí se vystavit tomu nebezpečí, odhodlat se pro to jít. Kritika Jiřího konstantně sklouzává ke stejným repetitivním povrchním větám lidí, kteří nikdy sport ani netrénovali. Nechápou jako subtle je úroveň na tomhle levelu. Jirka definitivně nebyl champ náhodou. Definitivně není TOP v divizi náhodou. Ale lidi ho pořád budou kritizovat, stovky a tisíce lidí, za to, že jeho obrana je špatná a má ruce dole a Poatan ho tak vypne. Jo, možná. Jiří je zkrátka pojem, hateři budou hatit, v MMA světě (i meme) a i když není úplně typickým představitelem českého nebo světového MMA, pořád je představitelem a velmi zajímavým a koneckonců pro českou MMA ikona, získat pás je už samo o sobě absolutně šíleným mezníkem, když se nám sotva povedlo protlačit pár fighterů do UFC, kteří byli schopní vůbec se tam držet a drží v nějakém, průměru, nebo růstu, úrovni. Jirka, speciálně skrze jeho mentalitu a přístup, je mnohem dál. A je to to entertaining af. (...) Aljo x Kattar. Meh. (...) Kayla x Holm, nevím, jak dobrá je Kayla, nikdy jsem neviděl žádný jeji fight, ale je to Double Judo Olympic champ. Tady jsem dostal trochu ochutnávku, ale Holly Holm je 42, past prime, UFC jí dalo všechny příležitosti světa vyhrát znovu titul, po ikonickém headkicku Rondy. (...) Diego Lopes se čtvrtým fightem, třetí finish v řadě, okolo stejných časů. minuty a půl v prvním kole, týpek má sestřih jako nikdo a je wild, jako nikdo. Diego Lopes je future of division a nepřestává mít fascinující výkon za výkonem, stejně jako nakažlivý positivismus. I love this guy. (...) Renato Moicano na mikráku je vždy comedy gold, takže ho chcete vidět vyhrát, protože tenhle člověk začne mlít do mikráku, cokoliv, co se mu hodí a je v tom self-promotingu fakt dobrej. Být to na jiné card, asi by jeho fight i post fight strhl víc pozornosti, ale funny detail je, že interview zmínil i Jordan Peterson, asi skrze Moicanovo "If you care about your fucking country, read Ludwig von Mises and the six lessions of the Austrian economic school, motherfuckers!" (...) "I CANT- AFFORD- TO FUCKING- LOSE!" (...) Jessica Andrade x Marina Rodriguez. Don't give a shit. (...) Bobby Green x Jim Miller. Tady stojí za pozornost asi hlavně fakt, že Jim Miller je jediný, kdo se účastnil UFC 100, UFC 200 a UFC 300, je to veterán s nejvíce wins a nejvíce fights v historii organizace. Longevity. Jim je cool, ale je to průměrný fighter, který se k titulu nikdy ani nepřiblížil, zatímco načasování umožnilo třeba Pereirovi, v rozpětí jednoho roku, mít tituly ze dvou váhovek a to potom, co je v organizaci sotva pár let. (...) Deiveson Figueiredo x Cody Garbrandt. Podle mě skvělý matchup, který ukázal, kde oba stojí. Cody je prostě past prime, jeho krátká éra šampiona byla přerušena drtivými KO a teď má problém být byť jen v průměru divize. Deiveson oproti tomu sice je očividně trochu menší, ale Deus Da Guerra nemusí nikomu nic dokazovat, po čtyřech back to back titulových fightech s Brandonem Morenem. Ve věku 36ti sice Deivesonovu skoku a snaze ve vyšší váhovce příliš nerozumím, ale třeba se snaží si na závěr přilepšit. Good fight, tho.

Respekt za to školení v oblasti "yes means no" na konci. Jimmy Carr je pro mě relativně nový objev, teprve druhý standup v relativně krátkém čase, co jsem s ním viděl, ale začínám si docela dost užívat, že koncentruje svůj záměr hodně, podobně jako Gervais, na nekorektní humor, respektive na to jak na něj a jeho chápání nahlížet, protože, zdá se, v dnešní přecitlivělé době je to vždycky jak svěží vzduch, když si někdo inteligentní dokáže dělat srandu z toho, že lidi jsou prostě blbci a ignoranti, co se naštvou, protože něčemu nerozumí, nebo to není po jejich (a ještě se o tom ani nedokáží normálně bavit). Klidně bych si to někdy brzy dal znovu a cením si toho přístupu a nelehkých témat a voleb, které musí každý komik učinit. Vím, že jsem se hned několikrát dost nahlas zasmál (hlavně tomu, jak jsou ty vtipy mířeny, než tomu, že by byly tak úderné) a to se jen tak nestane. 8/10

Značný vliv švankmajerovsky surreálné animace a motivů (ruce neznámého se dotýkají, záběry "z venku", kdy jdete s kamerou v detailu, pořád blízko postavě a vše se tak nějak míjí v pozadí, v dynamické mizanscéně, nesledujete ani tolik příběh a okolí, ale jste hodně ve vnitřním kruhu, spolu s hrdinou/hrdinkou) a je to už chvíli, co jsem podobnou animaci viděl... hodně z toho ale cáká touha se předvést, stejně jako Kotlár, "ve stylu", nebo alespoň upoutat pozornost tím, že je vše, spíše než originální a obsahové, afektované. Film se snaží vizuálně opíjet, hraje to surreálno, aby vám pak vše v závěru vykecal na talíř, namísto toho, aby vyšperkoval a nechal diváka přemýšlet ve tmě. To je podle mě chyba. Je to jako kdyby Daria dala dohromady zepár solidních nápadů, jak to bude vypadat, ale jádro jede jaksi samo proti sobě a tak má z nejistoty potřebu se všem vysvětlit a ospravedlňovat. Ostatně, je to taková psychosa, trauma, dítě x žena, dítě, co zápasí s vystavením sexualitě, lesbická zpověď - kdo přesně ví a komu na tom sejde? Třeba je ta protichůdnost a rozpolcenost záměr. Mě to ale spíš přišlo mírně nedotažené na úkor toho, že to chce ukázat tu svoji divokost. Daria Kashcheeva udělala solidní záležitost, u které trvalo, než byla někde k sehnání. Ale po všech těch ohlasech nemůžu příliš říct, že je co kritizovat, protože fakt není co a na tuzemské poměry něco podobného jen tak neuvidíte. 8/10

Na 'La Ciénaga' jsem narazil nesčetněkrát během let a pokaždé, jednou za čas, jej nějaký herec, nebo filmař doporučil, film byl označovaný jako kult, jako úžasný, argentinská nová vlna a blablabla, měl tu auru něčeho zvláštního, ale já na něj měl náladu až dnes, kdy jsem neměl náladu na nic, kromě toho, že jsem se pustil do kombinování příchutí na druhou fermentaci mých kombuchových zásob. A musím do jisté míry říct, že to chápu. Na snímku, jako je tenhle, jde vypíchnout asi hlavně nejspíš jeho atmosféru, všudypřítomný zvuk, tu a tam opravdu skvělý záběr (například záběr holka, jak pozoruje kluky z obchodu s oblečením, nebo jednooký chlapec, sledující televizi u nohou své mámy), to nekonečné ležení a povalování, analyzování věcí, kecání o ničem, odnikud nikam, chlastání červeného vína s ledem v horku a pokuřování. Dokážu pochopit, že řada lidí se podvolí a budou jet tenhle jam a to i když nebudou chápat, ale nemyslím, že jsem byl svědkem něčeho až tak výjimečného, než nějakých vazeb a vztahů mezi dvěma kamarádkami a jejich rodinami, rodinami dvou žen, kde hlavní soustředění je na alkoholičku, která žije s rodinou v jakési vilce s bazénem, kde nekonečná-občasná střelba dětí, co lítají někde venku, dodává specifické pozadí a dotváří zajímavý cyklující element. Já chápu ten půvab, jak se v tomhle filmu všechno bez ambicí děje. Ke konci jsem si vzpomněl na Beckettův "Watt', odchod sluhy/služky a řekl si, že co do příběhu se tu vlastně asi tak stalo stejně. Ženy si chtějí vyjet na dovolenou ale nevyjedou, jedna se na začátku pořezá o sklo, protože je namrdaná a celý film pak řeší, jak bude vypadat její výstřih, nemá led, protože služka odejde, pár bezvýznamných věcí se stane, muž se stěhuje z ložnice do jiného pokoje polovinu filmu a vlastně ani nevidíme konec, jestli to dostěhoval, vidíme ho jen nedělat nic, než chlastat, nesouvisle mlet a pomalu něco dělat. O pozadí se dozvíme málo, nebýt klasických textů distribuce apod, ani bych nepochytil ty detaily, protože to ve filmu takhle řečeno není. Je to vlastně fascinující, celkově, jak tenhle film prezentuje "tak akorát" jako art. Ale s přibývajícími minutami jsem byl schopen se do toho více a více nořit a je to, zase, něco jiného, rozšiřujeme, což je lepší, než pořád totéž. 72%

"Larry! You' fucked!" "Shut the fuck up." "This mothafucka's good!" (...) Dnešní den byl úzávěrkou časově náročného období, končil jsem ho ve hřbitovní síni, oděný v černém, meditující nad životem, nade vším, takhle to vždycky vnímám, jako rozloučení, ale i jako prostor k meditaci. A to jsem ještě netušil, že i dnes současně budu sledovat poslední díl show, která mě v průběhu posledních, speciálně tři a půl let (nepočítaje TV pilot, který jsem viděl už v roce 2015), neskutečně začala bavit, když jsem pochytil, jak ad absurdum dokáže vyhánět svoje banální zápletky ze života, z minimalistických každodenních situací, z věcí, co každý děláme a jsou normální, nebo nás serou. Nicméně každá sranda jednou skončí a za prakticky čtvrt století svojí existence 'Curb Your Enthusiasm' vyprodukovalo 12 sérií, nabitých naprosto killing situacemi (a fakt, že se mi to líbí podpořila i stripová ilustrace Larryho, kterou jsem nějaký rok zpátky udělal, ilustrace jen tak něčeho nedělám). 'Curb...', když se rozjede, tak to nemá absolutní chybu, když se začne vše zamotávat a vrstvit a prolínat, kdy to spadne jako perfketní domeček z karet. Poslední epizoda se samozřejmě stala retrospektivní. Larry se brání u soudu, obviněn z toho, že dal ženě ve frontě láhev vody, protože měla žízeň, čímž porušil zákon státu, kterýžto samotný akt velmi vystihuje celou show. Larry má v podstatě skoro vždy pravdu a vyslovuje věci, které se lidem nelíbí, nebo se nehodí, nebo jsou trochu faux pas, aby mu tahle pravda pak zpětně střelila do ksichtu tím, že ukáže, že říkat pravdu dokáže mít následky. Umět tohle kombo udělat navíc vtipně, to dokáží už jen trochu geniální mozky. Skvělé cameo role po celou show, fakt, že většina věcí jsou zhruba tak nějak "improvizované hrátky s přáteli" tomu dodává ještě větší šťávu, když si člověk řekne, že často je ten smích opravdu autentický smích herců. 'Curb..' je unikátní, mnohovrstevnatý, ale vyžaduje vaši investici, ani ne tak proto, že by bylo složité show chápat, ale že chvíli člověku trvá, než se chytí toho, jak a čím je unikátní. Ale pak vás to tak nějak chytí, na celý život, jako řada dalších ikonických show. Narážky na Seinfelda šli trochu mimo mě, protože jsem se k němu ještě nedostal a kdoví jestli na něj kdy budu mít chuť a čas. Smrt Richarda Lewise finále poněkud podtrhuje, ale s ohledem k tomu, že Larry David chtěl show zakončit už zpátky v roce 2011 je fajn, že se vydrápali k dalším čtyřem sezónám, které opravdu, posledních pár let nastavovaly laťku výše a výše. A když už si člověk myslí, že je konec, "tohle je ten konec, co jsme měli použít" a ta finální hádka... jo, ta banda věčně argumentujících neurotiků, co se věčně vzájemně ojebávají, člověku bude chybět.

Já ten záměr chápu. Možná bych to nepopsal tak hluboce, jako distribuce, ale dva kámoši se po letech sejdou a rozhodnou si odfrknout, procházejí situacemi, jeden hulí trávu, druhý očekává potomka, procházejí emocemi, chodí lesem, kecají u ohně, s něma pes, velmi nenucené, řekl bych, že tomu nejvíc vévodí ta scéna masáže a podvolení v přírodní lázní, kdy tam jen leží, pak si Kurt dá pár prásků a spustí svůj monolog o životě, o dni, co se mu stal, myslím si, že tahle scéna filmu opravdu dává to "něco". Je fajn vidět film, který na nic netlačí a nemusí hned cpát do popředí nějaký politický postoj, nebo zaujímat stanovisko, vyslovovat se, v tomhle je to víc o životě, jaký je, o jeho momentech. Zároveň jde ale o film tak lehký, že ani ničím nevyčnívá. Ale přesně to jsem po úmorným týdnu a kalbě potřeboval, něco, co vlastně je a zároveň není moc o ničem.

Romantika podle Kaurismäkiho, to je jiná. Je, Bože, tak minimalistickej, ale říká tak hodně, takovým málem. Stačila mi jen úvodní minuta od pípání masa, přes doplňování regálu a očumování od sekuriťáka, abych si řekl, tohle je mistr řemesla. Mikrovlnka Siemens, celá stylizace je pomalu skoro jako neo-noir, z minulosti, přitom se dotýká jasně současnosti (Ukrajina v rádiu). Film má jen 80 minut, což je v dnešní "pod dvě hodiny nejdu" době, osvěžující stopáž, ale způsob, jakým v něm Ansa, protloukající se životem z práce do práce a deprimovaný alkoholik Holappa (deprimovaný a proto pije a pije, protože je deprimovaný, -You're late. Four minutes. Third time this week already. -Today's Monday.), který se protlouká stejně a jak k sobě najdou cestu je neskutečná filmová magie (žeru to, jakým způsobem si předají číslo, jak ona ho napíše, on si ho strčí do kapsy, pak mu dá pusu na tvář, řekne, že mu své jméno sdělí příště a on si vytáhne cigára a ztratí lístek s číslem a pak napodruhé si ho schová tak pečlivě, až je to komický), jakým způsobem se hledají a míjejí, myslí na sebe, střídají mezitím práce, ale pokračují a hledají, až se nakonec naleznou, jako kdyby kosmicky nebylo pro ně možno jiného osudu, i přes všechny překážky - je škoda, že ve 3/4 tomu trochu dojde dech a ochladí se to (odtud vidím to, proč tomu hodně lidí dá nakonec o hvězdu míň), protože jak kouzelná je první polovina, tak chladně nastoupí jejich rozkol, protože ona zápasí se svými pocity toho, že jí nezavolal a on s tím, že neví, jak vyjádřit omluvu a co přesně cítí, i přesto jsou oba ale rádi, že se našli, tíhnou k sobě. Pozve jej na večeři. Jde nakoupit na večeři. On jde koupit květiny. Držíte jim do konce palce. A to je absolutní filmová magie. Odkaz na Jarmusche, plakáty. Po tomhle mě opravdu začíná trápit, že jsem od Kaurismäkiho viděl pouze 'Muže bez minulosti'. Ale 'Kuolleet lehdet' je nádherej, nádhernj film, už jen když si vzpomenu na scénu, kde se poprvé okukují a stydlivě uhýbají pohledem, ale nemůžou si pomoct... a pak na scénu, kdy se setkají v závěru, ona tam stojí v kabátě a kouká na něj, tím pohledem - a vězte, že i přes všechny ty emoce mě fascinuje, jak čisté je to vyobrazení lásky, bez fyzického olizování, ošmatlávání, všechno je vyjádřeno tím, jak se ten druhý cítí, tváří, co vyzařuje. Takovýhle filmy teď moc často nevidíte. A skvělá hudba!  (mikropříběh filmu v dialozích) -What was this? -Sparkling wine. -Such a small glass. -It's called an apéritif. (...) -My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won't take a drunk. -And I don't take orders. (...) -Ansa. -It's me. -Who is "me"? -Me. The drunk you left alone in the street. -Oh, the wino? -The same man. -How are you? -I'm sober as a desert rat. I get loyalty discount at the AA club. -(^ ^) What changed your mind? -You did. Can I come? - <3 Come right away.

"Oh my god, is the plan to sell me into sex slavery?" (...) Esther Povitsky jsem snad kdysi párkrát chytil v nějakým standupu, její lolitkovský tiny look, typicky ignorantský přístup a konstantní žravost (jako všech malých hubeňourů) tvoří spolu s jejími obsesemi takovou tu sympaticky weird a odd postavu, posedlou svým ex, neschopnou normálně pracovat a i tak se cítit v právu v domě své rodiny, zvyklou na svoje pohodlí, otrávenou čímkoliv, co vyžaduje práci, kterou zajímají jen její folowers a konstantní sebezahleděnost, ale ne tím otravným způsobem, ale tím funny oblivious způsobem a pak, jako bonus, samozřejmě, dojde na typický charakterový vývoj, ale kupodivu to není až tak špatné, nebo utahané, v rámci humoru to dává tak akorát, aby vás to zabavilo. Ten film je celkově taková ta večerní čumenda, má i slušnej casting ve vedlejších rolích, jak z řad seriózních herců (Beverly D'Angelo, James Remar), tak z řad standupu (Bill Burr, *Bobby Lee, technically not standup guy ik), tak z řad individuí (oplácanej Osment, Bhad Bhabie), celkově good music (objev: Joey Valence & Brae). Flashback toho, když se poprvé vykousne s objektem svého zájmu a okamžitě má sen o tom, jak s ním žije a mají spolu místo dítěte gummy beara a celkově holčičí fantazírování v tomhle filmu je top tier funny. Komedie je převážně o tom, že June přijme fakt, že její ex je její ex (už dva roky se jí o něm každý den zdá a konstantně ho stalkuje a otravuje, i přestože má snoubenku), skrze to, že trochu vyroste potom, co se rozhodne vzít věci do svých rukou a vypátrat kdo zdevastoval a vykradl lékárnu, ve které pracuje. Pozitivně se posunout někam dál. To nekonečný žraní v tom filmu je ale stejně funny element, myslím, že tam pomalu není scéna, kdy by do sebe Esther něco nelila nebo něco nefutrovala.

Premisa není vlastně nic nového pod Sluncem (SPOILER ALERT BTW), jestli si vzpomenete na 'Kruh', kde jste po zhlédnutí prokleté VHS měli telefonát a týden života. V případě 'Smile' je to jakási obdoba, démon, který se živí na vašich traumatech, a obvykle do týdne spáchá jeho oběť před svědkem (s úsměvem) sebevraždu, zatímco démon se přehoupne na nově traumatizovaného. Hlavní hrdinka, psychoterapeutka Rose, pak hodinu a půl dává dohromady, s čím se to vůbec vypořádává, zatímco její svět se bortí, protože jí nikdo nevěří, kromě jejího ex, detektiva Joela, který po ní očividně pořád jede, ale má smůlu, protože Rose před ním dala přednost A-Trainovi, nicméně ten ihned zmizí ze scény (jako správnej black guy zavětří, že 'dis bitch is crazy'), a nechá Joela dělat all the heavy lifting. Ten s Rose odhalí, že cyklus obětí je na sebe napojený, sebevražda, spojená se sebevraždou atd. Jedinému člověku se podařilo cyklus přetrhnout. Ten Rose řekne, že jediným způsobem, jak se démona zbavit, je někoho zabít a mít u toho svědka, který se namísto ní stane další obětí. Rose se rozhodne vše vyřešit tím, že se izoluje do chajdy, kde nebude mít démon na koho přeskočit. Hrdinka od začátku filmu trpí spánkovým deficitem, často se ocitá v halucinacích, nebo snech, dokud nejsme vytrženi "zpět do reality", v tomhle film slušně a dobře motá hlavu, stejně jako se svými nečekanými lekačkami. Upřímně u revealu toho ksichtu démona člověku naskakuje husí kůže, protože horor velice chytře kamerově vyjebává s divákem. Takže, za slušný lekačky, napětí, i koncept a ksicht plusový body, ale zbytek je average horor, který nepřichází s ničím novým, ale i tak mě překvapil, protože byl pořád lepší, než jsem čekal. I ty zacyklené konce vás už otravujou, protože víte, že jde jen o záminku točit další díly. 6.8/10