Tetsuo

Řemeslně zvládnutý, dějově naprosto banální film, který nevysvětluje nic, spíš fikčně zamlžuje. Informační hodnotu to má jako průměrný článek v novinách, emoční hloubku vesměs žádnou. Celkové hledisko vyhovuje jednoduchému moralizujícímu nadávání na poměry bez vidiny budoucnosti. Ondřeji Vetchému jsem Mrázka moc nevěřil, je to spíš takové divadelní deklamování než filmové převtělení. Lukáš Vaculík ztělesňuje jedno velké klišé.

World Record v senilitě a filmařské impotenci. S jen velmi lehounkou nadsázkou jde o Trošku v opeře. Stejný styl, stejná úroveň humoru. Herců je vám vyloženě líto, že musí říkat některé věty, a mnozí vypadají, že i chvíli přemýšlejí, jestli je vůbec mají vyslovit. 102 minut nikdy nepůsobilo tak nekonečně. _________________ Nejde o to, že Donšajni mají být lehká zábava na oddech. Jde o to, že v něm není ani moc humoru, není zjevná úroveň žánrové nadsázky (chvílemi by to chtělo být crazy, chvílemi hořkosmutné), není vůbec jasné, kdo je hlavní postava, co je zápletka, čím by nám postavy měly být sympatické, jestli je film romantický nebo satirický, jestli se vůbec odehrává v České republice a v současnosti apod. (Celé to působí, že jde o dílo lidí žijících zcela mimo jakoukoli realitu a kteří už se rozloučili se světem jako celkem.) ________________ Ani nekonečné televizní seriály nemají tolik hluchých míst. Jestliže dosud nejhoršími Menzelovým filmem byli Čokoládoví čmuchalové, tak Donšajnům se podařilo je překonat. ________________ A všechny ty řeči o úspěchu na festivalu v Montrealu, se Zlatými Glóby nebo Oscary jsou jen reklamně nafouknutá bublina, zástěrka za skutečný stav věcí, který se odhalil hned při slavnostní české premiéře, kde řada lidí odešla během promítání, protože se to prostě nedalo vydržet. ____________ Člověk by se třeba i chtěl pohoršit nad tím, že jde o uslintanou stařeckou prasárnu (jak naznačuje trailer), ale ani toto vám Donšajni neumožní. Není v nich totiž nic.______________________ Vlastně něco ano, estetický světonázor Jiřího Menzela, který jde shrnout zhruba takto: Je třeba udělat dlouhý nos na ty, kteří jakýmkoli způsobem vyznávají vážnou vysokou kulturu, nebo dokonce moderní umění. Operní režisér ve filmu hrdě staví na odiv, že nedělá na jevišti žádnou avantgardu, ale jen tu nejkonvenčnější klasiku, což je doprovázeno Menzelovými karikaturními představami, jak taková zbytečná avantgarda vypadá. I pokud přijmeme vtip s Donem Giovannim zpívajícím vsedě na záchodě, pořád je obtížné přijmout jedinou „pozitivní verzi“, totiž spokojenost provinčního divadelníka, který se sám přiznává, že vlastně nic neumí, operu vlastně nemá rád a dělá ji jen proto, aby mohl souložit se zpěvačkami. _________________ Ve své nemohoucnosti se tedy Donšajni zároveň vymezují vůči jakékoli snaze dělat něco jinak a nově. Jde o jasnou zprávu publiku, že existuje pouze umolousaná poctivost, nebo pokrytecké předstírání čehosi vyššího, a poslední alternativou už je jenom buranství novodobých podnikatelů, kteří operní domy přestavují na kasina. ______________ Takto nesmyslně vyhrocené kontrasty pak publikum vhánějí do náruče i sebehůře natočeného snímku, a stačí se jenom ohánět svou obyčejností a odporem k experimentům. Pokud bychom tedy Donšajny měli brát vážně, neoznačíme je pouze za špatný film, ale za pokus o demagogický podvod.

A jak ten film asi mohl dopadnout jinak, když je o ženě, která svůj život žila vědomě jako kýč a prohlašovala se za "královnu srdcí"?

Léta tu nebylo tak unavené předstírání zábavy. Předvídatelné, bez nápadu i základního srozumění, jestli dotyčná kapela je dobrá, nebo ne. Film pokrytecký do morku kostí - na jednu stranu jako by ukazuje praktiky bulváru a vytváření falešných událostí, zároveň sám potřebuje bulvár k životu a je prolezlý product placementem. Je to vlastně úplné odzbrojení satiry a vykastrování rocku. Poselství, že "blbé emo kapely pro teenagery se můžou spojit a čerpat energii z přestárlého rocku" je ale v něčem unikátně české a vypovídá dokonale o stavu zdejšího nevkusu a zakonzervovanosti.

Už jenom to, že podobný pořad mohl vzniknout a být vysílán v televizích po celém světě, je dobrým důkazem toho, že konspirační teorie jsou nesmysly, respektive případy slabého kritického myšlení. (Tedy způsob, jakým o společnosti uvažují lidé, kteří by rádi byli kritičtí, ale chybí jim vzdělání, neumějí moc myslet a celkově pracovat s informacemi.) ________________ Nyní jsme už ve fázi, kdy se konspirační teorie stávají součástí mainstremu. Je to vlastně fajn, protože postupně slábne jejich síla a přesvědčivost. _____________________ Samotný pořad s Jesse Venturou je hloupoučká komeční záležitost plná laciného strašení, kde se kvůli banálním věcem, které si vygooglujete během dvou vteřin a během dalších dvou najdete i jejich vyvrácení, musí ustavičně někam cestovat letadlem a chodit na "tajné schůzky". Chvílemi je to tak komické, že se z toho stává parodie sebe sama. Předstírat, že PRÁVĚ TEĎ odhaluju něco, co si magoři po internetu posílají už léta, je hodně pod úroveň, a ukazuje to přesně, na jak pitomé publikum pořad míří.

Scénář, v němž nedává NIC smysl a chybí tomu jakákoli minimální věrohodnost. (Šlo by jít scénu po scéně, postavu po postavě, větu po větě...) _________ Morbidně obézní plastický chirurg Magnusek má za manželku milující Evu Decastelo a na soukromé klinice rozmlouvá svým pacientkám operace a zaměstnavatel ho přesto nevyhodí. Dáda Patrasová se (doslova) ledva otočí a její vypelichaný tlustý manžel líbá hubenou dvacítku. Dáda jede ze žalu zhubnout a tam se do ní zamiluje od 30 let mladší terapeut Mirda, který den předtím balil povrchní a zpovykanou Kamilu Nývltovou, kterou přitom pigluje neurotický hlavní doktor Martin Stropnický, který byl dřív tlustý, ale to nikdo z nějakého záhadného důvodu nesmí vědět... Ivana Andrlová stalkuje takřka imobilního mastodonta Milana Cháru, chce ho sbalit a na důkaz lásky mu koupí postel, na níž se může dál vykrmovat a skládat písně, které jsou údajně úžasné, ale nikdy je neslyšíme, protože tvůrci byli tak líní a neschopní, že žádné do filmu ani nesložili; Luboš Xaver Veselý z nejpohodovějšího rádia jede na kurz tajně dělat zlý bulvár, který by nikoho nezajímal; účastníci kurzu si píšou povinně deníčky a nechápou, že se z nich bude veřejně číst; žádné sezení a otázky nikdy k ničemu nedospějí; veškerá terapie působí totálně amatérsky jako kombinace těch nejhorších socialistických klišé, kapitalistického luxusu a nacistického lágru; Magnusek s Chárou jedou z neznámého důvodu několik dní po odchodu ze sanatoria kilometry do nějaké pekárny na periferii, kde si chtějí u vrátného koupit pečivo atd., atd. ______ Jednoduše, scénář musel psát David Laňka s ještě odkrveným mozkem po práci na své epochální knize o erotice v české kinematografii, jinak to zřejmě nelze vysvětlit. ______________ Herecké výkony se nekonají - neherci odříkávají text, herci přehrávají. Něco jako vtip nebo humor tu vlastně neexistuje, celou dobu to působí jako dětinské snažení a nerozhodnost "točíme komedii a vůbec nevíme, co by na ní mělo být vtipné, tak budeme raději jen přízemní". Poselství "buďme spokojení, takoví jací jsme", je v přímém rozporu s Magnuskovým burcováním v Bastardech, aby se společnost jinak měnila a mýtila negativní jevy. Čili typicky čecháčkovské: "Mě nechte na pokoji a ostatní, ať se přizpůsobí". __________________ Fim vypovídá především o tom, že si Tomáš Magnusek myslí, že všichni na světě už jsou ve svých oborech úplně stejní diletanti jako je on a jeho štáb. ______ Naprosto nemohoucí filmové vyjadřování plné zbytečných detailů, statických záběrů, neohrabaných kompozic v úzkém výřezu, špatně nasazených postsynchronů, nevyladěného zvuku, z kterého bolí uši a občas je třeba slyšet víc praskání ohně než dialogy, někdy zvuk dokonce úplně mizí, aniž by to bylo nějak vypravěčsky motivováno... Vrcholně odfláknuté řemeslo, neustálý product placement, laciná hra na city. Toto není ani komunální satira, ale komunální odpad. __________________ Pozitivum: Není to tak útočně blbé, odporné a nekonečně dlouhé jako Babovřesky.

Náhled na tento film mi silně ovlivnila četba dávné recenze Jiřího Cieslara z 80. let, která vyšla i v jeho sborníku Concettino ohlédnutí. Dotyčný text citlivě a precizně rozebírá, že Prodloužený čas je jedním z nejfalešnějších, rádoby ušlechtilých normalizačních filmů, který vlastně lidem v té době vytvářel iluzi toho, že za daných podmínek je možné žít noblesně a nad věcí. Cieslar zvlášť vzpomíná, že kdyby jeho jako studenta učil takový profesor, byl by studenty nikoli milován, ale považován za naprosto nepřijatelného pozéra. Dnešní obliba tohoto filmu je smutným dokladem ztráty paměti a úpadku měřítek.:)

Zřejmě nejvíce ideologický seriál z dob normalizace. Ideologie nepočívá v tom, co se říká oficiálně, ale jak se deformuje realita a její deformace se stává přijatelně sdílenou. Seriál stojí na iluzi zdánlivé spoluúčasti na dění (divácké "ano"/"ne" ale nemá žádný vliv na výsledek děje) a tímto cynicky odráží vlastně celou tu dobu. Svoboda volit je mystifikací a divák má jediné vysvobození: při pohledu na jídlo na obrazovce jít do ledničky a odměnit se za svou "věrnou službu". Obraz zadostiučení ve formě uspokojivého životního standardu výměnou za politickou pasivitu se stává přímým naplněním "života ve lži". Možná to při pohledu na tent zdánlivě roztomilý a nevinný seriál působí přemrštěně, ale právě tímto dokázala média nahlodávat lidi nejvíc.

Velmi přelomová věc v oblasti televizních komediálních seriálů. Zatímco většina humoru v současnosti staví na drsnosti, hrubosti a necitelnosti a nikdy se nedostane dál než k politické nekorektnosti, Derek je zřejmě první seriál "nového typu" (tedy v zásadě plný brutálního humoru), který nakonec probouzí to lepší v nás. Kombinace smíchu a slz v tom nejvyhrocenějším balení. Připustí všechno to špatné, co na světě existuje, své postavy si nijak neidealizuje, ale přitom nás nenásilně učí objevit a vyznávat neoddiskutovatelně správné hodnoty. Jde také o silné gesto odporu vůči současné kultuře a kultu mládí. Derek by se dal by se brát dokonce i jako jakýsi etický manifest ateismu - aneb jak být dobrým člověkem bez víry v Boha. Je ovšem příznačné, že tak činí skrze postavu "prosťáčka božího". Většina lidí tu hodnotí pravděpodobně jen první díl a nedala si čas sledovat všech šest. Unikl jim nejen vývoj postav, ale i to, že Ricky Gervais nehraje divně autistu, ale věrohodně představuje divného autistu, na jehož povahu je třeba si zvykat. (Je to každopádě obří skok oproti postavám co Gervais ztvárńoval dřív.) Zatím poslední (šestý) díl patří k tomu nejdojemnějšímu, co se kdy v televizní tvorbě objevilo a přese všechnu emocionální nálož se vyhýbá kýčovitosti.

Představte si, že máte před sebou hovno a rozmazáváte ho. Jste opravdu důslední a děláte to 133 minut, dokud hovno není rozmazáno úplně natenko a navždy nepřilne k povrchu. Zhruba tak nějak musela vyhlížet práce na scénáři k filmu Babovřesky. Kameňák umocněný v trapnosti na druhou a bez vtipů.