Moje oblíbené filmy

• Volný jako vítr (1973) Rozmanitost přírodních krás Severní Ameriky je v tomto příběhu nevyčerpatelná. Symbióza vztahu a přátelství ke zvířatům nemohla být lepé ztvárněna. Režisér tohoto filmu Dick Robinson zahrál tuto jedinou a hlavní postavu přímo grandiózně. Kvalita tohoto příběhu vzbuzuje úžas a dále spočívá v tom, že teprve tady se může mluvit o dokonalé lásce ke zvířatům.

• Mise (1986) Konečně jsem viděl Misii, dlouho jsem ten film chtěl vidět a byl jsem hodně zvědavý, co se mnou udělá jeho zhlédnutí, když je tak vychvalovaný. A tak se i stalo. Bylo to téměř epicky dokonalé, i když neradostné vyprávění. Již od prvních úžasných záběrů kamery zahrnuje příběh diváka neopakovatelnou malebností pozoruhodných obrazů a zvuky dunících vodopádů amazonských pralesů rovníkové oblasti Jižní Ameriky. Mimo jiné převážná většina scén se natáčela v deštném pralese Amazonie na kolumbijském území. Volně převyprávěné pojetí tragedie nevinných indiánů je srozumitelně čitelná i pro laika dějepisu. Režisér Roland Joffé mistrovsky pracuje s dobovými reáliemi, kde žádný detail není ponechán náhodě. Když hovořím o kvalitách filmu, nelze se nezmínit, že jde o příběh se silným teologickým a emociálním podtextem, který z mého hlediska hodnotím velmi pozitivně. Protože přináší i zamyšlení nad věčným zápasem dobra se zlem. A i když závěrečný boj je nevyhnutelný a tragický, lze říci, že v celém příběhu lze najít i jistou hlubší sdělnost. Nicméně špetka fakt neuškodí. Na pomezí tehdejší Paraguaye, Argentiny a Brazílie v šestnáctém a sedmnáctém století jezuité díky své přívětivé misijní činnosti získali pro katolickou víru mnoho indiánů. Jeden z mnoha důvodů zničení misií byl ovšem také slušně prosperující koloniální obchod jezuitského řádu samozřejmě za účasti pokřtěných indiánů, který silně konkuroval tehdejším španělsko-portugalským obchodníkům. A nyní konečně k tomu hlavnímu, nezbývá než dodat, že sám za sebe se přiznám, že závěr filmu téměř vyvolal slzu v oku.

• Žízeň po životě (1956) Navzdory omezeným dobovým možnostem výrazových prostředků, které dost často ve filmu stárnou, má tento film nejen vizuálně strhující děj osudu Vincenta van Gogha, ale i přitažlivou výpověď, která prostě ani dnes nezestárla. Výjimečný zážitek má vyváženou věrohodnost, což určitě nebylo snadné ztvárnit. Poněvadž filmové návraty do literatury vždy neobstojí v takové kvalitě jako kniha. Filmová řeč rozvíjí dramatické umělcovy zvraty naprosto výstižným způsobem a nevytváří žádnou vlastní fantazii, jak to v případě životopisných snímků bývá zvykem. A to na filmu považuji za nejcennější. Skoro se mi chce říct, že to je možná jeden z nejkrásnějších životopisných filmů, který mě tak silně nadchl. Je zcela pochopitelné, že rozsáhlý časový úsek jeho života a dramatické tvorby je ve filmu podřízen časovému limitu délky filmu, tudíž trochu zjednodušen, ale tu hlavní charakteristiku jeho života, že Vincent van Gogh prožil mnoho ponižování a ústrků v uměleckém světě, včetně hmotné nouze, vystihl velmi dobře. Kladem jsou samozřejmě i špičkové herecké výkony Kirka Douglase a Anthonyho Quinna. Film je také malebně naplněn poetikou jižní Francie, Provenci a následně i podmanivou krásou jeho obrazů. A výsledkem je naprosto nezapomenutelný příběh velkého umělce vřelého srdce, který doporučuji všem příznivcům tohoto vyjimečného člověka.

• Husar na střeše (1995) Nevím jak kdo, ale já mám rád historické příběhy s vyprávějícím obrazem. Mám-li se vyjádřit přesně, tak Francouzi se tady vydováděli na barvitém ději, kde vykouzlili velkolepou podívanou plnou zářivých barev, které bylo zapotřebí v mnohačetném komparsu, na něž by zblednul závistí i Hollywood. Výborný střih dává tomuto filmu napětí, spád a rytmus. Ke kladům vyznění působivé atmosféry příběhu má velký podíl krajina Provence, která je zde sluníčkem tak krásně prosvícena, že chvilkami vyvolá v člověku dokonalou iluzi, že jsem měl dojem, jako bych přihlížel oživlým obrazům idylického kraje. Jenže záhy je obraz vystřídán jiným dojmem, protikladem násilí bez pravidel a epidemií cholery, která všudypřítomné bezohledně decimuje. Scény utrpení, které útočí obrazy na city, kde život a smrt spolu zápasí ve špíně bez pomoci či útěchy v naprosté lhostejnosti těch druhých asi patřily neodmyslitelně té době. Ještě je třeba něco říci, že film také vděčí za mnoho svým hlavním interpretům krásné Juliette Binoche v postavě Pavliny de Théus a Olivieru Martinezovi s jednoznačným charismatem. Režisér Jean – Paul Rappeneau natočil film s neobyčejným citem, v němž se nijak nepodbízí. Ve vztahu k tomuto filmu mě váže ještě osobní vzpomínka. V půvabném okolí malé vesnice Cucuron, kde se film natáčel, jsem se sešel s přítelkyní, které si nesmírně vážím. Vyšňořená provensálská zahradní kavárna poetického náměstíčka s vodní nádrží a starými platany prosycená vůní kávy nás zlákala k večernímu posezení pod hvězdami se sklenkou vynikajícího vína Côtes du Luberon, které chutnalo, bezpochyby kdys dávno také štábu filmu HUSAR NA STŘEŠE, jak pravila místní dáma.

• Past na Popelku (1965) Velmi povedený přepis literárního díla na stříbrné plátno. V každém případě jde o film, který dosáhl stejné popularity jako úspěšný stejnojmenný knižní bestseller Past na Popelku od spisovatele Sebastien Japrisot. Vlastně také díky realizačním schopnostem režiséra André Cayatta, který uměl děj zručně nadávkovat a rozvinout psychologii lidského chování a jednání. Stejně tak nelze přehlédnout skvěle rozehraný tajuplný děj, bez něhož by byl film asi ochuzen. Protože stupňované tajemné napětí poskytuje nevídaný požitek z filmu. Do dvojrole postav dívek Michaeli a Domenici vklouzla přitažlivá herečka Dany Carrell přímo parádně, ostatně tím přispěla ke zvýšení atraktivnosti filmu. Nebudu samozřejmě prozrazovat konec, ale domnívám se, že závěr je krásným vrcholem filmu.

• Bohem zapomenuté děti (1986) Neotřelý příběh lásky dvou prolínajícího se světa zvuků a ticha handicapované dívky a zdravého učitele. Jejich střet dával tušit od prvního okamžiku, že jde o nezvyklou citovou komunikaci, která mě aspoň přiblížila prostředí a život neslyšících, byť je to prezentováno v hollywoodském stylu a trošku sentimentálně, nespatřoval jsem v tom žádný filmový kalkul, ale krásné obrazné vyjádření. Divadelní premiéra tohoto příběhu se konala již v roce 1979 v Los Angeles a poté New Yorku, kde zaznamenala obrovský úspěch u diváků i u odborné kritiky a byla oceněna cenou Tony jako nejlepší hra sezony 1979-1980. V hlavních rolích na Broadwayi hráli poprvé také neslyšící herci John Rubinstein a Phyllis Frelich. Po několika letech filmová společnost Paramount Picture se rozhodla přenést příběh na filmové plátno kin a po delším hledání svěřila filmové ztvárnění režisérce Randa Haines. Musím však napsat, že tento film se jí velice povedl a získala si mou přízeň.

• Bratr Slunce, sestra Luna (1972) Napadá mě jedna absurdní myšlenka, jak by asi film dopadl, kdyby se natáčel v hollywoodském stylu starších náboženských filmů? Na tomto filmu je právě krásná emotivní bezprostřednost lyrického dramatu. Režisér Franco Zeffirelli zde záměrně použil a vložil zcela nestandardní výrazové prostředky ke ztvárnění života Františka z Assisi, který dobrovolně se vzdal všech materialistických požitků a pomáhá těm nejchudším. Podle mého to byl na svou dobu ojedinělý experiment, který promlouvá o životě a duchu, okořeněný skvělou muzikou. Poselství Františka z Assisi z tohoto filmu vyzývající k lásce, prostotě, pomoci a přátelství všech živých bytostí, bylo hlavně určeno generaci holek a kluků sedmdesátých až osmdesátých let a taky hnutí hippie. Ten kdo pochopí význam poselství, které je nepopiratelně vůdčí myšlenkou filmu, tak se určitě nebude nudit. A kdo zná dílo a život Františka z Assisi, si musí být vědom, jak je velmi těžké ztvárnit příběh života tohoto muže, který umožňuje mnoho forem vyjádření a jeho příběh dodnes neztratil inspirující sílu pro mnohé, včetně milovníků zvířat a toto hodnotím přednostně. Pochopit ho lze jen srdcem a láskou. (Několik slov k obsahu tohoto filmu Bratr Slunce, sestra Luna. Byl vytvořen v mém uživatelském profilu mou maličkostí z dobré vůle spíše v beletristickém duchu. Není od nikoho opsán a byl použit na oficiálních obalech DVD.)

• Poklad na Stříbrném jezeře (1962) Třeba mi nebudete věřit, ale POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE a VINNETOU jsem již četl ve škole pod lavicí a to ovlivnilo moji dětskou fantazii. Karel May byl vlastně v mém raném věku velmi oblíbený spisovatel, který brilantním dobrodružným dějem svých románů dovedl upoutat moji pozornost od prvé do poslední stránky a vedle exotického prostředí mi dal jakousi (sice idealizovanou představu hrdiny) se smyslem pro čest, statečnost, odvahu a jako malého kluka mě tehdy samozřejmě nenapadlo uvažovat o tom, jestli tyto příběhy napsané či zfilmované reálie jsou pravdivé, ale ani tento fakt nic nezmění na tom, že budu vždy vzpomínat jen a jen rád na čtivé indiánské a dobrodružné příběhy s nostalgií. Myslím, že filmové i knižní příběhy Karla Maye liší se od jiných v nejednom ohledu. Třeba i v tom, že zdůrazňoval rovnost všech ras. Bylo to tenkrát v kině na Vánoce, když jsem prožil nádherné dobrodružství s exotickým rámcem dalekého západu v lůně krásné přírody pohádkových jezer a prérii bývalé Jugoslávie. Dnes už ušlechtilý náčelník Apačů a Old Shatterhand žije pouze zasunut v mých vzpomínkách romantického dětství.

• Dobrodruzi (1967) Je jisté, že stačí, aby se objevil Alain Delon a Lino Ventura na plátně a jsou tu osobnosti, které mají natolik silné výrazové prostředky a charisma, že se to těžko definuje, ale pro mě je tento film velkým pojmem a nádhernou relaxací kamarádské pohody.

• Strom na dřeváky (1978) Jedním dechem strhující a famózní dílo, které není povrchní s mimořádným citem pro detail. Určitě film k zamyšlení.