No, bouchá to tam pěkně, všechna čest pyrotechnikům... Ale kde že se vytratila ona pověstná ruská zemitost a naturalismus? Autoři Brestské pevnosti se nám skrze Akimovův voiceover snaží namluvit, že ukázali válku děsivou a krutou, ale divákovi těžko ujde, že ji ve skutečnosti zachytili hollywoodsky efektní a estetizovanou. Výbuchy a bortící se budovy lahodí oku, zabití tiše padají k zemi bez agonického úpění a dokonce i raněným hrdinům ty krvácející rány spíše dodávají drsný, rambovský vzhled, než že by evokovaly bolest a utrpení. Tohle mi nakonec vadilo více než skutečnost, že filmu chybí koncepce a vypadá jako skládanka z několika jiných (lepších) snímků, či scény, v nichž rudí bojovníci holýma rukama kosí po zuby ozbrojená vojska hákového kříže.
Formou více turecká než německá komedie, jejíž vtipnost a příjemnost nezakryje, že se v jádru jedná o případ dobromyslného kýče, jenž může mít hřejivou atmosféru jen díky tomu, že se skutečným problémům turecké menšiny v Německu vyhýbá nebo je (pravda, s humorem) trivializuje. Není pochyb o tom, že Almanya je reakcí na hysterické protiturecké výlevy jistých ideologických kruhů a jde ke cti jejím autorům, že neoplácí stejnou kartou a namísto toho se snaží (bez naříkání a s vtipnou nadsázkou) ukázat na řadu potíží s nimiž se turečtí gastarbaiteři museli vyrovnávat. A dočkáme se také prezentace předností turecké společnosti (silné rodinné vazby), spolu s čímž přichází i určité narušování či zlehčování stereotypů, které o Turcích na Západě panují. Například uvidíme, že únos nevěsty nemusí být zrovna vždy provázen násilím a utrpením, že ani chudí vesničané z jihovýchodu Anatolie nemají zcela nepřirozeně přiškrcenou sexuální morálku a že zpráva o nemanželském dítěti dcery / vnučka neudělá z každého Turka automaticky vraha. Negativní dojem z přílišné idealizace, která film posouvá mimo realitu a zbavuje jej možnosti být skutečným klackem na xenofoby, to ale smazat nemůže.
Ve filmu je mnohokrát zmíněno, že zlí hoši pocházejí z jakési "Armády Božího odporu" (LRA), ale jíž není řečeno, co je tento spolek zač. Jde o původem ugandskou teroristickou organizaci, která prostřednictvím páchání nejrůznějších zvěrstev usiluje o ... zřízení teokratického státu založeného na biblickém Desateru. Její vůdce Joseph Kony se přitom považuje (a je svými následníky považován) za jakého "mluvčího" Boha samotného. Proto mě zarazilo, že film, který se takhle točí kolem víry, ideologii LRA jen párkrát nesměle naťukne (je zmíněn samotný Kony, někdo řekne něco jako "považují se za křesťany, ale jsou to ďáblové") a nesnaží se pídit po otázkách, jakou roli může náboženská víra hrát v různých bojích "za správnou věc" a jestli se náhodou Childers, s původně ušlechtilými záměry, postupně nezačíná Konymu tak trochu podobat (i to je ve filmu jen naťuknuto - jedinou replikou - a pak zase rychle opuštěno). _________________Ve scénách, kdy hlavní hrdina rozohněně káže o tom, že za Boha a jeho vůli je třeba aktivně a fyzicky bojovat, jsem byl na pochybách, zda-li je opravdu skutečným věřícím , anebo náboženství jen využívá jako mobilizační nástroj k naplnění vlastních vizí, o jejichž bohulibosti odmítá pochybovat. Kdyby se film zabýval právě těmito motivy, byl by daleko zajímavější. Takhle je to jen klišé o srdnatém Jižanovi, kterému Bůh položil na bedra úkol spasit nebohé "černoušky", kteří jsou zobrazováni výhradně v paternalistických koloniálních stereotypech.
Stéphane Rybojad si představuje válku asi tak jako Tomáš Magnusek základní školu. Místním pozitivním ohlasům absolutně nerozumím. Pomiňme ideologickou tupost a ololol zobrazování bojovníků Tálibánu (zračí se například ve vážně míněné replice mezi dvěma fousáči: "Nepodceňuj houževnatost západní ženy!"), pomiňme i skutečnost, že speciální jednotka má zapnutý cheat na nekonečnou munici a že poradce pro bojové scény pravděpodobně dělal Hurvínek, takže Schwarzeneggerovo Komando vedle toho vypadá jako příručka pro zvládnutí pokročilé válečné taktiky. Ale může mi někdo vysvětlit, o jaké "výborně natočené akci" se tu mluví, když 100% přestřelek je natočeno stylem záběr na někoho jak střílí / střih / protizáběr na někoho jak padá? ___________ P.S: Při sledování filmu jsem často myslel na turecký akčňák Kurtlar Vadisi Filistin, jemuž jsem vytýkal podobné mouchy (mačismus, xenofobní předsudky, haprující logika, opakující se situace, fádně natočená akce), ale který z případného kritického srovnání vychází jako jednoznačný vítěz takřka po všech stránkách. ___________ P.P.S: Zajímalo by mne, kde se celou dobu schovávala pákistánská armáda, která je v příhraniční oblasti s Afghánistánem zastoupená věru nemalým počtem jednotek a našim hrdinům mohla snadno pomoci.
Krátce po roce 2000 hrdinové indických akčních filmů většinou bojovali proti pákistánským vojákům a / či teroristům a neustále vykřikovali, jak je Indie oproti svému západnímu sousedu ve všem lepší. Aazaan je důkazem, že tyto vášně již z Bollywoodu vyvanuly a vlastenectví se teď demonstruje vychloubáním se nad růstem indického hospodářství a vytvářením fantazií, v nichž neohrožení jihoasijští agenti cestují po celém světě, rozkrývají ďábelské komploty a budí závist svých kolegů z Mossadu a CIA. Navíc už se naučili bojovat (skoro) jako Jason Bourne. Smůla je, že ačkoli se na Aazaan údajně vyhodilo celých 180 krórů (33 milionů USD!) a nedá se mu upřít, že má pár zajímavých momentů (skok z věžáku kupříkladu), působí spíš levně, béčkově a ošuntěle. Největším hřebem v rakvi tohoto promarněného pokusu o moderní a především vážně laděný (což se v Bollywoodu málo vidí) thriller je ovšem zcela nezvládnuté a překombinované vyprávění, u nějž jsem měl problém rozeznat, co se odehrává, v současnosti, co v minulosti a co paralelně s jiným dějem. Rozhodování mezi dvěma a jednou hvězdičku mi pak usnadnili mizerní herci a několik WTF momentů, v nichž autoři mlátí logiku lopatou do rozkroku.
Pohledný chlapec a pohledná dívka se opakovaně potkávají a zase rozcházejí v načančaných lokacích a celé je to nasnímané v malebných obrazech. A má to 167 minut.
Kdyby Manish Jha zůstal jen u základní zápletky s muslimem, kterého skupina oportunistických nacionalistických fanatiků křivě obviní z plánování teroristických útoků, mohl z toho vylézt dobrý film. Že to s kontroverzními tématy režisér umí, už dokázal ve svém debutu; v Anwarovi navíc ještě vyniká jeho smysl pro audiovizuální básnění, takže snové scény jsou natočeny opravdu krásně. Bohužel pro diváka se ale film o poezii jen párkrát otře a po většinu (přebujelé) stopáže nevylézá z brázdy přímočaré a pohříchu i pokleslé prózy, která chaoticky háže na stůl všechny myslitelné, hůře myslitelné i nemyslitelné problémy indické společnosti a marně se je snaží nějak logicky propojit unylou linkou o jedné nešťastné lásce. Výsledkem je pak jen vodopád mužských slz, řada triviálních tezí a ponaučení a samozřejmě výplňové chuchvalce nudy...
Pevné produkční vedení Shahrukha Khana a jeho ženy Gauri naštěstí udrželo režisérského patlala Anubhava Sinhu, autora několika filmových katastrof, v kolejích přijatelné kvality, ač zejména akčním scénám by vypilovanější režie určitě prospěla (přiznávám, že parodický úvod mne svou křečovitostí dost vyplašil). Není divu, že v Indii je Ra.One zároveň milován i nenáviděn - patří do totiž do identické škatulky jako podobně rozporuplně přijaté filmy Race, Tashan, nebo (plánovaná) trilogie Dhoom - přináší plný kopec bollywoodsko - hollywoodské zábavy, která je dočista eklektická a 'mindless', ale taky sympaticky fanouškovsky ztřeštěná a velmi profesionálně natočená. Zejména v tomto ohledu se Ra.One má čím chlubit, protože tolik působivých a kvalitních speciálních efektů se v jediném indickém filmu zkoncentrovalo poprvé. A jelikož sám Shahrukh kvůli filmu založil speciální trikové studio, tak určitě ne naposled. _____ Jako můj filmový vánoční dárek Ra.One určitě potěšil, za což mu s radostí uděluji řád Tří hvězdiček a půl._____ Více v mojí recenzi.
Ač na IMDb hodnocen podprůměrně, v kontextu přímočarých "vlasteneckých" akčňáků se Sunnym Deolem je Indian výtvorem naopak spíše nadprůměrným. Zejména po technické stránce nechává filmy jako Hindustan Ki Kasam (1999) daleko za sebou a nabízí eye-candy kameru, zajímavé lokace a občas dokonce i docela fajn akci (bitka v továrně, závěrečnou autobusovou demolici). V rámci svého žánru je ale unikátní hlavně absencí národního šovinismu a velkohubého pákistánobijectví. Muslimský terorista (a nejspíš zároveň Pákistánec) Vasím Chán, který se zjeví na samém začátku filmu, je sice vykreslen v takřka karikaturním střihu, ale nakonec je jeho význam zcela zastíněn zrádci pocházejícími přímo z řad indického národa. Úplně také chybí typické komentáře o muslimech a stoupenci Alláhovi jsou volně rozloženi mezi klaďasy i záporáky, aniž by to bylo nějak komentováno či zdůrazňováno. Přes řadu dílčích kladů však celý film nemilosrdně táhne dolů zvrtané vyprávění, které do akce nasazuje celou řadu potencionálně zajímavých motivů, ale ani jeden z nich není schopno rozpracovat a boj komisaře Svobody (Azáda) podává s takovou mechaničností a odtažitostí, že je v těch 171 minutách prakticky nemožné ubránit se návalům nudy. 50%
Pokud mě tato nízkorozpočtová debilita plná úděsných hereckých výkonů něčím zaujala, tak to bylo skutečností, že na rozdíl od spousty jiných filmů na téma "únos libovolného dopravního prostředku", se tady zavilí teroristé se svými rukojmími opravdu příliš nemazlí. Za pozornost též stojí legračně démonický zjev džihádistického vůdce Rašída Omara a paranoický závěrečný zvrat. Jsou mezi námi! ;)
V Česku má obutý Kocour tu smůlu, že pracuje s narážkami na pohádky a postavičky (říkankový Humpty Dumpty aka Valda Cvalda nebo dvojice Jacka a Jill), které jsou populární v anglosaském prostředí, ale u nás o nich něco matně ví jen ten, kdo trávil dětství se zahraničními televizními animáky. Avšak sám ústřední protagonista je natolik charismatickou, sympatickou a zábavnou postavou, že film utáhne i v místech, kde na to nestačí nedostatečně vyklenutý dějový nosník a zejména v těch chvílích, kdy se odhazuje svou polidštěnou masku a vrací se ke kočičí identitě, dovede bohatě pobavit i ty diváky, kteří skrze kulturní bariéru přehlédnou některé subtilnější vtípky.
Šel jsem na Válku bohů v premiérový den a nemohl jsem si nevšimnout, že publikum v sále je v průměru poněkud plešatější, než bývá obvyklé. Zdá se, že potencionální voliče DSSS do kina nalákal slogan "od tvůrců Třístovky". Ať už je Snyderova efektní komiksovka ze sympatií k fašismu obviňována právem či neprávem (viz koment Traffica), je nepopiratelné (viz třeba nechtěně humorná střihová videa skupiny White Media), že byla osobami ideologicky kroužícími v dosahu neonacismu přijata s vřelostí, neboť jsou v ní k nalezení všechny hlavní motivy, jaké mají hoši u pravého kraje rádi - především pompézní prezentace mytizované evropské minulosti, kde skupina srdnatých a svalnatých bělochů čelí náporu umouněných cizáků z Východu a oslava válečnictví i samotné fyzické síly lidského těla. 'Invaze východních hord' je dnes přitom aktuálním tématem nejen pro hospodské neonacisty, ale i pro daleko kultivovanější a společensky akceptovanější politické subjekty, v jejichž představách si dnes západní společnost podepisuje ortel blízké smrti tím, že do své multikulturalistické náruče vítá migranty z národů, jejichž rozpínavost kdysi král Leonidas potíral pomocí mečů. _________________ V porovnání s Třístovkou Válce bohů bezpochyby chybí korbely militaristického mačismu a vysoce estetizované (a tedy i líbivé a efektní ) podání zabíjení v ní má jen málo prostoru (především souboj bohů s Titány), přesto bych byl opatrný s tvrzením, že Tarsemovo dílo je vůči tomu Snyderovu ve vztahu antiteze, jak se občas povídá. _________________ Válka bohů se totiž ve svém líčení nepřátelské invaze proti hodnému a vyspělému národu také nevyhýbá tradičním klišé - nepřátelé jsou klasicky anonymizované (resp. spíše dehumanizované) hordy ukryté za maskami, vynikají poněkud tmavšími odstíny (byť spíše díky své zbrojí, nežli barvou kůže) a zdá se, že se vyznačují o poznání nižší úctou k životu a zdraví člověka nežli klaďasové - libují si v sebepoškozování a dokonce se o nich dozvíme, že vyznávají víru, která jim dovoluje zabíjet nemilosrdně a odhodlaně (tedy něco jako ono bushovské "jejich hodnoty jsou jiné [= horší] než ty naše"). Nechybí ani obligátní motivační proslov před bojem (Théseus přitom svá slova ve stylu "naučte se bojovat, ať můžete ochránit své blízké" snad přímo ukradnul Danu Landovi) a vydávání pokusů o diplomatické řešení konfliktu za projev slabosti či zbabělosti. Ukazuje se též, že vládce by měl naslouchat alarmistům, jejichž argumenty se opírají o mytologii a zdají se tedy být iracionální. A co je hlavní - máme tu dokonce jasný odkaz na západní obavy z migrantů a jejich údajně příliš vysokou fertilitu, díky níž si mají časem bez boje vydobýt dominanci: zloun Hyperion nás sám poučuje, že "největší mužovou zbraní je jeho sémě" a odhalí, že se chystá helénskou kulturu zničit především demografickou cestou. _________________ Dovolím-li si teď trochu zábavné nadinterpretace, mohu Válku bohů považovat za filmové pojetí neokonzervativního amerického náhledu na Evropu, která sice disponuje fyzickým potencionálem ubránit se nepřátelské invazi, ale chybí ji k tomu ti správní vůdci, jaké si nejprve musí vychovat spřízněná paternalistická mocnost zastoupená ve filmu bohy, kteří se o své lidské svěřence / partnery obávají a v nejhorších okamžicích do jejich bojů také intervenují.
Ač bývám občas podezírán z neomarxistického pohledu na svět, tato prostoduchá báchorka o radikálním přerozdělování časového kapitálu po vzoru Robina Hooda mě akorát štvala svou povšechnou laciností - více tou obsahovou, než řemeslnou (i při vědomí, že za 40 milionů dolarů se kdekoli mimo Hollywood točí výpravné epičnosti). Všude jsem četl, že Vyměřený čas je film, který vás donutí přemýšlet. A opravdu - stále usilovně přemýšlím, jak někdo mohl vymyslet takovou hovadinu a ještě ji sebevědomě narvat do kin. 35%
Tomu filmu můžu vytknout jediné: je pravděpodobné, že po jeho zhlédnutí už budu většinu dramat řešících mezilidské vztahy považovat za triviální blbosti. Jinak jsem si opět připomněl, jak diametrálně se "vývozní" íránské klubovky liší od běžné komerční produkce Blízkého východu a přilehlého okolí...
Nemůžu si pomoct od silného podezření, že Rodriguez přes začátkem natáčení nakoukával jihoindické akční komedie. Některé akční vychytávky jsem totiž viděl zatím pouze v nich a ve Spy Kids 4D. A co víc - čtvrtá Špiončata jde dokonce podobnými slovy jako průměrný drávidský akčňák i ohodnotit - atraktivní vizuál, hromada nadsázky, exaltovaný důraz na rodinné hodnoty, glorifikace vlastních hrdinů, odkazování na jiné filmy a zvrtané vyprávění, které negraduje a na několika místech se zatočí v kruhu. A k tomu ta zpropadená čichací kartička, co mi odmítala fungovat, i když jsem ji stíral jako o život...50%
Víceméně podprůměrná komedie, která sice obsahuje prakticky všechny masala ingredience (včetně odkazů na jiné filmy, které jsou zde ovšem otravně okaté, aby je náhodou někdo nepřehlédl), avšak jejich vůně je žel dosti vyčpělá. Dvě hvězdičky ale dávám za dvě velké přednosti, jaké tomu filmu nikdo upřít nemůže: 1.) Velmi chytlavé písně i klipy k nim 2.) Skutečnost, že u většiny záběrů s Katrinou Kaif se dá vyhonit.
Řemeslně nejvytříbenější pákistánský komerční film za poslední čtvrtstoletí. Pravda, ta pochvala má vzhledem k současnému stavu pákistánské kinematografie asi takovou váhu jako výrok "trikově nejdokonalejší slovenské akční sci-fi ve 3D", ale i tak si nemyslím, že by se našel někdo, kdo by Bolem opovrhoval kvůli jeho technickému zpracování. Horší už je to s jeho zjednodušeným a zmateným poselstvím, které se točí kolem tezí "modernita a racionalita = dobro, tradicionalismus a religiozita = zlo" a přehlíží přitom celou řadu sociologických faktorů, které chování lidí ve společnostech s pre-moderním uspořádáním ovlivňují. Film je také složen z několika nepříliš zdatně propojených epizodických příběhů, za čímž zřejmě nestojí jen Mansoorova snaha vyjádřit se "ke všemu", ale také pokus zamaskovat kvantitou dějových linek tvůrcovu neschopnost jeden nosný příběh dostatečně vyklenout. Vyprávění se přitom nevyhnuly některé zjevné nelogičnosti - v případě otcových záletů s kurtizánou například hlavním hrdinka zevrubně vypráví o něčem, o čem prostě nemohla nic bližšího vědět. Přes všechny chyby je ale Bol poměrně důležitý film - jak v kontextu probouzející se mainstreamové kinematografie Pákistánu, tak v kontextu tepání společenských nešvarů v této zemi, které z řad jeho občanů dosud nezní dostatečně hlasitě. 55%
Jeden z prvních představitelů bollywoodské vlny pákistánobijectví (a s tím spojeného muslimobijectví) je oproti svým bratříčkům ještě docela umírněný a realistický. Dokonce se snaží být určitým způsobem přívětivý k indickým muslimům, byť vinu za rozšíření předsudků a paranoie vůči nim háže výhradně na jejich vlastní bedra (resp. na ty "zlé" muslimy, kteří těm "hodným" a vlasteneckým kazí pověst) a hysterické chování hinduistické majority ani nepřiznává, natož aby ho kritizoval. Ale především jim tlačí do hlav, že zatímco Indie muslimy beze zbytku přijímá a respektuje, tak v Pákistánu jsou i muslimští muhádžirové (emigranti z indických území) oběťmi systematických ústrků, a je tedy jasné, kterého ze dvou rozkmotřených potomků Britské Indie by měl podle autorů filmu každý správný služebník Alláha ve vlastním zájmu podporovat . Pokud odhlédnu od ideologického podtextu, pak si navíc musím postěžovat, že filmu v důsledku nedůmyslného scénáře chybí spád i napětí a překvapivě upozadněná romantická linka je v něm jen na obtíž.
Zoufale nudný artistní kýč, který si myslí, že umění se dělá záběry na hezkou přírodu a postavami, které se občas hlasitě zamyslí nad otázkami života, vesmíru a vůbec.
Čím se vlastně I Hate Luv Storys liší od filmů, z nichž si tolik utahuje? Nejspíš pouze tím, že na svou jalovost neustále upozorňuje, aby bylo divákům jasno, že si jí je vědom. To ovšem na vtipnou perzifláž skutečně nestačí.
Trailery klamou. Bodyguard není další kousek z dlouhé řady akčních komedií v jihoindickém stylu a akce je v něm jen o pár sekund víc, než se vlezlo do upoutávek. Namísto charakteristických over-the-top soubojů film staví na humorných scénkách (= troškovských výstupech uječeného tlouštíka) a milostné zápletce (= romantiky zbavený konstrukt v němž se oba aktéři chovají jako ufoni z hodně vzdálené galaxie). Spousta indických diváckých hitů mi připadá v lecčem blbá, ale také je na nich obvykle něco viditelně atraktivního a jejich úspěch je tak možné snadno pochopit. Bodyguard je ovšem výjimka a jeho divácký ohlas pro mne zůstává hůře vysvětlitelný, než počet členů Kelly Family. A to zvláště v kontrastu s tím, jak malý zájem Indové jevili o daleko povedenější filmy z žánrové směsky komedie / akce / romantika, jako je třeba Bbuddah Hoga Tera Baap.
U režiséra formátu Mehbooba Khana mne to vážně překvapuje, ale Humayun je ve svém provedení neskutečně archaický film. Dokonce až tak, že kdyby nebyl ozvučený, rok výroby bych tipoval někdy kolem léta páně 1910. Všechny interiérové scény vypadají, jako by ve skutečnosti byly záznamem nějakého divadelního představení, jen s nezvykle propracovanými kulisami. Kamera je vesměs statická, herci se po scéně také příliš nehýbou (a když ano, tak jako by byli omezováni malým pódiem) a místo vedení realistických rozprav halasně přednáší natočení směrem k imaginárnímu publiku. Dialogy jsou nasnímány buď stylem čelní záběr na mluvčího č. 1 - střih - čelní záběr na mluvčího č. 2 nebo oba mluvčí stojí téměř nehybně proti sobě a kamera je oba snímá z boku. Scény z exteriérů (cestování, přesuny vojsk, náznaky bitev), které už z principu nebylo možné točit "divadelně", pak slouží výhradně jako kratičké ilustrativní předěly a nic zajímavého se v nich neděje (byť pro jejich realizaci Khan shromáždil úctyhodné množství komparzistů, koní a slonů). Dílo zkázy pak dokonává nesmyslné a nekonzistentní vyprávění, které se občas - i v docela důležitých dějových zvratech - úplně vykašle na filmové prostředky a příslušné události jednoduše odpřednáší skrze vševědoucí vypravěčský overvoice.... Prostě se ani nechce věřit, že ten sám Mehboob Khan o několik let později málem získal Oscara.
Vypointované, svižné, vtipné a v konzervativním prostředí indického komerčního filmu, kde se ještě před pár lety slovo "sex" jen opatrně hláskovalo, taky dost drzé a provokativní. A ač je Delhi Belly jednoznačným úspěchem na všech frontách (na další film v režii Abhinaye Deola se vážně těším, píseň 'Bhaag D.K. Bose' nemůžu dostat z hlavy o Imranu Khanovi už nesmýšlím jinak než jako o nové herecké hvězdě), je zřejmé, že jeho hlavní nosník tvoří vydařený scénář Akshata Vermy. Od něj se mají současní bollywoodští scénáristé co učit. 85%
Ač jsem na dlouhé a pomalé filmy z Blízkého východu a Jižní Asie docela zvyklý, vlekoucí se Umrao Jaan byla takovým zátěžovým testem mé trpělivosti, jaký už jsem dlouho nezažil. Ale věřím, že znalost původního románu Mirzy Hadi Ruswy a lepší povědomí o sociálních poměrech v Lákhnau 19. století by mi umožnily užít si tento snímek víc. Další výhodu bych jistě měl, kdybych vládl plynnou urdštinou, neboť v anglických titulcích neoplývala Amiranina básnická tvorba zrovna nějakou mimořádnou kvalitou. Velkou - a interkulturně rozpoznatelnou - devízou filmu je ovšem jeho vizuální zpracování, a to zejména co se týče kostýmu a kulis, jejichž tvůrci před prvoplánovou opulentností upřednostnili detailnost a pečlivost.
'Neplačte pro kulhavého Salíma' je jedním z hrstky indických filmů REALISTICKY zachycujících život muslimů vytlačených okolnostmi na samý okraj společnosti. Příběh Salíma, negramotného gangstera ze špinavého muslimského ghetta v Bombaji, je zasazen do období náhlého vzestupu hindského nábožensko-nacionalistického radikalismu, kdy marginalizace indických muslimů pravděpodobně dosáhla smutného historického vrcholu, ale většinu své kritiky směřuje dovnitř komunity samotné. To je také jeden z podstatných aspektů, jimiž se tento film liší od mainstreamového Bollywoodu - ten se totiž snaží oslovovat hinduistickou většinu a právě z jejích řad vybírá hrdiny, jenž mají být pro ostatní příkladem.
Nesčetněkrát dynamičtější, akčnější, vtipnější a zábavnější, než celá filmografie Salmana Khana za posledních deset let. A nenechte se mýlit barvotiskovými plakáty a uhozeným zjevem Amitabha - Puri Jagannath nenatočil žádné rozšafné retro, ale mimořádně energický film, který v úplně každém směru doslova přetéká modernitou a přitom si zachovává duši a šarm poctivých masala snímků ze 70. a 80. let. Takhle já si představuju Bollywood 21. století.
Dokud v Indii nezavládla socialistickou rukou Indíra Gándhí a bollywoodští filmaři nezačali reflektovat skepsi z neslavného vývoje samostatné republiky, muslimové se v indických filmech takřka nikdy neobjevovali v rolích řadových občanů, ale byli spojování se vznešenou navábovskou kulturou, jaká po pádu Dillí kvetla právě v Lákhnau, kde se Mere Mehboob odehrává. Film už však opatrně zachycuje její úpadek a neaktuálnost - ač jsou prostředí, příběh i chování postav podány v navýsost romantickém a poetizovaném duchu, divák za tím cítí, že se prostě nedá žít ani z honosné minulosti ani ze skládání urdských básní a že je poněkud absurdní, když se spolu dva zamilovaní mohou bavit jen skrze plátěnou stěnu.
Mainstreamový bollywoodský film, který svým divákům říká, aby hodili za hlavou izzat stejně jako požadavky rodičů, prarodičů a armády tetiček do padesátého kolena a místo toho se snažili užít si naplno život podle vlastních představ? Není tohleto náhodou větší revoluce, než když se v Love, Sex Aur Dhokha objevil jeden holý zadek?_____________ P.S: Film zafungoval i napodruhé na Festivalu bollywoodského filmu a ač jsem jej tam sledoval ve stavu extrémní únavy, ani jednou jsem u něj nezívl, ba ani oko nepřivřel.
O tento film jsem se původně začal zajímat kvůli blogovému doporučení Radima Špačka (ano, to je ten režisér, co natočil Pouta a připravuje Festival bollywoodského filmu). Má očekávání vzrostla, když jsem si na internetu přečetl reakce indických diváků . Malajalámská kinematografie byla odjakživa známá vynalézavými a nápaditými snímky a její pověst s mezinárodních kritických kruzích se blíží oceňované kinematografii bengálské. S vědomím této skutečnosti dokáží nadšené ohlasy o údajné malé filmové revoluci opravdu nabudit. Žel s filmem přišlo velké zklamání. První problém vychází už z toho, že Rajesh Pillai pokusil spojit dva již trochu ohrané náměty, které jsou sice divácky vděčné, ale nepříliš kompatibilní. Tím prvním jsou trable s automobilem, který z nějakého důvodu musí vysokou rychlostí projet řidičsky nepříliš komfortní trasu (zde se jedná o včasné doručení srdce k transplantaci) a tím druhým střípkovité vyprávění o osudech mnoha lidí, kteří se sice neznají, ale jejich životní cesty jsou porůznu propojeny. V Traffic bohužel dochází k tomu, že nejenže rozvíjení námět č. 2 příliš upozaďňuje námět č. 1 a ubírá mu téměř všechno napětí, ale i k tomu, že tyto náměty nejsou samy o sobě dobře rozvedeny. Ústřední linie s převozem srdce je příliš chtěná a nelogická. Copak vzburcování rozsáhlé policejní akce, kdy příslušníci po celém jednom svazovém státě vyklízejí ucpané silnice pro jeden džíp Maruti, bylo vážně jednodušeji realizovatelnou cestou, nežli zorganizování mimořádného letu letadla či vrtulníku? Ano, zaznělo tam cosi o nevhodných povětrnostních podmínkách, ale ty byly ve filmu - kde se nehnou ani listy na stromech - vidět kde? (komentář není dokončen)
Moje komentáře
Brestskaya krepost (2010)
No, bouchá to tam pěkně, všechna čest pyrotechnikům... Ale kde že se vytratila ona pověstná ruská zemitost a naturalismus? Autoři Brestské pevnosti se nám skrze Akimovův voiceover snaží namluvit, že ukázali válku děsivou a krutou, ale divákovi těžko ujde, že ji ve skutečnosti zachytili hollywoodsky efektní a estetizovanou. Výbuchy a bortící se budovy lahodí oku, zabití tiše padají k zemi bez agonického úpění a dokonce i raněným hrdinům ty krvácející rány spíše dodávají drsný, rambovský vzhled, než že by evokovaly bolest a utrpení. Tohle mi nakonec vadilo více než skutečnost, že filmu chybí koncepce a vypadá jako skládanka z několika jiných (lepších) snímků, či scény, v nichž rudí bojovníci holýma rukama kosí po zuby ozbrojená vojska hákového kříže.
Almanya - vítejte v Německu (2011)
Formou více turecká než německá komedie, jejíž vtipnost a příjemnost nezakryje, že se v jádru jedná o případ dobromyslného kýče, jenž může mít hřejivou atmosféru jen díky tomu, že se skutečným problémům turecké menšiny v Německu vyhýbá nebo je (pravda, s humorem) trivializuje. Není pochyb o tom, že Almanya je reakcí na hysterické protiturecké výlevy jistých ideologických kruhů a jde ke cti jejím autorům, že neoplácí stejnou kartou a namísto toho se snaží (bez naříkání a s vtipnou nadsázkou) ukázat na řadu potíží s nimiž se turečtí gastarbaiteři museli vyrovnávat. A dočkáme se také prezentace předností turecké společnosti (silné rodinné vazby), spolu s čímž přichází i určité narušování či zlehčování stereotypů, které o Turcích na Západě panují. Například uvidíme, že únos nevěsty nemusí být zrovna vždy provázen násilím a utrpením, že ani chudí vesničané z jihovýchodu Anatolie nemají zcela nepřirozeně přiškrcenou sexuální morálku a že zpráva o nemanželském dítěti dcery / vnučka neudělá z každého Turka automaticky vraha. Negativní dojem z přílišné idealizace, která film posouvá mimo realitu a zbavuje jej možnosti být skutečným klackem na xenofoby, to ale smazat nemůže.
Kazatel Kalašnikov (2011)
Ve filmu je mnohokrát zmíněno, že zlí hoši pocházejí z jakési "Armády Božího odporu" (LRA), ale jíž není řečeno, co je tento spolek zač. Jde o původem ugandskou teroristickou organizaci, která prostřednictvím páchání nejrůznějších zvěrstev usiluje o ... zřízení teokratického státu založeného na biblickém Desateru. Její vůdce Joseph Kony se přitom považuje (a je svými následníky považován) za jakého "mluvčího" Boha samotného. Proto mě zarazilo, že film, který se takhle točí kolem víry, ideologii LRA jen párkrát nesměle naťukne (je zmíněn samotný Kony, někdo řekne něco jako "považují se za křesťany, ale jsou to ďáblové") a nesnaží se pídit po otázkách, jakou roli může náboženská víra hrát v různých bojích "za správnou věc" a jestli se náhodou Childers, s původně ušlechtilými záměry, postupně nezačíná Konymu tak trochu podobat (i to je ve filmu jen naťuknuto - jedinou replikou - a pak zase rychle opuštěno). _________________Ve scénách, kdy hlavní hrdina rozohněně káže o tom, že za Boha a jeho vůli je třeba aktivně a fyzicky bojovat, jsem byl na pochybách, zda-li je opravdu skutečným věřícím , anebo náboženství jen využívá jako mobilizační nástroj k naplnění vlastních vizí, o jejichž bohulibosti odmítá pochybovat. Kdyby se film zabýval právě těmito motivy, byl by daleko zajímavější. Takhle je to jen klišé o srdnatém Jižanovi, kterému Bůh položil na bedra úkol spasit nebohé "černoušky", kteří jsou zobrazováni výhradně v paternalistických koloniálních stereotypech.
Speciální jednotka (2011)
Stéphane Rybojad si představuje válku asi tak jako Tomáš Magnusek základní školu. Místním pozitivním ohlasům absolutně nerozumím. Pomiňme ideologickou tupost a ololol zobrazování bojovníků Tálibánu (zračí se například ve vážně míněné replice mezi dvěma fousáči: "Nepodceňuj houževnatost západní ženy!"), pomiňme i skutečnost, že speciální jednotka má zapnutý cheat na nekonečnou munici a že poradce pro bojové scény pravděpodobně dělal Hurvínek, takže Schwarzeneggerovo Komando vedle toho vypadá jako příručka pro zvládnutí pokročilé válečné taktiky. Ale může mi někdo vysvětlit, o jaké "výborně natočené akci" se tu mluví, když 100% přestřelek je natočeno stylem záběr na někoho jak střílí / střih / protizáběr na někoho jak padá? ___________ P.S: Při sledování filmu jsem často myslel na turecký akčňák Kurtlar Vadisi Filistin, jemuž jsem vytýkal podobné mouchy (mačismus, xenofobní předsudky, haprující logika, opakující se situace, fádně natočená akce), ale který z případného kritického srovnání vychází jako jednoznačný vítěz takřka po všech stránkách. ___________ P.P.S: Zajímalo by mne, kde se celou dobu schovávala pákistánská armáda, která je v příhraniční oblasti s Afghánistánem zastoupená věru nemalým počtem jednotek a našim hrdinům mohla snadno pomoci.
Aazaan (2011)
Krátce po roce 2000 hrdinové indických akčních filmů většinou bojovali proti pákistánským vojákům a / či teroristům a neustále vykřikovali, jak je Indie oproti svému západnímu sousedu ve všem lepší. Aazaan je důkazem, že tyto vášně již z Bollywoodu vyvanuly a vlastenectví se teď demonstruje vychloubáním se nad růstem indického hospodářství a vytvářením fantazií, v nichž neohrožení jihoasijští agenti cestují po celém světě, rozkrývají ďábelské komploty a budí závist svých kolegů z Mossadu a CIA. Navíc už se naučili bojovat (skoro) jako Jason Bourne. Smůla je, že ačkoli se na Aazaan údajně vyhodilo celých 180 krórů (33 milionů USD!) a nedá se mu upřít, že má pár zajímavých momentů (skok z věžáku kupříkladu), působí spíš levně, béčkově a ošuntěle. Největším hřebem v rakvi tohoto promarněného pokusu o moderní a především vážně laděný (což se v Bollywoodu málo vidí) thriller je ovšem zcela nezvládnuté a překombinované vyprávění, u nějž jsem měl problém rozeznat, co se odehrává, v současnosti, co v minulosti a co paralelně s jiným dějem. Rozhodování mezi dvěma a jednou hvězdičku mi pak usnadnili mizerní herci a několik WTF momentů, v nichž autoři mlátí logiku lopatou do rozkroku.
Mausam (2011)
Pohledný chlapec a pohledná dívka se opakovaně potkávají a zase rozcházejí v načančaných lokacích a celé je to nasnímané v malebných obrazech. A má to 167 minut.
Anwar (2007)
Kdyby Manish Jha zůstal jen u základní zápletky s muslimem, kterého skupina oportunistických nacionalistických fanatiků křivě obviní z plánování teroristických útoků, mohl z toho vylézt dobrý film. Že to s kontroverzními tématy režisér umí, už dokázal ve svém debutu; v Anwarovi navíc ještě vyniká jeho smysl pro audiovizuální básnění, takže snové scény jsou natočeny opravdu krásně. Bohužel pro diváka se ale film o poezii jen párkrát otře a po většinu (přebujelé) stopáže nevylézá z brázdy přímočaré a pohříchu i pokleslé prózy, která chaoticky háže na stůl všechny myslitelné, hůře myslitelné i nemyslitelné problémy indické společnosti a marně se je snaží nějak logicky propojit unylou linkou o jedné nešťastné lásce. Výsledkem je pak jen vodopád mužských slz, řada triviálních tezí a ponaučení a samozřejmě výplňové chuchvalce nudy...
Ra.One (2011)
Pevné produkční vedení Shahrukha Khana a jeho ženy Gauri naštěstí udrželo režisérského patlala Anubhava Sinhu, autora několika filmových katastrof, v kolejích přijatelné kvality, ač zejména akčním scénám by vypilovanější režie určitě prospěla (přiznávám, že parodický úvod mne svou křečovitostí dost vyplašil). Není divu, že v Indii je Ra.One zároveň milován i nenáviděn - patří do totiž do identické škatulky jako podobně rozporuplně přijaté filmy Race, Tashan, nebo (plánovaná) trilogie Dhoom - přináší plný kopec bollywoodsko - hollywoodské zábavy, která je dočista eklektická a 'mindless', ale taky sympaticky fanouškovsky ztřeštěná a velmi profesionálně natočená. Zejména v tomto ohledu se Ra.One má čím chlubit, protože tolik působivých a kvalitních speciálních efektů se v jediném indickém filmu zkoncentrovalo poprvé. A jelikož sám Shahrukh kvůli filmu založil speciální trikové studio, tak určitě ne naposled. _____ Jako můj filmový vánoční dárek Ra.One určitě potěšil, za což mu s radostí uděluji řád Tří hvězdiček a půl._____ Více v mojí recenzi.
Indian (2001)
Ač na IMDb hodnocen podprůměrně, v kontextu přímočarých "vlasteneckých" akčňáků se Sunnym Deolem je Indian výtvorem naopak spíše nadprůměrným. Zejména po technické stránce nechává filmy jako Hindustan Ki Kasam (1999) daleko za sebou a nabízí eye-candy kameru, zajímavé lokace a občas dokonce i docela fajn akci (bitka v továrně, závěrečnou autobusovou demolici). V rámci svého žánru je ale unikátní hlavně absencí národního šovinismu a velkohubého pákistánobijectví. Muslimský terorista (a nejspíš zároveň Pákistánec) Vasím Chán, který se zjeví na samém začátku filmu, je sice vykreslen v takřka karikaturním střihu, ale nakonec je jeho význam zcela zastíněn zrádci pocházejícími přímo z řad indického národa. Úplně také chybí typické komentáře o muslimech a stoupenci Alláhovi jsou volně rozloženi mezi klaďasy i záporáky, aniž by to bylo nějak komentováno či zdůrazňováno. Přes řadu dílčích kladů však celý film nemilosrdně táhne dolů zvrtané vyprávění, které do akce nasazuje celou řadu potencionálně zajímavých motivů, ale ani jeden z nich není schopno rozpracovat a boj komisaře Svobody (Azáda) podává s takovou mechaničností a odtažitostí, že je v těch 171 minutách prakticky nemožné ubránit se návalům nudy. 50%
Hijack (2008)
Pokud mě tato nízkorozpočtová debilita plná úděsných hereckých výkonů něčím zaujala, tak to bylo skutečností, že na rozdíl od spousty jiných filmů na téma "únos libovolného dopravního prostředku", se tady zavilí teroristé se svými rukojmími opravdu příliš nemazlí. Za pozornost též stojí legračně démonický zjev džihádistického vůdce Rašída Omara a paranoický závěrečný zvrat. Jsou mezi námi! ;)
Kocour v botách (2011)
V Česku má obutý Kocour tu smůlu, že pracuje s narážkami na pohádky a postavičky (říkankový Humpty Dumpty aka Valda Cvalda nebo dvojice Jacka a Jill), které jsou populární v anglosaském prostředí, ale u nás o nich něco matně ví jen ten, kdo trávil dětství se zahraničními televizními animáky. Avšak sám ústřední protagonista je natolik charismatickou, sympatickou a zábavnou postavou, že film utáhne i v místech, kde na to nestačí nedostatečně vyklenutý dějový nosník a zejména v těch chvílích, kdy se odhazuje svou polidštěnou masku a vrací se ke kočičí identitě, dovede bohatě pobavit i ty diváky, kteří skrze kulturní bariéru přehlédnou některé subtilnější vtípky.
Válka Bohů (2011)
Šel jsem na Válku bohů v premiérový den a nemohl jsem si nevšimnout, že publikum v sále je v průměru poněkud plešatější, než bývá obvyklé. Zdá se, že potencionální voliče DSSS do kina nalákal slogan "od tvůrců Třístovky". Ať už je Snyderova efektní komiksovka ze sympatií k fašismu obviňována právem či neprávem (viz koment Traffica), je nepopiratelné (viz třeba nechtěně humorná střihová videa skupiny White Media), že byla osobami ideologicky kroužícími v dosahu neonacismu přijata s vřelostí, neboť jsou v ní k nalezení všechny hlavní motivy, jaké mají hoši u pravého kraje rádi - především pompézní prezentace mytizované evropské minulosti, kde skupina srdnatých a svalnatých bělochů čelí náporu umouněných cizáků z Východu a oslava válečnictví i samotné fyzické síly lidského těla. 'Invaze východních hord' je dnes přitom aktuálním tématem nejen pro hospodské neonacisty, ale i pro daleko kultivovanější a společensky akceptovanější politické subjekty, v jejichž představách si dnes západní společnost podepisuje ortel blízké smrti tím, že do své multikulturalistické náruče vítá migranty z národů, jejichž rozpínavost kdysi král Leonidas potíral pomocí mečů. _________________ V porovnání s Třístovkou Válce bohů bezpochyby chybí korbely militaristického mačismu a vysoce estetizované (a tedy i líbivé a efektní ) podání zabíjení v ní má jen málo prostoru (především souboj bohů s Titány), přesto bych byl opatrný s tvrzením, že Tarsemovo dílo je vůči tomu Snyderovu ve vztahu antiteze, jak se občas povídá. _________________ Válka bohů se totiž ve svém líčení nepřátelské invaze proti hodnému a vyspělému národu také nevyhýbá tradičním klišé - nepřátelé jsou klasicky anonymizované (resp. spíše dehumanizované) hordy ukryté za maskami, vynikají poněkud tmavšími odstíny (byť spíše díky své zbrojí, nežli barvou kůže) a zdá se, že se vyznačují o poznání nižší úctou k životu a zdraví člověka nežli klaďasové - libují si v sebepoškozování a dokonce se o nich dozvíme, že vyznávají víru, která jim dovoluje zabíjet nemilosrdně a odhodlaně (tedy něco jako ono bushovské "jejich hodnoty jsou jiné [= horší] než ty naše"). Nechybí ani obligátní motivační proslov před bojem (Théseus přitom svá slova ve stylu "naučte se bojovat, ať můžete ochránit své blízké" snad přímo ukradnul Danu Landovi) a vydávání pokusů o diplomatické řešení konfliktu za projev slabosti či zbabělosti. Ukazuje se též, že vládce by měl naslouchat alarmistům, jejichž argumenty se opírají o mytologii a zdají se tedy být iracionální. A co je hlavní - máme tu dokonce jasný odkaz na západní obavy z migrantů a jejich údajně příliš vysokou fertilitu, díky níž si mají časem bez boje vydobýt dominanci: zloun Hyperion nás sám poučuje, že "největší mužovou zbraní je jeho sémě" a odhalí, že se chystá helénskou kulturu zničit především demografickou cestou. _________________ Dovolím-li si teď trochu zábavné nadinterpretace, mohu Válku bohů považovat za filmové pojetí neokonzervativního amerického náhledu na Evropu, která sice disponuje fyzickým potencionálem ubránit se nepřátelské invazi, ale chybí ji k tomu ti správní vůdci, jaké si nejprve musí vychovat spřízněná paternalistická mocnost zastoupená ve filmu bohy, kteří se o své lidské svěřence / partnery obávají a v nejhorších okamžicích do jejich bojů také intervenují.
Vyměřený čas (2011)
Ač bývám občas podezírán z neomarxistického pohledu na svět, tato prostoduchá báchorka o radikálním přerozdělování časového kapitálu po vzoru Robina Hooda mě akorát štvala svou povšechnou laciností - více tou obsahovou, než řemeslnou (i při vědomí, že za 40 milionů dolarů se kdekoli mimo Hollywood točí výpravné epičnosti). Všude jsem četl, že Vyměřený čas je film, který vás donutí přemýšlet. A opravdu - stále usilovně přemýšlím, jak někdo mohl vymyslet takovou hovadinu a ještě ji sebevědomě narvat do kin. 35%
Rozchod Nadera a Simin (2011)
Tomu filmu můžu vytknout jediné: je pravděpodobné, že po jeho zhlédnutí už budu většinu dramat řešících mezilidské vztahy považovat za triviální blbosti. Jinak jsem si opět připomněl, jak diametrálně se "vývozní" íránské klubovky liší od běžné komerční produkce Blízkého východu a přilehlého okolí...
Spy Kids 4D: Stroj času (2011)
Nemůžu si pomoct od silného podezření, že Rodriguez přes začátkem natáčení nakoukával jihoindické akční komedie. Některé akční vychytávky jsem totiž viděl zatím pouze v nich a ve Spy Kids 4D. A co víc - čtvrtá Špiončata jde dokonce podobnými slovy jako průměrný drávidský akčňák i ohodnotit - atraktivní vizuál, hromada nadsázky, exaltovaný důraz na rodinné hodnoty, glorifikace vlastních hrdinů, odkazování na jiné filmy a zvrtané vyprávění, které negraduje a na několika místech se zatočí v kruhu. A k tomu ta zpropadená čichací kartička, co mi odmítala fungovat, i když jsem ji stíral jako o život...50%
Mere Brother Ki Dulhan (2011)
Víceméně podprůměrná komedie, která sice obsahuje prakticky všechny masala ingredience (včetně odkazů na jiné filmy, které jsou zde ovšem otravně okaté, aby je náhodou někdo nepřehlédl), avšak jejich vůně je žel dosti vyčpělá. Dvě hvězdičky ale dávám za dvě velké přednosti, jaké tomu filmu nikdo upřít nemůže: 1.) Velmi chytlavé písně i klipy k nim 2.) Skutečnost, že u většiny záběrů s Katrinou Kaif se dá vyhonit.
Bol (2011)
Řemeslně nejvytříbenější pákistánský komerční film za poslední čtvrtstoletí. Pravda, ta pochvala má vzhledem k současnému stavu pákistánské kinematografie asi takovou váhu jako výrok "trikově nejdokonalejší slovenské akční sci-fi ve 3D", ale i tak si nemyslím, že by se našel někdo, kdo by Bolem opovrhoval kvůli jeho technickému zpracování. Horší už je to s jeho zjednodušeným a zmateným poselstvím, které se točí kolem tezí "modernita a racionalita = dobro, tradicionalismus a religiozita = zlo" a přehlíží přitom celou řadu sociologických faktorů, které chování lidí ve společnostech s pre-moderním uspořádáním ovlivňují. Film je také složen z několika nepříliš zdatně propojených epizodických příběhů, za čímž zřejmě nestojí jen Mansoorova snaha vyjádřit se "ke všemu", ale také pokus zamaskovat kvantitou dějových linek tvůrcovu neschopnost jeden nosný příběh dostatečně vyklenout. Vyprávění se přitom nevyhnuly některé zjevné nelogičnosti - v případě otcových záletů s kurtizánou například hlavním hrdinka zevrubně vypráví o něčem, o čem prostě nemohla nic bližšího vědět. Přes všechny chyby je ale Bol poměrně důležitý film - jak v kontextu probouzející se mainstreamové kinematografie Pákistánu, tak v kontextu tepání společenských nešvarů v této zemi, které z řad jeho občanů dosud nezní dostatečně hlasitě. 55%
Sarfarosh (1999)
Jeden z prvních představitelů bollywoodské vlny pákistánobijectví (a s tím spojeného muslimobijectví) je oproti svým bratříčkům ještě docela umírněný a realistický. Dokonce se snaží být určitým způsobem přívětivý k indickým muslimům, byť vinu za rozšíření předsudků a paranoie vůči nim háže výhradně na jejich vlastní bedra (resp. na ty "zlé" muslimy, kteří těm "hodným" a vlasteneckým kazí pověst) a hysterické chování hinduistické majority ani nepřiznává, natož aby ho kritizoval. Ale především jim tlačí do hlav, že zatímco Indie muslimy beze zbytku přijímá a respektuje, tak v Pákistánu jsou i muslimští muhádžirové (emigranti z indických území) oběťmi systematických ústrků, a je tedy jasné, kterého ze dvou rozkmotřených potomků Britské Indie by měl podle autorů filmu každý správný služebník Alláha ve vlastním zájmu podporovat . Pokud odhlédnu od ideologického podtextu, pak si navíc musím postěžovat, že filmu v důsledku nedůmyslného scénáře chybí spád i napětí a překvapivě upozadněná romantická linka je v něm jen na obtíž.
Studna (2009)
Zoufale nudný artistní kýč, který si myslí, že umění se dělá záběry na hezkou přírodu a postavami, které se občas hlasitě zamyslí nad otázkami života, vesmíru a vůbec.
I Hate Luv Storys (2010)
Čím se vlastně I Hate Luv Storys liší od filmů, z nichž si tolik utahuje? Nejspíš pouze tím, že na svou jalovost neustále upozorňuje, aby bylo divákům jasno, že si jí je vědom. To ovšem na vtipnou perzifláž skutečně nestačí.
Bodyguard (2011)
Trailery klamou. Bodyguard není další kousek z dlouhé řady akčních komedií v jihoindickém stylu a akce je v něm jen o pár sekund víc, než se vlezlo do upoutávek. Namísto charakteristických over-the-top soubojů film staví na humorných scénkách (= troškovských výstupech uječeného tlouštíka) a milostné zápletce (= romantiky zbavený konstrukt v němž se oba aktéři chovají jako ufoni z hodně vzdálené galaxie). Spousta indických diváckých hitů mi připadá v lecčem blbá, ale také je na nich obvykle něco viditelně atraktivního a jejich úspěch je tak možné snadno pochopit. Bodyguard je ovšem výjimka a jeho divácký ohlas pro mne zůstává hůře vysvětlitelný, než počet členů Kelly Family. A to zvláště v kontrastu s tím, jak malý zájem Indové jevili o daleko povedenější filmy z žánrové směsky komedie / akce / romantika, jako je třeba Bbuddah Hoga Tera Baap.
Nebojte se tmy (2010)
Následovat titulní doporučení nebylo zas až tak těžké...
Humayun (1945)
U režiséra formátu Mehbooba Khana mne to vážně překvapuje, ale Humayun je ve svém provedení neskutečně archaický film. Dokonce až tak, že kdyby nebyl ozvučený, rok výroby bych tipoval někdy kolem léta páně 1910. Všechny interiérové scény vypadají, jako by ve skutečnosti byly záznamem nějakého divadelního představení, jen s nezvykle propracovanými kulisami. Kamera je vesměs statická, herci se po scéně také příliš nehýbou (a když ano, tak jako by byli omezováni malým pódiem) a místo vedení realistických rozprav halasně přednáší natočení směrem k imaginárnímu publiku. Dialogy jsou nasnímány buď stylem čelní záběr na mluvčího č. 1 - střih - čelní záběr na mluvčího č. 2 nebo oba mluvčí stojí téměř nehybně proti sobě a kamera je oba snímá z boku. Scény z exteriérů (cestování, přesuny vojsk, náznaky bitev), které už z principu nebylo možné točit "divadelně", pak slouží výhradně jako kratičké ilustrativní předěly a nic zajímavého se v nich neděje (byť pro jejich realizaci Khan shromáždil úctyhodné množství komparzistů, koní a slonů). Dílo zkázy pak dokonává nesmyslné a nekonzistentní vyprávění, které se občas - i v docela důležitých dějových zvratech - úplně vykašle na filmové prostředky a příslušné události jednoduše odpřednáší skrze vševědoucí vypravěčský overvoice.... Prostě se ani nechce věřit, že ten sám Mehboob Khan o několik let později málem získal Oscara.
Delhi Belly (2011)
Vypointované, svižné, vtipné a v konzervativním prostředí indického komerčního filmu, kde se ještě před pár lety slovo "sex" jen opatrně hláskovalo, taky dost drzé a provokativní. A ač je Delhi Belly jednoznačným úspěchem na všech frontách (na další film v režii Abhinaye Deola se vážně těším, píseň 'Bhaag D.K. Bose' nemůžu dostat z hlavy o Imranu Khanovi už nesmýšlím jinak než jako o nové herecké hvězdě), je zřejmé, že jeho hlavní nosník tvoří vydařený scénář Akshata Vermy. Od něj se mají současní bollywoodští scénáristé co učit. 85%
Umrao Jaan (1981)
Ač jsem na dlouhé a pomalé filmy z Blízkého východu a Jižní Asie docela zvyklý, vlekoucí se Umrao Jaan byla takovým zátěžovým testem mé trpělivosti, jaký už jsem dlouho nezažil. Ale věřím, že znalost původního románu Mirzy Hadi Ruswy a lepší povědomí o sociálních poměrech v Lákhnau 19. století by mi umožnily užít si tento snímek víc. Další výhodu bych jistě měl, kdybych vládl plynnou urdštinou, neboť v anglických titulcích neoplývala Amiranina básnická tvorba zrovna nějakou mimořádnou kvalitou. Velkou - a interkulturně rozpoznatelnou - devízou filmu je ovšem jeho vizuální zpracování, a to zejména co se týče kostýmu a kulis, jejichž tvůrci před prvoplánovou opulentností upřednostnili detailnost a pečlivost.
Salim Langde Pe Mat Ro (1989)
'Neplačte pro kulhavého Salíma' je jedním z hrstky indických filmů REALISTICKY zachycujících život muslimů vytlačených okolnostmi na samý okraj společnosti. Příběh Salíma, negramotného gangstera ze špinavého muslimského ghetta v Bombaji, je zasazen do období náhlého vzestupu hindského nábožensko-nacionalistického radikalismu, kdy marginalizace indických muslimů pravděpodobně dosáhla smutného historického vrcholu, ale většinu své kritiky směřuje dovnitř komunity samotné. To je také jeden z podstatných aspektů, jimiž se tento film liší od mainstreamového Bollywoodu - ten se totiž snaží oslovovat hinduistickou většinu a právě z jejích řad vybírá hrdiny, jenž mají být pro ostatní příkladem.
Bbuddah Hoga Tera Baap (2011)
Nesčetněkrát dynamičtější, akčnější, vtipnější a zábavnější, než celá filmografie Salmana Khana za posledních deset let. A nenechte se mýlit barvotiskovými plakáty a uhozeným zjevem Amitabha - Puri Jagannath nenatočil žádné rozšafné retro, ale mimořádně energický film, který v úplně každém směru doslova přetéká modernitou a přitom si zachovává duši a šarm poctivých masala snímků ze 70. a 80. let. Takhle já si představuju Bollywood 21. století.
Mere Mehboob (1963)
Dokud v Indii nezavládla socialistickou rukou Indíra Gándhí a bollywoodští filmaři nezačali reflektovat skepsi z neslavného vývoje samostatné republiky, muslimové se v indických filmech takřka nikdy neobjevovali v rolích řadových občanů, ale byli spojování se vznešenou navábovskou kulturou, jaká po pádu Dillí kvetla právě v Lákhnau, kde se Mere Mehboob odehrává. Film už však opatrně zachycuje její úpadek a neaktuálnost - ač jsou prostředí, příběh i chování postav podány v navýsost romantickém a poetizovaném duchu, divák za tím cítí, že se prostě nedá žít ani z honosné minulosti ani ze skládání urdských básní a že je poněkud absurdní, když se spolu dva zamilovaní mohou bavit jen skrze plátěnou stěnu.
Život je jen jeden (2011)
Mainstreamový bollywoodský film, který svým divákům říká, aby hodili za hlavou izzat stejně jako požadavky rodičů, prarodičů a armády tetiček do padesátého kolena a místo toho se snažili užít si naplno život podle vlastních představ? Není tohleto náhodou větší revoluce, než když se v Love, Sex Aur Dhokha objevil jeden holý zadek?_____________ P.S: Film zafungoval i napodruhé na Festivalu bollywoodského filmu a ač jsem jej tam sledoval ve stavu extrémní únavy, ani jednou jsem u něj nezívl, ba ani oko nepřivřel.
Traffic (2011)
O tento film jsem se původně začal zajímat kvůli blogovému doporučení Radima Špačka (ano, to je ten režisér, co natočil Pouta a připravuje Festival bollywoodského filmu). Má očekávání vzrostla, když jsem si na internetu přečetl reakce indických diváků . Malajalámská kinematografie byla odjakživa známá vynalézavými a nápaditými snímky a její pověst s mezinárodních kritických kruzích se blíží oceňované kinematografii bengálské. S vědomím této skutečnosti dokáží nadšené ohlasy o údajné malé filmové revoluci opravdu nabudit. Žel s filmem přišlo velké zklamání. První problém vychází už z toho, že Rajesh Pillai pokusil spojit dva již trochu ohrané náměty, které jsou sice divácky vděčné, ale nepříliš kompatibilní. Tím prvním jsou trable s automobilem, který z nějakého důvodu musí vysokou rychlostí projet řidičsky nepříliš komfortní trasu (zde se jedná o včasné doručení srdce k transplantaci) a tím druhým střípkovité vyprávění o osudech mnoha lidí, kteří se sice neznají, ale jejich životní cesty jsou porůznu propojeny. V Traffic bohužel dochází k tomu, že nejenže rozvíjení námět č. 2 příliš upozaďňuje námět č. 1 a ubírá mu téměř všechno napětí, ale i k tomu, že tyto náměty nejsou samy o sobě dobře rozvedeny. Ústřední linie s převozem srdce je příliš chtěná a nelogická. Copak vzburcování rozsáhlé policejní akce, kdy příslušníci po celém jednom svazovém státě vyklízejí ucpané silnice pro jeden džíp Maruti, bylo vážně jednodušeji realizovatelnou cestou, nežli zorganizování mimořádného letu letadla či vrtulníku? Ano, zaznělo tam cosi o nevhodných povětrnostních podmínkách, ale ty byly ve filmu - kde se nehnou ani listy na stromech - vidět kde? (komentář není dokončen)