Krátká verze komentáře: Představte si něco, o čem si myslíte, že je to to nejodpornější na celém světě. A představte si, že se na to chtě nechtě díváte dvě hodiny. Takový je Signál.____Delší verze komentáře: Předem upozorňuji, že se budu hodně přemáhat a snažit se používat co nejméně sprostých slov. Tak, a tím bych vlastně mohl skončit, jenže pak byste se nedozvěděli to hlavní. Signál je totiž hnůj. Napřed mě mrzelo, že to budu muset napsat, ale je to čirá pravda. Hlavním strůjcem tohoto smrdutého neštěstí je scénárista Marek Epstein, jeho dokonavatelem pak režisér Tomáš Řehořek. Vytvořili absolutně nezábavný, odpudivý, za "komedii" typu Bobule maskovaný zmršený paskvil, který mě v první řadě urazil tím, jak si filmaři představují obyvatele venkova - muže především jako stupidní idioty, co skočí na lep prvnímu blbečkovi v sáčku, kterého uvidí, a jako necivilizované blby, pro které je například slovo "město" neskutečný pojem, ženy pak jako neznámým cizincům snadno podléhající oběti. Druhou tragédií je příběh. On tam totiž žádný není. Měl ukázat lidskou hloupost, ale ukázal zase a jenom neschopnost tvůrců, kteří snad ani nevěděli, co a pro koho točí. Postavy? Další hnus. Copak je v signálu nějaká postava sympatická? Z ústřední dvojice Dyk-Hádek jistě ne, z obyvatel Zálesí tuplem. Nevím, možná jsem to celé jen strašně nepochopil, ale podle mě je Signál prostě plný hajzlů (jimž by lidé asi měli fandit, když jednoho z nich hraje ten mladý a populární zpěvák) a pitomců, a jediný člověk, který se z těchhle dvou škatulek mohl vymanit, tedy Jiří Menzel, mi byl úplně ukradený. Mimochodem když jsem u toho Jiřího Menzela... Tomáš Řehořek bude nejspíše jeho fanoušek. Ovšem měl by si uvědomit, že střídáním nudných "dějových" scén a detailů pavouků, much, žížal, orosené trávy a dalších přírodní úkazů, které jej jistě fascinují, ani náhodou nedocílí jakékoliv "menzelovské" poetiky. Signál je hrozně dlouhý a hrozně blbý film, a kdokoliv se mě na něj zeptá, toho budu od návštěvy kina odrazovat, přísahám.__P.S. Ohavná píseň od Nightwork mě málem donutila odejít během závěrečných titulků. Jenže to bych přišel o tu bájo besedu s režisérem a producentem. Oba byli ještě marnější než jejich film. A já myslel, že už to ani není možné.
A hrome, kam se poděl můj (kdysi jistojistě napsaný) komentář k Zulu? V tom mají určitě prsty ti proklatí divoši! Ti, o jejichž válce s britskou armádou vznikl tenhle ve všech směrech dokonalý snímek. Co vyzdvihnout dříve? Herce s výtečnou dvojicí Stanley Baker a Michael Caine v čele? Bezchybnou hudbu Johna Barryho? Úžasnou kameru a její (na DVD) digitálně restaurovaný, jako nový vypadající obraz? Strhující bojové scény, při kterých se tají dech, a z nichž obzvlášť v momentech, kdy tak tak přemožení Britové několik metrů od prolomeného valu nasadí obdivuhodně synchronizovanou taktiku řadové střelby, doslova prýští adrenalin? Scénář, díky němuž je člověku každá postava (tedy kromě pastora) sympatická, a který Zuluy neukazuje jen jako brutální opičáky slezlé ze stromů, ale také jako pozoruhodné stratégy? Inu… Je toho hodně. Film trvá dvě a čtvrt hodiny a nenudí ani chvíli. Předevčírem jsem viděl jeho (před)pokračování Svítání Zulů, a to je, přátelé, oproti tomuhle supersilnému dryjáku jen velice slabý čajíček. A slabé čajíčky já nerad. Dal bych šest hvězd, kdyby to šlo.
Nesmírně strhující "kecací" film, který jsem si užil od první do poslední minuty. Že se autoři tu a tam přiklonili na stranu Ala Gora mi nevadilo ani v nejmenším, protože děj i přesto dokázali po většinu stopáže udržet v neutrální pozici mezi republikánským a demokratickým táborem a divákovi umožnili perfektní náhled pod pokličku oněch slavných voleb. Ano, ano, tomu říkám panečku demokracie. Zlatý náš zastaralý volební systém, napadá mě, když vidím, jak promakané lístky a jak skvělá počítadla hlasů používají v pokrokovém zámoří. Člověk jde volit, má na to jen pět minut, a když odchází od urny, ještě aby se modlil za to, že jeho hlas bude započítán tomu, komu započítán být má (pokud vůbec započítán bude). Docela děsivé. Co se filmu týče, napsán je opravdu velice vtahujícím způsobem a řekl bych, že bude srozumitelný i lidem, kteří o floridském přepočítávání nic nevědí. Zahrán je zrovna tak (Kevinem Spaceym, Tomem Wilkinson a Laurou Dern obzvlášť). Pravda je, že v poslední zhruba čtvrtině začnou neustálé soudní žaloby létající z obou stran trochu otravovat, ale říkám si, že ono to otravné doopravdy bylo, tak co bych rýpal. Čtyři a půl hvězdy. Po You Don´t Know Jack další velký bod pro HBO.
Proč „jen“ tři hvězdy? Problém je v hercích, konkrétně v ústřední dvojici. Michaelu Fassbenderovi jsem totiž Rochestera ani trochu nevěřil. Nevím, možná je pro tu roli moc velký „hezoun“, možná je to něčím jiným, ale nebyl zdaleka tak chladný a nelidský, jak jsem si ho představoval a jak je vylíčený v knize, a měl jsem z něj ten dojem, že roli získal hlavně díky současné popularitě a ne na základě jakéhokoliv castingu. Neustále jsem musel myslet na Ralpha Fiennesse a na to, co předvedl ve Vévodkyni. Ano, tak nějak bych si Rochestera představoval. A pak je tu Mia Wasikovská – ta se pro roli Jany hodí a hraje dobře, jenže se zmíněným M. F. podle mě dohromady vůbec nejde a z jejich společných scén jsem cítil minimum (jakýchkoliv) emocí. Škoda, škoda. Jinak je film natočen dobře, obzvlášť „pýchopředsudková“ kamera dělá krásné obrázky, ovšem to mě od nudy neochránilo. Ani Dario Marianelli se tentokrát bůhvíjak nevytáhl.
Tohle je vlastně prequel mého milovaného snímku Zulu. Cy Endfield, režisér původního skvělého filmu, se tentokrát posadil k psacímu stroji a rozhodl se nám ukázat, kdo, jak, s kým a proti komu bojoval v bitvě u Isandhlwany, v té, jejíž následky vidíme na začátku Zulu. Režie se chopil Douglas Hickox, obsazení je vskutku hvězdné, k dispozici tentokrát bylo i mnohem více komparzistů a vlastně úplně všeho… Tak kde se u všech čertů stala chyba? Mr. Endfield promine, ale tou chybou je právě jeho scénář. Sice si dal záležet na tom, aby příběh zaplnil co největším počtem skutečných postav, jenže zapomněl je jakkoliv rozepsat, charakterizovat, prostě přiblížit nám. Čili než začne bitva, kterou divák vyhlíží už od úvodních titulků, uplyne něco přes sedmdesát minut, během nichž se spolu baví strašně velké množství lidí, kteří mají tváře Burta Lancastera, Petera O´Toola, Nigela Davenporta, Boba Hoskinse, a nebýt toho, že je hrají právě tyhle veličiny, neměli bychom ani páru, o koho jde. Z filmu se brzy stane nezřízený chaos (ne nepodobný oné bitvě) a každý divák, který si udrží přehled o tom, kdy se armáda rozdělila na části, kde která z jejích částí právě je a na koho to ti Zuluové útočí, má můj obdiv. Ano, když začne vyhlížená a musím říct, že dobře natočená šarvátka (která se ovšem ničemu ze zmíněného filmu z roku 1964 nevyrovná), je to už všechno jedno… Ale takhle dobrý film nevypadá. O tom, jak jsou tu angličané vylíčeni jako hrdinní rekové a černoši jako ta nejhorší cháska, ani nemluvím.__P.S. Elmer Bernstein se Johnu Barrymu nevyrovnal jedinou notou.__P.P.S. Zulu je nepřekonatelné, kdyby o tom někdo pochyboval.
Harper je zpátky. A je ještě lepší než napoprvé. Začaly mu sice šednout vlasy, ale co na tom, když je pořád tím samým soukromým, stále otevřeným očkem, které nic nepřehlédne. Hlavní výhodou tohohle snímku je, samozřejmě když pomineme fantastického Paula Newmana, jeho scénář. Ve srovnání s prvním dílem je ještě více strhující, stejně zábavný, a díky scéně zatopení sanatoria se nejspíše navždy zapsal do mého soukromého archivu nezapomenutelných filmových momentů. Příběhu prospělo také to, že se odehrává v ponurém New Orleans, které mně osobně připadá mnohem atmosféričtější než slunná Kalifornie. Děj je jaksepatří zamotaný a z původní minizápletky s vyděračským dopisem se během několika desítek minut stane nefalšovaný závod o život(y), a to, že jsem ke konci už tušil, jak se věci mají, neznamenalo, že mě závěr ničím nepřekvapí. Čtyři a půl zaokrouhluji nahoru za to zmíněné sanatorium.
Scénář Harpera napsal William Goldman, tvůrce Butche Cassidyho a Sundance Kida, Maratonce, Příliš vzdáleného mostu, Lovců lvů a dalších dobrot. Je to docela poznat. Knižní předlohu sice neznám, ale co se filmu týče, je chvályhodné hlavně to, že postava Paula Newmana není jen dalším klonem Phila Marlowa. Lew Harper je sice tvrdohlavý chlapík, který za tím, co chce, dokáže jít snad za jakoukoliv cenu, ale zároveň je to i vtipný, zbrklý, drzý a velmi rád provokující dotěra, který je navíc i stoprocentně sympatický. S ženami se nezaplétá ne proto, že by nechtěl nebo že by nechtěly ony, ale protože je ženatý a ačkoliv se s manželkou právě rozvádí, stále doufá, že se všechno dá zase do pořádku. Harper sice řeší případ jako vystřižený z laciné šestákové detektivky, ale dělá to velice příjemně, děj odsýpá a přináší stále nové otázky a odpovědi a skvělé scény jako Harperovo zůčtování s Puddlerem. Coby milovník žánru nemůžu ani kvůi těm pár hluchým místům a trapné náboženské sektě dát méně než čtyři.__P.S. Pobavila mě scéna z baru, kdy Paul Newman z obtloustlé bývalé herečky tahá informace vyloženě columbovským „Můžete se mi podepsat? Je to pro dceru, je vaše velká fanynka, víte, viděla všechny vaše filmy…“ způsobem.
Pokračování Johnnyho Englishe by ve srovnání s nemastným neslaným prvním dílem mohlo být horší snad jen ve dvou případech: Kdyby hlavní roli nehrál Rowan Aktinson, nebo kdyby ji hrál, ale z nějakého záhadného důvodu by přestal být vtipný. K ničemu takovému naštěstí nedošlo a já můžu říct, že Johnny English se vrací se mi líbí více než jeho předchůdce. Ve filmu je mnohem více pamětihodných momentů, z nichž absolutně nejlepší je vychytralá hongkongská honička, přibylo originálních (židle, vrtulník) a nevídaně dotažených fórů (výcvik u tibetských mnichů a jeho postupné zúročování v praxi – obzvlášť v lanovce), není tu ani jedna fekální scéna, pro kterou bych scénáristy nenáviděl jako v případě předchozího filmu, a díky neustálým soubojům s maniakální uklízečkou se dozvíme, že opakovaný vtip může být stále vtipem, pokud se ví, jak ho opakovat. A největším kladem je fakt, že agent English tentokrát není tak nehorázně nemotorný idiot, ale spíše schopný a sympatický člověk, který má ovšem dost často smůlu.__P.S. Scéna v titulcích mě rozplakala. Samozřejmě smíchy.
Inu, není všechno zlato, co se britsky třpytí. S Útokem na věžák mám jeden základní problém: Skupinu ústředních, ehm, no, řekněme hrdinů. Nebyli mi ani za mák sympatičtí, nebyli vůbec vtipní a nebyli vlastně ani natolik směšní, abych se jim mohl občas zasmát. Celou dobu jsem jen čekal, kdy a na koho z nich nějaká ta chlupatá příšera vyskočí a nadělá z něj fašírku, co bude konečně mlčet a nebude neustále pronášet „cool hustý hlášky“. Ne. To, že někdo neustále hulí trávu a pak s divným výrazem v obličeji pronáší divné věci, mi opravdu vtipné nepřijde. Zrovna tak jako sledování namachrovaných puberťáků, jejichž vtipnost zřejmě pramení z něčeho, co jsem ani nezachytil. A když se do děje přimíchala sympatická dívka, kterou tahle parta na začátku okradla, a díky které se někteří z nich začali dokonce polidšťovat, bylo bohužel pozdě na to, abych jim fandil. Ano, je chvályhodné, že Útok na věžák má dobrou atmosféru a přitom se obejde bez supernáročných efektů, je dobré, že v závěru vyznívá úplně jinak než byste čekali, ale já chtěl něco úplně jiného a lepšího.
Ha, a pak že posmrtný život neexistuje. John Frankenheimer sice zemřel před deseti lety, nicméně v roce 2011 jsme se dočkali Elitních zabijáků, filmu, který je frankenheimerovský v každém směru. Nevím, jestli si Gary McKendry na pomoc vyvolal jeho ducha, nebo jestli se nám do něj Frankenheimer převtělil (to ukážou až další snímky), ale je to celkem jedno. Hlavní je, že akce je, a že je realistická, drsná, nedigitální, nezpomalená a všelijak nenačančaná. Například tak pěknou rvačku, jakou je Stathamova a Owenova nemocniční scéna, jsem dlouho neviděl, a když si k tomu přičtu, že jí předcházela i následovala řada dalších pochoutek (pronásledování v Ománu, londýnská automobilová honička, všechny scény s odstraňováním příslušníků SAS, Statham připoutaný k židli, perfektní finále), jaké tady (snad s výjimkou Craigových bondovek) velice dlouho nebyly, nemůžu být nespokojený. Ústřední herecké trio potěšilo a radost jsem měl hlavně z toho, že Robert De Niro nedostal jenom nějaký laciný štěk, ale docela velkou roli. Škoda byla jen scénáře, který si mohl odpustit linku se Stathamovou přítelkyní a nemusel se snažit být tolik vážný a rafinovaný
„Vy blbče blbej, vy byste postavil do latě mrtvýho, kdybyste na to měl rozkaz!“ Pahorek je naprosto výjimečný film, na který (nejen díky konci) jen tak nezapomenu. Sidney Lumet si s Rigbyho předlohou poradil skvěle a za sebe musím říct, že znepokojující kritický román, který jsem četl jedním dechem, posunul na stupnici "strhujícnosti" ještě o příčku výš. Povedlo se mu to samozřejmě i díky hercům. Sean Connery tady předvádí jednu z nejlepších, ne-li úplně nejlepší roli jeho kariéry, a Harry "major Wilson" Andrews nemá taky nejmenší chybu a zásadového psychopata hraje obdivuhodným způsobem, který zaplaťpámbu nesklouzává k laciné karikatuře. Nutno podotknout, že k mému diváckém zážitku jistojistě přispěl i československý dabing z roku 1978. Seana Conneryho namluvil Jiří Adamíra, Harryho Andrewse nařval Josef Větrovec, který podal tak úchvatný výkon, že Pahorek už jinak než dabovaný vidět nechci. „Strážný Burton!“ – „Zde!“ – „Stevens vstal z mrtvejch, největší zázrak století. Dejte ho zpátky do márnice!“ – „Do márnice?“ – „Ano, ale přes Pahorek. Dejte mu ještě zabrat, než ho pohřbíme!“
Dream House vypadá jako adaptace knihy, kterou mohl klidně (za víkend) spáchat Stephen King. Hlavní hrdina se chystá psát román, se ženou i dětmi si najdou nový dům, jejich zahradou ovšem po nocích kdosi šmejdí, dům má tajemnou minulost, sousedé, kteří by "o tom" mohli něco vědět, zarytě mlčí... A atmosféra houstne a houstne. Tak a teď nastává chvíle, kdy se (případní) diváci rozdělí do skupin "To zní dobře, chci to vidět", "Nezajímá mě to a nechci to vidět" a "Bude to kravina, ale musím ji vidět, abych na ni pak mohl nadávat". Jsem velice rád, že jsem skončil v té první (a může za to jistě i zmíněná "kingovitost" - vsadím se, že scénárista je taky mistrův velký fanda). Kdo čeká krvavý horor plný duchů, bude sice zklamán, ale velice dobré drama s napínavou zápletkou Dream House tedy je. Pokud se vám bude líbit úvodních zhruba 40 minut, tak si myslím, že po zvratu, který přijde v polovině filmu, budete zbytek hltat. Herecké výkony jsou skvělé a na koncert Daniela Craiga je radost se dívat, hraje k tomu pohádkově mrazivý John Debney a režisér Sheridan si s atmosférou doslova tyká a očividně ví, co znamená slovo gradace. Na jednu stranu je mi líto, že je Dream House tak mizerně hodnocený, na stranu druhou jsem ale rád, že jsem si ho tak náramně užil.__P.S. Spoilerůplnému traileru se opravdu vyhněte.__P.P.S. A když budete před filmem poslouchat soundtrack, vyhněte se pro jistotu i názvům skladeb.
Autem, vlakem, pěšky, popelářským vozem (ale ne v jeho kabině)... To byl panečku útěk. Chybělo jen letadlo, loď a bicykl, aby byl výčet dopravních prostředků kompletní. Ve filmu najdeme všechny základní poznávací znaky Sama Peckinpaha - skvělé úvodní titulky, zpomalené záběry kdečeho, westernovost, s ní spojené přestřelky a hotelové finále, postavy, které nejsou tak úplně kladné, ženy, s nimiž scénář nezachází zrovna v rukavičkách, je tu i Slim Pickens... Nemůžu přesně říct, co Útěku chybělo,ale pocit dokonalosti jako z jiných mistrových filmů jsem z něj napoprvé neměl.__P.S. Chvílemi nadmíru podivná, ale ve výsledku dobrá hudba Quincyho Jonese.
Věc: Počátek není špatný film. Zbytečný film? To ano, ale špatný ne. Tedy ne tak úplně. Režisér má cit pro tu správnou hororovou atmosféru, pomáhá mu více než povedená hudba Marca Beltramiho a banda trikařů, kteří odvedli úžasnou práci (vážně, protože nejmodernější digitální efekty skloubili s výtečnými modely a maskami takovým způsobem, že by Stan Winston zajásal). Horší je to s bídným scénářem. Lidé,kteří ho psali, se podle mě nechali zbytečně moc svázat tím, že píší prequel, a že na původní film musí navázat tolika věcmi (sekera ve stěně, ledový "sarkofág", dvouhlavé monstrum, pes, polárník s podřezaným hrdlem...), až zapomněli na originalitu. Bohužel. Líbil se mi začátek filmu, který ctil povídkovou předlohu, líbily se mi nápady jako byl ten s plombami a asi každá scéna s Věcí v akci, ale pořád jsem měl pocit, že se dívám na už jednou viděné něco, co se "pouze" převléklo do efektnějšího kabátku. Mrzelo mě také, jak scénář odflákl postavy (většina z nich jsou lehce zaměnitelná individua) a několikrát i logiku (zřícení vrtulníku a to, kdo ho přežil). Přesto mě ale nová věc nikterak neurazila a dát méně než lehce nadprůměrné tři hvězdy bych si nedovolil.
Ani věk snímku, ani můj věk Čarodějovu učni nezabránil, aby na mě zapůsobil velice podobně jako tenkrát, když jsem ho coby malý poprvé sledoval a ještě jsem nevěděl, že díky němu poznám, co jsou to noční můry. "Mlýn už zase mele!"
Poetické, dramaticko komediální ohlédnutí za tím, jací jsme nejen byli, ale bohužel jací pořád jsme a zřejmě budeme i dál. Vojtěch Jasný se podle všeho rozhodl postavit proti sobě jednoduchou krásu přírody a složité vztahy mezi lidmi, kteří v té nádheře žijí a umírají. S pomocí herců, neherců, scénáře, který opravdu vypadá jako zadaptovaná obecní kronika, kamery a všestranné hudby jednoho z našich géniů Svatopluka Havelky se mu tak podařilo vytvořit film, který má i po více než padesáti letech velkou výpovědní hodnotu a na který se vždy rád podívám.
Precizní film, který ovšem mohl (nebo měl) být kratší a chudší o některou z mnoha dějových linek, aby nabral větší spád. Herectví Miroslava Macháčka je bezpochyby mistrovské, ostatní aktéři ovšem nepůsobí jako nějací "přicmrndávači", ale důstojně s ním drží krok. Skalpel, prosím působí skoro jako autentický dokument z lékařského prostředí a nedovedu si představit, jak by vypadal, kdyby vznikl v dnešní době. Kolik by v něm bylo rádoby dojemných záběrů na uslzené oči dětí i dospělých, jak moc tklivá a dojemná hudba by přitom hrála... A tak dále.
V duchu nejlepších (a zároveň tedy nejklišovitějších, ale co už) žánrových tradic napsaný i natočený snímek s opět výbornými pány Němcem a Somrem. Na divadle to Travisovi muselo moc slušet, a kdyby se ho někdo (se stejným obsazením hlavních rolí) rozhodl převést také do rozhlasové hry, nebyl bych vůbec proti.
Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, jako je Danou Medřickou skvěle zahraná matka, opravdu existují a není to s nimi jednoduché. Mají pocit, že pokud sami sebe neobětují, nepřibijí se na kříž, nebudou na všechno dohlížet a minimálně jednou do hodiny neporadí každému, kdo je v dosahu jejich rad, tak se svět, jenž podpírají vlastním tělem, může snadno zhroutit. Takoví lidé mohou být buď směšní (TV film Lustr a sebedestruktivní strýček hraný Petrem Nárožným, případně Boženka Tlučhořová, zlatá česká máma, která dělá všechno pro vás, ruce vytahaný jako lama..., z Tlučhořovic rodinky Kaisera a Lábuse), nesnesitelní (Saša Rašilov z Rodinných trampot oficiála Tříšky), nebo politováníhodní. A právě to je případ Domácího vína a nesmírně uvěřitelného výkonu Dany Medřické. Kvůli ní a kvůli nenápadnému, ale o nic hůře hrajícímu Bohušovi Záhorskému stojí tahle inscenace určitě za vidění.
Moderní (ne)pohádka, při jejímž sledování mě skoro pořád napadalo: Ach jo, co by s tímhle námětem asi udělal Terry Gilliam? Vypadal by i pod jeho vedením tak obyčejně? Byl by tak nehezky předvídatelný? Byl by tak prázdný? A nudný? Určitě ne. Ale víte vy co? Terry Gilliam by nic takového nejspíš vůbec točit nechtěl. Neilu Jordanovi tedy děkuji alespoň za odpočinkovou podívanou, která rychle utekla, dobře vypadala a ke které hrála pěkné hudba.
Kevin Costner v jedné z jeho nejlepších rolí, a to nejen za poslední dobu, ale celkově. Spořádaný, slušný taťka od rodiny, majitel obalové firmy, trochu suchar… A vrah. Zmetek k pohledání, řekl by si kdekdo, jenže to by Mr. Brooks nesměl mít scénář, jaký má. Chytře napsaný příběh, který ho ukazuje především jako nemocného schizofrenika, jenž se snaží se svým horším našeptávačským já v bezchybném podání Williama Hurta bojovat. Neúspěšně. A tak když se Brooks pečlivě připraví a „jde na to“, člověku ho je skoro líto. A co teprve když se po pár minutách ve filmu objeví postava, která je ještě horší než on? A pak ještě jedna? A co když Brooks začne řešit tak trochu neobvyklé rodinné problémy? Opravdu není možné říct, že by byl tím typickým vrahounem, kterému od začátku přejeme to nejhorší. Film mi ze všeho nejvíc připomněl Volný pád, a to hovoří v jeho prospěch. Čtyři a půl zaokrouhluji nahoru za závěr.
Paul Newman je coby Billy the Kid skvělý. S rolí mladého nafoukaného floutka, který disponuje po čertech rychlou levačkou, si poradil bez jediné chyby a mladý pan Bonney je v jeho podání rozhodně nezapomenutelný. Horší už to je s Johnem Dehnerem, představitelem Pata Garretta. Je vidět, že Pennův film chtěl vykreslit přátelství a rozkmotření těch dvou co nejpřirozeněji, ale zároveň co nejdramatičtěji, jenže Dehner v tomhle ohledu selhal. Buď jen nevýrazně mručí, nebo se zničehonic uchýlí k ohavně přehrávajícímu výkonu, jaký předvedl především ve scéně po svatbě, kdy poskakoval ve stylu šíleného čertíka z krabičky a já jen čekal, jestli dostane infarkt. Co se týče zbytku filmu – je v něm řada originálních a na tu dobu určitě i odvážných scén (reakce malé holčičky a její matky poté, co Billy na ulici zastřelí jednoho ze zástupců zákona), ale jinak je dost černobílý, a to nejen obrazem. Tři a půl. S Peckinpahovým počinem samozřejmě raději nesrovnávat.
Stará dobrá studenoválečná špionážní škola, ano, ano, pro tu mám vyloženě slabost. Mackintoshův člověk sice není tak realisticky se tvářící počin jako Případ Ipcress, není ani tak skvěle a poutavě napsaný jako Pohřeb v Berlíně a není vlastně ani strhující jako dejme tomu Quillerovo memorandum, přesto všechno by ale byla škoda jej nadobro odepsat. Řekl bych, že jde o slušný a o nic podstatného ochuzený příspěvek k žánru, který se ale jiným lidem než jeho příznivcům asi zamlouvat nebude. Paul Newman je jako vždy dobrý, vtipný a sympatický, John Huston odvedl standardně dobrou práci (útěk z domu a útěk před psem, automobilová honička starého hnusného náklaďáčku a mercedesu), hudba Maurice Jarreho připomíná (v tom nejlepším slova smyslu) atmosférické práce Johna Barryho... Dobré to bylo.
Něco na tom Benu Stillerovi je, protože nebýt jeho, Mary by mě ani zdaleka tak nepobavila. Právě díky Stillerovu nepopiratelnému komediálnímu talentu jsou ty nejlepší scény filmu (první pokus obdarovat Warrena baseballovým míčkem, pasáž se stopařem, zatčením a výslechem, a také souboj s psíkem) těmi nejlepšími. Ano, já vím, že on je (nejspíš) nenapsal, ale nedokážu si představit, že by s kýmkoliv jiným tak fungovaly. A ačkoliv bych jinak dal možná o hvězdu méně, protože se mi velká část věcí, které jiným zřejmě připadaly supervtipné, nelíbila (cokoliv s Magdou, pak samozřejmě gel na vlasy, pitomí písničkáři, Tucker sbírající klíče), díky Stillerovi nejenže přidávám třetí hvězdu, ale dokonce si kvůli jeho scénám film jistě pustím znovu.
Velice dobrý film. Ohromně vtipný, místy i napínavý, s vydařenými monology i dialogy... Jen kdyby v něm nebylo tak "přepostavováno". Ačkoliv má snad každý, kdo se v Ritchieho símku objeví, roli napsanou tak, že by se měl stát snadno zapamatovatelným, není to vůbec hračka. Poslední půlhodina už vyžaduje opravdu hodně, hodně soustředění, aby si člověk vzpomněl, jak to vlastně na začátku bylo, kdo telefonoval komu a koho si ten na co najal... Štěstí, že mám chuť se na Snatch (tedy Podfu(c)k) podívat znovu, protože napodruhé už snad všemu přijdu na kloub.
Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana?
Jak jsem někde četl, Daniel Pearl prý ve skutečnosti nebyl žádný svatoušek a coby novinář údajně rýpal do všeho, co se mu zdálo třeba jen trochu ožehavé, byl příliš ambiciózní a občas i arogantně umíněný. Nevím, co je na tom pravdy, ale myslím si, že takový nicnetušící Mirek Dušín, jakého nám ukazuje Síla srdce, takový naivní zvědava, který se i přes všechny novinářskou praxí nabyté zkušenosti nechá vlákat do pasti, to snad být nemohl. Pokud ano, je mi jeho ženy zpětně líto ještě o něco víc, neboť si nevzala nijak obezřetného muže, ale troubu, který se vlastně sám připravil o život. Ale zpátky k filmu. Není zrovna dobrý a bohužel je i dost jednostranný – nejvíce mi v něm chyběla reakce na to, jak zatvrzele odmítaly USA splnit požadavky únosců (nebo o jejich splnění pouze přemýšlet) a jak na to reagovala americká veřejnost. Scénář je vůbec dost podivně psaný, až se mi zdálo, že v něm úplně chybí emoce, ovšem Angelina Jolie dělá, co může a obzvlášť v závěru, kdy se dozví o manželově smrti, přehrává tak moc, až je uvěřitelná. Kromě scénáře nestojí za moc ani režie a hudba, pochválil bych jen sympatickou herečku Archie Panjabi. Dvě a půl.
Povedená komedie ve stylu nepřekona(tel)ného Soumraku mrtvých. Kdo zmíněnému snímku na chuť nepřišel, nejspíš nebude spokojen ani v tomto případě, ale já se bavil a byl jsem rád, že konečně zase vznikla parodie na hororový žánr, která není tarantinovsky-rogriguezově grindhousovská, plná nechutností, zbytečně vystavovaných odhalených částí ženských i mužských těl a nablblých postav. Zabijáci lesbických upírek jsou dost často k popukání vtipní (první likvidace sekyrou, vikář a jeho společné scény s Fletchem), ale nikdy nesklouznou k fekálnímu nebo jinému druhu nechutného humoru, díky příjemné délce nestihnou nudit, hlavní hrdinové jsou sympatičtí, jedna dívka hezčí než druhá... A režie je nápaditá a ví, že timing není sprosté slovo. Čtyři čisté hvězdy (a malý kousek páté za poslední záběr).__P.S. Hudba Debbie Wiseman je lepší než všechno, co Danny Elfman napsal od dob Ospalé díry (co na tom, že ji trošku vykrádá).
Jeden skvělý (Day-Lewis) a další dobré (DiCaprio, Reilly, Gleeson) herecké výkony se potýkají s mizerným scénářem, Scorseseho unylou režií a nehorázně přestřelenou stopáží. Boj gangů proti gangům se tak zhruba po hodině mění v boj diváka proti nudě... A nuda nakonec zvítězí. Působivé scény by člověk napočítal na prstech jedné ruky a film je dost zvláštní v tom, že chce chvíli působit jako komorní drama a chvíli jako rozmáchlý epos, jenže ani jedno z toho se mu pořádně nedaří. Dost mě zarazila také hudba. Nemyslím tu od Howarda Shora, ale tu moderní, která hraje v úvodní bitvě a na jejímž použití jsem zřejmě něco nepochopil. O závěrečném cajdáku od U2 ani nemluvím.__P.S. Liam Neeson tady hrál snad jen pět minut, ale stejně na mě po Danielu Day-Lewisovi zapůsobil nejvíce.
Filmy nebo knihy odehrávající se v ponorkách mi připadají děsivé skoro vždy a ani v nich nemusí strašit. Na to, co se stane, když se klaustrofobní prostředí plechové rakve povalující se na dně mořském spojí s nadpřirozenými (z)jevy, jsem ale zvědavý byl. Nedopadlo to vůbec špatně. Jedná se sice o klasickou duchařinu, jejíž hlavní zápletku a pointu si kdekdo domyslí během prvních dvaceti minut (Že by právě tímhle dílem do scénáře přispěl Darren Aronofsky?), ale druhoválečné kulisy jí dodávají příjemný punc originality. Hlubině svědčí i nepříliš známí, ale dobře hrající herci, Twohyho zručná režie doplněná Revellovou dynamickou hudbou a scénář plný řady zapamatovatelných momentů – gramofon (Sing, sing, sing od Bennyho Goodmnana v hororu? Proč ne!), hlubinná nálož kutálející se po ponorce (ohromně napínavá scéna), háky, potápěči a rejnoci a oprava lodi, horké dveře a to, co přijde pak… Škodí pouze příliš dlouhá stopáž, kvůli které mezi těmito (a dalšími dobrými) scénami tu a tam přece jenom zavládne nuda.
Moje komentáře
Signál (2011)
odpad!Krátká verze komentáře: Představte si něco, o čem si myslíte, že je to to nejodpornější na celém světě. A představte si, že se na to chtě nechtě díváte dvě hodiny. Takový je Signál.____Delší verze komentáře: Předem upozorňuji, že se budu hodně přemáhat a snažit se používat co nejméně sprostých slov. Tak, a tím bych vlastně mohl skončit, jenže pak byste se nedozvěděli to hlavní. Signál je totiž hnůj. Napřed mě mrzelo, že to budu muset napsat, ale je to čirá pravda. Hlavním strůjcem tohoto smrdutého neštěstí je scénárista Marek Epstein, jeho dokonavatelem pak režisér Tomáš Řehořek. Vytvořili absolutně nezábavný, odpudivý, za "komedii" typu Bobule maskovaný zmršený paskvil, který mě v první řadě urazil tím, jak si filmaři představují obyvatele venkova - muže především jako stupidní idioty, co skočí na lep prvnímu blbečkovi v sáčku, kterého uvidí, a jako necivilizované blby, pro které je například slovo "město" neskutečný pojem, ženy pak jako neznámým cizincům snadno podléhající oběti. Druhou tragédií je příběh. On tam totiž žádný není. Měl ukázat lidskou hloupost, ale ukázal zase a jenom neschopnost tvůrců, kteří snad ani nevěděli, co a pro koho točí. Postavy? Další hnus. Copak je v signálu nějaká postava sympatická? Z ústřední dvojice Dyk-Hádek jistě ne, z obyvatel Zálesí tuplem. Nevím, možná jsem to celé jen strašně nepochopil, ale podle mě je Signál prostě plný hajzlů (jimž by lidé asi měli fandit, když jednoho z nich hraje ten mladý a populární zpěvák) a pitomců, a jediný člověk, který se z těchhle dvou škatulek mohl vymanit, tedy Jiří Menzel, mi byl úplně ukradený. Mimochodem když jsem u toho Jiřího Menzela... Tomáš Řehořek bude nejspíše jeho fanoušek. Ovšem měl by si uvědomit, že střídáním nudných "dějových" scén a detailů pavouků, much, žížal, orosené trávy a dalších přírodní úkazů, které jej jistě fascinují, ani náhodou nedocílí jakékoliv "menzelovské" poetiky. Signál je hrozně dlouhý a hrozně blbý film, a kdokoliv se mě na něj zeptá, toho budu od návštěvy kina odrazovat, přísahám.__P.S. Ohavná píseň od Nightwork mě málem donutila odejít během závěrečných titulků. Jenže to bych přišel o tu bájo besedu s režisérem a producentem. Oba byli ještě marnější než jejich film. A já myslel, že už to ani není možné.
Zulu (1964)
A hrome, kam se poděl můj (kdysi jistojistě napsaný) komentář k Zulu? V tom mají určitě prsty ti proklatí divoši! Ti, o jejichž válce s britskou armádou vznikl tenhle ve všech směrech dokonalý snímek. Co vyzdvihnout dříve? Herce s výtečnou dvojicí Stanley Baker a Michael Caine v čele? Bezchybnou hudbu Johna Barryho? Úžasnou kameru a její (na DVD) digitálně restaurovaný, jako nový vypadající obraz? Strhující bojové scény, při kterých se tají dech, a z nichž obzvlášť v momentech, kdy tak tak přemožení Britové několik metrů od prolomeného valu nasadí obdivuhodně synchronizovanou taktiku řadové střelby, doslova prýští adrenalin? Scénář, díky němuž je člověku každá postava (tedy kromě pastora) sympatická, a který Zuluy neukazuje jen jako brutální opičáky slezlé ze stromů, ale také jako pozoruhodné stratégy? Inu… Je toho hodně. Film trvá dvě a čtvrt hodiny a nenudí ani chvíli. Předevčírem jsem viděl jeho (před)pokračování Svítání Zulů, a to je, přátelé, oproti tomuhle supersilnému dryjáku jen velice slabý čajíček. A slabé čajíčky já nerad. Dal bych šest hvězd, kdyby to šlo.
Nové sčítání hlasů (TV film) (2008)
Nesmírně strhující "kecací" film, který jsem si užil od první do poslední minuty. Že se autoři tu a tam přiklonili na stranu Ala Gora mi nevadilo ani v nejmenším, protože děj i přesto dokázali po většinu stopáže udržet v neutrální pozici mezi republikánským a demokratickým táborem a divákovi umožnili perfektní náhled pod pokličku oněch slavných voleb. Ano, ano, tomu říkám panečku demokracie. Zlatý náš zastaralý volební systém, napadá mě, když vidím, jak promakané lístky a jak skvělá počítadla hlasů používají v pokrokovém zámoří. Člověk jde volit, má na to jen pět minut, a když odchází od urny, ještě aby se modlil za to, že jeho hlas bude započítán tomu, komu započítán být má (pokud vůbec započítán bude). Docela děsivé. Co se filmu týče, napsán je opravdu velice vtahujícím způsobem a řekl bych, že bude srozumitelný i lidem, kteří o floridském přepočítávání nic nevědí. Zahrán je zrovna tak (Kevinem Spaceym, Tomem Wilkinson a Laurou Dern obzvlášť). Pravda je, že v poslední zhruba čtvrtině začnou neustálé soudní žaloby létající z obou stran trochu otravovat, ale říkám si, že ono to otravné doopravdy bylo, tak co bych rýpal. Čtyři a půl hvězdy. Po You Don´t Know Jack další velký bod pro HBO.
Jana Eyrová (2011)
Proč „jen“ tři hvězdy? Problém je v hercích, konkrétně v ústřední dvojici. Michaelu Fassbenderovi jsem totiž Rochestera ani trochu nevěřil. Nevím, možná je pro tu roli moc velký „hezoun“, možná je to něčím jiným, ale nebyl zdaleka tak chladný a nelidský, jak jsem si ho představoval a jak je vylíčený v knize, a měl jsem z něj ten dojem, že roli získal hlavně díky současné popularitě a ne na základě jakéhokoliv castingu. Neustále jsem musel myslet na Ralpha Fiennesse a na to, co předvedl ve Vévodkyni. Ano, tak nějak bych si Rochestera představoval. A pak je tu Mia Wasikovská – ta se pro roli Jany hodí a hraje dobře, jenže se zmíněným M. F. podle mě dohromady vůbec nejde a z jejich společných scén jsem cítil minimum (jakýchkoliv) emocí. Škoda, škoda. Jinak je film natočen dobře, obzvlášť „pýchopředsudková“ kamera dělá krásné obrázky, ovšem to mě od nudy neochránilo. Ani Dario Marianelli se tentokrát bůhvíjak nevytáhl.
Svítání Zuluů (1979)
Tohle je vlastně prequel mého milovaného snímku Zulu. Cy Endfield, režisér původního skvělého filmu, se tentokrát posadil k psacímu stroji a rozhodl se nám ukázat, kdo, jak, s kým a proti komu bojoval v bitvě u Isandhlwany, v té, jejíž následky vidíme na začátku Zulu. Režie se chopil Douglas Hickox, obsazení je vskutku hvězdné, k dispozici tentokrát bylo i mnohem více komparzistů a vlastně úplně všeho… Tak kde se u všech čertů stala chyba? Mr. Endfield promine, ale tou chybou je právě jeho scénář. Sice si dal záležet na tom, aby příběh zaplnil co největším počtem skutečných postav, jenže zapomněl je jakkoliv rozepsat, charakterizovat, prostě přiblížit nám. Čili než začne bitva, kterou divák vyhlíží už od úvodních titulků, uplyne něco přes sedmdesát minut, během nichž se spolu baví strašně velké množství lidí, kteří mají tváře Burta Lancastera, Petera O´Toola, Nigela Davenporta, Boba Hoskinse, a nebýt toho, že je hrají právě tyhle veličiny, neměli bychom ani páru, o koho jde. Z filmu se brzy stane nezřízený chaos (ne nepodobný oné bitvě) a každý divák, který si udrží přehled o tom, kdy se armáda rozdělila na části, kde která z jejích částí právě je a na koho to ti Zuluové útočí, má můj obdiv. Ano, když začne vyhlížená a musím říct, že dobře natočená šarvátka (která se ovšem ničemu ze zmíněného filmu z roku 1964 nevyrovná), je to už všechno jedno… Ale takhle dobrý film nevypadá. O tom, jak jsou tu angličané vylíčeni jako hrdinní rekové a černoši jako ta nejhorší cháska, ani nemluvím.__P.S. Elmer Bernstein se Johnu Barrymu nevyrovnal jedinou notou.__P.P.S. Zulu je nepřekonatelné, kdyby o tom někdo pochyboval.
Návrat Lew Harpera (1975)
Harper je zpátky. A je ještě lepší než napoprvé. Začaly mu sice šednout vlasy, ale co na tom, když je pořád tím samým soukromým, stále otevřeným očkem, které nic nepřehlédne. Hlavní výhodou tohohle snímku je, samozřejmě když pomineme fantastického Paula Newmana, jeho scénář. Ve srovnání s prvním dílem je ještě více strhující, stejně zábavný, a díky scéně zatopení sanatoria se nejspíše navždy zapsal do mého soukromého archivu nezapomenutelných filmových momentů. Příběhu prospělo také to, že se odehrává v ponurém New Orleans, které mně osobně připadá mnohem atmosféričtější než slunná Kalifornie. Děj je jaksepatří zamotaný a z původní minizápletky s vyděračským dopisem se během několika desítek minut stane nefalšovaný závod o život(y), a to, že jsem ke konci už tušil, jak se věci mají, neznamenalo, že mě závěr ničím nepřekvapí. Čtyři a půl zaokrouhluji nahoru za to zmíněné sanatorium.
Harper (1966)
Scénář Harpera napsal William Goldman, tvůrce Butche Cassidyho a Sundance Kida, Maratonce, Příliš vzdáleného mostu, Lovců lvů a dalších dobrot. Je to docela poznat. Knižní předlohu sice neznám, ale co se filmu týče, je chvályhodné hlavně to, že postava Paula Newmana není jen dalším klonem Phila Marlowa. Lew Harper je sice tvrdohlavý chlapík, který za tím, co chce, dokáže jít snad za jakoukoliv cenu, ale zároveň je to i vtipný, zbrklý, drzý a velmi rád provokující dotěra, který je navíc i stoprocentně sympatický. S ženami se nezaplétá ne proto, že by nechtěl nebo že by nechtěly ony, ale protože je ženatý a ačkoliv se s manželkou právě rozvádí, stále doufá, že se všechno dá zase do pořádku. Harper sice řeší případ jako vystřižený z laciné šestákové detektivky, ale dělá to velice příjemně, děj odsýpá a přináší stále nové otázky a odpovědi a skvělé scény jako Harperovo zůčtování s Puddlerem. Coby milovník žánru nemůžu ani kvůi těm pár hluchým místům a trapné náboženské sektě dát méně než čtyři.__P.S. Pobavila mě scéna z baru, kdy Paul Newman z obtloustlé bývalé herečky tahá informace vyloženě columbovským „Můžete se mi podepsat? Je to pro dceru, je vaše velká fanynka, víte, viděla všechny vaše filmy…“ způsobem.
Johnny English se vrací (2011)
Pokračování Johnnyho Englishe by ve srovnání s nemastným neslaným prvním dílem mohlo být horší snad jen ve dvou případech: Kdyby hlavní roli nehrál Rowan Aktinson, nebo kdyby ji hrál, ale z nějakého záhadného důvodu by přestal být vtipný. K ničemu takovému naštěstí nedošlo a já můžu říct, že Johnny English se vrací se mi líbí více než jeho předchůdce. Ve filmu je mnohem více pamětihodných momentů, z nichž absolutně nejlepší je vychytralá hongkongská honička, přibylo originálních (židle, vrtulník) a nevídaně dotažených fórů (výcvik u tibetských mnichů a jeho postupné zúročování v praxi – obzvlášť v lanovce), není tu ani jedna fekální scéna, pro kterou bych scénáristy nenáviděl jako v případě předchozího filmu, a díky neustálým soubojům s maniakální uklízečkou se dozvíme, že opakovaný vtip může být stále vtipem, pokud se ví, jak ho opakovat. A největším kladem je fakt, že agent English tentokrát není tak nehorázně nemotorný idiot, ale spíše schopný a sympatický člověk, který má ovšem dost často smůlu.__P.S. Scéna v titulcích mě rozplakala. Samozřejmě smíchy.
Útok na věžák (2011)
Inu, není všechno zlato, co se britsky třpytí. S Útokem na věžák mám jeden základní problém: Skupinu ústředních, ehm, no, řekněme hrdinů. Nebyli mi ani za mák sympatičtí, nebyli vůbec vtipní a nebyli vlastně ani natolik směšní, abych se jim mohl občas zasmát. Celou dobu jsem jen čekal, kdy a na koho z nich nějaká ta chlupatá příšera vyskočí a nadělá z něj fašírku, co bude konečně mlčet a nebude neustále pronášet „cool hustý hlášky“. Ne. To, že někdo neustále hulí trávu a pak s divným výrazem v obličeji pronáší divné věci, mi opravdu vtipné nepřijde. Zrovna tak jako sledování namachrovaných puberťáků, jejichž vtipnost zřejmě pramení z něčeho, co jsem ani nezachytil. A když se do děje přimíchala sympatická dívka, kterou tahle parta na začátku okradla, a díky které se někteří z nich začali dokonce polidšťovat, bylo bohužel pozdě na to, abych jim fandil. Ano, je chvályhodné, že Útok na věžák má dobrou atmosféru a přitom se obejde bez supernáročných efektů, je dobré, že v závěru vyznívá úplně jinak než byste čekali, ale já chtěl něco úplně jiného a lepšího.
Elitní zabijáci (2011)
Ha, a pak že posmrtný život neexistuje. John Frankenheimer sice zemřel před deseti lety, nicméně v roce 2011 jsme se dočkali Elitních zabijáků, filmu, který je frankenheimerovský v každém směru. Nevím, jestli si Gary McKendry na pomoc vyvolal jeho ducha, nebo jestli se nám do něj Frankenheimer převtělil (to ukážou až další snímky), ale je to celkem jedno. Hlavní je, že akce je, a že je realistická, drsná, nedigitální, nezpomalená a všelijak nenačančaná. Například tak pěknou rvačku, jakou je Stathamova a Owenova nemocniční scéna, jsem dlouho neviděl, a když si k tomu přičtu, že jí předcházela i následovala řada dalších pochoutek (pronásledování v Ománu, londýnská automobilová honička, všechny scény s odstraňováním příslušníků SAS, Statham připoutaný k židli, perfektní finále), jaké tady (snad s výjimkou Craigových bondovek) velice dlouho nebyly, nemůžu být nespokojený. Ústřední herecké trio potěšilo a radost jsem měl hlavně z toho, že Robert De Niro nedostal jenom nějaký laciný štěk, ale docela velkou roli. Škoda byla jen scénáře, který si mohl odpustit linku se Stathamovou přítelkyní a nemusel se snažit být tolik vážný a rafinovaný
Pahorek (1965)
„Vy blbče blbej, vy byste postavil do latě mrtvýho, kdybyste na to měl rozkaz!“ Pahorek je naprosto výjimečný film, na který (nejen díky konci) jen tak nezapomenu. Sidney Lumet si s Rigbyho předlohou poradil skvěle a za sebe musím říct, že znepokojující kritický román, který jsem četl jedním dechem, posunul na stupnici "strhujícnosti" ještě o příčku výš. Povedlo se mu to samozřejmě i díky hercům. Sean Connery tady předvádí jednu z nejlepších, ne-li úplně nejlepší roli jeho kariéry, a Harry "major Wilson" Andrews nemá taky nejmenší chybu a zásadového psychopata hraje obdivuhodným způsobem, který zaplaťpámbu nesklouzává k laciné karikatuře. Nutno podotknout, že k mému diváckém zážitku jistojistě přispěl i československý dabing z roku 1978. Seana Conneryho namluvil Jiří Adamíra, Harryho Andrewse nařval Josef Větrovec, který podal tak úchvatný výkon, že Pahorek už jinak než dabovaný vidět nechci. „Strážný Burton!“ – „Zde!“ – „Stevens vstal z mrtvejch, největší zázrak století. Dejte ho zpátky do márnice!“ – „Do márnice?“ – „Ano, ale přes Pahorek. Dejte mu ještě zabrat, než ho pohřbíme!“
Dream House (2011)
Dream House vypadá jako adaptace knihy, kterou mohl klidně (za víkend) spáchat Stephen King. Hlavní hrdina se chystá psát román, se ženou i dětmi si najdou nový dům, jejich zahradou ovšem po nocích kdosi šmejdí, dům má tajemnou minulost, sousedé, kteří by "o tom" mohli něco vědět, zarytě mlčí... A atmosféra houstne a houstne. Tak a teď nastává chvíle, kdy se (případní) diváci rozdělí do skupin "To zní dobře, chci to vidět", "Nezajímá mě to a nechci to vidět" a "Bude to kravina, ale musím ji vidět, abych na ni pak mohl nadávat". Jsem velice rád, že jsem skončil v té první (a může za to jistě i zmíněná "kingovitost" - vsadím se, že scénárista je taky mistrův velký fanda). Kdo čeká krvavý horor plný duchů, bude sice zklamán, ale velice dobré drama s napínavou zápletkou Dream House tedy je. Pokud se vám bude líbit úvodních zhruba 40 minut, tak si myslím, že po zvratu, který přijde v polovině filmu, budete zbytek hltat. Herecké výkony jsou skvělé a na koncert Daniela Craiga je radost se dívat, hraje k tomu pohádkově mrazivý John Debney a režisér Sheridan si s atmosférou doslova tyká a očividně ví, co znamená slovo gradace. Na jednu stranu je mi líto, že je Dream House tak mizerně hodnocený, na stranu druhou jsem ale rád, že jsem si ho tak náramně užil.__P.S. Spoilerůplnému traileru se opravdu vyhněte.__P.P.S. A když budete před filmem poslouchat soundtrack, vyhněte se pro jistotu i názvům skladeb.
Útěk (1972)
Autem, vlakem, pěšky, popelářským vozem (ale ne v jeho kabině)... To byl panečku útěk. Chybělo jen letadlo, loď a bicykl, aby byl výčet dopravních prostředků kompletní. Ve filmu najdeme všechny základní poznávací znaky Sama Peckinpaha - skvělé úvodní titulky, zpomalené záběry kdečeho, westernovost, s ní spojené přestřelky a hotelové finále, postavy, které nejsou tak úplně kladné, ženy, s nimiž scénář nezachází zrovna v rukavičkách, je tu i Slim Pickens... Nemůžu přesně říct, co Útěku chybělo,ale pocit dokonalosti jako z jiných mistrových filmů jsem z něj napoprvé neměl.__P.S. Chvílemi nadmíru podivná, ale ve výsledku dobrá hudba Quincyho Jonese.
Věc: Počátek (2011)
Věc: Počátek není špatný film. Zbytečný film? To ano, ale špatný ne. Tedy ne tak úplně. Režisér má cit pro tu správnou hororovou atmosféru, pomáhá mu více než povedená hudba Marca Beltramiho a banda trikařů, kteří odvedli úžasnou práci (vážně, protože nejmodernější digitální efekty skloubili s výtečnými modely a maskami takovým způsobem, že by Stan Winston zajásal). Horší je to s bídným scénářem. Lidé,kteří ho psali, se podle mě nechali zbytečně moc svázat tím, že píší prequel, a že na původní film musí navázat tolika věcmi (sekera ve stěně, ledový "sarkofág", dvouhlavé monstrum, pes, polárník s podřezaným hrdlem...), až zapomněli na originalitu. Bohužel. Líbil se mi začátek filmu, který ctil povídkovou předlohu, líbily se mi nápady jako byl ten s plombami a asi každá scéna s Věcí v akci, ale pořád jsem měl pocit, že se dívám na už jednou viděné něco, co se "pouze" převléklo do efektnějšího kabátku. Mrzelo mě také, jak scénář odflákl postavy (většina z nich jsou lehce zaměnitelná individua) a několikrát i logiku (zřícení vrtulníku a to, kdo ho přežil). Přesto mě ale nová věc nikterak neurazila a dát méně než lehce nadprůměrné tři hvězdy bych si nedovolil.
Čarodějův učeň (1977)
Ani věk snímku, ani můj věk Čarodějovu učni nezabránil, aby na mě zapůsobil velice podobně jako tenkrát, když jsem ho coby malý poprvé sledoval a ještě jsem nevěděl, že díky němu poznám, co jsou to noční můry. "Mlýn už zase mele!"
Všichni dobří rodáci (1968)
Poetické, dramaticko komediální ohlédnutí za tím, jací jsme nejen byli, ale bohužel jací pořád jsme a zřejmě budeme i dál. Vojtěch Jasný se podle všeho rozhodl postavit proti sobě jednoduchou krásu přírody a složité vztahy mezi lidmi, kteří v té nádheře žijí a umírají. S pomocí herců, neherců, scénáře, který opravdu vypadá jako zadaptovaná obecní kronika, kamery a všestranné hudby jednoho z našich géniů Svatopluka Havelky se mu tak podařilo vytvořit film, který má i po více než padesáti letech velkou výpovědní hodnotu a na který se vždy rád podívám.
Skalpel, prosím (1985)
Precizní film, který ovšem mohl (nebo měl) být kratší a chudší o některou z mnoha dějových linek, aby nabral větší spád. Herectví Miroslava Macháčka je bezpochyby mistrovské, ostatní aktéři ovšem nepůsobí jako nějací "přicmrndávači", ale důstojně s ním drží krok. Skalpel, prosím působí skoro jako autentický dokument z lékařského prostředí a nedovedu si představit, jak by vypadal, kdyby vznikl v dnešní době. Kolik by v něm bylo rádoby dojemných záběrů na uslzené oči dětí i dospělých, jak moc tklivá a dojemná hudba by přitom hrála... A tak dále.
Travis (TV film) (1997)
V duchu nejlepších (a zároveň tedy nejklišovitějších, ale co už) žánrových tradic napsaný i natočený snímek s opět výbornými pány Němcem a Somrem. Na divadle to Travisovi muselo moc slušet, a kdyby se ho někdo (se stejným obsazením hlavních rolí) rozhodl převést také do rozhlasové hry, nebyl bych vůbec proti.
Domácí víno (TV film) (1963)
Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, jako je Danou Medřickou skvěle zahraná matka, opravdu existují a není to s nimi jednoduché. Mají pocit, že pokud sami sebe neobětují, nepřibijí se na kříž, nebudou na všechno dohlížet a minimálně jednou do hodiny neporadí každému, kdo je v dosahu jejich rad, tak se svět, jenž podpírají vlastním tělem, může snadno zhroutit. Takoví lidé mohou být buď směšní (TV film Lustr a sebedestruktivní strýček hraný Petrem Nárožným, případně Boženka Tlučhořová, zlatá česká máma, která dělá všechno pro vás, ruce vytahaný jako lama..., z Tlučhořovic rodinky Kaisera a Lábuse), nesnesitelní (Saša Rašilov z Rodinných trampot oficiála Tříšky), nebo politováníhodní. A právě to je případ Domácího vína a nesmírně uvěřitelného výkonu Dany Medřické. Kvůli ní a kvůli nenápadnému, ale o nic hůře hrajícímu Bohušovi Záhorskému stojí tahle inscenace určitě za vidění.
Ondine (2009)
Moderní (ne)pohádka, při jejímž sledování mě skoro pořád napadalo: Ach jo, co by s tímhle námětem asi udělal Terry Gilliam? Vypadal by i pod jeho vedením tak obyčejně? Byl by tak nehezky předvídatelný? Byl by tak prázdný? A nudný? Určitě ne. Ale víte vy co? Terry Gilliam by nic takového nejspíš vůbec točit nechtěl. Neilu Jordanovi tedy děkuji alespoň za odpočinkovou podívanou, která rychle utekla, dobře vypadala a ke které hrála pěkné hudba.
Mr. Brooks (2007)
Kevin Costner v jedné z jeho nejlepších rolí, a to nejen za poslední dobu, ale celkově. Spořádaný, slušný taťka od rodiny, majitel obalové firmy, trochu suchar… A vrah. Zmetek k pohledání, řekl by si kdekdo, jenže to by Mr. Brooks nesměl mít scénář, jaký má. Chytře napsaný příběh, který ho ukazuje především jako nemocného schizofrenika, jenž se snaží se svým horším našeptávačským já v bezchybném podání Williama Hurta bojovat. Neúspěšně. A tak když se Brooks pečlivě připraví a „jde na to“, člověku ho je skoro líto. A co teprve když se po pár minutách ve filmu objeví postava, která je ještě horší než on? A pak ještě jedna? A co když Brooks začne řešit tak trochu neobvyklé rodinné problémy? Opravdu není možné říct, že by byl tím typickým vrahounem, kterému od začátku přejeme to nejhorší. Film mi ze všeho nejvíc připomněl Volný pád, a to hovoří v jeho prospěch. Čtyři a půl zaokrouhluji nahoru za závěr.
Kolt pro leváka (1958)
Paul Newman je coby Billy the Kid skvělý. S rolí mladého nafoukaného floutka, který disponuje po čertech rychlou levačkou, si poradil bez jediné chyby a mladý pan Bonney je v jeho podání rozhodně nezapomenutelný. Horší už to je s Johnem Dehnerem, představitelem Pata Garretta. Je vidět, že Pennův film chtěl vykreslit přátelství a rozkmotření těch dvou co nejpřirozeněji, ale zároveň co nejdramatičtěji, jenže Dehner v tomhle ohledu selhal. Buď jen nevýrazně mručí, nebo se zničehonic uchýlí k ohavně přehrávajícímu výkonu, jaký předvedl především ve scéně po svatbě, kdy poskakoval ve stylu šíleného čertíka z krabičky a já jen čekal, jestli dostane infarkt. Co se týče zbytku filmu – je v něm řada originálních a na tu dobu určitě i odvážných scén (reakce malé holčičky a její matky poté, co Billy na ulici zastřelí jednoho ze zástupců zákona), ale jinak je dost černobílý, a to nejen obrazem. Tři a půl. S Peckinpahovým počinem samozřejmě raději nesrovnávat.
Mackintoshův člověk (1973)
Stará dobrá studenoválečná špionážní škola, ano, ano, pro tu mám vyloženě slabost. Mackintoshův člověk sice není tak realisticky se tvářící počin jako Případ Ipcress, není ani tak skvěle a poutavě napsaný jako Pohřeb v Berlíně a není vlastně ani strhující jako dejme tomu Quillerovo memorandum, přesto všechno by ale byla škoda jej nadobro odepsat. Řekl bych, že jde o slušný a o nic podstatného ochuzený příspěvek k žánru, který se ale jiným lidem než jeho příznivcům asi zamlouvat nebude. Paul Newman je jako vždy dobrý, vtipný a sympatický, John Huston odvedl standardně dobrou práci (útěk z domu a útěk před psem, automobilová honička starého hnusného náklaďáčku a mercedesu), hudba Maurice Jarreho připomíná (v tom nejlepším slova smyslu) atmosférické práce Johna Barryho... Dobré to bylo.
Něco na té Mary je (1998)
Něco na tom Benu Stillerovi je, protože nebýt jeho, Mary by mě ani zdaleka tak nepobavila. Právě díky Stillerovu nepopiratelnému komediálnímu talentu jsou ty nejlepší scény filmu (první pokus obdarovat Warrena baseballovým míčkem, pasáž se stopařem, zatčením a výslechem, a také souboj s psíkem) těmi nejlepšími. Ano, já vím, že on je (nejspíš) nenapsal, ale nedokážu si představit, že by s kýmkoliv jiným tak fungovaly. A ačkoliv bych jinak dal možná o hvězdu méně, protože se mi velká část věcí, které jiným zřejmě připadaly supervtipné, nelíbila (cokoliv s Magdou, pak samozřejmě gel na vlasy, pitomí písničkáři, Tucker sbírající klíče), díky Stillerovi nejenže přidávám třetí hvězdu, ale dokonce si kvůli jeho scénám film jistě pustím znovu.
Podfu(c)k (2000)
Velice dobrý film. Ohromně vtipný, místy i napínavý, s vydařenými monology i dialogy... Jen kdyby v něm nebylo tak "přepostavováno". Ačkoliv má snad každý, kdo se v Ritchieho símku objeví, roli napsanou tak, že by se měl stát snadno zapamatovatelným, není to vůbec hračka. Poslední půlhodina už vyžaduje opravdu hodně, hodně soustředění, aby si člověk vzpomněl, jak to vlastně na začátku bylo, kdo telefonoval komu a koho si ten na co najal... Štěstí, že mám chuť se na Snatch (tedy Podfu(c)k) podívat znovu, protože napodruhé už snad všemu přijdu na kloub.
Walk the Line (2005)
Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana?
Síla srdce (2007)
Jak jsem někde četl, Daniel Pearl prý ve skutečnosti nebyl žádný svatoušek a coby novinář údajně rýpal do všeho, co se mu zdálo třeba jen trochu ožehavé, byl příliš ambiciózní a občas i arogantně umíněný. Nevím, co je na tom pravdy, ale myslím si, že takový nicnetušící Mirek Dušín, jakého nám ukazuje Síla srdce, takový naivní zvědava, který se i přes všechny novinářskou praxí nabyté zkušenosti nechá vlákat do pasti, to snad být nemohl. Pokud ano, je mi jeho ženy zpětně líto ještě o něco víc, neboť si nevzala nijak obezřetného muže, ale troubu, který se vlastně sám připravil o život. Ale zpátky k filmu. Není zrovna dobrý a bohužel je i dost jednostranný – nejvíce mi v něm chyběla reakce na to, jak zatvrzele odmítaly USA splnit požadavky únosců (nebo o jejich splnění pouze přemýšlet) a jak na to reagovala americká veřejnost. Scénář je vůbec dost podivně psaný, až se mi zdálo, že v něm úplně chybí emoce, ovšem Angelina Jolie dělá, co může a obzvlášť v závěru, kdy se dozví o manželově smrti, přehrává tak moc, až je uvěřitelná. Kromě scénáře nestojí za moc ani režie a hudba, pochválil bych jen sympatickou herečku Archie Panjabi. Dvě a půl.
Zabijáci lesbických upírek (2009)
Povedená komedie ve stylu nepřekona(tel)ného Soumraku mrtvých. Kdo zmíněnému snímku na chuť nepřišel, nejspíš nebude spokojen ani v tomto případě, ale já se bavil a byl jsem rád, že konečně zase vznikla parodie na hororový žánr, která není tarantinovsky-rogriguezově grindhousovská, plná nechutností, zbytečně vystavovaných odhalených částí ženských i mužských těl a nablblých postav. Zabijáci lesbických upírek jsou dost často k popukání vtipní (první likvidace sekyrou, vikář a jeho společné scény s Fletchem), ale nikdy nesklouznou k fekálnímu nebo jinému druhu nechutného humoru, díky příjemné délce nestihnou nudit, hlavní hrdinové jsou sympatičtí, jedna dívka hezčí než druhá... A režie je nápaditá a ví, že timing není sprosté slovo. Čtyři čisté hvězdy (a malý kousek páté za poslední záběr).__P.S. Hudba Debbie Wiseman je lepší než všechno, co Danny Elfman napsal od dob Ospalé díry (co na tom, že ji trošku vykrádá).
Gangy New Yorku (2002)
Jeden skvělý (Day-Lewis) a další dobré (DiCaprio, Reilly, Gleeson) herecké výkony se potýkají s mizerným scénářem, Scorseseho unylou režií a nehorázně přestřelenou stopáží. Boj gangů proti gangům se tak zhruba po hodině mění v boj diváka proti nudě... A nuda nakonec zvítězí. Působivé scény by člověk napočítal na prstech jedné ruky a film je dost zvláštní v tom, že chce chvíli působit jako komorní drama a chvíli jako rozmáchlý epos, jenže ani jedno z toho se mu pořádně nedaří. Dost mě zarazila také hudba. Nemyslím tu od Howarda Shora, ale tu moderní, která hraje v úvodní bitvě a na jejímž použití jsem zřejmě něco nepochopil. O závěrečném cajdáku od U2 ani nemluvím.__P.S. Liam Neeson tady hrál snad jen pět minut, ale stejně na mě po Danielu Day-Lewisovi zapůsobil nejvíce.
Hlubina (2002)
Filmy nebo knihy odehrávající se v ponorkách mi připadají děsivé skoro vždy a ani v nich nemusí strašit. Na to, co se stane, když se klaustrofobní prostředí plechové rakve povalující se na dně mořském spojí s nadpřirozenými (z)jevy, jsem ale zvědavý byl. Nedopadlo to vůbec špatně. Jedná se sice o klasickou duchařinu, jejíž hlavní zápletku a pointu si kdekdo domyslí během prvních dvaceti minut (Že by právě tímhle dílem do scénáře přispěl Darren Aronofsky?), ale druhoválečné kulisy jí dodávají příjemný punc originality. Hlubině svědčí i nepříliš známí, ale dobře hrající herci, Twohyho zručná režie doplněná Revellovou dynamickou hudbou a scénář plný řady zapamatovatelných momentů – gramofon (Sing, sing, sing od Bennyho Goodmnana v hororu? Proč ne!), hlubinná nálož kutálející se po ponorce (ohromně napínavá scéna), háky, potápěči a rejnoci a oprava lodi, horké dveře a to, co přijde pak… Škodí pouze příliš dlouhá stopáž, kvůli které mezi těmito (a dalšími dobrými) scénami tu a tam přece jenom zavládne nuda.