Originální parafráze na Das Kapital, ovšem s béčkovou výpravou a céčkovým scénářem. Pro mě osobně to Niccol tentokrát s tou unylostí už definitivně přehnal, ovšem to je asi záležitost vkusu, narozdíl od Amandy Seyfried. Ta hvězda za ni.
První půl hodina mě celkem příjemně šokovala, protože se zdálo, že z nového Conana se nakonec nevyklubal tpyický rozvařený eintopf, který Hollywood rutinně klohní ze starých slavných fláků (viz Souboj titánů). Nispel vcelku věrně napodobil geniální Miliusův vizuální styl i syrovou atmosféru a Ron Perlman prostě potěší vždycky. Jenže jak šly minuty, ztrácel režisér soustředění a z filmu se mu pod rukama přece jen začal dělat ten eintopf. Atmosféra nakonec spadla od syrovosti a drsnosti k tradiční americké naleštěnosti, digitální krvi a přiblblému pitvoření. Nispel navíc neměl k dispozici dva lidi, kteří "udělali" minimálně dvě třetiny úspěchu prvního Conana - Ánolda a Poledourise. Jason Momoa není vyloženě trapný, dokonce na Conana stylově sedí, nicméně Ánoldova jedinečnost a nezapomenutelnost mu prostě chybí. No a místo geniálního soundtracku doplňuje nového Conana standardní krmná orchestrální "muzak" bez byť i stopového množství jakéhokoli nápadu, kterou zřejmě Nispelovi poskládal nějaký audiosoftware z osvědčených samplů. Sečteno a podtrženo to nakonec není taková katastrofa jako remake Souboje titánů, leč pocit zmařené příležitosti je neodbytný. Slabá trojka.
Myslím, že někteří fandové dělají stabilně tu chybku, že všechny filmy berou jako srovnatelné mezi sebou. Prostě pokud je to natočené na kameru, hrají tam herci a odříkávají repliky podle scénáře, je to film a lze to srovnávat s Amadeem nebo Kmotrem. Já osobně mám ale za to, že užitečné je srovnávat jedině filmy podobné krevní skupiny. Postavíme-li Kovboje a vetřelce vedle Tenkrát na západě nebo Dead Man, jsou dvě hvězdičky samozřejmě moc. Jenže já bych je spíš hodil do pytle k flákům typu Lovci pokladů, Wild Wild West, Indiana Jones, Waterworld apod. A tam, mezi "svými", si Favreaův filmek nevede vůbec špatně, patří spíš k těm lepším. Pořád je to jen na silné tři, nebo spíš slabé čtyři hvězdy, ale vyloženě nestravitelné (jak by naznačoval název) to rozhodně není, hlavně díky Craigoivi, který už přesvítí i stárnoucího Forda a celý film utáhne s jistotou a sebevědomím rudého superobra. Prostě zábavná letní oddechovka na sychravý listopadový večer.
Paradoxně asi nejlepší z dlouhé řádky filmů, dokumentů a dokudramat na téma Velké finanční krize. Chandor zřejmě pochopil, že z tak obsáhlého a komplexního námětu nelze udělat celovečerní film, který by postihoval všechny aspekty krize, a zároveň držel pohromadě, a tak se nesnaží přespříliš vysvětlovat, kázat, morálně se rozhořčovat nebo se dívat na věc z globálního hlediska. Jde o komorní konverzačku v rozmezí čtyřiadvaceti hodin, z pohledu několika zaměstnanců nespecifikované investiční banky (tipoval bych narážku na Goldman Sachs). Margin Call skvěle, úsporně vystihuje dva ze tří hlavních kořenů finanční krize - chamtivé, nezodpovědné bankéře, kteří prodávali finanční produkty s vědomím toho, že je to odpad, a chamtivé pokrytecké občany, kteří sice dnes nadávají na chamtivé bankéře, ale za konjunktury si od nich vesele půjčovali na luxus, který si nemohli dovolit, jak trefně komentuje Paul Bettany ve svém Astonu. Chamtivé bezcharakterní politiky, kteří také notně přispěli svou troškou do mlýna, film nezmiňuje, což je trochu škoda, na druhou stranu snaha o širší pohled by rozředila Chandorovu sevřenou dramaturgii, takže je to možná dobře. Politické zákulisí krize ukazuje zábavně, ačkoli trochu moc korektně a naivně Hansonův Too Big To Fail, což je ovšem spíše dokudrama. Margin Call rozhodně doporučuji všemi deseti, i kdyby jen kvůli excellentním výkonům všech zúčastněných, s Kevinem Spaceym samozřejmě v čele.
Čirá, neředěná lyrika a stříbrná poezie, mnohdy hodně působivá, celkově je ale třeba být v krajně speciálním rozpoložení, jinak to je skrz naskrz nestravitelné. Ve vlaku na mobilu si to prostě člověk neužije, pokud vůbec. Vizuálně a zvukově je to ovšem naprostá žranice, přičemž úvodní "dokument" o stvoření světa a majestátu přírody v duchu Baraky aspol. je naprosto nepopsatelný. To se prostě musí vidět, nejlépe večer na velké plazmě v HD. Na zbytek "filmu" už se nepodívám nikdy, tu úvodní půlhodinu ale uvidím určitě ještě hodněkrát.
Schenkman zná tajemství prvoligových vypravěčů - umění poškádlit, polechtat ten záhadný mozkový lalůček, kde sídlí fantazie. A je to fakt příjemný pocit, zvlášť při vědomí, že si ho můžeme ze všech božích potvůrek vychutnávat jen my, lidé. Dobrý vypravěč umí dobře položit tu nejlepší otázku ze všech - "co kdyby...?" Pozemšťan potvrzuje filmové pravidlo, že jakkoli si člověk může užít filmy výpravné, trikové nebo jinak promakané, povedená konverzačka je zkrátka nad zlato. A tenhle film mi to připomenul zvlášť důrazně, protože jsem ho viděl den po Transformers 3, a věřte mi, že pokud jde o výpravu a inteligenci, neexistují dnes v kinematografii dva vzdálenější extrémy.
T3 je exkluzivní vitrína umění současných filmových kouzelníků a čarodějek, jedinečné technologické demo kinematografie počátku 21. století. Jako film sice ani třetí díl nejmegalomanštější reklamy na hračky všech dob nestojí ani za ulomený nehet, příběhově a dramaturgicky je to hovadina abysmálních rozměrů, nicméně ve všech ostatních filmových profesích jako kamera, zvuk, střih nebo triky si Američané, marná sláva, pořád udržují před zbytkem světa drtivý, skoro až ponižující náskok. Třetím Transformerům je ovšem třeba poctivě přiznat, že oproti svým sourozencům třídy Emmerich (neboli třídy blockbusterů o největším výtlaku stupidity) oplývají jistou lehkostí a příjemným humorem, přinejmenším v první půli. Prvotřídní herci jako Shia, Turturo, Malkovich nebo skvělý Alan Tudyk si tenhle džob náramně užívají a první polovina s nimi uteče hodně rychle a hodně příjemně. Jakmile ovšem Bay ve druhé půli rozjede svůj neuvěřitelný ohňostroj a místo herců začnou z plátna stříkat jedničky a nuly po hektolitrech, divák paradoxně trochu otupí, ale takový už je holt nemilosrdný zákon Hollywoodu. Nevím jak vy, ale pokud jde o mně, T3 svůj úkol splnila dle očekávání - svou čtvrtletní dávku provinilého potěšení jsem si šlehl a zas mám na nějakou dobu vystaráno.
Na pomezí tří a čtyř hvězd, po prvním dílu jsem byl nadšen, konečně kvalitně vyrobená a natočená seriózní vědecká fantastika pro dospělé, která je mnohem víc vědecká, než fantastická. To je něco pro mě. Bohužel nic není zadarmo, a tak zjevně vyšší produkční náklady musela klasicky zaplatit vyšší "masovost" seriálu, autoři se museli podřídit vkusu širšího diváctva, než je typický sci-fi vzorek. To znamená nefandům a ženám. A to znamená vztahy. Spoustu a spoustu vztahů. A psychologický rozvoj charakterů. Aby bylo jasno, vztahy v žánrových seriálech mi nevadí, jenže se to musí umět. V takové "The Unit" nebo "Shield" byla tahle stránka zpracována snesitelně, někdy dokonce i zábavně. Jenže Gravity je plná nesnesitelné klišovité vaty, na vztazích a vývoji vztahů mezi postavami není absolutně nic nového, provokativního nebo alespoň trochu zajímavého. Nedivím se, že byl seriál uprostřed první sezóny zrušen, kdybych se na něj musel dívat bez fastforwardu a navíc v televizi, kde příběh co deset minut přeruší pětiminutová reklama, nepřenesl bych se přes pilot. Odhaduju, že takovou třetinu každého dílu jsem prostě přeskákal, a víte vy co? Prakticky o nic jsem nepřišel. Ale na závěr chvála. Tenhle seriál měl obrovský potenciál. To se jasně ukázalo v některých scénách na lodi nebo u posledního odvysílaného dílu (přinejmenším na celostátní americké stanici ABC), kde astronauti odhalí existenci Bety. V něm skoro úplně chyběly unylé vztahové žvásty, soustředil se plně na hlavní zápletku a nešlo od něj odejít. Kdyby takhle vypadala většina dílů, měli bychom tady vesmírný Lost. Je tedy jasné, že hlavní autor James Parriott vesmír umí, kdyby vztahy ořezal o polovinu a při jejich psaní nemyslel na ženy a holky, které sledují Gray's Anatomy, ale na fanynky Hvězdných válek a Star Treku, byl by Stav beztíže hit. (Mimochodem Parriott nakonec odhalil, jak by se seriál vyvíjel a dopadl, příslušné odkazy najdete na Wikipedii.)
Pro fandy sf přijatelný způsob trávení volného času, pokud chce člověk něco odpočinkového, originálního a lehce zábavného. Osobně mě ale některé věci neskutečně iritovaly. Na úplně prvním místě figuruje určitá dětinskost, jako by byl seriál určen pro žáky druhého stupně základních škol, takže se v něm nekleje, neprovozuje sex ani nedělá nic, co by mohlo narušovat "morálku mládeže". Hned druhý je téměř komický nedostatek představivosti, pokud jde o světy a prostředí budoucnosti. Souvisí to samozřejmě s omezeným rozpočtem, ale Doctor Who trpí pokročilým stadiem "Star Trek syndromu", kdy rozličné rasy napříč vesmírem vypadají víceméně humanoidně a liší se jen počtem a tvarem výrustků na obličeji. Autoři si evidentně sáhli na limity své fantazie vytvořením "Face of Boe", což je ovšem de facto jen další humanoidní ksicht. Dále nad představou autorů o tom, jak by mohla vypadat budoucnost a lidstvo pět miliard let ode dneška, jsem jen pobaveně zakroutil hlavou, ale když jsem dorazil k dílu "Utopie", který se odehrává v budoucnosti plných sto bilionů let ode dneška a kde lidi pořád vypadají úplně stejně, nosí normální šaty a střílejí ze soudobých samopalů (lol :)), tak to už na mě bylo opravdu moc. Ale když člověk ze všech sil překousne všechny tyhle pitomosti a absurdity (které by šly zmírnit nebo i odstranit pomocí trochu vyššího rozpočtu a najmutím podstatně nadanějších scénáristů), umí Doctor Who pobavit a sem tam i rozesmát. David Tennant je sympaťák, Billie Piper legrační, Freema Agyeman krásná a herecká úroveň celkově je nadprůměrná. Torchwood je o dvě třídy lepší (tedy třetí série), každopádně Doctor Who je přijatelná výplň času při čekání na čtvrtou sérii........Doplněk psaný uprostřed šesté série - přidávám hvězdičku, od čtvrté série kvalita i rozpočet viditelně poskočily vzhůru, autoři přidali na "realističnu" i na temnu, konečně začali upouštět od estetiky a intelektuální úrovně sci-fi 50. let, některé nápady i celé díly (hlavně speciály) patří mezi špičku moderní sci-fi. David Tennant hraje jako o život a časem jsem přišel na chuť i excentrickému Mattu Smithovi. Vyloženě stupidní díly typu útok plastových figurín už v pozdějších sériích nejsou.
Narozdíl od většiny bych neřekl, že druhá série je lepší než první, obě jsou stejně pohodové, trochu praštěné a jen lehce nadprůměrné. Třetí je ovšem úplně jiné kafe, jedna z nejlepších televizních sci-fi záležitostí, promyšlená, skvěle natočená a hlavně parádně temná. Mimochodem, Eve Myles je bez debat jednou z nejsympatičtějších hereček, jaké jsem kdy viděl (a že jsem toho už viděl). Takže první dvě sezóny 70 %, třetí 90 %.
Pro milovníky a znalce westernů, kteří poberou všechny narážky a odkazy, musí být tohle delikátní lahůdka. Pro nás ostatní jen výjimečně originální a nápaditý animák, který trochu trpí na nevyváženost a "divnou" první půlhodinu (než se člověk rozkouká). Jinak ale nutno vyzvednout špičkovou animaci (možná nejlepší, jakou jsem zatím viděl?), "herecké výkony", a to nejen dabérů, ale i úžasné mimiky postaviček, dokonalé zrežírování některých scén (vstup Ranga do saloonu třeba) a výborný soundtrack.
Slovy klasika - "je to všechno o žánru". Skyline se samozřejmě nedá srovnávat s Občanem Kanem nebo Kmotrem. Je to béčkový sci-fi film o invazi mimozemšťanů. A pokud jde racionální člověk do kina na béčkové scífko o invazi mimozemšťanů, nečeká hluboké intelektuální poselství nebo psychologickou drobnokresbu charakterů. Čeká akci, relativně slušné triky, a je-li trochu náročnější, pak možná ještě tajně doufá, že to nebude úplně imbecilní. Pokud tohle dostane, je spokojen. A Skyline tohle všechno víceméně nabízí.
Skvělá výprava a výborně zvolené herecké typy, jedině kvůli tomu jsem těch osm dílů vydržel. Tvůrci Kennedyů bohužel nedokázali to co Oliver Stone s Nixonem a nezmohli se na víc než sterilní, unylou, mramorově studenou nudu. Režisér se scénáristou jako by si neuvědomili, že netočí céčkovou rodinnou selanku pro Hallmark a domovy důchodců, nýbrž áčkové politické drama o jedné z nejvýznamnějších figur 20. století, která vzbuzuje obdiv a fascinaci dodnes. Dlouhé úseky, které jako by byly vydestilované ze stovek mýdlových dramat, a pak zbavené veškeré zbývající chuti a vůně, jsou prakticky nekoukatelné. Nedoporučuji sledovat tenhle seriál bez možnosti fastforwardu, protože živějším jedincům opravdu hrozí akutní smrt nudou. Tvůrci dokázali udělat i z takových scén jako samotný atentát na JFK nebo kubánská krize jen suchopárnou filmovou ilustraci ke středoškolské učebnici dějepisu. Absolutorium si zaslouží snad jedině casting, Katie Holmes coby Jackie Kennedyová vypadala obzvlášť úžasně, a výkony Grega Kinneara, Barryho Peppera a Toma Wilkinsona si taky zaslouží velkou pochvalu. Zejména Greg Kinnear na své roli evidentně mohutně zapracoval, jeho JFK je mluvou a gestikulací velice autentický. Jinak ale obrovské zklamání, až se mi skoro nechce věřit, že některé stanice tenhle seriál odmítly kvůli údajně kontroverzním scénám (kontroverzním možná v 60. letech minulého století, leč v dnešní cynické době už spojení politiky a organizovaného zločinu překvapí opravdu jen ty nejnevinnější naivní duše). Řekl bych, že se spíš zhrozily prudce sedativních účinků téhle nemastné neslané kaše.
Tenhle film si IMO pod 60 % nezaslouží. Jistě, je to béčková agitka o hodných křesťanech a zlých čarodějnicích, ale ti křesťani nejsou zas tak úplně hodní a čarodějnice nejsou zas tak úplně zlé a nakonec je to podstatně méně blbé, než by se mohlo zdát. Má to atmosféru, napětí, vzhledem k rozpočtu povedenou výpravu (až na úvodní bitevní scénu, ale i tu lze kousnout) a navíc dva hlavní plusy - Rona Perlmana a Claire Foy, která je nádherná i jako špinavá a rozcuchaná čarodějnice. Jako odpočinková blbinka na líný večer určitě fajn volba.
Životem unavený soukromý detektiv, všudypřítomné šero, déšť, tajemná kráska v nesnázích...víceméně. Všechny náležité rekvizity noir detektivky tady jsou, Krantz si je ovšem upravil k obrazu svému. Velkým třeskem vzdává tomuhle parádnímu žánru uctivý hold, a zároveň jej lehce, vlídně paroduje. Jo a taky trošku míchá s LSD tripem. Asi to zní hodně divně, pro mě osobně to ale funguje skvěle, jednak protože noir detektivky miluju, jednak díky skvělém Banderasovi, ale hlavně protože rozhodně nejde o samoúčelovou pseudouměleckou masturbaci režiséra, který roupama neví coby. Ač se to nezdá, pod kapotou fialové mlhy, zdrogovaného soundtracku a metafyzických řečí o částicové fyzice v postelových scénách brumlá zápletka, která má hlavu a patu, a rozuzlení nejen že dává smysl, ale navíc i pobaví. Velký třesk je nejspíš prvním představitelem žánru "weird noir", nebo možná lépe "acid noir". Co se mě týče, jen houšť a větší kapky.
Kdybych mohl dát šest hvězdiček, dal bych sedm. Kdyby ČSFD fungovala na procentech, dal bych 110. Od první sekundy jsem věděl, že tohle je něco mimořádného. Úžasný film, neuvěřitelný herecký koncert a pravděpodobně kombajn na ceny. Víc slov není třeba, Colin Firth vám to všechno řekne líp.
Edwards si sice půjčuje rekvizity z ostatních žánrů a podžánrů a od ostatních režisérů, ale těch střípků je tolik a jsou tak malé, že pak z dostatečné vzdálenosti splývají v mimořádně originální a osobitý film. Kousek ze Soderberghova Solarisu (typ hudby), homeopatickou kapku ze Stalkera (idea a atmosféra zóny), možná špetku z Cloverfieldu, pár střípků z road movies, troška z Darabontovy Mlhy....a tak dál, a tak podobně. Sám pak přihazuje křehkou, ale pevnou, milou a vůbec sympatickou hlavní hrdinku, na tak indie film velice dobré triky a výpravu a scénář, který zázrakem nenudí, i když se v něm přísně řečeno nic moc neděje. Monstra mají asi jedinou větší nevýhodu - tváří se jako něco, co nejsou, takže spoustu lidí asi zklamou. Ale na to přece jednoduché řešení - stačí skočit na ČSFD, přečíst můj komentář (ostatní ne, můj je evidentně nejlepší...snad ještě příspěvek Livingdeada, pokud se chcete pomočit smíchy) a hned víte, na čem jste.
Sledovat Predátory bylo jako hrát po dlouhé době RPG hru, která mě kdysi bavila. Hraju sice s jinou postavou, plním vedlejší questy, které jsem minule missnul, v konverzačkách volím trochu jiné dialogy, ale je to pořád ta samá hra. Stejné prostředí, stejná hlavní zápletka, stejní klaďasové a záporňáci a stejný konec. Ne že bych se vyloženě nudil, ale už jde víceméně jen o chvilku nostalgie, o oživení vzpomínky na jednu legendu. Antal nenabízí absolutně nic nového nebo jiného než McTiernan před pětadvaceti lety, narozdíl třeba od Hopkinsonova pokračování. Jinými slovy - totéž v bledězeleném.
S Římem se to samozřejmě srovnávat nedá, ať už výpravností, rafinovaností nebo hereckými výkony, ale rozhodně to není tak blbé, jak to vypadá po prvním dílu. Tvůrci Spartaka měli evidentně mnohem menší rozpočet a užší záběr než jejich kolegové z Říma, ale poprali se s tím dobře. Jejich dílko je sice béčkové, trochu komiksové a po chvíli začnou extra zpomalené záběry a natahované scény typu "zamilovaný pohled" nebo "umírající kamarád v náručí" otravovat, ale od toho je tu přece funkce fastforward že? Hlavní je, že seriál nenudí, je hezky syrový a filmově nekorektní (i děti tam mřou jak mouchy) a hlavně - postavy jsou všechno jen ne černobílé. Ani Spartakus není díky bohu vykreslen jako Mirek Dušín, až do konce si divák není jist, jestli s ním má sympatizovat, nebo ne, zvlášť když herecky patří jeho představitel spíš mezi horší polovinu celého ansáblu. Hádám, že spousta diváků filmového Colossea si víc oblíbí některé vedlejší postavy, například charismatického a výborně zahraného Krixa nebo nesmlouvavého "doctore" v podání oblíbeného Petera Mensaha. Doporučuji vydržet první dva díly, vsadím se, že většina z vás, kor pokud se vám líbil Řím, nebude litovat.
Tento film se mi těžko hodnotí z jednoho důvodu - vydržel jsem jen do poloviny. Plný souhlas s Civalem, další "umělecká" "výpověď", která není umělecká a o ničem nevypovídá. Pro někoho možná zajímavý zážitek, pro mě těžký filmový rohypnol.
No ty vole. Lepší politický thriller jsem neviděl nepamatuju a silně pochybuju, že v dohledné době uvidím. Fantastická retro režie, tak trochu ve stylu Prokletého ostrova, do-ko-na-lá atmosféra, herecký koncert, hudba a předloha samá hvězdná jména a pro mě, politického junkie, super zápletka. No prostě extra kvalitní zážitek. Polanskej, ty starej vobšourníku, ty holt furt umíš.
S přehledem nejlepší zpracování populární legendy. Namísto pohádkových, romantických, mysteriózních a jiných chuťovek jsme konečně dostali velice slušný pokus o velkolepou historickou fresku, dokonce včetně nějakého toho poslání. Škoda jen, že Scott velice slušný pokus nedotáhl na pravou a nefalšovanou fresku bez přívlastků, že nový Robin trochu moc zavání Gladiátorem, potažmo typickými filmovými manýry velkých hollywoodských produkcí, ale to je povzdech jen tak na okraj. Stejně tak bychom si mohli stěžovat, že v Čechách nerostou kokosové palmy. Od Hollywoodu se holt větší filmové a myšlenkové rafinovanosti nedočkáme, vždycky tam bude nějaký padouch, nějaký hrdina a nějaká dáma v nesnázích. Každopádně to, co Scott s Helgelandem v novém Robinovi nabízejí, není na hollywoodské poměry rozhodně málo, herecké obsazení je naprosto excelentní, Crowe je...Crowe, scénář se úspěšně snaží o historizující jazyk, výprava je parádní a celkově je to moc povedená a příjemná podívaná.
Příjemná a koukatelná oldschoolovka, Jolie po Výměně potvrzuje charakterní herečku (relativně), Schreiber jako vždy skvělý. Solidní pozice mezi špiónskými dramaty, jejichž celková úroveň ovšem není v poslední době - a to si přiznejme - kdovíjak valná.
Než se rozhodnete shlédnout tenhle flák, zajděte si nejprve na záchod, protože jakmile se nová one man šou Samuela L. Jacksona rozjede, sevřou se vám půlky a všechny svěrače v těle jako pěst a ven nic nepustí až do závěrečných titulků. Opravdu jsem už dlouho neviděl nic tak napínavého, tak silného, tak ochuceného morálními dilematy, tak myšlenkově podnětného. Tedy přinejmenším co se hollywoodských áčkových thrillerů týče. V Americe už delší dobu probíhá vzrušená debata o tzv. exekutivních pravomocech - kam až může výkonná složka státní moci zajít při ochraně amerického fáterlandu. Jordanův film na tuhle otázku samozřejmě neodpovídá, nečekejte žádného Jacka Bauera, hrdinného mistra boje proti padoušským teroristům a salutování hvězdopružné vlajce. A nečekejte ani jednoznačný příklon k PC hippie táboru, jehož motem je "dúúd, i Satan má svá práva, dúúd". Jordan vsazuje do inkvizitorského křesla všechny vyznavače jediné simplistické víry, pravičáky i levičáky, mačisty i pacifisty, a právem útrpným je nutí přezkoumat svou vlastní oblíbenou verzi národně bezpečnostního dogmatu. Je opravdu pozoruhodné, jak vyvážený je jeho přístup - do samotného konce jsem nepoznal, jestli je poselství filmu jestřábí, nebo holubičí. Každopádně jsem byl nadšen, tohle bude určitě horký kandidát na zlatého plešouna, přinejmenším za scénář. "Nemyslitelné" je napínavý, dospělý, podnětný produkt minoritně inteligentní a vkusné části Hollywoodu.
Nejen že podle spousty fandů tady Al Pacino podává zatím svůj nejlepší výkon (a to je opravdu co říct), nejen že se Barry Levinson předvádí tak, jak to co deset let umí jen on, nejen že mistra Pacina podporuje koncertní těleso dalších skvělých herců v čele se Susan Sarandon, tenhle film je navíc DŮLEŽITÝ. Zní to strašně, já vím, ale je to tak. Fakt. Lidé se bojí institutu asistované eutanazie, protože lidé se zkrátka od přírody bojí všeho neznámého. Většinou nevědí, oč jde, myslí si, že někdo chce jezdit po republice a vraždit staré lidi, a nechtějí o něčem takovém ani slyšet. A tak se ve špitálech, hospicích a domovech pro přestárlé dnes a denně odehrávají hrůzné lidské příběhy, příběhy o utrpení, bezmoci, falešné morálce a sobeckém svědomí, ze kterých člověku vstávají vlasy na hlavě. Al Pacino v roli doktora Kevorkiana, zřejmě nejznámějšího aktivisty za legalizaci eutanazie, ukazuje všem, kdo se chtějí dívat, že koncept důstojného odchodu ze života je vysoce morální a etický akt milosrdenství, že není čeho se bát a že je nejvyšší čas pokročit na vyšší civilizační stupeň a přijmout příslušné zákony. Takový film mění lidská srdce, lidské mysli a lidskou historii. Šest hvězdiček z pěti.
Tahle kabaretní blýskavá italsky dramatická podívaná je pravda trochu banální, ale je třeba uznat, že tohle dneska nikdo neumí tak jako Rob Marshall. Některá taneční čísla, třeba to s Kate Hudson...to je prostě taková paráda, že člověk jen zírá. Ten střih, ten styl, to nasnímání, ta energie, molto bene, bravo, bravissimo. A je třeba dodávat, že Day-Lewis hraje opět jak o život? Těžko. Ženy jsou nebezpečné jako opium, kostýmy plné flitrů až přechází zrak, kamera výprava herci top. Každé políčko filmu jen jen vystřihnout a zarámovat. Jenže příběh, a popravdě i hudba, mi přišly stejně unavené jako hlavní protagonista. Zápletka o tvůrčí krizi italského režiséra? Give me a break. Muzikál je pravda muzikál, ovšem ne vše na muzikálu musí být nutně záměrné, stylizované klišé. Trochu originality nikdy nezaškodí a samotné dokonalé řemeslo mnohdy nestačí. Každopádně doporučuji, Nine je parádní hold Itálii, hereckému umění a ženám, jaký stojí za to vidět.
Cesta je nudná nikoli proto, že je tak pomalá a zamyšlená, ale protože je příšerně předvídatelná. I divák, který se zrovna nevyžívá v katastrofických scifárnách nebo hororech o posledních lidech na Zemi, je s rekvizitami tohohle žánru díky popkulturní osmóze obeznámen natolik, že předem odhadne, jak se bude film vyvíjet v každé konkrétní scéně. A pro ty, kdo podobné kousky cíleně vyhledávají, je to už úplná ztráta času. Já, který patřím tak někde doprostřed, jsem dorazil až na konec jen díky fastforwardu. Abych ale vysvětlil ty tři hvězdy (slabší, dodávám) - atmosféra a vizuální stránka se opravdu povedla. Postkatastrofických filmů je dvanáct do tuctu, a mnohdy daleko dražších, ale jen málokterý dokázal zapůsobit na diváka tak tísnivě a osudově. Jinak ale spíš zklamání.
Mamet se v žánru vojensko-špionážních filmů pro dospělé cítí jako ryba ve vodě. Jeho poznávacími znaky jsou dokonalá orientace v reáliích, minimální obsah bullshitu, úsporná, řízná režie a precizně vykroužené dialogy. Důkazem budiž podceňovaný Spartan, Ronin nebo právě "The Unit", unikátní pohled do světa tajných elitních komand, konkrétně slavné americké Delta Force, podle které je fiktivní "Jednotka" vymodelována. Samozřejmě nelze čekat, že sedmdesátidílný seriál bude dokonale vyvážený, co díl to perla - některé epizody jsou víceméně vata. Ale celková úroveň je vysoká, ty části, které se týkají jednotlivých misí útvaru, jsou vynikající, ale i výjevy z rodinného zázemí jsou většinou snesitelné, někdy dokonce i zajímavé. Emocionální scény nešustí papírem, zápletky působí autentickým dojmem, jako by vycházely ze skutečných příběhů. A pak je tu samozřejmě geniální Dennis Haysbert, velitel, za kterým by každý voják šel klidně až do pekla. Jde o áčkový americký seriál CBS, takže je nutno počítat s povinnou dávkou hvězdopružného patriotismu a jisté glorifikace armády, ale autoři rozhodně nenabízejí typický černobílý pohled ve stylu "americká vláda hodňouši, nepřátelé Ameriky padouši". A ani naši hrdinové nejsou žádní hrdinové. Ty nejlepší díly jsou zároveň ty, kde se autoři nebojí ukazovat temné stránky politického systému, potažmo tajných služeb, a zároveň temné stránky v duši každého člověka, i toho nejkladnějšího hrdiny. To vše přispívá k výše zmíněné dospělosti a autenticitě seriálu a já musím říct, že pokud jde o seriály, tak dobře jsem se už dlouho nepobavil. Pro fandy military povinnost, pro fandy dobrých seriálů doporučení.
Moje komentáře
Vyměřený čas (2011)
Originální parafráze na Das Kapital, ovšem s béčkovou výpravou a céčkovým scénářem. Pro mě osobně to Niccol tentokrát s tou unylostí už definitivně přehnal, ovšem to je asi záležitost vkusu, narozdíl od Amandy Seyfried. Ta hvězda za ni.
Barbar Conan (2011)
První půl hodina mě celkem příjemně šokovala, protože se zdálo, že z nového Conana se nakonec nevyklubal tpyický rozvařený eintopf, který Hollywood rutinně klohní ze starých slavných fláků (viz Souboj titánů). Nispel vcelku věrně napodobil geniální Miliusův vizuální styl i syrovou atmosféru a Ron Perlman prostě potěší vždycky. Jenže jak šly minuty, ztrácel režisér soustředění a z filmu se mu pod rukama přece jen začal dělat ten eintopf. Atmosféra nakonec spadla od syrovosti a drsnosti k tradiční americké naleštěnosti, digitální krvi a přiblblému pitvoření. Nispel navíc neměl k dispozici dva lidi, kteří "udělali" minimálně dvě třetiny úspěchu prvního Conana - Ánolda a Poledourise. Jason Momoa není vyloženě trapný, dokonce na Conana stylově sedí, nicméně Ánoldova jedinečnost a nezapomenutelnost mu prostě chybí. No a místo geniálního soundtracku doplňuje nového Conana standardní krmná orchestrální "muzak" bez byť i stopového množství jakéhokoli nápadu, kterou zřejmě Nispelovi poskládal nějaký audiosoftware z osvědčených samplů. Sečteno a podtrženo to nakonec není taková katastrofa jako remake Souboje titánů, leč pocit zmařené příležitosti je neodbytný. Slabá trojka.
Kovbojové a vetřelci (2011)
Myslím, že někteří fandové dělají stabilně tu chybku, že všechny filmy berou jako srovnatelné mezi sebou. Prostě pokud je to natočené na kameru, hrají tam herci a odříkávají repliky podle scénáře, je to film a lze to srovnávat s Amadeem nebo Kmotrem. Já osobně mám ale za to, že užitečné je srovnávat jedině filmy podobné krevní skupiny. Postavíme-li Kovboje a vetřelce vedle Tenkrát na západě nebo Dead Man, jsou dvě hvězdičky samozřejmě moc. Jenže já bych je spíš hodil do pytle k flákům typu Lovci pokladů, Wild Wild West, Indiana Jones, Waterworld apod. A tam, mezi "svými", si Favreaův filmek nevede vůbec špatně, patří spíš k těm lepším. Pořád je to jen na silné tři, nebo spíš slabé čtyři hvězdy, ale vyloženě nestravitelné (jak by naznačoval název) to rozhodně není, hlavně díky Craigoivi, který už přesvítí i stárnoucího Forda a celý film utáhne s jistotou a sebevědomím rudého superobra. Prostě zábavná letní oddechovka na sychravý listopadový večer.
Margin Call (2011)
Paradoxně asi nejlepší z dlouhé řádky filmů, dokumentů a dokudramat na téma Velké finanční krize. Chandor zřejmě pochopil, že z tak obsáhlého a komplexního námětu nelze udělat celovečerní film, který by postihoval všechny aspekty krize, a zároveň držel pohromadě, a tak se nesnaží přespříliš vysvětlovat, kázat, morálně se rozhořčovat nebo se dívat na věc z globálního hlediska. Jde o komorní konverzačku v rozmezí čtyřiadvaceti hodin, z pohledu několika zaměstnanců nespecifikované investiční banky (tipoval bych narážku na Goldman Sachs). Margin Call skvěle, úsporně vystihuje dva ze tří hlavních kořenů finanční krize - chamtivé, nezodpovědné bankéře, kteří prodávali finanční produkty s vědomím toho, že je to odpad, a chamtivé pokrytecké občany, kteří sice dnes nadávají na chamtivé bankéře, ale za konjunktury si od nich vesele půjčovali na luxus, který si nemohli dovolit, jak trefně komentuje Paul Bettany ve svém Astonu. Chamtivé bezcharakterní politiky, kteří také notně přispěli svou troškou do mlýna, film nezmiňuje, což je trochu škoda, na druhou stranu snaha o širší pohled by rozředila Chandorovu sevřenou dramaturgii, takže je to možná dobře. Politické zákulisí krize ukazuje zábavně, ačkoli trochu moc korektně a naivně Hansonův Too Big To Fail, což je ovšem spíše dokudrama. Margin Call rozhodně doporučuji všemi deseti, i kdyby jen kvůli excellentním výkonům všech zúčastněných, s Kevinem Spaceym samozřejmě v čele.
Strom života (2011)
Čirá, neředěná lyrika a stříbrná poezie, mnohdy hodně působivá, celkově je ale třeba být v krajně speciálním rozpoložení, jinak to je skrz naskrz nestravitelné. Ve vlaku na mobilu si to prostě člověk neužije, pokud vůbec. Vizuálně a zvukově je to ovšem naprostá žranice, přičemž úvodní "dokument" o stvoření světa a majestátu přírody v duchu Baraky aspol. je naprosto nepopsatelný. To se prostě musí vidět, nejlépe večer na velké plazmě v HD. Na zbytek "filmu" už se nepodívám nikdy, tu úvodní půlhodinu ale uvidím určitě ještě hodněkrát.
Pozemšťan (2007)
Schenkman zná tajemství prvoligových vypravěčů - umění poškádlit, polechtat ten záhadný mozkový lalůček, kde sídlí fantazie. A je to fakt příjemný pocit, zvlášť při vědomí, že si ho můžeme ze všech božích potvůrek vychutnávat jen my, lidé. Dobrý vypravěč umí dobře položit tu nejlepší otázku ze všech - "co kdyby...?" Pozemšťan potvrzuje filmové pravidlo, že jakkoli si člověk může užít filmy výpravné, trikové nebo jinak promakané, povedená konverzačka je zkrátka nad zlato. A tenhle film mi to připomenul zvlášť důrazně, protože jsem ho viděl den po Transformers 3, a věřte mi, že pokud jde o výpravu a inteligenci, neexistují dnes v kinematografii dva vzdálenější extrémy.
Transformers 3 (2011)
T3 je exkluzivní vitrína umění současných filmových kouzelníků a čarodějek, jedinečné technologické demo kinematografie počátku 21. století. Jako film sice ani třetí díl nejmegalomanštější reklamy na hračky všech dob nestojí ani za ulomený nehet, příběhově a dramaturgicky je to hovadina abysmálních rozměrů, nicméně ve všech ostatních filmových profesích jako kamera, zvuk, střih nebo triky si Američané, marná sláva, pořád udržují před zbytkem světa drtivý, skoro až ponižující náskok. Třetím Transformerům je ovšem třeba poctivě přiznat, že oproti svým sourozencům třídy Emmerich (neboli třídy blockbusterů o největším výtlaku stupidity) oplývají jistou lehkostí a příjemným humorem, přinejmenším v první půli. Prvotřídní herci jako Shia, Turturo, Malkovich nebo skvělý Alan Tudyk si tenhle džob náramně užívají a první polovina s nimi uteče hodně rychle a hodně příjemně. Jakmile ovšem Bay ve druhé půli rozjede svůj neuvěřitelný ohňostroj a místo herců začnou z plátna stříkat jedničky a nuly po hektolitrech, divák paradoxně trochu otupí, ale takový už je holt nemilosrdný zákon Hollywoodu. Nevím jak vy, ale pokud jde o mně, T3 svůj úkol splnila dle očekávání - svou čtvrtletní dávku provinilého potěšení jsem si šlehl a zas mám na nějakou dobu vystaráno.
Stav beztíže (TV seriál) (2009)
Na pomezí tří a čtyř hvězd, po prvním dílu jsem byl nadšen, konečně kvalitně vyrobená a natočená seriózní vědecká fantastika pro dospělé, která je mnohem víc vědecká, než fantastická. To je něco pro mě. Bohužel nic není zadarmo, a tak zjevně vyšší produkční náklady musela klasicky zaplatit vyšší "masovost" seriálu, autoři se museli podřídit vkusu širšího diváctva, než je typický sci-fi vzorek. To znamená nefandům a ženám. A to znamená vztahy. Spoustu a spoustu vztahů. A psychologický rozvoj charakterů. Aby bylo jasno, vztahy v žánrových seriálech mi nevadí, jenže se to musí umět. V takové "The Unit" nebo "Shield" byla tahle stránka zpracována snesitelně, někdy dokonce i zábavně. Jenže Gravity je plná nesnesitelné klišovité vaty, na vztazích a vývoji vztahů mezi postavami není absolutně nic nového, provokativního nebo alespoň trochu zajímavého. Nedivím se, že byl seriál uprostřed první sezóny zrušen, kdybych se na něj musel dívat bez fastforwardu a navíc v televizi, kde příběh co deset minut přeruší pětiminutová reklama, nepřenesl bych se přes pilot. Odhaduju, že takovou třetinu každého dílu jsem prostě přeskákal, a víte vy co? Prakticky o nic jsem nepřišel. Ale na závěr chvála. Tenhle seriál měl obrovský potenciál. To se jasně ukázalo v některých scénách na lodi nebo u posledního odvysílaného dílu (přinejmenším na celostátní americké stanici ABC), kde astronauti odhalí existenci Bety. V něm skoro úplně chyběly unylé vztahové žvásty, soustředil se plně na hlavní zápletku a nešlo od něj odejít. Kdyby takhle vypadala většina dílů, měli bychom tady vesmírný Lost. Je tedy jasné, že hlavní autor James Parriott vesmír umí, kdyby vztahy ořezal o polovinu a při jejich psaní nemyslel na ženy a holky, které sledují Gray's Anatomy, ale na fanynky Hvězdných válek a Star Treku, byl by Stav beztíže hit. (Mimochodem Parriott nakonec odhalil, jak by se seriál vyvíjel a dopadl, příslušné odkazy najdete na Wikipedii.)
Pán času (TV seriál) (2005)
Pro fandy sf přijatelný způsob trávení volného času, pokud chce člověk něco odpočinkového, originálního a lehce zábavného. Osobně mě ale některé věci neskutečně iritovaly. Na úplně prvním místě figuruje určitá dětinskost, jako by byl seriál určen pro žáky druhého stupně základních škol, takže se v něm nekleje, neprovozuje sex ani nedělá nic, co by mohlo narušovat "morálku mládeže". Hned druhý je téměř komický nedostatek představivosti, pokud jde o světy a prostředí budoucnosti. Souvisí to samozřejmě s omezeným rozpočtem, ale Doctor Who trpí pokročilým stadiem "Star Trek syndromu", kdy rozličné rasy napříč vesmírem vypadají víceméně humanoidně a liší se jen počtem a tvarem výrustků na obličeji. Autoři si evidentně sáhli na limity své fantazie vytvořením "Face of Boe", což je ovšem de facto jen další humanoidní ksicht. Dále nad představou autorů o tom, jak by mohla vypadat budoucnost a lidstvo pět miliard let ode dneška, jsem jen pobaveně zakroutil hlavou, ale když jsem dorazil k dílu "Utopie", který se odehrává v budoucnosti plných sto bilionů let ode dneška a kde lidi pořád vypadají úplně stejně, nosí normální šaty a střílejí ze soudobých samopalů (lol :)), tak to už na mě bylo opravdu moc. Ale když člověk ze všech sil překousne všechny tyhle pitomosti a absurdity (které by šly zmírnit nebo i odstranit pomocí trochu vyššího rozpočtu a najmutím podstatně nadanějších scénáristů), umí Doctor Who pobavit a sem tam i rozesmát. David Tennant je sympaťák, Billie Piper legrační, Freema Agyeman krásná a herecká úroveň celkově je nadprůměrná. Torchwood je o dvě třídy lepší (tedy třetí série), každopádně Doctor Who je přijatelná výplň času při čekání na čtvrtou sérii........Doplněk psaný uprostřed šesté série - přidávám hvězdičku, od čtvrté série kvalita i rozpočet viditelně poskočily vzhůru, autoři přidali na "realističnu" i na temnu, konečně začali upouštět od estetiky a intelektuální úrovně sci-fi 50. let, některé nápady i celé díly (hlavně speciály) patří mezi špičku moderní sci-fi. David Tennant hraje jako o život a časem jsem přišel na chuť i excentrickému Mattu Smithovi. Vyloženě stupidní díly typu útok plastových figurín už v pozdějších sériích nejsou.
Torchwood (TV seriál) (2006)
Narozdíl od většiny bych neřekl, že druhá série je lepší než první, obě jsou stejně pohodové, trochu praštěné a jen lehce nadprůměrné. Třetí je ovšem úplně jiné kafe, jedna z nejlepších televizních sci-fi záležitostí, promyšlená, skvěle natočená a hlavně parádně temná. Mimochodem, Eve Myles je bez debat jednou z nejsympatičtějších hereček, jaké jsem kdy viděl (a že jsem toho už viděl). Takže první dvě sezóny 70 %, třetí 90 %.
Rango (2011)
Pro milovníky a znalce westernů, kteří poberou všechny narážky a odkazy, musí být tohle delikátní lahůdka. Pro nás ostatní jen výjimečně originální a nápaditý animák, který trochu trpí na nevyváženost a "divnou" první půlhodinu (než se člověk rozkouká). Jinak ale nutno vyzvednout špičkovou animaci (možná nejlepší, jakou jsem zatím viděl?), "herecké výkony", a to nejen dabérů, ale i úžasné mimiky postaviček, dokonalé zrežírování některých scén (vstup Ranga do saloonu třeba) a výborný soundtrack.
Skyline (2010)
Slovy klasika - "je to všechno o žánru". Skyline se samozřejmě nedá srovnávat s Občanem Kanem nebo Kmotrem. Je to béčkový sci-fi film o invazi mimozemšťanů. A pokud jde racionální člověk do kina na béčkové scífko o invazi mimozemšťanů, nečeká hluboké intelektuální poselství nebo psychologickou drobnokresbu charakterů. Čeká akci, relativně slušné triky, a je-li trochu náročnější, pak možná ještě tajně doufá, že to nebude úplně imbecilní. Pokud tohle dostane, je spokojen. A Skyline tohle všechno víceméně nabízí.
Kennedys, The (TV seriál) (2011)
Skvělá výprava a výborně zvolené herecké typy, jedině kvůli tomu jsem těch osm dílů vydržel. Tvůrci Kennedyů bohužel nedokázali to co Oliver Stone s Nixonem a nezmohli se na víc než sterilní, unylou, mramorově studenou nudu. Režisér se scénáristou jako by si neuvědomili, že netočí céčkovou rodinnou selanku pro Hallmark a domovy důchodců, nýbrž áčkové politické drama o jedné z nejvýznamnějších figur 20. století, která vzbuzuje obdiv a fascinaci dodnes. Dlouhé úseky, které jako by byly vydestilované ze stovek mýdlových dramat, a pak zbavené veškeré zbývající chuti a vůně, jsou prakticky nekoukatelné. Nedoporučuji sledovat tenhle seriál bez možnosti fastforwardu, protože živějším jedincům opravdu hrozí akutní smrt nudou. Tvůrci dokázali udělat i z takových scén jako samotný atentát na JFK nebo kubánská krize jen suchopárnou filmovou ilustraci ke středoškolské učebnici dějepisu. Absolutorium si zaslouží snad jedině casting, Katie Holmes coby Jackie Kennedyová vypadala obzvlášť úžasně, a výkony Grega Kinneara, Barryho Peppera a Toma Wilkinsona si taky zaslouží velkou pochvalu. Zejména Greg Kinnear na své roli evidentně mohutně zapracoval, jeho JFK je mluvou a gestikulací velice autentický. Jinak ale obrovské zklamání, až se mi skoro nechce věřit, že některé stanice tenhle seriál odmítly kvůli údajně kontroverzním scénám (kontroverzním možná v 60. letech minulého století, leč v dnešní cynické době už spojení politiky a organizovaného zločinu překvapí opravdu jen ty nejnevinnější naivní duše). Řekl bych, že se spíš zhrozily prudce sedativních účinků téhle nemastné neslané kaše.
Hon na čarodějnice (2011)
Tenhle film si IMO pod 60 % nezaslouží. Jistě, je to béčková agitka o hodných křesťanech a zlých čarodějnicích, ale ti křesťani nejsou zas tak úplně hodní a čarodějnice nejsou zas tak úplně zlé a nakonec je to podstatně méně blbé, než by se mohlo zdát. Má to atmosféru, napětí, vzhledem k rozpočtu povedenou výpravu (až na úvodní bitevní scénu, ale i tu lze kousnout) a navíc dva hlavní plusy - Rona Perlmana a Claire Foy, která je nádherná i jako špinavá a rozcuchaná čarodějnice. Jako odpočinková blbinka na líný večer určitě fajn volba.
Hledání zmizelých (2011)
Životem unavený soukromý detektiv, všudypřítomné šero, déšť, tajemná kráska v nesnázích...víceméně. Všechny náležité rekvizity noir detektivky tady jsou, Krantz si je ovšem upravil k obrazu svému. Velkým třeskem vzdává tomuhle parádnímu žánru uctivý hold, a zároveň jej lehce, vlídně paroduje. Jo a taky trošku míchá s LSD tripem. Asi to zní hodně divně, pro mě osobně to ale funguje skvěle, jednak protože noir detektivky miluju, jednak díky skvělém Banderasovi, ale hlavně protože rozhodně nejde o samoúčelovou pseudouměleckou masturbaci režiséra, který roupama neví coby. Ač se to nezdá, pod kapotou fialové mlhy, zdrogovaného soundtracku a metafyzických řečí o částicové fyzice v postelových scénách brumlá zápletka, která má hlavu a patu, a rozuzlení nejen že dává smysl, ale navíc i pobaví. Velký třesk je nejspíš prvním představitelem žánru "weird noir", nebo možná lépe "acid noir". Co se mě týče, jen houšť a větší kapky.
Králova řeč (2010)
Kdybych mohl dát šest hvězdiček, dal bych sedm. Kdyby ČSFD fungovala na procentech, dal bych 110. Od první sekundy jsem věděl, že tohle je něco mimořádného. Úžasný film, neuvěřitelný herecký koncert a pravděpodobně kombajn na ceny. Víc slov není třeba, Colin Firth vám to všechno řekne líp.
Monsters (2010)
Edwards si sice půjčuje rekvizity z ostatních žánrů a podžánrů a od ostatních režisérů, ale těch střípků je tolik a jsou tak malé, že pak z dostatečné vzdálenosti splývají v mimořádně originální a osobitý film. Kousek ze Soderberghova Solarisu (typ hudby), homeopatickou kapku ze Stalkera (idea a atmosféra zóny), možná špetku z Cloverfieldu, pár střípků z road movies, troška z Darabontovy Mlhy....a tak dál, a tak podobně. Sám pak přihazuje křehkou, ale pevnou, milou a vůbec sympatickou hlavní hrdinku, na tak indie film velice dobré triky a výpravu a scénář, který zázrakem nenudí, i když se v něm přísně řečeno nic moc neděje. Monstra mají asi jedinou větší nevýhodu - tváří se jako něco, co nejsou, takže spoustu lidí asi zklamou. Ale na to přece jednoduché řešení - stačí skočit na ČSFD, přečíst můj komentář (ostatní ne, můj je evidentně nejlepší...snad ještě příspěvek Livingdeada, pokud se chcete pomočit smíchy) a hned víte, na čem jste.
Red (2010)
Bond oděný v těžkotonážním hollywoodském "šarmu". U Willise bych to chápal, ale Malkovich, Freeman a Mirren? Proč, u všech všudy?
Predátoři (2010)
Sledovat Predátory bylo jako hrát po dlouhé době RPG hru, která mě kdysi bavila. Hraju sice s jinou postavou, plním vedlejší questy, které jsem minule missnul, v konverzačkách volím trochu jiné dialogy, ale je to pořád ta samá hra. Stejné prostředí, stejná hlavní zápletka, stejní klaďasové a záporňáci a stejný konec. Ne že bych se vyloženě nudil, ale už jde víceméně jen o chvilku nostalgie, o oživení vzpomínky na jednu legendu. Antal nenabízí absolutně nic nového nebo jiného než McTiernan před pětadvaceti lety, narozdíl třeba od Hopkinsonova pokračování. Jinými slovy - totéž v bledězeleném.
Spartakus: Krev a písek (TV seriál) (2010)
S Římem se to samozřejmě srovnávat nedá, ať už výpravností, rafinovaností nebo hereckými výkony, ale rozhodně to není tak blbé, jak to vypadá po prvním dílu. Tvůrci Spartaka měli evidentně mnohem menší rozpočet a užší záběr než jejich kolegové z Říma, ale poprali se s tím dobře. Jejich dílko je sice béčkové, trochu komiksové a po chvíli začnou extra zpomalené záběry a natahované scény typu "zamilovaný pohled" nebo "umírající kamarád v náručí" otravovat, ale od toho je tu přece funkce fastforward že? Hlavní je, že seriál nenudí, je hezky syrový a filmově nekorektní (i děti tam mřou jak mouchy) a hlavně - postavy jsou všechno jen ne černobílé. Ani Spartakus není díky bohu vykreslen jako Mirek Dušín, až do konce si divák není jist, jestli s ním má sympatizovat, nebo ne, zvlášť když herecky patří jeho představitel spíš mezi horší polovinu celého ansáblu. Hádám, že spousta diváků filmového Colossea si víc oblíbí některé vedlejší postavy, například charismatického a výborně zahraného Krixa nebo nesmlouvavého "doctore" v podání oblíbeného Petera Mensaha. Doporučuji vydržet první dva díly, vsadím se, že většina z vás, kor pokud se vám líbil Řím, nebude litovat.
Pan Nikdo (2009)
Tento film se mi těžko hodnotí z jednoho důvodu - vydržel jsem jen do poloviny. Plný souhlas s Civalem, další "umělecká" "výpověď", která není umělecká a o ničem nevypovídá. Pro někoho možná zajímavý zážitek, pro mě těžký filmový rohypnol.
Exam (2009)
Tady někdo viděl El Método a řekl si "To si chci natočit taky!" Ne že bych se nebavil, ale na El Métodu už se nedá nic vylepšit. Slabší odvar.
Muž ve stínu (2010)
No ty vole. Lepší politický thriller jsem neviděl nepamatuju a silně pochybuju, že v dohledné době uvidím. Fantastická retro režie, tak trochu ve stylu Prokletého ostrova, do-ko-na-lá atmosféra, herecký koncert, hudba a předloha samá hvězdná jména a pro mě, politického junkie, super zápletka. No prostě extra kvalitní zážitek. Polanskej, ty starej vobšourníku, ty holt furt umíš.
Robin Hood (2010)
S přehledem nejlepší zpracování populární legendy. Namísto pohádkových, romantických, mysteriózních a jiných chuťovek jsme konečně dostali velice slušný pokus o velkolepou historickou fresku, dokonce včetně nějakého toho poslání. Škoda jen, že Scott velice slušný pokus nedotáhl na pravou a nefalšovanou fresku bez přívlastků, že nový Robin trochu moc zavání Gladiátorem, potažmo typickými filmovými manýry velkých hollywoodských produkcí, ale to je povzdech jen tak na okraj. Stejně tak bychom si mohli stěžovat, že v Čechách nerostou kokosové palmy. Od Hollywoodu se holt větší filmové a myšlenkové rafinovanosti nedočkáme, vždycky tam bude nějaký padouch, nějaký hrdina a nějaká dáma v nesnázích. Každopádně to, co Scott s Helgelandem v novém Robinovi nabízejí, není na hollywoodské poměry rozhodně málo, herecké obsazení je naprosto excelentní, Crowe je...Crowe, scénář se úspěšně snaží o historizující jazyk, výprava je parádní a celkově je to moc povedená a příjemná podívaná.
Salt (2010)
Příjemná a koukatelná oldschoolovka, Jolie po Výměně potvrzuje charakterní herečku (relativně), Schreiber jako vždy skvělý. Solidní pozice mezi špiónskými dramaty, jejichž celková úroveň ovšem není v poslední době - a to si přiznejme - kdovíjak valná.
Odpočítávání (2010)
Než se rozhodnete shlédnout tenhle flák, zajděte si nejprve na záchod, protože jakmile se nová one man šou Samuela L. Jacksona rozjede, sevřou se vám půlky a všechny svěrače v těle jako pěst a ven nic nepustí až do závěrečných titulků. Opravdu jsem už dlouho neviděl nic tak napínavého, tak silného, tak ochuceného morálními dilematy, tak myšlenkově podnětného. Tedy přinejmenším co se hollywoodských áčkových thrillerů týče. V Americe už delší dobu probíhá vzrušená debata o tzv. exekutivních pravomocech - kam až může výkonná složka státní moci zajít při ochraně amerického fáterlandu. Jordanův film na tuhle otázku samozřejmě neodpovídá, nečekejte žádného Jacka Bauera, hrdinného mistra boje proti padoušským teroristům a salutování hvězdopružné vlajce. A nečekejte ani jednoznačný příklon k PC hippie táboru, jehož motem je "dúúd, i Satan má svá práva, dúúd". Jordan vsazuje do inkvizitorského křesla všechny vyznavače jediné simplistické víry, pravičáky i levičáky, mačisty i pacifisty, a právem útrpným je nutí přezkoumat svou vlastní oblíbenou verzi národně bezpečnostního dogmatu. Je opravdu pozoruhodné, jak vyvážený je jeho přístup - do samotného konce jsem nepoznal, jestli je poselství filmu jestřábí, nebo holubičí. Každopádně jsem byl nadšen, tohle bude určitě horký kandidát na zlatého plešouna, přinejmenším za scénář. "Nemyslitelné" je napínavý, dospělý, podnětný produkt minoritně inteligentní a vkusné části Hollywoodu.
Doktor Smrt (TV film) (2010)
Nejen že podle spousty fandů tady Al Pacino podává zatím svůj nejlepší výkon (a to je opravdu co říct), nejen že se Barry Levinson předvádí tak, jak to co deset let umí jen on, nejen že mistra Pacina podporuje koncertní těleso dalších skvělých herců v čele se Susan Sarandon, tenhle film je navíc DŮLEŽITÝ. Zní to strašně, já vím, ale je to tak. Fakt. Lidé se bojí institutu asistované eutanazie, protože lidé se zkrátka od přírody bojí všeho neznámého. Většinou nevědí, oč jde, myslí si, že někdo chce jezdit po republice a vraždit staré lidi, a nechtějí o něčem takovém ani slyšet. A tak se ve špitálech, hospicích a domovech pro přestárlé dnes a denně odehrávají hrůzné lidské příběhy, příběhy o utrpení, bezmoci, falešné morálce a sobeckém svědomí, ze kterých člověku vstávají vlasy na hlavě. Al Pacino v roli doktora Kevorkiana, zřejmě nejznámějšího aktivisty za legalizaci eutanazie, ukazuje všem, kdo se chtějí dívat, že koncept důstojného odchodu ze života je vysoce morální a etický akt milosrdenství, že není čeho se bát a že je nejvyšší čas pokročit na vyšší civilizační stupeň a přijmout příslušné zákony. Takový film mění lidská srdce, lidské mysli a lidskou historii. Šest hvězdiček z pěti.
Nine (2009)
Tahle kabaretní blýskavá italsky dramatická podívaná je pravda trochu banální, ale je třeba uznat, že tohle dneska nikdo neumí tak jako Rob Marshall. Některá taneční čísla, třeba to s Kate Hudson...to je prostě taková paráda, že člověk jen zírá. Ten střih, ten styl, to nasnímání, ta energie, molto bene, bravo, bravissimo. A je třeba dodávat, že Day-Lewis hraje opět jak o život? Těžko. Ženy jsou nebezpečné jako opium, kostýmy plné flitrů až přechází zrak, kamera výprava herci top. Každé políčko filmu jen jen vystřihnout a zarámovat. Jenže příběh, a popravdě i hudba, mi přišly stejně unavené jako hlavní protagonista. Zápletka o tvůrčí krizi italského režiséra? Give me a break. Muzikál je pravda muzikál, ovšem ne vše na muzikálu musí být nutně záměrné, stylizované klišé. Trochu originality nikdy nezaškodí a samotné dokonalé řemeslo mnohdy nestačí. Každopádně doporučuji, Nine je parádní hold Itálii, hereckému umění a ženám, jaký stojí za to vidět.
Cesta (2009)
Cesta je nudná nikoli proto, že je tak pomalá a zamyšlená, ale protože je příšerně předvídatelná. I divák, který se zrovna nevyžívá v katastrofických scifárnách nebo hororech o posledních lidech na Zemi, je s rekvizitami tohohle žánru díky popkulturní osmóze obeznámen natolik, že předem odhadne, jak se bude film vyvíjet v každé konkrétní scéně. A pro ty, kdo podobné kousky cíleně vyhledávají, je to už úplná ztráta času. Já, který patřím tak někde doprostřed, jsem dorazil až na konec jen díky fastforwardu. Abych ale vysvětlil ty tři hvězdy (slabší, dodávám) - atmosféra a vizuální stránka se opravdu povedla. Postkatastrofických filmů je dvanáct do tuctu, a mnohdy daleko dražších, ale jen málokterý dokázal zapůsobit na diváka tak tísnivě a osudově. Jinak ale spíš zklamání.
Jednotka zvláštního určení (TV seriál) (2006)
Mamet se v žánru vojensko-špionážních filmů pro dospělé cítí jako ryba ve vodě. Jeho poznávacími znaky jsou dokonalá orientace v reáliích, minimální obsah bullshitu, úsporná, řízná režie a precizně vykroužené dialogy. Důkazem budiž podceňovaný Spartan, Ronin nebo právě "The Unit", unikátní pohled do světa tajných elitních komand, konkrétně slavné americké Delta Force, podle které je fiktivní "Jednotka" vymodelována. Samozřejmě nelze čekat, že sedmdesátidílný seriál bude dokonale vyvážený, co díl to perla - některé epizody jsou víceméně vata. Ale celková úroveň je vysoká, ty části, které se týkají jednotlivých misí útvaru, jsou vynikající, ale i výjevy z rodinného zázemí jsou většinou snesitelné, někdy dokonce i zajímavé. Emocionální scény nešustí papírem, zápletky působí autentickým dojmem, jako by vycházely ze skutečných příběhů. A pak je tu samozřejmě geniální Dennis Haysbert, velitel, za kterým by každý voják šel klidně až do pekla. Jde o áčkový americký seriál CBS, takže je nutno počítat s povinnou dávkou hvězdopružného patriotismu a jisté glorifikace armády, ale autoři rozhodně nenabízejí typický černobílý pohled ve stylu "americká vláda hodňouši, nepřátelé Ameriky padouši". A ani naši hrdinové nejsou žádní hrdinové. Ty nejlepší díly jsou zároveň ty, kde se autoři nebojí ukazovat temné stránky politického systému, potažmo tajných služeb, a zároveň temné stránky v duši každého člověka, i toho nejkladnějšího hrdiny. To vše přispívá k výše zmíněné dospělosti a autenticitě seriálu a já musím říct, že pokud jde o seriály, tak dobře jsem se už dlouho nepobavil. Pro fandy military povinnost, pro fandy dobrých seriálů doporučení.