Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Rodinný
  • Akční

Recenze (1 626)

plakát

Vytoč mého agenta - Epizoda 1 (2024) (epizoda) 

Úvodní díl se rozjíždí pozvolna, divák se seznamuje s postavami a se vztahy mezi nimi. A do toho tu máme Kláru Issovou, která skvěle ztvárňuje samu sebe, a kterou jsem si jednoduše užil. Měl jsem tu čest jí letos v létě vidět hrát divadlo v Macbethovi na Shakespearovských slavnostech, a ona tam na velmi malém prostoru (jeden asi pětiminutový výstup) dokázala zapůsobit natolik, že mě hned mrzelo, že nehraje divadlo častěji. O to více jsem si jí užil zde, kde prokazuje skvělý nadhled a smysl pro humor a je okouzlující. Nejlepší vtip epizody ale předvedla Martha Issová, která se jednou větou dokázala naprosto geniálně shodit. Za mě solidní rozjezd, který mě příjemně navnadil. A konečně dal někdo mému nejoblíbenějšímu divadelnímu herci Danovi Krejčíkovi pořádnou roli před kamerou! To je pro mě rovněž velké plus. /viděno 10.1. na slavnostní premiéře v kině Lucerna/

plakát

Vytoč mého agenta - Epizoda 3 (2024) (epizoda) 

Třetí epizodu si pro sebe jednoznačně ukradla dvojice Iva Janžurová a Sabina Remundová, které nejen, že jsou matka s dcerou ve skutečném životě, ale nabízí se jim role matky s dcerou i v připravovaném švédském filmu. Jenže ani jedna si neumí představit strávit s tou druhou pár měsíců na odlehlém ostrově a bojí se to té druhé říct. A tak jsme svědky naprosto nezapomenutelného expresivního herectví Sabiny Remundové, která se rozhodne casting záměrně pokazit a netaktnosti Ivy Janžurové, která švédskou režisérku naprosto dorazí. Tahle epizoda, to byl příval humoru a hlasitého smíchu plně nabité Lucerny vycházející především ze zjevně nadsazeného (i když, kdo ví?) vztahu mezi oběma herečkami. Nicméně v této epizodě boduje i Martha Issová (scéna s jejím expartnerem pobavila). Už se těším na další herce, herečky a režiséry, jež si v následujících epizodách zahrají sami sebe. Protože tohle má solidně našlápnuto! /viděno 10.1. na slavnostní premiéře v kině Lucerna/

plakát

Břemeno (2023) 

Jedna muslimská rodina v Jemenu. Manželé, tři děti, nedostatek peněz a další hladový krk na cestě. Řešením se jeví potrat. Což je v rámci muslimské komunity velice problematické. Existuje východisko? Ani jsem nevěděl, na jaký film jdu, ale okamžitě mě dokázal vtáhnout a já se zájmem sledoval nejen vhled do muslimské komunity, ale především snahu žít a přežívat v chudé krajině v situaci, kdy otec od rodiny čeká už tři měsíce na výplatu, kdy je rodina nucena se stěhovat kvůli zvýšení nájmu, kdy dochází ve městě k pravidelnému vypínání elektřiny. Film si nevybral zrovna jednoduché téma, ale v tom, že řeší obyčejné problémy, které jsou nám ve vyspělé Evropě asi vcelku vzdálené, je jeho zajímavost a síla. Já osobně jsem při sledování filmu se zájmem čekal, co se bude dít dál a jak to dopadne. A nenudil jsem se. Za seznámení s Jemenem a jeho reáliemi jsem vděčný a film mi neskutečně sednul! [29. Art Film Fest Košice]

plakát

Kos v ostružiní (2023) 

Poté, co téměř padesátiletá žena málem zemře, rozhodne se přijít o panenství. V srdci svobodné a bezdětné ženy tak zažehne jiskra, jež může stejně dobře intenzivně vzplát jako uhasnout, kdykoliv bude touha po svobodě silnější než láska. Uhrančivá studie života absolutně obyčejných lidí, jejich každodenních životů, snů a tužeb je dokonalá ve své jednoduchosti. Nebojí se ukázat nahotu a intimitu lidí, které asi nahé vidět nechcete, ale v tom je právě krása a kouzlo celého filmu. A já vlastně hlavní hrdinku chápal, protože sám mám podobnou povahu a dost možná jsem koukal na vlastní budoucnost, takže o to více zajímavé či znepokojivé mi to připadalo. A prostředí, kde se film odehrává, totiž zapadlá gruzinská vesnice, to je už jen takové zajímavé dotvoření mého výsledného dojmu z filmu, který je více než kladný. A ten konec, to byla opravdová lahůdka. [29. Art Film Fest Košice]

plakát

Las hijas (2023) 

Dvě dospívající sestry. Cesta za otcem, kterého dlouhé roky neviděly. Doba prázdnin, bezstarostné mládí, období poznávání nejen světa, ale především sebe sama. To vše ve Sluncem zalité Panamě, kde léto přímo volá po probuzení všech myslitelných částí lidských tužeb dospívajícího člověka. Film nenabízí žádný zásadní konflikt či příběh, prostě jen nechává plynout děj a zobrazuje (ne)obyčejný týden v životě dvou mladých dívek. Setkání s druhou manželkou jejich otce a její dcerou, první milostná vzplanutí a touha po sexu, snaha vidět svého otce, a možná i upevnit nebo aspoň udržet sesterské pouto. Byla to vlastně taková milá letní prosluněná jednohubka z krásného prostředí Střední Ameriky, která nepřináší nic objevného, ale velmi vhodně se hodila do venkovního amfiteátru s příjemným letním teplým vzduchem na večerní promítání. Za mě velmi milá záležitost. [29. Art Film Fest Košice]

plakát

Bezpečné místo (2022) 

Pokus o sebevraždu jako začátek konce jedné rodiny. Snaha pomoci svému bratrovi / synovi dát se do pořádku. Jenže dá se najít důvod proč žít, když není vlastně příliš jasné, proč k pokusu o sebevraždu došlo? Film je celou dobu vlastně jen o jediném tématu, a to o tom udržet naživu muže, který o to zřejmě příliš nestojí. Což mi přišlo bohužel jako nosné téma velmi málo na to, aby si to udrželo mou plnou pozornost. Přiznám se, že po nějaké době jsem ztratil o osudy postav zájem a začal se nudit. Řešit nějakých 100 minut jedno jediné téma je až příliš, byť se jedná o téma závažné a zřejmě se s ním může potýkat mnoho lidí, je to prostě opakující se nuda. Za mě podprůměr. [29. Art Film Fest Košice]

plakát

Blaze (2022) 

Dvanáctiletá dívka se stává svědkem brutálního sexuálního napadení mladé ženy. Aby se s tím nějak srovnala, utíká do svého imaginárního světa, kde v bezpečí jejího pokoje žije její přítel hadrový drak. Ale život je složitý a přijmout realitu, jaká je, představuje dlouhou a náročnou cestu. Film mě dokázal zaujmout nejen svým velmi těžkým tématem, ale především snahou pomoci divákovi proniknout do mysli a duše mladé dívky za pomoci nejrůznějších animací, vizuálních efektů, loutek. Tyto efekty byly mnohdy velmi silné, v jednu chvíli jsem dokonce pocítil mrazení po celém těle. Nabízí se otázka, jestli těch efektů nebylo až příliš mnoho a jestli by film sám o sobě nepůsobil silně i bez toho, ale na mě to takto zafungovalo. Chválím herecký výkon hlavní herečky, protože té jsem věřil absolutně vše. Tuším, že film se pro mě stane nezapomenutelným. [29. Art Film Fest Košice]

plakát

Když vlny utichly (2022) 

Dva policisté - učitel a žák. Jeden z nich sešel z cesty a druhý mu pomohl do vězení. Dva nepřátelé. Dva osudy. Dva životy, které se po dlouhých letech hrozí protnout a nabídnout si vzájemné rozhřešení. Ale zda a než k tomu vůbec dojde, musí si divák spolu s nimi ujít tu tříhodinovou cestu, vyrovnat se s tempem příběhu, který nikam nechvátá, s dlouhými scénami, které sice nenudí, ale zkrácení by jim občas neškodilo, s dialogy přecházejícími mnohdy až ve filozofování, a s černobílou kamerou, která filmu dodává na syrovosti a lépe ukazuje zkaženost současných Filipín. Říkal jsem si, že musím být asi masochista, když jsem si dobrovolně z festivalového programu vybral tříhodinový filipínský černobílý film. Ale on to byl z mé strany sakra dobrý výběr, protože tohle mi neskutečně sedlo. Režisér ví, co chce sdělit, a dokáže se k tomu propracovat svým specifickým způsobem a tempem, které nemusí sednout každému, ale když už do toho divák pronikne, je z toho film, který nejenže nenudí, ale dokáže si diváka získat. A subjektivně jsem ani neměl dojem, že by bylo nějaké dlouhé. Za mě jeden z nejlepších a nezapomenutelných filmů letošního Art Film Festu! [29. Art Film Fest Košice]

plakát

Mám elektrické sny (2022) 

Mladá dívka rozpolcená mezi matkou, s níž žije a otcem, jehož svobodomyslný život jí imponuje. Zatímco s matkou se dusí, s otcem jí pojí zvláštní až toxický vztah, kdy nemůžou být spolu ani bez sebe. A tak nezbývá než čekat, co přinese další den. Tenhle film byl z mého pohledu velmi zvláštní. Bylo velmi těžké vůbec se vcítit do konání jednotlivých postav a pochopit je, a vlastně mám pocit, že se mi to ani nepovedlo. Jejich svět je natolik odlišný od všeho, co znám či co si dovedu představit, že vlastně přemýšlím, co tím chtěli autoři sdělit. Jistě, zachycení každodenního se potýkání s vlastní existencí a sexuální probouzení v případě dívky a touha kompenzovat si ztracené mládí a užívat si života v případě otce je asi tím správným vodítkem, jak film vnímat. Ale celé je to takové divné, skoro až šílené. S tímhle filmem prostě mám problém. Hodně zvláštní zážitek. [29. Art Film Fest Košice]

plakát

Můžeme být také mrtví (2022) 

Kdo by netoužil žít ve světě bez násilí, výčitek, vzteku a všech dalších lidských slabostí a zhýralostí? A může vůbec taková utopická společnost někde existovat? Film pracuje s myšlenkou, že kdesi za plotem a elektrickou bránou stojí bytový dům, který je oázou bezpečí, kde jsou noví obyvatelé vybírání obzvlášť pečlivě, kde se každé vybočení z klidu trestá vyhnáním na jednu noc ven před dům. Ano, může to možná i fungovat, ale i v takovém prostředí může vyvstat strach, že zlo se dostalo i sem. Film téma zpracovává poměrně věrohodně a charaktery a jednání postav působí i veskrze věrohodně, takže jsem se ani nenudil, což je rozhodně pozitivní. Ale přesto jsem měl celou dobu s filmem nějaký vnitřní problém. Možná mi jen vadilo, že vlastně divák neví, co se odehrává mimo tento bytový dům. Možná jsem jen nevěřil, že něco takového by reálně mohlo fungovat. Ale mám-li hodnotit film jako celek, tak ten u mě obstál a dokázal i podnítit k úvahám a myšlenkám. A to se rozhodně počítá. [29. Art Film Fest Košice]