S trochou nadsázky se tato pohádka dá označit jako gendrová. Krakonoš - ač vynakládá hodně sil a kouzly neplýtvá - se tu nadře víc, než mohl čekat. Tvrzení, že svět pohádky je světem černobílým, nemusí platit vždy a za všech okolností. Tento příklad je za mnohé jiné v tématu a naopak velmi ojedinělý kvalitou zpracování a zvládnutí. Kdo FOUSATOU zhlédne, nebude litovat.
Tyto počiny naší televize, které spadají v jedno s řadou dalších historických televizních inscenací, televizních filmů i filmů hraných představovaly ve své době - ještě více to platí také dnes - skutečné otevírání oken do naší historické paměti. Toto pozoruhodné období uzavřela první polovina devadesátých let inscenacemi her Ferdinanda Peroutky (ŠŤASTLIVEC SULLA) a zejména Oldřicha Daňka. Pozoruhodné byly i inscenace zahraničních autorů. To loňské listí je ale po čertech staré!
Loutkový seriál KRAKONOŠOVY POHÁDKY v animované podobě mimořádně zajímavým způsobem dotváří ve stejné době produkované a uváděné KRKONOŠSKÉ POHÁDKY. Oproti živému Večerníčkovi jsou animované filmy o něco delší, dějově propracovanější a Krakonoš v nich o poznání méně démonický a naopak více lidský. Ze tří vypravěčů vyniká zřetelně Bohuš Záhorský. Ale ani výkony Václava Vosky - pro něj je to velmi neobvyklá poloha, přece jen to byl herec víc pro dospělé - a v jednom případě zřejmě pro předčasné Voskovo úmrtí také Oty Sklenčky - jsou nadprůměrné. Na této věci - poměrně překvapivě - nic nemění ani vklad dederonských filmařů. Česká kvalita československého období převládla. I zde to dokládá světový formát československé filmové i divadelní tvorby pro děti a mládež. Budeme s to se k této dnes snové úrovni vrátit?
Myslím, že jako pořad pro děti kolem 8-11 let je podobné pojednání víc než zajímavé. Člověku vytanou na mysli postavy jako Ferda Mravenec, čmelák Aninka, brouk Pytlík, liška Bystrouška.
I takhle může vypadat ekologická osvěta.
Pro mne zcela neznámý příběh tří lidí světové proslulosti soustředěný do několika počátečních, ještě předválečných let minulého století, fakticky do posledních let "dlouhého" devatenáctého století. O existenci Sabiny Spielreinové, vynikající ruské psycholožky, usmrcené nacisty, jsem neměl tušení. Pro Knightleyovou to byla šance, kterou dokázala nesporně využít (na rozdíl od jiných nemám o jejím herectví a umělecké hloubce nejmenší pochybnosti) a zřejmě umělecky vyzrát. Po dlouhé době se podařilo přiblížit mimořádně šťastným způsobem životní osudy tří vědeckých velikánů. Pokud lze filmu co vytknout, jsou to skutečné životní osudy jeho protagonistů. Spielreinová - i její předobraz byl mimořádně půvabnou a krásnou ženou - se ne do Ruska, ale do SSSR vydala r. 1923 tzn. po skončení občanské války (1917-1921/22); její choroba, hysterie zabírá ve filmu neúměrně mnoho místa, zcela stranou zůstává její vlastní vědecká, mimořádně úspěšná činnost (stala se mj. zřejmě Freudovým přičiněním první členkou-ženou vídeňské Psychoanalytické společnosti). Z druhé strany je ovšem pravdou, že potřeby a záběr filmového scénáře se od popularizujícího dokumentárního filmu značně liší. Buďjak buď METODA je v každém ohledu pozoruhodným, dech beroucím dílem. Dílem již teď záslužným a obdivu hodným.
Audrey Hepburnová je i dvacet let o své smrti pojmem. Romantické ženství, něžné v ctnosti a nevinné ve vášni, tvořivost, která jejím hrdinkám vždy přidává cosi navíc k obvyklým ženským strategiím, to je přelud, který nemůže zmizet dotud, pokud tu bude žena a muž, láska a vášeň, prolnutí nejen fyzicky milostné, ale i mysl láskou prosycená. V době sexu ta slova znění staromódně, možná i nemožně. Ale kouzlo, které skrývají, mění i neohroženého cowboye v romantického milovníka, a tak koncert tří - zapomínat na Maurice Chevaliera, stejnou legendu, kterou bývala Mistinguette nebo Edith Piaf či muž 10 000 voltů Gilbert Becaud, by bylo neodůvodnitelným hříchem - může začít. Banálního příběhu jako by se kouzelnou hůlkou dotkl mistr posvěcené lásky Alexander Grin. Je to i není pohádka. Pohádka pravdivější než život. Skutečné umění, při němž se tají dech. Paříž je jen jedna. A tento příběh, který v ní s jeho hrdiny prožijeme -.tak odlišný a přitom v mnohém souznějící s PRÁZDNINAMI V ŘÍMĚ - také.
Odlišnost české a německé beletrizované literární i filmové pohádky je zřejmá někdy až křiklavě. Ve slovenském ztvárnění koprodukčního zpracování v rukou režiséra Miloslava Luthera tato skutečnost vynikne o to víc, že značnou část původní slovenské filmové pohádkové tvorby charakterizuje ono "presne to chladno-šedivé vyznenie", o kterém píše Klerik. V této souvislosti se nabízí jiná metoda zpracování sběrů lidové slovesnosti - ať už odborněji zabarvená Erbenova nebo výrazněji beletrizovaná pohádka Boženy Němcové, jedné z nejlíbeznějších českých spisovatelek vůbec. Platí to i pro filmová zpracování. Srovnání, které se v této souvislosti nabízí, je zřejmé. Klasická česká pohádka PYŠNÁ PRINCEZNA režiséra Bořivoje Zemana vyniká jak lépe zpracovaným scénářem, tak nesrovnatelně vyzrálejšími výkony hlavních představitelů Vladimíra Ráže a tehdy opravdu velmi mladé Aleny Vránové; pwčlivý byl i výběr dalších představitelů filmových rolí (Terezie Brzková, Jarmila Kurandová, Miloš Kopecký). Lehce budovatelské nádechy, jimiž se v tomto díle stále hlásí o slovo nejen "budovatelská" padesátá léta, ale i obdobná prvorepubliková tvorba Voskovcova a Werichova (SVĚT PATŘÍ NÁM, HEJ RUP!) po více než půlstoletí příliš nepřekáží. Posoudit, která z obou pohádek je zpracována romantičtěji, je věcí osobního názoru. Ale také náznakem limitů, které si jinak solidní koprodukční zpracování literární předlohy bratří Grimmů nedobrovolně samo uložilo. Mj. i prostorem, který vymezilo nejen Vaculíkovi a opravdu spanilé Tarábkové, ale i ostatním hercům.
Pořídit Poirota bez Poirota bylo vcelku invenčním nápadem v tom smyslu, že dychtivý divák během šesti hodin trvání této televizní iscenace měl o čem přemýšlet a nač čekat. Že se posléze vyklube z poměrně nevýrazného homosexuálního začínajícího policejního inspektora se nedalo vytušit dříve než od konce třetího dílu. Určité rozpaky vzbuzuje první a třetí díl, které se pohybují na okraji žánru a dost často drhne i psychologie postav. Tento druh francouzské tvorby pro "masového" diváka však i při vědomí jeho limitů ve srovnání se svými bratranci - akčními filmy všech druhů a představitelných forem - obstojí i tak docela slušně. Pečlivá kresba prostředí, snaha udržet alespoň zčásti tajemnou atmosféru, to vše harmonuje s díly Agathy Christie. Oddechová ambice - o víc tvůrkyním ani nešlo - byla zvládnuta vcelku úspěšně obstojně osvojeným a prezentovaným řemeslem.
Aniž bych chtěl VRAŽDY jakkoliv přecenit nebo naopak nedocenit, musím zdůraznit, že v tomto případě máme co do činění s kvalitní adaptací nikoliv zanedbatelné literární předlohy. Ovzduší tajemna, nejistoty a kontrast s osvětlenými hlavními ulicemi francouzské metropole jsou zvládnuty na úrovni stejně tak jako herecké výkony. Zajímavá je i americká vize Paříže a prakticky vůbec neruší posunutí děje někam do přelomu šedesátých a sedmdesátých let předminulého století. Oproti Cormanovým adaptacím je tu sice zřetelně méně invence, ale současně se nejedná o rozdíl, který by byl nepřekročitelný. I obtisk má svou hodnotu, nepředstírá-li víc, než čím skutečně je. Ve Szwarcově filmografii má toto dílo i tak punc výrazného nadprůměru nejlépe vyjadřitelného dobře zvládnutým standardem filmového řemesla. To v době, v níž se rozevírá stále větší propast mezi kasovním a artovým filmem, není málo.
Datum natočení této pozoruhodné sondy do americké duše druhé čtvrtiny minulého století tak trochu klame. A současně naznačuje, že průniky nového nazírání nejsou zpravidla ani rychlé, ani přelomové. Že být poněkud starší co do tvarosloví (formy zpracování) zdaleka neznamená být a priori méně kvalitní, méně sdělný, méně průrazný. Dobový retrofilm HODINKA je vybudován na postupném gradování zápletky, na napínání jinak možná spíše trviálního námětu. Idyla či spíše její zdání se rozplývá ještě rychleji, než nám byla v prvních sekvencích předestřena. Rub zdánlivé dětské nevinnosti naznačuje, že lidé jsou vždy jen jedni: buď slušní, nebo opakem tohoto doufám nikoliv zkompromitovaného pojmu. Filmu vévodí výkony obou titulních hrdinek, vyzvedl bych rovněž představitelku rovněž klíčové dětské úlohy Karen Balkinovou. Ďábel skrytý v rychle dospívajícím, ještě dětském těle je totiž zvlášť odpudivý. Hepburnová prokazuje i zde své mimořádné herecké nadání. Zjev barbíny ještě nemusí být výpovědí o ženské duši. Tento mimořádně zajímavý příspěvek do dobové vlny kritického pohledu na tehdejší často tak idylizovanou (vnitro)americkou skutečnost je i dnes po čertech živý. Pro ty, kteří alespoň tuší, jak ten lidský ďábel vlastně vypadá a jak s ním bojovat, když nám nedá jinou možnost.
Svůj soud záměrně formuluji výlučně na zážitku ze zhlédnutí předmětného díla, tj. z OBČANSKÉHO PRŮKAZU jako takového. PRŮKAZ je nesporně filmem generační zkušenosti, generace, která byla příliš mláda na to, aby do svého vědomí integrovala prvky a tradice Pražského jara, a na druhé straně příliš dospělá na vlastní výraznější živé účastenství v počátcích něžného listopadového převratu. Dost přesně ji vystihuje rok narození čtyř protagonistů filmu: 1959. Úzký záběr reality, který jí film vymezuje, je i její výstižnou charakteristikou. Kdybychom hledali jeji předchůdce, nalezneme je ve Škvoreckého prózách typu SEDMIRAMENNÉHO SVÍCNU či NYLONOVÉHO VĚKU. Odsouzena k sice chabě zajištěné, ale přece jen jistotě hmotné existence, žije naplno svou generační virtuální realitou. I ona sdílí postupný rozpad hodnot, v jejichž znamení předsrpnový režim vznikal, s jistotou, kterou si sice neuvědomovala, ale bez které by vůbec její představa protestu nebyla představitelnou ani udržitelnou (jistotou faktu, že teror padesátých let se nebude opakovat). Od generace "zlatých šedesátých" let se odlišuje menším hladem po vzdělání a o poznání větší jednorozměrností svého vnímání světa. PRŮKAZ plně sdílí přednosti i nedostatky časové řady obdobných děl, kterou kdysi, před osmnácti lety, zahájila ŠAKALÍ LÉTA (nejvíc patrné je to na retrospektivní scéně v Masně, kam vtrhne ruská "báryšňa", aby vykoupila zásobu masa - podobná scéna se mohla stát v Bubenči "hanspaulské generace", zatímco parta se schází delší dobu na svazích hlubočepského Žvahova, jak naznačuje i pohled do ne příliš vábného vysvědčení jednoho z protagonistů; navíc první posrpnová léta byla charakterizována relativně velmi solidním zásobováním; podobná scéna by patřila spíše do let 1961-1963, kdy regály byly opravdu "vyholené" a problémem bylo sehnat - do bandasky - mléko a do papíru balené máslo). To nemění nic na tom, že i tak se jedná o dílo v polistopadovém kontextu viditelně nadprůměrné, které nejenže nezápasí se základy filmařského řemesla, ale naopak nabízí celou řadu mimořádně zajímavých a divácky vděčných scén.
Film trpí tradičním neduhem amerického životopisného filmu: přízemní kronikářskou popisností. Když už je přinucen dodržovat fakta, ulpívá na nich s až hlemýždí přilnavostí a důkladností vnějškové reprodukce nahrazuje hlubší vhled do duše, psychiky, podstaty zobrazovaných událostí či pojednávaných osobností. Velké plátno se tak stává lépe či hůře zvládnutým plakátem, který více oznamuje a nabízí, než skutečně dává a opravdu obohacuje. Na druhou stranu výkon ruskoanglické herecké hvězdy v nejlepším slova smyslu Helen Mirren (Jeleny Mironovy) je mimořádný; její hrdinka je především vyprahlou, lidsky nešťastnou a vlastním životem nenaplněnou ženou, která vlastní nepotlačitelný žal a zoufalství destruktivně přenáší do svého lidského okolí. Standardní jsou i další herecké výkony. O objektivismu jako filozofickém směru se ve filmu z důvodů, které jsem naznačil, příliš nedovíme. Otázka, zda Mirrenino pojetí je nosné a verifikovatelné pro skutečný život této Rusky, zůstává nezodpovězena. A konstatované zmatení filmového diváka neuzavřeno a neuspokojeno.
Od seriálové epizody - zejména dokumentární - , která trvá necelou hodinu, nemůžeme čekat zázraky. "Učení" o dutosvětě, "světovém ohni" či o "lidech ohně" zabralo nacistům a jejich pohlavárům víc času, než bylo třeba. Nutno dodat, že ke štěstí světového lidstva. Podrobnosti, zveřejněné v tomto filmovém dokumentu zejména o V-2, jsou i tak dost děsivé. Spojené národy měly jednou velké štěstí: navzdory appeasementu (Paříž a Londýn) i izolacionismu (USA, zejména republikáni) či taktickým manévrům Moskvy (pakty z let 1938, 1939 a vyjednávání z r. 1940) dokázalo nacisty i Osu rozbít a porazit na hlavu dříve, než tyto hrůzné výzkumy, které by do rukou nacistickým gangstrům daly zbraně, proti nimž by nebylo obrany, mohly být nasazeny do bojů. O jiné tajné zbrani, plynu Cyklon 2, známému z plynových komor zejména Osvětimi-Březinky, toho bylo napsáno a natočeno víc než dost. Je dobré to vědět.
Lahodný cyklus na lahodné téma o lahodných lidech, který plně respektuje souřadnice doby (všemocmý referent místního národního výboru), ve které vznikl. Vesnice, v níž žije podzim života hlavní hrdina, skvěle ztělesněný další velkou osobností z nevšední generace Sováků, Horníčků, Menšíků či Kopeckých, Martinem Růžkem, zná neudržovaná zákoutí, náletový plevel na veřejných prostranstvích, větší či menší nesnáze mezi obyvateli menšího sídla, v němž každý každému dohlédne do talíře, ale i kroky na rozhraní nebo již zcela mimo rámec zákona. Na obou vnoučatech jsou patrny známky sílícího konzumismu. Povrch ale zůstává nezčeřen: družstvo funguje, rodina, svou úrovní ve fesnickém prostředí nadprůměrná, rovněž. Úsměv a nadhled tomu všemu dává pečeť nadčasového přesahu. A - jak dodává nejeden předkomentátor či předkomentátorka - zrcadlo, které toto díla vrhá na současnost, je nelítostné. Protože zobrazuje a odráží nesrovnatelné.
Tvrdit, že DĚVČATA jsou nadprůměrným filmem či dokonce špičkou české filmové tvorby třicátých let, asi na tomto fóru nikdo nebude. Stejně obtížně však obstojí příkrá tvrzení o filmu slabém, nezajímavém, tuctovém. Haasova komedie stojí nesporně výš, jakkoliv zásluhou scénáře ulpívá místy až příliš v dobové rutině i tam, kde je námět nejnosnější (motiv krotké generační vzpoury, v němž se hlásí ke slovu dobová vyhrocená situace). Tato nesporná skutečnost nespočívá ani ve vynikajícím Haasově výkonu v titulní roli nebo v nadprůměrné kreaci Mandlové v úloze jakési vůdkyně dívčí třídní sešlosti. Tkví - navzdory tomu, co jsem napsal do předposlední věty - právě v námětu. Ve vůli ještě nezralých dívek pomoci tam, kde cítí vzor, mravní sílu, odvahu vzdorovat osudu. V revoltě vůči zatuchlé konvenci vyznívající prudérie z předminulého století. Připomenutí si zaslouží i další zajímavý motiv tohoto filmu: výkon Erny Ženíškové v epizodní úloze osamělé matky, která zápasí v stále citelné hospodářské krizi o holou fyzickou existenci. Láska na první pohled, další linie, která výrazně spoluvytváří jinak napadnutelný happy end tohoto filmu, vrací jinak neobhajitelný námět opakovaně do skutečnosti a tím i přesvědčivosti. Naopak nemá co hrát herečka tak veliká a nevšedních kvalit jakou nesporně byla Leopolda Dostálová a s ní např. i Světla Svozilová. V tomto ohledu tedy - a v tom dávám za pravdu většině komentátorů - DĚVČATA zcela splývají s dobovou manýrou a s místy až slabším průměrem dobových standardů. Na Haasovu obhajobu však dodávám, že jeho záměrem bylo natočit film, který pobaví a utěší. A to se, myslím, také podařilo naplnit.
Zvláštní směs, kterou zvolila režisérka Claire Denisová, se víc než profesionálním vaháním zdá být zárodkem nového směru stavícího jakoby na prolínání reality show a dokumentárního filmu. Spolu s touto téměř novinářskou kamerou se dostáváme do mikrosvěta bělošské rodiny, bílého odpadu, jak zní asi nejlépe překlad originálního názvu tohoto díla, zaskočené odchodem zřejmě cizinecké legie a ponechané pro její nerozhodnost sobě samé. Brutalita afrických konfliktů, která na rozdíl od severní Afriky nebo Blízkého Východu ponechává velmoci v klidu, je šokující. Tragický závěr a drastické záběry, které jej provázejí, jsou zřejmě zněžnělou reprodukcí skutečných události ve Rwandě nebo v Nigérii. I tak je jejich odpuzující podoba hrůzostrašná. Mýtus bílého muže je i v rovníkové Africe zkrátka historickým faktem, věcí minulosti v zemi, která ještě ani zdaleka neukončila hledání vlastní moderní identity.
JEŠTĚRKA představuje ve vývojové typologii československého filmu přechodný typ. Satirický námět s úspěchem zastřel vlastně tradiční mravoličný ráz filmu a la Slavínský a současně ho překonal výletem do skutečného umění (prostřihy do představení ŽEBRÁCKÉ OPERY). Neobvyklý byl i způsob, jakým se naložilo s hvězdou Plachtovy proslulosti; zde našel rovnocenné protihráče v tehdy mladých, ale již vyzrálých hercích nové generace, jak je ve svých úlohách již tenkrát ztělesnili Vlasta Fabiánová a elegán světové úrovně Václav Voska. Satirický záměr navíc nebyl jen předstírán a opravdu směřoval k pohledu za nadýchané kulisy první Československé republiky. Kultura drbu i planého veršotepectví se kvalitou svého zachycení blíží k nadprůměru a vyluzuje v divákovi upřímný, nezastíraný smích. JEŠTĚRKA je - a ve své době byla pochopitelně o to víc - pro naše předky jedním z posledních závanů svobody a hravé radosti před nástupem drsných padesátých let. Pro skutečné milovníky starých českých filmů je jedním z nejchutnějších a nejvábivějších soust.
Z ukrajinskoruské literární Gogolovy předlohy film zachytil jen to nejnutnější, dá se říci nejpodstatnější. Přesto - nebo právě proto - s pozoruhodnou přesností dokázal evokovat svět tradičního východoslovanského patosu, libujícího si v očividné přepjatosti gest i cílů. Yul Brynner se v hlavní úloze překonává, ale dobře vybraní a srovnatelně zdatní jsou i představitelé dalších hlavních rolí Tarasových synů a Polky, do které se Andrij zamiluje. Za zdařilou lze označit i výpravu. Méně pochopitelná je volba exteriérů: Záporoží i přilehlá střední Ukrajina a Bělorusko jsou nížinné krajiny s pahorky a pominutelnými vrchy; srovnatelné hory - Karpaty - leží o několik set kilometrů dále na Západ. Scénář se vyhnul Gogolovu konci a směřuje k harmonizujícímu happy endu; zde je film zřejmě nejvíce poplatný postupům Hollywoodu. V tom ostatním je nutné přiznat kvalitu. BULBA je neobvyklým ztvárněním pro Západ nestandardní látky a i dnes překvapuje živostí a přesvědčivou plasticitou, se kterou přibližuje zašlou historii 16. století (řeč o livonské válce) z rozmezí střední a východní Evropy.
Je zajímavé, jak dvoje filmové ztvárnění stejné literární předlohy, mám-li věřit dostupným informacím, může být odlišné. Ve zkratce lze říci, že to ilustruje odlišnost dvou pohádkových pojímání: svět pohádek Boženy Němcové není světem pohádek bratří Grimmů. I Erbenovo pojetí veršovaných pohádek KYTICE je značně odlišné. Původní pohádky, to, co sbírali první romantici ve snaze odhalit duši svého národa, byla poměrně drsná příběhová jádra; více než dětem sloužila dospělým. Německé ztvárnění KRABATA tuto poetiku nejen zachovává, ale i přesně časově zaznamenává a v mnohém dále rozvíjí: její děj se odehrává v závěru třicetileté války. Kruté podmínky Mistrova strachmlýnu mohou být vykládány jako zhuštěné symboly utrpení první velké - a v poměru k celkovému počtu obyvatelstva - pro nás a Německo vůbec nejpustošivější války dosavadních dějin obou zemí. Německým pojetím prosvítá slovanský lužickosrbský základ: jak Krabat, tak Tonda či Janko a Staško naznačují původní slovanské téma, do osobité podoby zpracované nedávno zesnulým Lužičanem Jurijem Brězanem. Expresívní německé horory dvacátých let minulého století jsou dalším zdrojem-inspirací tohoto filmového přetlumočení. Názory na kvalitu UČNĚ mohou být různé. Je však jisté, že se nejedná ani komerční, ani o nezvládnuté téma. Máme co do činění s dílem zralým, autorsky i herecky a režijně zvládnutým. A divácky ne neatraktivním.
Není náhodou, že Vávrův odkaz v den oslav jeho stých narozenin hájil jeho přední žák Jiří Menzel. A není náhodou, že velkolepá husitská trilogie musela mít své předchůdce. Názor, že Vávra v zájmu kasovního úspěchu a zastření své údajné umělecké nedostatečnosti - nezapomínejme, že máme co do činění s uměleckou osobností světového střihu a úrovně - angažoval nejlepší herce své doby, se zcela míjí se svým věcným smyslem. Jiří Krampol - a není zdaleka sám - to vysvětlil víc než pádně: pro herce bylo poctou, byl-li vyzván ke spolupráci Mistrem Vávrova osobnostního formátu. BAKALÁŘ naznačuje, proč tomu tak vůbec mohlo být. Geniální autodidakt, který vychoval nejen sebe, ale hned několik generací českých a světových filmových tvůrců (Emir Kusturica) i v tomto případě odvedl vynikající práci, která prozrazuje již ruku rychle dozrávajícího svébytného tvůrce (v době natočení filmu bylo Vávrovi 35 let). Důkladnost ve výpravě je provázena důkladností ve výběru herců. Od DÍVKY V MODRÉM či FILOSOFSKÉ HISTORIE a TURBÍNU přes ROZINU SEBRANCE urazil Vávra nemalý kus v propracovávání svého osobitého, nezaměnitelného přístupu k historické látce, ale i spádu děje, barvitosti a propracovanosti psychologie nejen hlavních postav. I dnes exotická krása Vlasty Matulové, jedné z nejosobitějších a nejvýraznějších českých hereček vůbec, osobitá dikce Františka Smolíka, světový zjev Zdeňka Štěpánka, výrazného spolutvůrce díla, vynikající přísliby Vlastimila Bródi Brodského nebo tehdy mladičkého Josefa Vinkláře berou poučenému divákovi dech i dnes. A k čerstvému rovu velkého muže českého hraného filmu kladou na znamení nepomíjející úcty kytici smutečních květů. Muž-epocha se stal zvěčnělým, a právě proto i klasickým a nadčasovým historickým faktem české filmové historie. Osobností dějinotvornou.
Souhlasím s POHROBKEM. Film je opravdu natolik impotentní, že - podle mého názoru - překonává i neblaze proslulého Steklého HROCHA. Zejména závěrečná akční scéna, prokládaná mírovým průvodem k světlým zítřkům pochodujících vesničanů, doslova buší do očí.
Prakticky neznámé dílo celou svou výstavbou i kvalitou autorského zázemí navazuje na velmi příbuznou tvorbu Vláčilovu a Daňkovu, scénáristicky pak opět Daňkovu a Körnerovu a v mnohém i Vančurovu. Historie tehdy sloužila nejen jako výraz touhy po poznání skutečné, neheroizované tváře české historie, ale také jako konfrontace toho, co lze s jistou nadsázkou nazvat lidskou a charakterovou ryzostí. Zhruba tak, jak předvádí film, mohly Čechy, pro něž úspěšná obrana Prahy před Švédy znamenala na dlouhou dobu ztrátu tolerance a duchovní plurality, která se v nich po náboženském smíru r. 1485 postupně vyvinula, skutečně vypadat. Řadu scén je možné chápat alegoricky a to do té míry, že jejich průhlednost přímo bije do očí. Kulturní barbarství rané normalizace je vlastně další součástí této alegorie. A s ní i osud tohoto díla, které by bylo v případě dostatečného uvedení do kin nepochybnou událostí roku 1969. Říká-li Bočan, že ČEST A SLÁVU považuje za svou nejlepší práci, lze s ním jen souhlasit.
Poslední velké dílo Jaroslava Dietla je oslavou rodiny, dělného života, práce. Způsobem, který dalekosáhle přesáhl dobovou míru otevřenosti a obnaženosti, proniká hluboko do novodobých dějin naší země způsobem, který je vůbec nejtěžší. Mikrosondou, na jejímž pozadí-okraji se jaksi en passante zrcadlí i tzv. velké dějiny. Jeden z našich nejkreativnějších tradičních průmyslů, sklářství, symbolizuje životní oblouk dělnické osobnosti Jakuba Cirkla. Křemenitého člověka s démantovým jádrem, nosný prvek, kolem kterého se formuje celá rodina, v závěru seriálu již s vyrůstající čtvrtou generací. Galerie silných lidských typů i jejich opaků je nadána plnohodnotným osobnostním vybavením. Hluše nevyznívají ani záporné postavy ve skvělých ztvárněních Petra Haničince a Borise Rösnera. Jedinečný Krahulík senior je nesporně jednou z životních úloh Radovana Lukavského. Jakub Cirkl zařazuje Luďka Munzara mezi naše herecké velikány předcházející generace Hrušínských, Brodských, Vosků. Nezapomenutelné jsou ve svých úlohách i Hana Maciuchová a krásná a lidsky přesvědčivá Marta Vančurová. Výraznou a ve své herecké dráze až překvapivě "gendrovou" roli dostala Dana Kolářová. O Krampolovi již byla řeč. Cirklova rodina je celkem individualit, pro něž je rodinná pospolitost a poctivost křížená se statečností všedního dne vším. Velkolepě založený scénář v necelých 14 hracích hodinách přesvědčivě zvládá takřka šedesát let našich novodobých dějin (1899-1957). Obstává i ve zvláště zranitelných scénách: vášnivé Cirklově lásce s vdovou Krahulíkovou, nesnadných životních osudech Cirklových dcer, strhujícím popisu skutečné tváře komunistického režimu. Hrdinové SYNŮ A DCER neprovozují sex, ale skutečně se - milující - oddávají milování. Jejich jedinou ctižádostí je poctivě pracovat bez ohledu na místo a funkci, které právě zastávají. Stávají se tím zrcadlem nejen doby, ve které se seriál odehrává, ale i dneška, který v mnoha případech jásot a kvalitu niternost, jakoby ani neznal. Je tématem nejen pro magisterskou, ale ještě více pro dizertační práci. Ne pro jednu, ale pro celou plejádu námětů, které Dietl rozhazuje jako osévač obilná semena při jarním či podzimním setí. V povšechných glosách tohoto v tomto případě nadmíru stručného komentáře šlo naznačit jen nemnohé. Každý díl totiž doslova hýřil nápady, jimž nebyl často cizí ani humor. Zdánlivě tendenční seriál nesporně patří k nadčasové klasice české národní dramatické tvorby.
NEZNIČITELNÍ patří k těm filmům, které na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století prolamovaly konvence stále přežívající rasistické i sociální segregace v tehdejší americké společnosti. Před zatracujícími odsudky by měla odrazovat již jména čelných tvůrců tohoto velmi nekonvenčního westernu, který na druhé straně s lékárnickou úzkostlivostí dodržuje všechny znaky tohoto drobrodružného žánru. Příběh o lidské svobodě a jejích mezích, fanatismu i malosti, konfrontace civilizací (Kiowové nejsou jen v tomto případě spíše prérijními Indiány, ale ztělesňují také kulturu pasteveckých etnik nového kontinentu) nedávají jednoznačné trumfy do rukou ani jedné, ani druhé straně. Nejvíce zaráží zabedněná bigotnost nepočetného bílého obyvatelstva, které po vtrhnutí do indiánských území je při obhajobě dobytých pozemků odkázáno beze zbytků na vzájemnou pomoc. Dívka, která k těmto ožehavým, nejednoznačným situacím přišla doslova jako slepá k houslím, je asi nejvíce zranitelnou součástí toho všeho. Oslava rodinné soudržnosti lidí, kteří nejsou bez chyb, ale za všech okolností stojí při sobě a houževnatě vzdorují nepřízni osudu, je jímavá a lidsky plnohodnotná. Audrey Hepburnová, legendární evropská herečka, která suverénně dobyla hollywoodskou továrnu na sny, nezklamala, stále ještě mladá, ani zde. Její kreace si zachovává kuráž a nebojácnost dívky a ženy vyrůstající mezi muži. Přesvědčivě je pojata i Lancasterova postava. Síla a nezdolnost jsou prvky, které oba hlavní hrdiny nezadržitelně pudí k sobě. Typický je i jiný moment: matčina mlčenlivá smrt. Divoký západ kraváků - tak zní doslovný český překlad slova cowboy - lidi nelítostně prosíval. Asi tak jako NEZNIČITELNÍ své diváky hodnotitele a posuzovatele.
Zatím ojediněle jsem tu zachytil poznání, že TITULNÍ STRÁNKA je zdařilým remakem Hawksova filmu JEHO DÍVKA PÁTEK. Pochopit Wilderův film tedy znamená oživit si feministického ducha originálu z pozdních třicátých let, který vznikl v době, kdy v Evropě již naplno zuřila druhá světová válka, jenž ale ještě hluboko tkví v iluzích amerického předpearlharborovského izolacionismu. Zatímco originál je viditelně poznamenán sladkým snovým oparem tehdejšího Hollywoodu, remake se plně soustředí na důslednější prokreslení prostředí, viditelně naráží na maccarthyovské třeštění padesátých let, které originál nezná, a Matthauův Burns postrádá šarm a boj o srdce milované ženy, které naopak charakterizuje Grantovo pojetí. Zřejmě fiktivní jsou životopisné dodatky, které provázejí závěr STRÁNKY; myšlenka, že v roce 1940 by se hlavním hrdinou filmu mohly stát živé chicagské noviny, je krajně nepravděpodobná, i když zcela vyloučit ji nelze. Je jen pochopitelné, že za těchto okolností důsledné dodržení zřejmě výchozího divadelního tvaru-předlohy dnes ruší stejně tak jako důsledně divadelně pojaté Mathauovy a Lemmonovy kreace. Ale i tak je nutno zdůraznit skutečnost, že TITULNÍ STRANA, začínající skvělým dynamickým motivem zrodu novinového čísla od prvního pohybu sazečovy ruky pracující na hlavním titulku titulní strany až po kontrolu lavinovitě přibývajících čerstvých hotových výtisků přímo z rotačky, je víc než důstojným a funkčním posunem svého originálu, který právě tak ční z tehdejší americké filmové produkce a rovněž patří do tehdejší soudobé špičky světového hraného filmu. Pieta, která je u Wildera patrná, mu nebrání v tvůrčím rozvíjení vlastních pohledů (akcenty tehdy počínající aféry Watergate tu rovněž nelze přehlédnout; v tomto ohledu je TITULNÍ STRÁNKA filmem žhavě aktuálním). Chuť, kterou tvůrci nabízejí svému divákovi, je sice navenek prostá, ale je to prostota, která nejenže má daleko do dilentatismu, ale naopak je výsledkem velkého, mimořádného filmového umění. Umění téměř nehollywoodského, které připomene svým rukopisem i pojetím o téměř dvě desetiletí starší geniální další retrokomedii NĚKDO TO RÁD HORKÉ.
Alfredsonovi se podařilo, to co je dáno nemnohým. Periferní žánr, adaptující starou dějovou látku, patřící do hlubokého středověku nebo lidové slovesnosti, u nás nejlépe vyjádřené Erbenovými básněmi ze sbírky KYTICE, s až překvapivým zdarem přenesl do nejžhavější současnosti. Příběh hluboké lásky s jasně erotickým podtextem je možné chápat jako vícevýznamovou alegorii a současně hluboký "filozofický" problém. Co je v lidském životrě důležitější, věrnost společenství nebo tolerance k odlišnosti, která je ze své přorozenosti nepřirozenou úchylkou, již vyvažuje mimořádný lidský náboj? Oboustranná náklonnost, která v obou případech napravuje postižení, jež si nevymyslela ani věčným dětstvím zatížená upíří holčička, ani kluk-otloukánek, citelně poznamenaný rozpadem manželství svých rodičů. Alfredson se vědomě a úspěšně autorské odpovědi vyhýbá: ale symbolika závěrečné vlakové scény, v níž v kupé sedící chlapec rozmlouvá se svou životní přítelkyní, která je bezpečně schovaná v temnu papírové krabice (kufru), pomocí morseovky. Ano, přesahy jsou možné a hloubka lidství, které není v žádném případě výhradním monopolem našeho druhu, překonává nejen tíhu konvence, ale i zábrany civilizace tam, kde se skutečné dobro, lidská slušnost, dostává do konfliktu s upíry v nás. A jen upír, symbolizované zlo, jež může být za určitých okolností i dobrem, drží ve svých rukou klíč k naší třinácté komnatě. To, vše podloženo rozvážnou a cílevědomou režií i nadprůměrnými výkony obou dětských protagonistů činí z PRAVÉHO dílo vskutku nevšední. Nevšední pro každého, kdo zcela neokoral a neztratil ani nerezignoval na schopnost naslouchat, rozumět a pomáhat, skutečně pomáhat každému, kdo trpí a strádá.
Přední osobnost současné české literatury faktu, novinář a publicista Stanislav Motl s příkladnou důkladností vysledoval stopy po tragických hrdinech lidické apokalysy. Mluví-li se o hrůzných následcích nacistických německých válečných zločinů a jejich obtížně vymezitelných dalekosáhlých důsledcích, vyznívá to často jako mlžná fráze. Tato mikrosonda, jdoucí důsledně až do posledních doložitelných okamžiků lidského života, mechanismus nejen této zkázy vymezuje s neúprosnou důkladností. Úcta k faktu, hluboké odborné znalosti, zapálenost tématem i schopnost nakazit touto krásnou "deviací" spolupracovníky tak znovu, z úhlů jinak neznámých obnažují netušená neštěstí. Pět lidí odlišných osudů i velmi rozmanitých mravních hodnot zaplatilo velkou cenu ve věcech a souvislostech, jejichž ovlivnění bylo mimo meze jejich možností a vůle. Benešova slova z prosince 1945, aby nacistické zločiny byly důkladně dokládány, aby fakta, jež je tvoří jejich obsah, byla nezvratná, Motl naplňuje s chvályhodnou důsledností. Ani zlo totiž nebývá černobílé. (Nedávno natočenému filmu LIDICE se tak dostává mimořádně důkladného potvrzení a osvědčení.) Obsah lidského utrpení se - bohužel - nevyčerpává hromadnými popravami, hrůzami plynových komor a krematorií, a dalšími formami perzekucí a bestiálního mučení; často sahá za meze, které jsou vyhraženy právu. Motlovo humanistické úsilí je současně tvrdou a neúhybnou rehabilitací úcty k lidské práci vůbec. K odbornosti, k pochopení, k empatii, k úctě, která zapomenutí vyrvává vše opravdu lidské a nadčasové, jímž je v mezních situacích naší existence bohatý vlastně život každého z nás.
Oč břesknější fanfáry reklamy, o to průměrnější a šedší výsledek. Mnohé už naznačují hvězdná příjmení, jež mají SÍLU zaštítit. V syrovém vojenském tématu plně obstojí jen Sophie Marceau, zatímco ostatní protagonistky střídají slabší a silnější okamžiky. Sporné je však i zvolené téma. Bylo opravdu nutné pět více či méně pohlednějších a mravnějších žen navléci do neslušivých stejnokrojů a vyslat je - zčásti pod pohrůžkou a na základě vydírání - na misi, která pro značnou část kvintetu byla vlastně nepřijatelná? A když - do značné míry navzdory všemu a všem - bylo původní poslání splněno, musely opravdu pro svou nenahraditelnost do Paříže? Připočteme-li k těmto zřetelným vadám řadu hluchých scén, ne zcela přesvědčivých dialogů a nevyrovnaných hereckých výkonů, nemůžeme se divit tomu, že značná část diváků propadne zklamání a dá najevo zřetelný odstup. Výsledný stav lze přirovnat k slabší formě kocoviny. SÍLA je v tomto ohledu plně přirovnatelná k režimní československé předlistopadové válečné produkci (DEŇ, KTORÝ NEUMRIE), zčásti dokonce za ní zaostává (ZBRANĚ PRO PRAHU, SOKOLOVO). Vědomí, že i ve špičkových světových produkcích se natáčejí sporná díla, je tak na celkové zklamání jen velmi slabou náplastí.
Jak připomněl Marthos, dílo, první samostatná Vávrova režie vůbec, vznikalo za mimořádných okolností. Tehdy 26letý mladík dokázal nemožné (Vávra ve svých vzpomínkách uvádí, že tehdy běžně pracoval 13-14 hodin denně) a z kýče vytvořil mimořádně zajímavý sociální příběh plně postihující váhu tehdy stále silné konvence. Případ Baarová je složitější, než bychom si byli ochotni přát. Byla-li herecky opravdu tak "plochá", jak se často tvrdívá, zbývá vysvětlit, jak je možné, že se o ní často - nesporně oprávněně a z poučených úst - píše jako o jedné z mála českých hereček s výraznou šancí na hollywoodskou kariéru, či skutečnost, že je jediným představitelem (představitelkou) české Thálie, která kdy hrála ve Felliniho filmech. Pozornost si zaslouží propracovaný výkon dalšího českého herce světové potence - Zdeňka Štěpánka. Psychologicky propracovanou úlohu dostala i Adina Mandlová. Zbývá dodat, že tuberkulóza bývala i v prostředí mohovitých vrstev obávanou smrtelnou chorobou, jakousi obdobou dnešního AIDS či rakoviny. PANENSTVÍM Vávra naznačil, že na olymp české filmové Múzy vstupuje nová, mimořádně silná talentovaná osobnost s potenciálem mezinárodního věhlasu. Nikdo však v tomto poněkud seladonovitém mladíkovi (takovým dojmem působí na dobových fotografiích) netušil otce zakladatele české a československé filmové vlny šedesátých let. Tehdejší tušená očekávání byla dnes známou skutečností víc než překonána.
V pořadí druhý film V+W v porovnání s prvním vydatně "zfilmovatěl". Prvkem, který upoutá naši pozornost, je samotné zaměření filmu. Rok natáčení 1931 se pohybuje i nadále v rovině života ustáleného, postrádajícího otřesy a krize, v té době stále ještě nabíhající, do něj zasahuje jen velmi zprostředkovaně. Mluvit o tom, že film byl podobně jako PUDR přijat rozpačitě, není přesné. Řadu motivů, které v něm byly použity nalezneme např. v soudobé veselohře U NÁS V KOCOURKOVĚ. "Okupovat" podle údajů filmového historika pražské premiérové kino té doby víc než měsíc má k neúspěchu a rozpakům - zdvořile řečeno - víc než daleko. Za povšimnutí stojí i dvojice Hermanová-Vítová; obě jsou tu zachyceny ještě v dívčím rozpuku svého ženství (v době natáčení bylo Hermanové 18 a Vítové 17 let). Zajímavé a mimořádně neobvyklé jsou i rozsáhlé "němé" scény. I toto dílo patřilo v dobovém kontextu nesporně do absolutní špičky tehdejší tvorby.
Moje komentáře
Krakonoš a fousatá Dontovka (1977)
S trochou nadsázky se tato pohádka dá označit jako gendrová. Krakonoš - ač vynakládá hodně sil a kouzly neplýtvá - se tu nadře víc, než mohl čekat. Tvrzení, že svět pohádky je světem černobílým, nemusí platit vždy a za všech okolností. Tento příklad je za mnohé jiné v tématu a naopak velmi ojedinělý kvalitou zpracování a zvládnutí. Kdo FOUSATOU zhlédne, nebude litovat.
Pouť králů (TV film) (1982)
Tyto počiny naší televize, které spadají v jedno s řadou dalších historických televizních inscenací, televizních filmů i filmů hraných představovaly ve své době - ještě více to platí také dnes - skutečné otevírání oken do naší historické paměti. Toto pozoruhodné období uzavřela první polovina devadesátých let inscenacemi her Ferdinanda Peroutky (ŠŤASTLIVEC SULLA) a zejména Oldřicha Daňka. Pozoruhodné byly i inscenace zahraničních autorů. To loňské listí je ale po čertech staré!
Krakonoš a pytlák (1981)
Loutkový seriál KRAKONOŠOVY POHÁDKY v animované podobě mimořádně zajímavým způsobem dotváří ve stejné době produkované a uváděné KRKONOŠSKÉ POHÁDKY. Oproti živému Večerníčkovi jsou animované filmy o něco delší, dějově propracovanější a Krakonoš v nich o poznání méně démonický a naopak více lidský. Ze tří vypravěčů vyniká zřetelně Bohuš Záhorský. Ale ani výkony Václava Vosky - pro něj je to velmi neobvyklá poloha, přece jen to byl herec víc pro dospělé - a v jednom případě zřejmě pro předčasné Voskovo úmrtí také Oty Sklenčky - jsou nadprůměrné. Na této věci - poměrně překvapivě - nic nemění ani vklad dederonských filmařů. Česká kvalita československého období převládla. I zde to dokládá světový formát československé filmové i divadelní tvorby pro děti a mládež. Budeme s to se k této dnes snové úrovni vrátit?
Já a moje rodina (TV seriál) (2008)
Myslím, že jako pořad pro děti kolem 8-11 let je podobné pojednání víc než zajímavé. Člověku vytanou na mysli postavy jako Ferda Mravenec, čmelák Aninka, brouk Pytlík, liška Bystrouška. I takhle může vypadat ekologická osvěta.
Nebezpečná metoda (2011)
Pro mne zcela neznámý příběh tří lidí světové proslulosti soustředěný do několika počátečních, ještě předválečných let minulého století, fakticky do posledních let "dlouhého" devatenáctého století. O existenci Sabiny Spielreinové, vynikající ruské psycholožky, usmrcené nacisty, jsem neměl tušení. Pro Knightleyovou to byla šance, kterou dokázala nesporně využít (na rozdíl od jiných nemám o jejím herectví a umělecké hloubce nejmenší pochybnosti) a zřejmě umělecky vyzrát. Po dlouhé době se podařilo přiblížit mimořádně šťastným způsobem životní osudy tří vědeckých velikánů. Pokud lze filmu co vytknout, jsou to skutečné životní osudy jeho protagonistů. Spielreinová - i její předobraz byl mimořádně půvabnou a krásnou ženou - se ne do Ruska, ale do SSSR vydala r. 1923 tzn. po skončení občanské války (1917-1921/22); její choroba, hysterie zabírá ve filmu neúměrně mnoho místa, zcela stranou zůstává její vlastní vědecká, mimořádně úspěšná činnost (stala se mj. zřejmě Freudovým přičiněním první členkou-ženou vídeňské Psychoanalytické společnosti). Z druhé strany je ovšem pravdou, že potřeby a záběr filmového scénáře se od popularizujícího dokumentárního filmu značně liší. Buďjak buď METODA je v každém ohledu pozoruhodným, dech beroucím dílem. Dílem již teď záslužným a obdivu hodným.
Odpolední láska (1957)
Audrey Hepburnová je i dvacet let o své smrti pojmem. Romantické ženství, něžné v ctnosti a nevinné ve vášni, tvořivost, která jejím hrdinkám vždy přidává cosi navíc k obvyklým ženským strategiím, to je přelud, který nemůže zmizet dotud, pokud tu bude žena a muž, láska a vášeň, prolnutí nejen fyzicky milostné, ale i mysl láskou prosycená. V době sexu ta slova znění staromódně, možná i nemožně. Ale kouzlo, které skrývají, mění i neohroženého cowboye v romantického milovníka, a tak koncert tří - zapomínat na Maurice Chevaliera, stejnou legendu, kterou bývala Mistinguette nebo Edith Piaf či muž 10 000 voltů Gilbert Becaud, by bylo neodůvodnitelným hříchem - může začít. Banálního příběhu jako by se kouzelnou hůlkou dotkl mistr posvěcené lásky Alexander Grin. Je to i není pohádka. Pohádka pravdivější než život. Skutečné umění, při němž se tají dech. Paříž je jen jedna. A tento příběh, který v ní s jeho hrdiny prožijeme -.tak odlišný a přitom v mnohém souznějící s PRÁZDNINAMI V ŘÍMĚ - také.
Král Drozdí brada (1984)
Odlišnost české a německé beletrizované literární i filmové pohádky je zřejmá někdy až křiklavě. Ve slovenském ztvárnění koprodukčního zpracování v rukou režiséra Miloslava Luthera tato skutečnost vynikne o to víc, že značnou část původní slovenské filmové pohádkové tvorby charakterizuje ono "presne to chladno-šedivé vyznenie", o kterém píše Klerik. V této souvislosti se nabízí jiná metoda zpracování sběrů lidové slovesnosti - ať už odborněji zabarvená Erbenova nebo výrazněji beletrizovaná pohádka Boženy Němcové, jedné z nejlíbeznějších českých spisovatelek vůbec. Platí to i pro filmová zpracování. Srovnání, které se v této souvislosti nabízí, je zřejmé. Klasická česká pohádka PYŠNÁ PRINCEZNA režiséra Bořivoje Zemana vyniká jak lépe zpracovaným scénářem, tak nesrovnatelně vyzrálejšími výkony hlavních představitelů Vladimíra Ráže a tehdy opravdu velmi mladé Aleny Vránové; pwčlivý byl i výběr dalších představitelů filmových rolí (Terezie Brzková, Jarmila Kurandová, Miloš Kopecký). Lehce budovatelské nádechy, jimiž se v tomto díle stále hlásí o slovo nejen "budovatelská" padesátá léta, ale i obdobná prvorepubliková tvorba Voskovcova a Werichova (SVĚT PATŘÍ NÁM, HEJ RUP!) po více než půlstoletí příliš nepřekáží. Posoudit, která z obou pohádek je zpracována romantičtěji, je věcí osobního názoru. Ale také náznakem limitů, které si jinak solidní koprodukční zpracování literární předlohy bratří Grimmů nedobrovolně samo uložilo. Mj. i prostorem, který vymezilo nejen Vaculíkovi a opravdu spanilé Tarábkové, ale i ostatním hercům.
Malé rodinné vraždy (TV seriál) (2006)
Pořídit Poirota bez Poirota bylo vcelku invenčním nápadem v tom smyslu, že dychtivý divák během šesti hodin trvání této televizní iscenace měl o čem přemýšlet a nač čekat. Že se posléze vyklube z poměrně nevýrazného homosexuálního začínajícího policejního inspektora se nedalo vytušit dříve než od konce třetího dílu. Určité rozpaky vzbuzuje první a třetí díl, které se pohybují na okraji žánru a dost často drhne i psychologie postav. Tento druh francouzské tvorby pro "masového" diváka však i při vědomí jeho limitů ve srovnání se svými bratranci - akčními filmy všech druhů a představitelných forem - obstojí i tak docela slušně. Pečlivá kresba prostředí, snaha udržet alespoň zčásti tajemnou atmosféru, to vše harmonuje s díly Agathy Christie. Oddechová ambice - o víc tvůrkyním ani nešlo - byla zvládnuta vcelku úspěšně obstojně osvojeným a prezentovaným řemeslem.
Vraždy v ulici Morgue (TV film) (1986)
Aniž bych chtěl VRAŽDY jakkoliv přecenit nebo naopak nedocenit, musím zdůraznit, že v tomto případě máme co do činění s kvalitní adaptací nikoliv zanedbatelné literární předlohy. Ovzduší tajemna, nejistoty a kontrast s osvětlenými hlavními ulicemi francouzské metropole jsou zvládnuty na úrovni stejně tak jako herecké výkony. Zajímavá je i americká vize Paříže a prakticky vůbec neruší posunutí děje někam do přelomu šedesátých a sedmdesátých let předminulého století. Oproti Cormanovým adaptacím je tu sice zřetelně méně invence, ale současně se nejedná o rozdíl, který by byl nepřekročitelný. I obtisk má svou hodnotu, nepředstírá-li víc, než čím skutečně je. Ve Szwarcově filmografii má toto dílo i tak punc výrazného nadprůměru nejlépe vyjadřitelného dobře zvládnutým standardem filmového řemesla. To v době, v níž se rozevírá stále větší propast mezi kasovním a artovým filmem, není málo.
Dětská hodinka (1961)
Datum natočení této pozoruhodné sondy do americké duše druhé čtvrtiny minulého století tak trochu klame. A současně naznačuje, že průniky nového nazírání nejsou zpravidla ani rychlé, ani přelomové. Že být poněkud starší co do tvarosloví (formy zpracování) zdaleka neznamená být a priori méně kvalitní, méně sdělný, méně průrazný. Dobový retrofilm HODINKA je vybudován na postupném gradování zápletky, na napínání jinak možná spíše trviálního námětu. Idyla či spíše její zdání se rozplývá ještě rychleji, než nám byla v prvních sekvencích předestřena. Rub zdánlivé dětské nevinnosti naznačuje, že lidé jsou vždy jen jedni: buď slušní, nebo opakem tohoto doufám nikoliv zkompromitovaného pojmu. Filmu vévodí výkony obou titulních hrdinek, vyzvedl bych rovněž představitelku rovněž klíčové dětské úlohy Karen Balkinovou. Ďábel skrytý v rychle dospívajícím, ještě dětském těle je totiž zvlášť odpudivý. Hepburnová prokazuje i zde své mimořádné herecké nadání. Zjev barbíny ještě nemusí být výpovědí o ženské duši. Tento mimořádně zajímavý příspěvek do dobové vlny kritického pohledu na tehdejší často tak idylizovanou (vnitro)americkou skutečnost je i dnes po čertech živý. Pro ty, kteří alespoň tuší, jak ten lidský ďábel vlastně vypadá a jak s ním bojovat, když nám nedá jinou možnost.
Občanský průkaz (2010)
Svůj soud záměrně formuluji výlučně na zážitku ze zhlédnutí předmětného díla, tj. z OBČANSKÉHO PRŮKAZU jako takového. PRŮKAZ je nesporně filmem generační zkušenosti, generace, která byla příliš mláda na to, aby do svého vědomí integrovala prvky a tradice Pražského jara, a na druhé straně příliš dospělá na vlastní výraznější živé účastenství v počátcích něžného listopadového převratu. Dost přesně ji vystihuje rok narození čtyř protagonistů filmu: 1959. Úzký záběr reality, který jí film vymezuje, je i její výstižnou charakteristikou. Kdybychom hledali jeji předchůdce, nalezneme je ve Škvoreckého prózách typu SEDMIRAMENNÉHO SVÍCNU či NYLONOVÉHO VĚKU. Odsouzena k sice chabě zajištěné, ale přece jen jistotě hmotné existence, žije naplno svou generační virtuální realitou. I ona sdílí postupný rozpad hodnot, v jejichž znamení předsrpnový režim vznikal, s jistotou, kterou si sice neuvědomovala, ale bez které by vůbec její představa protestu nebyla představitelnou ani udržitelnou (jistotou faktu, že teror padesátých let se nebude opakovat). Od generace "zlatých šedesátých" let se odlišuje menším hladem po vzdělání a o poznání větší jednorozměrností svého vnímání světa. PRŮKAZ plně sdílí přednosti i nedostatky časové řady obdobných děl, kterou kdysi, před osmnácti lety, zahájila ŠAKALÍ LÉTA (nejvíc patrné je to na retrospektivní scéně v Masně, kam vtrhne ruská "báryšňa", aby vykoupila zásobu masa - podobná scéna se mohla stát v Bubenči "hanspaulské generace", zatímco parta se schází delší dobu na svazích hlubočepského Žvahova, jak naznačuje i pohled do ne příliš vábného vysvědčení jednoho z protagonistů; navíc první posrpnová léta byla charakterizována relativně velmi solidním zásobováním; podobná scéna by patřila spíše do let 1961-1963, kdy regály byly opravdu "vyholené" a problémem bylo sehnat - do bandasky - mléko a do papíru balené máslo). To nemění nic na tom, že i tak se jedná o dílo v polistopadovém kontextu viditelně nadprůměrné, které nejenže nezápasí se základy filmařského řemesla, ale naopak nabízí celou řadu mimořádně zajímavých a divácky vděčných scén.
Posedlost Ayn Randové (1999)
Film trpí tradičním neduhem amerického životopisného filmu: přízemní kronikářskou popisností. Když už je přinucen dodržovat fakta, ulpívá na nich s až hlemýždí přilnavostí a důkladností vnějškové reprodukce nahrazuje hlubší vhled do duše, psychiky, podstaty zobrazovaných událostí či pojednávaných osobností. Velké plátno se tak stává lépe či hůře zvládnutým plakátem, který více oznamuje a nabízí, než skutečně dává a opravdu obohacuje. Na druhou stranu výkon ruskoanglické herecké hvězdy v nejlepším slova smyslu Helen Mirren (Jeleny Mironovy) je mimořádný; její hrdinka je především vyprahlou, lidsky nešťastnou a vlastním životem nenaplněnou ženou, která vlastní nepotlačitelný žal a zoufalství destruktivně přenáší do svého lidského okolí. Standardní jsou i další herecké výkony. O objektivismu jako filozofickém směru se ve filmu z důvodů, které jsem naznačil, příliš nedovíme. Otázka, zda Mirrenino pojetí je nosné a verifikovatelné pro skutečný život této Rusky, zůstává nezodpovězena. A konstatované zmatení filmového diváka neuzavřeno a neuspokojeno.
Válečné šílenství 3 - Hitlerovy tajné zbraně (video film) (2002)
Od seriálové epizody - zejména dokumentární - , která trvá necelou hodinu, nemůžeme čekat zázraky. "Učení" o dutosvětě, "světovém ohni" či o "lidech ohně" zabralo nacistům a jejich pohlavárům víc času, než bylo třeba. Nutno dodat, že ke štěstí světového lidstva. Podrobnosti, zveřejněné v tomto filmovém dokumentu zejména o V-2, jsou i tak dost děsivé. Spojené národy měly jednou velké štěstí: navzdory appeasementu (Paříž a Londýn) i izolacionismu (USA, zejména republikáni) či taktickým manévrům Moskvy (pakty z let 1938, 1939 a vyjednávání z r. 1940) dokázalo nacisty i Osu rozbít a porazit na hlavu dříve, než tyto hrůzné výzkumy, které by do rukou nacistickým gangstrům daly zbraně, proti nimž by nebylo obrany, mohly být nasazeny do bojů. O jiné tajné zbrani, plynu Cyklon 2, známému z plynových komor zejména Osvětimi-Březinky, toho bylo napsáno a natočeno víc než dost. Je dobré to vědět.
Doktor z vejminku (TV seriál) (1982)
Lahodný cyklus na lahodné téma o lahodných lidech, který plně respektuje souřadnice doby (všemocmý referent místního národního výboru), ve které vznikl. Vesnice, v níž žije podzim života hlavní hrdina, skvěle ztělesněný další velkou osobností z nevšední generace Sováků, Horníčků, Menšíků či Kopeckých, Martinem Růžkem, zná neudržovaná zákoutí, náletový plevel na veřejných prostranstvích, větší či menší nesnáze mezi obyvateli menšího sídla, v němž každý každému dohlédne do talíře, ale i kroky na rozhraní nebo již zcela mimo rámec zákona. Na obou vnoučatech jsou patrny známky sílícího konzumismu. Povrch ale zůstává nezčeřen: družstvo funguje, rodina, svou úrovní ve fesnickém prostředí nadprůměrná, rovněž. Úsměv a nadhled tomu všemu dává pečeť nadčasového přesahu. A - jak dodává nejeden předkomentátor či předkomentátorka - zrcadlo, které toto díla vrhá na současnost, je nelítostné. Protože zobrazuje a odráží nesrovnatelné.
Děvčata, nedejte se! (1937)
Tvrdit, že DĚVČATA jsou nadprůměrným filmem či dokonce špičkou české filmové tvorby třicátých let, asi na tomto fóru nikdo nebude. Stejně obtížně však obstojí příkrá tvrzení o filmu slabém, nezajímavém, tuctovém. Haasova komedie stojí nesporně výš, jakkoliv zásluhou scénáře ulpívá místy až příliš v dobové rutině i tam, kde je námět nejnosnější (motiv krotké generační vzpoury, v němž se hlásí ke slovu dobová vyhrocená situace). Tato nesporná skutečnost nespočívá ani ve vynikajícím Haasově výkonu v titulní roli nebo v nadprůměrné kreaci Mandlové v úloze jakési vůdkyně dívčí třídní sešlosti. Tkví - navzdory tomu, co jsem napsal do předposlední věty - právě v námětu. Ve vůli ještě nezralých dívek pomoci tam, kde cítí vzor, mravní sílu, odvahu vzdorovat osudu. V revoltě vůči zatuchlé konvenci vyznívající prudérie z předminulého století. Připomenutí si zaslouží i další zajímavý motiv tohoto filmu: výkon Erny Ženíškové v epizodní úloze osamělé matky, která zápasí v stále citelné hospodářské krizi o holou fyzickou existenci. Láska na první pohled, další linie, která výrazně spoluvytváří jinak napadnutelný happy end tohoto filmu, vrací jinak neobhajitelný námět opakovaně do skutečnosti a tím i přesvědčivosti. Naopak nemá co hrát herečka tak veliká a nevšedních kvalit jakou nesporně byla Leopolda Dostálová a s ní např. i Světla Svozilová. V tomto ohledu tedy - a v tom dávám za pravdu většině komentátorů - DĚVČATA zcela splývají s dobovou manýrou a s místy až slabším průměrem dobových standardů. Na Haasovu obhajobu však dodávám, že jeho záměrem bylo natočit film, který pobaví a utěší. A to se, myslím, také podařilo naplnit.
Sama v Africe (2009)
Zvláštní směs, kterou zvolila režisérka Claire Denisová, se víc než profesionálním vaháním zdá být zárodkem nového směru stavícího jakoby na prolínání reality show a dokumentárního filmu. Spolu s touto téměř novinářskou kamerou se dostáváme do mikrosvěta bělošské rodiny, bílého odpadu, jak zní asi nejlépe překlad originálního názvu tohoto díla, zaskočené odchodem zřejmě cizinecké legie a ponechané pro její nerozhodnost sobě samé. Brutalita afrických konfliktů, která na rozdíl od severní Afriky nebo Blízkého Východu ponechává velmoci v klidu, je šokující. Tragický závěr a drastické záběry, které jej provázejí, jsou zřejmě zněžnělou reprodukcí skutečných události ve Rwandě nebo v Nigérii. I tak je jejich odpuzující podoba hrůzostrašná. Mýtus bílého muže je i v rovníkové Africe zkrátka historickým faktem, věcí minulosti v zemi, která ještě ani zdaleka neukončila hledání vlastní moderní identity.
Červená ještěrka (1948)
JEŠTĚRKA představuje ve vývojové typologii československého filmu přechodný typ. Satirický námět s úspěchem zastřel vlastně tradiční mravoličný ráz filmu a la Slavínský a současně ho překonal výletem do skutečného umění (prostřihy do představení ŽEBRÁCKÉ OPERY). Neobvyklý byl i způsob, jakým se naložilo s hvězdou Plachtovy proslulosti; zde našel rovnocenné protihráče v tehdy mladých, ale již vyzrálých hercích nové generace, jak je ve svých úlohách již tenkrát ztělesnili Vlasta Fabiánová a elegán světové úrovně Václav Voska. Satirický záměr navíc nebyl jen předstírán a opravdu směřoval k pohledu za nadýchané kulisy první Československé republiky. Kultura drbu i planého veršotepectví se kvalitou svého zachycení blíží k nadprůměru a vyluzuje v divákovi upřímný, nezastíraný smích. JEŠTĚRKA je - a ve své době byla pochopitelně o to víc - pro naše předky jedním z posledních závanů svobody a hravé radosti před nástupem drsných padesátých let. Pro skutečné milovníky starých českých filmů je jedním z nejchutnějších a nejvábivějších soust.
Taras Bulba (1962)
Z ukrajinskoruské literární Gogolovy předlohy film zachytil jen to nejnutnější, dá se říci nejpodstatnější. Přesto - nebo právě proto - s pozoruhodnou přesností dokázal evokovat svět tradičního východoslovanského patosu, libujícího si v očividné přepjatosti gest i cílů. Yul Brynner se v hlavní úloze překonává, ale dobře vybraní a srovnatelně zdatní jsou i představitelé dalších hlavních rolí Tarasových synů a Polky, do které se Andrij zamiluje. Za zdařilou lze označit i výpravu. Méně pochopitelná je volba exteriérů: Záporoží i přilehlá střední Ukrajina a Bělorusko jsou nížinné krajiny s pahorky a pominutelnými vrchy; srovnatelné hory - Karpaty - leží o několik set kilometrů dále na Západ. Scénář se vyhnul Gogolovu konci a směřuje k harmonizujícímu happy endu; zde je film zřejmě nejvíce poplatný postupům Hollywoodu. V tom ostatním je nutné přiznat kvalitu. BULBA je neobvyklým ztvárněním pro Západ nestandardní látky a i dnes překvapuje živostí a přesvědčivou plasticitou, se kterou přibližuje zašlou historii 16. století (řeč o livonské válce) z rozmezí střední a východní Evropy.
Krabat: Čarodějův učeň (2008)
Je zajímavé, jak dvoje filmové ztvárnění stejné literární předlohy, mám-li věřit dostupným informacím, může být odlišné. Ve zkratce lze říci, že to ilustruje odlišnost dvou pohádkových pojímání: svět pohádek Boženy Němcové není světem pohádek bratří Grimmů. I Erbenovo pojetí veršovaných pohádek KYTICE je značně odlišné. Původní pohádky, to, co sbírali první romantici ve snaze odhalit duši svého národa, byla poměrně drsná příběhová jádra; více než dětem sloužila dospělým. Německé ztvárnění KRABATA tuto poetiku nejen zachovává, ale i přesně časově zaznamenává a v mnohém dále rozvíjí: její děj se odehrává v závěru třicetileté války. Kruté podmínky Mistrova strachmlýnu mohou být vykládány jako zhuštěné symboly utrpení první velké - a v poměru k celkovému počtu obyvatelstva - pro nás a Německo vůbec nejpustošivější války dosavadních dějin obou zemí. Německým pojetím prosvítá slovanský lužickosrbský základ: jak Krabat, tak Tonda či Janko a Staško naznačují původní slovanské téma, do osobité podoby zpracované nedávno zesnulým Lužičanem Jurijem Brězanem. Expresívní německé horory dvacátých let minulého století jsou dalším zdrojem-inspirací tohoto filmového přetlumočení. Názory na kvalitu UČNĚ mohou být různé. Je však jisté, že se nejedná ani komerční, ani o nezvládnuté téma. Máme co do činění s dílem zralým, autorsky i herecky a režijně zvládnutým. A divácky ne neatraktivním.
Nezbedný bakalář (1946)
Není náhodou, že Vávrův odkaz v den oslav jeho stých narozenin hájil jeho přední žák Jiří Menzel. A není náhodou, že velkolepá husitská trilogie musela mít své předchůdce. Názor, že Vávra v zájmu kasovního úspěchu a zastření své údajné umělecké nedostatečnosti - nezapomínejme, že máme co do činění s uměleckou osobností světového střihu a úrovně - angažoval nejlepší herce své doby, se zcela míjí se svým věcným smyslem. Jiří Krampol - a není zdaleka sám - to vysvětlil víc než pádně: pro herce bylo poctou, byl-li vyzván ke spolupráci Mistrem Vávrova osobnostního formátu. BAKALÁŘ naznačuje, proč tomu tak vůbec mohlo být. Geniální autodidakt, který vychoval nejen sebe, ale hned několik generací českých a světových filmových tvůrců (Emir Kusturica) i v tomto případě odvedl vynikající práci, která prozrazuje již ruku rychle dozrávajícího svébytného tvůrce (v době natočení filmu bylo Vávrovi 35 let). Důkladnost ve výpravě je provázena důkladností ve výběru herců. Od DÍVKY V MODRÉM či FILOSOFSKÉ HISTORIE a TURBÍNU přes ROZINU SEBRANCE urazil Vávra nemalý kus v propracovávání svého osobitého, nezaměnitelného přístupu k historické látce, ale i spádu děje, barvitosti a propracovanosti psychologie nejen hlavních postav. I dnes exotická krása Vlasty Matulové, jedné z nejosobitějších a nejvýraznějších českých hereček vůbec, osobitá dikce Františka Smolíka, světový zjev Zdeňka Štěpánka, výrazného spolutvůrce díla, vynikající přísliby Vlastimila Bródi Brodského nebo tehdy mladičkého Josefa Vinkláře berou poučenému divákovi dech i dnes. A k čerstvému rovu velkého muže českého hraného filmu kladou na znamení nepomíjející úcty kytici smutečních květů. Muž-epocha se stal zvěčnělým, a právě proto i klasickým a nadčasovým historickým faktem české filmové historie. Osobností dějinotvornou.
Přicházejí z tmy (1953)
odpad!Souhlasím s POHROBKEM. Film je opravdu natolik impotentní, že - podle mého názoru - překonává i neblaze proslulého Steklého HROCHA. Zejména závěrečná akční scéna, prokládaná mírovým průvodem k světlým zítřkům pochodujících vesničanů, doslova buší do očí.
Čest a sláva (1968)
Prakticky neznámé dílo celou svou výstavbou i kvalitou autorského zázemí navazuje na velmi příbuznou tvorbu Vláčilovu a Daňkovu, scénáristicky pak opět Daňkovu a Körnerovu a v mnohém i Vančurovu. Historie tehdy sloužila nejen jako výraz touhy po poznání skutečné, neheroizované tváře české historie, ale také jako konfrontace toho, co lze s jistou nadsázkou nazvat lidskou a charakterovou ryzostí. Zhruba tak, jak předvádí film, mohly Čechy, pro něž úspěšná obrana Prahy před Švédy znamenala na dlouhou dobu ztrátu tolerance a duchovní plurality, která se v nich po náboženském smíru r. 1485 postupně vyvinula, skutečně vypadat. Řadu scén je možné chápat alegoricky a to do té míry, že jejich průhlednost přímo bije do očí. Kulturní barbarství rané normalizace je vlastně další součástí této alegorie. A s ní i osud tohoto díla, které by bylo v případě dostatečného uvedení do kin nepochybnou událostí roku 1969. Říká-li Bočan, že ČEST A SLÁVU považuje za svou nejlepší práci, lze s ním jen souhlasit.
Synové a dcery Jakuba skláře (TV seriál) (1985)
Poslední velké dílo Jaroslava Dietla je oslavou rodiny, dělného života, práce. Způsobem, který dalekosáhle přesáhl dobovou míru otevřenosti a obnaženosti, proniká hluboko do novodobých dějin naší země způsobem, který je vůbec nejtěžší. Mikrosondou, na jejímž pozadí-okraji se jaksi en passante zrcadlí i tzv. velké dějiny. Jeden z našich nejkreativnějších tradičních průmyslů, sklářství, symbolizuje životní oblouk dělnické osobnosti Jakuba Cirkla. Křemenitého člověka s démantovým jádrem, nosný prvek, kolem kterého se formuje celá rodina, v závěru seriálu již s vyrůstající čtvrtou generací. Galerie silných lidských typů i jejich opaků je nadána plnohodnotným osobnostním vybavením. Hluše nevyznívají ani záporné postavy ve skvělých ztvárněních Petra Haničince a Borise Rösnera. Jedinečný Krahulík senior je nesporně jednou z životních úloh Radovana Lukavského. Jakub Cirkl zařazuje Luďka Munzara mezi naše herecké velikány předcházející generace Hrušínských, Brodských, Vosků. Nezapomenutelné jsou ve svých úlohách i Hana Maciuchová a krásná a lidsky přesvědčivá Marta Vančurová. Výraznou a ve své herecké dráze až překvapivě "gendrovou" roli dostala Dana Kolářová. O Krampolovi již byla řeč. Cirklova rodina je celkem individualit, pro něž je rodinná pospolitost a poctivost křížená se statečností všedního dne vším. Velkolepě založený scénář v necelých 14 hracích hodinách přesvědčivě zvládá takřka šedesát let našich novodobých dějin (1899-1957). Obstává i ve zvláště zranitelných scénách: vášnivé Cirklově lásce s vdovou Krahulíkovou, nesnadných životních osudech Cirklových dcer, strhujícím popisu skutečné tváře komunistického režimu. Hrdinové SYNŮ A DCER neprovozují sex, ale skutečně se - milující - oddávají milování. Jejich jedinou ctižádostí je poctivě pracovat bez ohledu na místo a funkci, které právě zastávají. Stávají se tím zrcadlem nejen doby, ve které se seriál odehrává, ale i dneška, který v mnoha případech jásot a kvalitu niternost, jakoby ani neznal. Je tématem nejen pro magisterskou, ale ještě více pro dizertační práci. Ne pro jednu, ale pro celou plejádu námětů, které Dietl rozhazuje jako osévač obilná semena při jarním či podzimním setí. V povšechných glosách tohoto v tomto případě nadmíru stručného komentáře šlo naznačit jen nemnohé. Každý díl totiž doslova hýřil nápady, jimž nebyl často cizí ani humor. Zdánlivě tendenční seriál nesporně patří k nadčasové klasice české národní dramatické tvorby.
Co se nepromíjí (1960)
NEZNIČITELNÍ patří k těm filmům, které na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století prolamovaly konvence stále přežívající rasistické i sociální segregace v tehdejší americké společnosti. Před zatracujícími odsudky by měla odrazovat již jména čelných tvůrců tohoto velmi nekonvenčního westernu, který na druhé straně s lékárnickou úzkostlivostí dodržuje všechny znaky tohoto drobrodružného žánru. Příběh o lidské svobodě a jejích mezích, fanatismu i malosti, konfrontace civilizací (Kiowové nejsou jen v tomto případě spíše prérijními Indiány, ale ztělesňují také kulturu pasteveckých etnik nového kontinentu) nedávají jednoznačné trumfy do rukou ani jedné, ani druhé straně. Nejvíce zaráží zabedněná bigotnost nepočetného bílého obyvatelstva, které po vtrhnutí do indiánských území je při obhajobě dobytých pozemků odkázáno beze zbytků na vzájemnou pomoc. Dívka, která k těmto ožehavým, nejednoznačným situacím přišla doslova jako slepá k houslím, je asi nejvíce zranitelnou součástí toho všeho. Oslava rodinné soudržnosti lidí, kteří nejsou bez chyb, ale za všech okolností stojí při sobě a houževnatě vzdorují nepřízni osudu, je jímavá a lidsky plnohodnotná. Audrey Hepburnová, legendární evropská herečka, která suverénně dobyla hollywoodskou továrnu na sny, nezklamala, stále ještě mladá, ani zde. Její kreace si zachovává kuráž a nebojácnost dívky a ženy vyrůstající mezi muži. Přesvědčivě je pojata i Lancasterova postava. Síla a nezdolnost jsou prvky, které oba hlavní hrdiny nezadržitelně pudí k sobě. Typický je i jiný moment: matčina mlčenlivá smrt. Divoký západ kraváků - tak zní doslovný český překlad slova cowboy - lidi nelítostně prosíval. Asi tak jako NEZNIČITELNÍ své diváky hodnotitele a posuzovatele.
Na titulní straně (1974)
Zatím ojediněle jsem tu zachytil poznání, že TITULNÍ STRÁNKA je zdařilým remakem Hawksova filmu JEHO DÍVKA PÁTEK. Pochopit Wilderův film tedy znamená oživit si feministického ducha originálu z pozdních třicátých let, který vznikl v době, kdy v Evropě již naplno zuřila druhá světová válka, jenž ale ještě hluboko tkví v iluzích amerického předpearlharborovského izolacionismu. Zatímco originál je viditelně poznamenán sladkým snovým oparem tehdejšího Hollywoodu, remake se plně soustředí na důslednější prokreslení prostředí, viditelně naráží na maccarthyovské třeštění padesátých let, které originál nezná, a Matthauův Burns postrádá šarm a boj o srdce milované ženy, které naopak charakterizuje Grantovo pojetí. Zřejmě fiktivní jsou životopisné dodatky, které provázejí závěr STRÁNKY; myšlenka, že v roce 1940 by se hlavním hrdinou filmu mohly stát živé chicagské noviny, je krajně nepravděpodobná, i když zcela vyloučit ji nelze. Je jen pochopitelné, že za těchto okolností důsledné dodržení zřejmě výchozího divadelního tvaru-předlohy dnes ruší stejně tak jako důsledně divadelně pojaté Mathauovy a Lemmonovy kreace. Ale i tak je nutno zdůraznit skutečnost, že TITULNÍ STRANA, začínající skvělým dynamickým motivem zrodu novinového čísla od prvního pohybu sazečovy ruky pracující na hlavním titulku titulní strany až po kontrolu lavinovitě přibývajících čerstvých hotových výtisků přímo z rotačky, je víc než důstojným a funkčním posunem svého originálu, který právě tak ční z tehdejší americké filmové produkce a rovněž patří do tehdejší soudobé špičky světového hraného filmu. Pieta, která je u Wildera patrná, mu nebrání v tvůrčím rozvíjení vlastních pohledů (akcenty tehdy počínající aféry Watergate tu rovněž nelze přehlédnout; v tomto ohledu je TITULNÍ STRÁNKA filmem žhavě aktuálním). Chuť, kterou tvůrci nabízejí svému divákovi, je sice navenek prostá, ale je to prostota, která nejenže má daleko do dilentatismu, ale naopak je výsledkem velkého, mimořádného filmového umění. Umění téměř nehollywoodského, které připomene svým rukopisem i pojetím o téměř dvě desetiletí starší geniální další retrokomedii NĚKDO TO RÁD HORKÉ.
Ať vejde ten pravý (2008)
Alfredsonovi se podařilo, to co je dáno nemnohým. Periferní žánr, adaptující starou dějovou látku, patřící do hlubokého středověku nebo lidové slovesnosti, u nás nejlépe vyjádřené Erbenovými básněmi ze sbírky KYTICE, s až překvapivým zdarem přenesl do nejžhavější současnosti. Příběh hluboké lásky s jasně erotickým podtextem je možné chápat jako vícevýznamovou alegorii a současně hluboký "filozofický" problém. Co je v lidském životrě důležitější, věrnost společenství nebo tolerance k odlišnosti, která je ze své přorozenosti nepřirozenou úchylkou, již vyvažuje mimořádný lidský náboj? Oboustranná náklonnost, která v obou případech napravuje postižení, jež si nevymyslela ani věčným dětstvím zatížená upíří holčička, ani kluk-otloukánek, citelně poznamenaný rozpadem manželství svých rodičů. Alfredson se vědomě a úspěšně autorské odpovědi vyhýbá: ale symbolika závěrečné vlakové scény, v níž v kupé sedící chlapec rozmlouvá se svou životní přítelkyní, která je bezpečně schovaná v temnu papírové krabice (kufru), pomocí morseovky. Ano, přesahy jsou možné a hloubka lidství, které není v žádném případě výhradním monopolem našeho druhu, překonává nejen tíhu konvence, ale i zábrany civilizace tam, kde se skutečné dobro, lidská slušnost, dostává do konfliktu s upíry v nás. A jen upír, symbolizované zlo, jež může být za určitých okolností i dobrem, drží ve svých rukou klíč k naší třinácté komnatě. To, vše podloženo rozvážnou a cílevědomou režií i nadprůměrnými výkony obou dětských protagonistů činí z PRAVÉHO dílo vskutku nevšední. Nevšední pro každého, kdo zcela neokoral a neztratil ani nerezignoval na schopnost naslouchat, rozumět a pomáhat, skutečně pomáhat každému, kdo trpí a strádá.
Ozvěny lidické noci (2011)
Přední osobnost současné české literatury faktu, novinář a publicista Stanislav Motl s příkladnou důkladností vysledoval stopy po tragických hrdinech lidické apokalysy. Mluví-li se o hrůzných následcích nacistických německých válečných zločinů a jejich obtížně vymezitelných dalekosáhlých důsledcích, vyznívá to často jako mlžná fráze. Tato mikrosonda, jdoucí důsledně až do posledních doložitelných okamžiků lidského života, mechanismus nejen této zkázy vymezuje s neúprosnou důkladností. Úcta k faktu, hluboké odborné znalosti, zapálenost tématem i schopnost nakazit touto krásnou "deviací" spolupracovníky tak znovu, z úhlů jinak neznámých obnažují netušená neštěstí. Pět lidí odlišných osudů i velmi rozmanitých mravních hodnot zaplatilo velkou cenu ve věcech a souvislostech, jejichž ovlivnění bylo mimo meze jejich možností a vůle. Benešova slova z prosince 1945, aby nacistické zločiny byly důkladně dokládány, aby fakta, jež je tvoří jejich obsah, byla nezvratná, Motl naplňuje s chvályhodnou důsledností. Ani zlo totiž nebývá černobílé. (Nedávno natočenému filmu LIDICE se tak dostává mimořádně důkladného potvrzení a osvědčení.) Obsah lidského utrpení se - bohužel - nevyčerpává hromadnými popravami, hrůzami plynových komor a krematorií, a dalšími formami perzekucí a bestiálního mučení; často sahá za meze, které jsou vyhraženy právu. Motlovo humanistické úsilí je současně tvrdou a neúhybnou rehabilitací úcty k lidské práci vůbec. K odbornosti, k pochopení, k empatii, k úctě, která zapomenutí vyrvává vše opravdu lidské a nadčasové, jímž je v mezních situacích naší existence bohatý vlastně život každého z nás.
Síla odvahy (2008)
Oč břesknější fanfáry reklamy, o to průměrnější a šedší výsledek. Mnohé už naznačují hvězdná příjmení, jež mají SÍLU zaštítit. V syrovém vojenském tématu plně obstojí jen Sophie Marceau, zatímco ostatní protagonistky střídají slabší a silnější okamžiky. Sporné je však i zvolené téma. Bylo opravdu nutné pět více či méně pohlednějších a mravnějších žen navléci do neslušivých stejnokrojů a vyslat je - zčásti pod pohrůžkou a na základě vydírání - na misi, která pro značnou část kvintetu byla vlastně nepřijatelná? A když - do značné míry navzdory všemu a všem - bylo původní poslání splněno, musely opravdu pro svou nenahraditelnost do Paříže? Připočteme-li k těmto zřetelným vadám řadu hluchých scén, ne zcela přesvědčivých dialogů a nevyrovnaných hereckých výkonů, nemůžeme se divit tomu, že značná část diváků propadne zklamání a dá najevo zřetelný odstup. Výsledný stav lze přirovnat k slabší formě kocoviny. SÍLA je v tomto ohledu plně přirovnatelná k režimní československé předlistopadové válečné produkci (DEŇ, KTORÝ NEUMRIE), zčásti dokonce za ní zaostává (ZBRANĚ PRO PRAHU, SOKOLOVO). Vědomí, že i ve špičkových světových produkcích se natáčejí sporná díla, je tak na celkové zklamání jen velmi slabou náplastí.
Panenství (1937)
Jak připomněl Marthos, dílo, první samostatná Vávrova režie vůbec, vznikalo za mimořádných okolností. Tehdy 26letý mladík dokázal nemožné (Vávra ve svých vzpomínkách uvádí, že tehdy běžně pracoval 13-14 hodin denně) a z kýče vytvořil mimořádně zajímavý sociální příběh plně postihující váhu tehdy stále silné konvence. Případ Baarová je složitější, než bychom si byli ochotni přát. Byla-li herecky opravdu tak "plochá", jak se často tvrdívá, zbývá vysvětlit, jak je možné, že se o ní často - nesporně oprávněně a z poučených úst - píše jako o jedné z mála českých hereček s výraznou šancí na hollywoodskou kariéru, či skutečnost, že je jediným představitelem (představitelkou) české Thálie, která kdy hrála ve Felliniho filmech. Pozornost si zaslouží propracovaný výkon dalšího českého herce světové potence - Zdeňka Štěpánka. Psychologicky propracovanou úlohu dostala i Adina Mandlová. Zbývá dodat, že tuberkulóza bývala i v prostředí mohovitých vrstev obávanou smrtelnou chorobou, jakousi obdobou dnešního AIDS či rakoviny. PANENSTVÍM Vávra naznačil, že na olymp české filmové Múzy vstupuje nová, mimořádně silná talentovaná osobnost s potenciálem mezinárodního věhlasu. Nikdo však v tomto poněkud seladonovitém mladíkovi (takovým dojmem působí na dobových fotografiích) netušil otce zakladatele české a československé filmové vlny šedesátých let. Tehdejší tušená očekávání byla dnes známou skutečností víc než překonána.
Peníze nebo život (1932)
V pořadí druhý film V+W v porovnání s prvním vydatně "zfilmovatěl". Prvkem, který upoutá naši pozornost, je samotné zaměření filmu. Rok natáčení 1931 se pohybuje i nadále v rovině života ustáleného, postrádajícího otřesy a krize, v té době stále ještě nabíhající, do něj zasahuje jen velmi zprostředkovaně. Mluvit o tom, že film byl podobně jako PUDR přijat rozpačitě, není přesné. Řadu motivů, které v něm byly použity nalezneme např. v soudobé veselohře U NÁS V KOCOURKOVĚ. "Okupovat" podle údajů filmového historika pražské premiérové kino té doby víc než měsíc má k neúspěchu a rozpakům - zdvořile řečeno - víc než daleko. Za povšimnutí stojí i dvojice Hermanová-Vítová; obě jsou tu zachyceny ještě v dívčím rozpuku svého ženství (v době natáčení bylo Hermanové 18 a Vítové 17 let). Zajímavé a mimořádně neobvyklé jsou i rozsáhlé "němé" scény. I toto dílo patřilo v dobovém kontextu nesporně do absolutní špičky tehdejší tvorby.